V Právních rozhledech byl na jaře publikován rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019.¹ Tento rozsudek byl též navržen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Občanskoprávní a obchodní kolegium NS jej však při jednání dne 22. 7. 2020 k publikaci nepřijalo. Cílem tohoto příspěvku je upozornit na argumentaci, na níž NS závěr o nepromlčitelnosti práva vypovědět zápůjčku postavil, a na širší důsledky, k nimž dané rozhodnutí může vést při důsledném respektování vyjádřeného názoru NS. V příspěvku se budu věnovat otázce promlčitelnosti kompetencí,² zaměřím se na obecnou (ne)promlčitelnost práva vypovědět závazek a následně se budu zabývat též tím, zda výpověď může být v některých případech promlčitelná. Rovněž se zaměřím na otázku promlčitelnosti práva vypovědět zápůjčku a promlčení práva na vrácení zápůjčky, řešenou cit. rozsudkem. Kromě toho upozorním na některé další nesprávnosti v odůvodnění cit. rozsudku.

Rozsudek byl navržen k publikaci s následující právní větou:

„Právo vypovědět smlouvu o zápůjčce uzavřenou na dobu neurčitou promlčení nepodléhá. Toto oprávnění nemá majetkovou povahu (není majetkovým právem – § 611 ObčZ), nýbrž je výrazem dispozičního oprávnění smluvní strany změnit obsah smluvního závazku. Nebyla-li splatnost dluhu (vrácení zápůjčky) dohodnuta, může již den následující po vzniku takového právního poměru zapůjčitel smlouvu o zápůjčce vypovědět ve lhůtě šesti týdnů (§ 605 ObčZ), a tím vyvolat její splatnost. Až uplynutím výpovědní lhůty se právo zapůjčitele na vrácení zápůjčky stává nárokem, tento okamžik je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 ObčZ.“

V odůvodnění rozhodnutí cituje NS komentářovou literaturu:³

„Běh promlčecí lhůty počíná obecně v okamžiku, kdy lze právo uplatnit u orgánu veřejné moci… Hovoříme v té souvislosti o okamžiku actio nata․ Zjednodušeně lze v obecné rovině ztotožnit obecný počátek promlčecí lhůty se vznikem nároku, neboť možnost uplatnění práva u soudu je pojmovým znakem nároku (viz shora cit. dílo, s. 950)… Může nastat situace, kdy vyvolání dospělosti pohledávky, a tedy i počátku běhu promlčecí lhůty, bude záviset na vůli věřitele. Ten by mohl okamžik počátku běhu promlčecí lhůty práva na plnění oddalovat teoreticky donekonečna. Ke stanovisku, že v takovém případě běží promlčecí lhůta od okamžiku vzniku právního poměru (tj. zpravidla od uzavření smlouvy), resp. ode dne, který následuje po vzniku dluhu, se proto přiklonila jak právní teorie, tak i judikatura… Toto neplatí tam, kde je splatnost závislá na vypovězení smlouvy, jako je tomu u zápůjčky podle § 2393 (právo vypovědět závazek ze smlouvy se nepromlčuje, neboť promlčení může podléhat právo na určité chování, nikoliv kompetence).“

Dále NS cituje vybrané pasáže Dvořákova článku zabývajícího se žalobami na určení neplatnosti výpovědi:⁴

„Zákonná ustanovení, která zmocňují subjekty k úpravě individuálních právních vztahů, nazýváme kompetenčními normami. Kompetenční norma vymezuje subjekty a podmínky, za kterých je tento povolán ke stanovení, změně či zrušení práv a povinností… taková norma uděluje subjektu kompetenci k úpravě právních vztahů. Kompetencí… je zmocnění k ukončení právního poměru výpovědí… Dojitím výpovědi protistraně se teprve počítá lhůta, jejímž uplynutím je právní vztah ex nunc ukončen… promlčení (tak) může podléhat pouze právo na určité chování (dare, facere, omittere, pati), nikoliv kompetence, jež představuje zmocnění k další normotvorbě.“

Následně NS uvádí:

„Obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 ObčZ), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 ObčZ. Již v dřívější odborné literatuře (srov. znovu dílo Promlčení a prekluze v čs. právním řádu a Občanský zákoník, či Občanský zákoník. Komentář. Díl I. Panorama, 1987, s. 319 a násl.) byl zastáván názor, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu, pak – objektivně posuzováno – může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Na tomto dílčím závěru nevidí Nejvyšší soud důvod nic měnit ani v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.“

