Otázku „vady“ výrobku je třeba vykládat nezávisle na interpretaci, jakou tomuto pojmu tradičně přiznávají členské státy Evropské unie (tj. země kontinentální právní kultury); tedy nikoli v kontextu odpovědnosti za vadné plnění, resp. za vady skryté. Výraz „vada“ výrobku v režimu směrnice č. 85/374/EHS je totiž nutno interpretovat jako nedostatečnou míru bezpečnosti, jakou ve vztahu ke konkrétnímu produktu může legitimně očekávat nikoli jen jeho konkrétní uživatel, ale celá dotčená spotřebitelská veřejnost (srov. recitál č. 6 směrnice č. 85/374/EHS). „Znamená to, že legitimní očekávání uživatele výrobku nemá být posuzováno ‘in concreto‘, nýbrž ‘in abstracto‘. […] Legitimní očekávání je tak přiměřené přirozené neškodnosti výrobku a naproti tomu přiměřené jeho potenciálnímu nebezpečí.“⁹

Současně je třeba posuzovat jak bezpečnost výrobku fyzickou (kdy za vadný tak lze nepochybně označit např. samo vybuchující chytrý telefon), tak ale také bezpečnost duševní, resp. mentální (v tomto ohledu lze uvažovat, zda za vadné ve smyslu směrnice č. 85/374/EHS nelze považovat také některé videohry dětem přístupné).¹⁰ „Základem objektivní odpovědnosti za škody způsobené vadou výrobku je tedy „nepřiměřená nebezpečnost“ výrobku […] a to bez ohledu na to, zda byla někým zaviněna. Nepřiměřená nebezpečnost je dána vždy, když výrobek neodpovídá normálním očekáváním běžného spotřebitele.“¹¹

Je tak očividné, že posuzovaný standard „míry bezpečnosti“ výrobku bude v čase i místě (v závislosti na zařazení výrobku na trhu) proměnlivý. Avšak principiálně se vždy bude odvíjet od vady konkrétního produktu. Myslitelné jsou přitom v zásadě tři druhy vad: (a) vada konstrukční, (b) vada výrobní a (c) vada instrukcí (tedy vada informační), kdy ve vztahu ke každému z těchto druhů jsou posuzovány jiné skutečnosti, na základě nichž je dovozována „vadnost“ výrobku.¹²

1. Vady konstrukční a jejich prokazování

Trpí-li výrobek konstrukční vadou, znamená to, že s ohledem na své složení či konstrukci nemá takové atributy, jež by od něho bylo možné důvodně (legitimně) očekávat. „Jedná se tedy o vadu v samotném plánování výrobku.“¹³ Obecně tedy jde o vadu generickou, týkající se všech exemplářů daného „výrobku“, resp. celé příslušné výrobní série. V konkrétním případě se pak pro posouzení existence této vady používá tzv. test přínosů a rizik¹⁴.¹⁵ Nejvíce ilustrativním je v tomto ohledu patrně okruh výrobků v podobě léčiv. Dle uvedeného testu je ve vztahu k otázce vadnosti konkrétního výrobku (medikamentu) váženo, zda jeho příznivé (léčivé) účinky, převažují případné účinky nežádoucí (vedlejší), které taktéž mohou dané výrobky (medikamenty) vyvolat.

Aby tak nebyl výrobek označen za vadný, měly by (očekávané) příznivé účinky převažovat ty negativní; poměr přínosů by měl převážit poměr rizik, resp. nákladů nutných k jejich eliminaci.¹⁶ Spotřebitel totiž nemůže očekávat stoprocentní bezpečnost, eliminující všechna v úvahu přicházející rizika. Je tudíž třeba vážit, jaké náklady a jiné prostředky je k odstranění konkrétního (typu) nebezpečí zapotřebí vynaložit. Jinak řečeno, musíme vážit přiměřenost vynaložených bezpečnostních opatření ve vztahu k rizikům, kterým tato mají předejít. Úroveň bezpečnosti, jíž musí „výrobce“ (bezpodmínečně) zajistit, tak bude vždy odpovídat pouze objektivně (tj. ve vztahu ke konkrétnímu případu) přiměřenému poměru mezi přínosy (tj. zvýšení bezpečnosti, kterou výrobek pro uživatele skýtá) a náklady přijatých bezpečnostních opatření.¹⁷

