PETR MLSNA
právník v odboru kompatibility Úřadu vlády ČR
Návrh poslanců Votavy, Křečka, Kupčové a Kaly byl původně postaven na myšlence zajištění zásady materiální publikace předpisů práva ES/EU na území ČR. Předkladatelé návrhu zákona požadovali změnit § 13 odst. 1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv (dále jen „zákon o Sbírce“). Během druhého čtení v PS byl do návrhu zákona včleněn i druhý novelizační bod, který se týkal povinného uveřejňování právních předpisů vydávaných ministerstvy a ostatními ústředními správními úřady a dále pak povinného zveřejňování předpisů jiných správních úřadů a právnických osob, pokud na základě zvláštního zákona tyto úřady vydávají právní předpisy s celostátní působností. Senát se při projednávání návrhu zákona ztotožnil s myšlenkou materiální publikace předpisů práva ES/EU, nicméně odmítl na své schůzi dne 16. 6. 2005 návrh zákona s výhradou povinné publikace právních předpisů vydávaných ministerstvy, ústředními správními úřady a jinými správními úřady, pokud mají takové předpisy celostátní působnost ve Sbírce zákonů. PS rozhodovala o vráceném návrhu na své schůzi dne 19. 8. 2005, kdy návrh zákona schválila ve znění přijatém PS a odmítla tak pozměňovací návrhy Senátu.
Smyslem novely zákona bylo zakotvení povinnosti konkrétních úřadů v rámci územních samosprávných celků umožnit nahlížet do Úředního věstníku EU a potažmo si tím i tento Úřední věstník EU zajistit. Snahou předkladatelů bylo dle důvodové zprávy zabezpečit obdobný přístup k předpisům práva ES/EU jako k předpisům vyhlašovaným v obou stávajících sbírkách (Sbírka zákonů a Sbírka mezinárodních smluv), neboť zásada, že „neznalost zákona neomlouvá“, platí obecně. Dle mého názoru ovšem poslanecký návrh trpěl vadami již v době svého návrhu a ani znění přijaté PS po vrácení Senátem dne 19. 8. 2005 tyto mé pochybnosti neodstranilo.
S ohledem na § 10 zákona o Sbírce se mi jeví nedořešenou otázka, kdo bude pravidelně žádat Úřad pro úřední tisky Evropských společenství o zasílání oficiálních verzí Úředního věstníku EU. Domnívám se, že mělo být novelizováno i ustanovení § 10 zákona o Sbírce, kde by byla stanovena povinnost pro některý z orgánů státní správy ČR zajišťovat distribuci Úředního věstníku EU na území České republiky a podávat žádosti Úřadu pro úřední tisky Evropských společenství (dále jen „Úřad“) o zaslání oficiálního znění Úředního věstníku EU v tištěné nebo elektronické verzi v rámci předplatného, což Úřad umožňuje v inzerci na svých internetových stránkách․
Mohlo být věcí diskuse v zákonodárném sboru, která ovšem vůbec neproběhla, zda by povinnost objednávání a distribuce Úředního věstníku EU měla být uložena Ministerstvu vnitra, jako je tomu u zajišťování tisku a distribuce Sbírky zákonů a Sbírky mezinárodních smluv, nebo zda by měla být tato povinnost uložena Úřadu vlády ČR či Ministerstvu informatiky, které je zodpovědné za správu a provoz Portálu veřejné správy (k této variantě viz níže). Zákonodárce se spokojil se zachováním stávajícího neuspokojivého stavu, kdy si budou Úřední věstník EU obstarávat kraje a hlavní město Praha samy v rámci samostatné působnosti.
