IVANA ŠTENGLOVÁ, předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR

Prakticky od účinnosti obchodního zákoníku probíhal v teorii i praxi spor o to, zda se pro bezdůvodné obohacení v obchodních závazkových vztazích uplatní úprava promlčení podle obchodního zákoníku, anebo úprava podle zákoníku občanského.

Velmi významný je tento závěr zejména pro posouzení délky promlčecí doby – z hlediska praxe je totiž velmi významné, zda je v takových vztazích promlčecí doba tříletá nebo čtyřletá. Spor byl veden nejen o tom, zda je vůbec možné na bezdůvodné obohacení aplikovat úpravu obchodního zákoníku, když jde o institut, který obchodní zákoník vůbec neupravuje (přičemž občanský zákoník v ustanovení § 107 upravuje pro bezdůvodné obohacení zvláštní promlčecí dobu a obchodní zákoník úpravu promlčení bezdůvodného obohacení neobsahuje, obsahuje ale komplexní úpravu promlčení), ale i o to, zda v případě, že je aplikace obchodního zákoníku možná, je možno jej aplikovat na všechny právní důvody bezdůvodného obohacení, nebo jen na některé z nich.

Východiska právního posouzení promlčení

Východiskem pro posouzení uvedené právní otázky je především ustanovení § 1 odst. 1 ObchZ, které stanoví, že obchodní zákoník upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského (právě tato pasáž je začasté východiskem pro zastánce závěru, že se promlčení bezdůvodného obohacení řídí pouze občanským zákoníkem).

Dále pak ust. § 261 odst. 1 ObchZ, podle kterého třetí část obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti․ Podle odst. 2 tohoto ustanovení se touto částí zákona řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z nichž vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb. Podle odstavce 3 se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy: a) mezi zakladateli obchodních společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakož i mezi společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti, jakož i vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka, b) mezi zakladateli družstva a mezi členem a družstvem, pokud vyplývají z členského vztahu v družstvu, jakož i ze smluv o převodu členských práv a povinností, c) z burzovních obchodů a jejich zprostředkování (§ 642) a dále z úplatných smluv týkajících se cenných papírů, d) ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (§ 476), smlouvy o úvěru (§ 497), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591), smlouvy zasílatelské (§ 601), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638), smlouvy o tichém společenství (§ 673), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682), smlouvy o inkasu (§ 692), smlouvy o bankovním uložení věci (§ 700), smlouvy o běžném účtu (§ 708) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716), e) z bankovní záruky (§ 313), z cestovního šeku (§ 720) a slibu odškodnění (§ 725). Podle odstavce 4 se touto částí zákona řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí zákona podle předchozích odstavců. Podle odstavce 5 pak je při použití této části zákona podle odstavců 1 a 2 rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Podle odstavce 6 tohoto ustanovení, smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Směnná smlouva související s podnikáním stran se však řídí tímto zákonem a použijí se na ni přiměřeně ustanovení tohoto zákona o kupní smlouvě; při plnění závazku dodat zboží má každá ze stran postavení prodávajícího a při převzetí zboží postavení kupujícího.

Třetím východiskem pak je úprava bezdůvodného obohacení v § 451 až 459 ObčZ a úprava promlčení v § 387 až 408 ObchZ.

Odraz výkladových odlišností v rozporné judikatuře

Názorový rozpor ohledně promlčení bezdůvodného obohacení se posléze projevil i v rozporné judikatuře soudů nižších stupňů a rovněž v rozporné judikatuře Nejvyššího soudu, a to zejména v níže uvedených rozhodnutích.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99 Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že vztah občanského a obchodního zákoníku je vztahem předpisu obecného a zvláštního, a proto platí, že obchodní zákoník se uplatní na ty právní vztahy, jichž se výslovně týká, zatímco občanský zákoník se použije subsidiárně ve všech ostatních majetkových vztazích fyzických a právnických osob, majetkových vztazích mezi těmito osobami a státem, jakož i vztazích vyplývajících z práva na ochranu osob (§ 1 odst. 2 ObčZ), na něž obchodní zákoník nedopadá. Jestliže obchodní zákoník v ustanoveních § 387 až 408 obsahuje kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, dopadající například i na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním podle neplatné smlouvy (§ 394 odst. 2 ObchZ), je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení.