Při tomto vyhodnocení by pak zároveň měla být nepochybně zohledněna také otázka vědeckého a technického pokroku, jehož v době uvedení daného výrobku do oběhu bylo dosaženo (srov. čl. 7 písm. e) směrnice č. 85/374/EHS, resp. § 2942 odst. 2 písm. e) ObčZ), a od něhož jsou a budou popsaná hodnocení odvíjena. Právě stav vědeckého a technického pokroku je totiž relevantním kritériem pro posouzení stavu vědomí společnosti ohledně toho, jaká bezpečnostní opatření je případně nutné zajistit, aby bylo dosaženo přiměřené míry bezpečnosti konkrétního výrobku v konkrétním čase, kdy je tento uveden do oběhu.

Tyto úvahu posvětil také např. francouzský Nejvyšší soud,¹⁸ když při několika příležitostech uzavřel, že je vadný takový lék (výrobek), u něhož, v době, kdy byl předepsán, nebyl poměr přínosů ve vztahu k možným rizikům již považován za příznivý.^19,20 Naproti tomu však nelze výrobek považovat za vadný, je-li projev v léku obsažených nebezpečných látek vzácný, aniž by byl brán zřetel na okolnosti a zejména […] závažnost zjištěných škodlivých účinků.²¹

2. Vady výrobní a jejich prokazování

Naproti tomu je pak dána vada výrobní, o kterou se jedná, „jestliže při zhotovování výrobku, který je řádně naplánovaný z hlediska své konstrukce, dojde k odchýlení se od těchto plánů a není tak dosažena plánovaná vlastnost výrobku.“²² V této otázce se tak výše popsaný test již neuplatní, neboť zde nejsou váženy přínosy a negativa nastavení konkrétního složení či konstrukce do oběhu uváděného výrobku;²³ zde už posuzujeme samotný materiální výsledek konstrukčních úvah a přijatého kompromisu mezi přínosy a možnými riziky výrobku.

O výrobní vadu se tak bude jednat, nebude-li konkrétní exemplář odpovídat modelovému výrobku dané řady, resp. nenaplní-li konkrétní exemplář rozumné očekávání široké veřejnosti ohledně míry bezpečnosti, které ostatní výrobky dané řady s ohledem na okolnosti jejich uvedení do oběhu (tj. zejména jejich prezentaci ze strany „výrobce“) legitimně vzbudí.²⁴

3. Vady informační a jejich prokazování

Výrobek nicméně může být „vadný“ i v případě, když neobsahuje žádný materiální, resp. hmotný defekt. O vadu – nedostatečnou míru bezpečnosti – se totiž ve smyslu směrnice č. 85/374/EHS jedná také v situaci, kdy uživatel či jakýkoli jiný poškozený, který přišel s výrobkem do styku, nebyl poučen o jeho vlastnostech a možných nezjevných rizicích. Jinými slovy, uživatel výrobku se na „výrobci“ může domáhat náhrady škody (újmy) i v situaci, kdy výrobek byl správně zkonstruován, bezvadně vyroben, avšak poškozený nebyl „výrobcem“ upozorněn či poučen o tom, k jakým škodám může případně dojít, přestože je s výrobkem nakládáno řádně a bezpečně. Informační vadou je tak „pochybení výrobce dostatečně informovat spotřebitele o nebezpečí výrobku, tedy o jeho nebezpečných vlastnostech, které mohou vést ke vzniku škody.“²⁵ To však za předpokladu, že „výrobce“ mohl či měl taková nebezpečí v době uvedení výrobku do oběhu předvídat.²⁶