1. K zásadě materiální dostupnosti
Původně poslanecký návrh zakotvoval povinnost materiální dostupnosti Úředního věstníku EU na všech krajských úřadech a magistrátech hlavního města Prahy, Brna, Ostravy, Plzně a na obecních úřadech obcí s rozšířenou působností. PS se s tímto návrhem neztotožnila a zakotvila v konečném textu tuto povinnost pouze krajům a hlavnímu městu Praze. Z hlediska ústavní zásady ignorantia legis non excusat jak původní návrh poslanců, tak i konečné schválené znění návrhu zákona zůstalo na půli cesty. Nelze se v žádném případě ztotožnit s názorem, že zajištění dostupnosti Úředního věstníku EU na všech obcích v České republice by bylo finančně náročnou záležitostí a tak postačí, pokud bude jeho dostupnost omezena pouze na několik taxativně určených míst. Předpisy práva ES/EU jsou závaznými prameny práva v ČR a tak není možné, aby se občané, kteří nežijí ve výše uvedených obcích, nemohli k těmto druhům právních předpisů dostat stejně tak snadno jako k předpisům českého právního řádu, které jsou povinně uveřejňovány ve Sbírce zákonů v souladu s § 1 odst. 1, 2 a § 2 odst. 1, 2 zákona o Sbírce a které jsou dostupné na každé obci v ČR.
Situace, kdy ČR nezaručuje dostatečnou materiální dostupnost všech závazných právních předpisů na svém území, je nadále neudržitelná. Na tento problém jsem upozorňoval již v Právním zpravodaji č. 9/2004. Od té doby se vývoj žádným výrazným způsobem nezlepšil a ani návrh novely zákona o Sbírce věc důkladně a hlavně meritorně neřeší. Při projednávání návrhu zákona v ústavně právním výboru PS se diskutovalo o otázce, která visí již delší dobu ve vzduchu, zda je povinné pořizování sbírek obsahujících závazné právní předpisy výkonem státní správy v přenesené působnosti, nebo zda tak kraje a obce činí v rámci samostatné působnosti. Plně se ztotožňuji s názory některých poslanců, které zazněly při projednávání návrhu zákona ve druhém čtení dne 4. 5. 2005, kdy nelze nadále setrvávat v pozici mrtvého brouka a tvrdit, že zajišťování dostupnosti Sbírky zákonů, Sbírky mezinárodních smluv a Úředního věstníku EU bude ponecháno jako povinnost obcím v rámci jejich samostatné působnosti. Respektování a vytváření materiálních podmínek pro realizaci zásady právního státu zakotvenou v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR nemůže být uloženo samosprávným orgánům v jejich samostatné působnosti. Každý orgán veřejné moci v ČR musí jednak tak, aby neporušoval platné právní předpisy, ať jsou to samosprávné orgány nebo orgány státní správy. Jak budou ovšem všechny tyto orgány schopny výše uvedenou zásadu naplňovat, pokud nebudou mít povinně k dispozici Úřední věstník EU, ve kterém se mnohdy stanoví práva a povinnosti nejenom fyzickým a právnickým osobám, ale také určité kompetence orgánům veřejné správy, zůstává nejasné. Z hlediska ústavních zásad tak novela zákona o Sbírce nic neřeší.
1.1 Rovnocennost elektronické a tištěné verze Úředního věstníku EU
Předkladatel měl podle mého názoru vzít v potaz i možnost, že by byla v rámci Evropské unie v budoucnu zavedena jako autorizovaná také internetová verze Úředního věstníku EU vyhlášená na oficiálních stránkách Evropské komise. Tištěná podoba Úředního věstníku EU se stává v rámci dnešní informační společnosti již přežitkem. Dle mého názoru obstarávání Úředního věstníku EU v elektronické podobě není na újmu zásadám právního státu a právní jistoty. Elektronické zpřístupnění Úředního věstníku EU a jeho distribuce je navíc efektivnější a rychlejší. Pokud by v budoucnu došlo k takovému posunu v publikaci závazných právních předpisů ES/EU, měl by navrhovatel stanovit povinnost úřadům uvedeným v § 13 zákona o Sbírce zajistit přístup adresátům norem k takto vyhlášeným právním předpisům práva ES/EU z médií umožňujících dálkový přístup z prostor úřadů.