Na takto vymezeném základě dospěl NS k závěru, že

„právo vypovědět smlouvu o zápůjčce uzavřenou na dobu neurčitou promlčení nepodléhá. Toto oprávnění nemá majetkovou povahu (není majetkovým právem – § 611 ObčZ), nýbrž je výrazem dispozičního oprávnění smluvní strany změnit obsah smluvního závazku.“

Dále však NS upozornil, že

„[j]e pravidlem, že počátek běhu promlčecí lhůty je spojen s okamžikem splatnosti dluhu. Je chybné, v situaci, kdy nebyla splatnost zápůjčky výslovně sjednána, přesvědčení, že k promlčení takových pohledávek nemůže dojít, neboť běh promlčecí lhůty je spojen se splatností dluhu (k tomu srov. rozsudek NS ČSR z 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, R 28/1984). V souladu s dosavadní rozhodovací praxí (viz též rozsudek NS z 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002) ‚nese možnost vyvolání splatnosti závazku s sebou současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku… první objektivní možnost výkonu práva je dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat‘. V takových případech proto není pro počátek běhu promlčecí doby určující den splatnosti dluhu.“

V závěru NS shrnul:

„[N]ebyla-li splatnost dluhu (vrácení zápůjčky) dohodnuta, může již den následující po vzniku takového právního poměru zapůjčitel smlouvu o zápůjčce vypovědět ve lhůtě šesti týdnů (§ 605 ObčZ), a tím vyvolat její splatnost. Až uplynutím výpovědní lhůty se právo zapůjčitele na vrácení zápůjčky stává nárokem s účinky actio nata. Tento okamžik je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 ObčZ. Proto pro počátek běhu obecné promlčecí doby je tedy rozhodným den, který následuje po okamžiku, kdy nastalo actio nata, a nikoli den, kdy nastala splatnost dluhu v důsledku výpovědi. Přijetí opačného názoru by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu v situaci, kdy právo podat výpověď smlouvy o zápůjčce sjednané bez dohody o okamžiku splatnosti se nepromlčuje. Z tohoto pohledu pak není určující otázka promlčení práva podat výpověď smlouvy o zápůjčce, nýbrž promlčení práva požadovat vrácení zápůjčky. Touto otázkou se ovšem odvolací soud nezabýval, a tak je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.“

Z výše uvedeného plyne, že NS závěr o nepromlčitelnosti práva vypovědět zápůjčku v daném rozhodnutí staví na jediném argumentu, konkrétně na tom, že

„toto oprávnění nemá majetkovou povahu (není majetkovým právem – § 611 ObčZ), nýbrž je výrazem dispozičního oprávnění smluvní strany změnit obsah smluvního závazku“.

Tento argument NS podporuje odkazem na doktrinální závěry. Nutno však upozornit, že díla, na něž NS v daném rozhodnutí odkazuje, nejsou citována plně, nýbrž se odkazuje toliko na určité pasáže, které bez kontextu vyznívají jinak, než jak jsou skutečně cit. autory míněna. Z Dvořákova příspěvku je tak vhodné dále ocitovat:

„Soudy, dle mého názoru nesprávně, vycházejí z toho, že ‚právo… dovolat se relativní neplatnosti‘ zaniká v obecné tříleté promlčecí době, jež počíná běžet dnem, kdy došlo ke vzniku vadného právního jednání. Se stejnou logikou by se pak muselo promlčovat i majetkové právo ‚podat výpověď‘, což však praxe – pro zřejmou nepřijatelnost takového názoru – nepřijímá. Ve skutečnosti se věc má tak, že promlčení může podléhat pouze právo na určité chování (dare, facere, omittere, pati), nikoliv kompetence, jež představuje zmocnění k další normotvorbě. Uplatnění kompetence může zákon omezovat pouze stanovením zvláštní prekluzivní lhůty; není-li jí, platí ohledně trvání kompetence, co bylo uvedeno obecně shora (sub I).“⁵

Bohumil Dvořák tak v cit. článku zaujímá kritický postoj k promlčitelnosti kompetencí a s odkazem na zahraniční řešení prosazuje tezi, že by promlčení měla podléhat pouze práva na určité chování, naopak kompetence by měly být časově omezeny jinak (např. prekluzí), nikoliv však promlčením.

