JAN DĚDIČ, profesor na Právnické fakultě UK a na VŠE v Praze,

advokát v AK Kocián Šolc Balaštík

PETR ČECH, odborný asistent na Právnické fakultě UK v Praze

Důsledky novelizace pro již tak bolestný proces přeměny investičních fondů na otevřené podílové fondy lze jen stěží odhadnout. Novela patrně vyvolá další komplikace a zdržení, neboť více problémů vytváří než řeší. Zatemňuje judikaturou v podstatě vyřešenou otázku osudu závazků zaniklého investičního fondu a naopak nereflektuje klíčovou otázku účastenství v řízení o výmaz investičního fondu z obchodního rejstříku, jakož i aktuální problém „obnovování“ existence jednou vymazaných subjektů.

Důvody pro novelizaci

Novela měla zejména reagovat na žaloby akcionářů investičních fondů, kteří napadli přeměnu investičních fondů na otevřené podílové fondy, a zejména pak na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, který dovodil, že určité akcionáře přeměňovaných investičních fondů je třeba považovat za účastníky rejstříkového řízení o povolení výmazu investičního fondu z obchodního rejstříku podle § 35j a 35l ZISIF.

Zásadní význam mají rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 43, 44, 124/2002 ze dne 10. září 2002 a z poslední doby sp. zn. 29 Odo 1021/2002 ze dne 11. listopadu 2003. Nejvyšší soud ČR v nich vyslovil právní názor, že je-li vymazáván z obchodního rejstříku investiční fond v důsledku přeměny na otevřený podílový fond, je účastníkem řízení nejen subjekt, jenž má být vymazán, ale i jeho akcionáři, kteří napadli usnesení valné hromady o přeměně návrhem na vyslovení jeho neplatnosti podle § 183 ve vazbě na § 131 ObchZ. Důvodem je skutečnost, že výmaz investičního fondu z obchodního rejstříku má za následek jeho zánik, který způsobí zastavení řízení o návrhu podle § 183 ObchZ (zánik účastníka řízení bez právního nástupce). Z toho Nejvyšší soud ČR dovodil, že v daném případě se v rejstříkovém řízení rozhoduje i o právu akcionářů, kteří podali návrhy podle § 183 ObchZ (konkrétně o právu domoci se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady)․ Navrhovatelům proto musí být přiznáno postavení účastníků rejstříkového řízení. Vzhledem k tomu, že rejstříkové soudy ani Vrchní soud nezacházely s těmito akcionáři jako s účastníky rejstříkového řízení, jsou jejich rozhodnutí rušena. Bude-li však zrušeno rozhodnutí, jímž se povoluje výmaz investičního fondu z obchodního rejstříku, a bude-li jednou zaniklý investiční fond znovu zapsán do obchodního rejstříku, nastanou těžko předvídatelné právní důsledky. Hrozí, že důvěra investorů v institut kolektivního investování v České republice bude vážně narušena.

Hlavní problém právní úpravy přeměn investičních fondů na otevřené podílové fondy spočíval v tom, že zákonodárce původně předpokládal, že v době výmazu investičního fondu z obchodního rejstříku nebudou existovat žádné jeho závazky. To se promítlo jednak do § 35j odst. 2 ZISIF, podle něhož valná hromada investičního fondu uloží představenstvu splnit veškeré závazky fondu, a jednak do § 35j odst. 4 ZISIF, který vyžaduje, aby se k žádosti o povolení přeměny přiložilo prohlášení představenstva investičního fondu o tom, že závazky fondu byly splněny. Zákon neupravil právní režim závazků, které zbyly po výmazu fondu z obchodního rejstříku. Ustanovení § 35j odst. 8 ZISIF pouze uvádělo, že dnem výmazu se akcionáři zaniklého investičního fondu stávají podílníky otevřeného podílového fondu a že majetek investičního fondu přechází na podílníky otevřeného podílového fondu a stává se jejich společným majetkem. V praxi se ukázalo jako téměř nemožné dosáhnout stavu, aby v době výmazu investičního fondu z obchodního rejstříku neexistovaly nějaké, byť skryté či nesplatné, závazky. Akcionáři investičních fondů se obávali, že tyto závazky přejdou v důsledku zániku investičního fondu bez likvidace přímo na podílníky podílového fondu. Někteří proto podávali žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o přeměně.

