Se souslovím „veřejný pořádek“ jsme se nejspíše setkali všichni, i když se jedná o neurčitý právní pojem a každý z nás by jej možná definoval rozdílným způsobem. Je užit v právních úpravách mnoha evropských států a samozřejmě se jím zabývá i judikatura evropských soudů. V tomto článku se však zaměříme pouze na českou právní úpravu a užití tohoto pojmu v souvislosti s pobytem cizinců a na relevantní judikaturu NSS. V zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů („PobCiz“) jsou na narušení veřejného pořádku totiž navázána různá opatření zasahující do života cizince a jeho právního postavení, a je tudíž zajímavé se na veřejný pořádek zaměřit z tohoto úhlu pohledu.

Judikatura nepopírá, že interpretace veřejného pořádku je svým způsobem závislá na době, ve které je činěna, na společenské a politické situaci a mnoha dalších aspektech. Poprvé se podrobně a přehledně k veřejnému pořádku a jeho možnému výkladu vyjádřil NSS v rozsudku z 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006-64, ve kterém se zabýval veřejným pořádkem jako důvodem zamítnutí žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, přičemž mimo jiné uvedl, že obtížné vymezitelnosti tohoto pojmu si je vědoma i judikatura a doktrína, a to jak česká, tak zahraniční. Soudce Burrough jej dokonce označil již v roce 1824 v často citovaném rozhodnutí ve věci Richardson v. Mellish (2 Bing, 252) za velmi nepoddajného koně, na nějž jednou nasednete, aniž byste věděli, kam vás zaveze. Vždy vás vyvede z platného práva. Zároveň v tomto rozsudku NSS dospěl k závěru, že je nicméně možno dle názoru zdejšího soudu definovat veřejný pořádek jako normativní systém, na němž je založeno fungování společnosti v daném místě a čase a jenž v sobě zahrnuje ty normy právní, politické, mravní, morální a v některých společnostech i náboženské, které jsou pro fungování dané společnosti nezbytné. Nadto je možno pod pojmem veřejného pořádku rozumět také faktický stav společnosti, k němuž je dodržování tohoto heterogenního normativního systému zacíleno. Narušení veřejného pořádku je proto zároveň narušením normy a zároveň narušením optimálního stavu společnosti, který je účelem a dispozicí této normy. Upozornil zároveň, že se pojem veřejný pořádek vyskytuje v mnoha zákonech, například v zákoně č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích, zákoně č․ 150/2002 Sb., soudním řádu správním, či zákoně č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví. NSS tedy v tomto rozsudku vymezil veřejný pořádek velmi široce a vyplývá z něj, že jeho narušení může mít spoustu podob.

V rozsudku z 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009-68, NSS však při rozhodování o vydání povolení k trvalému pobytu občanovi EU s odkazem na potřebu eurokonformního výkladu veřejného pořádku ve vztahu k volnému pohybu osob v rámci EU a při zohlednění judikatury ESD dovodil závažné narušení veřejného pořádku teprve tehdy, je-li spáchán zvlášť závažný trestný čin. Výslovně dospěl k závěru, že za narušení veřejného pořádku je třeba považovat takové protiprávní jednání, které přinejmenším jednoznačně překračuje intenzitu jednání popsaného v některých ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně. Český zákonodárce navíc okruh protiprávních jednání pro případnou aplikaci § 87k odst. 1 písm. b) PobCiz dále zúžil, když stanovil podmínku, že se musí jednat o narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Presumuje tak jednoznačně intenzivnější zásah než pouhé narušení veřejného pořádku předpokládané směrnicí; nelze proto usuzovat na všechny trestné činy, ale pouze trestné činy mimořádné závažnosti. Tento výklad závažného porušení veřejného pořádku tak zužuje výklad, který zaujal 2. senát, neboť jej omezuje pouze na trestné činy, a to ještě na trestné činy mimořádné závažnosti.

