Soudní dvůr EU: Povinnost sjednat pojištění pro odstavené vozidlo
směrnice 72/166 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění
směrnice 84/5 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel
Povinnost sjednat pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla nezaniká jen proto, že vlastník již nemá v úmyslu s vozidlem jezdit.
Soudní dvůr EU (velký senát) – rozsudek ze 4. 9. 2018 ve věci C-80/17 – Fundo de Garantia Automóvel v. Alina Antónia Destapado Pao Mole Juliana a Cristiana Micaela Caetano Juliana; předběžné otázky, které položil Supremo Tribunal de Justica (Portugalsko)
K věci: Paní Juliana přestala jezdit svým motorovým vozidlem a zaparkovala je na dvoře svého domu, aniž by se starala o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu tohoto vozidla. Její syn si vozidlo bez jejího vědomí v listopadu 2006 vzal, vyjel s ním a při dopravní nehodě usmrtil sebe a dva spolucestující. Rodinám zemřelých spolucestujících vyplatila pojišťovna náhradu škody, kterou pak vymáhala na paní Julianě jakožto vlastníkovi vozidla a na dceři zemřelého řidiče. Sporem o tuto náhradu se dlouhou řadu let zabývaly portugalské soudy a v r. 2018 se v odpovědích na předběžné otázky vyjádřil i Soudní dvůr EU.
Z odůvodnění: Podstatou první otázky je, zda musí být čl. 3 odst. 1 směrnice 72/166 vykládán v tom smyslu, že je-li motorové vozidlo výlučně z rozhodnutí svého vlastníka, který již nemá v úmyslu je řídit, zaparkováno na soukromém pozemku, je sjednání pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu tohoto vozidla povinné.
Pojem „vozidlo“ je definován v čl. 1 bodu 1 směrnice 72/166 jako „jakékoli motorové vozidlo určené k pohybu po souši“․ Tato definice se přitom nezabývá způsobem, jakým je nebo může být dotčené vozidlo používáno (srov. rozsudky ve věci C-162/13, Vnuk, ECR 2014, bod 38, jakož i ve věci C-514/16, Rodrigues de Andrade, ECR 2017, bod 29). Jak uvedl generální advokát Michal Bobek, výraz „určené“ v této souvislosti nemůže odkazovat na subjektivní, individuální záměr vlastníka nebo kohokoli jiného, kdo má kontrolu nad vozidlem. Neodkazuje ani na to, co se s vozidlem v jakýkoliv konkrétní okamžik děje. Slova „určené k pohybu“ v definici pojmu „vozidlo“ musí spíše logicky odkazovat na objektivní účel vozidla. Skutečnost, že vlastník nepoužívá vozidlo v daný okamžik k pohybu (a nemá v úmyslu je takto používat), tak nebrání tomu, aby se jednalo o „vozidlo“, ve vztahu k němuž může existovat povinnost sjednat pojištění. Skutečnost, že Soudní dvůr ve výše uvedených rozsudcích rozhodl, že pouze případy použití pojištěného vozidla jako dopravního prostředku mohou vést k tomu, že pojistiteli vzniká na základě smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu tohoto vozidla odpovědnost za škodu způsobenou tímto vozidlem, tudíž v žádném případě neznamená, že by se existence povinnosti sjednat takové pojištění měla určovat v závislosti na skutečném použití daného vozidla jako dopravního prostředku v daném okamžiku.
Vozidlo, které je zaregistrováno, a tudíž není řádně staženo z provozu, a je způsobilé k provozu, odpovídá pojmu „vozidlo“, a tedy se na ně nepřestává vztahovat pojistná povinnost pouze z toho důvodu, že jeho vlastník již nemá v úmyslu je řídit a znehybnil je na soukromém pozemku. Tento výklad není zpochybněn argumentem německé vlády, Irska, italské vlády a vlády Spojeného království, podle kterého široká koncepce rozsahu obecné pojistné povinnosti není nezbytná, protože členské státy mají povinnost zřídit subjekt, jehož úkolem je poskytovat náhradu škody minimálně do výše povinného pojištění stanovené unijním právem pro případ věcných škod nebo škod na zdraví způsobených mimo jiné vozidlem, u něhož nebyla povinnost sjednat povinné pojištění splněna. Náhrada škody tímto subjektem byla myšlena jen jako nejzazší opatření a nelze ji považovat za zavedení záručního systému pro pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel mimo tyto případy (srov. rozsudek ve věci C-409/11, Csonka a spol., ECR 2013, body 30 až 32). Rozsah povinné náhrady škody subjektem pro odškodnění se kryje, pokud jde o škody způsobené zjištěným vozidlem, s rozsahem obecné pojistné povinnosti. Povinná náhrada škody tedy nemůže být rozšířena na případy, kdy se na vozidlo, které se účastnilo nehody, nevztahovala pojistná povinnost.
Podstatou druhé otázky je, zda musí být čl. 1 odst. 4 směrnice 84/5 vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že subjekt uvedený v tomto ustanovení má právo domáhat se náhrady po osobě, která byla povinna sjednat pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidla, jež způsobilo škodu, ale takové pojištění nesjednala, i když není občanskoprávně odpovědná za nehodu, při níž škoda vznikla.
Směrnice 84/5 výslovně ponechává členským státům možnost považovat náhradu škody tímto subjektem za subsidiární. Umožňuje jim stanovit, jak se mají řešit nároky mezi tímto subjektem a osobami odpovědnými za nehodu a jinými pojišťovnami nebo orgány sociálního zabezpečení, jež mají povinnost odškodnit poškozeného (srov. rozsudek ve věci C-63/01, Evans, ECR 2003, bod 32).
Unijní normotvůrce chtěl zachovat právo členských států stanovit, jak se mají řešit nároky mezi subjektem pro odškodnění uvedeným v čl. 1 odst. 4 směrnice 84/5 a zejména „osobou nebo osobami odpovědnými za nehodu“. Neharmonizoval však různé aspekty týkající se řešení nároků takového orgánu a konkrétně určení dalších osob, vůči kterým by takové nároky mohly být vzneseny. Tyto aspekty se řídí vnitrostátním právem každého členského státu.
Vnitrostatní právní předpisy tak mohou stanovit, že pokud vlastník vozidla, které se účastnilo nehody, nesplnil povinnost je pojistit, jež mu jako v projednávaném případě příslušela podle vnitrostátních právních předpisů, uvedený subjekt pro odškodnění se může kromě osoby nebo osob odpovědných za nehodu domáhat náhrady po tomto vlastníkovi nezávisle na tom, zda je za vzniklou nehodu občanskoprávně odpovědný.
Velký senát Soudního dvora rozhodl takto:
1. Čl. 3 odst. 1 směrnice 72/166 musí být vykládán v tom smyslu, že sjednání pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorového vozidla je povinné, pokud je dotyčné vozidlo stále v členském státě zaregistrováno a je provozuschopné, ale je výlučně z rozhodnutí svého vlastníka, který již nemá v úmyslu je řídit, zaparkováno na soukromém pozemku.
2. Čl. 1 odst. 4 Směrnice 84/5 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že subjekt uvedený v tomto ustanovení má právo domáhat se náhrady – kromě osoby nebo osob odpovědných za nehodu – i po osobě, která byla povinna sjednat pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidla, jež způsobilo škodu, kterou tento subjekt nahradil, ale takové pojištění nesjednala, i když není občanskoprávně odpovědná za nehodu, při níž škoda vznikla.
prof. JUDr. Richard Pomahač, CSc., Praha