Vyjasnění režimu závazků zaniklého fondu před novelizací

Obavy žalobců nesdílíme. Přechod závazků neměl oporu v zákoně. Podle § 35j odst. 8 ZISIF přecházel na podílníky pouze majetek, nikoliv závazky zaniklého investičního fondu. Rozšiřující výklad, který by připustil, že na podílníky otevřeného podílového fondu přechází nejen majetek, ale v plné výši i závazky zaniklého fondu, by odporoval zásadě, že povinnosti lze ukládat jen na základě zákona. Tato interpretace by navíc stála v příkrém rozporu se základními postuláty, ze kterých tradičně vychází právní úprava akciové společnosti.

Problém bylo lze řešit rovněž tak, že zánikem investičního fondu došlo současně k zániku jeho závazků. Výklad bylo možné opřít o ustanovení § 311 odst. 2 ObchZ, podle něhož „Ručení však nezaniká, jestliže závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitelný ručitelem nebo pro zánik právnické osoby, jež je dlužníkem.“ Z dikce ustanovení plyne, že zanikne-li právnická osoba bez universálního sukcesora, její závazky zanikají. Tím se ovšem otevírá otázka, nakolik podílníci jako bývalí akcionáři fondu za tyto závazky ručí, popř. jaké výše dosahuje jejich ručitelský závazek. Tak je alespoň koncipována i úprava ručení společníků obchodních společností za závazky společnosti po jejím zániku obsažená v § 56 odst. 6 ObchZ.

Stanovisko odborné veřejnosti se postupně ustálilo na posledně zmíněném pojetí. Jeho východiskem se stala právní úprava likvidace akciové společnosti a přesvědčení, že akcionář investičního fondu by se neměl v důsledku přeměny fondu na otevřený podílový fond dostat do méně příznivého, ale ani výhodnějšího postavení, než jaké měl v akciové společnosti, resp. jaké by měl, kdyby byl investiční fond namísto přeměny zrušen s likvidací.

Vyplatí-li likvidátor akciové společnosti podíly na likvidačním zůstatku a později (po zániku společnosti) vyjde najevo závazek společnosti, který z jakéhokoli důvodu nebyl vypořádán v průběhu likvidace, aplikuje se § 56 odst. 6 ObchZ: „Pokud se společnost zrušuje s likvidací, ručí společníci za její závazky do výše svého podílu na likvidačním zůstatku (§ 61 odst. 4). Mezi sebou se společníci vyrovnají týmž způsobem jako při ručení za trvání společnosti.“ To platí bez ohledu na skutečnost, že akcionář neručí za závazky společnosti po celou dobu její existence. Konkrétní výši podílu na likvidačním zůstatku tak nikdy nelze považovat za definitivní. Společník musí vždy počítat s tím, že až do výše částky, kterou obdržel, bude vyzván k plnění z titulu ručení případnému věřiteli společnosti. Tato úprava vede ke spravedlivému výsledku - kdyby býval likvidátor o takovém závazku společnosti věděl, uspokojil by jej z majetku společnosti a přiměřeně snížil prostředky určené k vyplacení podílů na likvidačním zůstatku, podle výše závazku případně až na nulu. Společník by od samého počátku dostal méně, popř. nedostal nic.

Již s ohledem na zájmy věřitelů se jako optimální jevilo vztáhnout tento režim analogicky také na proces přeměny investičních fondů na otevřený podílový fond. Nevypořádané závazky investičního fondu by se tak sice nestaly závazky podílníků, ti by nicméně ručili za jejich splnění, ovšem pouze do výše, která odpovídá hodnotě aktiv, jež přešly do jejich spoluvlastnictví jako součást majetku v podílovém fondu.

V uvedeném duchu se neslo např. stanovisko Komise pro cenné papíry „K aktuální situaci v procesu otevírání investičních fondů“ ze dne 11. dubna 2001. Nejpodstatnější ale je, že takto problém vyřešil také Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 536/2001-67. V odůvodnění doslova uvedl: „Při nedostatku výslovné úpravy v zákoně je třeba podle názoru dovolacího soudu analogicky dovodit, že stejně jako při likvidaci akciové společnosti ručí akcionáři (kteří za trvání akciové společnosti tuto povinnost neměli), za závazky zlikvidované společnosti do výše svého podílu na likvidačním zůstatku, ručí i akcionáři investičního fondu při postupu podle ustanovení § 35j zákona č. 248/1992 Sb., za závazky zaniklého investičního fondu. Jejich postavení tedy bude stejné jako při zrušení společnosti s likvidací, přičemž nedojde k žádnému poškození jejich práv, neboť pokud by závazky investičního fondu za které ručí, byly uhrazeny před jeho přeměnou na podílový fond, jejich podíl na majetku v tomto fondu by se odpovídajícím způsobem zmenšil. Poškozeni pak nebudou ani věřitelé společnosti, neboť těm by, při likvidaci investičního fondu, byly závazky uhrazeny pouze do výše majetku investičního fondu, tj. pokud by šlo o závazky neznámé v okamžiku rozdělení tohoto zůstatku, do výše likvidačního zůstatku. (pozn.: grafické zvýraznění provedli autoři)“

