Aplikace zásady ne bis in idem v případě daňových deliktů
čl. 4 Protokolu č. 7 EÚLP (právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát)
Rozsudek z 12. 2. 2019, č. 52623/14, Ragnar Thorisson proti Islandu
K věci: Ředitelství daňového vyšetřování zahájilo v říjnu 2010 u stěžovatele kontrolu daňového přiznání za rok 2006. Příslušný finanční úřad následně v listopadu 2011 rozhodl, že stěžovatel opomněl přiznat rozsáhlé kapitálové příjmy, vyměřil mu doplatek na dani a rovněž daňové penále ve výši 25 %. Stěžovatel nepodal opravný prostředek, a rozhodnutí tak nabylo právní moci v únoru 2012. V březnu téhož roku ředitelství daňového vyšetřování předalo věc zvláštnímu prokurátorovi, který na stěžovatele v říjnu 2012 podal obžalobu za kvalifikované daňové trestné činy zahrnující nepřiznání kapitálových příjmů za rok 2006. Okresní soud jej v květnu 2013 odsoudil k tříměsíčnímu trestu vězení s podmíněným odkladem na dva roky a pokutě ve výši cca 152 000 €. Odvolací soud jeho odsouzení potvrdil, uloženou pokutu nicméně s ohledem na již zaplacené daňové penále snížil na 136 000 €.
Z odůvodnění: (39) V rozsudku velkého senátu ve věci A a B proti Norsku […] Soud uvedl (§ 130):
[…] je zjevné, že ve vztahu k činům, které jsou potírány jak trestním, tak správním právem, nejbezpečnějším způsobem zajištění respektování čl. 4 Protokolu č․ 7 je, že v příhodném okamžiku bude vytvořeno jedno společné řízení, které umožní spojení paralelních větví právní regulace daného jednání tak, aby různým potřebám společnosti reagovat na daný delikt mohlo být učiněno zadost v rámci jediného řízení. Nicméně […] čl. 4 Protokolu č. 7 nevylučuje, aby byla vedena dvě řízení, případně i až do jejich skončení, pokud budou splněny určité podmínky. Aby přesvědčil Soud, že zde nedošlo k dvojímu souzení nebo potrestání (bis) zakázanému čl. 4 Protokolu č. 7, žalovaný stát musí přesvědčivě prokázat, že předmětné dvojí řízení bylo v „dostatečně úzké věcné a časové souvislosti“. Jinými slovy, musí být prokázáno, že tato řízení byla propojena integrovaným způsobem tak, aby tvořila ucelený systém. To znamená nejen to, že sledované cíle a prostředky použité k jejich dosažení by měly být v podstatě komplementární a spojené v čase, ale také že možné důsledky takového uspořádání právní reakce na dané jednání by měly být přiměřené a pro dotčené osoby předvídatelné.
(40) Ve výše zmíněném případu uvedl Soud příklady okolností, které je třeba vzít v potaz při hodnocení věcné a časové souvislosti mezi trestním a správním řízením (viz § 132 až 134 tohoto rozsudku).
(41) Ve věci A a B proti Norsku […] Soud shledal, že vedení dvojího řízení s možností kombinace různých sankcí bylo pro stěžovatele předvídatelné a stěžovatelé si museli být od počátku vědomi toho, že na základě skutkových okolností jejich případů bylo vedení trestního stíhání i uložení daňových sankcí možné nebo dokonce pravděpodobné. Soud podotkl, že správní a trestní řízení byla vedena paralelně a byla spolu vzájemně propojena. Skutková zjištění učiněná v jednom řízení byla použita v druhém řízení, a pokud jde o přiměřenost celkového potrestání, při ukládání trestu v trestním řízení byla vzata v potaz sankce uložená v řízení daňovém. Soud byl přesvědčen, že i když různé tresty byly uloženy dvěma různými orgány v rámci různých řízení, existovala mezi nimi nicméně věcná i časová souvislost dostatečně úzká na to, aby je bylo možno považovat za součást uceleného sankčního mechanismu zakotveného v norském právu.
(42) Naproti tomu například ve věci Jóhannesson a ostatní proti Islandu […] Soud dospěl k závěru, že oba stěžovatelé byli souzeni a potrestáni dvakrát za totéž jednání. Bylo tomu tak zvláště proto, že obě řízení byla svou povahou „trestní“; týkala se ve své podstatě stejných skutků; a nebyla dostatečně navzájem propojena na to, aby bylo možno mít za to, že se státní orgány vyvarovaly duplikace řízení. Ačkoli čl. 4 Protokolu č. 7 nevylučuje, aby byla vedena paralelní správní a trestní řízení ve vztahu k témuž trestnímu jednání, obě řízení musejí mít dostatečně úzkou věcnou i časovou souvislost, aby byla vyloučena duplikace řízení. Soud konstatoval, že v daném případě nebyla mezi oběma řízení dostatečně úzká souvislost.
