JAN DĚDIČ,
profesor na VŠE, advokát v advokátní kanceláři Kocián Šolc Balaštík
PETR ČECH,
odborný asistent na Katedře obchodního práva Právnické fakulty UK v Praze
Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“) rozhodl dne 12. března 2003 o zrušení ustanovení § 183b odst. 3 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“), které zakládalo výjimku z povinnosti učinit nabídku převzetí při ovládnutí společnosti, jejíž akcie jsou registrované, nebo při dosažení či překročení podílu dvou třetin nebo tří čtvrtin na hlasovacích právech v takové společnosti pro Českou republiku, státní organizace, Fond národního majetku České republiky, obce, vyšší samosprávné celky, Českou národní banku, Českou konsolidační agenturu a další osoby, jestliže rozhodné podíly na hlasovacích právech dosáhly či překročily v důsledku nabytí účastnických cenných papírů v souvislosti s privatizací majetku státu.
Nález byl publikován dne 31. března 2003 pod č. 87/2003 Sb.; tímto dnem nastávají jeho účinky.
Současně a ke stejnému dni rozhodl Ústavní soud o zrušení přechodného ustanovení obsaženého v čl. II. bod 8. zákona č. 142/1996 Sb., tzv. první velké harmonizační novely obchodního zákoníku. Ustanovení zprošťovalo povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle § 183b ObchZ ve znění účinném do 1. ledna 2001 státní peněžní ústav, Fond národního majetku České republiky, Pozemkový fond České republiky a osobu, která práh vzniku povinnosti překročila nabytím akcií společnosti v souladu s rozhodnutím o privatizaci podle zvláštního zákona.
Citovaným nálezem Ústavní soud vyhověl návrhu 21 senátorů, kteří se odvolávali především na rozpor předmětných ustanovení s ústavně zakotveným zákazem diskriminace, jakož i se zaručenou ochranou vlastnického práva.
Výrok Ústavního soudu (Pl. ÚS 38/01)1. Ustanovení § 183b odst. 3 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.2. Čl. II. bod 8. zákona č. 142/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů․
Důvody pro zrušení výjimky
Ústavní soud především zkoumal, zda napadená ustanovení zakládají nerovné postavení různých skupin osob. V této otázce dospěl k přesvědčení, že se tak děje, a to hned ve dvojím smyslu. Na jedné straně konstatoval odlišné podmínky různých skupin majoritních akcionářů, kteří ovládnou společnost, jejíž akcie jsou registrované, či posílí svůj vliv na, resp. nad zákonem stanovené prahy. Tím, že některé nabyvatele akcií zákonodárce povinnosti zprostil, založil diskriminaci ostatních, kterým v obdobné situaci povinnost ukládá. Na druhé straně Ústavní soud poukázal na nerovné postavení minoritních akcionářů společností, které mají být privatizovány, oproti adresátům povinných nabídek převzetí v situacích, na něž výjimka nedopadá.
U opomenutých adresátů nabídky převzetí navíc Ústavní soud konstatoval zásah do práva vlastnit majetek, a to opět ve vazbě na zákaz diskriminace. Tím, že zákonodárce založil výjimku z povinné nabídky převzetí, vyloučil možnost celé skupiny akcionářů využít nabídku navrhovatele a na rozdíl od jiných minoritních akcionářů v obdobné situaci tak uvedeným způsobem realizovat pravost akcií disponovat, jež přitom tvoří jednu z klíčových složek vlastnického práva. „Má-li každý právo vlastnit akcie, má také právo s nimi jako se svým majetkem disponovat v rozsahu, který musí být za stejných podmínek stejně vymezen.“ Uvedený závěr je třeba zvláště zdůraznit; jeho význam přesahuje účel nálezu. Ústavní soud se jednoznačně postavil za koncepci vlastnické teorie cenného papíru (viz formulace „vlastnit akcie“) a neváhal aplikovat ochranu vlastnického práva bez dalšího též na cenné papíry, a to včetně práva cenným papírem disponovat.
V návaznosti na popsaná zjištění se Ústavní soud zabýval úvahou, zda zmíněné nerovné postavení, resp. zásah do ochrany vlastnického práva zakládá nepřípustné omezení ústavou zaručeného práva na rovné zacházení, resp. na ochranu vlastnictví. S poukazem na řadu dřívějších rozhodnutí Ústavní soud znovu odmítl požadavek absolutní rovnosti. Zdůraznil relativní pojetí, které vychází ze zásadní přípustnosti nerovností, tj. doslova „stanovení prospěchu jedné skupiny na úkor skupiny jiné při určení neúměrných povinností této skupiny“, za podmínky, že k nim dochází „s dostatečně vysvětleným odkazem na ochranu veřejných hodnot“, tj. že je v přiměřené míře ospravedlňuje patřičně intenzivní veřejný zájem. Jak se praví v odůvodnění nálezu: „Rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů.“ (grafické vyznačení textu kurzívou provedli autoři článku).