Následně se vymezením pojmu veřejný pořádek zabýval i rozšířený senát NSS v usnesení z 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151. Ten zaujal samostatný postoj a odlišil se od obou výše zmíněných rozsudků. Uvedl mimo jiné, že se nemůže ztotožnit s tím, že veřejný pořádek představuje takovou obecně existující kategorii, aby bylo možné hovořit o veřejném pořádku v současné České republice. Jednotlivé zákony, jež užívají pojmu „veřejný pořádek“, se podle rozšířeného senátu nevztahují k jednomu pojmu a neodkazují na jediný veřejný pořádek českého právního řádu, resp. nějaký faktický stav společnosti. Konstatoval, že závěry o tom, jaké konkrétní jednání je závažným narušením veřejného pořádku, učiněné ve vztahu k určitému ustanovení, nelze bez dalšího přebírat při výkladu ustanovení jiných, nýbrž je potřeba přihlížet ke specifickým okolnostem vzniku, původu a účelu ustanovení, stejně jako je třeba pak dané ustanovení přiměřeným způsobem vyložit rovněž ve vztahu k individuálním okolnostem jednotlivých případů. Při výkladu pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ je tak třeba vzít v úvahu také specifika každé jednotlivé normy. V tomto ohledu proto rozšířený senát odstoupil od snahy poskytnout jakousi obecnou definici, aby se neurčitý pojem mohl vykládat vždy stejně. Rozšířený senát dále uvedl, že skutečným, aktuálním a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti jistě není například fakt samotného nelegálního vstupu či nelegálního pobytu na území České republiky nebo účelové uzavření manželství. Na druhou stranu se rozšířený senát neztotožnil se závěrem pátého senátu učiněným v jeho rozsudku sp. zn. 5 As 51/2009, že za narušení veřejného pořádku je třeba považovat pouze takové protiprávní jednání, které přinejmenším jednoznačně překračuje intenzitu jednání popsaného v některých ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně.

Zároveň je třeba zdůraznit, že i v PobCiz se vyskytují různé formulace, ve kterých je tento pojem použit, a od nich se pak odvíjí možná intenzita narušení veřejného pořádku. Veřejný pořádek se zkoumá při posouzení, zda odepřít cizinci vstup na území (§ 9), zda ukončit přechodný pobyt cizinci na území, k němuž se vízum nevyžaduje (§ 19) či k němuž je třeba krátkodobé vízum (§ 20), při zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů (§ 37a), při povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území (§ 42e), při zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu s různým účelem (§ 46a až 46d). Dále je narušení veřejného pořádku důvodem pro zrušení modré karty a dalších karet (§ 46f a 46g), pro nevydání povolení k trvalému pobytu (§ 75) či jeho zrušení (§ 77), pro nepřiznání cizinci právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství na území (§ 83) či zrušení takového přiznání (§ 85) či pro vydání povolení k přechodnému pobytu občana EU (§ 87a a násl.) či trvalého pobytu občanovi EU (§ 87k a 87l). Jedním z nejvýraznějších opatření spjatých s veřejným pořádkem je možnost uložení správního vyhoštění podle § 119 a násl. PobCiz či zajištění za účelem správního vyhoštění (§ 124). Policie rovněž smí cizinci z důvodu narušení veřejného pořádku odepřít průvoz územím České republiky (§ 152) či označit cizince za nežádoucí osobu (§ 154).

Nejčastější formulací v zákoně je obava, „že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek“ [například § 9 odst. 1 písm. h), § 75 odst. 2 a další PobCiz], u rušení různých povolení k pobytu je třeba již jednání a někdy i úmyslného [§ 19 odst. 1 písm. a) PobCiz]. Výjimkou je podmínka opakovanosti požadovaná zákonodárcem u rušení platnosti povolení k trvalému pobytu – „opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek“ [§ 77 odst. 2 písm. a) PobCiz].

