spolu s obviněným V․ J. začátkem prosince a dne 19. 12. 1995 v T. se společně s P. P. dohodli na tom, že na živnostenský list obž. V. J. odeberou zboží od soukromého podnikatele J. C. v jeho velkoobchodním skladu v P., částku dle vystavené faktury nezaplatí, zboží prodají kupci za 70 % původní ceny a o zisk se rozdělí, což po předchozím projednání měli uskutečnit dne 20. 12. 1995, kdy se obž. V. J. s přepravcem dostavil do skladu, předložil J. C. objednávku na zboží a dohodli se na odběru zboží v celkové hodnotě 100.000 Kč, přičemž k odvozu zboží ze skladu nedošlo z důvodu zásahu policejního orgánu,

a) v přesněji nezjištěné době v listopadu 1994 v Ú., pod záminkou cestování na Slovensko si vypůjčil od F. P. částku 2.000 Kč, přičemž mu slíbil vrátit do konce roku 1994 2.050 Kč, což však nesplnil a částku dosud dluží,

Z požadavku ústavnosti a zákonnosti každého úkonu trestního řízení vyplývá, že k nápravě vad pravomocného rozhodnutí je třeba zásadně volit ten mimořádný opravný prostředek, který umožňuje nápravu vadného stavu a současně respektuje základní ústavní a zákonné zásady trestního řízení v co nejširší míře.

V této souvislosti je třeba uvést, že stížnost pro porušení zákona byla z hlediska ústavnosti opakovaně podrobena kritice ze strany právní teorie i praxe jako mimořádný opravný prostředek, který nerespektuje zásadu rovnosti účastníků trestního řízení a jehož pojetí není v plném souladu s ústavně zakotveným právem na spravedlivý proces (zejm. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., přejímán byl pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zákon č. 64/1956 Sb. a zákon č. 141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993. Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona bylo projevem posílení moci výkonné vůči moci soudní, jako součást tehdejší koncepce dozoru prokuratury nad zákonností trestního řízení, která je však v rozporu se zásadami demokratického právního státu a nezávislým postavením soudů, jež je jedním z atributů právního státu. Ústavnost, resp. neústavnost institutu stížnosti pro porušení zákona byla v minulosti opakovaně kritizována nejen právní teorií, ale i soudní praxí. V této souvislosti je významný zejména nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 424/2001 Sb., kterým byla zrušena ustanovení § 272 a § 276 věty čtvrté TrŘ, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona, zejména pokud je podána v neprospěch obviněného, narušuje princip rovnosti stran v trestním řízení, neboť oprávněním podat tento opravný prostředek disponuje pouze jedna strana, a to stát, jehož představitelem je ministr spravedlnosti.

Obnova řízení je naproti tomu mimořádným opravným prostředkem, který ústavní zásadu rovnosti stran trestního řízení plně respektuje. Podle § 280 TrŘ může podat návrh na povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného státní zástupce, v jeho prospěch tak může učinit sám obviněný, ale též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání (tyto osoby mohou podat takový návrh za stanovených okolností i proti vůli obviněného, mohou jej podat i po smrti obviněného). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na obnovení řízení je, jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady, právní nárok, soud rozhodující o návrhu na obnovu řízení je v těchto případech povinen obnovu řízení povolit.

Z uvedeného je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek nerespektuje základní zásady trestního řízení v takové míře, jako je tomu v případě obnovy řízení.

Dále je třeba zmínit základní význam mimořádných opravných prostředků, kterým je nepochybně náprava konkrétních vadných pravomocných rozhodnutí. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že obnova řízení umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona, neboť náprava zde není omezena na případy, kdy byl zákon porušen v neprospěch obviněného.

Návrh na obnovu řízení může podat, jak již bylo uvedeno výše, nejen obviněný, ale též státní zástupce, který tak může učinit i v neprospěch obviněného. V řízení, které bylo obnoveno na základě takového návrhu, pak může být vydáno nové rozhodnutí, které může vyznít z hlediska obviněného v jeho neprospěch.