NS ve své judikatuře ustáleně vychází ze závěru, že v poměrech českého právního řádu se některé kompetence promlčují. Např. promlčitelnost práva dovolat se relativní neplatnosti jednoznačně plynula z předcházející úpravy (srov. § 865 odst. 4 ObčZ 1964). Též NS tento závěr opakovaně judikoval.⁶ Další kompetence, které dle ustálené judikatury NS podléhají promlčení, jsou např. právo odstoupit od smlouvy,⁷ právo žádat odkoupení spoluvlastnického podílu předkupníkem od nástupce původního vlastníka⁸ a další.

Pokud tedy NS staví závěr o nepromlčitelnosti výpovědi v dané věci na tom, že „je výrazem dispozičního oprávnění smluvní strany změnit obsah smluvního závazku“ (tedy kompetencí), pak daným rozhodnutím zastává názor, že se obecně nepromlčují veškeré kompetence, tedy i výše uvedené, které naopak ustálená judikatura NS za promlčitelné považuje. Jde tak o významný odklon od základní koncepce promlčení v poměrech českého právního řádu. Bylo-li záměrem NS přiklonit se k názorům cit. autorů a dovodit, že nově se nemají obecně promlčovat kompetence, je k tomuto předně nezbytné namítnout, že tak nemohl procesně učinit cestou rozhodnutí tříčlenného senátu. Vzhledem k odklonu od ustálené judikatury NS měla být věc předložena velkému senátu. Přijetí daného rozhodnutí cestou tříčlenného senátu není odůvodnitelné ani tím, že byla vykládána nová úprava v novém občanském zákoníku. Ten totiž v § 611 (shodně s předcházejícím občanským zákoníkem v § 100 odst. 2) uvadí, že se promlčují majetková práva, přičemž právě na tomto základě (na němž se nic nezměnilo) cit. judikatura dovozovala promlčitelnost některých kompetencí.

Krom uvedené procesní nedůslednosti není dle mého názoru odklon od závěru, že některé kompetence se v poměrech českého právního řádu promlčují, ani věcně dostatečně odůvodněn. Z aktuální úpravy občanského zákoníku totiž zjevně plyne, že zákonodárce se nepřiklonil k uváděnému názoru, že kompetence obecně promlčení nepodléhají a lze je zvláště omezit toliko prekluzí. Právě naopak, v řadě ustanovení zákonodárce zakotvil časové omezení kompetencí zvláštní promlčecí lhůtou (např. § 1921, 2075, 2129, 2208 a další). Zákon též stanoví, že se nepromlčuje právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty či právo na vykoupení reálného břemene (§ 614 ObčZ), tedy práva, která jsou svou povahou kompetencemi – pokud by zákon stavěl na koncepci nepromlčitelnosti kompetencí, byla by tato úprava nadbytečná. Navzdory právě uvedenému lze samozřejmě vést polemiku nad tím, zda dřívější ustálená judikatura NS, která dovodila promlčitelnost některých kompetencí, je správnou, a zda by neměla být překonána. Nelze však tuto judikaturu zcela přehlédnout a bez argumentace, která by zpochybnila dříve dovozený závěr, vycházet ze závěru opačného.

Je možné, že rozhodující senát si výše popsané širší důsledky přijatého rozhodnutí neuvědomil a ani k nim nesměřoval, přičemž cílem předkládaného rozhodnutí bylo toliko dovodit závěr o nepromlčitelnosti práva vypovědět závazek. Bylo-li tedy záměrem NS zachovat stávající koncepci, dle níž se některé kompetence promlčují, pak ovšem v předkládaném rozhodnutí absentuje relevantní odůvodnění, proč se právo vypovědět závazek nepromlčuje. Jak bylo uvedeno výše, NS závěr o nepromlčitelnosti výpovědi staví pouze na argumentu, že jde o kompetenci. V prostředí právního řádu, v němž se některé kompetence promlčují, však nelze nepromlčitelnost jedné z nich (práva vypovědět závazek) odůvodnit pouze tím, že jde o kompetenci, neboť takovýto argument sám o sobě k nepromlčitelnosti nevede.