Evropská komise zpřístupňuje Úřední věstník EU na stránkách Úřadu a internetová verze se tak chtě nechtě stává rovnocennou tištěné. Zůstává s podivem, že při projednávání návrhu zákona nevyvstala otázka, zda by bylo možné dostupnost Úředního věstníku EU zajistit v ČR právě elektronickou formou. Zákonodárce se dle mého názoru měl vydat cestou zakotvení dostupnosti Úředního věstníku EU v ČR také elektronickou cestou, kterou mohl postavit na roveň tištěné verzi Úředního věstníku EU. Zásada, že tištěná verze sbírek a věstníků obsahujících právní předpisy je jediným závazným pramenem práva, vychází z dlouhodobého vývoje; nicméně není v rozporu se žádnou ústavní zásadou zakotvení závaznosti elektronické verze Úředního věstníku EU, pokud tím nebude narušen materiální obsah práva na dostupnost ke všem závazným právním předpisům.
2.1 Obsah zásady materiální dostupnosti
Zásada materiální dostupnosti právních předpisů má několik složek. Předpisy musí být zejména veřejně dostupné. Elektronická verze Úředního věstníku EU veřejné dostupnosti nijak nebrání. Orgán veřejné správy by se ovšem v rámci zásady veřejnosti musel připravit na skutečnost, že někteří adresáti právních norem nemusí ovládat práci s internetem jako takovým, což by muselo být řešeno bezplatnou pomocí ze strany zaměstnanců orgánu veřejné správy, kteří by požadovanou informaci žadateli zdarma vyhledali. Naplnění tohoto prvku zásady materiální dostupnosti by v praxi činilo nejméně problémů, protože v současné době jsou téměř všichni zaměstnanci povinni ovládat práci s elektronickými médii běžně používanými ve veřejné správě.
Druhým prvkem zásady materiální dostupnosti je zajištění bezplatného přístupu k požadovaným předpisům práva ES/EU uveřejňovaným v Úředním věstníku EU. Vyhledání informace by tak nemohlo být ze strany orgánu veřejné správy žádným způsobem zpoplatněno. Ani tento princip by podle mého názoru nečinil při rovnocennosti elektronické verze Úředního věstníku EU veřejné správě žádné problémy.
Třetím prvkem zásady materiální dostupnosti je zajištění principu formální právní jistoty, že elektronická verze předpisu práva ES/EU je autentická s tištěnou verzí Úředního věstníku EU. S ohledem na to, že Úřad již v současné době distribuuje elektronickou verzi Úředního věstníku EU za stejných podmínek jako tištěnou verzi, nelze tak předpokládat, že by autentická elektronická verze Úředního věstníku EU poskytnutá a zakoupená u Úřadu byla v nesouladu s tištěnou verzí. Nelze se ovšem v žádném případě spoléhat pouze na internetovou verzi Úředního věstníku EU, která je dostupná bezplatně na stránkách spravovaných Úřadem.
Z tohoto hlediska by na straně Evropských společenství neměl vzniknout problém, pokud se bude jednat o verzi Úředního věstníku EU zakoupeného v rámci oficiálního předplatného. Problematickou ovšem bude dostupnost Úředního věstníku EU na území ČR tak, aby vždy existovala dostatečná jistota, že se jedná o autorizovanou verzi Úředního věstníku EU. Tato pochybnost o autentičnosti by mohla být odstraněna zřízením jednoho centrálního místa, kde by byla oficiální verze zakoupeného Úředního věstníku EU uveřejňována. Jsem toho názoru, že takovým místem by mohl být Portál veřejné správy, kde mohou umisťovat veřejně dostupné informace pouze autorizované osoby. Taková povinnost by tak mohla být zabezpečována Ministerstvem informatiky, které je za správu Portálu veřejné správy odpovědné. Zákonodárce se ovšem ani touto otázkou nezabýval.
3.1 Licenční smlouva
Další otázkou v případě takto zvoleného modelu zajištění materiální dostupnosti Úředního věstníku EU by bylo vyjasnění reprodukce pro hromadnou distribuci veřejnými formami v jakékoliv podobě, neboť takový způsob distribuce by předpokládal uzavření licenční smlouvy mezi Evropskými společenstvími zastoupenými Úřadem a příslušným orgánem zastupujícím ČR. Touto otázkou se ovšem také nikdo nezabýval. Jsem toho názoru, že zákonodárce se mohl v průběhu legislativního procesu ztotožnit s názorem, že tištěná i autorizovaná verze Úředního věstníku EU jsou rovnocenné. Při zachování materiálního obsahu zásady dostupnosti závazných právních předpisů by z hlediska ústavního práva nevznikal žádný problém.