V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkového závěru, že z účtu žalobkyně byly převedeny peněžní prostředky na účet třetí osoby na úhradu závazku žalovaného podle smlouvy uzavřené mezi ním a leasingovou společností. Uzavřel, že z toho je třeba dovodit, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že žalobkyně ze svých prostředků za něj plnila, co po právu (ze svého závazku vůči leasingové společnosti) měl plnit sám (§ 454 ObčZ). Tím také mezi účastníky vznikl občanskoprávní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení podle § 489, 456 a § 458 odst. 1 ObčZ, který se řídí uvedenými ustanoveními občanského zákoníku. Tento závazkový vztah nemá charakter tzv. relativního obchodu ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 ObchZ, neboť nebyl založen žádnou smlouvou spojenou s podnikatelskou činností účastníků (charakter právního vztahu žalovaného k leasingové společnosti je z tohoto pohledu nevýznamný), nelze jej podřadit ani žádnému ze vztahů ze smluv zakládajících bez ohledu na povahu účastníků tzv. absolutní obchody podle § 261 odst. 3 písm. b) až d) ObchZ a konečně nejde ani o případ vymezený v ustanovení § 261 odst. 3 písm. a) ObchZ, který pro aplikaci obchodního zákoníku vyžaduje, aby mezi společníkem a obchodní společností (příp. mezi zakladateli obchodních společností i mezi společníky navzájem) šlo o vztah týkající se účasti na společnosti nebo o vztah ze smlouvy o převodu obchodního podílu společníka, protože žalovaný byl sice v okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení společníkem a jednatelem společnosti, avšak převod peněz nesouvisí s účastí žalovaného na společnosti ani s převodem jeho podílu. Je tedy zřejmé, že obchodní zákoník na právní vztah mezi účastníky, který je předmětem řízení, nedopadá; nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je proto třeba posuzovat podle obecné normy, tj. podle občanského zákoníku, a to včetně úpravy promlčení takového nároku.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 32 Cdo 1811/99 Nejvyšší soud uvedl, že v daném případě není pochyb o tom, že nájem, resp. podnájem nemovitostí se realizoval ve vztahu žalovaného jako pronajímatele vůči žalobkyni jako nájemci (resp. podnájemci) při podnikatelské činnosti obou účastníků jakožto podnikatelů (ust. § 261 odst. 1 ObchZ). Jedná se proto o obchodní závazkový vztah.

V tomto případě se smlouva, která není upravena v hlavě II., části třetí, obchodního zákoníku a je upravena jako smluvní typ v občanském zákoníku, řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku (ust. § 261 odst. 6 věta první ObchZ). Tak je tomu právě u nájemní smlouvy podle ust. § 663 a násl. ObčZ, popřípadě u smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor (ust. § 720 ObčZ, zák. č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Pokud při skončení nájemní smlouvy vznikne účastníkům, popřípadě některému z nich právo z bezdůvodného obohacení, jedná se o právní institut, výlučně upravený v občanském zákoníku (§ 451 až 459 ObčZ). I když bezdůvodné obohacení rezultuje z obchodního závazkového vztahu, řídí se pouze ustanoveními občanského zákoníku, neboť obchodní zákoník neobsahuje zvláštní úpravu tohoto institutu ani zčásti.

Úprava bezdůvodného obohacení je tudíž obsažena v občanském zákoníku jako úprava úplná, neboli komplexní pro občanskoprávní i obchodní závazkové vztahy. Neobsahuje-li obchodní zákoník v poměru k obecné a celistvé úpravě tohoto institutu v občanském zákoníku žádné zvláštní ustanovení (lexspecialis) pro obchodní závazkové vztahy, není důvodu z ucelené občanskoprávní úpravy vytrhávat určitou část ustanovení – v daném případě o promlčení nároku – a nahrazovat ji úpravou jinou, která není pro tento případ v obchodním zákoníku zvlášť zakotvena.