Výrobek by tak měl být vybaven „odpovídajícím, snadno srozumitelným návodem, který upozorní spotřebitele na nebezpečnost výrobku (např. přiloženým letáčkem, návodem k použití nebo nápisy na samotném výrobku).“²⁷ Informační povinnost „výrobce“ však nelze redukovat toliko na přiložený návod či příbalový leták (přestože tato forma komunikace nutných informací ze strany „výrobce“ bude nejprůkaznější); jedná se totiž jak o všechny formy sdělení „výrobce“ v již zmíněné písemné formě, tak ale také o sdělení ve formě verbální. Hlavním totiž je, aby se informace dostala do sféry konkrétního uživatele výrobku. Nelze tak považovat za dostatečné sdělení nežádoucích (sekundárních) účinků toliko ordinujícím lékařům, resp. není dostačující poučení poskytnuté prostřednictvím imperativu, obsaženého v reklamní informační brožuře, odkazující na poradu s ošetřujícím lékařem, který by měl uživatele výrobku následně poučit. I v tomto případě je výrobek považován za vadný z důvodu nedostatku poučení jeho uživatele.²⁸

Zároveň však ale také nelze bez dalšího uzavřít, že „samotné poučení o nežádoucím účinku, jakkoli závažném, automaticky liberuje výrobce z veškeré odpovědnosti, vylučujíc tak povahu vadného výrobku, projeví-li se tento účinek. Totiž, jakmile riziko, i když sdělené, není vyváženo podstatným přínosem pro společnost, je třeba připustit, že daný výrobek nepředstavuje bezpečnost, jakou od něho lze legitimně očekávat.“²⁹ Sdělení případných nebezpečí výrobku tak má sloužit primárně k tomu, aby se uživatel mohl informovaně a svobodně rozhodnout, zda chce s výrobkem disponovat, či s ohledem na jeho rizika raději ne.

Jak již výše bylo nastíněno, pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody (újmy) vůči „výrobci“ je třeba, aby poškozený prokázal tři hlavní skutečnosti: (a) vznik a existenci relevantní škody, (b) vadu výrobku, která danou škodu (újmu) způsobila a (c) následně pak příčinnou souvislost mezi těmito dvěma (srov. čl. 4 směrnice č. 85/374/EHS).

1. Škoda

Bližší vymezení toho, co se rozumí pojmem škoda či jaké jsou její jednotlivé složky, text směrnice č. 85/374/EHS nijak nestanoví; je tudíž třeba vyjít z úpravy (definice) národní. V rovině práva českého „[j]e tak nutné vyjít z definice škody, jak je uvedena v § 2894. Oproti některým právním řádům (§ 1 rakouského Produkthaftungsgesetz) tak české právo neomezuje rozsah náhrady škody na skutečnou škodu, ale může být žalován i ušlý zisk, který utrpí poškozená strana v přímé příčinné souvislosti s vadou výrobku.“³⁰Je třeba připomenout a zdůraznit, že se ale musí jednat o škodu relevantní, tedy újmu majetkovou či nemajetkovou způsobenou vadou konkrétního výrobku. Nelze tak vůči „výrobci“ uplatňovat škodu s vadným výrobkem nikterak blíže nesouvisející.³¹

V případě škody majetkové je však možnost uplatňovat náhradu škody za poškození výrobku samotného z rozebíraného odpovědnostního režimu zcela vyloučena. Uplatnění škody v podobě hodnoty poškozeného vadného výrobku tak podléhá příslušné obecné národní úpravě (např. režimu odpovědnosti za vadné plnění v případě koupě věci, srov. § 2099 an. ObčZ); nebude-li se však jednat o smluvního partnera „výrobce“, poškozený bude muset uplatnit svůj nárok prostřednictvím (obecných) ustanovení o deliktní odpovědnosti (srov. § 2909 an. ObčZ).

Jako podmínku uplatnění škody způsobené na věcech odlišných od samotného vadného výrobku pak směrnice č. 85/374/EHS zároveň stanovuje finanční omezení ve výši 500 eur (viz čl. 9 al. 1 písm. b) směrnice č. 85/374/EHS, resp. § 2939 odst. 3 ObčZ); tedy až způsobená škoda dosahuje hodnoty 500 eur (nepočítaje v to samotný poškozený výrobek), je poškozený uživatel oprávněn svůj nárok uplatnit v režimu odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.