Že je třeba při posouzení intenzity narušení veřejného pořádku zohledňovat i smysl právní normy, konstatoval NSS v rozsudku z 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 345/2017-37, který se týkal neudělení trvalého pobytu příslušníku třetí země: V případě neudělení povolení k trvalému pobytu lze sice za „závažné narušení veřejného pořádku“ považovat i menší prohřešky než ve vztahu ke správnímu vyhoštění, nicméně neplnění účelu dlouhodobého pobytu samo o sobě závažným narušením veřejného pořádku není (…) Cizinec, který neplní účel dlouhodobého pobytu, sice porušuje jednu z povinností, která mu z PobCiz vyplývá, avšak neohrožuje některý ze základních zájmů společnosti. Takové jednání sice určitým způsobem koliduje se zájmem státu na regulaci pohybu a pobytu cizinců na jeho území, nelze je však považovat za tak závažný exces, aby bylo způsobilé narušit závažným způsobem veřejný pořádek tohoto státu.

Správni orgány ve své praxi pod závažné narušení veřejného pořádku nejčastěji zahrnují jednání trestní povahy a mnohdy vycházejí již z pravomocných rozsudků, kterými soud shledal dotyčného cizince vinným. Po proběhnutém trestním řízení je již postaveno najisto, čeho se cizinec dopustil, a správní orgány proto netíží v takové míře důkazní břemeno. Zároveň však stále platí, že ne každý trestný čin automaticky zakládá naplnění závažného narušení veřejného pořádku, a správní orgány proto musejí toto závažné narušení i v kontextu pravomocně odsouzeného cizince ještě zkoumat a odůvodnit.

1. Opakované páchání trestné činnosti

I v případech pravomocně odsouzeného cizince zůstaly okruhy otázek, které bylo nutné vyřešit. Zejména bylo nutné reagovat na různé varianty trestné činnosti a následného odsouzení a trestu. Judikatura se musela například vyrovnat s otázkou, zda trestný čin skládající se z více útoků (trestný čin pokračující) může naplnit kritérium opakovanosti. V rozsudku z 28. 6. 2012, č. j. 7 As 15/2012-33, ve kterém se jednalo o cizince, který se opakovaně dopustil závažného narušení veřejného pořádku tím, že několikrát do měsíce týral svoji manželku a nevlastní dceru, NSS dovodil, že otázka opakovanosti jednání je v první řadě otázkou skutkovou. To, zda určitý právní předpis následně kvalifikuje opakované jednání jako jediný skutek, je pak otázkou podřazení zjištěného skutkového stavu pod určitou právní normu – tedy právní kvalifikace. Právní kvalifikace se přitom může pro účely různých právních předpisů výrazně lišit. Jelikož ustanovení PobCiz na jedné straně a trestního zákona na straně druhé sledují zcela odlišné cíle, je legitimní, že identické jednání v určitém ohledu kvalifikují odlišně. Uzavřel, že pokud § 77 odst. 2 písm. a) PobCiz nepožaduje, aby došlo k opakovanému spáchání trestného činu, a zároveň neuvádí, že se pro účely tohoto ustanovení považuje více útoků za jediné narušení veřejného pořádku, je nutno učinit závěr, že podmínku opakovaného narušení veřejného pořádku lze naplnit i opakovanými útoky, byť by byly pro účely uplatnění trestněprávních předpisů kvalifikovány jako jediný trestný čin.

2. Zahlazení jako důvod jiného rozhodnutí?

Obdobně se judikatura musela vypořádat se zahlazením odsouzení, přičemž zde existují dva sbírkové judikáty NSS, které k dané otázce přistupují částečně odlišně.

V rozsudku NSS z 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012-34 (2835/2013 Sb. NSS), ve kterém se jednalo o cizince, který spáchal trestný čin výtržnictví a trestný čin útoku na veřejného činitele, soud uvedl: Ačkoliv bylo odsouzení pro výše uvedený skutek zahlazeno, nebrání to žalovanému v tom, aby totéž jednání hodnotil pro účely řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu jako závažné porušení veřejného pořádku. Hypotéza § 75 odst. 2 písm. f) PobCiz totiž není postavena na tom, že cizinec byl odsouzen pro trestný čin, resp. že má záznam v trestním rejstříku [na rozdíl od § 75 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 174 PobCiz], nýbrž na tom, že se dopustil určitého jednání. Zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal. Pouze se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 70 odst. 1 tr. zák., shodně i § 106 TrZ).

