Než se pustím do úvah o (možných) zásazích do obchodního vedení, položím na stůl dva předpoklady, které jsou pro tok mých úvah zde a o korporačním právu vůbec strukturálně určující.

Předně, (A) stále v souladu s § 20 odst. 1 a § 151 odst. 1 ObčZ předpokládám, že právnická osoba (zde kapitálová společnost) je lidmi „organizovaný útvar“,¹ byť se vůle jejích tvůrců pohybuje ve struktuře, kterou zásadně nastavil zákon jako instrumentální minimum.

Současně se (B) i nadále nedomnívám, že působnost orgánů společnosti je kompletně kogentní, jak je dovozováno zejména judikaturou, a mám tedy za to, že § 1 odst. 2 a § 151 odst. 1 ObčZ předpokládají určitý stupeň autonomie vůle a možná vlastní aranžmá nastavitelná v zakladatelském právním jednání.²

Česká odborná literatura se obchodnímu vedení a možným pokynům do něj věnuje již mnoho let. Obdobně toto téma řadu let traktuje judikatura Nejvyššího soudu ČR, a to nejen v civilistické sekci, ale také v rámci rozhodování senátů trestněprávních. Ačkoliv je zjevné, že se novodobé české korporační právo v otázkách řízení kapitálových společností inspirovalo v právu německém a rakouském, při přenosu jejich pojetí došlo ke značnému pojmovému zjednodušení, což vylučuje možnost uvažovat v rovině právního transplantátu. I proto se dnes s těmito regulacemi obtížně argumentačně komparuje, protože ač je dán stejný základ, konkrétní regulace a interpretace jsou natolik odlišné, že jejich inspirativní využití pro český diskurz má své limity. Svého času se srovnání s právem německým věnovala O. Němečková³ a rovněž S. Černá,⁴ nejnověji pak s právem rakouským srovnával M. Zvára,⁵ tomuto tématu se tedy nevěnuji.

Srovnání ukazují, že obchodní vedení v pojetí českého práva je částečně od obchodního vedení, jak je postupně rozvíjí právo německé či rakouské, odlišné, a to jak pro společnost s ručením omezeným, tak pro společnost akciovou. České pojetí obchodního vedení bylo vykládáno tak, že pod ně judikatorně řadíme veškeré řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, vč. rozhodování o podnikatelských záměrech,⁶ a dodává se, že se má jednat o rutinní záležitosti korporace⁷ (obvyklý provoz⁸)․ Judikatura dále dovozuje, že pojem obchodní vedení by bylo možné nejlépe charakterizovat jako průběžnou pravidelnou správu korporace a jejího podniku, tzn. rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních a jiných otázkách běžného života.⁹ Detailně pak jiný soud dodává, že pod pojem obchodního vedení se zpravidla zahrnuje organizace a řízení podniku, který náleží korporaci, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví apod., jakož i rozhodování o podnikatelských záměrech.¹⁰

Samotné obchodní vedení je a bylo odlišováno od jednání navenek,¹¹ když obchodním vedením se rozumí pouze rozhodování o vnitřních otázkách.¹² Dnes se pak dodalo, že do rámce obchodního vedení nespadají záležitosti týkající se společnosti jakožto právnické osoby¹³ – pravděpodobně zde vidíme odlesky německé judikatury,¹⁴ které nalezly své místo i v judikatuře.¹⁵

