takto:
I. Ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
II. Ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
III. Ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění
A.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2004 se stěžovatelka, obchodní společnost E., s. r. o., domáhala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 7. 2004 č. j. E-Nc 11895/2002-52, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný v exekučním řízení, v němž vystupuje v postavení povinného subjektu. Tvrdila, že napadeným usnesením bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), což zdůvodnila popisem vývoje exekučního řízení, zejména jeho závěrečné fáze týkající se určení nákladů exekuce a jejich úhrady. Soudu především vytýkala, že nepřihlédl k ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Dovodila, že když celý dluh dobrovolně uhradila, aniž by na tom měla podíl exekuce, došlo k upuštění od provedení exekuce, a tudíž odměna exekutora měla být určena podle § 11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky, tedy pouze ve výši 50 %. K tomu dodává, že pro případ nároku na odměnu v plné výši dle § 11 odst. 2 citované vyhlášky nebyly splněny potřebné podmínky, respektive nebyla splněna podmínka stanovená v § 11 odst. 2 písm. a). Řízení je vedeno pod sp. zn. I. ÚS 639/04.
2․ Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. E-Nc 11895/2002 Ústavní soud zjistil, že u něj byl proti stěžovatelce podán návrh na nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, k vymožení pohledávky ve výši 2 303 588 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 24. 10. 2002 č. j. E-Nc 11895/2002-9 byla exekuce nařízena a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 4, JUDr. D. K. Ze spisu dále vyplynulo, že povinnému byly doručeny navazující exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním dvou pohledávek z účtu, prodejem nemovitosti a prodejem movitých věcí. Dne 1. 12. 2003 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. Ex 236/02-59, v němž stanovil jejich celkovou výši 278 467 Kč (z toho 276 408,60 Kč odměna exekutora za provedení exekuce, náhrada hotových výdajů 1 585,90 a náhrada za doručení 472,50 Kč), proti kterému stěžovatelka podala námitky založené na tvrzení, že základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění, že však exekutor pouze vydal exekuční příkazy postihující majetkové hodnoty povinného, povinný však splnil zcela dobrovolně, zčásti přímo oprávněnému, zčásti na účet exekutora. Exekutor námitky postoupil soudu, který usnesením ze dne 16. 2. 2004 sp. zn. E-Nc 11895/2002 příkaz v dotčených výrocích zrušil, když se ztotožnil se stanoviskem stěžovatelky, že základem pro určení odměny je výše vymoženého plnění, a proto bude třeba, aby exekutor v odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce uvedl, jaká částka byla exekucí vymožena (nikoli vymáhána) a jakým způsobem pak byla následně výsledná odměna vypočtena. Dne 2. 5. 2004 vydal soudní exekutor nový příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. E 236/02-89, kterým stanovil náklady exekuce v celkové výši 384 040 Kč (z toho 382 796,50 Kč odměna exekutora, 708 Kč náhrada hotových výdajů, 535,50 Kč náhrada za doručení - pozn. při určení výše odměny vycházel exekutor ze základu ve výši 2 144 517 Kč), proti němuž stěžovatelka podala opět námitky. Po jejich postoupení soud příkaz k úhradě nákladů potvrdil, shledav nedůvodnost námitek. Vycházel přitom z novelizovaného znění § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., které bylo aplikovatelné rovněž na exekuční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti novelizace (pokud v nich nebylo pravomocně rozhodnuto o odměně soudního exekutora). Z toho vyplývá, že za vymožené plnění, které je základem pro určení odměny za provedení exekuce, se považovalo každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce. Vzhledem k tomu, že vymáhaná částka byla povinným uhrazena po dni doručení usnesení o nařízení exekuce, soud shledal, že stanovená odměna exekutora i další požadované částky jsou v souladu s novelizovanou dikcí vyhlášky č. 330/2001 Sb. Ze soudního spisu Ústavní soud dále zjistil, že oprávněný k dotazu Obvodního soudu pro Prahu 3 informoval o průběhu úhrady pohledávky, k níž došlo tak, že po nařízení exekuce bylo do 21. 1. 2004 zaplaceno 1 819 975 Kč, dne 13. 2. 2004 bylo zaplaceno 324 542 Kč (tj. celkem 2 144 517 Kč), z toho prostřednictvím soudního exekutora suma ve výši 770 000 Kč) a dne 16. 2. 2004 bylo odpuštěno penále ve výši 159 071 Kč.