Částečně odlišný názor zaujal NSS v rozsudku z 26. 1. 2015, č. j. 8 Azs 25/2014-48 (3277/2015 Sb. NSS), ve kterém byl žalobce, který se dopustil trestného činu podvodu a byl za něj odsouzen k pětiletému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, účasten milosti prezidenta republiky s účinky zahlazení trestu, a ve kterém NSS dospěl k závěru, že nelze zamítnout žádost cizince o povolení k trvalému pobytu pro nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek (§ 87k odst. 1 PobCiz), pokud je výlučně shledáno v odsouzení žadatele za trestný čin, avšak v důsledku zahlazení odsouzení se na žadatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

Ve světle těchto dvou posledně citovaných rozhodnutí NSS není tedy zcela zřejmé, kdy lze při posouzení narušení veřejného pořádku zohlednit již zahlazený trest a kdy nikoliv. Rozdílný přístup by bylo možné odůvodnit faktem, že se v prvním případě jednalo o příslušníka třetí země, zatímco benevolentnější přístup v druhém případě zaujaly správní orgány či soudy u občana EU. Tento přístup však nepodporuje právní úprava, neboť zatímco § 75 odst. 2 písm. f) PobCiz hovoří pouze o „závažném narušení veřejného pořádku“ (tedy zde musí nastat jednání), v § 87k odst. 1 PobCiz zákonodárce uvádí, že postačuje „důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek“ (jednání tedy není nutnou podmínkou). Na základě jazykového výkladu lze tedy dospět k závěru, že úprava vztahující se na občany EU je přísnější než úprava pro příslušníky třetích zemí, což není v souladu s opačnými závěry obou rozsudků.

Zároveň lze porovnat trestnou činnost, která byla podkladem pro závěr o narušení veřejného pořádku v obou zmíněných případech. Podle rozsudku prvního senátu byl cizinci za napadení policistů v podnapilém stavu udělen peněžitý trest, naopak v druhém případě byl cizinec – občan EU odsouzen za trestný čin podvodu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na více než pět let. Je tedy zřejmé, že trestná činnost občana EU byla mnohem závažnější, a přesto byl právě v tomto případě NSS benevolentnější.

Těžko tedy lze dojít k jednoznačnému vysvětlení, proč se závěry prvního a osmého senátu natolik liší.

KS v Brně v rozsudku z 5. 9. 2018, č. j. 62 A 110/2016-40, ve kterém posuzoval žádost cizince o povolení k dlouhodobému pobytu, poukázal na rozdílné závěry obou rozsudků, přičemž dospěl k závěru, že pokud správní orgány při zvažování narušení veřejného zájmu budou vycházet spíše z jednání žalobce než pouze z faktu, že došlo k odsouzení za trestnou činnost, dostojí závěrům osmého senátu a mohou v souladu s rozsudkem prvního senátu přihlédnout i k trestné činnosti, za kterou byl cizinec odsouzen, i když následně došlo k zahlazení. Kloníme se ke stejnému závěru a domníváme se, že v případě zahlazených trestných činů musejí správní orgány pečlivě odůvodnit, proč jednání, za které byl cizinec odsouzen, narušuje veřejný pořádek. Pokud tomu dostojí, mohou vycházet i z jednání cizince, za něž byl cizinec odsouzen, a odsouzení bylo následně zahlazeno. Jednoznačný rozsudek NSS potvrzující nebo vyvracející tento přístup zde zatím chybí.