Ačkoliv si nejsem zcela jist, zda je plausibilní vykládat české obchodní vedení tak, že do něj promítnu německé judikatorní závěry, a to zejména proto, že dikce německého práva je odlišná, lze dnes vnímat jako dominantní názor, že se odlišuje obchodní vedení, jednání, která jsou mimořádná (překračující obvyklost), resp. týkají se společníků,¹⁶ a jednání navenek.¹⁷ Mám současně za to, že omezení jednatelského oprávnění, tedy možnost zásahů do tvorby vůle, není zásahem do obchodního vedení,¹⁸ a to ačkoliv tyto zásahy nemají účinky vůči třetím osobám. Zatímco obchodní vedení je neuzavřenou množinou jednání, která je součástí (zákonného) zmocnění člena statutárního orgánu, omezení jednatelského oprávnění např. rozhodnutím zakladatelů (v zakladatelském právním jednání) o tom, která jednání budou podléhat souhlasu dalších orgánů, je projevem koncepce obsažené v § 151 odst. 1 ObčZ, a tedy váže na jednání navenek (ostatně vliv jiných orgánů na tvorbu vůle korporace předpokládá i § 48 ZOK). Ačkoliv lze souhlasit s Dědičem, že i omezení jednatelského oprávnění nepřímo ovlivňuje obchodní vedení,¹⁹ případně s podobným závěrem Eichlerové,²⁰ nic to nemění na tom, že se jedná o odlišné instituty s odlišným účelem a pravidly. To, že se tyto skupiny případů mohou věcně překrýt, je myslím implicitní součástí právě onoho odlišení na obchodní vedení, jednání navenek či mimořádné jednání. Nelze z něj ale paušálně dovozovat, že i na omezení jednatelského oprávnění je třeba vztáhnout zákaz nezasahovat do obchodního vedení, jak dovozují Černá s Čechem,²¹ a to právě proto, že se o obchodní vedení jednat nemusí. Dodávám v této souvislosti, že se nedomnívám, že by Dědič dovozoval, že omezení jednatelského oprávnění je výjimkou ze zákazu udělovat pokyny, jak dovozuje Eichlerová,²² Dědič myslím jen dovozuje, že omezení jednatelského oprávnění má obsahové dopady na obchodní vedení. V tomto je myslím jeho argument korektní a přesnější než výše uvedený závěr Černé s Čechem.

Shrneme-li, a myslím, že použitelně pro obě kapitálové společnosti, pak obchodní vedení je výkladově vnímáno jako množina (vnitřní) rutiny uvnitř korporace, která se následně (zpravidla) realizuje jednáním navenek (jednatelským oprávněním).²³ Ono to ostatně vlastně není nic nového, odlišení (obyčejného) jednatelství v poměrech vnitřních a zastoupení bylo v samotném základu obchodních společností již v dobách, kdy se formovalo rakouské právo obchodních společností.²⁴ Troufnu si dokonce tvrdit, že to, co dnes obsahují učebnice korporačního práva, je jen přepis toho, co dříve o tomto tématu napsali A. Randa (Soukromé obchodní právo rakouské, sešit III, 1892) a později A. Malovský-Wenig (Příručka obchodního práva, 1947).

Takto pojaté obchodní vedení náleží statutárnímu orgánu coby zákonná součást jeho fiduciární obligace a jeho svoboda rozhodování je garantována mj. standardy péče řádného hospodáře. Má-li však dojít k jednání mimo obchodní vedení, ať již mimo účel korporace, nebo k jednání mimořádnému, o obchodní vedení se nejedná, byť se jedná o kroky, které statutární orgán učiní, resp. může učinit. Pokud by tedy např. jednal v mimořádném případě, přesto nezakázaně, jedná, jen se obsahově nejedná o obchodní vedení, ale o širší součást zástupčího oprávnění. Význam, který toto odlišení má, nás dovádí k hlavnímu tématu tohoto článku, tedy k možnostem zásahů společníků (valné hromady) do obchodního vedení jednatelů – dál se tedy budu pohybovat již jen na půdě společnosti s ručením omezeným.

Ačkoliv se výklad obchodního vedení postupem času vyvíjel, dlouhodobě je s odkazem na zákon tvrzeno, že nikdo není oprávněn dávat jednateli pokyny týkající se obchodního vedení – zde je jedno, zda odkážeme na původní § 194 odst. 4, resp. § 125 odst. 2 ObchZ, nebo na dnešní § 195 odst. 2 ZOK, protože jejich příkaz je shodný.²⁵ Už pojmově ale vidíme, že to není tak snadné, protože ne vše, co jednatel dělá, resp. je k tomu oprávněn, je obchodním vedením. Nicméně věc se komplikuje při spojení těchto pravidel s možným atrahováním si působnosti jiných orgánů na valnou hromadu (§ 125 odst. 3 ObchZ, resp. § 190 odst. 3 ZOK). Již za účinnosti obchodního zákoníku se v tomto bodě výklad lišil. Např. J. Dědič dovodil: „[V]alná hromada však na sebe nemůže atrahovat působnost statutárního orgánu jednat jménem SRO. […] Nelze však vyloučit, že společenská smlouva nebo valná hromada určí, že v obchodním vedení SRO nerozhoduje jednatel (jednatelé), a že o obchodním vedení rozhoduje valná hromada, popř. o jakých otázkách obchodního vedení valná hromada rozhoduje.“²⁶ Ač před doplněním § 194 odst. 4 ObchZ o pravidlo o zákazu pokynů do obchodního vedení, tedy na půdorysu jiné právní úpravy, I. Pelikánová přesto tvrdila, že možnost závazných individuálních pokynů je součástí vztahu mezi valnou hromadou a statutárním orgánem (představenstvem).²⁷ Opačně, tedy závěr o nemožnosti zásahu do obchodního vedení i přes dikci § 194 odst. 4 ObchZ, nejspíše dovodila I. Štenglová slovy „v žádném případě však na sebe nemůže atrahovat jednatelské oprávnění příslušející jednatelům“,²⁸ totéž a výslovně již M. Bartošíková s I. Štenglovou²⁹ nebo T. Dvořák.³⁰ Ne zcela jasnou pozici pak zaujímá J. Holejšovský, který sice pravděpodobně spíše souhlasí se Štenglovou, ale uznává, že tento závěr není prost pochybností, s odkazem na spornost úvahy o tom, jaká norma je lex specialis.³¹ Naproti tomu K. Eliáš možné atrahování jednání náležejících do obchodního vedení připouštěl.³²