3. V průběhu řízení o ústavní stížnosti I. senát Ústavního soudu zkonstatoval, že v posuzovaném případě šlo o aplikaci 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále též jen „vyhláška“). Tato vyhláška byla vydána Ministerstvem spravedlnosti na základě zmocnění zařazeného do § 131 písm. a) až c) exekučního řádu a nabyla účinnosti 18. 9. 2001. Ustanovení § 5 odst. 1 v původní podobě znělo: „Nestanoví-li se dále jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění.”. Vyhláškou č. 233/2004 Sb. s účinností od 30. 4. 2004 bylo toto ustanovení doplněno tak, že jeho dikce zněla: „Nestanoví-li se dále jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce, ke splnění povinnosti uvedené v usnesení o nařízení exekuce, nejde-li o plnění ke splnění povinnosti k úhradě nákladů exekuce nebo k úhradě nákladů oprávněného.”. Podle algoritmu zařazeného do § 6 vyhlášky se ze základu vypočetla odměna exekutora:
„(1) Odměna za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky činí do 3 000 000 Kč základu | 15 %, |
z přebývající částky až do 40 000 000 Kč základu | 10 %, |
z přebývající částky až do 50 000 000 Kč základu | 5 %, |
z přebývající částky až do 250 000 000 Kč základu | 1 %. |
(2) Částka nad 250 000 000 Kč se do základu nezapočítává.
(3) Odměna podle odstavce 1 činí nejméně 3 000 Kč.”.
V přechodných ustanoveních bylo ve vyhlášce č. 233/2004 Sb. zakotveno toto pravidlo:
„1. Odměna stanovená touto vyhláškou náleží exekutorovi i v exekučním řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, s výjimkou řízení, ve kterém již bylo pravomocně o odměně soudního exekutora rozhodnuto.”.
4. Vyhláška současně v obou verzích zohlednila „dobrovolné” splnění povinnosti dlužníkem v první fázi exekuce, tj. ještě před jejím provedením. V původním znění podle § 11 odst. 1 písm. a) náležela exekutorovi odměna, pokud od provedení exekuce upustil (dle § 46 odst. 3 exekučního řádu), v případě exekuce ukládající zaplacení peněžité částky ve výši 50 % odměny podle § 6 s tím, že za základ odměny se považovala výše pohledávky, která měla být vymožena. Podle novelizovaného znění náleží exekutorovi, který upustil od provedení exekuce odměna ve výši 50 % odměny podle § 6, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky. Současně byl doplněn druhý odstavec v tomto znění:
„(2) Exekutorovi náleží odměna v plné výši, upustil-li od provedení exekuce poté, co
a) písemně vyzval povinného k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou povinnému ukládá exekuční titul, a
b) povinný splnil dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradil náklady exekuce až po uplynutí přiměřené lhůty stanovené exekutorem ve výzvě podle písmene a).”.
5. Podle § 46 odst. 3 exekučního řádu platí, že exekutor upustí od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce; podle § 87 odst. 1 exekučního řádu tvoří náklady exekuce odměna exekutora, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátce daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty.
6. První senát Ústavního soudu při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti dospěl ke zjištění, že aplikované ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., je v rozporu s ústavními předpisy, proto ve smyslu § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu”) rozhodl usnesením ze dne 8. 2. 2006 č. j. I. ÚS 639/04-12 o přerušení řízení a o podání návrhu plénu Ústavního soudu na posouzení jeho ústavnosti.
7. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2004 se stěžovatel - P. s. b. d. domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu po Prahu 5 ze dne 13. 9. 2004 č. j. Nc 733/2003-134 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného JUDr. J. P., PhD., soudním exekutorem, ze dne 29. I. 2003 č. j. EX 1651/03-248 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2004 č. j. 1651/03-264 a současně podal návrh na zrušení čl. II. odst. 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava”) a čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny, proto navrhl jejich zrušení; návrh na zrušení ustanovení čl. II odst. 1 vyhlášky odůvodnil zakázanou zpětnou účinností. Řízení je vedeno pod sp. zn. I. ÚS 752/04.
8. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. Nc 733/2003 Ústavní soud zjistil, že u něj byl proti stěžovateli podán návrh na nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. k vymožení pohledávky ve výši 5 261 822,42 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 21. 5. 2003 č. j. Nc 733/2003-6 byla exekuce nařízena a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5, JUDr. J. P. Ze spisu dále vyplynulo, že soudní exekutor vydal dne 19. 8.2003 příkaz na nařízení exekuce prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitosti a že dne 23. 11. 2003 doručil povinnému exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu a současně příkaz k úhradě nákladů exekuce z téhož dne č. j. EX 1651/03-208 ve výši 1 016 493 Kč (z toho odměna exekutora 926 550 Kč, náklady exekuce 41 538 Kč a k tomu DPH 48 405 Kč). Stěžovatel proti němu podal námitky, v nichž upozornil, že dluh uhradil dobrovolně. Obvodní soud usnesením ze dne 16. 1. 2004 č. j. Nc 733/2003-60 příkaz k úhradě nákladů zrušil pro nepřezkoumatelnost a pro nesrozumitelnost. V mezidobí, a to dne 19. 12. 2003, vydal soudní exekutor další příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. EX 1651/03-230, v němž vyčíslil další náklady exekuce ve výši 2 496 784,50 Kč představující náklady spojené se správou podniku, tj. náklady správce podniku a jeho odměnu. Také proti tomuto příkazu podal stěžovatel námitky, v nichž vyjádřil názor, že odměna správce podniku je neopodstatněná, neboť exekuční příkaz na prodej podniku byl vydán v rozporu s exekučním řádem, protože již dříve zvolený způsob exekuce - prodej nemovitosti povinného - byl zcela postačujícím k vymožení dlužné částky. Obvodní soud usnesením ze dne 6. 2. 2004 č. j. Nc 733/2003-69 příkaz zrušil pro nepřezkoumatelnost. Dne 29. 1. 2004 (s nesprávným datem „29. 1. 2003”, usnesením ze dne 29. 3. 2004 č. j. EX 1651/03-264 opraveným na správné datum) vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. EX 1651/03-248 ve výši 1 173 775,40 Kč (z toho odměna exekutora činila 926 550 Kč, náklady exekuce 35 561 Kč, DPH ve výši 22 % z odměny 203 841 Kč, DPH ve výši 22 % z nákladů exekuce 7 823 Kč). Proti příkazu podal stěžovatel námitky, protože odměnu považoval za neopodstatněnou a náklady za nedoložené a neprokázané. Souběžně Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 5. 3. 2004 č. j. NC 733/2003-102 exekuci zastavil co do částky 5 261 822,42 Kč s úrokem z prodlení a nákladů předcházejícího řízení, když vzal za prokázané, že pohledávka byla uhrazena povinným dobrovolně mimo exekuci a splněním zanikla; exekuce na náklady exekuce měla být nadále vedena. Následným usnesením ze dne 13. 9. 2004 č. j. Nc 733/2003-134 obvodní soud příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil tak, že výši nákladů určil částkou l 119 944,60 Kč, přičemž vyšel z novelizovaného znění 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., v souladu s ním vypočetl odměnu exekutora ve výši 917 830,- Kč s DPH 201 922,60 Kč a hotové výdaje 600 Kčs DPH 132 Kč.
9. V průběhu řízení o ústavní stížnosti I. senát Ústavního soudu zkonstatoval, že také v tomto případě šlo o aplikaci § 5 odst. 1 vyhlášky (stejně jako v řízení o ústavní stížnosti ve věci sp. zn. I. ÚS 639/04) včetně přechodného ustanovení, jehož zrušení v této věci navrhoval stěžovatel - P. s. b. d., a ze shodných důvodů řízení usnesením ze dne 2. 11. 2006 č. j. I. ÚS 752/04-26 přerušil a podal návrh plénu Ústavního soudu na posouzení ústavnosti těchto ustanovení, protože je přesvědčen, že jsou v rozporu s ústavními předpisy.