Jedním z charakteristických znaků závazkových práv (oproti právům věcným) je zásadně jejich omezenost v čase. Právě uvedené nebrání tomu, aby byl zřízen závazek směřující k nepřetržité nebo opakované činnosti či ke strpění takové činnosti i na dobu neurčitou. Časová omezenost tohoto závazku je dána tím, že právní řád (krom jiných důvodů zániku závazku) zásadně umožňuje kterékoliv straně se z daného závazku vyvázat prostřednictvím jednostranného právního jednání – výpovědi. B. Dvořák ve výše cit. příspěvku uvádí, že důvodem výpovědi je

„zájem subjektu na volném rozvíjení majetkových, resp. osobních aktivit“.⁹

Závěr o obecné nepromlčitelnosti výpovědi tak neplyne z toho, že jde o kompetenci, nýbrž ze samotné podstaty výpovědi a funkce, již v závazkovém právu má.

Zde je však třeba upozornit na další závěr, jejž NS v přijatém rozhodnutí dovodil. Samotné právo vypovědět zápůjčku se dle názoru NS nepromlčuje, ovšem právo žádat vrácení zápůjčky se již promlčuje. Pro počátek běhu promlčecí lhůty není přitom relevantní splatnost zápůjčky, nýbrž je určen dnem vzniku závazku (resp. dle rozhodnutí dnem následujícím), k němuž se připočte výpovědní doba. Řečeno obecně, právo na plnění související se zánikem závazku se dle vysloveného názoru promlčuje bez ohledu na to, zda oprávněná strana závazek vypověděla, ale již od uplynutí výpovědní doby počítané od vzniku závazku.

Pro zachování výše uvedeného účelu výpovědi je nezbytné nejen to, aby dané právo bylo nepromlčitelné, nýbrž též to, aby případná práva na plnění, která souvisí se zánikem závazku (resp. zánikem závazku vznikají), byla promlčována standardně, tedy aby počátek běhu promlčecí lhůty byl dán okamžikem, kdy dané právo lze uplatnit u orgánu veřejné moci. Měl-li by totiž obecně platit závěr dovozený NS, že sice právo vypovědět závazek se nepromlčuje, avšak promlčuje se právo na plnění spojené se zánikem závazku, přičemž počátek běhu promlčecí lhůty je dán uplynutím výpovědní doby počítané od vzniku závazku (nikoliv od zániku závazku z důvodu výpovědi), znamenalo by to následující: Právo vypovědět závazek je sice zachováno, avšak jeho výkon již je pouze „pro forma“, neboť vypovídající strana po takto vymezeném čase od vzniku závazku již nemůže dosáhnout toho, k čemu obvykle právě prostřednictvím výpovědi směřuje. Dovozený závěr má shodné negativní důsledky jako v situaci, v níž by NS dovodil promlčitelnost výpovědi.

Nesprávnost dovozeného závěru lze demonstrovat na výpovědi u jiných typových závazků. Např. v případě výpůjčky, v jejímž rámci půjčitel půjčí vypůjčiteli věc za určitým účelem ovšem na neurčitou dobu, bude možné závazek ukončit výpovědí dle § 1999 odst. 1 ObčZ. Jestliže by např. po uplynutí 5 let od vzniku závazku půjčitel závazek vypověděl, mohl by tak sice učinit, avšak pokud by požadoval též vrácení půjčené věci, toto právo by již bylo promlčeno, neboť promlčecí lhůta počala běžet koncem prvního kalendářního čtvrtletí po uplynutí 3 měsíců od vzniku výpůjčky. V daném případě by mohlo být argumentováno nepromlčitelností vlastnického práva.¹⁰ Takovýto argument by však dostatečně nerespektoval odlišení práva věcného od práva závazkového. Lze proti němu namítnout následující: 1. Půjčitel nemusí být vlastníkem půjčené věci. 2. I kdyby vlastníkem byl, právo domáhat se vrácení věci z titulu vlastnického práva a z titulu zániku závazku jsou právy samostatnými. Je na půjčiteli, kterého z nich se bude domáhat, přičemž může mít důvody k tomu, aby se svého práva domáhal z obligačního titulu. Takovým důvodem může být např. jednodušší důkazní pozice v případě sporu. Předpokládejme, že půjčitel předloží soudu písemnou smlouvu o výpůjčce, písemný protokol o předání věci vypůjčiteli a rovněž prokáže doručení výpovědi. Vypůjčitel však v řízení vznese námitku promlčení. Budeme-li v dané situaci respektovat dovozený závěr, pak byla námitka promlčení skutečně vznesena důvodně. V daném řízení to bude znamenat, že uvedená důkazní pozice půjčitele nemůže stačit, neboť obligační právo na vrácení věci skutečně již bylo promlčeno. Chce-li se půjčitel domáhat vrácení věci z titulu svého vlastnického práva, musí v řízení prokázat nabývací titul, jenž může být již prokazatelný hůře.