Okolnost zahlazení trestu byla namítána ve správních i následných soudních řízeních také v případech, kdy byl žalobce účasten amnestie prezidenta republiky, zejména rozhodnutí prezidenta republiky z 1. 1. 2013 č. 1/2013 Sb., o amnestii. V takové situaci je třeba rozlišit, podle kterého článku tohoto posledně zmíněného rozhodnutí byl odsouzenému trest prominut, neboť prominutí trestu s účinkem zahlazení spojuje pouze čl. I odst. 3 a čl. IV odst. 3 rozhodnutí. NSS potvrdil, že těm, kteří byli účastni této amnestie prezidenta republiky podle jiného článku této amnestie, byl prominut trest, ale nehledí se na ně, jako by nebyli odsouzeni, a je tedy možné zohlednit jejich odsouzení i v řízení podle PobCiz.¹

3. Posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí

Protože opatření, která mohou správní orgány učinit vůči cizincům ve vztahu k narušení veřejného pořádku, jsou poměrně přísná, viz například zrušení různých pobytových oprávnění apod., je třeba také posoudit, zda dopady takových rozhodnutí nebudou nepřiměřené zásahům do soukromého a rodinného života cizince. Takovým posouzením lze vyvážit na jedné straně veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku a na druhé straně konkrétní soukromý a rodinný život jedince, do jehož sféry je zasahováno.

Ve většině ustanovení PobCiz zohledňujících veřejný pořádek je přímo uvedeno, že je třeba zkoumat přiměřenost, nejčastěji formulací za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Kritérium přiměřenosti naopak není obsaženo v případech odepření vstupu na území (§ 9), udělení krátkodobého víza (§ 20), přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území EU (§ 83 a 85), potvrzení o přechodném pobytu na území občana EU (§ 87a a 87d), zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu (§ 87e), zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu (§ 87k), správního vyhoštění z přechodného pobytu na území (§ 119), zajištění za účelem vyhoštění cizince (§ 124) či označení za nežádoucí osobu (§ 154).

Podmínky posuzování přiměřenosti jsou v současnosti specifikovány v § 174a PobCiz. K vložení tohoto ustanovení do PobCiz došlo však až od účinnosti zákona č. 427/2010 Sb. Postupně se § 174a PobCiz rozšiřoval a s účinností od 15. 8. 2017 je v něm obsažen odstavec 3, podle kterého se přiměřenost dopadů rozhodnutí zkoumá pouze v případech, kdy to PobCiz přímo stanoví.

Před 15. 8. 2017 se proto judikatura NSS musela zaobírat tím, zda se přiměřenost rozhodnutí zkoumá i v případech uvedených výše, kde to zákon nepředepisuje.

V rozsudku z 26. 11. 2015, č. j. 9 Azs 218/2015-51, NSS mimo jiné uvádí, že v případě rozhodování o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 PobCiz zákonodárce nedal správnímu orgánu možnost správního uvážení a posouzení situace z hlediska přiměřenosti rozhodnutí. Naopak, pokud by mělo dojít k rušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle odstavce 2 uvedeného zákonného ustanovení, je posouzení vzhledem k přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života vyžadováno.²

V rozsudku z 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-29, NSS výše uvedené závěry doplnil a posunul dále, když konstatoval: Skutečnost, že PobCiz výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 77 odst. 1 PobCiz do rodinného a soukromého života, na rozdíl od jiných rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona, znamená pouze tolik, že zákonodárce typově vyhodnotil dopady takových rozhodnutí do soukromého a rodinného života jako nízké až zanedbatelné. Nelze však současně ztrácet ze zřetele, že Česká republika je mimo jiné smluvní stranou EÚLP, jejíž čl. 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá přímo z EÚLP. V rozsudku z 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016-57, NSS dovodil, že čl. 8 EÚLP je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Uvedené znamená, že pokud stěžovatel v řízení o zrušení svého povolení k trvalému pobytu namítá nepřiměřenost zásahu do svého soukromého a rodinného života a porušení čl. 8 EÚLP, musejí se správní orgány s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to, zda PobCiz v dotčeném řízení vyžaduje, nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a PobCiz. Zároveň NSS uzavřel, že na tomto závěru nic nemění ani nový odstavec 3 § 174a PobCiz, jenž byl do tohoto ustanovení doplněn s účinností od 15. 8. 2017.