4.1 Technické zabezpečení a bezpečnost
Zásada, že pouze tištěná verze je závazná, vychází z principu lex scripta lex data. Ovšem technické prostředky v dřívějších dobách ani nemohly zabezpečit závaznost právních předpisů jinak než tištěnou podobou. V dnešní době je možné závaznost a autenticitu zaručit i jinými než písemnými prostředky, třeba elektronickou cestou. Při zachování principů bezpečnosti a vkládání informací pouze k tomu oprávněnými subjekty hrozí daleko menší nebezpečí narušení zásady právní jistoty než u písemných dokumentů. Zákonodárce se měl vydat cestou zakotvení rovnocennosti tištěné i elektronické verze Úředního věstníku EU, neboť jím přijatá novela zákona o Sbírce zůstává neřešením situace, která zde 1. 5. 2005 vstupem ČR do EU vznikla. Text zákona schválený PS tak nadále vykazuje hrubé porušování zásady materiální dostupnosti závazných právních předpisů, protože dostupnost Úředního věstníku EU zůstává limitována pouze na několik málo orgánů veřejné správy. Toto neznamená nic jiného, než že občan malé obce kraje Vysočina bude zřejmě muset jet do svého krajského města, aby zde mohl požadovanou informaci o předpisech práva ES/EU získat, neboť jinak hrozí, že by mohl porušit některou povinnost, kterou mu komunitární právo ukládá. S ohledem na skutečnost, že velká část předpisů práva ES/EU se týká společné zemědělské politiky, bude pro zemědělce z Vysočiny získání informací z Úředního věstníku EU věcí vcelku zásadní. Dodržování zásad kvality výroby či možnost získání dotací apod. je v EU na pořadu dne neustále. Náš zákonodárce ovšem ohlídal své občany zvláštním způsobem; nejenom že povinnost zajistit dostupnost Úředního věstníku EU nestanovil pro co možná nejširší okruh orgánů – např. uložením povinnosti zajistit dostupnost Úředního věstníku EU obecním úřadům obcí s rozšířenou působností – ale naopak vzkázal schválením novely zákona občanům, aby si obstarávali informace o svých právech a povinnostech kdekoliv, kde uznají za vhodné. Cesta občana 60 km ze zapadlé vesničky do krajského města, aby se informoval o svých právech a nemohl tak být sankcionován pro neznalost zákona, je tak v souladu s principem právního státu, popř. materiální dostupností právních předpisů? Úvaha zákonodárce je na samé hranici ústavnosti.
Jsem toho názoru, že zákonodárce v rámci zákonodárné činnosti opětovně selhal, když argument finanční náročnosti převážil nad ústavním principem právního státu, jehož obsahem je i nutné naplňování zásady materiální dostupnosti právních předpisů. Zákonodárce se navíc zřejmě argumentem finanční náročnosti vypořádal také s jinými variantami, jak problém řešit, které jsem nastínil výše. Toto nelze akceptovat jako úvahu zákonodárce v rámci mezí zákonodárné činnosti.