V případě stížnosti pro porušení zákona je situace odlišná. Stížnost pro porušení zákona sice může ministr spravedlnosti podat jak ve prospěch obviněného, tak i v jeho neprospěch, popř. současně ve prospěch i neprospěch obviněného, možnost zrušit konkrétní napadené rozhodnutí a zjednat tak jeho nápravu je však poté, co byl zrušen § 272 TrŘ výše označeným nálezem Ústavního soudu, omezena pouze na ty případy, kdy je stížnost pro porušení zákona podána výlučně ve prospěch obviněného. V ostatních případech rozhoduje Nejvyšší soud, shledá-li, že zákon byl porušen, pouze tzv. akademickým výrokem podle § 268 odst. 2 TrŘ, v těchto případech může mít rozhodnutí Nejvyššího soudu judikatorní význam spočívající v usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek, nemůže však vést k nápravě vadného pravomocného rozhodnutí.

Z uvedeného vyplývá, že obnova řízení jako mimořádný opravný prostředek umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona a umožňuje tak v širší míře naplnit základní účel řízení o mimořádném opravném prostředku.

Je třeba poukázat také na skutečnost, že v rámci obnovy řízení lze provést nápravu vadného rozhodnutí hospodárněji než v případě podání stížnosti pro porušení zákona. V případě stížnosti pro porušení zákona je pravidlem, že pokud Nejvyšší soud shledá porušení zákona a napadené rozhodnutí zruší, nerozhoduje ve věci sám, ale přikáže orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Naproti tomu v případě obnovy řízení platí, že pokud je návrh na obnovu řízení shledán důvodným, lze odstranit nedostatky napadeného rozhodnutí v obnoveném řízení, které pravidelně následuje u soudu, který obnovu řízení povolil. Řízení o povolení obnovy řízení a následné řízení po povolení obnovy tak probíhá bez nutnosti vynaložit náklady spojené s činností ministerstva spravedlnosti a rozhodováním Nejvyššího soudu. Opomenout nelze ani skutečnost, že v případě obnovy řízení rozhoduje soud, který již věc dříve projednával, pravidlem bude proto pružnější a rychlejší průběh řízení.

V uvedených souvislostech je třeba zmínit samotnou podstatu stížnosti pro porušení zákona a její význam v systému mimořádných opravných prostředků v trestním řízení. Právní úprava stížnosti pro porušení zákona sleduje dva základní cíle – nápravu vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, kdy se důsledky projeví zejména v konkrétním posuzovaném případě v novém řízení, výjimečně i novým rozhodnutím orgánu o stížnosti pro porušení zákona rozhodujícího, a dále usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.

V této souvislosti je třeba uvést, že v případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání stížnosti pro porušení zákona i návrhu na obnovu řízení, budou důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona zpravidla nedostatky týkající se zjištěného skutkového stavu v konkrétní věci, nikoli však posouzení důležitých právních otázek. Je zřejmé, že taková stížnost pro porušení zákona nebude plnit výše uvedený cíl usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek. Druhý cíl stížnosti pro porušení zákona, tedy náprava vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, může být, jak bylo rozebráno výše, naplněn pouze v omezeném rozsahu. Z toho potom vyplývá, že stížnost pro porušení zákona v uvedených případech obvykle nebude plnit cíle sledované právní úpravou stížnosti pro porušení zákona. I tato skutečnost je důvodem pro podporu závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona, pokud lze nápravu řešit cestou obnovy řízení.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v těch případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání návrhu na povolení obnovy řízení i stížnosti porušení zákona, je třeba k nápravě vad pravomocného rozhodnutí využít přednostně institut obnovy řízení jako institut, který respektuje v širší míře základní zásady trestního řízení, ve větší míře umožňuje také naplnit základní účel opravného řízení, kterým je náprava vadného rozhodnutí. Současně platí, že v těch případech, kdy lze nezákonnost pravomocného rozhodnutí řešit prostřednictvím obnovy řízení, nelze se domáhat nápravy cestou podání stížnosti pro porušení zákona.

V projednávané trestní věci uvádí ministr spravedlnosti jako důvod pro podání stížnosti pro porušení zákona, že rozhodnutím Okresního soudu v Trutnově ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 606/98 byl obviněnému J. S. uložen úhrnný trest za trestné činy projednávané v tomto trestním řízení, ačkoli mu měl být správně uložen souhrnný trest za všechny trestné činy spáchané před dnem 12. 11. 1998 za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 1998 (sp. zn. 4 T 138/96).

Základní význam má v této souvislosti skutečnost, že uvedené pochybení Okresního soudu v Trutnově bylo způsobeno tím, že jmenovaný okresní soud v době rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. 4T 606/98 nevěděl o existenci předchozího odsouzení obviněného J. S., neboť s ohledem na velmi krátký časový odstup (pouhé čtyři dny) mezi vydáním rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dne 12. 11. 1998) a rozhodováním Okresního soudu v Trutnově (trestní příkaz vydán dne 16. 11. 1998, obviněnému doručen 27. 11. 1998), nebylo v době rozhodování Okresního soudu v Trutnově první odsouzení vykazováno v rejstříku trestů.