(43) V projednávaném případě musí Soud vymezit časový rámec, který je třeba vzít v úvahu.
[…]
(45) Dne 21. 10. 2010 ředitelstvi daňového vyšetřování zahájilo daňovou kontrolu u stěžovatele a dne 5. 11. 2010 ho vyslechlo. Vyšetřování skončilo vydáním zprávy dne 13. 1. 2011. Rozhodnutí finančního ředitelství v daňovém řízení bylo vydáno dne 23. 11. 2011 a nabylo právní moci o tři měsíce později, v únoru 2012. Dne 23. 3. 2012 ředitelství daňového vyšetřování předalo věc zvláštnímu prokurátorovi za účelem trestního vyšetřování. Dne 14. 9. 2012 byl stěžovatel poprvé vyslechnut policií. Dne 10. 10. 2012, zhruba osm měsíců poté, co se rozhodnutí v daňovém řízení stalo konečným, byla v trestním řízení podána obžaloba. Rozsudkem z 16. 5. 2013 okresní soud odsoudil stěžovatele za kvalifikované daňové trestné činy. Dne 22. 5. 2014 Nejvyšší soud potvrdil odsouzení stěžovatele. Celková délka obou řízení – od zahájení vyšetřování ředitelstvím až do konečného rozhodnutí Nejvyššího soudu – byla tři roky a sedm měsíců.
(46) Hodnotí-li věcnou souvislost mezi daňovým a trestním řízením v daném případě, stejně jako různé sankce uložené stěžovateli, Soud předně připouští, že tato řízení sledovala komplementární účel, když se zabývala nedodržením zákonných požadavků týkajících se vyplnění daňových přiznání ze strany daňového poplatníka. Následky jednání stěžovatele navíc byly předvídatelné: jak uložení daňového penále, tak obžaloba a odsouzení za daňové trestné činy tvoří součást opatření přijatých a sankcí uložených na základě islandského práva za porušení povinnosti poskytnout správné informace v daňovém přiznání.
(47) Nejvyšší soud odsoudil stěžovatele k podmíněnému trestu odnětí svobody a uložil mu zaplatit pokutu. Při stanovení výše pokuty soud přihlédl k daňovým penále, která již byla stěžovateli uložena, byť neposkytl žádné detaily ohledně svého výpočtu v daném ohledu. Soud je nicméně přesvědčen, že sankce již uložené v daňovém řízení byly dostatečně vzaty v potaz při ukládání trestu v trestním řízení.
(48) Z dokumentů, které má Soud k dispozici, není jasné, zda nebo do jaké míry zvláštní prokurátor pověřený trestním vyšetřováním měl přístup ke zprávám vydaným ředitelstvím daňového vyšetřování a dokumentům shromážděným během daňové kontroly. V každém případě policie vedla své vlastní nezávislé vyšetřování, které vyústilo v odsouzení stěžovatele Nejvyšším soudem více než dva roky poté, co ředitelství předalo věc zvláštnímu prokurátorovi. Jednání stěžovatele a jeho odpovědnost podle rozdílných ustanovení daňového a trestního práva tak byly přezkoumány různými státními orgány v řízeních, která byla na sobě převážně nezávislá.
(49) Pokud jde o časovou souvislost obou řízení, Soud poznamenává, že celková délka řízení byla zhruba tři roky a sedm měsíců. Během této doby řízení v žádném okamžiku neprobíhala souběžně […]. Řízení tak nikdy nebyla vedena paralelně. Navíc stěžovatel byl obžalován dne 10. 10. 2012, 11 měsíců poté, co finanční ředitelství přijalo konečné rozhodnutí, a osm měsíců poté, co toto rozhodnutí nabylo právní moci. Trestní řízení poté samo pokračovalo po více než dva roky: okresní soud odsoudil stěžovatele dne 16. 5. 2013, jeden rok a šest měsíců po rozhodnutí finančního ředitelství a rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vyhlášeno až o rok později.
(50) S ohledem na výše uvedené okolnosti, zejména chybějící časový překryv a převážně nezávislé shromažďování a hodnocení důkazů, nemůže Soud dospět k závěru, že v daném případě existovala mezi daňovým řízením a trestním řízením dostatečně úzká věcná a časová souvislost, aby tato řízení mohla být považována za slučitelná s kritériem bis ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7.