Z hlediska hmotněprávního byl tedy osud závazků investičního fondu ještě před posuzovanou novelizací optimálně vyjasněn tak, aby reflektoval oprávněné zájmy obou stran, tj. jak věřitelů zaniklého fondu, tak podílníků fondu (bývalých akcionářů). Jakékoliv jiné řešení by tuto rovnováhu nežádoucím způsobem vychýlilo na úkor jedné z uvedených skupin osob. Jediný problém, který zůstal nevyřešen, se týkal shora uvedených otázek procesních a jejich případného důsledku na proces přeměn.

Nová právní nejistota v důsledku provedené novely

Do této situace zasáhla zmíněná novela. Výsledek je žalostný: do stavu relativní právní jistoty ohledně osudu závazků zaniklého investičního fondu vnáší novelizace nové otazníky. Otázky, jež Nejvyšší soud ČR postavil najisto, se znovu otevírají. Novela staví účastníky procesu přeměn investičních fondů zpět do značné nejistoty. Klíčovou otázku účastenství v řízení o výmaz investičního fondu z obchodního rejstříku přitom ponechává stranou a aktuální problém „obnovování“ existence jednou vymazaných investičních fondů ignoruje zcela.

Podle nově vloženého odstavce 3 do § 35l ZISIF neručí podílníci otevřeného podílového fondu, který vznikl přeměnou z investičního fondu podle § 35l odst. 1 ZISIF, za případné závazky investičního fondu, které nebyly vypořádány do výmazu investičního fondu z obchodního rejstříku, ani za závazky investičního fondu, které vznikly před touto přeměnou a objeví se v budoucnu. Za tyto závazky ručí investiční společnost, která přeměněný otevřený podílový fond obhospodařuje. Zákon jí ukládá povinnost zahrnout je do „majetku příslušného podílového fondu“.

Zvolená konstrukce vyvolává zásadní nejasnost o tom, jaký je tedy osud závazků zaniklého investičního fondu a kdo za ně odpovídá. Ustanovení o tom, že podílníci neručí za závazky bývalého investičního fondu, vylučuje omezený ručitelský závazek podílníků obdobný postavení akcionářů společnosti, která byla vymazána po provedené likvidaci. Závěry vyslovené Nejvyšším soudem ČR v citovaném usnesení se nadále neuplatní.

Ustanovení o tom, že za závazky bývalého investičního fondu ručí investiční společnost, by snad mohlo podporovat názor, že výmazem investičního fondu z obchodního rejstříku tyto závazky zanikly ve smyslu § 311 odst. 2 ObchZ. Ustanovení § 311 odst. 2 ObchZ ovšem předpokládá, že ručení vzniklo ještě před zánikem závazku. Článek VIII zákona č. 39/2004 Sb. vychází z konstrukce, že ručení vznikne až zánikem závazku, což je nestandardní, leč představitelné. Obdobně je koncipována zmíněná úprava ručení při zániku obchodních společností po provedené likvidaci, jejichž společníci za trvání společnosti za závazky společnosti neručí, v citovaném § 56 odst. 6 ObchZ. Věc má ovšem podstatný háček.

Vrcholem legislativního zmatení je věta, která ukládá investiční společnosti povinnost zahrnout závazky (za něž by měla ručit!) do majetku v obhospodařovaném podílovém fondu. Pomineme-li fakt, že podílový fond nemá právní subjektivitu, majetek v něm soustředěný proto nemůže být „jeho“ majetkem (srov. formulaci „majetek podílového fondu“), je v prvé řadě nutno konstatovat, že závazek není majetkem (aktivem), ale dluhem (pasivem), takže jej do majetku objektivně zahrnout nelze! Ani všemocný zákonodárce z dluhů majetek prostě nevyrobí. Kdo je ale potom dlužníkem těchto závazků, za něž ručí investiční společnost?

Mohli bychom snad říci, že nikdo, neboť tyto závazky zanikly zánikem investičního fondu a existuje pouze ručení. To by se však nesmělo uvádět, že se mají někam zahrnovat (i když víme, že do majetku to nepůjde). Zákonodárce tedy, zdá se, nepředpokládal, že závazky měly zaniknout zánikem investičního fondu. Slovy o zahrnutí závazků do majetku v podílovém fondu zřejmě neobratně vyjádřil, že závazky přece jen přešly na podílníky otevřeného podílového fondu, jinak by je nebylo lze uspokojit z majetku v podílovém fondu! Jelikož přitom neupravil výši, v jaké je lze z tohoto majetku uspokojit, patrně na podílníky přecházejí v plném rozsahu, tj. bez ohledu na výši majetku ve fondu. Tím se ovšem paradoxně dostáváme do stavu nepoměrně horšího, než bylo možné dovodit ze znění před novelou!