Podle § 278 odst. 1 TrŘ se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Skutečností dříve příslušnému orgánu neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl dokazován, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.

Takovou skutečností může být nepochybně i fakt, že obviněný byl v jiné trestní věci pravomocně odsouzen. V projednávané trestní věci bylo prokázáno, že Okresnímu soudu v Trutnově v době rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. 4T 606/98 nebylo a s ohledem na velmi krátký časový odstup rozhodování ani nemohlo být známo, že obviněný J. S. byl dříve odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové za jinou trestnou činnost, která je ve vztahu souběhu s posléze souzenou trestnou činností. Z hlediska úvah o ukládání trestu je nepochybně předchozí odsouzení obviněného J. S. rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové významnou novou skutečností ve smyslu § 278 odst. 1 TrŘ.

Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané trestní věci obviněného J. S. je naplněn základní předpoklad pro podání návrhu na obnovu řízení podle § 278 odst. 1 TrŘ. Za této situace bylo třeba využít k nápravě napadeného rozhodnutí institut obnovy řízení a podat návrh na obnovu řízení. Z důvodů výše podrobně rozvedených potom vyplývá, že nezákonný stav nelze v daném případě řešit cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť je nutné přijmout restriktivní výklad ustanovení § 266 odst. 1. TrŘ směřující k závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech, které lze podle platné právní úpravy řešit jiným mimořádným opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona.

Nejvyšší soud současně dodává, že se nezabýval dalšími zákonnými předpoklady pro podání návrhu na obnovu řízení proti výroku o trestu (zda je trest ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo zda uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu), neboť tyto předpoklady jsou zákonem stanoveny zcela stejně jako u stížnosti pro porušení zákona; nejedná se tedy o odlišné předpoklady těchto opravných prostředků, proto jejich posouzení nemůže změnit závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v dané věci. Posouzení těchto předpokladů bude věcí soudu rozhodujícího o obnově řízení, bude-li návrh na obnovu řízení podán.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona není přípustná, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. a) TrŘ zamítl.

Pro úplnost zbývá dodat, že zcela jiná situace by nastala v případě, že by soudu bylo nebo s ohledem na větší časový odstup mohlo být známo předchozí odsouzení obviněného, které by mělo shora popsané účinky na ukládaný trest. Potom by se nejednalo o novou skutečnost či důkaz soudu dříve neznámé, takže by nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení uvedené v § 278 odst. 1 TrŘ. K nápravě vadného rozhodnutí by tedy musel být použit institut stížnosti pro porušení zákona, přičemž by zákon byl porušen mimo jiné i v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 TrŘ.

Závěr

V jednom z minulých rozhodnutí (sp. zn. 4 Tz 10/2004) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nelze zamítnout návrh na povolení obnovy řízení z důvodu, že náprava nezákonného stavu je možná i cestou stížnosti pro porušení zákona.

V posuzované trestní věci pak Nejvyšší soud řešil otázku, zda v případě, kdy lze nezákonný stav řešit jak cestou podání stížnosti pro porušení zákona, tak cestou podání návrhu na povolení obnovy řízení, je stížnost pro porušení zákona přípustná podle § 268 odst. 1 písm. a) TrŘ. Na základě shora popsaných důvodů dospěl k závěru, že je nezbytné přijmout restriktivní výklad ustanovení § 266 odst. 1 TrŘ a podle § 268 odst. 1 písm. a) TrŘ takovou stížnost pro porušení zákona jako nepřípustnou zamítnout. Zbývá doplnit, že k takovému závěru jej vedly nejen důvody podrobně výše rozvedené, ale i zkušenost z vlastní rozhodovací praxe. V obdobných případech totiž soudy prvních stupňů nejen že porušují ustanovení § 36 TrZ při ukládání dalšího trestu obecně prospěšných prací, ale především porušují § 23 a § 31 TrZ, neboť při opakovaném ukládání trestu by již většinou neměl být užit trest obecně prospěšných prací, nýbrž přísnější druh trestu. Takové pochybení pak lze napravit pouze návrhem na povolení obnovy řízení podaným v neprospěch obviněného.