Jádro rozhodnutí tak spočívá v posouzení, zda existoval dostatečně intenzivní veřejný zájem na porušení zmíněných ústavních principů a zda byl takový zájem adekvátně doložen. Ústavní soud na jeho základě dospěl k přesvědčení, že tomu tak nebylo. Poslanecká sněmovna výjimku odůvodnila úsilím snáze a výhodněji privatizovat státní majetek. Tento důvod však soud nepovažoval za dostatečně pádný. V odůvodnění k tomu uvádí: „Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by byl způsobilý rozumně vysvětlit nerovnosti přístupu k jednotlivým skupinám akcionářů tak, jak jsou shora popsány. Argumentace zvýhodnění státu z důvodu veřejného účelu (úspěšnost a rychlost privatizace) naráží na čl. 11 odst. 1 Listiny. Zákonodárce také postup vyvolávající uvedenou nerovnost přijatelně nezdůvodnil. V dané věci je nesporné, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů dikcí napadeného ustanovení respektován není, neboť zákonodárce bez akceptovatelných důvodů (a to i v ústavní rovině) znevýhodnil (zde patrně došlo k chybě, Ústavní soud měl zřejmě na mysli pravý opak, tj. „zvýhodnil“ – poznámka autorů) ty subjekty, které získaly akcie v souvislosti s privatizací majetku státu.“ (grafické vyznačení textu kurzívou provedli autoři článku).
V ostatním odkazujeme na text nálezu, jeho hlubší analýzu ponecháváme zástupcům vědy ústavního práva. Z hlediska účelu tohoto článku považujeme za potřebné podrobněji zmínit některé důsledky přijetí nálezu pro úpravu nabídek převzetí, a to mimo jiné v souvislosti s některými probíhajícími kauzami, jež koneckonců zavdaly příčinu pro zrušení výjimky.
Problém časové působnosti změny
Určité výkladové problémy může přinést časová působnost změny obchodního zákoníku, neboť nález Ústavního soudu, jímž se ruší zákon nebo jeho část, nemůže obsahovat žádnou přechodnou právní úpravu. Nepochybný je okamžik nabytí účinnosti změny – z výroku jednoznačně plyne, že ustanovení se zrušují ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tj. k 31. březnu 2003. To znamená, že naplní-li subjekty uvedené dosud v § 183b odst. 3 písm. a) ObchZ skutkovou podstatu § 183b odst. 1 ObchZ počínaje kdykoliv dnem 31. března 2003, vznikne jim následující den povinnost učinit nabídku převzetí, nebude-li možno uplatnit jinou výjimku plynoucí z ustanovení § 183b odst. 3 ObchZ. Při absenci jakýchkoliv přechodných ustanovení ovšem vzniká problém, jak naložit s případy, kdy skutečnosti rozhodné pro vznik povinnosti nastaly před tímto datem, povinnost by ale měla vzniknout v tento den anebo po něm, popř. dříve, dosud však neuplynula lhůta pro její splnění či dokonce uplynula, leč marně.
Nález navozuje v řadě případů situaci, kdy subjekty, na něž se vztahovala výjimka podle zrušeného ustanovení § 183b odst. 3 písm. a) ObchZ, naplňovaly ke dni účinnosti nálezu podmínky vzniku povinnosti učinit nabídku převzetí, neboť ovládaly společnost, jejíž akcie jsou registrované, popř. dosahovaly dalších kvalifikovaných prahů podílu na hlasovacích právech, aniž nález deklaruje, resp. může deklarovat, že povinnost není třeba dodatečně plnit. Nelze nevidět, že na obdobné situace v minulosti vždy dopadala výslovná přechodná ustanovení novelizujícího předpisu. Viz např. bod 7 čl. II zákona č. 142/1996 Sb., podle něhož, pokud má ke dni účinnosti tohoto zákona akcionář podíl na veřejně obchodovatelných akciích společnosti v rozsahu zakládajícím povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle § 183b ObchZ, není povinen návrh učinit, ledaže po nabytí účinnosti zákona nastanou předpoklady zakládající vznik povinnosti. Obdobně vyznívá ustanovení bodu 28. čl. VIII zákona č. 370/2000 Sb.: „Kdo ke dni účinnosti tohoto zákona splňuje podmínky stanovené tímto zákonem pro vznik povinnosti učinit nabídku převzetí, ačkoliv ji podle dosavadní právní úpravy neměl, není povinen učinit nabídku převzetí podle tohoto zákona.“ Jaké má právní důsledky, jestliže nález neobsahuje ani nemůže obsahovat pravidlo obdobného typu? Nelze s jistotou tvrdit, že vůbec žádné. Proti konstrukci dodatečného vzniku povinnosti dnem účinnosti nálezu by bylo snad možné namítnout zákaz pravé zpětné účinnosti a ochranu práv nabytých v dobré víře. To platí dvojnásob v situaci, kterou vytvořil sám Ústavní soud jako strážce a garant dodržování uvedených právních zásad. Stejně však bylo možno argumentovat i v případě majoritních akcionářů, kteří nabyli rozhodné podíly před účinností obou zmíněných novel, a přesto zákonodárce citovaná ustanovení do zákona vložil, aby vyloučil pochybnosti. Chybí-li obdobná norma nyní, je nezbytné přinejmenším připustit existenci uvedených pochybností.