2. Vada výrobku a okamžik jejího vzniku

O jednotlivých dílčích otázkách vážících se k pojmu „vada“ bylo již výše pojednáno. Je však třeba ještě zodpovědět otázku poslední, a to „Konkrétně k jakému okamžiku se existence vady, která je příčinou uplatňované (relevantní) škody, posuzuje?“.

Odpověď je poněkud složitější; dle některých autorů totiž není ani tak náročné posoudit, zda je výrobek vadný či nikoli, nýbrž identifikovat okamžik, kdy se vada objevila.³² „Výrobce“ je totiž odpovědný pouze za ty vady, jež se na výrobku objevily do doby, než byl tento uveden do oběhu [viz čl. 7 písm. b) ve spojení s čl. 6 odst. 2 směrnice č. 85/374/EHS]. Znamená to však, že „výrobce“ po uvedení výrobku do oběhu za tento dále nikterak neodpovídá?

Ve vztahu k vadám konstrukčním a výrobním je tomu skutečně tak. Uvede-li „výrobce“ do oběhu věc, jejíž vadu konstrukční či výrobní v daný okamžik nemohl s ohledem na dosažený vědecký a technický stav poznání odhalit, a prokáže-li „výrobce“ takovou skutečnost, nebude za tento defekt vůči uživateli odpovědný [srov. čl. 7 písm. e) směrnice č. 85/374/EHS]. Ovšem, v případě vady informační (tedy vady v poučení) je situace opačná. Jestliže tak „výrobce“ „v průběhu času odhalí vadu výrobku, která může vést ke vzniku škody a na danou skutečnost spotřebitele neupozorní, nebude mu uvedený liberační důvod k dispozici.“³³ „Výrobce“ pak bude odpovědný právě z titulu porušení své informační povinnosti. Poškozený tak musí dobře posoudit, jakou konkrétní vadu bude vůči „výrobci“ v řízení uplatňovat.

3. Příčinná souvislost mezi (relevantní) škodou a vadou výrobku a její posouzení

a) Základní obecná teoretická východiska ve vztahu k pojetí příčinné souvislosti

Přestože by byl poškozený uživatel schopný prokázat vadu daného výrobku, neznamená to ještě automaticky, že mu bude přiznána jím požadovaná náhrady způsobené škody. Je totiž nutné dovodit také existenci příčinné souvislosti mezi uplatňovaným nárokem a defektem daného výrobku. Jinými slovy, ze všech možných příčin, musela danou újmu uživatele (fakticky) zapříčinit právě vada příslušného výrobku.

K posouzení uvedeného se pak v rámci českého právního řádu obecně užívá dvou teoretických východisek, a to (i) teorie podmínky a (ii) teorie adekvátní příčinné souvislosti. Principiálně je pak „[z]ákladem příčinného vztahu teorie podmínky (condicio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal […].“³⁴ To však pro komplexní posouzení rozebírané otázky nelze považovat za dostatečné; přestože příčinná souvislost představuje primárně otázku skutkovou (vyjádřenou právě prostřednictvím teorie podmínky), je třeba ji dále doplnit o hlediska – korektivy – právní (ty naproti tomu pak představované teorií adekvátní příčinné souvislosti). Jinak řečeno, „[e]xistenci či neexistenci příčinnosti mezi určitými jevy tak hodnotíme jako otázku skutkovou, nicméně vždy v respektu k jejím právním důsledkům. Z hlediska prava nás totiž zajímá jen příčinnost mezi právně relevantními jevy, tedy mezi právně relevantním jednáním a právně relevantním následkem.“³⁵ Právě pomocí teorie adekvátní příčinné souvislosti jsme schopni z množiny v úvahu připadajících příčin (identifikovaných pomocí teorie podmínky) vybrat ty, které stojí na pozadí posuzované újmy.³⁶

Shrneme-li uvedené, „[p]rávně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, resp. poznatků adekvátním důsledkem protiprávního úkonu či škodní události.“³⁷ Dle Ústavního soudu přitom platí, že „pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“³⁸