10. Oba návrhy na zrušení právního předpisu se týkají právní úpravy odměny exekutora, jde tedy o obsahově shodné předměty řízení; které spolu skutkově souvisí. Vzhledem k těmto zjištěním . a v zájmu hospodárnosti rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 11. 2006 č. j. Pl. ÚS 8/06-18, Pl. ÚS 80/06 v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu za použití § 112 odst. 1 občanského soudního řádu o spojení těchto věcí ke společnému řízení s tím, že toto řízení bude nadále vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 8/06.
B.
11. V průběhu následující fáze řízení Ústavní soud předložil návrh ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 639/04 k vyjádření Ministerstvu spravedlnosti a veřejnému ochránci práv (kterého současně požádal o sdělení, zda vstupuje do řízení). Vzhledem k tomu, že ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 752/04 šlo o obsahově totožnou záležitost, vycházející ze shodné argumentace, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné, z důvodů procesní ekonomie, zasílat tento návrh dotčeným subjektům.
12. Ministerstvo spravedlnosti, ve vyjádření podepsaném tehdejším místopředsedou vlády České republiky a ministrem spravedlnosti JUDr. Pavlem Němcem, nejprve formulovalo pochybnosti o tom, zda je vhodné oceňovat dobrovolné plnění povinného v rámci exekučního řízení jinak, než jak to činí platná právní úprava; v té souvislosti zdůraznilo, že k exekučnímu řízení došlo zpravidla z toho důvodu, že povinný nesplnil řádně a včas svoji povinnost ze závazkového právního vztahu a po vydání rozhodnutí soudem ani z tohoto rozhodnutí. V další části zrekapitulovalo obsah § 46 odst. 3, § 87 odst. 1 a § 88 odst. 1 exekučního řádu a modelovalo tři situace, které mohou vzniknout v souvislosti s upuštěním od provedení exekuce. Předně může povinný dobrovolně splnit to, co mu ukládá exekuční titul, na základě písemné výzvy soudního exekutora k dobrovolnému splnění povinnosti ve lhůtě stanovené exekutorem. V tomto případě může soudní exekutor spojit příkaz k úhradě nákladů exekuce s uvedenou výzvou a náleží mu odměna (jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky) ve výši 50 %. Výši odměny v takovém případě může soudní exekutor vyvodit z předpokladu, že povinný na jeho výzvu v určené lhůtě dobrovolně svoji povinnost splní. Další možností je dobrovolné splnění povinnosti bez předchozí písemné výzvy soudního exekutora; v tomto případě může exekutor po splnění povinnosti vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce a po zaplacení těchto nákladů (odměna náleží opět ve výši 50 %) upustí od provedení exekuce. Konečně dojde-li k situaci podle § 11 odst. 2 vyhlášky, tj. povinný splní povinnost dobrovolně až po uplynutí lhůty uvedené v písemné výzvě, náleží soudnímu exekutorovi odměna v plné výši, což ministerstvo považuje za přiměřené.
13. K námitce skrytého zvýšení základu pro výpočet odměny provedeného vyhláškou uvedlo, že je třeba vycházet ze zmocnění k vydání vyhlášky, které je obsaženo v § 131 písm. a) exekučního řádu, a vyjádřilo názor, že vzhledem k této skutečnosti a s přihlédnutím k čl. 4 odst. 1 Listiny není vyhláška v rozporu ani s ústavním pořádkem ani se zákonem, k jehož provedení byla vydána.
Pozn. Relevantní znění § 131 písm. a) je následující:
„Ministerstvo se zmocňuje, aby stanovilo vyhláškou
a) výši a způsob určení odměny exekutora, hotových výdajů, náhrady za doručení písemností a náhrady za ztrátu času, včetně přiměřené výše zálohy,”.
14. Veřejný ochránce práv sdělil, že v souladu s ustanovením § 69 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vstupuje do řízení. K vlastnímu návrhu uvedl, že nemůže než vyjádřit souhlas s názorem prvního senátu Ústavního soudu na zrušení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., jeho argumentaci považuje za přesvědčivou a vyčerpávající a s návrhem na zrušení se ztotožňuje.