Ještě vážnější pochybnosti se týkají posouzení případů, kdy subjekty, které by podle dosavadní úpravy § 183b odst. 3 písm. a) ObchZ požívaly výhody popsané výjimky, nabyly rozhodné podíly v den předcházející dni účinnosti změny. Jakkoliv se tato varianta může jevit jako ryze teoretická a hypotetická, alespoň v jednom konkrétním případě nelze vyloučit, že nastala. Podle § 183b odst. 1 věta poslední ObchZ vzniká totiž povinnost učinit nabídku převzetí teprve v den následující po dni, v němž akcionář podíl, který povinnost zakládá, získá nebo překročí. Účel odkladu vzniku povinnosti je znám – posun okamžiku vzniku povinnosti reagoval na nejasnosti plynoucí z předchozí úpravy ohledně otázky, zda se cena kontrolního balíku akcií, jehož nabytí povinnost založilo, započítává do váženého průměru rozhodného pro minimální výši ceny povinné nabídky. V tomto případě ovšem posun vyvolává obtížně řešitelný právní problém. Předpoklady vzniku povinnosti mohou být splněny v den, kdy je nabyvatel rozhodného podílu nabídkové povinnosti podle dosavadní úpravy zproštěn, z hlediska formální logiky však v tento den ještě není čeho jej zprošťovat, neboť povinnost dosud nevznikla. K tomu formálně dochází teprve v den následující, tehdy však již zákon neobsahuje ustanovení, které by nabyvatele povinnosti zprostilo. Třebaže se může zdát, že z uvedené formální analýzy plyne odpověď jednoznačná, nelze vyloučit ani jiné názory. Podpůrně připomínáme např. převažující doktrinální stanovisko z oblasti trestního práva, podle něhož se příčí zásadám právního státu trestat pachatele za čin spáchaný v době účinnosti zákona, který příslušné jednání neprohlašoval za trestné, i když jeho účinky nastaly až v době, kdy již jednání trestné bylo. Na druhé straně je nutno uvést, že zákaz pravé retroaktivity má své místo pouze tam, kde skutečně chrání dobrou víru. O právech nabytých v dobré víře však nelze hovořit tam, kde nabyvatel věděl či musel vědět, že výjimka je zrušená, tj. je jisté, že na ni nelze spoléhat, třebaže nemohl přesně odhadnout, kdy přesně bude nález publikován, kdy tedy založí právní účinky, které sleduje. Takto zúženě je alespoň zákaz pravé zpětné účinnosti aplikován v zahraničí.
Nejasnosti ohledně jednání uskutečněných zpětně s větším odstupem ode dne účinnosti změny by ostatně bylo možné řešit zcela obecně tak, že by se povinnost konstruovala nikoliv zpětně k okamžiku těchto jednání, nýbrž teprve od okamžiku účinnosti změny. V tom případě by se nemohlo jednat o pravou zpětnou účinnost, nýbrž výlučně o retroaktivitu nepravou. Na dřívější skutkové podstaty by zákon nevázal účinky ex tunc, nýbrž ex nunc. Obdobně např. postupuje Komise pro cenné papíry u povinností učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií vzniklých podle úpravy účinné před 1. lednem 2001, jestliže návrh nebyl před tímto datem uveřejněn. Bez ohledu na to, s jak velkým časovým odstupem povinnost vznikla, aplikuje Komise pro cenné papíry na její plnění po 1. lednu 2001 novou úpravu nabídek převzetí, a to včetně ustanovení o státním dozoru a úpravě sankcí. Případné delikventy však netrestá za pochybení, jichž se dopustili tím, že povinnost nesplnili např. v roce 1996, nýbrž za to, že tak neučinili po 1. lednu 2001, jako by jim povinnost vznikla znovu k tomuto datu a od něj též počaly běžet lhůty pro její plnění.