V posuzovaném případě se proto i na promlčení práva (nároku) vztahuje výslovná úprava promlčení při bezdůvodném obohacení, obsažená v ust. § 107 ObčZ, když obchodní zákoník žádnou speciální úpravu promlčení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení nemá, jmenovitě nikoli ve vztahu k nárokům z nájemní smlouvy. Ustanovení § 394 odst. 1 a 2 ObchZ, jichž se žalobkyně dovolává, se týkají počátku běhu promlčecí doby u práv při odstoupení od smlouvy a při neplatnosti smlouvy, avšak vždy smlouvy upravené v hlavě II., části třetí, obchodního zákoníku a tuto úpravu nelze proto na daný případ aplikovat.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2250/2000 Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění, z nichž vyplývá, že žalobkyně – aniž se k tomu hospodářskou smlouvou ze dne 30. 7. 1990 zavázala – zaplatila výrobnímu družstvu T. B. na základě faktury ze dne 26. 10. 1990 za vypracování přípravné a projektové dokumentace na výstavbu smíšené prodejny v akci „Z“ částku 119 552 Kč na budoucí závazek žalobkyně zaplatit žalované kupní cenu této prodejny, která měla být podle cit. smlouvy převedena do jejího vlastnictví, a že dne 4. 5. 1992 uzavřel OÚ M. P. se žalobkyní dohodu o zrušení uvedené hospodářské smlouvy, podle níž smíšená prodejna zůstává ve vlastnictví OÚ M. P. a žalobkyně se vzdává práva na převod vybudovaného objektu do svého vlastnictví. Je tedy zřejmé, že okamžikem, kdy byla zrušena smlouva o budoucím převodu předmětné prodejny, odpadl právní důvod plnění poskytnutého žalobkyní (§ 451 odst. 2 ObčZ) a záloha na plnění podle kupní smlouvy, která se neuskutečnila, se tímto okamžikem stala bezdůvodným obohacením.

Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že oba účastníci daného právního vztahu mají postavení subjektů podle obchodního zákoníku, neboť není pochyb o tom, že žalobkyně je podnikatelkou, že žalovaná obec je samosprávnou územní jednotkou a že k poskytnutí plnění ve vztahu mezi účastníky došlo v souvislosti s podnikatelskou činností a týká se zabezpečování veřejných potřeb (§ 261 odst. 2 věta první ObchZ).

Úprava bezdůvodného obohacení je v občanském zákoníku zakotvena jako úprava komplexní pro občanskoprávní i obchodní závazkové vztahy; obchodní zákoník, který je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), úpravu promlčení práv z bezdůvodného obohacení neobsahuje. Ustanovení § 394 odst. 1 a 2 ObchZ se týkají počátku běhu promlčecí doby u práv při odstoupení od smlouvy a při neplatnosti smlouvy, avšak vždy jde o smlouvy upravené v hlavě II., části třetí, obchodního zákoníku. Použití tohoto ustanovení tedy vylučuje již sama skutečnost, že vztah z bezdůvodného obohacení, který mezi účastníky vznikl z právního důvodu, který odpadl, není právním vztahem založeným smlouvou, natož smlouvou upravenou v hlavě II., části třetí, obchodního zákoníku.

Neobsahuje-li tedy obchodní zákoník žádné zvláštní ustanovení o promlčení práv z bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, který odpadl, je uplatněný nárok žalobkyně – a to i za stavu, kdy stranami tohoto vztahu je na jedné straně podnikatel a na straně druhé samosprávná územní jednotka a kdy došlo k plnění v souvislosti se zabezpečováním veřejných potřeb (§ 261 odst. 2 věta první ObchZ) – třeba posuzovat podle ust. § 107 ObčZ.

V rozsudku Nejvyššího osudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 55/2001 Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění soudů v předchozím řízení, ze kterých vyplývá, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení (§ 451 odst. 2 ObčZ) tím, že jí žalobce omylem dvakrát zaplatil dvě faktury.

Uzavřel, že úprava bezdůvodného obohacení je obsažena v občanském zákoníku jako úprava komplexní pro občanskoprávní i obchodní závazkové vztahy. Proto ani v případě, že stranami vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu jsou podnikatelé a k majetkovému prospěchu obohaceného došlo duplicitním zaplacením faktur, tedy v souvislosti s podnikatelskou činností obou stran (§ 261 odst. 1 ObchZ), nebude aplikace obchodního zákoníku v otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení namístě.

Pokud totiž obchodní zákoník neobsahuje ve vztahu k obecné úpravě tohoto institutu v občanském zákoníku žádné zvláštní ustanovení pro obchodní závazkové vztahy, není důvodu vytrhávat určitou část ustanovení (v daném případě o promlčení práv) a aplikovat úpravu, která pro tento případ není v obchodním zákoníku speciálně stanovena.

Obchodní zákoník žádnou zvláštní úpravu promlčení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení získaného plněním bez právního důvodu neobsahuje. Poukazuje-li se někdy v této souvislosti na ust. § 394 odst. 2 ObchZ, je třeba uvést, že citované ustanovení se týká počátku běhu promlčecí doby při neplatnosti smlouvy. Použití této úpravy tedy vylučuje již skutečnost, že vztah z bezdůvodného obohacení, ke kterému došlo plněním bez právního důvodu, není v žádném případě právním vztahem založeným smlouvou. Na posuzovaný případ se proto vztahuje výslovná úprava promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 ObčZ.