V rámci práva francouzského se výše uvedené české závěry uplatní v zásadě bez rozdílu. Ani francouzská úprava, stejně jako ta česká, příčinnou souvislost v rámci zákona totiž explicitně nikterak nedefinuje, a její konkrétní podoba je tudíž vymezena především prostřednictvím právní doktríny a relevantní judikatury. V rámci francouzské úpravy je nejprve třeba posoudit, zda posuzovaná situace spadá do rámce odpovědnosti za zavinění, nebo odpovědnosti objektivní. Bez ambice na povahu (absolutní) obecnosti, platí v rámci francouzského právního řádu pravidlo, že v případě odpovědnosti za zavinění (odpovědnosti subjektivní) se uplatní čistě teorie podmínky, a to bez toho, aby tato teorie pak byla dále doplněna o východiska teorie adekvátní příčinnosti.³⁹ Východiska teorie adekvátní příčinné souvislosti se uplatní až v případě odpovědnosti objektivní;⁴⁰ právě závěry teorie adekvátní příčinné souvislosti tak francouzská úprava, stejně jako úprava česká, použije k identifikaci odpovědných osob i v režimu objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku dle směrnice č. 85/374/EHS.

Závěrem k těmto obecným úvahám však doplňme, že příčinná souvislost nepředstavuje hledání skutečných příčin dané škody. „Právní kauzálnost totiž nepředstavuje kauzálnost vědeckou. […] Právník tak nehledá pravdu: on zkoumá dvě známé skutečnosti, škodu a protiprávní jednání či událost a mezi těmito dvěma se snaží rozvinout vztah pravděpodobnosti. Je možné, aby předmětné protiprávní jednání či událost způsobily danou škodu? Je-li odpověď pozitivní, a není-li podán důkaz opaku, příčinná souvislost zde bude prokázána. V tomto ohledu tak právní kauzálnost představuje honbu za pravděpodobností.“⁴¹ I přes to je ale pro poškozeného, s ohledem na jeho informační deficit ve vztahu k parametrům a konstrukci vadného výrobku a s tím související důkazní nouzi, tuto „prostou“ pravděpodobnost velmi problematické často dovodit (k dokazování příčinné souvislosti a tzv. míry důkazu v režimu směrnice č. 85/374/EHS viz dále).

b) Praktické otázky spojené s prokazováním příčinné souvislosti ve sporech o náhradu škody způsobené vadnými výrobky

Text směrnice č. 85/374/EHS (konkrétně v jejím čl. 4) bližší podmínky dokazování, resp. podmínky, za nichž má poškozený důkazní břemeno (u)nést, nikterak nespecifikuje.⁴² Bude tak na každém členském státu, resp. jeho procesních pravidlech, aby tuto otázku blíže upravil. To však za podmínky, že taková národní úprava (i) nepůsobí obrácení důkazního břemene (jež nese a má nést poškozená osoba) a (ii) nemění podmínky pro liberaci „výrobce“ stanovené v textu rozebírané unijní úpravy.⁴³ České právo tak bude primárně vycházet „z obecných procesních pravidel uvedených v občanském soudním řádu, a bude tak na žalobci, aby prokázal přesnou povahu vady výrobku v rámci své povinnosti tvrzení a důkazní. Zřejmě zásadním bodem pro prokázání je příprava znaleckého posudku, který však může být v komplexnějších případech poměrně velmi nákladný.“⁴⁴ Z uvedeného přitom implicitně plyne, že k prokázání skutečností, pomocí nichž poškozený hodlá uplatňovat náhradu škody způsobené mu vadou výrobku, lze obecně využít všech prostředků, na základě nichž lze relevantně zjistit stav věci (srov. § 125 OSŘ; obdobně pak srov. čl. 1358 francouzského Code civil).