2. Neřešená a zapomenutá problematika čl. 79 odst. 1 Ústavy ČR
V odborné literatuře nebyl do dnešní doby vůbec řešen problém spočívající v ústavním příkazu, že ministerstva a jiné správní úřady mohou mít pouze takovou působnost, kterou jim stanoví zákon. Právo ES/EU je integrální součástí českého právního řádu a proto je nutné se alespoň okrajově zabývat otázkou, zda je v souladu s ústavou, pokud některé pravomoci orgánů veřejné správy v ČR vycházejí z přímo závazných předpisů práva ES/EU. Ústava ČR se expressis verbis nezmiňuje o formálních označeních předpisů práva ES/EU (nařízení, směrnice, doporučení a stanoviska) a ani nestanoví, jaký vztah mají tyto právní předpisy k zákonným normám přijatým Parlamentem ČR. Systém předpisů práva ES/EU vychází z mezinárodních smluv, které ČR ratifikovala a řádně vyhlásila ve Sbírce mezinárodních smluv. Takové mezinárodní smlouvy a potažmo i veškeré právní vztahy, které z nich vycházejí, mají v případě rozporu s „českým“ zákonem při aplikaci přímo použitelného předpisu práva ES/EU přednost před „českým“ zákonem. Z Ústavy ČR ovšem nelze dovodit, zda pravomoci státních orgánů stanovené nařízeními ES lze považovat za řádné zákonné pravomoci, aniž by je výslovně stanovil „český“ zákon v souladu s čl. 79 odst. 1 Ústavy. Jsem toho názoru, že veškerá státní moc v ČR vychází z lidu, a tak by to měl být zákonodárný sbor ČR, který je jako jediný oprávněn stanovit pravomoci státních orgánů.
Ačkoliv ratifikací Smlouvy o přistoupení k EU se ČR zavázala dodržovat komunitární právo, nemůže český zákonodárce rezignovat na povinnost do jisté míry „přepisovat“ pravomoci stanovené nařízeními ES do českého právního řádu zákonnými normami. Pokud by tomu tak nebylo, mohla by být zpochybněna zásada legitimity a tím i legality rozhodování státních orgánů na základě takto stanovených kompetencí na území ČR, protože tyto by vycházely pouze z práva ES/EU a nikoliv z „českých“ zákonů. Jsem toho názoru, že současné znění čl. 79 odst. 1 Ústavy neumožňuje ani jiné řešení. Čl. 10 Ústavy, který předpokládá, že mezinárodní smlouvou lze některé pravomoci orgánů ČR přenést na mezinárodní organizaci či instituci, nelze v tomto případě použít, protože se vztahuje na opačný kompetenční přenos, a to ze strany ČR na mezinárodní orgány, a nikoliv na situaci, kdy české státní orgány získávají pravomoci na základě aktů mezinárodní organizace, kterými Evropská společenství bez dalšího pořád zůstávají.
Tento zdánlivě teoretický aspekt legitimity rozhodování státních orgánů není bez vztahu k publikaci předpisů práva ES/EU v ČR, protože velká část pravomocí zejména odborných a specializovaných úřadů je stanovena přímo použitelnými předpisy práva ES/EU. Tyto úřady aplikují při své rozhodovací činnosti předpisy práva ES/EU, které nebyly řádně na území ČR publikovány a které byly přijaty Evropskými společenstvími ještě před vstupem ČR do EU. Jak by pak bylo možné pokládat za ústavně konformní, kdy takovýto státní orgán vymáhá postupy či pokuty od soukromoprávních subjektů, pokud tyto nemají možnost se materiálně seznámit s právními předpisy, jež jsou povinny dodržovat.
Rozhodnutí orgánů státní správy na základě pravomocí vyplývajících z předpisů práva ES/EU, dosud nepublikovaných v Úředním věstníku EU v českém jazyce, by mohlo být zřejmě považováno s ohledem na čl. 79 odst. 1 Ústavy za nulitní akt, protože orgán státní správy vydal rozhodnutí, aniž k jeho vydání měl dostatek zákonně stanovených pravomocí. K nulitě takového aktu pak soud přihlíží při přezkoumávání zákonnosti z úřední povinnosti.