Usnesením ze dne 29. 7. 2002, sp. zn 33 Odo 76/2002 odmítl NS dovolání proto, že je neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť právní otázka, se kterou žalobce spojuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, je v rozhodovací praxi vyšších soudů řešena ustáleně a odvolací soud se od tohoto ustáleného řešení ve svém rozsudku neodchýlil. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2000, č. j. 32 Cdo 1811/99-80, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2250/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, č. j. 29 Odo 55/2001-53.

A konečně pak rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002 velký senát Obchodního kolegia Nejvyššího soudu uzavřel, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu (srov. níže označená rozhodnutí) řešila otázku promlčení práva na vydání majetkového prospěchu v situaci, kdy stranami vztahu bezdůvodného obohacení jsou podnikatelé, popřípadě podnikatel při jeho podnikatelské činnosti a samosprávná územní jednotka při zabezpečování veřejných potřeb, jinak, než ji vyřešil odvolací soud.

V rozsudku Nejvyššího osudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2250/2000 Nejvyšší soud uzavřel, že promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, i když stranami tohoto vztahu je podnikatel a samosprávná územní jednotka, se řídí ustanovením § 107 ObčZ. Obdobný právní závěr, tentokráte ve vztahu mezi podnikateli, formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 32 Cdo 1811/99. Zde uvedl, že pokud při skončení nájemní smlouvy vznikne účastníkům, popřípadě některému z nich právo z bezdůvodného obohacení, jedná se o právní institut výlučně upravený v občanském zákoníku, a i když bezdůvodné obohacení rezultuje z obchodního závazkového vztahu, řídí se pouze ustanoveními občanského zákoníku, neboť obchodní zákoník neobsahuje zvláštní úpravu tohoto institutu ani zčásti.

Na výše zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (a právní závěry v nich zaujaté) dále Nejvyšší soud odkazoval v usnesení ze dne 29. 6. 2002, sp. zn. 33 Odo 76/2002, jímž v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ podané dovolání pro nepřípustnost odmítl s tím, že v rozhodovací praxi „vyšších soudů“ je předmětná právní otázka řešena ustáleně.

Ve svém sjednocujícím rozsudku poukázal velký senát na ustanovení § 1 odst. 1 ObchZ a ustanovení § 261 odst. 1 a 2 ObchZ a uzavřel, že dovolateli lze přisvědčit v tom, že právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové vztahy, když obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. § 1 odst. 2 ObchZ).

Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, však neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jen z toho, že obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popřípadě osoby uvedené v § 261 odst. 2 ObchZ vstupují, a z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, nelze podle velkého senátu vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Občanskoprávní charakter závazkových vztahů vzniklých z bezdůvodného obohacení pak nevyplývá ani z ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ ve znění před 1. 1. 2001, když toto ustanovení je aplikovatelné pouze na smlouvy neupravené v hlavě II., části třetí, obchodního zákoníku a upravené jako smluvní typy v zákoníku občanském.

Je-li (v daném případě) závazkový vztah založený mezi účastníky smlouvou z 1. 2. 1994 (vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, týkající se zabezpečování veřejných potřeb – srov. § 261 odst. 2 věta první ObchZ) vztahem obchodním, má nepochybně obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo proto, že původní právní důvod plnění (obchodní smlouva) odpadl.

Povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, je pak rozhodující i pro řešení otázky zásadního právního významu vytyčené dovolatelem v podaném dovolání, tj., zda promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, se řídí právní úpravou zákoníku občanského či obchodního. Proto v projednávané věci Nejvyšší soud uzavřel, že se uplatní právní úprava promlčení podle obchodního zákoníku.

Závěr

Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V ust. § 387 je upraven předmět promlčení, v ust. § 388 až 390 účinky promlčení, v ust. § 391 až 401 počátek a trvání promlčecí doby, v ust. § 402 až 407 stavení a přetržení promlčecí doby a v ust. § 408 obecné omezení promlčecí doby.

Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku – srov. jeho § 107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§ 391 a 397) v poměru k ustanovení § 107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.

Shora uvedený závěr odpovídá rovněž právnímu názoru vyslovenému Ústavním soudem v nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99 (uveřejněnému ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 15, ročníku 1999, dílu I. pod číslem 101). V tomto nálezu Ústavní soud uzavřel, že rozhodující pro řešení otázky, který právní předpis je nutno použít (při posuzování promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení), je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval.