77/2001 Sb. znění účinné od 23. 2. 2001

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2001 v plénu o návrhu na zrušení § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů,

takto:

Ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

Odůvodnění

I.

Krajský soud v Praze svým usnesením v trestní věci obžalovaného L. Š. nepřipustil podle § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), účast poškozených – Komerční banky, Banky Bohemia, M. Č., Ing. R. V. a stěžovatelky N. K. – u hlavního líčení.

V odůvodnění tohoto usnesení Krajský soud v Praze zejména uvedl, že Krajský státní zástupce v Praze podal na L. Š. obžalobu pro čtyři trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, jichž se měl dopustit – mimo jiné – tím, že si od stěžovatelky dne 25. 3. 1993 vypůjčil částku 25 000 Kč proti slibu zajistit půjčku zastavením z ní pořízených pozemků v katastrálním území Karlovy Vary. Tuto půjčku však nezajistil a pozemky dal posléze do zástavy Agrobance, a. s. Příbram k zajištění dalších úvěrů.

Protože však usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996 sp. zn. 92 K 39/96 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 1997 sp. zn. 4 Ko 396/96 byl na majetek dlužníka L. Š. prohlášen konkurz a v konkurzním řízení své pohledávky v postavení konkurzních věřitelů přihlásili všichni uvedení poškození, nepřipustil Krajský soud v Praze jejich účast u hlavního líčení s ohledem na § 14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. [Pozn.: z ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) tohoto zákona o prohlášení konkurzu plyne – mimo jiné – že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení, „v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody“].

II.

V ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení stěžovatelka zejména namítla, že jím byla porušena její ústavní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl․ 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). K protiústavnosti prý došlo „v důsledku ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu“, které je s uvedenými ustanoveními Listiny a Ústavy v rozporu.

Stěžovatelka v prvé řadě poukázala na ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu, podle něhož ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu. Podle (napadeného) ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu rozhodne o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci.

Z žádného ustanovení trestního řádu prý nelze zjistit, proč zákon „umožňuje soudu ve věcech náležejících do příslušnosti krajského soudu libovolným a nepřezkoumatelným způsobem rozhodovat o tom, zda připustí, či nepřipustí účast poškozeného v trestním řízení, což se děje bez předem stanovených jakýchkoliv kritérií pro takové rozhodnutí, navíc bez možnosti opravného prostředku“ (§ 141 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatelka v napadeném ustanovení spatřuje i určitou nekonzistentnost, neboť možnost nepřipustit účast poškozeného se týká toliko řízení před krajským soudem po podání obžaloby, zatím co do podání obžaloby nelze práva poškozeného omezovat.

Stěžovatelka připouští, že podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání (pozn.: jehož se krajský soud v napadeném usnesení dovolal) po prohlášení konkurzu nelze v trestním řízení rozhodnout o náhradě škody, nicméně „toto omezení se nijak nedotýká ostatních práv poškozeného podle § 43 odst. 1 trestního řádu, která takovým rozhodnutím zůstávají nedotčena“. Práva podle tohoto ustanovení totiž přísluší každému poškozenému bez ohledu na to, zda může uplatňovat nárok na náhradu škody. I když tedy poškozený neučiní návrh na náhradu škody, musí mu být soudem poskytnuta plná procesní možnost (srov. Sborník NS č. II/62, R 8/74 Sb. tr. r.).

Napadené usnesení krajského soudu prý neobsahuje žádné přesvědčivé důvody, pro které by poškození v souzené věci nemohli vykonávat práva uvedená v ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu, a to navíc za situace, kdy zákon toto rozhodnutí vylučuje z možnosti přezkumu soudem vyššího stupně na základě řádného opravného prostředku.

Proto stěžovatelka navrhla, aby uvedené usnesení Krajského soudu v Praze bylo zrušeno, a současně navrhla i zrušení § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.

III.

Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu a že uplatněním tohoto ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, Ústavní soud podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení tohoto ustanovení zákona postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

IV.