3. Postoj Ministerstva vnitra k publikaci předpisů práva ES/EU
V listopadu 2004 Ministerstvo vnitra rozeslalo do připomínkového řízení materiál, který se zabýval možnostmi zpřístupnění Úředního věstníku EU v České republice. Obsahem materiálu byla otázka, jak účinně zajistit dostupnost Úředního věstníku EU na území České republiky, aniž by musely být novelizovány zákony o obcích a krajích a hlavním městě Praze, jak by to bylo nutné u poslaneckého návrhu o změně zákona o Sbírce, který jsem rozebíral výše. Z materiálu vyplynulo, že Ministerstvo vnitra se domnívá, že současný právní stav ve věci dostupnosti předpisů práva ES/EU na území České republiky je dostatečný a není nutné novelizovat žádný z relevantních právních předpisů. S touto tezí je nutné zásadním způsobem vyjádřit nesouhlas zejména proto, že nedostupnost Úředního věstníku EU na území České republiky vyvolává komplikace pro mnohé orgány státní správy, jejichž činnost je stávajícím stavem paralyzována. Ministerstvo vnitra se domnívá, že poslanecký návrh o změně zákona o Sbírce je obsoletní s poukazem na tvrzení, že jediným subjektem kompetentním ke zveřejňování Úředního věstníku EU je Úřad.
4. Kde se ztratila special edition?
Problematickým bodem publikace předpisů práva ES/EU není jenom zajištění dostupnosti Úředního věstníku EU odpovědným orgánem na území ČR, ale také skutečnost, že ne všechny předpisy práva ES/EU jsou v současné době dostupné v českém jazyce (míním tím právní předpisy z období před vstupem ČR do Evropské unie). Tyto „předvstupní“ předpisy měly být v ideálním případě řádně publikovány již v den přistoupení ČR k EU dne 1. 5. 2005, což se nestalo. Je nutné zajistit, aby byly všechny tyto právní předpisy přeloženy a požádat Úřad, aby v rámci special edition Úředního věstníku EU tyto právní předpisy zveřejnil v českém jazyce. Pokud bude ten požadavek materiální publicity ze strany Úřadu splněn, musí se ČR zabývat otázkou, jak zpřístupnit tyto „předvstupní“ předpisy na území ČR.
V současné době již Úřad vydává některé „předvstupní“ předpisy podle jednotlivých právních oblastí. ČR ovšem ponechává otázku této special edition neřešenou. „Předvstupní“ předpisy práva ES/EU tak může získat žadatel pouze za úplatu objednáním u Úřadu. Realizace materiální dostupnosti závazných předpisů práva ES/EU na území ČR pouze soukromou iniciativou žadatelů tak znamená, že ČR oficiálně deklaruje nezájem na vymáhání zásady ignorantia legis non excusat a tudíž se zbavuje možnosti vymáhat plnění povinností soukromoprávními subjekty na území ČR, které jsou uloženy předpisy práva ES/EU. V praxi tento stav neznamená nic jiného než, že soukromoprávní subjekty nejsou povinny dodržovat povinnosti jim stanovené komunitárním právem. Odpovědnost tak leží na ČR, která udržováním stávající situace porušuje právo ES ve smyslu čl. 228 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „SES“) tím, že porušuje závazek stanovený SES v čl. 10, kdy se ČR zavázala, že přijme veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které pro ni vyplývají z výše uvedené smlouvy nebo které jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství. S ohledem na skutečnost, že ČR taková vhodná opatření pro plnění povinností vyplývajících pro občany ČR neučinila (o materiální dostupnosti zde není možné vůbec hovořit), nelze než konstatovat, že občané ČR nemohou být sankcionováni za to, že ČR nedodržela své mezinárodně právní závazky tím, že nevyřešila otázku materiální publikace a závaznosti „předvstupních“ předpisů v souladu s českým vnitrostátním (zejména ústavním) právem.