Z výše uvedeného je zřejmé, že závěr dovozený NS obecně nemůže platit, neboť by popřel samotný smysl výpovědi.

Budeme-li spatřovat důvod nepromlčitelnosti výpovědi v její výše uvedené funkci, je zřejmé, že nepromlčitelnost bude dána v případě obecné úpravy výpovědi dle § 1999 odst. 1 ObčZ. Totéž bude platit v případě, kdy si strany pro jiné případy sjednají možnost vypovědět závazek i bez udání důvodu, neboť zde je funkce výpovědi totožná.

Výpověď však v závazkovém právním vztahu nemusí vždy nutně plnit výše uvedenou funkci volného rozvíjení majetkových práv stran závazku, nýbrž může mít ochranný účel. V takovýchto případech není právo vypovědět závazek dáno po celou dobu trvání závazku, ale vzniká až tehdy, přistoupí-li k právní skutečnosti závazek zakládající další právní skutečnost, jež je předpokládaným výpovědním důvodem (např. porušení povinnosti druhou smluvní stranou). Zde je již otázka promlčitelnosti výpovědi spornou. Danou otázkou se NS zabýval v již výše cit. rozsudku,¹¹ v němž v případě nájmu bytu dovodil nepromlčitelnost práva pronajímatele vypovědět nájem bytu, přičemž v tomto případě vždy musí být naplněn některý z výpovědních důvodů. Svůj závěr postavil na dvou argumentech: 1. Prostřednictvím výpovědi z nájmu bytu pronajímatel realizuje své vlastnické právo. Právo vypovědět nájem bytu je tudíž součástí vlastnického práva pronajímatele a není jiným majetkovým právem, které by (s výjimkou vlastnického práva) podléhalo promlčení. 2. Ze samotného práva vypovědět nájem bytu přímo neplyne žádné oprávnění, kterému by bylo možné přisoudit majetkovou hodnotu, a které by tudíž podléhalo promlčení. První argument však není správný, jak již bylo vysvětleno výše. Zcela pomíjí okolnost, že pronajímatel nemusí být vlastníkem pronajímané věci. Pokud není vlastníkem, lze stěží argumentovat tak, že výpovědí realizuje své vlastnické právo. Stejně tak pro případ výpovědi dané nájemcem argument, že jde o realizaci vlastnického práva, nesvědčí. Byl by pak pochybný závěr, že právo pronajímatele vypovědět nájem nepodléhá promlčení, pouze je-li pronajímatel vlastníkem věci. V případě jiných pronajímatelů a v případě nájemce dané právo promlčení podléhá. K takovému rozlišení není žádný důvod. Druhý argument je obdobný jako v nyní probírané věci, neboť jím NS opisem tvrdí, že výpověď se nepromlčuje, jelikož jde o kompetenci.

Komentářová literatura je při řešení dané otázky nejednotná.¹² Poukazováno je např. na příliš dlouhou promlčecí lhůtu a z ní plynoucí nepřiměřenou možnost vypovědět nájem i 3 roky poté, co nastal výpovědní důvod. Proto se jeví vhodnější aplikace ustanovení chránícího před nepoctivostí druhé strany (§ 6 odst. 2 ObčZ) či zjevným zneužitím práva (§ 8 ObčZ).¹³ Podle mého názoru však jsou uvedená ustanovení aplikovatelná i v případě, kdy dané právo shledáme promlčitelným. Závěr o jeho promlčitelnosti umožňuje další prostředek ochrany proti pozdě uplatněné výpovědi, aniž by vylučoval aplikaci výše zmíněných ustanovení. V případě výpovědi učiněné po roce od skutečnosti zakládající výpovědní důvod může strana, vůči níž výpověď směřuje, namítat nepoctivost druhé strany, po uplynutí 3 let může nadto namítat promlčení práva vypovědět závazek. Námitka promlčení je též z hlediska právního jistější, neboť posouzení poctivosti jednání druhé strany závisí do určité míry na uvážení soudu, na rozdíl od posouzení plynutí času. Nutno též uvést, že v případě, kdy je výpovědním důvodem porušení povinnosti druhou smluvní stranou, plní výpověď totožnou funkci jako odstoupení od smlouvy s účinky ex nunc (§ 2004 odst. 3 ObčZ). Jak již bylo uvedeno výše, právo odstoupit od smlouvy je dle ustálené judikatury NS promlčitelné. Pak ovšem není žádný relevantní důvod pro to, aby „sankční“ výpověď promlčitelná nebyla, neboť z hlediska funkce i právních následků obou uvedených právních jednání jde o totéž.