Fakt, že za splnění těchto závazků ručí investiční společnost, ještě sám o sobě neznamená, že nejde o závazky podílníků. Skutečnost, že za závazky podílníci neručí, by mohla tuto tezi potvrzovat. Neboť nikdo nemůže ohledně téhož závazku být současně v postavení dlužníka i ručitele. Jestliže podílníci za závazky neručí, tedy za ně odpovídají. Přitom nikde se bohužel nevylučuje, že se věřitelé nemohou domáhat splnění závazku přímo na nich, zvláště nebude-li majetek ve fondu postačovat k jejich uspokojení. Neomezené je zřejmě rovněž ručení investiční společnosti. Nebude-li majetek ve fondu postačovat k uspokojení věřitelů a věřitelé se co do zbytku obrátí na investiční společnost jako na ručitele, mohla by se investiční společnost posléze hojit na jednotlivých podílnících z jejich majetku cestou aktivace regresních nároků.

Skutečnost, o niž se před novelizací vedly spory a již bylo možno výkladem řešit ve prospěch podílníků, tak zákonodárce možná postavil najisto v přesně opačném směru. Tento závěr je však poněkud absurdní. Snad bude možné a minori ad maius dovodit, že uvádí-li zákon, že podílníci neručí za závazky investičního fondu, tím méně směřovala vůle zákonodárce k tomu, aby podílníci vystupovali jako nástupci investičního fondu, i pokud jde o jeho závazky. Pak by je totiž nikam nezahrnovala investiční společnost, ale přímo zákon. I nadále tak není vyloučen výklad, že závazky investičního fondu jeho zánikem přece jen zanikají podle § 311 odst. 2 ObchZ, že ustanovení § 35l odst. 3 ZISIF vylučuje podílníky nejen jako ručitele, ale i jako právní nástupce investičního fondu, pokud jde o závazky, a že zaplatí-li investiční společnost jako ručitel, může se uspokojit pouze z majetku v podílovém fondu (to by mohlo vyjadřovat ono „nesmyslné“ rčení, že je investiční společnost zahrne do majetku v podílovém fondu). Zřejmě ale nebude možné výkladově překlenout skutečnost, že zatímco uspokojení regresních nároků investiční společnosti limituje výše majetku v podílovém fondu, její ručení vůči věřitelům zaniklého fondu nikterak omezené není. Riziko, že závazky zaniklého fondu převýší majetek v podílovém fondu, tak zřejmě ponese sama investiční společnost.

Je kuriózní, že k výkladu, který je přijatelný jak z hlediska ochrany podílníků, tak věřitelů, se musíme dobrat složitým logickým a historickým výkladem, který v určitém rozsahu odporuje výslovnému znění právní normy. Nakolik jej přitom bude možné považovat za správný, rozhodnou až soudy. Je tedy opět „zaděláno“ na mnohaleté soudní spory v důsledku rychlého a nepromyšleného přijímání novelizací právních předpisů. Nejvyšší soud ČR se může těšit, že se bude problémem osudu závazků znovu zabývat, tentokrát z hlediska právní úpravy dotčené novelizací. Jeho předchozí závěry jsou přitom v podstatné části nepoužitelné. Bude třeba hledat novou konstrukci.

Další nejasnosti vyvolané novelou

Tím výčet sporných otázek novelizace nekončí. Ustanovení § 35l odst. 3 ZISIF bylo výslovně vztaženo pouze na vybrané povinné přeměny investičních fondů podle § 35l odst. 1 ZISIF, nikoliv i na ostatní povinné přeměny podle § 35k ZISIF a dále všechny dobrovolné přeměny podle § 35j ZISIF, přestože má zřejmě obecnou platnost. Jaká pravidla platí při posledně zmíněných přeměnách, zákon nestanoví. Nezbude, než použít analogii; i tato otázka se však může stát předmětem soudního sporu.

Pochybnosti vyvolává též nedostatek přechodných ustanovení. Patrně bude třeba dovodit, že časová působnost doplněného odstavce 3 v § 35l ZISIF je pravidelná, tj. novela nepůsobí v žádném ohledu retroaktivně. Ustanovení tedy zřejmě dopadne jen na přeměny uskutečněné až po 5. únoru 2004.