Dle ústavního pořádku České republiky je nutné, aby veškeré obecně závazné právní předpisy byly zveřejněny v českém jazyce. Problematickou se proto jeví otázka, zda budou tyto „předvstupní“ předpisy dostupné pouze na vybraných orgánech veřejné správy nebo zda je povinně budou muset mít k dispozici veškeré obecní úřady stejně jako Sbírku zákonů a Sbírku mezinárodních smluv před platností novely zákona o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv přijatou dne 19. 8. 2005. S ohledem na zákaz retroaktivity nelze po krajích ani hlavním městě Praze požadovat, aby splnily povinnost obstarat si special edition s těmito „předvstupními“ předpisy, pokud tak nestanovil zákonodárce v rámci novely zákona o Sbírce. Tato povinnost pro orgány veřejné správy nevyplývá ani z textu platného zákona o Sbírce a ani ze schválené novely zákona o Sbírce. Lze tedy konstatovat, že povinnost zajistit dostupnost special edition nemá v současné době v ČR vůbec nikdo. Tento stav tak dává právníkům jednoduchý argument, jak se domáhat před soudy zrušení rozhodnutí správních orgánů, které by se zakládaly na neplnění povinností stanovených soukromoprávním subjektům předpisy práva ES/EU. S ohledem na četnost takovýchto rozhodnutí správních orgánů tak nebude dlouho trvat, než soudy (zejména správní) dospějí k závěru, že vymáhání práva nemůže spočívat na dodržování zásady, že neznalost zákona neomlouvá, pokud se adresát normy nemůže se svými povinnostmi vyplývajícími z práva ES/EU bezplatným způsobem seznámit.
5. Závěr
Nelze se též ztotožnit s právním názorem navrhovatelů uvedeným v důvodové zprávě k návrhu zákona, že dostupnost Úředního věstníku EU v tištěné podobě pouze u krajských úřadů, magistrátu hl. města Prahy, magistrátů Brna, Ostravy, Plzně a magistrátů a obecních úřadů s rozšířenou působností je dostačující. Dostupnost Úředního věstníku EU na výše uvedených úřadech by nebyla dostačující pro naplnění zásady právního státu zakotvené v čl. 1 Ústavy České republiky, přičemž ustanovení čl. 2 odst. 2 hlavy první Listiny základních práv a svobod navíc stanoví, že státní moc lze uplatňovat pouze v mezích stanovených zákonem, a jelikož předpisy práva ES/EU v mnoha případech stanovují povinnosti orgánům veřejné moci, které směřují vůči adresátům norem na území České republiky, musí mít každá osoba možnost seznámit se s takovýmto právním předpisem. Obdobná argumentace platí i pro ustanovení čl. 2 odst. 3 hlavy první Listiny základních práv a svobod, kdy každý adresát právní normy musí mít možnost zjistit, které jeho jednání bude v rozporu s předpisy práva ES/EU a které nikoliv. Zásady tvořící základ právního státu není možné omezit s odůvodněním, že povinnost obstarávat si tištěnou verzi Úředního věstníku EU s ohledem na výši ročního předplatného nelze stanovit všem obcím, městským obvodům a městským částem územně členěných statutárních měst.
Schválený poslanecký návrh novely zákona o Sbírce navíc stanovil krajům a hl. městu Praze novou povinnost v rámci samostatné působnosti (viz § 33 zákona o hlavním městě Praze a § 4 zákona o krajích, což by mohlo vést k zatížení rozpočtů územně samosprávných celků v důsledku povinného obstarávání si Úředního věstníku EU. Mělo se tedy jednat o povinnost stanovenou územně samosprávným celkům v rámci přenesené působnosti, čemuž mělo odpovídat náležité finanční zajištění ze strany státu, aby nedošlo k ohrožení samotné existence funkční územní samosprávy. Tento problém zákonodárce ovšem také neřešil, stejně jako jiné možnosti jak dostupnost Úředního věstníku EU zajistit (o elektronické verzi Úředního věstníku EU není v záznamech z jednání o sn. tisku č. 707 ani jediná zmínka).
Ačkoliv jsem ve svém článku v Právním zpravodaji č. 9/2004 konstatoval, že poslanecký návrh je prvním vážným pokusem řešit dostupnost Úředního věstníku EU na území ČR, nelze než opakovaně vyjádřit své rozčarování nad tím, jak se zákonodárce svého úkolu zhostil. V současné době již povinně neopatřují Úřední věstník EU ani všechny původně navrhované orgány, ale pouze ještě více omezený okruh orgánů veřejné správy. Situace okolo materiální dostupnosti Úředního věstníku nejenom že nebyla vyřešena v souladu s mezinárodními závazky ČR, ale nebyla vyřešena zejména v souladu s českým vnitrostátním právem a tak si lze jen povzdechnout nad další promarněnou šancí jak ukázat, že ČR bere své členství v EU vážně. ¦