Jakkoliv situace ohledně výkladu atrahování si působnosti valnou hromadou za obchodního zákoníku nebyla jednoznačná, komentáře k zákonu o obchodních korporacích navozují vyšší míru jednoznačnosti. P. Šuk dovozuje: „Jelikož § 195 odst. 2 zakazuje komukoliv, aby udílel jednateli pokyny týkající se obchodního vedení, nemůže si valná hromada ani postupem podle § 190 odst. 3 atrahovat rozhodování o záležitostech spadajících do obchodního vedení. Jestliže tak přesto učiní, bude se na takové rozhodnutí hledět, jako kdyby nebylo přijato […]. O záležitostech spadajících do obchodního vedení může valná hromada rozhodovat pouze tehdy, svěřuje-li je do její působnosti zákon výslovně, jako je tomu v případě udělení pokynu k žádosti jednatele podle § 51 odst. 2, uzavření či možnosti zakázat smlouvy podle § 55 a 56 apod.“³³ a obdobně J. Pokorna: „Na rozdíl od akciové společnosti může valná hromada rozhodovat též o otázkách, které jí zákon ani společenská smlouva nesvěřují, a to na základě svého jednorázového rozhodnutí. Zasahovat však nemůže do působnosti statutárního orgánu zastupovat navenek společnost ve všech věcech a nemůže též zasahovat do obchodního vedení vykonávaného jednateli s výjimkou případů, kdy člen statutárního orgánu o pokyn ve věcech obchodního vedení sám požádá. Vlastnímu rozhodnutí bude předcházet usnesení o tom, jaký případ si valná hromada k vlastnímu rozhodnutí vyhrazuje.“³⁴

K opačnou cestou, tedy příklonem k úvaze Dědičově³⁵ a Eliášově, se vydal autor těchto řádků, když dovodil: „[Z]achována zůstává možnost atrahování si působnosti jiného orgánu valnou hromadou s tím, že toto se dotýká také obchodního vedení. S ohledem na smíšenou povahu SRO je namístě umožnit společníkům, aby měli možnost ovlivňovat faktický chod společnosti – vzhledem ke střetu odpovědnosti mezi jednatelem a společníkem se však nestanoví, že by společník mohl úkolovat jednatele přímo – vždy tak musí jít o příkaz či pokyn valné hromady.“³⁶ Ve slovenském diskurzu se pro možnost atrahování obchodního vedení valnou hromadou naposledy vyjádřil K. Csach, byť nebyl jediný.³⁷

Není od věci začít slovy zákona. Tedy, § 190 odst. 3 ZOK normuje: „Valná hromada (společnosti s ručením omezeným) si může vyhradit rozhodování případů, které podle tohoto zákona náleží do působnosti jiného orgánu.“ Vedle toho pak § 421 odst. 3 ZOK normuje: „Valná hromada (akciové společnosti) se nemůže vyhradit rozhodování případů, které do její působnosti nesvěřuje zákon nebo stanovy.“ Již dikce zákona ukazuje, že nemůže platit nějaké obecné pravidlo, když speciální pravidla říkají A i non-A. Jinými slovy, platilo-li by, že působnost jednotlivých orgánů je bez dalšího kogentní, a tedy že obchodní vedení (a jednatelské oprávnění) vždy náleží statutárnímu orgánu, nedával by § 421 odst. 3 ZOK smysl. Současně nám odlišná dikce zákona ukazuje, že činí odlišnosti mezi postavením společníků společnosti s ručením omezeným a akcionářů společnosti akciové, což myslím potvrzuje, že se nejedná o typově shodné kapitálové společnosti.

Další, co nám odlišná dikce ukazuje, je potřeba vyrovnání se s úvahou o tom, které pravidlo je obecné a které speciální, jak již to zmínil J. Holejšovský³⁸ – tedy zda je pravidlo podle § 190 odst. 3 ZOK vůči § 195 odst. 2 speciální, nebo obecnou úpravou. Mám za to, že v této věci je třeba zvažovat tyto okolnosti:

Jinými slovy mám z výše uvedených důvodů za to, že úprava § 190 odst. 2 ZOK je úpravou pro valnou hromadu obecnou, stejně jako jí je pro jednatele § 195 odst. 2 ZOK, nicméně § 190 odst. 3 ZOK je již úpravou speciální, neboť deroguje obecná pravidla dalších orgánů. Zákon o žádné výslovnosti možnosti zásahu do obchodního vedení, jak výše dovozuje P. Šuk, nepíše, má pouze vedle sebe stojící pravidla, u kterých nutno zjistit, které platí jako konečné. Myslím, že zákon nemá sporu o tom, že koncepční vymezení působnosti orgánů společnosti s ručením omezeným je v režimu ius cogens, nicméně proto dává možnost průlomu.

Jenže do čeho se chce valná hromada takto vlamovat? Výše se ukázalo, že vedle sebe, byť průnikově, stojí jednání navenek, obchodní vedení a mimořádná jednání – umožňuje § 190 odst. 3 ZOK možnost atrahování všech těchto projevů činnosti jednatelů na valnou hromadu? Domnívám se, že nikoliv, a bližší odlišení myslím ukáže, že výše zmíněný komentářový výklad § 190 odst. 3 ZOK je paušalizující a pro společnosti s ručením omezeným nevhodný.

Nepovažuji za sporné, že valná hromada může dávat strategické pokyny.⁴⁰ Současně souhlasím se závěrem, že valná hromada na sebe nemůže atrahovat jednání navenek, tedy zástupčí oprávnění. Tento závěr činím, ačkoliv dnes jsou rozhodnutí valné hromady chápána jako právní jednání, a to proto, že autonomie zakladatelů nebo valné hromady je limitována strukturálními limity právnických osob, mezi které řadím i pravidlo o tom, že za právnickou osobu jedná její statutární orgán seznatelný z veřejného orgánu (§ 151 odst. 1, resp. § 161, 163 ObčZ, § 44 odst. 5 ZOK). Navíc, § 190 odst. 3 ZOK normuje o atrahování „dalších případů“, což směřuje spíše k případům tvorby vůle uvnitř společnosti, nikoliv k atrahování oprávnění k jednání navenek. Tedy ano, sdílím výše popsané hlasy o tom, že si valná hromada na sebe nemůže vztáhnout zástupčí (jednatelské) oprávnění. Tento závěr ale neříká nic o obchodním vedení (vnitřních poměrech), které může být fakticky na jednání navenek nezávislé, resp. může vzniknout uvnitř společnosti, aby následně bylo realizováno do vnějšího světa. Obloukem se tak mj. vracíme ke starým a nespravedlivě opomíjeným úvahám E. Svobody o odlišení vnitřní a vnější vůle,⁴¹ která má myslím své průměty mj. v § 162 ObčZ s tím, že zatímco vnější vůli na sebe valná hromada atrahovat nemůže, tu vnitřní ano.

Jinými slovy, mám za to, že § 190 odst. 3 ZOK umožňuje, aby na sebe valná hromada společnosti s ručením omezeným atrahovala obchodní vedení jednatele,⁴² a tím spíše také možné zásahy do něj, aniž by si tím ale mohla na sebe vztáhnout zástupčí oprávnění.

Osobně se domnívám, že klíčový problém celé zde řešené otázky není v možných zásazích do obchodního vedení, ty myslím možné jsou, ale spíše v důsledcích tohoto jednání pro jednatele a třetí osoby. Ono totiž dovodit možnost zásahu, aniž by tento zásah měl určitou závaznost, je vlastně zbytečné, protože by se jednalo jen o doporučení, což ve skutečnosti žádný zásah není a zákon to nijak nezakazuje.

Už v případě pokynů podle § 51 odst. 2 ZOK, resp. § 81 ZOK se diskutuje míra závaznosti takovýchto pokynů. Ani po dalších diskuzích, které proběhly, nejnověji po publikovaném názoru Zváry o „vnitřní odpovědnosti“,⁴³ nemám důvod měnit názor, který dovozuje zásadní závaznost takovýchto pokynů.⁴⁴

Dovozuji-li možnost zásahu do obchodního vedení valnou hromadou, pak mám současně za to, že je tím tato působnost v rozsahu zásahu odebrána jednateli, a to ač tomu tak není na základě jeho vlastní vůle. Přenos této působnosti mimo kompetenci jednatele značí, že on sám ke stejnému oprávněn není, ledaže valná hromada své možnosti zásahu nevyužije. Jinými slovy, možnost zásahu do obchodního vedení předpokládá aktivní jednání valné hromady, tedy aktivní zásah, jinak je jednatel oprávněn v rámci péče řádného hospodáře k rozhodování; samozřejmě vždy bude záležet na konkrétní podobě zásahu, resp. formulaci jeho pravidel. Ačkoliv tedy umožňuji výkladem i přenos obchodního vedení na valnou hromadu, neznamená to, že by jednatel bez dalšího přicházel o rutinní řízení společnosti (závodu), jen musí ctít pravidla zásahu či konkrétní zásahy; i z tohoto důvodu bude praktičtější nastavit možnost zásahů, nikoliv přenos působnosti jako celek.

Vnitřní přenositelnost obchodního vedení, resp. možnost zásahu do něj, je tak podle mého názoru obdobná možnému zásahu podle § 51 odst. 2 ZOK. Ano, nedochází k němu na základě žádosti jednatele, ale na základě rozhodnutí valné hromady (společníků), nicméně to myslím analogii nebrání – jde vždy o vnitřní dělbu organizace správy a řízení. Proto mám za to, že i v případě zásahu do obchodního vedení valnou hromadou se jedná o zásah závazný, ledaže tak není formulován.

Mám však současně za to, že závazný nebude takový zásah, který je protiprávní, resp. vede k protiprávnímu jednání jednatele (společnosti) – např. není možné dát pokyn, který povede společnost k úpadku, apod. Jinými slovy, nemyslím si, že dochází ke snížení standardu péče, ale pouze k vnitřní realokaci určujících činitelů v procesu rozhodování a řízení společnosti. Otevřená otázka je v situaci, kdy by pokyn udělený valnou hromadou měl vést k jednání, které in eventum může být ex post chápáno jako škodné – tedy nikoliv pokyn k nezákonnosti, ale pokyn, který ex post testem může ukázat porušení standardů péče řádného hospodáře. Bylo by možné říci, že jednatel nesmí konat v rozporu s péčí řádného hospodáře, tedy by nemělo jít o pokyn závazný, tak jednoduché to ale myslím nebude. K. Csach⁴⁵ a obdobně dříve M. Lutter⁴⁶ uvažují, že i takovýto pokyn má být závazný, pokud jednatel de facto ztratil možnost úvahy. Rozvinu-li jejich úvahy, lze koncepčně uvažovat takto:

Shrnu-li, nemám za to, že možnosti zásahu valné hromady do obchodního vedení ve společnosti s ručením omezeným přináší snížení standardu fiduciární obligace, pouze přesouvá úvahu o obchodním vedení do rukou valné hromady (samozřejmě vždy bude třeba zkoumat detail rozhodování). Tento závěr dále nemění nic na tom, že péče řádného hospodáře je pojmem plastickým, tedy by se při jeho výkladu mělo k možné diverzifikaci obchodního vedení přihlédnout.

Opakuji pak, že v konkrétních případech může ale současně dojít k tomu, že pokyn valné hromady do obchodního vedení bude ve skutečnosti projevem vlivu podle § 71 odst. 1 ZOK, což bude znamenat, že se použijí pravidla podnikatelských seskupení,⁴⁷ vč. zkoumání, zda nebyl dán koncern, apod. Stranou zde v tuto chvíli ponechávám možný přenos standardů péče na jednající společníky, neboť je to téma na jiný článek.