Úvodem je třeba v časových souvislostech uvést, že zákon č. 273/1993 Sb. byl ve své době koncipován a přijat především jako legislativní nástroj reagující na zásadní společenskopolitické a ekonomické změny ve sféře české kinematografie, a to ve vazbě na zrušení státního monopolu v oblasti výroby, dovozu a distribuce audiovizuálních děl a vytváření konkurenčního prostředí v dané oblasti. V tomto kontextu zákon byl a stále také zůstává zejména právním předpisem veřejného, resp. správního práva, byť má řadu logických společných bodů a věcných průsečíků s právem autorským, upravujícím v ustanovení § 62 a násl. autorského zákona audiovizuální dílo, vymezení postavení jeho autora a užití audiovizuálního díla․ Netřeba snad v této souvislosti významněji připomínat i souvislosti národní úpravy audiovize s mezinárodními závazky České republiky, vyplývajícími zejména z Úmluvy o mezinárodním zápisu audiovizuálních děl (vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 365/1992 Sb.) a z článku 20 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i s dílčími, ale stále častějšími prvky komunitární úpravy audiovize v evropském právu a v judikatuře Evropského soudního dvora.
Důvodová zpráva vlády k návrhu zákona, kterým se v pořadí již popáté a také nejzásadněji mění zákon č. 273/1993 Sb., poukázala zejména na nutnost nového vymezení některých základních pojmů v ustanovení § 1 zákona, které buď v dosavadní úpravě definovány nebyly a nebo byly definovány pouze nedostatečně a jejich zavedení či zpřesnění se ukázalo potřebným. Podle nové úpravy tak zákon nově vymezuje pojmy výrobce audiovizuálního díla, českého audiovizuálního díla, audiovizuálního představení, distributora audiovizuálního díla, pořadatele audiovizuálního představení, provozovatele prodejny audiovizuálních děl, provozovatele půjčovny audiovizuálních děl, podnikatele v oblasti audiovize, duplikační kopie, vzorové nepoškozené kopie a skrytých titulků. Na tomto místě je třeba dodat, že vymezení těchto pojmů v zákoně č. 273/1993 Sb. se od obdobných pojmů definovaných v autorském zákoně liší pouze do té míry, jak to vyžadují některé zvláštnosti právní úpravy oblasti audiovize.
V tomto směru je zejména významné, že v novelizovaném znění zákona byla zcela vypuštěna obecná zákonná definice audiovizuálního díla, neboť tato definice je již jednoznačně obsažena ve shora citovaném ustanovení § 62 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) a není důvod tuto výchozí úpravu dále dublovat. Zákon o audiovizi proto na citované ustanovení § 62 autorského zákona odkazuje v poznámce pod čarou. Audiovizuálním dílem se tak i pro účely novelizovaného zákona č. 273/1993 Sb. nadále rozumí dílo vytvořené uspořádáním děl audiovizuálně užitých, ať již zpracovaných, či nezpracovaných, které sestává z řady zaznamenaných spolu souvisejících obrazů, vyvolávajících dojem pohybu, ať již doprovázených zvukem, či nikoli, vnímatelných zrakem, a jsou-li doprovázeny zvukem, vnímatelných i sluchem. Z hlediska věcné působnosti zákona je v tomto směru třeba poukázat na důležité ustanovení § 10c, podle kterého se tento zákon nevztahuje na audiovizuální díla určená ke zveřejnění prostřednictvím televizního vysílání nebo prostřednictvím informační sítě Internet.
Naproti tomu byla v ustanovení § 1 písm. b) zákona č. 273/1993 Sb. změněna definice českého audiovizuálního díla, a to tak, aby nově byla zcela v souladu s Evropskou úmluvou o filmové produkci (vyhlášenou ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 26/2000 Sb.m.s.) Dosavadní poměrně široká definice byla precizována tak, že české audiovizuální dílo je audiovizuální dílo, jehož výrobce má nebo měl v době jeho zveřejnění sídlo nebo místo trvalého pobytu na území České republiky. Za české audiovizuální dílo se přitom považuje též audiovizuální dílo, na jehož výrobě se výrobce, který má nebo měl v době jeho zveřejnění sídlo nebo místo trvalého pobytu na území ČR, podílel alespoň 20 % z celkových výrobních nákladů a toto dílo bylo současně vytvořeno s českou tvůrčí nebo technickou účastí, která svým rozsahem odpovídala alespoň 20 % podílu z celkových výrobních nákladů (tj. kdy „český výrobce“ je v postavení koproducenta). Touto precizací se tak zákonem nově stanoví minimální procentní podíl „českého výrobce“ (koproducenta) na jinak zahraniční produkci audiovizuálního díla, aby i takto vytvořené audiovizuální dílo podléhalo české právní úpravě audiovize.