(51) Stěžovatel byl tudíž souzen a potrestán za stejný nebo v podstatě stejný skutek různými státními orgány ve dvou různých řízeních, kterým chyběla požadovaná souvislost.
Z těchto důvodů došlo k porušení čl. 4 Protokolu č. 7.
Komentář: V rozsudku velkého senátu A a B proti Norsku (15. 11. 2016, č. 24130/11) se ESLP pokusil najít cestu ven ze „šlamastiky“, kterou pro vnitrostátní právní systémy připravil v důsledku spojení na jedné straně judikatury interpretující velice široce pojem „trestný“ (čin) a na straně druhé judikatury vymezující pojem „tentýž trestný čin“ jako tentýž skutek. ESLP tak za trestní řízení, jejichž opakování vylučuje zásada ne bis in idem tak, jak je zakotvena v čl. 4 Protokolu č. 7 k EÚLP, může považovat nejen řízení označená jako trestní ve vnitrostátním právu, ale také například řízení správní. Při výkladu, zda dvě vnitrostátní řízení, která v konkrétní věci probíhala, se týkala téhož „trestného činu“ ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7, ESLP vystřídal postupně různé přístupy, aby se nakonec v rozsudku Sergey Zolotukhin proti Rusku (10. 2. 2009, č. 14939/03) prozatím ustálil na tom, že čl. 4 Protokolu č. 7 musí být chápan tak, že zakazuje stíhání nebo soudní řízení pro druhý „trestný čin“, jestliže ten je založen na totožných nebo v podstatě stejných skutečnostech.
Avizované řešení ESLP nalezl – v kontextu trestání za daňové delikty – v kritériu „dostatečně úzké věcné a časové souvislosti“ mezi trestním a netrestním (zde tedy konkrétně daňovým) řízením. Jako relevantní faktory pro určení, zda zde taková dostatečná souvislost existuje, vymezil následující:
– | zda řízení sledují doplňující se účely, tedy zda míří na různé aspekty daného protispolečenského jednání, |
– | zda duplicita řízení je předvídatelným důsledkem vytýkaného jednání, |
– | zda řízení jsou vedena takovým způsobem, aby byla v maximální možné míře vyloučena jakákoli duplicita při shromažďování i při hodnocení důkazů, |
– | zda sankce uložená v řízení, které bylo pravomocně ukončeno jako první, byla vzata v potaz v řízení, které bylo pravomocně ukončeno jako poslední, |
– | zda časová souvislost je dostatečně úzká, aby ochránila jednotlivce před nejistotou a průtahy a předtím, aby byla řízení celkově vedena po dlouhou dobu. |
Citovaný rozsudek Ragnar Thorisson proti Islandu je teprve třetím případem, v němž ESLP měl příležitost uvedená kritéria aplikovat (další případy již nicméně čekají ve Štrasburku na rozhodnutí). Zatímco v samotné věci A a B proti Norsku porušení čl. 4 Protokolu č. 7 neshledal, ve věci Jóhannesson a ostatní proti Islandu již k porušení zásady ne bis in idem podle něj došlo. V obou islandských případech ESLP vnitrostátním orgánům shodně vytkl nedostatečnou provázanost obou řízení, pokud se jedná o shromažďování a hodnocení důkazů, a nedostatečně úzkou časovou souvislost. V norském i prvním islandském případě šlo o řízení částečně se překrývající, přičemž v tom druhém ESLP zmínil jako negativum, že současně probíhala obě řízení jen po velice omezenou dobu. V druhém islandském případě potom již časový překryv obou řízení zcela chyběl.
Právě tyto dva faktory přitom mohou být kritické i pro praxi českých orgánů. Jak ukazuje analýza judikatury NS, naše vrcholná soudní instance zdá se zřejmě přespříliš spoléhá na to, že ESLP v rozsudku A a B proti Norsku v principu nevyloučil možnost vedení dvou po sobě následujících řízení. Oba islandské případy však potvrzují, že toto rozhodně není jím preferovaná varianta, zatímco v české praxi je podle všeho spíše pravidlem, že zahájení trestního řízení následuje až po skončení řízení daňového na základě podnětu finančního úřadu. NS byl přitom ochoten akceptovat i téměř dvouleté prodlevy mezi ukončením daňového řízení a zahájením trestního řízení. Podobně zjevnou systémovou nezávislost obou řízení z pohledu shromažďování a hodnocení důkazů, kterou NS akceptuje, by ESLP případně mohl shledat na poli čl. 4 Protokolu č. 7 problematickou.
Jiří Kmec, Praha