K návrhu na zrušení zákonného ustanovení se vyjádřil účastník řízení, jímž je podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, která uvedla, že podle § 44 odst. 2 trestního řádu by krajský soud – v praxi – neměl připustit poškozeného k řízení jen z důležitého důvodu, např. je-li to nutné v zájmu ochrany utajovaných skutečností nebo jedná-li se o věc, v níž mohou být stovky nebo tisíce poškozených, a jestliže by respektování všech procesních práv poškozených mohlo nepřiměřeně ztížit nebo až zmařit průběh celého trestního řízení. Určitých problémů s aplikací uvedeného ustanovení v praxi si je prý vědoma i vláda, neboť ve svém návrhu novely trestního řádu navrhla, aby bylo zrušeno omezení vztahující se k účasti poškozeného ve věcech projednávaných v prvním stupni krajským soudem. Podle tohoto návrhu by o uvedeném omezení mohlo být rozhodnuto pouze v řízeních s mimořádně vysokým počtem poškozených, kde by tito poškození mohli svá práva vykonávat pouze prostřednictvím omezeného počtu společných zmocněnců. Proto Poslanecká sněmovna připouští, že napadené ustanovení „vyžaduje určité změny“, jež by však měly být eventuálně provedeny až v návaznosti na přijetí odpovídající nové právní úpravy této problematiky.

Ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu bylo podle sdělení Poslanecké sněmovny schváleno potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů.

Závěrem Poslanecká sněmovna uvádí, že je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení uvedeného ustanovení posoudil jeho ústavnost a vydal o tom příslušné rozhodnutí.

Podle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. požádal Ústavní soud o vyjádření k návrhu Ministerstvo spravedlnosti – legislativní odbor. Ministerstvo uvedlo, že stěžovatelka svůj návrh na zrušení § 44 odst. 2 trestního řádu blíže nezdůvodnila, takže prý „lze na toto obecné tvrzení reagovat pouze tak, že § 44 odst. 2 trestního řádu není s uvedenými články Listiny v rozporu a neodporuje tak ani čl. 1 Ústavy“. Adhezní řízení je součástí trestního řízení a projednává se v něm nárok poškozeného proti obžalovanému na náhradu škody způsobené trestným činem. Podstata adhezního řízení spočívá v tom, že poškozený může uplatňovat své nároky na náhradu škody v trestním řízení a soud může tento nárok přiznat nebo poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, nikoliv však nárok zamítnout. Jestliže tedy soud podle § 44 odst. 2 trestního řádu rozhodne o účasti poškozeného záporně, nemůže sice poškozený již v dalším řízení vystupovat jako strana, nijak mu to však nebrání v uplatnění nároku na náhradu škody v občanskoprávním nebo jiném řízení. Poškozenému je při tom stále v plné míře zachováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 Listiny a je zachována rovněž rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a zásada veřejnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny). Proto se Ministerstvo spravedlnosti domnívá, že návrh na zrušení § 44 odst. 2 trestního řádu není důvodný.

V.

Ještě předtím, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem meritorně, se zaměřil na otázku, zda jsou pro to dány všechny předpoklady po stránce formální.

Ústavní soud shledal, že v daném případě byl dán důvod k zahájení řízení o tzv. konkrétní kontrole norem ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením § 74 zákona č. 182/1993 Sb., neboť napadené zákonné ustanovení bylo v dané věci obecnými soudy skutečně aplikováno, tedy jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud dále shledal, že v daném případě byl zákon vydán dříve, než Ústava nabyla účinnosti, a že mu proto nepřísluší přezkoumávat ústavnost procedury jeho vzniku a dodržení normotvorné pravomoci, nýbrž toliko jeho obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 14, str. 309 nebo nález Ústavního soudu č. 261/2000 Sb.).

VI.

Ústavní soud konstatuje, že mu nic nebrání v meritorním projednání a rozhodnutí věci samé.

1.	Navrhovatelka uvádí, že napadené ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu je v rozporu s čl. 36 odst. 1, s čl. 37 odst. 3, s čl. 38 odst. 2 Listiny a s čl. 1 Ústavy.