Důraz na bezprostřední provázanost novelizovaného zákona č. 273/1993 Sb. na autorský zákon se přímo projevuje i v nové definici výrobce audiovizuálního díla, upravené v ustanovení § 1 odst. a), která výrobce audiovizuálního díla vymezuje jako právnickou nebo fyzickou osobu, z jejíhož podnětu a na jejíž odpovědnost byl poprvé pořízen záznam audiovizuálního díla a která k audiovizuálnímu dílu vykonává práva podle zvláštního předpisu – autorského zákona.
V souvislosti s velmi rychlým technickým rozvojem v oblasti audiovize a potřebami praxe ve vztahu k zákonnému vymezení některých pojmů technické povahy, jsou v zákoně č. 273/1993 Sb. nově obsaženy i pojmy duplikační kopie a vzorové nepoškozené kopie jako rozmnoženin audiovizuálního díla a pojem skrytých titulků, používaných sluchově postiženými osobami.
Výrazným rysem novelizace zákona č. 273/1993 Sb. je však především posílení významu výkonu veřejné správy v oblasti audiovize ze strany ministerstva kultury (v součinnosti se živnostenskými úřady) a rozšíření okruhu povinností podnikatelů v oblasti audiovize. V této souvislosti novela zavedla i novou souhrnnou zákonnou definici podnikatele v oblasti audiovize, kterým se ve smyslu ustanovení § 1 odst. h) rozumí výrobce audiovizuálního díla, distributor audiovizuálního díla a pořadatel audiovizuálního představení, jež v oblasti audiovize podnikají na základě živnostenského oprávnění nebo na základě zvláštního předpisu (zákona o České televizi).
Ministerstvo kultury jako ústřední správní úřad v oblasti audiovize (dále jen „ministerstvo“) nadále vykonává působnost na úseku centrální evidence podnikatelů v oblasti audiovize, ale nově i na úseku centrální evidence českých audiovizuálních děl a evidence jiných distribuovaných audiovizuálních děl, která dosud prakticky neexistovala a tato skutečnost byla dlouhodobě kritizována i ze strany příslušných orgánů Evropské unie zabývajících se sběrem statistických dat (MEDIA Desk, Eurostat aj.) Nutno dodat, že dosavadní neexistence úplného přehledu o všech audiovizuálních dílech vyrobených v České republice byla určitou překážkou i při jednáních o podpoře české audiovizuální tvorby z evropského fondu EURIMAGES.
Pokud jde o novelizovanou úpravu centrální evidence podnikatelů v oblasti audiovize, je dále posílen základní princip součinnosti mezi ministerstvem (odborem médií a audiovize) a živnostenskými úřady, když se ve zcela novém § 2a zákona stanoví živnostenskému úřadu povinnost ve lhůtě 30 dnů zaslat ministerstvu opis živnostenského listu, jeho změny, přerušení a pozastavení provozování živnosti, jakož i rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění a rozhodnutí, že živnostenské oprávnění nevzniklo. Na druhé straně má ministerstvo ze zákona povinnost provést příslušný zápis do evidence podnikatelů v oblasti audiovize do 15 dnů ode dne doručení těchto údajů. Evidence podnikatelů v oblasti audiovize je vedena ministerstvem jednak podle krajů a dále pak na základě druhu příslušné živnosti v oblasti audiovize, tj. živnosti výroba, rozmnožování, nahrávání a distribuce zvukových a zvukově obrazových záznamů, živnosti provozování kulturních a kulturně vzdělávacích zařízení a živnosti pořádání kulturních produkcí, zábav a provozování zařízení sloužících zábavě.
Ve vztahu k podnikatelům v oblasti audiovize zavádí velmi významné povinnosti nové ustanovení § 2b zákona č. 273/1993 Sb., které právně upravuje centrální evidenci českých audiovizuálních děl a evidenci jiných než českých audiovizuálních děl,obě nově vedené ministerstvem. Podle § 2b odst. 1 zákona je výrobce českého audiovizuálního díla povinen do 10 dnů přede dnem zveřejnění tohoto díla v České republice (ve smyslu § 4 autorského zákona) zaslat ministerstvu tzv. evidenční list českého audiovizuálního díla. Stejnou oznamovací, resp. evidenční povinnost má ve smyslu § 2b odst. 2 zákona rovněž i distributor jiného než českého audiovizuálního díla, který je povinen zaslat tzv. evidenční list jiného než českého audiovizuálního díla.