Problém souběhu zrušené výjimky a ostatních výjimek z povinnosti
Další okruh otázek a problémů se týká případné subsumpce skutkových podstat dotčených nálezem pod jiné výjimky, jež plynou z ustanovení § 183b odst. 3 ObchZ. Nelze vyloučit, že v některých případech budou subjekty, které by se jinak dovolávaly zrušené výjimky, usilovat o vynětí z povinnosti na základě splnění znaků jiné výjimky, jíž se nález nezabývá. Jde zejména o výjimku podle ustanovení § 183b odst. 3 písm. c) ObchZ, jež povinnosti zprošťuje osoby jednající ve shodě, jestliže se při konstantním podílu na hlasovacích právech cílové společnosti snižuje jejich počet. K tomu je třeba uvést několik poznámek.
Především je třeba zdůraznit, že nejde o jednání ve shodě podle § 183b odst. 3 písm. c) ObchZ, jestliže nabyvatel akcií dosud nedisponuje vlastním podílem na hlasovacích právech. Subsumpce pod citované ustanovení nezbytně vyžaduje, aby nabyvatel za účinnosti dosavadní úpravy držel alespoň jednu akcii cílové společnosti a aby rovněž za účinnosti této úpravy společně s Fondem národního majetku České republiky, popř. s další organizací, již stát využívá jako prostředníka při privatizaci státního majetku, deklaroval jednání ve shodě. Ani při splnění uvedených podmínek však nelze na aplikaci výjimky stoprocentně spoléhat.
První pochybnosti plynou již z dikce zákona. Ustanovení § 183b odst. 3 písm. c) ObchZ sice zprošťuje povinnosti osoby jednající ve shodě při redukci jejich počtu, nemění-li se celková výše podílu na hlasovacích právech, nevyjadřuje však jednoznačně, že výjimka dopadá též na případy úplné redukce, jejímž výsledkem je koncentrace všech hlasovacích práv osob dříve jednajících ve shodě v ruku jediné z nich. Argumentem je použití plurálu v ustanovení. Výjimka dopadá na „osoby jednající ve shodě“, na změnu „jejich“ podílu na hlasovacích právech. Stejnému závěru nasvědčuje i dikce § 183b odst. 1 ObchZ. Je tedy sporné, zda se této výjimky může dovolat jediný nabyvatel, který dříve sice jednal ve shodě s dalšími osobami, nyní však zůstal sám.
Teleologickým výkladem zákona lze naopak podpořit závěr, že z hlediska účelu úpravy není důvod rozlišovat situaci, kdy ze dvou osob jednajících ve shodě naprostou většinu celkového podílu na hlasovacích právech soustředí jedna z nich, zatímco druhá si formálně ponechá jedinou akcii, aby bylo možné stále hovořit o “osobách jednajících ve shodě“, a situaci, kdy i tato zbylá akcie bude převedena na jedinou z původních osob jednajících ve shodě. Přesto není možné ani z teleologického výkladu činit jednoznačné závěry. Nelze vyloučit, že se soudy spokojí výlučně s gramatickým výkladem a na jeho základě založí stanovisko o nemožnosti aplikovat výjimku.
Proti výše uvedenému teleologickému výkladu navíc v daném případě hovoří jedna podstatná okolnost. Výjimka uvedená v § 183b odst. 3 písm. c) ObchZ vykazuje patrnou vnitřní logiku. Ustanovení zprošťuje osoby jednající ve shodě nabídkové povinnosti bez ohledu na to, jak radikálně se skupina přeskupuje, neboť vychází z předpokladu, že vytvoření skupiny, jakož i sebemenší přerušení její personální identity a kontinuity, zakládá novou povinnost. Přistoupí-li tak např. k majoritním akcionářům A a B akcionář C, i když má v cílové společnosti jedinou akcii, vznikne všem osobám jednajícím ve shodě povinnost učinit novou nabídku převzetí. Zákonodárce i orgány aplikace úpravy sledují koncepci, že do skupiny za takové situace vstupuje nový prvek, který může zásadním způsobem změnit chování ostatních členů. Navzdory minimálnímu přímému vlivu může mít nově přistoupivší osoba ve skupině rozhodující slovo. V praxi se vyskytují nejrůznější principy organizace obdobných uskupení (proporcionální, demokratický, hierarchický, vůdcovský atd.). Právě toto, v některých případech přísné, posuzování kompenzuje citovaná výjimka. Převedou-li A a B později většinu svých podílů v cílové společnosti na C, není C znovu povinen nabídku činit. Drobní akcionáři měli možnost vystoupit ze společnosti, když její osud začal C spoluutvářet. Vhledem k uvedené konstrukci, s níž mohli počítat, měli tedy již při této příležitosti zvažovat variantu, že C soustředí rozhodující přímý vliv ve vlastních rukou, aniž se znovu otevře cesta ke snadnému výstupu.