Článek 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Článek 37 odst. 3 Listiny stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Článek 38 odst. 2 Listiny praví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Článek 1 Ústavy praví, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Ústavní soud se proto soustředil na otázku, zda napadené ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu není s citovanými ústavními kautelami v rozporu. V souvislosti s tím považoval za nezbytné zabývat se – alespoň v základních rysech – otázkou postavení poškozeného v trestním řízení a smyslem napadeného ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu.

A) V tomto směru Ústavní soud v první řadě konstatuje, že napadené ustanovení umožňuje soudu v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu rozhodnout o účasti poškozeného podle povahy projednávané věci. Přitom trestné činy náležející do příslušnosti krajského soudu vymezuje trestní řád (§ 17) jako takové trestné činy, za něž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, anebo za něž lze uložit výjimečný trest. O trestném činu teroru, záškodnictví, sabotáže a o trestných činech podle zákona na ochranu míru koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu nižší. Je tedy zřejmé, že řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu se týká těch trestných činů, které je možno charakterizovat vyšším stupněm společenské nebezpečnosti. Proti rozhodnutí o nepřipuštění účasti poškozeného v trestním řízení není přípustná stížnost (srov. § 141 odst. 2 trestního řádu a contrario).

Ústavní soud se dále věnoval – se zřetelem na napadené ustanovení trestního řádu – vlastnímu postavení poškozeného v trestním řízení. V tomto směru je určující zejména ustanovení § 43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Navíc trestní stíhání některých taxativně uvedených činů lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného, přičemž souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě (§ 163a trestního řádu).

Koncepce trestního řízení v České republice tedy – ohledně postavení poškozeného – vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§ 12 odst. 6 trestního řádu). Přitom je třeba mít na zřeteli, že poškozený neztrácí své postavení v trestním řízení tím, že mu byla již škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu), a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Přestože tedy adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád – komentář, 1. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 171 a násl.), je možno učinit dílčí závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody.

Komentář k napadenému ustanovení trestního řádu uvádí (cit. dílo, str. 185), že důvody umožňující krajskému soudu rozhodnout o nepřipuštění poškozených – a tedy i smysl ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu – mohou spočívat např. v tom, že se v řízení projednávají otázky státního tajemství, jedná se o závažnou, složitou a rozsáhlou trestní věc, kde rozhodování o náhradě škody může přesahovat rámec účelu trestního stíhání nebo kde krajský soud může mít potíže s doručováním s ohledem na velký počet poškozených, kteří jsou jako osoby fyzické cizími státními příslušníky nebo cizími právnickými osobami, čímž by mohlo dojít k porušení zásady rychlosti řízení apod.).

2.	Na základě uvedených východisek dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.

Ústavní soud při svých úvahách vycházel v první řadě ze skutečnosti, že postavení poškozeného je rozdílně upraveno v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu oproti řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti okresního soudu. Jestliže totiž v prvním případě krajský soud má podle ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu možnost o účasti poškozeného v trestním řízení rozhodnout „podle povahy projednávané věci“, v řízení o trestných činech v kompetenci okresního soudu trestní řád soudu takovouto pravomoc nepřiznává. Rozdílnost postavení poškozeného v řízení před uvedenými soudy – v tomto směru – nepovažuje Ústavní soud za odůvodněnou a smysluplnou, neboť stejně jako v řízení před krajským soudem může také v řízení před soudem okresním dojít např. k tomu, že se v něm projednávají otázky státního tajemství, jedná se o závažnou, složitou a rozsáhlou trestní věc, kde rozhodování o náhradě škody může přesahovat rámec účelu trestního stíhání nebo kde soud může mít potíže při doručování s ohledem na velký počet poškozených, kteří jsou jako osoby fyzické cizími státními příslušníky nebo cizími právnickými osobami, čímž by mohlo dojít k porušení zásady rychlosti řízení apod. Především z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení je protiústavní, neboť ve svých důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost účastníků řízení při uplatňování jejich práv v řízení před okresním a krájským soudem. Tím porušuje čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud dále vycházel z toho, že poškozený je podle právní úpravy trestního řízení České republiky samostatnou stranou řízení s poměrně rozsáhlými procesními právy, jež se neomezují pouze na právo na náhradu škody. Z toho vyplývá, že má právo se trestního řízení účastnit a v jeho rámci uplatňovat procesní práva vymezená trestním řádem. Ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu dává krajskému soudu právo o účasti poškozeného rozhodovat „podle povahy projednávané věci“. Přestože v konkrétním případě jistě může nastat situace, kdy účast poškozeného (poškozených) v trestním řízení skutečně může ohrožovat jeho samotný smysl a vést k negativním důsledkům, není možné – z ústavněprávního hlediska – bez pochybností plně akceptovat takovou zákonnou úpravu, která umožňuje krajskému soudu rozhodnout o nepřípustnosti účasti poškozeného v trestním řízení i v těch případech, kdy jeho účastí žádný z účelů trestního řízení ohrožen být nemůže. Nelze totiž přehlédnout ani skutečnost, že proti usnesení, kterým je krajský soud oprávněn o nepřipuštění poškozeného rozhodovat, nelze podat stížnost a toto usnesení je tedy nepřezkoumatelné.

I tato okolnost – podle názoru Ústavního soudu – zakládá protiústavnost napadeného ustanovení trestního řádu.

Jestliže je totiž podle čl. 1 Ústavy Česká republika demokratický právní stát, znamená to – mimo jiné – že její právní řád má odpovídat principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu a jeho určitosti a srozumitelnosti. Pouze takový zákon, u něhož lze jeho důsledky jasně předvídat, totiž odpovídá uvedenému pojetí demokratického právního státu. V případě ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu však dodržení principu předvídatelnosti zákona není nezpochybnitelné, jelikož toto ustanovení umožňuje krajskému soudu rozhodnout o nepřipuštění účasti poškozeného v trestním řízení prakticky bez jakýchkoliv blíže specifikovaných kritérií. Možné riziko je umocněno i tím, že příslušné rozhodnutí není přezkoumatelné soudem vyššího stupně. Protiústavnost napadeného ustanovení proto spatřuje Ústavní soud i v tom, že porušuje právo poškozeného (jakožto strany a tedy účastníka trestního řízení) na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Blíže nespecifikovanou možností vyloučení účasti poškozeného v řízení je porušován rovněž ústavní princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a ve svých důsledcích také čl. 38 odst. 2 Listiny zaručující každému, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Ústavní soud také nemohl přehlédnout (a ve svém vyjádření k návrhu na to ostatně upozorňuje i Poslanecká sněmovna), že i sama vláda České republiky – jsouc si zřejmě vědoma nedostatků ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu – v rámci návrhu novely trestního řádu předložila Poslanecké sněmovně (sněmovní tisk č. 383) nové znění tohoto ustanovení v této dikci: „Je-li počet poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Rozhodnutí oznámí v řízení před soudem soud a v přípravném řízení státní zástupce poškozeným, kteří již uplatnili nárok na náhradu škody; ostatním poškozeným rozhodnutí oznámí při prvním úkonu trestního řízení, ke kterému se předvolávají nebo o kterém se vyrozumívají. V řízení nesmí vystupovat více než pět společných zmocněnců poškozených. Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení.“ Je tedy zřejmé, že vláda v citovaném návrhu hodlala odstranit zmíněné ústavněprávní nedostatky dosavadního znění ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud, jestliže citované ustanovení shledává protiústavním a z tohoto důvodu je zrušuje, tedy sleduje i legislativní trend v této oblasti. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že vládní návrh Poslanecká sněmovna neschválila.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy a s čl. 36 odst. 1, s čl. 37 odst. 3 a s čl. 38 odst. 2 Listiny ke dni vyhlášení ve Sbírce zákonů zrušil.

Předseda Ústavního soudu:

JUDr. Kessler v. r.

Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zaujali k rozhodnutí odlišná stanoviska soudci JUDr. Vlastimil Ševčík a JUDr. Pavel Varvařovský.