Čekejte, prosím...
A A A
[Právní rozhledy 12/2020, s. 430]
Vliv koronaviru na smluvní vztahy se zvláštním zaměřením na nájem a přepravu

Šíření koronaviru a opatření k zabránění jeho šíření, stejně jako různé snahy o zmírnění jejich ekonomických dopadů s sebou přináší ve všech oblastech práva nemalé a komplikované problémy. Znovu se otevírají nové otázky již existujících právních institutů a úprav, stejně jako vzniká úprava nová. Značné nároky jsou tak kladeny na účastníky smluvních vztahů a jejich právní poradce.

JUDr. Alice Kubová Bártková, M.E.S., Mgr. Jan Pavlík, Praha*

I. Úvod

Od okamžiku vyhlášení nouzového stavu v České republice dne 12. 3. 2020 bylo již mnohé napsáno obecně k problematice vlivu koronaviru na smluvní závazkové vztahy. V rámci tohoto článku nepovažujeme tedy za potřebné se již těmito obecnými závazkovými vztahy z daného pohledu zabývat a zaměříme se na aktuální praktické problémy v oblastech, s nimiž se ve své praxi často setkáváme.

Pozornost věnujeme vybraným otázkám podstatné změny okolností a jejího dopadu na nájemní vztahy zejména k prostorům určeným podnikání se zaměřením i na problematiku nově přijatých tzv. koronavirových zákonů dotýkajících se nájemních vztahů.

Dalším podstatným okruhem, o němž doposud nebylo publikováno, je otázka odpovědnosti silničního dopravce a odpovědnosti zasílatele za škody vzniklé v důsledku koronaviru a opatření proti jeho šíření. V rámci této oblasti bude jednak blíže rozebrána problematika vyšší moci jako liberačního důvodu ve vztahu k opatřením proti šíření koronaviru, s cílem jasně vysvětlit, v čem se právě zvláštní úprava odpovědnosti silničního dopravce od tohoto odchyluje, a v jakých případech smluv se vztahem k přepravě ji lze případně využít a za jakých podmínek.

II. Zamyšlení nad podstatnou změnou okolností v občanském zákoníku

Praxe za současné společenské situace odkrývá množství zajímavých momentů souvisejících se šířením onemocnění COVID-19 a opatřeními přijímanými na ochranu před ním, mj. právě ve vztahu k úpravě podstatné změny okolností (rebus sic stantibus) dle § 1765 ObčZ. Mezi základní otázky patří vztah vyšší moci a podstatné změny okolností. Je každá událost vyšší moci i podstatnou změnou okolností, a tedy způsobilá vyvolat důsledky předvídané úpravou § 17651766 ObčZ? Chrání smluvní stranu, která na sebe riziko změny okolností převzala, obecný princip vyšší moci, nebo se smluvní strana stala v důsledku převzetí nebezpečí změny okolností objektivně odpovědnou za splnění smlouvy?

 

1. Vyšší moc a podstatná změna okolností

 

Základním pojítkem mezi oběma instituty je bezesporu nemožnost danou událost předvídat a ovlivnit ji.1 Rozdíl ovšem spočívá jednak v požadavcích, které jsou na určitou specifickou okolnost kladeny, aby tato založila právo dovolávat se ochrany dané předmětnými ustanoveními, a pak také v důsledcích, které jsou právem předvídány pro případ, že dojde k naplnění hypotézy předmětných norem. Přitom je třeba říci, že zatímco otázkou vyšší moci se občanský zákoník zabývá jen náznakem a materii tak v podstatné části ponechává v režimu právních principů a zvyklostí,2 podstatná změna okolností je zde zpracována podrobněji, byť to na první pohled nemusí být zcela patrné. Přinejmenším § 1765 ObčZ klade celou řadu podmínek pro to, aby bylo možno dovolávat se změny smluvního vztahu. Těmito podmínkami jsou: a) existence podstatné změny okolností; b) vznik zvlášť hrubého nepoměru mezi stranami v důsledku této změny okolností; c) prokázání nepředvídatelnosti a neovlivnitelnosti podstatné změny okolností; a d) prokázání, že skutečnost představující podstatnou změnu okolností nastala, nebo se stala dotčené straně známou až po uzavření smlouvy.

 

2. Podstatná změna okolností a prodlení

 

Kritika bezmyšlenkovitého vylučování ustanovení o podstatné změně okolností smluvními stranami, resp. přebírání rizika podstatné změny okolností, není mezi odbornou veřejností nová,3 v současné době však pochopitelně nabrala na intenzitě. Jedním z cílů tohoto zamyšlení ovšem je ukázat, že ani strana smlouvy, ve které aplikace § 17651766 ObčZ nebyla vyloučena, nemá „vyhráno“, resp. může existovat i vhodnější postup než dle § 1765 ObčZ. Především je vhodné pamatovat na to, že podstatná změna okolností v zásadě neopravňuje dotčenou stranu odložit plnění, tedy ji nechrání před důsledky prodlení s plněním smluvních povinností. Jediné, čeho je možné dosáhnout, je změna či zrušení smlouvy s účinky ex nunc od okamžiku uzavření dohody nebo rozhodnutí soudu.4 Do té doby je však druhá strana v zásadě oprávněna nárokovat úroky z prodlení či jiné sankce, nebo smlouvu ukončit, což samozřejmě nemusí být cílem dotčené strany. Dalším problematickým bodem může být podmínka založení zvlášť hrubého nepoměru mezi smluvními stranami.

 

3. Zvlášť hrubý nepoměr

 

Právě požadavek zvlášť hrubého nepoměru je pro úpravu § 1765 typický a jeho aplikaci činí značně exkluzivní. Jeden z autorů má v živé paměti slova Petra Břízy, který v jedné ze svých přednášek tuto výjimečnost trefně vystihl následující eskalací (volně parafrázováno): nejedná se o každý nepoměr vyvolaný podstatnou změnou okolností, nestačí ani, aby šlo o hrubý nepoměr, ale musí se jednat o zvlášť hrubý nepoměr mezi stranami. V jazyku právních předpisů je taková eskalace ojedinělá a svědčí o důrazu, který je zákonodárcem kladen na výjimečnost cit. ustanovení, a to zejména s ohledem na kolizi s principem pacta sunt servanda vyjádřeným i v § 1759 ObčZ.5

Srovnáním dikce ustanovení o podstatné změně okolností dle § 1765 ObčZ s dikcí ustanovení o podstatné změně okolností v případě smlouvy o smlouvě budoucí dle § 1788 ObčZ6 získáme bezesporu dojem, že smyslem a účelem úpravy podstatné změny okolností dle § 1765 ObčZ je, aby dopadala na užší okruh případů. Slova o zvlášť hrubém nepoměru evokují extrémní situaci, která např. ohrožuje samotnou (ekonomickou) existenci dotčené strany, zatímco zkoumání, zda po zavázané straně lze „rozumně požadovat, aby smlouvu (na základě smlouvy o smlouvě budoucí – pozn. aut.) uzavřela“, směřuje k úvahám nad výhodností, resp. rentabilitou smlouvy, případně s trochou nadsázky nad tím, zda si plnění smlouvy „může dovolit“. Ponechme stranou polemiku, kde přesně v daném případě leží hranice pro prolomení zásady pacta sunt servanda principem rebus sic stantibus, pro účely tohoto článku je důležité si všimnout, že požadavky na tento průlom jsou v případě § 1765 ObčZ zcela zjevně přísnější. Obdobně jako v případě § 1788 ObčZ je formulována změna okolností i v § 2000 ObčZ, který ovšem jinak ponecháváme stranou, neboť naším záměrem je věnovat se konsekvencím spojeným se šířením onemocnění COVID-19 a opatřeními přijatými v souvislosti s ním.7 Kvalitativně se tedy jedná o méně extrémní dopady na dotčenou smluvní stranu. V případě podstatné změny okolností dle § 1765 ObčZ by mělo jít o jakýsi poslední stupeň před nemožností plnění, nebo přímo o nemožnost plnění, avšak jen dočasnou.8 V tomto kontextu dospíváme k závěru, že ne každá událost vyšší moci je i podstatnou změnou okolností ve smyslu § 1765 ObčZ. Naplnit podmínku zvlášť hrubého nepoměru a jeho existenci prokázat může být pro stranu, která se § 1765 ObčZ hodlá dovolat, značným úskalím a bylo by chybou se domnívat, že pro úspěch ve věci samé je dostačující zjištění, že nastala událost vyšší moci představující pro smluvní strany, resp. alespoň jednu ze stran, podstatnou změnu okolností. Ohniskem sporů se tak daleko pravděpodobněji stane otázka, zda je založen zvlášť hrubý nepoměr mezi stranami, než otázka, zda nastala okolnost vyšší moci a s tím spojená podstatná změna okolností.

V praxi je pochopitelně poměrně komplikované stanovit konkrétní hranici zvlášť hrubého nepoměru mezi stranami. Dovolíme si postavit oslí můstek pro přechod k dalšímu tématu, kterým se tento článek zabývá, a ilustrovat dané úskalí na příkladu nájmu prostor určených podnikání. Zakládá zvlášť hrubý nepoměr mezi stranami např. situace, kdy nájemce je nucen zajistit si v důsledku výpadku příjmů úvěrové financování, aby byl schopen hradit nájemné? A pokud bychom připustili, že ano, změní náš pohled na věc skutečnost, že sám pronajímatel financoval výstavbu nemovitosti, ve které se předmět nájmu nachází, úvěrem, je povinen jej splácet, a pokud by nájemce dosáhl změny smlouvy spočívající ve snížení nájemného, dostal by se pronajímatel do potíží se splácením? Než však po tomto oslím můstku přejdeme, dovolíme si ještě jedno zastavení.

 

4. Převzetí rizika změny okolností

 

V jaké pozici se ocitá smluvní strana, která ve smlouvě prohlásila, že na sebe přebírá nebezpečí změny okolností ve smyslu § 1765 odst. 2 ObčZ za předpokladu, že jinak by na ni cit. ustanovení dopadalo? Jakkoli na tuto otázku v obecné rovině odpovíme, je potřeba si uvědomit, že konkrétní smluvní ujednání stran může v praxi řešení individuálního případu nejen zkomplikovat stejně dobře jako zjednodušit, ale zejména obrátit zcela jiným směrem. Jednou z častých otázek je, jak se postavit ke smlouvě, ve které jedna ze stran na sebe převzala riziko změny okolností ve smyslu § 1765 ObčZ, zároveň však smlouva obsahuje i ujednání o vyšší moci a o jejích dopadech na práva a povinnosti smluvních stran pro případ, že okolnost vyšší moci nastane. Vzhledem k výše snesené argumentaci odůvodňující závěr, že ne každá událost vis maior je bez dalšího i podstatnou změnou okolností ve smyslu § 1765 ObčZ, je třeba konstatovat, že převzetím rizika změny okolností se smluvní strana nevzdala práva dovolávat se okolností vyšší moci. Přitom je třeba přihlédnout i ke konkrétní formulaci takového případného ujednání – pomůže např., pokud se v klauzuli o vyšší moci hovoří o „smluvních stranách“, nikoli jen o straně, která nebezpečí změny okolností na sebe nepřevzala. Jaké jsou tedy přípustné důsledky toho, že se strana, jež na sebe riziko převzala, dovolá okolnosti vyšší moci? Argumentem a maiori ad minus bychom měli dospět k tomu, že pokud strana na základě převzetí nebezpečí změny okolností není oprávněna dovolat se změny či ukončení smlouvy ani v takovém extrémním případě, jaký je předvídán § 1765 ObčZ, nelze to připustit ani v případech mírnějšího dopadu změny okolností, tedy de facto v případě jakékoli události vyšší moci, která bude podstatnou změnu okolností představovat, avšak nezaloží zvlášť hrubý nepoměr mezi smluvními stranami. To však neznamená, že takové dovolání se vyšší moci by mělo být bez právních důsledků. V první řadě jsou dopady vyšší moci zpravidla upraveny přímo v daném smluvním ustanovení; jde např. o prodloužení termínu pro plnění. Pokud tomu tak není, nezbyde, než argumentovat, že tento důsledek (odklad plnění smluvní povinnosti) je imanentní principu rebus sic stantibus ve spojení s událostí vyšší moci a je k němu třeba přihlížet bez ohledu na to, zda je výslovně předvídán zákonem nebo smlouvou.