Postavení nabyvatelů rozhodných podílů na hlasovacích právech v registrovaných společnostech od státu či osob jím ovládaných je však zásadně odlišné. Při vzniku jednání ve shodě, od něhož se má nyní výjimka podle § 183b odst. 3 písm. c) ObchZ odvodit, deklarujícím subjektům povinnost nevznikla, drobní akcionáři tedy dosud žádnou možnost výstupu nedostali. Z historického výkladu ustanovení § 183b odst. 3 písm. c) ObchZ přitom plyne, že výjimka se má aplikovat, pouze jestliže skupina osob jednajících ve shodě v minulosti nabídku převzetí již učinila. V důvodové zprávě k tomuto ustanovení se doslova uvádí: „Nově se také výslovně řeší problém, zda v případě, že rozhodující podíl nabyly osoby jednající ve shodě a mění se … počet osob jednajících ve shodě, vzniká znovu povinnost učinit nabídku převzetí.“ (grafické vyznačení textu kurzívou provedli autoři článku).
Výše uvedený teleologický výklad aplikace výjimky podle § 183b odst. 3 písm. c) ObchZ na subjekty, na něž se dosud vztahovala výjimka podle § 183b odst. 3 písm. a) ObchZ, tím získává natolik silnou trhlinu, že je otázkou, zda se k němu ještě lze uchýlit. Kdyby byl gramatický výklad jednoznačný, problém by snad nevznikl. Jestliže však z ustanovení samotného nelze pro daný případ výjimku jednoznačně dovodit a historický výklad zákona vyznívá spíše proti výjimce, vzniká ohledně osvobození od povinnosti učinit nabídku převzetí při redukci počtu osob jednajících ve shodě, na něž se dosud vztahovala výjimka podle § 183b odst. 3 písm. a) ObchZ, dosti zásadní výkladový problém.
Jeví se ostatně jako pochybné zprošťovat privatizující subjekty nabídkové povinnosti účelovou aplikací výjimky uvedené v § 183b odst. 3 písm. c) ObchZ, jestliže účel řízení před Ústavním soudem směřoval právě k tomu, aby jim tato povinnost vznikla. Nelze přehlížet ani fakt, že nejasnosti v problematice časové působnosti změny (viz výše) nevylučují závěr, podle něhož je změnu třeba aplikovat retroaktivně, tj. založit povinnost současného nabyvatele a státu, resp. osoby jím ovládané (nejčastěji Fondu národního majetku České republiky) zpětně k okamžiku, ve kterém bylo jednání ve shodě deklarováno, a to z důvodů absence přechodného ustanovení, které by pro futuro tyto subjekty zprošťovalo povinnosti, poté co byla výjimka zrušena. Konečnou odpověď na nastíněné otázky může přinést až rozhodovací praxe soudů.
Problematika tzv. zlatých akcií ve světle nálezu
V neposlední řadě je nutno poukázat na další význam nálezu, který sice nesouvisí s úpravou nabídek převzetí, pro akciové právo má však zásadní důležitost a mohl by se projevit v dalších návrzích či ústavních stížnostech. Týká se problematiky tzv. zlatých akcií, tj. akcií, s nimiž mohou stanovy akciové společnosti založené Fondem národního majetku České republiky nebo Pozemkovým fondem České republiky podle čl. IV bod 2 zákona č. 210/1993 Sb. spojit zvláštní práva spojená s výkonem hlasovacího práva pro uvedené subjekty, stane-li se tak pro účely zákona č. 92/1991 Sb., tj. privatizace státního majetku. Jestliže Ústavní soud v posuzovaném nálezu jednoznačně konstatoval, že úspěšnost a rychlost privatizace není „žádným důvodem, který by byl způsobilý rozumně vysvětlit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám akcionářů“, lze se značnou mírou pravděpodobnosti učinit predikci, jak by asi soud v případném řízení posoudil ústavnost citované normy, na jejímž základě byly zlaté akcie emitovány. Uvedený postoj ostatně zcela odpovídá evropskému trendu, který je patrný zejména z rozsáhlého tažení Evropské komise proti zlatým akciím a z prvních rozhodnutí Evropského soudního dvora v tomto směru.