Z uvedeného plyne, že budeme-li k výpovědi přistupovat diferencovaně podle toho, jakou funkci v daném závazkovém právním vztahu plní, bude možné též otázku promlčitelnosti výpovědi řešit pro jednotlivé případy odlišně.

Z nyní komentovaného rozhodnutí plyne, že NS jím navazuje na svou dřívější ustálenou judikaturu vztahující se k promlčení pohledávky v případech, kdy je splatnost dluhu dána na vůli věřitele.¹⁴ Je vhodné připomenout, že daná judikatura je právní doktrínou opakovaně kritizována.¹⁵ Není cílem tohoto příspěvku již vyslovené argumenty v cit. dílech opakovat. Z rozhodnutí by však mohlo být dovozováno, že dané závěry NS rozšiřuje též obecně pro případ výpovědi (viz část IV tohoto příspěvku).

Podle mého názoru se však NS měl v prvé řadě zabývat povahou výpovědi dle § 2393 ObčZ. Zápůjčka, byť je tradičně systematicky řazena mezi závazky směřující k přenechání věci k užití jinému, má (společně s úvěrem) povahu poněkud odlišnou. Její podstata totiž spočívá v tom, že vydlužitel se stává vlastníkem zapůjčené věci, přičemž ihned se vznikem zápůjčky mu vzniká povinnost po čase vrátit jinou věc téhož druhu. Přestože je v § 2393 ObčZ pro případ zápůjčky na dobu neurčitou upravena možnost výpovědi, je tato výpověď již do určité míry vzdálená obecné úpravě výpovědi dle § 1999 ObčZ. Zápůjčka totiž nezavazuje ani jednu stranu v průběhu trvání závazku k nepřetržité nebo opakované činnosti ani k tomu, aby strana takovou činnost strpěla. Účelem výpovědi dle § 2393 ObčZ je zejména určení splatnosti již existující pohledávky zapůjčitele. Výpověď ze strany zapůjčitele tak v daném případě plní shodnou funkci jako obecná úprava situace, kdy je čas plnění dán na vůli věřitele (§ 1958 odst. 2 ObčZ). Výpověď ze strany vydlužitele plní shodnou funkci jako obecná úprava situace, kdy je čas plnění dán na vůli dlužníka (§ 1960 ObčZ). Budeme-li vycházet ze shodné funkce uvedených institutů, měly by též závěry ohledně promlčení (promlčitelnosti) těchto práv být totožné. A to ať již se v případě času plnění daného na vůli věřitele přikloníme k výše uvedeným judikatorním závěrům (což povede v případě výpovědi u zápůjčky k závěru, k němuž dospěl NS v daném rozhodnutí), nebo se přikloníme k výše odkazovaným závěrům tuto judikaturu kritizujícím (což v případě zápůjčky povede k promlčení práva vypovědět zápůjčku v tříleté promlčecí lhůtě od vzniku závazku), anebo budeme vycházet z nepromlčitelnosti obou institutů (v takovém případě bude právo věřitele určit splatnost pohledávky a právo zapůjčitele vypovědět zápůjčku časově neomezené).

Není zřejmé, na základě čeho NS v předkládaném rozhodnutí dovozuje závěr, že

„zapůjčitel může již den následující po vzniku takového právního poměru smlouvu o zápůjčce vypovědět“.