Vážnější problémy zřejmě způsobí konstrukce, podle níž lze případné závazky zrušeného fondu uspokojit z majetku v podílovém fondu vzniklém přeměnou, a to v plném rozsahu a kdykoliv. Zejména ve fondech, u kterých došlo po provedené přeměně ke značnému odlivu podílníků z řad bývalých akcionářů investičního fondu a naopak k přílivu prostředků od nových investorů, by tato úprava mohla znamenat vážnou hrozbu. Uspokojení závazku z majetku ve fondu k pozdějšímu datu totiž značně zvýhodňuje každého z původních akcionářů, který podílový list odprodal přede dnem uspokojení závazku, a naopak znevýhodňuje nově příchozího investora, který neměl nic společného se zaniklým fondem a přesto se bude podílet na uspokojení jeho závazku, a to v krajním případě v plné výši.

Nejvyšší soud ČR si byl tohoto problému vědom, když v odůvodnění rozsudku sp. zn. 29 Odo 536/2001-67 vyslovil následující závěr: „Zbývá ještě posoudit, zda lze závazky podílníků z titulu ručení uhrazovat z majetku v podílovém fondu. V tom směru dospěl dovolací soud k závěru, že by to bylo možné pouze tehdy, pokud by tím nebyla dotčena majetková práva osob, které nabyly podílové listy otevřeného podílového fondu následně, tj. nebyly akcionáři zrušeného investičního fondu nebo pokud by tyto osoby s takovým postupem souhlasily. Za závazky investičního fondu totiž neručí a protože jsou spolumajiteli majetku v podílovém fondu (§ 5 odst. 2 zákona), nelze tento majetek zmenšovat z titulu ručení jen některých podílníků. Přitom takový zásah do majetkových práv pozdějších podílníků by mohl být podle konkrétních okolností i velmi značný.“

Bude-li uspokojením závazku zaniklého investičního fondu dotčen byť jen zčásti majetek nově příchozího podílníka, lze se oprávněně obávat žalob na protiústavnost ustanovení, na jehož základě se tak stane. Obáváme se, že případnou ústavní stížnost bude třeba shledat odůvodněnou. Citovaná argumentace Nejvyššího soudu ČR, s níž se plně ztotožňujeme, je v tomto směru neblahou předzvěstí. Skutečnost, že se zákonodárce tak výrazně odchýlil od názoru nejvyšší tuzemské soudní instance, je zarážející a svědčí o malém respektu k odborné autoritě soudu. Tím spíše, že řešení, které Nejvyšší soud v tomto případě zvolil, je moudré a přesvědčivé.

Návrh zákona o kolektivním investování

Místo epilogu pro úplnost uvádíme, že ustanovení zákona o investičních společnostech a investičních fondech, včetně posuzovaného § 35l odst. 3, s největší pravděpodobností pozbudou účinnosti dne 1. května 2004. Nahradit by je měl nový zákon o kolektivním investování (dále jen „ZKI“), jehož návrh schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR dne 2. března 2004. Ustanovení § 136 odst. 13 návrhu ZKI nicméně prozatím přejímá většinu z dosavadního § 35l odst. 3 ZISIF. Pouze očividně vadná formulace o zahrnutí závazků zaniklého investičního fondu do majetku v podílovém fondu se změnila tak, že „…k úhradě těchto závazků může být použit majetek příslušného podílového fondu.“ Citovaná dikce je ovšem do té míry zhoršením, že jakoby a priori připouštěla i jiné způsoby uspokojení závazků zaniklého fondu (může, ale nemusí), např. ty, které směřují proti majetkové základně samotných podílníků!

Ustanovení § 136 odst. 13 ZKI na druhé straně vylučuje, aby po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, jímž se povoluje výmaz investičního fondu z obchodního rejstříku, bylo toto rozhodnutí zrušeno, popř. aby byla vyslovena neplatnost usnesení valné hromady, jež schválila přeměnu investičního fondu na otevřený podílový fond. V řízení o neplatnosti usnesení valné hromady lze po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí pokračovat, jen dojde-li ke změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody. Ustanovení se dle výslovné intertemporální normy obsažené v § 136 odst. 14 ZKI použije i v případech, kdy před nabytím účinnosti zákona o kolektivním investování bylo investičnímu fondu v souvislosti s přeměnou na otevřený podílový fond doručeno rozhodnutí soudu, kterým se povoluje výmaz.

Alespoň v této dílčí otázce tedy nakonec dojde k žádoucímu posunu. Ohledně zbylých problémů nicméně zůstáváme skeptičtí.