Dále může být ve prospěch dotčené strany aplikován § 2913 odst. 2 ObčZ; strana tak může dosáhnout zproštění povinnosti nahradit škodu vzniklou porušením své smluvní povinnosti v důsledku události vyšší moci, přestože na sebe převzala nebezpečí změny okolností ve smyslu § 1765 ObčZ.

Nelze ani pominout, že se mezi odbornou veřejností vyskytují názory, že blíže nespecifikované převzetí nebezpečí změny okolností některou ze stran podle § 1765 odst. 2 ObčZ je neplatné pro neurčitost takového jednání, neboť není zřejmé, v čem změna okolností má spočívat a jaké nebezpečí smluvní strana přebírá.9 S uvedenými názory si dovolíme polemizovat. Pokud občanský zákoník podmiňuje ochranu smluvní strany před negativními důsledky podstatné změny okolností naplněním znaků popsaných v § 1765 ObčZ, mezi které patří typicky i nepředvídatelnost změny okolností, a zároveň výslovně připouští, aby se smluvní strana této ochrany vzdala tím, že na sebe riziko (negativních důsledků) změny okolností převezme, bylo by nelogické říci, že převzetí rizika spojeného s něčím nepředvídatelným je možné, jen pokud je „nepředvídatelná“ okolnost blíže popsána, specifikována, či pokud byla pro dotčenou stranu „představitelná“. Tím bychom se totiž ocitli zcela mimo kategorii nepředvídatelnosti§ 1765 odst. 2 ObčZ by nikdy nemohl najít uplatnění. Právě skutečnost, že zákonodárce výslovně upravil možnost převzít na sebe nebezpečí změny okolností, a to s důsledkem spočívajícím ve vyloučení zákonné ochrany dle § 17651766 ObčZ před byť extrémním (tj. zvlášť hrubým) nepoměrem mezi stranami, představuje dle našeho názoru kvalitativní rozdíl oproti převzetí nebezpečí změny okolností v jiných případech.10 Převzetí nebezpečí změny okolností ve smyslu § 1765 odst. 2 ObčZ se tedy do jisté míry může zdát jako převzetím objektivní odpovědnosti za splnění smlouvy, ale není tomu tak. Smluvní strana se tím (pouze) vzdává nároku domáhat se změny nebo zrušení smlouvy. Její právo dovolat se okolností vyšší moci tím bez dalšího vyloučeno není (a lze se tak zprostit povinnosti náhrady škody, nebo dle okolností případně i vyhnout negativním důsledkům prodlení). Stejně tak jako nemusí být a priori vyloučeno dovolat se změny okolností podle § 2000 ObčZ v případě dlouhotrvajících smluv při splnění podmínek zde uvedených a za předpokladu, že aplikace cit. ustanovení nebyla smluvně vyloučena.

Specifickou otázkou pak je, zda např. uplatňování sjednaných smluvních sankcí i v případě, kdy jsou udělovány za prodlení vzniklé v důsledku podstatné změny okolností, byť by na sebe strana v prodlení toto riziko převzala, není výkon práva v rozporu s dobrými mravy nebo dokonce zjevným zneužitím práva dle § 8 ObčZ.11 Vzhledem k tomu, že v současnosti je možnost uplatnit takové sankce zákonem omezena,12 není daná otázka pro praxi zcela aktuální, byť se jí opět může stát. V každém případě se dle našeho názoru jedná o vhodnější a legitimnější argument než tvrzení o neurčitosti převzetí nebezpečí změny okolností zmíněné výše.

Co se týká tématu (ne)předvídatelnosti, lze očekávat, že praxe ve vztahu k opatřením proti šíření koronaviru přinese zajímavé poznatky i k vymezení tohoto pojmu. Může se to týkat nejen smluv uzavíraných v době účinnosti mimořádných opatření, ale teoreticky i smluv uzavřených v období jim těsně předcházejícím. Do jaké míry a od jakého okamžiku bylo předvídatelné rozšíření koronaviru do České republiky? Do jaké míry a od jakého okamžiku byla předvídatelná zásadní opatření typu uzavření hranic? Onemocnění COVID-19 se často srovnává s viry SARS a MERS. Na základě předchozích zkušeností s jejich šířením lze jistě považovat za legitimní domněnku, že k zásadnímu ovlivnění společenské situace v ČR nedojde, resp. nemusí nutně dojít, a to i ve chvíli, kdy již informace o šíření koronaviru v oblasti jeho původu byla ve sdělovacích prostředcích dostupná. Předchozí epidemie SARS a MERS totiž nijak přímo a podstatně českou ekonomiku a české (nejen právní) prostředí neovlivnily. Změnila se však situace ve chvíli, kdy již byly dostupné zprávy o jeho šíření v Evropě, zejména v Itálii, a kdy tam byla přijímána první protiepidemická opatření?13 Bylo již možno předvídat, že dojde k rozšíření koronaviru i do ČR? Bylo možné předvídat útlum cestovního ruchu? Zřejmě ano. Bylo však možné předvídat, jak se zachová česká vláda a jaká opatření přijme – např. uzavření hranic, uzavření ubytovacích zařízení, většiny prodejen, obchodních center? A co v případě obdobné epidemie v blízké budoucnosti, nebo dalších vln epidemie stávající? Mají dnes smluvní strany při uzavírání smluv předvídat, že v horizontu např. jednoho roku dojde k opětovnému zpřísnění či zavedení mimořádných opatření? Troufáme si tvrdit, že je ještě příliš brzy na to, opouštět klasický standard a zvyklosti v otázkách vyšší moci a podstatné změny okolností, a odhadujeme spíše konzervativní vývoj. Na druhou stranu, byť se jedná o citlivé téma, nelze vyloučit, že k určitému posunu ve vnímání předvídatelnosti podobných epidemií dříve či později skutečně dojde, alespoň v rovině argumentačních pokusů účastníků případných sporů. Bude záležet, zda jim bude dopřáno sluchu i ze strany soudů.

 

5. Koronavirus a nájem nemovité věci

 

Nájem nemovité věci, ať je jí byt, či prostor sloužící podnikání,14 se dostal v souvislosti se šířením koronaviru a opatřeními přijatými proti němu do centra zájmu české vlády a potažmo i zákonodárce. Je to pochopitelné, neboť se jedná o právní institut, jehož prostřednictvím dochází k uspokojování základních životních potřeb, příp. je jím založeno užívání prostor, které jsou zpravidla základním výrobním prostředkem podnikatelů. To bylo dle příslušných důvodových zpráv i hlavní motivací pro přijetí zákona č. 209/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících k uspokojování bytové potřeby, na příjemce úvěru poskytnutého Státním fondem rozvoje bydlení a v souvislosti s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, a zákona č. 210/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících podnikání. Přijetí těchto zákonů jistě nemohlo odborné veřejnosti uniknout. Rovněž proběhla rozsáhlá a oprávněná polemika s touto formou řešení očekávaných obtíží nájemců.15

Naším záměrem je upozornit na některá právní úskalí obou přijatých zákonů a aplikovat úvahy o změně okolností především na nájem prostor sloužících podnikání.

Společným rysem obou zákonů je skutečnost, že jejich v podstatě jediný pro nájemce pozitivní moment představuje skutečnost, že v důsledku jeho prodlení, které nastalo v rozhodné době,16 není pronajímatel oprávněn nájem jednostranně ukončit.17 Je tedy důležité zdůraznit, že tyto zákony fakticky nepřinášejí odklad úhrad nájemného, jak bylo často chybně prezentováno médii. Z právního hlediska to znamená, že nájemce, který nebude hradit nájemné řádně a včas, dostane se nadále do prodlení, a to téměř se všemi důsledky s tím spojenými. Alespoň se to podává z § 3 odst. 2 obou zákonů.18 Na tomto místě je ovšem třeba poukázat i na další z „koronavirových“ zákonů, a to zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákonaobčanského soudního řádu. Tento zákon mj. upravuje i prodlení dlužníků, a to se všeobecným dopadem, byť to z jeho široce pojatého názvu není zcela předvídatelné. Jeho § 29 totiž říká, že

„prokáže-li dlužník, že mu omezení plynoucí z mimořádného opatření při epidemii znemožnilo nebo podstatně ztížilo včasné splnění peněžitého dluhu, lze po dlužníkovi po dobu jeho trvání požadovat sankce pro případ prodlení pouze do výše stanovené právním předpisem upravujícím úroky z prodlení. Tyto účinky pominou nejpozději 30. června 2020.“19

Odchylná ujednání jsou pochopitelně nepřípustná.

Zákony o ochraně nájemců tedy nájemné nepromíjí, neposouvají jeho splatnost, jen nájemcům zaručují, že z důvodu prodlení s hrazením nájemného vzniklého v důsledku mimořádných opatření v daném období20 a za předpokladu, že toto nájemné uhradí nejpozději do konce r. 2020, nedostanou výpověď z nájmu. Často se připomíná, že povinnost hradit ostatní s nájmem spojené služby tím zůstává nedotčena. Dostane-li se nájemce do prodlení s jejich úhradou, je tedy možné nájemní smlouvu vypovědět.

V každém případě je otázkou, zda a nakolik je daná ochrana skutečnou pomocí nájemcům, kteří se dostanou do platebních obtíží. Zejména je sporné, budou-li schopni dlužné nájemné za rozhodnou dobu splatit do konce r. 2020 – zda si tím tedy jen problém neodloží v čase. Jiným problematickým momentem je, že zákony o ochraně nájemců vůbec neberou ohled na pronajímatele a jejich cash flow. Jedinou možností jejich obrany je prokázat, že na straně nájemce nedošlo k prodlení v důsledku omezení plynoucího z mimořádného opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo provozování podnikatelské činnosti.21 To bude ovšem v praxi v případě uzavřených prodejen či třeba restaurací de facto vyloučeno. Dále se pronajímateli nabízí, pokud je např. povinen splácet úvěr spojený s výstavbou budovy, ve které se nachází předmět nájmu, využít možnosti odkladu splátek úvěru podle zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, čímž problém předá dále.

Za značně problematickou lze považovat skutečnost, že z více skupin potenciálních věřitelů nájemce-podnikatele je v důsledku zákona na ochranu nájemců pronajímatel oproti jiným dodavatelům znevýhodněn. Nelze tak vyloučit, že nájemce, který se (byť po přechodnou dobu) nebude muset obávat výpovědi z nájmu, bude v praxi upřednostňovat platby jiným dodavatelům. Nemožnost výpovědi nájmu v kombinaci s dalšími opatřeními přijatými v rámci lex covid22 spočívajícími zejména v tom, že dlužníci nejsou v současnosti po přechodnou dobu povinni podat na sebe insolvenční návrh a k návrhům věřitelským se až do 31. 8. 2020 nepřihlíží, může vést v některých případech rovněž k tomu, že pronajímatel si bude držet fakticky insolventního nájemce, o kterém se tuto skutečnost nebude moci objektivně dozvědět. Ostatně, i kdyby se pronajímatel o faktickém úpadku nájemce dozvěděl, nebo úpadek předpokládal, nebude moci jej nahradit nájemcem solventním. Oba tyto faktory mohou v určitých případech vést nejen k tomu, že nájemci nebude předmětný zákon ku prospěchu, ale navíc hrozí, že dojde i k prohloubení problémů na straně pronajímatele, a to způsobem přesahujícím míru předpokládanou pro případ, že by k přijetí zákonů na ochranu nájemců nedošlo.