Odůvodnění rozhodnutí odkazuje na § 605 ObčZ, který obecně upravuje počítání času. Takovýto závěr z něj dovodit nelze. Pravděpodobně tento „den následující“ NS převzal z aplikované judikatury vztahující se k času plnění danému na vůli věřitele, neboť dle předcházející úpravy byl dlužník povinen plnit den poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (srov. § 563 ObčZ 1964). Zde lze však namítnout jednak to, že toto pravidlo již neplatí (srov. § 1958 odst. 2 ObčZ), jednak tímto pravidlem byl určován okamžik povinnosti dlužníka dluh splnit, nikoliv okamžik, kdy je věřitel oprávněn určit čas plnění, neboť toto právo vznikalo (a stále vzniká) již v okamžiku samotného vzniku závazku. Stejně tak právo vypovědět závazek (není-li podmíněno výpovědním důvodem) je imanentní součástí závazku. Není tedy pravdou, že zapůjčitel může až (slovy rozsudku „již“) den následující po vzniku závazku závazek vypovědět, nýbrž může tak učinit již v okamžiku vzniku závazku (tedy již týž den).

Občanský zákoník, oproti předcházející úpravě, rozlišuje mezi dobou a lhůtou. Lhůta je časový úsek vymezený pro uplatnění práva, přičemž (na rozdíl od dob) se u lhůt aplikuje pravidlo zakotvené v § 607 ObčZ. Občanský zákoník ve smyslu právě uvedeném pracuje se spojením „promlčecí lhůta“. Spojení „promlčecí doba“ v právní větě a v odůvodnění rozsudku je tak v rozporu s aktuální terminologií. Stejně tak je nesprávné spojení „výpovědní lhůta“, neboť v tomto případě jde naopak o dobu (jak ostatně výslovně uvádí též § 2393 odst. 1 ObčZ).

V příspěvku jsem se zabýval rozsudkem NS z 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019. NS v něm závěr o nepromlčitelnosti práva vypovědět zápůjčku staví na jediném argumentu spočívajícím v tom, že toto právo je kompetencí. Svým odůvodněním NS buďto bez širší argumentace překonává svou předcházející ustálenou judikaturu, dle níž se některé kompetence promlčují, anebo se dopouští argumentační chyby. Pokud se v českém právním řádu některé kompetence nepromlčují, nelze nepromlčitelnost jedné z nich odůvodnit pouze tím, že jde o kompetenci. Ve vztahu k obecné úpravě výpovědi je závěr o nepromlčitelnosti tohoto práva nepochybně správný. Neplyne však z toho, že jde o kompetenci, ale ze samotné podstaty a funkce výpovědi jakožto institutu sloužícího k volnému rozvíjení majetkových aktivit stran závazku. Aby tato funkce výpovědi zůstala zachována, nepostačuje však pouze nepromlčitelnost práva vypovědět závazek, ale též případné právo na plnění související se zánikem závazku musí být promlčováno standardně, tedy od okamžiku, kdy je lze uplatnit u orgánu veřejné moci. Závěr dovozený NS, že toto právo se promlčuje již od uplynutí výpovědní doby od vzniku závazku (přičemž není podstatné, zda závazek vypovězen byl), by v případě obecné úpravy vedl k absurdním důsledkům.

Výpověď může v závazkových právních vztazích plnit též jinou funkci než výše uvedenou. Toto právo nemusí trvat po celou dobu trvání závazku, ale může vznikat až v jeho průběhu v důsledku přistoupení jiné právní skutečnosti (výpovědního důvodu). V takovém případě se výpověď svou funkcí přibližuje právu odstoupit od smlouvy s účinky ex nunc. Za situace, kdy ustálená judikatura NS vychází ze závěru, že právo odstoupit od smlouvy je promlčitelné, není relevantní důvod pro to, aby stejný závěr neplatil pro případ výpovědi podmíněné existencí výpovědního důvodu. K promlčitelnosti práva vypovědět závazek tak lze přistupovat diferencovaně. Zatímco v některých případech bude toto právo nepromlčitelným, v jiných půjde o právo promlčitelné. Závěr o (ne)promlčitelnosti výpovědi by měl vycházet z povahy a funkce výpovědi, jakou v tom kterém případě má.

Pokud jde o výpověď v případě zápůjčky dle § 2393 ObčZ, je tento případ výpovědi vzdálen obecné úpravě výpovědi dle § 1999 ObčZ. Naopak se více blíží situaci, kdy je čas plnění dán na vůli věřitele či dlužníka. Z tohoto důvodu, ať už se přikloníme ke kterémukoliv z možných řešení promlčitelnosti uvedených práv, měl by být pro zachování koherence právního řádu závěr o promlčitelnosti (a případném způsobu promlčování) těchto institutů totožný.