15. V průběhu řízení o návrhu I. senátu Ústavního soudu přikročilo Ministerstvo spravedlnosti k další novelizaci inkriminovaného ustanovení, a to s účinností od 1. 8. 2006 (viz vyhlášku č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb.). Od uvedeného data ustanovení 5 odst. 1 zní: „Nestanoví-li se dále jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co soud vydal rozhodnutí podle § 44 odst. 2 zákona.”. Současně do přechodných ustanovení zařadilo toto pravidlo:
„1. Odměna stanovená vyhláškou č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 330/2004 Sb. (pozn. správně má být ,č. 233/2004 Sb.‘) a této vyhlášky náleží exekutorovi i v exekučním řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, s výjimkou řízení, ve kterém již bylo pravomocně o odměně soudního exekutora rozhodnuto.”.
V návaznosti na tuto novelizaci podala Exekutorská komora Ústavnímu soudu podnět k zastavení řízení ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
16. Za této situace se Ústavní soud zabýval posouzením, zda nenastal důvod pro zastavení řízení podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Je pravda, že formálně bylo ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé zrušeno, bylo však nahrazeno ustanovením využívajícím naprosto shodné konstrukce, změna spočívá pouze v určení počátku doby, od níž se učiněné plnění považuje za vymožené plnění; ve své podstatě nové určení počátku této doby ještě více vychází ve prospěch exekutora. První senát Ústavního soudu proto setrval na svém stanovisku, že ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky. č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s ústavními předpisy, a dodává, že ústavním principům též odporují výše uvedená dvě přechodná ustanovení.
17. Přehled relevantních ustanovení exekučních předpisů
Úprava upuštění od exekuce | § 46 odst. 3 věta prvá exekučního řádu | Exekutor upustí od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce. |
Úprava nákladů exekuce | § 87 odst. 1 exekučního řádu | Náklady exekuce jsou odměna exekutora, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu 20) (dále jen „náklady exekuce“). |
Úprava základu odměny exekutora u peněžité částky | § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění do 29. 4. 2004 | Nestanoví-li se dále jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. |
§ 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhl. č. 233/2004 Sb. | Nestanoví-li se dále jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce, ke splnění povinnosti uvedené v usnesení o nařízení exekuce, nejde-li o plnění ke splnění povinnosti k úhradě nákladů exekuce nebo k úhradě nákladů oprávněného. |
§ 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhl. č. 233/2004 Sb. a vyhl. č. 291/2006 Sb. | Nestanoví-li se dále jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co soud vydal rozhodnutí podle § 44 odst. 2 zákona. |
Úprava odměny exekutora v případě upuštění od exekuce | § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění do 29. 4. 2004 | Upustí-li exekutor od provedení exekuce (§ 46 odst. 3 zákona), náleží mu odměnaa) v případě exekuce ukládající zaplacení peněžité částky ve výši 50 % odměny podle § 6 s tím, že za základ odměny se považuje výše pohledávky, která má být vymožena,b) v případě exekuce ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky ve výši 30 % odměny podle § 7 až 10. |
§ 11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhl. č. 233/2004 Sb. (vyhláškou č. 291/2006 Sb. nedotčena) | (1) Nestanoví-li se dále jinak, náleží exekutorovi, který upustil od provedení exekuce (§ 46 odst. 3 zákona), odměnaa) ve výši 50 % odměny podle § 6, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky,b) ve výši 30 % odměny podle § 7 až 10, jde-li o exekuci ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky.(2) Exekutorovi náleží odměna v plné výši, upustil-li od provedení exekuce poté, coa) písemně vyzval povinného k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou povinnému ukládá exekuční titul, ab) povinný splnil dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradil náklady exekuce až po uplynutí přiměřené lhůty stanovené exekutorem ve výzvě podle písmene a). |
C.
18. Ústavní soud je v řízení o kontrole norem v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu povinen posoudit, zda napadený právní předpis byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
19. Pravomoc ministerstev vydávat právní předpisy k provedení zákona je založena čl. 79 odst. 3 Ústavy, a to za předpokladu danosti výslovného zákonného zmocnění. K ústavnosti zákonného zmocnění, jakož i k interpretaci zákonem stanovených mezí pro podzákonnou normotvorbu se Ústavní soud již vyslovil ve svých nálezech [např. sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 21, nález č. 30; vyhlášen pod č. 96/2001 Sb.]. Prováděcí právní předpis musí být v prvé řadě vydán oprávněným subjektem. Státní orgán, jenž je oprávněn k vydání podzákonného právního předpisu, musí postupovat na základě zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem), nikoli mimo zákon (praeter legem). Zjednodušeně řečeno, má-li podle zákona býti X, přísluší tomuto státnímu orgánu stanovit, že má býti X1, X2, X3, nikoli též, že má býti Y. Před excesy moci výkonné pak ochraňuje bariéra věcí vyhrazených k regulaci toliko zákonům (tzv. výhrada zákona); daný státní orgán nemůže stanovit primární práva a povinnosti. Z teoretického hlediska je dále na podzákonný (prováděcí) právní předpis kladen požadavek, aby byl obecný a dopadal tedy na neurčitou skupinu adresátů, neboť Ústava zmocňuje k právní úpravě, nikoli k vydání individuálního správního aktu.
20. Zmocněním k vydání vyhlášky je v předmětné věci ustanovení § 131 písm. a) exekučního řádu, dle něhož se Ministerstvo spravedlnosti zmocňuje, aby stanovilo vyhláškou výši a způsob určení odměny exekutora, hotových výdajů, náhrady za doručení písemností a náhrady za ztrátu času, včetně přiměřené výše zálohy.
21. Vyhláška č. 330/2001 Sb. byla vydána Ministerstvem spravedlnosti dne 5. 9. 2001, publikována v částce 128/2001 Sbírky zákonů dne 18. 9. 2001 a dle svého § 28 nabyla účinnosti dnem vyhlášení. Novela vyhlášky provedená vyhláškou č. 233/2004 byla vydána Ministerstvem spravedlnosti dne 20. 4. 2004, publikována v částce 77/2004 Sbírky zákonů dne 30. 4. 2004 a dle svého čl. III nabyla účinnosti dnem vyhlášení. Vyhláška č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., byla vydána Ministerstvem spravedlnosti dne 2. 6. 2006, publikována v částce 92/2006 Sbírky zákonů dne 19. 6. 2006 a dle jejího čl. III bylo nabytí její účinnosti stanoveno na den 1. 8.2006.
22. Ústavní soud konstatuje, že napadená ustanovení byla vydána Ministerstvem spravedlnosti jako zákonem výslovně a konkrétně oprávněným (kompetentním) státním orgánem a svým obsahem týkajícím se určení výše odměny exekutora nevybočila z mezí, stanovených zmocňovacím ustanovením § 131 písm. a) exekučního řádu. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená vyhláška byla přijata a vydána v mezích Ústavou stanovené kompetence. Rovněž nezjistil, že by nebyla přijata ústavně předepsaným způsobem.
D.
23. Po zvážení uvedených argumentů a stanovisek, zejména stanoviska Ministerstva spravedlnosti formulovaného v závěrečném návrhu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. a přechodná ustanovení k novelizujícím úpravám je nezbytné zrušit. Přitom se řídil následujícími úvahami.
24. Ústavní soud posuzoval (též ve smyslu první přednesené námitky Ministerstva spravedlnosti), zda nenastal důvod pro zastavení řízení podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Je pravda, že formálně bylo ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé zrušeno, bylo však nahrazeno ustanovením využívajícím naprosto shodné konstrukce. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, kterou reagoval na podobnou situaci (nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 50/04, zejména část VI., vyhlášený pod č. 154/2006 Sb.).
25. Pokud Ministerstvo spravedlnosti navrhlo in eventum odmítnutí návrhu podaného I. senátem pro ztrátu aktivní legitimace tím, že novelizací napadeného ustanovení odpadla souvislost předmětu ústavních stížností se zněním § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., Ústavní soud ani tuto námitku nesdílí, neboť aktivní legitimace navrhovatele je zkoumána na počátku řízení.
26. K věcným námitkám Ministerstva spravedlnosti koncentrovaným do zdůraznění postavení povinného (výchovné působení ani sleva nejsou individuálním právem, jde pouze o vhodnost, nikoliv o ústavní právo) a vztahu mezi exekutory (nelineární vazba mezi odměnou a prací, nemožnost kvantifikace) Ustavní soud dodává: Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota a pod tímto zorným úhlem musí být posuzován i obsah normativních právních aktů včetně prováděcích předpisů. Nejasné a neurčité konstrukce v právních předpisech představují též porušení práva na spravedlivý proces chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Působení právních předpisů do doby minulé, resp. jejich vliv na minulé právní skutečnosti je nutno též posuzovat pod zorným úhlem principů právního státu, a případná retroaktivita může být z tohoto hlediska v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
27. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a trvale připomíná spjatost principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu s principy právního státu. Předvídatelnost právního předpisu je přitom nepochybně nutno posuzovat i z hlediska dynamického, tj. zákonodárce musí při změně právní regulace zohledňovat dosavadní právní stav včetně stavu vývoje právních vztahů a změny musí provádět citlivě a jen v míře nezbytné pro dosažení cíle regulace. Trvat na takovém chování zákonodárce je nutné, neboť se tím garantuje stabilita sféry svobodného jednání a též právní jistota účastníků právního vztahu (v podrobnostech viz nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/04 – viz dále). Není pochyb o tom, že tyto požadavky se uplatní i ve sféře odvozené normotvorby, tudíž jejich naplnění lze požadovat po všech subjektech zúčastněných na vydávání právních předpisů.
28. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu poskytuje řešení kolize základních práv, případně ústavním pořádkem chráněných veřejných statků, princip proporcionality. Tento princip se projevuje jak v řízení o ústavních stížnostech, tak v řízení jako v nyní projednávaném případě, tedy při abstraktní kontrole norem. V citovaném nálezu ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 38/04 (vyhlášen pod č. 409/2006 Sb.) či v nálezu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105; vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že v případech střetů základních práv či svobod s veřejným zájmem, resp. jinými základními právy či svobodami: „....je třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení je zásada proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jež může být také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Tato obecná zásada zahrnuje tři kritéria posuzování přípustnosti zásahu. Prvním z nich je princip způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o princip potřebnosti, dle něhož je povoleno použití pouze nejšetrnějšího - ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám - z více možných prostředků. Třetím principem je princip přiměřenosti (v užším smyslu), dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních”. Povinnost respektovat princip proporcionality se nevztahuje pouze na veřejné orgány při jejich rozhodovací činnosti, ale též na zákonodárce, v širším ohledu na normotvůrce, kterým Ministerstvo spravedlnosti, pokud jde o podzákonnou normotvorbu, nepochybně je.
29. Ústavní soud, aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, považuje skutečnost, že do základu odměny exekutora se zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (neboť taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). Navíc, v přijaté konstrukci postrádá Ústavní soud i „výchovný” prvek, když de iure není dána možnost „ocenit” to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Ustanovení vyhlášky sice naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle doslovného znění zákona nelze upustit od exekuce, byt' vymáhaná pohledávka byla uhrazena, a proto má exekutor právo na odměnu v plné výši (jde o pohyb v kruhu). Uvedenou konstrukci považuje Ustavní soud za rozpornou s čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu (viz zmíněný nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/04). V konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (viz též jeden ze základních principů exekuce - princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň „dobrovolnosti” ve splnění vymáhané povinnosti, byt' až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Posuzovaná úprava popírá preventivní funkci exekuce jako prostředku, jehož smyslem není majetková likvidace povinného subjektu (viz také smysl insolvenčního řízení). Za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). Ustavní soud uzavírá, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly „výši exekutorem vymoženého plnění” v souladu s naznačenými principy.
30. Přesvědčení Ministerstva spravedlnosti (viz bod 12), že exekutor může kalkulovat s předpokladem, že povinnost bude splněna, a vyúčtovat sníženou odměnu, je založeno na „ochotě” exekutora a neodpovídá zákonnému textu (ani postupu exekutorů v praxi). Vždyť § 46 odst. 3 věta první exekučního řádu umožňuje exekutorovi upustit od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce (jejichž součástí je i odměna exekutora), a snížená odměna náleží exekutorovi. pouze tehdy, pokud upustil od provedení exekuce (§ 11 odst. 1 vyhlášky). Je tak zřejmé, že exekutor nemůže, resp. nemusí od exekuce upustit, není-li uhrazena odměna, a do doby vyúčtování odměny nelze odměnu uhradit dobrovolně, protože není známa její výše.
31. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že současnou úpravu výše odměn exekutorů nelze odůvodňovat poukazem na to, že exekutor nemůže odmítnout provedení exekuce, a že náhrada nákladů řízení jim může být přiznána vůči povinnému i ,v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného [viz stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 23/06 (www.judikatura.cz)]. Kompenzaci v tomto smyslu „nevýhodného” postavení exekutora je třeba hledat ve výhodách spojených přímo s jeho profesí, např. v jeho téměř výlučném postavení při výkonu exekučních titulů, v němž mu mohou částečně konkurovat pouze soudní vykonavatelé. Nelze akceptovat, že by odměna přiznaná vůči jedněm povinným mohla být výrazně navýšena pouze z toho důvodu, že v případě jiných povinných, se kterými první skupina povinných nemá žádné funkční vazby (tudíž za jejich dluhy a nemajetnost nemůže nést žádnou odpovědnost), musela být exekuce pro nedostatek majetku zastavena. Proto Ustavní soud ruší § 5 odst. 1 větu druhou vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (výrok I.).
32. Princip právní jistoty porušují i přechodná ustanovení, která protiústavní zásadu tvorby základu odměny exekutora bez jakýchkoliv zohlednění stavu exekučního řízení vztahují na řízení zahájená před účinností změny. Je notorietou, že právní věda rozeznává tzv. pravou retroaktivitu, která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností, a retroaktivitu nepravou spočívající v tom, že právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují tímto právem až do doby účinnosti práva nového, poté se však řídí tímto novým právem. Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou. V obou posuzovaných případech totiž došlo k uspokojení vymáhané pohledávky ještě za účinnosti předcházející úpravy, soudní exekutoři také ještě v této době náklady exekuce (včetně odměny) vyúčtovali, jejich příkazy však byly zrušeny. Nové příkazy však již byly posuzovány z hlediska novelizované regulace, tudíž námitky uplatněné s ohledem na předchozí úpravu soudy shledaly neopodstatněnými. Taková konstrukce zcela nepochybně otřásla důvěrou v právní řád, protože odměna se řídila právní úpravou účinnou v době, kdy již exekutor neučinil žádný z právních úkonů směřujících k uspokojení vymáhané pohledávky. Z těchto důvodu Ustavní soud přechodná ustanovení ruší (výroky II. a III.).
33. Ve smyslu těchto pravidel apeluje Ústavní soud na Ministerstvo spravedlnosti, aby v rámci zákonného zmocnění k vydání prováděcího předpisu respektovalo při stanovení výše odměny základní principy spravedlnosti a právního státu včetně principu proporcionality jako moderního ústavního pravidla [které podle konstantní judikatury Ustavní soud rovněž aplikuje – srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 163; vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.), a vyzývá zákonodárce k jeho uplatnění též při tvorbě právních předpisů – srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 61/04 (vyhlášen pod č. 16/2007 Sb.)). K inspiraci může sloužit i přehled vývoje normotvorby ministerstva při určování výše odměn advokátů a notářů.
34. Právní jistotě nepřispívá ani nejednotná soudní praxe při tzv. upuštění od exekuce (§ 46 odst. 3 věta první zákona č. 120/12001 Sb.). Dikce tohoto ustanovení naznačuje, že jde o neformální úkon exekutora, což nelze považovat za přípustné. Je třeba jednoznačně určit okamžik ukončení exekučního řízení (též ve vztahu ke třetím osobám, např. pro výmaz poznámky z katastru nemovitostí). Zatímco v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 soud usnesením ze dne 5. 3. 2004 č. j. Nc 733/2003-102 exekuci zastavil, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 žádný obdobný úkon nebyl učiněn. Ustavní soud považuje za vhodné, aby obecné soudy v řízení o výkon rozhodnutí důsledně postupovaly podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu a řízení zastavovaly i tehdy, zanikne-li vymáhaná pohledávka splněním v průběhu exekučního řízení.
35. Z uvedených důvodů rozhodlo plénum Ústavního soudu na základě § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o zrušení ustanovení 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb. a ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb., a to ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