Pronajímatelům ovšem alespoň zůstala v rámci uplatnění „ostatních jejich práv“ vzniklých v důsledku prodlení nájemce ve smyslu § 3 odst. 2 zákonů na ochranu nájemců možnost čerpání ze složené jistoty (kauce), pokud jsou splněny sjednané podmínky pro její použití,23 případně čerpání z poskytnuté bankovní či jiné finanční záruky. V té souvislosti se nabízí otázka, zda poté, co tak pronajímatel učiní a vyzve nájemce k doplnění jistoty či nahrazení vyčerpané bankovní záruky zárukou novou, bude oprávněn nájem vypovědět, nesplní-li nájemce tuto povinnost. Čistě jazykovým výkladem zákonů na ochranu nájemců by to vyloučeno být nemělo. Ovšem s ohledem na jejich smysl a účel deklarovaný i v předmětných důvodových zprávách lze takový postup považovat za jednání in fraudem legis a tedy nepřípustné.

Kromě pochybností, zda jsou zákony na ochranu nájemců schopny dostát svému účelu a zda místo řešení problému jej jen nepřenášejí jinam, se nabízí i související otázka, zda jejich přijetí bylo skutečně nezbytně nutné. V praxi totiž zůstává pochopitelně i nadále možnost dosáhnout vhodného řešení dohodou stran (a to často nejen pronajímatele a nájemce, ale i pronajímatele s jeho financující bankou) a je vysoce pravděpodobné, že v rámci stávající ekonomické reality bude trh k dosažení takových dohod nakloněn. Není totiž v zájmu pronajímatelů evidovat byť vysoké, ale reálně nevymahatelné pohledávky za insolventními nájemci, a totéž platí i pro financující banky.

Na tomto místě se vraťme k úvahám o podstatné změně okolností a zkusme stanovit, jakým způsobem je možné se ustanovení o podstatné změně okolností dovolat v případě nájmu. Není jistě bez zajímavosti, že v oblasti nájmu bytů se danou otázkou již zabýval Nejvyšší soud, přičemž konstatoval:

„Podle § 2249 ObčZ se může pronajímatel domáhat zvýšení (snížení) nájemného soudem, jde však o dispozitivní úpravu, která se použije jen tehdy, jestliže se strany nedohodly o změnách nájemného jinak. Právo domáhat se zvýšení nájemného tak pronajímateli nenáleží mj. i v případě, kdy si účastníci nájemní smlouvy inflační doložkou (ať již uzavřenou za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., či po 1. 1. 2014 za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.) sjednali podmínky, za nichž bude výše nájemného za trvání nájemního vztahu měněna… Dojde-li tedy k podstatné změně okolností, s níž nemohly strany při uzavírání dohody o zvyšování nájemného (popř. dohody, kterou zvyšování nájemného vyloučily) rozumně počítat, a tato změna poměrů má za následek, že práva a povinnosti stran nájemní smlouvy (výše nájemného) již zjevně neodpovídají spravedlivému uspořádání, nemusí pronajímatel vyvolat jednání s nájemcem o uzavření nové dohody o zvyšování (§ 1765 odst. 1 ObčZ) ani nemusí právo na obnovení jednání o smlouvě uplatnit ve lhůtě stanovené v § 1766 odst. 2 ObčZ, ale může při určení nové výše nájemného postupovat podle § 2249 ObčZ.“24

Jinými slovy, úprava § 2249 ObčZ má v případě nájmu bytu přednost před úpravou § 1765 ObčZ.

Do bližší souvislosti s příslušnými mimořádnými opatřeními proti šíření koronaviru cit. judikát staví § 2249 odst. 4 ObčZ, dle kterého

„Navrhuje-li nájemce snížení nájemného, použijí se ustanovení odstavců 1 až 3 obdobně.“

Za jistých okolností se tedy postup dle § 2249 odst. 4 ObčZ může z pohledu nájemce bytu jevit jako vhodnější než nehrazení splátek dle zákona č. 209/2020 Sb., resp. optimální by mohlo být využít zákonné ochranné doby právě k jednání o změně výše nájmu.

Vzhledem k tomu, že podobná úprava ohledně nájmu prostor sloužících podnikání v zákoně absentuje, nelze závěr cit. judikátu vztáhnout i na podnikatelský nájem. Na ten lze tedy aplikovat úpravu dle § 17651766 ObčZ, nebylo-li převzato nebezpečí změny okolností. Jiným postupem (vzhledem k výše uvedenému) změny výše nájmu podnikatelských prostor, s pochopitelnou výjimkou dohody stran, dosáhnout nelze. Pro úplnost však zmiňujeme, že jsme zaznamenali i názor, že nájemce by mohl být oprávněn domáhat se slevy z nájemného postupem dle § 2212 odst. 3 ObčZ s odůvodněním, že vydání opatření vládou nebo jiným příslušným orgánem představuje rušení v užívání věci nebo jiný způsob dotčení jednáním třetí osoby.25

III. Vyšší moc a možnosti její aplikace v rámci odpovědnosti zasílatele za škodu a odpovědnosti silničního nákladního dopravce za škodu v důsledku opatření proti šíření koronaviru

Doposud bylo nemálo publikováno o tom, že ve vztahu odpovědnosti za škodu obecně, a to i v důsledku opatření proti šíření koronaviru, má zásadní význam zejména otázka úpravy vyšší moci ve smlouvě. Není-li zde žádná obsažena, pak případná úprava zákonná.

 

1. Východiska mezinárodního práva soukromého

 

Dříve, než se budeme dále zabývat jednotlivými podmínkami jak úpravy vyšší moci jako takové ve smlouvě, tak úpravy zákonné, je zásadní si zodpovědět otázku, jakým právem se řídí smlouva, k jejímuž porušení případně v důsledku koronaviru či opatření proti jeho šíření došlo. Právě její zodpovězení je zejména v rámci mezinárodních obchodních vztahů podstatným a základním východiskem pro aplikaci vyšší moci a jejích důsledků. Určení použitelného práva je pak závislé i na tom, před orgány jakého státu jsou řešeny spory ze smlouvy, neboť podle nich se nejdříve stanoví kolizní normy určující následně samotné použitelné právo na smlouvu.

Před národním právem použitelným dle kolizních ustanovení však mají přednost ještě imperativní normy, jimiž mohou různá státní opatření proti šíření koronaviru často být.26 Nařízení Řím I v čl. 9 přikazuje použití imperativních norem státu místa soudu a dále státu místa plnění smlouvy. V tomto důsledku je tedy poukazováno na skutečnost, že v rámci opatření proti šíření koronaviru mohou být např. ve sporu vedeném před českým soudem o plnění ze smlouvy, která byla plněna v zahraničí (např. přeprava zboží do jiné země nežli ČR), zohledněna i opatření, která jsou dána v zemi plnění, i když nejsou dána v zemi místa soudu. Podstatné je vždy zkoumat, zda opatření/nařízení má skutečně přímý vliv na (ne)plnění smlouvy.27 Vyvozené závěry však platí bez dalšího pouze v případech, kdy se aplikuje nařízení Řím I, tedy u soudů EU s výjimkou Dánska.

V případě smluv z přepravy nákladu se, mj. po zohlednění imperativních norem, použitelné právo tam, kde nebylo mezi stranami ujednáno, a také tam, kde se nepoužije metoda přímá (jež je v rámci přepravy častá a vyznačuje se mnoha mezinárodními úmluvami v různých druzích přepravy),28 určí dle čl. 5 nařízení Řím I.29 Podle judikatury je v zásadě nesporné, že čl. 5 nařízení Řím I se použije na smlouvy o přepravě. Sporné však je jeho použití v rámci tzv. charterových smluv, stejně jako v rámci smluv zasílatelských. Literatura dospívá k závěru, že v zásadě jednoznačně nelze za smlouvy o přepravě dle cit. ustanovení považovat tzv. rámcové smlouvy v oblasti přeprav.30 V ostatním, zejména u smluv zasílatelských, je dle judikatury podstatné, co je hlavním předmětem smlouvy. Pod čl. 5 nařízení Řím I taková smlouva spadá, pokud jejím hlavním předmětem je přeprava zboží jako taková, tedy pokud se zasílatel zavázal k provedení přepravy jako takové a ne pouze k organizaci obstarání přepravy.31 Máme za to, že s ohledem na jejich autonomní výklad by obdobné závěry bylo zpravidla možné učinit i k aplikaci příslušných mezinárodních úmluv v různých druzích přeprav na smlouvu zasílatelskou.32 Není-li tomu tak, použije se na smlouvu zasílatelskou čl. 4 nařízení Řím I,33 a to případně včetně úpravy problematiky vyšší moci ve vztahu k ní. Jak bude popsáno dále, aplikace čl. 5 nařízení Řím I a tedy na jejím základě případně zjištěné národní právo a výklad a řešení problematiky vyšší moci jako liberačního důvodu na jeho základě bude v oblasti smluv o přepravě možné zásadně jen tam, kde se nepoužije příslušná mezinárodní úmluva upravující daný druh přepravy.34 Jak si totiž ukážeme níže na příkladu dle Úmluvy CMR, i většina dalších mezinárodních úmluv v rámci různých druhů přeprav zpravidla obsahuje zvláštní úpravu liberačních důvodů z odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce a za škodu z překročení dodací lhůty, přičemž tato úprava bývá zpravidla kogentní. To pak vylučuje na dané otázky aplikovat tzv. obecnou úpravu vyšší moci jako liberačního důvodu z takovýchto druhů odpovědnosti dopravce; i zvláštní úprava problematiky vyšší moci, a to v každém případě vyšší moci v užším smyslu jako liberačního důvodu v dané smlouvě odchylující se od úpravy v příslušné kogentní mezinárodní úmluvě, by pak byla neplatná.35

 

2. Obecná úprava vyšší moci jako liberačního důvodu v rámci českého právního řádu a možnosti jejího použití na smlouvy v oblasti přepravy

 

Dále popsaná obecná úprava vyšší moci jako liberačního důvodu tak bude zpravidla v praxi využitelná v rámci českého právního řádu u smluv v oblasti přepravy v zásadě jen u odpovědnosti zasílatele u smluv zasílatelských, které nesplňují podmínky pro aplikaci příslušné (kogentní) mezinárodní úmluvy na ně. Toto samozřejmě platí zejména v případě zvláštní smluvní úpravy vyšší moci, nikoliv již tam, kde úprava zasílatelské smlouvy v zákoně obsahuje zvláštní úpravu liberačních důvodů, odchylných od dále popsaného § 2913 ObčZ,36 nebyla-li takováto úprava speciálních zákonných liberačních důvodů z odpovědnosti zasílatele smluvně vyloučena.37 Na smlouvy o přepravě, případně příslušné smlouvy zasílatelské, jejichž hlavním předmětem je závazek zasílatele provést přepravu v rámci jeho odpovědnosti jako dopravce, se použije buď příslušná speciální (zpravidla kogentní) mezinárodní úprava odpovědnosti dopravce včetně liberačních důvodů, nebo se na ně aplikuje v případě použití českého práva na smlouvu tam, kde použití mezinárodní úmluvy nepřichází v úvahu,38 speciální úprava odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce dle § 2566 ObčZ, která je co do principů odpovědnosti a liberačních důvodů z odpovědnosti za škodu také kogentní, nicméně jen tzv. jednostranně kogentní, neumožňující nad zákonný rámec stanovený v § 2566 ObčZ zúžit odpovědnost dopravce.