Náležitosti obsahu evidenčního listu českého audiovizuálního díla a evidenčního listu jiného než českého audiovizuálního díla stanoví závazně ustanovení § 2b odst. 3 zákona, které musí vedle základních identifikačních údajů týkajících se oznamovaného audiovizuálního díla (název díla, jméno a příjmení, popř. pseudonym autora díla, jména a příjmení, anebo pseudonymy výkonných umělců, obchodní formu a sídlo, popř. místo podnikání výrobce díla, a rok pořízení prvotního záznamu audiovizuálního díla) dále obsahovat i další údaje, jako je zejména obsahová charakteristika audiovizuálního díla, věková hranice přístupnosti audiovizuálního díla, jakož i údaje o jeho jazykové verzi, době jeho trvání v minutách a technických parametrech. Ve vazbě na vymezení českého audiovizuálního díla v § 1 odst. b) zákona, musí evidenční list rovněž obsahovat v procentech vyjádřený podíl jednotlivých výrobců na celkových výrobních nákladech a podíl na tvůrčí nebo technické účasti.
Předepsaný formulář obou druhů evidenčních listů je možné získat zjednodušenou elektronickou cestou přímo na webových stránkách ministerstva kultury (www.mkcr.cz).
Podle § 2b odst. 5 zapíše ministerstvo audiovizuální dílo do evidence českých audiovizuálních děl nebo do evidence jiných než českých audiovizuálních děl do 15 dnů ode dne doručení evidenčního listu. Pokud přitom tento evidenční list neobsahuje úplné údaje podle § 2b odst. 3 a 4, vyzve ministerstvo výrobce, aby tento evidenční list doplnil do 15 dnů ode dne doručení výzvy.
V přímé vazbě na zavedenou evidenci českých audiovizuálních děl a evidenci jiných než českých audiovizuálních děl, jakož i v zájmu předcházení sporů v oblasti audiovize, je poslední novelou zákona č. 273/1993 Sb. precizována a rozšířena i právní úprava označování audiovizuálních děl v ustanovení § 3 zákona, které je další zákonnou povinností výrobce českého audiovizuálního díla a distributora. V neposlední řadě je třeba poukázat i na nové povinnosti distributora českého audiovizuálního díla ve vztahu k tzv. skrytým titulkům, které jsou upraveny v § 3a zákona. Při výkladu nových či nově precizovaných povinností podnikatelů v oblasti audiovize je třeba zmínit i upřesnění nabídkové povinnosti výrobců českých audiovizuálních děl vůči Národnímu filmovému archivu, který je ve smyslu ustanovení § 6 zákona státní příspěvkovou organizací zřízenou ministerstvem jako specializovaný archiv pro audiovizuální archiválie.
Pokud jde o dohled nad dodržováním povinností podle zákona č. 273/1993 Sb., tento podle § 9 zásadně vykonává v přenesené působnosti krajský úřad, a to s výjimkou povinností podle § 4 odst. 4 a 5 (stanovící povinnosti pořadatele audiovizuálního představení a provozovatele prodejny nebo provozovatele půjčovny ve vztahu k hranici přístupnosti audiovizuálního díla) a § 5 (stanovící povinnosti pořadatele ve vztahu k reklamě při audiovizuálním představení), ohledně kterých vykonává dohled v přenesené působnosti obecní úřad.
Významnou změnou, jež provedla novela zákona č. 273/1993 Sb., je i nová úprava v ustanovení § 10, označená nově jako správní delikty právnických osob při porušení povinností podle tohoto zákona, a to ze strany výrobce českého audiovizuálního díla, koproducenta, distributora a pořadatele, jakož i provozovatele prodejny nebo provozovatele půjčovny. Pokud jde o správní delikty právnické osoby – výrobce českého audiovizuálního díla, popřípadě koproducenta podle § 10 odst. 1 a distributora podle § 10 odst. 2, může být za ně uložena pokuta až do výše 100 000 Kč. V případě správních deliktů právnických osob – pořadatelů a nebo provozovatelů prodejen a provozovatelů půjčoven – je výše maximální pokuty podstatně nižší, když může být uložena pokuta až do výše 10 000 Kč.
