ALEXANDER J. BĚLOHLÁVEK,

advokát v Praze, prof. na Ekonomické fakultě VŠB-TU v Ostravě, člen Mezinárodní obchodní komory (ICC) v Paříži

Z pohledu mezinárodního rozhodčího řízení se jeví jako nejdůležitější dva okruhy otázek, a to jednak postavení regulačního úřadu při uzavírání smluv mezi provozovateli sítě a provozovateli služeb a pak zejména místo regulačního úřadu ve smírčím řízení.

Vliv regulačního úřadu na smlouvy mezi provozovateli veřejné pevné telefonní sítě s výrazným podílem na trhu a provozovateli služeb

Česká republika je typickým příkladem země s absencí dostatečně vyvinuté paralelní infrastruktury v oblasti veřejných pevných telekomunikačních sítí, přičemž – mimo větší aglomerace – de facto neexistují žádné paralelní infrastruktury. Proto je zcela nezbytná aktivní ingerence státu do vztahů mezi provozovateli veřejné pevné telefonní sítě s výrazným podílem na trhu a provozovateli služeb.

Náznak této tzv. aktivní koncepce představuje novela zákona o telekomunikacích, kterou vláda projednala v polovině prosince 2002 a která má umožnit regulačnímu orgánu možnost vstupu do takových smluvních vztahů i bez žádosti jedné ze smluvních stran․ Principiálně lze takový přístup (z ekonomického hlediska) přivítat, avšak jako právník se musím vyjádřit poněkud skepticky, a to s ohledem na značná rizika takové úpravy. Regulační orgán totiž v tomto směru nahrazuje tradiční úlohu zcela jiného orgánu, a to Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, resp. tzv. kartelových úřadů, jejichž úkolem (alespoň v evropském pojetí, nikoli v tzv. americkém pojetí volné soutěže) je mj. ochrana trhu před zneužíváním monopolního nebo dominantního postavení. Existence speciálního orgánu, který tak vstupuje do čistě soukromoprávních smluvních vztahů – dokonce z moci úřední – sice jako taková není neobvyklá, avšak neobvyklou je ve vládou schváleném návrhu novely zákona o telekomunikacích. Tato koncepce totiž s sebou přináší řadu rizik.

Speciální regulační orgán, kterým je Český telekomunikační úřad (ČTÚ), totiž není ve svém postavení zcela rovnocenný úřadu kartelovému. Na druhou stranu se ovšem jedná o orgán obdobný státnímu orgánu, resp. je ve svém postavení vnímán jako další ústřední orgán státní správy. Nelze tak vyloučit riziko, že nespokojený účastník zmíněných smluvních vztahů se bude chtít domáhat ochrany svých zájmů (bude-li se domnívat, že byl rozhodnutím regulačního úřadu poškozen) na základě dohod o vzájemné podpoře a ochraně investic (bude-li se jednat o zahraniční investory), kterými je Česká republika vázána. Nejednalo by se přitom o případ první. V mezinárodní arbitráži je známo již několik případů, kdy se např. provozovatelé televizního vysílání domáhali v mezinárodním rozhodčím řízení ochrany, neboť se domnívali, že byli poškozeni nesprávným rozhodnutím státu, který je takto znevýhodňuje před jinými investory.

Kromě toho je zapotřebí poukázat i na další související riziko, které spočívá v doposud nedostatečné právní úpravě telekomunikačního trhu. Srovnejme např. podstatně podrobnější právní úpravou Spolkové republiky Německo, kdy na telekomunikační zákon z roku 1996 (v současné době komplexně harmonizován s novým regulačním rámcem ES) navazují další velmi podrobné právní úpravy (např. Nařízení o zvláštních přístupech k síti – „Netzzugangsverordnung“ – které bylo vydáno jen tři měsíce po schválení zmíněného zákona a které obsahuje úpravu, jež by byla v České republice velmi potřebná a která doposud chybí).

O to naléhavěji se pak nabízí úvaha, zda je vhodné platný telekomunikační zákon (zák. č. 150/2000 Sb.) pouze novelizovat a zda by nebylo vhodnější koncentrovat síly na přípravu zcela nového telekomunikačního zákona, který by měl zohlednit a hlavně obsahovat i základní principy (již na úrovni primární normy, tj. zákona), které zahraniční právní řády v oblasti telekomunikací dnes upravují.

S tím souvisí i další problematika, a to potřeba vytvořit seznam možných referenčních osob (jak z ČR, tak i ze zahraničí), které by pro případné spory mohly být nominovány jako rozhodci. Naše vlastní zkušenosti ukazují, že český stát mnohdy nebyl schopen prosadit své zájmy v různých dohodovacích, smírčích a rozhodčích řízeních jen proto, že neměl k dispozici takové referenční osoby. V oblasti telekomunikací se navíc jedná o požadavek dostatečných speciálních znalostí.

Telekomunikační (regulační) úřad jako perspektivní sjednocující smírčí místo

Na rozdíl od zámořských právních koncepcí je přístup evropského hospodářského práva silně ovlivněn protekcionářskou snahou o maximální ochranu spotřebitele. Osobně nejsem zcela jednoznačně přesvědčen o správnosti takového koncepčního přístupu a ve svých úvahách, jak právníka, tak i ekonoma, se blížím spíše střednímu modelu, tj. nutnosti zachování dostatečně volného prostoru pro tržní chování každé právnické a fyzické osoby, soukromoprávního subjektu. Přesto jako právník musím respektovat zásadu „lex dura sed lex“ (tedy „právo tvrdé, leč právo“) a ctít zásady, kterým se průběžně přizpůsobuje též celá hospodářsko-právní sféra v České republice, což je jednoznačně patrné mj. v oblasti telekomunikací.

Principiálně zřejmě správná snaha vlády ve věci práva na vstup do smluvních vztahů mezi provozovateli veřejné pevné telefonní sítě a poskytovateli služby (byť takovéto oprávnění by se až do přijetí případného nového telekomunikačního zákona dalo překlenout vhodnou praxí kartelového úřadu při aplikaci zákonem mu daných oprávnění), která se projevuje např. v záměru novelizace zákona o telekomunikacích, však nabízí možnost, aby se Český telekomunikační úřad (ČTÚ) snažil o vytvoření svého postavení a image jako „sjednocujícího smírčího místa“.

Způsobů, jak k tomu přistoupit, se nabízí hned několik. Mohlo by to být např. vytvoření zvláštního rozhodčího soudu, který by byl pro řešení všech sporů ze smluvních vztahů v oblasti elektronických komunikací ČTÚ zaštiťován. Nic na tom nemění možná připomínka, že především v Německu je rozhodčí řízení v běžných obchodních vztazích velmi často označováno jako „zbytečná a drahá komedie“. V České republice totiž nepotřebují rozhodčí nálezy rozhodců jakéhokoliv uznání soudem a představují automaticky vykonatelný (exekuční) titul. Rozhodčí řízení tak svou nesrovnatelnou rychlostí (oproti soudům) a často i menší nákladností představují de facto do značné míry „konkurenci“ obecných soudů, tedy justice. S ohledem na délku řízení u českých soudů se navíc právě rozhodčí řízení jeví jako často jediný způsob, jak se rychle domoci svých práv.

Kromě toho chci doplnit i další polohu, kde by regulační úřad mohl sehrát významnou sjednocující a smírčí funkcí. Jedná se o oblast Internetu a elektronických datových přenosů vůbec, která zažívá nebývalý rozvoj. Snad každý stát a právní řád zvažuje určitou koncepci možných zásahů států minimálně v oblasti regulace sporů a rozhodování sporů v této oblasti. I do těchto vztahů by pak za určitých okolností mohl vstupovat centrální regulační úřad v oblasti telekomunikací, a to po zřízení svých specializovaných orgánů.

Jedná se sice o myšlenku – v českých poměrech – poněkud průkopnickou, která se však na mezinárodním poli již začíná diskutovat. Právě telekomunikační úřady, jako centrální regulační úřady, totiž disponují odpovídajícím (minimálně odborným) zázemím, které by je mohlo postavit do vhodné pozice takového „sjednocujícího prvku“. Evropská unie také uvažuje (alespoň principiálně) obdobným způsobem, což se např. projevuje z koncepce Směrnice 2002/20/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 7. března 2002, o přístupu k sítím elektronických komunikací, z níž – dle mého názoru – do budoucna vyplývá posílení regulačních mechanismů v této oblasti.