V literatuře se doporučuje otázku vyšší moci, jejích předpokladů a důsledků upravit smluvně.

Není-li úprava vyšší moci ve smlouvě zvlášť obsažena a upravena, je daná problematika v českém občanském zákoníku upravena zejména v § 2913 odst. 2 jako liberační důvod v rámci povinnosti k náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti.39 Vyšší moc dle cit. ustanovení však nemůže být liberačním důvodem, pokud vznikla v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti již v prodlení. Je třeba také podotknout, že cit. ustanovení je dispozitivní,40 a lze je tedy ve smlouvě vyloučit nebo se od něj odchýlit.41 Významné je, že okolnost vyšší moci jako liberačního důvodu dle § 2913 odst. 2 ObčZ má v zásadě dopad jen na náhradu škody a dle § 1970 ObčZ na povinnost platit z ní úroky z prodlení. Nemá však zásadně bez dalšího již dopady na povinnost platit smluvní pokutu, možnost odstoupit od smlouvy pro prodlení s plněním povinnosti v důsledku vyšší moci apod. Někteří autoři však i v tomto směru navrhují zajímavá východiska a řešení, jak se zprostit povinnosti platit smluvní pokutu, i pokud nebylo vyloučení jejího placení v případě vyšší moci výslovně sjednáno.42 Nicméně, jak uvedeno výše, s ohledem na § 29 zákona č. 191/2020 Sb. jsou takovéto úvahy v současnosti víceméně irelevantní. Poukazováno je i na skutečnost, že ustanovení zbavující smluvní stranu její odpovědnosti je třeba v pochybnostech vykládat vždy restriktivně, neboť jsou výjimkou z obecné zásady, že smlouvy se dodržují.43 Máme za to, že tento závěr platí jak pro zákonnou úpravu zproštění odpovědnosti, tak pro smluvní úpravu vyšší moci jako liberačního důvodu.

Doposud publikované příspěvky se zabývají i otázkou, zda a jak lze případně zahrnout ustanovení o vyšší moci, a to i vyšší moci způsobené v důsledku opatření proti šíření koronaviru, do smluv uzavíraných až poté, co byla vydána příslušná státní opatření, a tedy tyto a jejich důsledky bylo již v dané době v zásadě možné obecně předvídat.44 V tomto směru doporučují mimo jiné jasně uvádět, že smluvní strany jsou si vědomy skutečnosti, že smlouvu uzavírají v době pandemie a přijatých mimořádných opatření proti ní, a jasně stanovit, jaká situace může být v daném kontextu považována za vyšší moc (např. zpřísnění stávajících opatření či vydání nových apod.)

Někteří autoři v tomto směru upozorňují i na to, že lze-li předpokládat např. cyklické opakování pandemií, záplav apod., bude jim zřejmě při jejich opakování scházet znak nepředvídatelnosti a o vyšší moc se pak jednat i z tohoto důvodu zpravidla nebude.45 Máme za to, že takováto situace by mohla být dána i v případě, kdy by se pandemie či epidemie koronaviru opakovala, nakolik většina odborníků a médií již nyní a po delší dobu na její opakování upozorňuje a spíše je předpokládá. Nicméně, jak jsme již uvedli výše, je však zejména otázkou, co vše je případně nyní možné ve vztahu k opakování pandemie či epidemie předpokládat a na co se připravit. Mají dnes smluvní strany při uzavírání smluv předvídat, že v horizontu např. jednoho roku dojde k opětovnému zpřísnění či zavedení mimořádných opatření? To za situace, kdy vláda a ministerstva deklarují, že současná pandemie byla ponaučením a příště již budeme připraveni jinak a lépe a takto radikálních opatření by již nemělo být třeba?

Nicméně, z rešerší dostupné literatury k problematice koronaviru a zejména z různých státních opatření proti jeho šíření se podává, že na počátku v době prvních takových opatření nikdo z publikujících autorů v zásadě nepochyboval, že by tato mohla být považována za vyšší moc ve smyslu § 2913 odst. 2 ObčZ. V tomto směru je dle našeho názoru v situaci opatření vydávaných vládou na základě krizového zákona možná i přiměřená aplikace rozhodnutí, které jako liberační důvod dovodilo také vyhlášení výjimečného stavu.46 Na druhou stranu však mohou přicházet v úvahu hlediska, která přinejmenším některá z prvotních opatření vlády mohou zpochybňovat jako důvod vyšší moci, a to i v počátcích jejich vydávání v ČR. Zejména pak z důvodu, kdy v době, kdy takováto opatření počala být v ČR vyhlašována, již byla mnohá vyhlášena po nějakou dobu v zahraničí, především v Itálii, a s ohledem na okolnosti případu pak může být sporné, zda následné vydávání podobných opatření v ČR je možné považovat za nepředvídatelnou, případně nepřekonatelnou překážku. Např. za situace, kdy se český dodavatel zavázal k určitým dodávkám v době, kdy ještě nebyla v ČR přijata opatření mající za důsledek případnou nemožnost jejich plnění, avšak v dané době již byla podobná opatření přijímána v zahraničí. Samozřejmě zcela odlišná by z tohoto pohledu byla situace, kdy se k dodávkám zavázal ještě dávno před tím, než se vůbec virus začal kdekoliv na světě šířit, a jinak opět v případě, kdy se sice již šířil, ale zejména ne v Evropě, a ještě zejména nikde v Evropě nebyla přijímána opatření proti jeho šíření. Především z pohledu nepředvídatelnosti a neodvratitelnosti překážky v důsledku koronaviru je tedy dle našeho názoru významné jasně a pečlivě stanovit také časovou osu vzniku závazku a jednotlivých překážek na jednotlivých místech ve světě.

Zásadní je samozřejmě vždy i prokázat, že daná překážka v podobě koronaviru nebo opatření proti jeho šíření byla bezprostřední příčinou vzniku škody.

Co se týče požadavku na mimořádnost příslušné překážky, pokud ponecháme stranou výše zmíněnou problematiku časové osy, o mimořádnosti dané pandemie jako takové dle našeho názoru v zásadě nemůže být pochyb. Nicméně, opět mohou vznikat otázky ve vztahu k mimořádnosti opatření proti jejímu šíření. Mimořádnost totiž představuje vyšší míru ojedinělosti nežli nepředvídatelnost. Mimořádnost je něco, s čím při běžném běhu věcí podle obecného průměru života nikdo nepočítá a na co nebývá vybaven.47

 

3. Koronavirus a opatření proti jeho šíření jako liberační důvod z odpovědnosti silničního dopravce za škodu na zásilce a za škodu z překročení dodací lhůty

 

Odpovědnost silničního dopravce za škodu na zásilce a z překročení dodací lhůty – principy odpovědnosti a liberační důvody – upravuje v rámci českého právního řádu ve vztahu k mezinárodním přepravám zejména Úmluva CMR ve svém čl. 17. Z hlediska problematiky, která je předmětem našeho článku, a to vyšší moci, je významný čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Dle něj je dopravce zproštěn odpovědnosti za škodu na zásilce či z překročení dodací lhůty mj., jestliže ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno oprávněným, příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce, vlastní vadou zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci.

Dle čl. 41 odst. 1 Úmluvy CMR platí, že toto ustanovení je kogentní, neboť dle něj všechna ujednání, která se přímo nebo nepřímo odchylují od ustanovení Úmluvy CMR, jsou s výjimkou čl. 40 neplatná a právně neúčinná. Neplatnost takových ujednání nemá za následek neplatnost ostatních ustanovení smlouvy.

Co se týče vztahu Úmluvy CMR k nařízení Řím I, pak Úmluva CMR představuje ve vztahu k němu lex specialis; sama o sobě totiž obsahuje také některá kolizní ustanovení. Navíc představuje i přímou úpravu a jejím cílem je také maximálně eliminovat nejistotu vyplývající z kolizních norem. Nařízení Řím I se ve vztahu k ní tedy použije jednak jen tehdy, když Úmluva CMR sama příslušnou kolizní úpravu neobsahuje, a také tehdy, pokud ani jejím autonomním výkladem nelze dospět k vyřešení dané otázky čistě na základě její aplikace, jejích principů, znění, systematiky, smyslu a účelu. Až v takovém případě se jedná o mezeru v úpravě Úmluvy CMR, kterou je možné vyřešit pomocí kolizních norem na základě použitelného národního práva. Navíc ve smyslu jejího čl. 41 budou neplatná ujednání o použitelném národním právu, které není právním řádem smluvního státu Úmluvy CMR.48

Ze shora uvedených důvodů tedy plyne, že na odpovědnost dopravce podléhající Úmluvě CMR dle čl. 17 nelze aplikovat jinou úpravu liberačních důvodů nežli uvedenou v čl. 17. Případná odpovídající odchylná úprava obsažená ve smlouvě by byla z tohoto pohledu neplatná.

Je třeba si povšimnout, že úprava tzv. neodvratitelných překážek se odchyluje i od úpravy obsažené v § 2913 odst. 2 ObčZ a nelze ji zaměňovat s obecně chápaným pojmem vyšší moci, byť v užším smyslu jako liberačního důvodu. Jedinými jasně stanovenými podmínkami naplnění pojmu tzv. neodvratitelné překážky dle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR jsou totiž pouze její neodvratitelnost a neodstranitelnost. Naopak vyšší moc zpravidla obsahuje další přísnější podmínky pro její naplnění, jako mimořádnost a nepředvídatelnost překážky, a obvykle i podmínku, aby překážka neležela ve vlastních poměrech škůdce.

Odborná literatura a judikatura různých smluvních států Úmluvy CMR se staví k výkladu tzv. neodvratitelné okolnosti dle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR různě.

Německá literatura a judikatura poukazují na to, že čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR upravuje v zásadě nejvyšší možnou péči, resp. nejvyšší pečlivost a svědomitost, kdy ani při jejím vynaložení nebylo možné škodu odvrátit. Nicméně, překážka může spočívat i ve vnitropodnikových poměrech škůdce. Na druhou stranu, daná odborná péče musí být únosná a reálně možná.49 Někteří autoři navíc uvádějí, že důležitá je i ekonomická analýza odvratitelnosti. Jsou-li náklady na odvrácení škody vyšší nežli samotné očekávané zmírnění škody, je minimalizace neekonomická a toto nelze po pečlivém dopravci požadovat. Vysvětleny jsou pak i další podrobnosti a východiska takovéhoto ekonomického výpočtu.50 Jiní němečtí autoři a německá či rakouská judikatura naopak třeba dovozují, že úprava čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR představuje odpovědnost za předpokládané zavinění se zostřeným kritériem pečlivosti. Zohledněna musí být i hospodářská možnost takové pečlivosti.51

Naopak v Anglii je zastáván názor, že se nejedná o odpovědnost za zavinění, nýbrž musí být vynaložena maximální možná pečlivost, která je však ještě v praxi možná a nikoliv absurdní (tzv. „utmost care“). Francouzská judikatura jasně odlišuje danou úpravu od vyšší moci. Dále různé země oscilují mezi příklonem spíše k předpokládanému zavinění se zostřeným kritériem pečlivosti a naopak principem odpovědnosti bez ohledu na zavinění, ovšem s požadavkem na maximální možnou péči.52 Zdá se však poměrně jasné, že v zásadě soudy žádných, nebo alespoň značné většiny, zemí signatářských států Úmluvy CMR neinklinují k závěru, že by daná úprava představovala obecně přijímané hledisko vyšší moci.

Česká judikatura zpravidla dospívá k závěru, že příslušná úprava tzv. neodvratitelných okolností dle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR je odpovědností objektivní a není shodná s pojmem vyšší moci.53

Koller v tomto směru znovu výslovně zdůrazňuje, že z důvodu autonomní povahy Úmluvy CMR nelze (ani v případě jejího čl. 17 odst. 2) sahat k použitelnému národnímu právu a dle něj ji vykládat, nýbrž je třeba ji vykládat autonomně na základě jí samotné.54

Ukazuje se však, srovnáním obecného chápání pojmu vyšší moci jako liberačního důvodu s úpravou v čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR, že úprava v Úmluvě CMR je spíše mírnější. Nakolik neobsahuje tolik podmínek ke svému naplnění jako vyšší moc. Na druhou stranu, většina judikatury doplňuje požadavky neodvratitelnosti a neodstranitelnosti požadavkem na určitou maximální péči, která v zásadě odpovídá českému chápání požadavku odborné péče, což naopak činí požadavky čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR spíše přísnějšími.

Co se týče otázky odvratitelnosti a odstranitelnosti okolností spočívajících ve státních opatřeních, kam by podle všeho zpravidla spadala právě státní opatření proti šíření koronaviru, dospívá literatura a německá judikatura k závěru, že jsou ve smyslu čl. 17 odst. 2 odvratitelná, a nepředstavují tedy liberační důvod, pokud jsou předvídatelná a i jinak přičitatelná.55 Z tohoto pohledu je třeba dle nás opět pečlivě rozlišovat zejména časovou osu, kdy došlo k dané překážce v podobě státního opatření proti šíření koronaviru, jež zabránilo např. provedení dohodnuté přepravy, nebo způsobilo překročení dodací lhůty, a zda z tohoto pohledu byla vzniklá překážka odvratitelná a odstranitelná, či nikoliv.56 Navíc jsou i dle literatury a německé judikatury odvratitelné překážky či prodlení, jež by v případě zapojení subdodavatelů nevznikly.57 Uvedený argument je podle našeho názoru relevantní např. v případech přeprav do italských měst, byť třeba skutečně i nečekaně a nepředvídatelně uzavřených vyhlášením karantény, pokud by např. u daného zboží za určitých podmínek bylo jiným dopravcům umožněno do daného města takovéto zboží dopravovat. Nezbytné je zohlednit i čl. 14 Úmluvy CMR, dle nějž

„jestliže plnění přepravní smlouvy podle podmínek stanovených v nákladním listě je nebo se stane ještě před dojitím zásilky na místo jejího dodání z jakéhokoli důvodu nemožným, je dopravce povinen vyžádat si pokyny od osoby oprávněné disponovat se zásilkou podle článku 12“.

V tomto směru jde i ve vztahu k čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR o jistou formu infomační povinnosti dopravce mj. i o tom, že nastaly okolnosti zakládající nemožnost dodání, a to případně i z důvodu opatření proti šíření koronaviru. Nesplnění informační povinnosti by mohlo vést k závěru o odpovědnosti dopravce za škodu, a to i v případě, kdy jinak by podmínky čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR byly naplněny.

Co se týče odpovědnosti silničního dopravce v rámci vnitrostátních nákladních přeprav v ČR, § 9a zákona č. 111/1994 Sb. odkazuje i pro tyto případy na použití některých ustanovení Úmluvy CMR a z nich pak i na její čl. 17. Je ale sporné a nejasné, zda v rámci vnitrostátních přeprav má čl. 17 Úmluvy CMR kogentní povahu, či nikoliv, přičemž judikatura zatím není k dispozici.58 Pokud by snad budoucí judikatura dospěla k závěru, že ano, lze v zásadě obdobně jako výše u mezinárodního silničního dopravce konstatovat, že se od ní nelze smluvně odchýlit. Pokud by však judikatura dospěla k závěru, že kogentní není, máme za to, že je v případě odchylné úpravy od čl․ 17 Úmluvy CMR ve smlouvě třeba vzít v dalším kroku v úvahu i korektiv vyplývající z úpravy principů odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce a liberačních důvodů pro zproštění takovéto jeho odpovědnosti dle § 2566 ObčZ, který jednoznačně tzv. jednostranně kogentní je. Nebylo by tedy podle nás ani v takovém případě možné případným zahrnutím odpovídající smluvní úpravy vyšší moci do smlouvy zúžit odpovědnost vnitrostátního silničního dopravce za škodu na zásilce v rozsahu nad rámec předvídaný § 2566 ObčZ; rozšířit však ano. Co se týče liberačních důvodů, § 2566 ObčZ neupravuje ani v tomto směru vyšší moc ve smyslu odpovídajícím § 2913 odst. 2 ObčZ, a ani tzv. neodvratitelnou okolnost ve smyslu čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Vychází v daném směru pouze z toho, že dopravce se zprostí odpovědnosti, prokáže-li, že škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče. Máme za to, že požadavek odborné péče je přísnější než případný liberační důvod v podobě vyšší moci tak, jak je obvykle chápána. Vynaložení odborné péče znamená chování, které by uskutečnil odborně způsobilý dopravce se stejným dopravním prostředkem, přepravním způsobem a na uvedené přepravní cestě při vynaložení veškeré očekávané péče, a přesto by nezabránil vzniku škody, neboť ji způsobila vnější nepředvídatelná a neodvratitelná okolnost.59 Požadavek odborné péče v sobě tedy zahrnuje jak jisté prvky vyšší moci, jak bývá obvykle chápána, tak navíc i zvláštní zostřené hledisko jednání s potřebnými znalostmi odborníka, jichž lze v daném oboru, v dané době a v daném místě dosáhnout.

I jinak však, co se týče výkladu § 9a zákona č. 111/1994 Sb., nelze na něj bez dalšího vztáhnout výklad a judikaturu (a to pochopitelně ani v případě čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR) tak, jak se vztahuje na Úmluvu CMR v rámci přeprav mezinárodních, kdy má skutečně povahu mezinárodní smlouvy. Zejména se v tomto směru nelze opřít o její autonomní výklad a o judikaturu vycházející z jejího autonomního výkladu. Nakolik odkazem dle § 9a zákona č. 111/1994 Sb. již nemají příslušná ustanovení Úmluvy CMR povahu mezinárodní smlouvy, nýbrž pouze vnitrostátního předpisu.

 

4. Vyšší moc vs. neodvratitelné okolnosti u smluv v oblasti přepravy

 

Z výše uvedeného se tedy podává závěr, že v oblasti smluv v přepravě podléhajících českému právu ve vztahu k typům smluv zkoumaným v našem článku je možné odchylně od příslušné speciální zákonné úpravy smluvně upravit otázku vyšší moci jako liberačního důvodu zejména jen v případech smluv zasílatelských v situacích, kdy se na ně nepoužije úprava odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce, popř. u silničních nákladních přeprav úprava odpovědnosti za škodu na zásilce a z překročení dodací lhůty. V uvedených případech se uplatní i závěry a doporučení týkající se smluvní úpravy vyšší moci obecně tak, jak byly doposud publikovány. Máme totiž za to, i ve shodě s komentářovou literaturou, že česká zákonná úprava zasílatelské smlouvy je v tomto směru dispozitivní.

Všeobecné zasílatelské podmínky Svazu spedice a logistiky ČR („VZP“) ve svém čl. 4.5 obsahují následující zvláštní úpravu vyšší moci:

„Za okolnost vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a jež jí brání ve splnění povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, jakož i, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.“

Cit. úprava je formulována jako liberační důvod pro obě strany zasílatelské smlouvy a jako její následek je pak výslovně pro obě strany dále upravena možnost odstoupení od smlouvy. VZP představují podmínky vypracované zájmovými organizacemi ve smyslu § 1751 odst. 3 ObčZ a použijí se, pokud na ně smlouva odkáže. Nicméně za situace, kdy je daná úprava vyšší moci odchylná od zákona obsažena v obchodních podmínkách a nikoliv přímo ve smlouvě, je dle našeho názoru namístě dodržet také § 1753 ObčZ a na ustanovení obchodních podmínek výslovně upozornit odpovídajícím způsobem i přímo v samotné smlouvě.

U čl. 4.5 je však zajímavý jeho vztah k § 2475 ObčZ, který v zásadě přebírá i čl. 1.2 VZP.60 Dle této úpravy je totiž zasílatel povinen obstarat přepravu, resp. sjednat její způsob a podmínky, s potřebnou péčí a od tohoto se odvíjí i jeho odpovědnost za škodu vzniklou při obstarání přepravy. Jinak řečeno, zasílatel odpovídá za škodu způsobenou při obstarání přepravy v případě, že nepostupoval s potřebnou péčí. S ohledem na znění a systematické zařazení čl. 4.5 VZP máme za to, že čl. 1.2 VZP je ve vztahu k němu speciálním ustanovením a čl. 4.5 VZP a v něm obsažená úprava vyšší moci se pro případ škod vzniklých obstaráním přepravy nepoužije, neboť na ně se použije čl. 1.2 VZP a budou se tedy posuzovat z hlediska (ne)splnění potřebné péče. Ostatně tomu by nejspíše nasvědčoval i výklad právních jednání dle § 557 ObčZ:

„Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.“

Tím, kdo zpravidla jako první odkáže na VZP, bude v praxi nejspíše zasílatel, nikoliv příkazce. V tomto směru by pak nejspíše bylo třeba i odpovědnost zasílatele dle VZP vykládat ve prospěch příkazce, tedy spíše jako přísnější nežli jako mírnější. Ostatně, svědčí tomu i výše uvedený požadavek na restriktivní výklad důvodů vyloučení odpovědnosti (viz § 3 odst. 2 ObčZ a princip pacta sunt servanda). Je však i otázkou, zda naopak úprava vyšší moci v čl. 4.5 VZP není ve vztahu k čl. 1.2 VZP spíše obsoletní,61 resp. tedy že čl. 4.5 VZP má svůj význam jen u jiných druhů odpovědnosti než takových, které jsou jinak zvlášť na jiných místech speciálně ve VZP upraveny. Jinak by tomu však podle nás mohlo být, kdyby VZP zvláštní úpravu odpovědnosti zasílatele za obstarání přepravy s vynaložením potřebné péče neobsahovaly. Pak by bylo možné uvažovat o tom, zda případně čl. 4.5 VZP naopak v zásadě § 2475 ObčZ nevyloučil, či nebyla zakotvena od něj odchylná úprava. Tedy, zda nedošlo čistě úpravou příslušné vyšší moci jako liberačního důvodu ke zmírnění nebo spíše odstranění přísných požadavků na takovou odpovědnost v podobě požadavku potřebné péče.

V ostatních případech u smluv v oblasti přepravy je však třeba brát v úvahu zpravidla kogentní úpravu principů odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce a z překročení dodací lhůty a liberačních důvodů obsaženou v příslušných mezinárodních úmluvách týkajících se jednotlivých druhů přeprav. Dle Úmluvy CMR se ve smyslu jejího čl. 41 od její úpravy nelze vůbec odchýlit, a tedy ani odpovědnost dopravce dle ní nejen smluvně rozšířit, ale ani zúžit, a to tedy ani odpovídající smluvní úpravou vyšší moci tak, jak je zpravidla chápána, nebo ve směru odpovídajícím § 2913 odst. 2 ObčZ. Tato by totiž zpravidla spíše oproti úpravě v čl. 17 odst. 2 CMR v zásadě zužovala rozsah liberačních důvodů odpovědnosti dopravce a tím rozšiřovala jeho odpovědnost. Případně tam, kde se takovéto úmluvy neaplikují, je třeba v mezích českého právního řádu zohledňovat tzv. jednostranně kogentní úpravu odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce a liberačních důvodů dle § 2566 ObčZ, kdy nad její rámec především není možné odpovědnost dopravce omezit, a to ani úpravou širších liberačních důvodů. Dané závěry pochopitelně platí ve vztahu k otázkám, které příslušné mezinárodní úmluvy a § 2566 ObčZ upravují a na něž se i vztahuje případná úprava jejich kogentnosti.

IV. Závěr

Z výše uvedeného je zřejmé, že šíření koronaviru a opatření k zabránění jeho šíření, stejně jako různé snahy o zmírnění jejich ekonomických dopadů s sebou přinášejí ve všech oblastech práva nemalé a komplikované problémy. Znovu se otevírají nové otázky již existujících právních institutů a úprav, stejně jako vzniká úprava nová.

Jen budoucí praxe a judikatura ukážou, jak skutečně budou tyto otázky zodpovězeny a vyřešeny.

Naším článkem jsme se alespoň pokusili nastínit možná východiska a přístupy k řešení v oblasti nájmů nebytových prostor pro podnikatelské účely a v oblasti přepravy. To vše i shrnutím dosavadních poznatků české i zahraniční praxe a literatury ke známým právním institutům využitelným na danou problematiku.



Poznámky pod čarou:

Autoři působí jako advokáti v trvalé spolupráci s Rödl & Partner, advokáti, v. o. s.

§ 1765 ObčZ stanovuje u podstatné změny okolností požadavek prokázat, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit; § 2913 odst. 2 ObčZ uvádí, že povinnosti nahradit škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Mezi takové překážky se řadí zpravidla událost vyšší moci; viz např. komentář k cit. ustanovení v Hulmák, M. a kol. Občanský zakoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, případně komentář k § 651 ObčZLavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, případně v Pauldura, L. a kol. Slovník právních pojmů. Občanský zákoník. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 193.

Viz v této souvislosti často odkazované § 2 odst. 1, § 3 odst. 3, § 10§ 558 odst. 2 ObčZ.

Viz např. Veselý, P. Změna okolností aneb „nejvylučovanější“ ustanovení. http://www.bulletin-advokacie.cz/.

Viz tamtéž.

§ 1778 odst. 2 ObčZ: „Změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká. Neoznámí-li zavázaná strana oprávněné straně změnu okolností bez zbytečného odkladu, nahradí oprávněné straně škodu z toho vzniklou.“

Změna okolností předvídaná § 2000 ObčZ je změnou v důsledku plynutí času a vývoje společnosti, nikoli změnou vyvolanou náhlou událostí vyšší moci.

Pokud dojde v důsledku podstatné změny okolností k trvalé nemožnosti plnění, dojde k zániku závazku dotčené strany ex lege dle § 2006 ObčZ. Stane-li se tak, je možnost domáhat se obnovení jednání o smlouvě, změny smlouvy nebo jejího ukončení na základě § 1765 ObčZ z povahy věci vyloučena. Institut následné nemožnosti plnění však v souvislosti s opatřeními proti šíření koronaviru najde uplatnění spíše sporadicky, neboť panuje obecné přesvědčení, že veškerá opatření, která do smluvních vztahů adresátů soukromého práva zasahují, jsou sama o sobě dočasná. K následné nemožnosti plnění viz např. rozsudek NS z 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1787/2007.

Viz např. Lavrushin, K. Glosa k převzetí nebezpečí změny okolností. Rekodifikace & praxe, 2014, č. 6, s. 5–9.

Např. NS ČSR v rozhodnutí sp. zn. Rv I 1178/23 (Vážný 3173): „Převzetím rizika změny okolností nejsou dotčeny změny, které nelze rozpoznat ani při největší bedlivosti a při nejbystřejší předvídavosti.“ Dle našeho názoru však tyto závěry ve vztahu k převzetí nebezpečí změny okolností výslovně předvídanému občanským zákoníkem v § 1765 odst. 2 neobstojí.

Viz např. Bříza, P. Jak na smlouvy „v době koronavirové“. https:// legaltv.cz/.

Viz § 29 zákona č. 191/2020 Sb., k tomu viz níže.

Podobná úvaha např. v Bříza, P., op. cit. sub 11.

Případný nájem jiných nemovitých věcí – typicky pozemků – necháváme pro účely tohoto článku stranou; ostatně v případě zemědělských pozemků by se zřejmě jednalo spíše o pacht.

Mezi jinými viz např. Vyjádření ČAK k vládnímu návrhu zákona na ochranu nájemců. https://www.cak.cz/.

Od 12. 3. do 31. 7. 2020 v případě nájmu bytů, resp. od 12. 3. do 30. 6. 2020 v případě nájmu podnikatelských prostor.

§ 3 odst. 1 zákona č. 209/2020 Sb. i zákona č. 210/2020 Sb.

§ 3 odst. 2 zákona č. 209/2020 Sb. i zákona č. 210/2020 Sb.: „Ustanovením odstavce 1 není dotčeno právo ukončit nájem z jiných důvodů ani další práva pronajímatele vzniklá v důsledku prodlení nájemce.

Formulace o „pominutí účinků“ je bohužel nepřesná a zavádějící a vzbuzuje otázku, a) zda se tím rozumí, že počínaje 1. 7. 2020 lze vymáhat i jiné sankce za prodlení, do kterého se dlužník dostal v předmětném období, a lze je tedy dopočítat i za období do 30. 6. 2020, nebo b) zda lze uplatňovat sankce nad rámec zákonných úroků z prodlení z dluhu vzniklého v rozhodném období, pouze pokud takový dluh bude trvat i po 30. 6. 2020, a to právě až za období od 1. 7. 2020, tedy dluh splatný např. 15. 4. bude za období od 15. 4. do 30. 6. úročen maximálně sazbou zákonného úroku z prodlení a počínaje 1. 7. už bude stižen i případnými smluvními sankcemi, nebo c) zda se tato limitace vztahuje na dluhy splatné v období do 30. 6. a platí už „navždy“, resp. do zániku dluhu.

Dle § 1 zákona č. 209/2020 Sb. i zákona č. 210/2020 Sb. se mimořádnými opatřeními rozumí: a) krizové opatření podle § 2 písm. c) krizového zákona přijaté vládou ČR v době nouzového stavu; b) mimořádné opatření vydané v r. 2020 Ministerstvem zdravotnictví na základě § 69 odst. 1 písm. b), odst. 2 a § 80 odst. 1 písm. g) VeřZdr k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS CoV-2; c) mimořádné opatření vydané v r. 2020 krajskou hygienickou stanicí na základě § 69 odst. 1 písm. b), odst. 2, § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. m) VeřZdr k zamezení dalšího šíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS CoV-2.

Resp. převážně v důsledku omezení plynoucího z mimořádného opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo řádnou úhradu nájemného v případě nájmu bytu.

Myšlen zákon č. 191/2020 Sb.

V této souvislosti je třeba upozornit na § 2254 odst. 2 ObčZ, dle kterého je jistota složená při nájmu bytu splatná teprve při skončení nájmu. Názor na možnost sjednat použití jistoty v případě nájmu bytu odchylně (např. i za trvání nájmu při průběžném prodlení nájemce) není jednotný. Domníváme se, že to v zásadě vyloučeno není, mělo by ovšem záležet zejména na postavení smluvních stran. Bude-li nájemní smlouva uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem, vylučuje tuto možnost zřejmě § 1812 odst. 2 ObčZ, mezi dvěma nepodnikateli by však takové ujednání mělo být možné.

Rozsudek NS z 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1670/2018.

Vajdík, L. Zákaz maloobchodního prodeje a možnosti nájemců. NewsKPMG – Daňové a právní aktuality (Newsletter KPMG). Praha, 2020.

Podmínkami, za nichž určitá norma může být normou imperativní ve smyslu čl. 9 nařízení Řím I, se podrobně zabývá např. Rauscher, T. Europäisches Zivilprozess- und Kollisionsrecht, Kommentar Rom I, Rom II. 4. Aufl. Köln: Verlag Dr. Otto Schmidt KG, 2016, s. 438–442. Patří mezi ně zejména nezbytnost jejich použití i z mezinárodního pohledu, nikoliv jen vnitrostátního (tedy nikoliv čistě kogentní normy), jejich zaměření na jiné nežli individuální cíle – slouží k ochraně veřejných zájmů (definice viz např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci Arblade v. Leloup) a jejich vztah k vnitrozemí. V rámci přepravy bývají za takové normy jinak typicky považovány např. normy zakazující kabotážní přepravy.

Bříza, P. Koronavirus jako důvod neplnění smluvních povinností v domácím i přeshraničním obchodním styku, aneb lze pozdní dodávku ospravedlnit virem? 4. 3. 2020. www.epravo.cz.

Viz čl. 25 nařízení Řím I.

„V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu o přepravě zboží zvoleno podle článku 3, je právem rozhodným pro takové smlouvy právo země obvyklého bydliště dopravce za předpokladu, že se místo převzetí nebo místo doručení nebo obvyklé místo bydliště odesílatele nacházejí rovněž v této zemi. Nejsou-li tyto požadavky splněny, použije se právo země, ve které se na základě dohody smluvních stran nachází místo doručení.“

Rauscher, T., op. cit. sub 26, s. 279.

Rozhodnutí SDEU z 23. 10. 2014, C-305/13.

Shodně např. Koller Transportrecht. 10. Aufl. C. H. Beck, 2020, beck-online.beck.de, Rn. 2, 3.

Dle čl. 4 nařízení Řím I ve vztahu k ustanovením relevantním pro zasílatelskou smlouvu platí, že v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle čl. 3, a aniž jsou dotčeny čl. 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto:

b) smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště;

3. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je smlouva zjevně úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 1 nebo 2, použije se právo této jiné země.

V tomto směru se čl. 5 nařízení Řím I v zásadě v rámci sporů před soudy EU použije jen u smluv o multimodálních přepravách, případně smluv s neurčeným druhem dopravního prostředku.

V zásadě asi bezesporný je tento závěr ve vztahu ke zvláštní smluvní úpravě vyšší moci jako liberačního důvodu odchylného od kogentní úpravy liberačních důvodů v příslušné úmluvě. Zajímavá je však situace, kdyby vyšší moc byla zvlášť ve smlouvě upravena např. jen jako důvod pro odstoupení od smlouvy, nikoliv již však jako liberační důvod z odpovědnosti za škodu na zásilce či z překročení dodací lhůty, když příslušné mezinárodní úmluvy v oblasti přeprav samotnou otázku vzniku a zániku smlouvy o přepravě neřeší a tato je ponechána na použitelném národním právu. Např. u Úmluvy CMR však máme za to, že i tato ujednání by ve smyslu jejího čl. 41 mohla být posouzena jako nepřímo se od úmluvy odchylující, a tedy neplatná.

Jako zejména pro zasílatele typická speciální úprava odpovědnosti za škodu z obstarání přepravy dle § 2475 ObčZ: „Způsob a podmínky přepravy zasílatel ujedná s vynaložením potřebné péče tak, aby co nejlépe vyhovovaly zájmům příkazce, které zasílatel zná. Povinnost pojistit zásilku má zasílatel, jen bylo-li to ujednáno.“

Smlouvou o provozu dopravního prostředku (někdy též označovanou jako tzv. charter) se v rámci tohoto článku blíže nezabýváme.

Zpravidla tedy v případě multimodálních přeprav, přeprav s neurčeným druhem dopravního prostředku či čistě českých vnitrostátních přeprav jiných nežli silničních. V rámci vnitrostátních silničních nákladních přeprav odkazuje § 9a zákona č. 111/1994 Sb. na použití některých ustanovení Úmluvy CMR na ně, včetně čl. 17 o odpovědnosti dopravce a liberačních důvodech. V odborné literatuře je však vedena diskuse, zda má dané ustanovení kogentní povahu, či nikoliv, případně v jaké části. Judikatura k této otázce doposud neexistuje.

Někteří autoři však poukazují na to, že označovat úpravu v § 2913 odst. 2 ObčZ pojmem vyšší moc je matoucí. Jednak cit. ustanovení tento pojem vůbec nepoužívá, a navíc je daná úprava odchylná od pojmu vyšší moci tak, jak jej stanovila teorie. Směšuje se tímto navíc pojem tzv. vyšší moci v širším smyslu a naopak vyšší moci v užším smyslu čistě jako liberačního důvodu. Nicméně pro zjednodušení budeme nadále v rámci našeho textu i pro úpravu v § 2913 odst. 2 ObčZ používat pojem vyšší moc bez dalšího.

Obdobně rozhodnutí NS sp. zn. 32 Odo 739/2006.

Dle § 2913 odst. 2 ObčZ: „Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.“ Jednotlivými podmínkami, které musí překážka naplnit, aby splňovala dané ustanovení, se v rámci tohoto článku blíže a podrobně nezabýváme. V tomto směru lze odkázat na již existující poměrně dobře rozebranou komentářovou a odbornou literaturu; viz např. Hulmák, M. a kol., op. cit. sub 1, s. 1565–1576. Patří mezi ně mimořádnost překážky, její nepředvídatelnost, neodvratitelnost a nezávislost na vůli škůdce.

Ptáčník, J., Dvořáková, T. Neplnění smluvních závazků jako možný důsledek epidemie koronaviru (COVID-19). 17. 4. 2020. www.epravo.cz; nebo Bříza, P., op. cit. sub 27.

Bříza, P., tamtéž.

Viz např. Mencnerová, K. Smlouvy napadené koronavirem. 15. 4. 2020, tamtéž.

Viz např. Chmelík, R., Příhoda, R. Plnění smluvních závazků v době pandemie. 8. 4. 2020, tamtéž.

Rozhodnutí NS ČSR z 24. 1. 1944, sp. zn. Rv I 1003/43.

Exner, A. Der Begriff der Höheren Gewalt (vis major) im römischen und heutigen Verkehrsrecht. Wien: Hölder, 1883.

Koller, op. cit. sub 32, Rn. 3, 4, 5.

Tamtéž, Rn. 16. Obdobně také Jesser-Huß Münchener Kommentar zum HGB. 4. Aufl. München: C. H. Beck, 2020, beck-online.beck.de, Rn. 40.

Jesser-Huß, tamtéž, Rn. 42.

Koller, op. cit. sub 32, Rn. 17.

Tamtéž, Rn. 18.

Např. rozsudek NS z 22. 9. 2004, sp. zn. 32 Odo 1186/2003: „Dovolací soud s právním názorem odvolacího soudu, že liberačním důvodem ve smyslu čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR mohou být jen okolnosti vzniklé tzv. vyšší mocí, nesouhlasí, neboť tato skutečnost z uvedeného článku ani z jiných článků Úmluvy CMR nevyplývá. Z dikce zmíněného článku Úmluvy CMR nelze vyloučit, aby okolností, kterou dopravce nemůže odvrátit a jejíž následky odstranit není v jeho moci, byla vedle událostí přírodního charakteru i okolnost mající původ v lidském jednání (např. loupežné přepadení, ozbrojený útok apod.).

Koller, op. cit. sub 32, Rn. 19.

Tamtéž, Rn. 30c.

V praxi takovéto překážky v přepravě zpočátku zpravidla působila různá karanténní opatření v italských městech, jež do nich zabránila dodat zboží. Později se jednalo obvykle o prodlení způsobené zavedením kontrol na hranicích apod. Nelze pak paušálně říci, že by takovéto překážky za všech okolností představovaly tzv. neodvratitelnou okolnost dle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR.

Koller, op. cit. sub 32, Rn. 58.

Blíže viz Kubová Bártková, A., Lojda, J. Změny v odpovědnosti silničního dopravce se blíží. 1. 11. 2018. www.epravo.cz.

Hrádek, J. Smlouvy o přepravě v občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 127–139.

Dle čl. 1.2 VZP při plnění závazků je zasílatel povinen s vynaložením potřebné péče sjednat způsob a podmínky přepravy tak, aby odpovídaly co nejlépe zájmům příkazce, jež vyplývají ze smlouvy a jeho příkazů a pokynů nebo jež zasílatel zná. Dle § 2475 ObčZ způsob a podmínky přepravy zasílatel ujedná s vynaložením potřebné péče tak, aby co nejlépe vyhovovaly zájmům příkazce, které zasílatel zná.

Ostatně i z rozhodnutí NS sp. zn. 32 Cdo 241/2009 se podává: „Pro posouzení, zda žalovaná v projednávaném případě pochybila, je rozhodující nejen okolnost, zda vzniklou situaci předvídala, ale zda ji s ohledem na podmínku odborné péče předvídat měla a mohla.“ Cit. rozhodnutí sice ještě vychází z obchodního zákoníku, který ve vztahu k zasílateli při obstarání přepravy upravoval požadavek péče odborné, a nikoliv potřebné. Nicméně, máme za to, že obdobně i v případě péče potřebné by opět byly brány v úvahu i požadavky týkající se mj. předvídatelnosti překážky. Ačkoliv komentářová literatura v současnosti nemá jasno v obsahu pojmu potřebná péče, v zásadě nesporné je, že v sobě zahrnuje i odbornou péči. Jak již bylo popsáno výše, odborná péče v sobě zahrnuje také pojem vyšší moci, nicméně zpřísněné požadavkem na jednání se znalostmi odborníka. Čl. 4.5 VZP je tedy z tohoto pohledu ve vztahu k odpovědnosti za obstarání přepravy nadbytečným. To však opět směřuje spíše k závěru, že čl. 4.5 je ustanovením obecným a čl. 1.2 VZP upravující požadavek potřebné péče zasílatele při obstarání přepravy je ustanovením ve vztahu k němu speciálním.

Poznámky pod čarou:
*

Autoři působí jako advokáti v trvalé spolupráci s Rödl & Partner, advokáti, v. o. s.

1

§ 1765 ObčZ stanovuje u podstatné změny okolností požadavek prokázat, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit; § 2913 odst. 2 ObčZ uvádí, že povinnosti nahradit škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Mezi takové překážky se řadí zpravidla událost vyšší moci; viz např. komentář k cit. ustanovení v Hulmák, M. a kol. Občanský zakoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, případně komentář k § 651 ObčZLavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, případně v Pauldura, L. a kol. Slovník právních pojmů. Občanský zákoník. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 193.

2

Viz v této souvislosti často odkazované § 2 odst. 1, § 3 odst. 3, § 10§ 558 odst. 2 ObčZ.

3

Viz např. Veselý, P. Změna okolností aneb „nejvylučovanější“ ustanovení. http://www.bulletin-advokacie.cz/.

4
5

Viz tamtéž.

6

§ 1778 odst. 2 ObčZ: „Změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká. Neoznámí-li zavázaná strana oprávněné straně změnu okolností bez zbytečného odkladu, nahradí oprávněné straně škodu z toho vzniklou.“

7

Změna okolností předvídaná § 2000 ObčZ je změnou v důsledku plynutí času a vývoje společnosti, nikoli změnou vyvolanou náhlou událostí vyšší moci.

8

Pokud dojde v důsledku podstatné změny okolností k trvalé nemožnosti plnění, dojde k zániku závazku dotčené strany ex lege dle § 2006 ObčZ. Stane-li se tak, je možnost domáhat se obnovení jednání o smlouvě, změny smlouvy nebo jejího ukončení na základě § 1765 ObčZ z povahy věci vyloučena. Institut následné nemožnosti plnění však v souvislosti s opatřeními proti šíření koronaviru najde uplatnění spíše sporadicky, neboť panuje obecné přesvědčení, že veškerá opatření, která do smluvních vztahů adresátů soukromého práva zasahují, jsou sama o sobě dočasná. K následné nemožnosti plnění viz např. rozsudek NS z 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1787/2007.

9

Viz např. Lavrushin, K. Glosa k převzetí nebezpečí změny okolností. Rekodifikace & praxe, 2014, č. 6, s. 5–9.

10

Např. NS ČSR v rozhodnutí sp. zn. Rv I 1178/23 (Vážný 3173): „Převzetím rizika změny okolností nejsou dotčeny změny, které nelze rozpoznat ani při největší bedlivosti a při nejbystřejší předvídavosti.“ Dle našeho názoru však tyto závěry ve vztahu k převzetí nebezpečí změny okolností výslovně předvídanému občanským zákoníkem v § 1765 odst. 2 neobstojí.

11

Viz např. Bříza, P. Jak na smlouvy „v době koronavirové“. https:// legaltv.cz/.

12

Viz § 29 zákona č. 191/2020 Sb., k tomu viz níže.

13

Podobná úvaha např. v Bříza, P., op. cit. sub 11.

14

Případný nájem jiných nemovitých věcí – typicky pozemků – necháváme pro účely tohoto článku stranou; ostatně v případě zemědělských pozemků by se zřejmě jednalo spíše o pacht.

15

Mezi jinými viz např. Vyjádření ČAK k vládnímu návrhu zákona na ochranu nájemců. https://www.cak.cz/.

16

Od 12. 3. do 31. 7. 2020 v případě nájmu bytů, resp. od 12. 3. do 30. 6. 2020 v případě nájmu podnikatelských prostor.

17

§ 3 odst. 1 zákona č. 209/2020 Sb. i zákona č. 210/2020 Sb.

18

§ 3 odst. 2 zákona č. 209/2020 Sb. i zákona č. 210/2020 Sb.: „Ustanovením odstavce 1 není dotčeno právo ukončit nájem z jiných důvodů ani další práva pronajímatele vzniklá v důsledku prodlení nájemce.

19

Formulace o „pominutí účinků“ je bohužel nepřesná a zavádějící a vzbuzuje otázku, a) zda se tím rozumí, že počínaje 1. 7. 2020 lze vymáhat i jiné sankce za prodlení, do kterého se dlužník dostal v předmětném období, a lze je tedy dopočítat i za období do 30. 6. 2020, nebo b) zda lze uplatňovat sankce nad rámec zákonných úroků z prodlení z dluhu vzniklého v rozhodném období, pouze pokud takový dluh bude trvat i po 30. 6. 2020, a to právě až za období od 1. 7. 2020, tedy dluh splatný např. 15. 4. bude za období od 15. 4. do 30. 6. úročen maximálně sazbou zákonného úroku z prodlení a počínaje 1. 7. už bude stižen i případnými smluvními sankcemi, nebo c) zda se tato limitace vztahuje na dluhy splatné v období do 30. 6. a platí už „navždy“, resp. do zániku dluhu.

20

Dle § 1 zákona č. 209/2020 Sb. i zákona č. 210/2020 Sb. se mimořádnými opatřeními rozumí: a) krizové opatření podle § 2 písm. c) krizového zákona přijaté vládou ČR v době nouzového stavu; b) mimořádné opatření vydané v r. 2020 Ministerstvem zdravotnictví na základě § 69 odst. 1 písm. b), odst. 2 a § 80 odst. 1 písm. g) VeřZdr k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS CoV-2; c) mimořádné opatření vydané v r. 2020 krajskou hygienickou stanicí na základě § 69 odst. 1 písm. b), odst. 2, § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. m) VeřZdr k zamezení dalšího šíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS CoV-2.

21

Resp. převážně v důsledku omezení plynoucího z mimořádného opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo řádnou úhradu nájemného v případě nájmu bytu.

22

Myšlen zákon č. 191/2020 Sb.

23

V této souvislosti je třeba upozornit na § 2254 odst. 2 ObčZ, dle kterého je jistota složená při nájmu bytu splatná teprve při skončení nájmu. Názor na možnost sjednat použití jistoty v případě nájmu bytu odchylně (např. i za trvání nájmu při průběžném prodlení nájemce) není jednotný. Domníváme se, že to v zásadě vyloučeno není, mělo by ovšem záležet zejména na postavení smluvních stran. Bude-li nájemní smlouva uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem, vylučuje tuto možnost zřejmě § 1812 odst. 2 ObčZ, mezi dvěma nepodnikateli by však takové ujednání mělo být možné.

24

Rozsudek NS z 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1670/2018.

25

Vajdík, L. Zákaz maloobchodního prodeje a možnosti nájemců. NewsKPMG – Daňové a právní aktuality (Newsletter KPMG). Praha, 2020.

26

Podmínkami, za nichž určitá norma může být normou imperativní ve smyslu čl. 9 nařízení Řím I, se podrobně zabývá např. Rauscher, T. Europäisches Zivilprozess- und Kollisionsrecht, Kommentar Rom I, Rom II. 4. Aufl. Köln: Verlag Dr. Otto Schmidt KG, 2016, s. 438–442. Patří mezi ně zejména nezbytnost jejich použití i z mezinárodního pohledu, nikoliv jen vnitrostátního (tedy nikoliv čistě kogentní normy), jejich zaměření na jiné nežli individuální cíle – slouží k ochraně veřejných zájmů (definice viz např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci Arblade v. Leloup) a jejich vztah k vnitrozemí. V rámci přepravy bývají za takové normy jinak typicky považovány např. normy zakazující kabotážní přepravy.

27

Bříza, P. Koronavirus jako důvod neplnění smluvních povinností v domácím i přeshraničním obchodním styku, aneb lze pozdní dodávku ospravedlnit virem? 4. 3. 2020. www.epravo.cz.

28

Viz čl. 25 nařízení Řím I.

29

„V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu o přepravě zboží zvoleno podle článku 3, je právem rozhodným pro takové smlouvy právo země obvyklého bydliště dopravce za předpokladu, že se místo převzetí nebo místo doručení nebo obvyklé místo bydliště odesílatele nacházejí rovněž v této zemi. Nejsou-li tyto požadavky splněny, použije se právo země, ve které se na základě dohody smluvních stran nachází místo doručení.“

30

Rauscher, T., op. cit. sub 26, s. 279.

31

Rozhodnutí SDEU z 23. 10. 2014, C-305/13.

32

Shodně např. Koller Transportrecht. 10. Aufl. C. H. Beck, 2020, beck-online.beck.de, Rn. 2, 3.

33

Dle čl. 4 nařízení Řím I ve vztahu k ustanovením relevantním pro zasílatelskou smlouvu platí, že v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle čl. 3, a aniž jsou dotčeny čl. 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto:

b) smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště;

3. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je smlouva zjevně úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 1 nebo 2, použije se právo této jiné země.

34

V tomto směru se čl. 5 nařízení Řím I v zásadě v rámci sporů před soudy EU použije jen u smluv o multimodálních přepravách, případně smluv s neurčeným druhem dopravního prostředku.

35

V zásadě asi bezesporný je tento závěr ve vztahu ke zvláštní smluvní úpravě vyšší moci jako liberačního důvodu odchylného od kogentní úpravy liberačních důvodů v příslušné úmluvě. Zajímavá je však situace, kdyby vyšší moc byla zvlášť ve smlouvě upravena např. jen jako důvod pro odstoupení od smlouvy, nikoliv již však jako liberační důvod z odpovědnosti za škodu na zásilce či z překročení dodací lhůty, když příslušné mezinárodní úmluvy v oblasti přeprav samotnou otázku vzniku a zániku smlouvy o přepravě neřeší a tato je ponechána na použitelném národním právu. Např. u Úmluvy CMR však máme za to, že i tato ujednání by ve smyslu jejího čl. 41 mohla být posouzena jako nepřímo se od úmluvy odchylující, a tedy neplatná.

36

Jako zejména pro zasílatele typická speciální úprava odpovědnosti za škodu z obstarání přepravy dle § 2475 ObčZ: „Způsob a podmínky přepravy zasílatel ujedná s vynaložením potřebné péče tak, aby co nejlépe vyhovovaly zájmům příkazce, které zasílatel zná. Povinnost pojistit zásilku má zasílatel, jen bylo-li to ujednáno.“

37

Smlouvou o provozu dopravního prostředku (někdy též označovanou jako tzv. charter) se v rámci tohoto článku blíže nezabýváme.

38

Zpravidla tedy v případě multimodálních přeprav, přeprav s neurčeným druhem dopravního prostředku či čistě českých vnitrostátních přeprav jiných nežli silničních. V rámci vnitrostátních silničních nákladních přeprav odkazuje § 9a zákona č. 111/1994 Sb. na použití některých ustanovení Úmluvy CMR na ně, včetně čl. 17 o odpovědnosti dopravce a liberačních důvodech. V odborné literatuře je však vedena diskuse, zda má dané ustanovení kogentní povahu, či nikoliv, případně v jaké části. Judikatura k této otázce doposud neexistuje.

39

Někteří autoři však poukazují na to, že označovat úpravu v § 2913 odst. 2 ObčZ pojmem vyšší moc je matoucí. Jednak cit. ustanovení tento pojem vůbec nepoužívá, a navíc je daná úprava odchylná od pojmu vyšší moci tak, jak jej stanovila teorie. Směšuje se tímto navíc pojem tzv. vyšší moci v širším smyslu a naopak vyšší moci v užším smyslu čistě jako liberačního důvodu. Nicméně pro zjednodušení budeme nadále v rámci našeho textu i pro úpravu v § 2913 odst. 2 ObčZ používat pojem vyšší moc bez dalšího.

40

Obdobně rozhodnutí NS sp. zn. 32 Odo 739/2006.

41

Dle § 2913 odst. 2 ObčZ: „Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.“ Jednotlivými podmínkami, které musí překážka naplnit, aby splňovala dané ustanovení, se v rámci tohoto článku blíže a podrobně nezabýváme. V tomto směru lze odkázat na již existující poměrně dobře rozebranou komentářovou a odbornou literaturu; viz např. Hulmák, M. a kol., op. cit. sub 1, s. 1565–1576. Patří mezi ně mimořádnost překážky, její nepředvídatelnost, neodvratitelnost a nezávislost na vůli škůdce.

42

Ptáčník, J., Dvořáková, T. Neplnění smluvních závazků jako možný důsledek epidemie koronaviru (COVID-19). 17. 4. 2020. www.epravo.cz; nebo Bříza, P., op. cit. sub 27.

43

Bříza, P., tamtéž.

44

Viz např. Mencnerová, K. Smlouvy napadené koronavirem. 15. 4. 2020, tamtéž.

45

Viz např. Chmelík, R., Příhoda, R. Plnění smluvních závazků v době pandemie. 8. 4. 2020, tamtéž.

46

Rozhodnutí NS ČSR z 24. 1. 1944, sp. zn. Rv I 1003/43.

47

Exner, A. Der Begriff der Höheren Gewalt (vis major) im römischen und heutigen Verkehrsrecht. Wien: Hölder, 1883.

48

Koller, op. cit. sub 32, Rn. 3, 4, 5.

49

Tamtéž, Rn. 16. Obdobně také Jesser-Huß Münchener Kommentar zum HGB. 4. Aufl. München: C. H. Beck, 2020, beck-online.beck.de, Rn. 40.

50

Jesser-Huß, tamtéž, Rn. 42.

51

Koller, op. cit. sub 32, Rn. 17.

52

Tamtéž, Rn. 18.

53

Např. rozsudek NS z 22. 9. 2004, sp. zn. 32 Odo 1186/2003: „Dovolací soud s právním názorem odvolacího soudu, že liberačním důvodem ve smyslu čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR mohou být jen okolnosti vzniklé tzv. vyšší mocí, nesouhlasí, neboť tato skutečnost z uvedeného článku ani z jiných článků Úmluvy CMR nevyplývá. Z dikce zmíněného článku Úmluvy CMR nelze vyloučit, aby okolností, kterou dopravce nemůže odvrátit a jejíž následky odstranit není v jeho moci, byla vedle událostí přírodního charakteru i okolnost mající původ v lidském jednání (např. loupežné přepadení, ozbrojený útok apod.).

54

Koller, op. cit. sub 32, Rn. 19.

55

Tamtéž, Rn. 30c.

56

V praxi takovéto překážky v přepravě zpočátku zpravidla působila různá karanténní opatření v italských městech, jež do nich zabránila dodat zboží. Později se jednalo obvykle o prodlení způsobené zavedením kontrol na hranicích apod. Nelze pak paušálně říci, že by takovéto překážky za všech okolností představovaly tzv. neodvratitelnou okolnost dle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR.

57

Koller, op. cit. sub 32, Rn. 58.

58

Blíže viz Kubová Bártková, A., Lojda, J. Změny v odpovědnosti silničního dopravce se blíží. 1. 11. 2018. www.epravo.cz.

59

Hrádek, J. Smlouvy o přepravě v občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 127–139.

60

Dle čl. 1.2 VZP při plnění závazků je zasílatel povinen s vynaložením potřebné péče sjednat způsob a podmínky přepravy tak, aby odpovídaly co nejlépe zájmům příkazce, jež vyplývají ze smlouvy a jeho příkazů a pokynů nebo jež zasílatel zná. Dle § 2475 ObčZ způsob a podmínky přepravy zasílatel ujedná s vynaložením potřebné péče tak, aby co nejlépe vyhovovaly zájmům příkazce, které zasílatel zná.

61

Ostatně i z rozhodnutí NS sp. zn. 32 Cdo 241/2009 se podává: „Pro posouzení, zda žalovaná v projednávaném případě pochybila, je rozhodující nejen okolnost, zda vzniklou situaci předvídala, ale zda ji s ohledem na podmínku odborné péče předvídat měla a mohla.“ Cit. rozhodnutí sice ještě vychází z obchodního zákoníku, který ve vztahu k zasílateli při obstarání přepravy upravoval požadavek péče odborné, a nikoliv potřebné. Nicméně, máme za to, že obdobně i v případě péče potřebné by opět byly brány v úvahu i požadavky týkající se mj. předvídatelnosti překážky. Ačkoliv komentářová literatura v současnosti nemá jasno v obsahu pojmu potřebná péče, v zásadě nesporné je, že v sobě zahrnuje i odbornou péči. Jak již bylo popsáno výše, odborná péče v sobě zahrnuje také pojem vyšší moci, nicméně zpřísněné požadavkem na jednání se znalostmi odborníka. Čl. 4.5 VZP je tedy z tohoto pohledu ve vztahu k odpovědnosti za obstarání přepravy nadbytečným. To však opět směřuje spíše k závěru, že čl. 4.5 je ustanovením obecným a čl. 1.2 VZP upravující požadavek potřebné péče zasílatele při obstarání přepravy je ustanovením ve vztahu k němu speciálním.