Z výše uvedeného vyplývá, že se správní orgány musejí vypořádat s otázkou přiměřenosti všude tam, kde to PobCiz předepisuje, ale v případě námitky nepřiměřenosti se touto otázkou musejí zabývat i v případech, kdy tento postup zákon nepředvídá. Zároveň je možné vidět určitý judikaturní posun v této otázce, neboť zde dříve existovala bohatá judikatura potvrzující, že pokud není v zákoně přímo předepsána povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí, nemusejí se jí správní orgány zabývat.³

Co se týče konkrétního posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do cizincova soukromého a rodinného života, při zkoumání této otázky je nutné identifikovat intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života v důsledku napadeného rozhodnutí a intenzitu porušení zákona, které vedlo k jeho vydání. K tomuto tématu je také bohatá judikatura ESLP, na kterou pouze ve stručnosti odkazujeme.⁴

V této souvislosti NSS v rozsudku z 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39, konstatoval, že ze samotné podstaty principu přiměřenosti plyne, že se poměřuje „něco k něčemu“, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život. Ve většině případů tedy správní orgány poměřovaly veřejný zájem na ochraně objektů chráněných trestním, resp. správním právem s cizincovým právem na soukromý či rodinný život. Vcelku podrobně jsou uvedena kritéria k posouzení přiměřenosti v § 174a PobCiz, ze kterého by měly správní orgány vycházet. Zákonodárce v demonstrativním výčtu skutečností, které musí správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlednit, zakotvil v první řadě závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince. Tím dává při interpretaci tohoto ustanovení najevo, že intenzita narušení právem chráněných hodnot hostitelského státu je kritériem, které se při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí musí brát v potaz především.

V rozsudku z 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016-30, ve kterém se cizinec v organizované skupině dopustil závažné drogové trestné činnosti, NSS uvedl, že se žalobce dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že nelze ani výše popsaný zásah do jeho soukromého a rodinného života, resp. i rodinného života jeho manželky a dětí, považovat za nepřiměřený… Stěžovatel si měl a mohl být při páchání natolik závažného úmyslného trestného činu vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i rovině PobCiz (srov. například nález ÚS z 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům tohoto státu, jehož se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo stěžovatele na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky, a o to více se měl zavrženíhodného jednání vyvarovat. Často proto na základě výše uvedené úvahy správní orgány a následně soudy dospějí k závěru, že jednání, kterého se cizinec dopustil, natolik narušuje právem chráněné hodnoty, že následné rozhodnutí není nepřiměřené zásahu do cizincova soukromého a rodinného života, a to i přesto, že má v České republice rodinný či soukromý život.

Rozhodování podle PobCiz, při kterém se zohledňuje (možné) narušení veřejného pořádku, je jednou ze zákonem předvídaných možností a důvodem pro neudělení či zrušení povolení k různým typům pobytových oprávnění. Judikatura již vcelku podrobně osvětlila, jaká kritéria je třeba vzít v úvahu a čím se musejí správní orgány zabývat. Je pravdou, že na správní orgány klade požadavky, které přímo nevyplývají ze znění zákona, například zabývat se přiměřeností rozhodnutí k námitce účastníka řízení, i když toto posouzení zákon nevyžaduje. Podle mého názoru se i přesto jedná o jeden z flexibilních prostředků, jakým může Česká republika reagovat na nežádoucí chování cizinců na našem území, přičemž dokonce není nutné, aby se dopustili trestné činnosti či za ni byli odsouzeni. Na druhou stranu je potřeba zdůraznit, že rozhodnutí v případech narušení veřejného pořádku vyžaduje pečlivější odůvodnění než u jiných, fakticky snadněji prokazatelných faktorů, jakými jsou například dlouhodobá nepřítomnost na území České republiky apod. V budoucnosti se téměř jistě bude judikatura k tomuto pojmu dále vyvíjet a třeba nám poskytne i jednoznačnější závěr, jak přistupovat k zahlazeným odsouzením a dalším dosud nevyřešeným otázkám.