Problematickým však zůstává fakt, že se v rámci Evropské unie stále liší přesnost (intenzita), s jakou musí poškozený vadu výrobku v jednotlivých členských státech prokázat; „u některých soudů, jako např. ve Francii, v Belgii, Itálii nebo ve Španělsku, stačí, aby žalující strana prokázala, že výrobek neplnil svou funkci. U jiných soudů, jako např. v Německu nebo ve Spojeném království⁴⁵, musí žalující strana prokázat s co největší přesností přesnou povahu vady výrobku.“⁴⁶ Nelze se však domnívat, že by „průměrný“ evropský spotřebitel (a stejně tak soud, resp. konkrétní soudce) byl nadán znalostí toho, jak všechny na vnitřním trhu nabízené výrobky fungují, jaký mechanismus je pohání, anebo jaké (kontra)indikace mohou vyvolat jednotlivé účinné látky obsažené v daném léčivém přípravku. Z uvedeného tudíž vyplývá, že v konečném důsledku budou nejvíce využívány jako potřebné důkazní prostředky (nákladné) znalecké posudky (srov. § 127 a 127a OSŘ) či tzv. odborná vyjádření⁴⁷ (srov. § 127 odst. 1 OSŘ).

Jinými slovy, s ohledem na svůj informační deficit a s tím související důkazní nouzi (zapříčiněnou mimo jiné složitostí technických a jiných specifikací k výrobku se vážících) se poškozený uživatel výrobku ve jménu jistého ulehčení své důkazní pozice často uchýlí ke znaleckému posouzení dané situace. Je však třeba zdůraznit, že takovýto „vědecký důkaz“, v ideálním případě nade vší pochybnost prokazující existenci příčinné souvislosti, není směrnicí č. 85/374/EHS, potažmo národním zákonem (explicitně) vyžadován.⁴⁸ Ba co víc, jedná se pouze o jeden z prostředků (přímé) kompenzace uvedené informační asymetrie. „Přímá kompenzace informačního deficitu může být provedena několika způsoby, a to za pomoci různých procesních nástrojů, které můžeme vyjmenovat následovně: 1) znalecký posudek, 2) individualizace břemene substancování, 3) vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem (neboli sekundární povinnost tvrzení) a 4) aplikace skutkových a právních domněnek.“⁴⁹

Otázce znaleckého posudku⁵⁰ a individualizaci břemene substancování⁵¹ na tomto místě nebude nyní dále věnována pozornost. Naopak se nyní blíže podíváme na prostředek cílící na vyrovnání informační asymetrie třetí (tj. „sekundární povinnost tvrzení“) a poté čtvrtý (tj. „aplikace skutkových a právních domněnek“).

(i) Vysvětlovací povinnost procesní strany, která je nezatížená důkazním břemenem (neboli sekundární povinnost tvrzení)

Uvedenou otázku, resp. její poměr k režimu odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku byl Soudní dvůr nucen vyřešit v jednom ze svých rozhodnutí týkajících se německé právní úpravy, a to ve svém rozsudku ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. C-310/13 (Novo Nordisk Pharma). Soudní dvůr zde posuzoval slučitelnost práva na informace, které zakotvuje § 84a německého zákona o léčivých přípravcích (Arzneimittelgesetz) z roku 1976, s režimem a povahou směrnice č. 85/374/EHS. Dle citovaného ustanovení, existují-li skutečnosti, které odůvodňují domněnku, že léčivý přípravek způsobil škodu, může poškozená osoba od „výrobce“ v oblasti farmaceutického průmyslu požadovat informace týkající se účinků, vedlejších účinků a interakcí tomuto „výrobci“ známých, jakož i týkající se případů podezření na působení vedlejších účinků a interakcí, o nichž se tento „výrobce“ dozvěděl a všech dalších případných poznatků, které mohou mít význam pro posouzení vady daného léčivého přípravku. ⁵²

Soudní dvůr v této souvislosti zdůraznil, že (i) nedojde-li k obrácení důkazního břemene, jež má nést poškozený, a (ii) nejsou-li měněny podmínky pro zproštění „výrobce“ tak, jak jsou stanoveny v textu směrnice č. 85/374/EHS, (iii) resp. není-li prostřednictvím dané národní úpravy zpochybněna či ohrožena účinnost a cíle (sledované unijním zákonodárcem) systému odpovědnosti zavedeného touto směrnicí, nebrání nic aplikaci takové vnitrostátní právní úpravy jako je ta německá.⁵³ Právo „uživatele výrobku“ požadovat od „výrobce“ určitého produktu informace o jeho vedlejších účincích, ani rozsah takto požadovaných informací, tak nenáleží k otázkám upraveným směrnicí č. 85/374/EHS, a proto nespadá do oblasti její působnosti.⁵⁴ V zásadě je tak „sekundární povinnost tvrzení“ jako prostředek kompenzace informačního deficitu ve vztahu k uživateli vadného výrobku v členských státech přípustná (samozřejmě za předpokladu, že ji národní právo daného členského státu zná).⁵⁵

(ii) Aplikace skutkových a právních domněnek

Režim tohoto prostředku rozvinula především 1) judikatura francouzská, a to zejména v souvislosti s výrobky medicínskými. Na ní pak navázal, resp. se k ní vyjádřil 2) v rozsudku ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. C-621/15 (Sanofi Pasteur), také Soudní dvůr, který tak na unijní úrovni stanovil základní východiska pro aplikaci tohoto prostředku. Pro větší ilustrativnost zde budou příslušné úvahy vztahující se k „aplikaci skutkových a právních domněnek“ dále činěny právě ve vztahu k již zmíněným výrobkům medicínským (zejména pak lékům a vakcínám).

(1) Aplikace skutkových a právních domněnek dle závěrů francouzské judikatury

Francouzský Nejvyšší soud nejprve uzavřel, že příčinnou souvislost nelze dovozovat pouze s poukazem na to, že „výrobce“ údajně nedostál – ve spojení s tvrzeným nerespektováním principu prevence – povinnosti zajistit výslednou (absolutní) bezpečnost daného výrobku.⁵⁶ Naproti tomu však odpovědnost „výrobce“ lze již dovodit v situaci, kdy tento zanedbá svou povinnost náležité péče; „výrobce“ poruší tuto povinnost tehdy, kdy i přes vědecká (klinická) pozorování, kontraindikující používání daného výrobku (např. léku), nepřijme žádná vhodná opatření k nápravě tohoto stavu.⁵⁷

Přestože dle uvedeného soudu není pro dovození příčinné souvislosti obecně nutné, aby relevantní vědecké studie jednotně přijímaly tvrzené riziko spojené s (vadným) výrobkem, musí být příslušné tvrzené skutečnosti postaveny (alespoň) na domněnkách důvodných, konkrétních a jednotných (fr. „des présomptions graves, précises et concordantes“, srov. čl. 1382 francouzského Code civil).⁵⁸ V tomto kontextu je pak třeba rozeznávat dva druhy situací: situaci, kde jednotný vědecký důkaz o možném riziku daného výrobku stále absentuje; a situaci, kde již takovýto vědecký důkaz o potenciální rizikovosti výrobku existuje a byl podán, přičemž zde ale existují další možné příčiny újmy uživatele.⁵⁹

V situaci první, je domněnka odrážející atributy důvodnosti, konkrétnosti a jednotnosti považována za naplněnou, je-li současně prokázána (i) blízká časová souvislost mezi užitím daného výrobku a projevem škodního následku a zároveň (ii) výborný (újmě předcházející) zdravotní stav poškozeného (společně s tím, že se dané onemocnění, resp. reakce na podanou látku v rodině poškozeného nevyskytovala a nevyskytuje).⁶⁰ V určitém směru pak francouzský Nejvyšší soud uvedená kritéria ještě doplňuje o hledisko třetí, a to (iii) (ne)přítomnost statisticky významného pozorování ohledně vazby mezi předmětným výrobkem a tvrzeným škodlivým následkem (fr. „association statistique significative permettant de déduire un lien entre le produit et l‘affection“).⁶¹Jako příklad této první situace můžeme uvést ve Francii stále velmi diskutabilní a do dnešního dne neuzavřený případ vakcíny proti hepatitidě typu B, která údajně způsobuje pacientům onemocnění roztroušenou sklerózou.⁶²

V případě situace druhé, však již daným léčivým přípravkům lze tvrzené riziko vědecky a statisticky připsat. Nicméně s ohledem na další možné příčiny újmy uživatele bez dalšího nelze spolehlivě určit, že původcem onemocnění je právě tento konkrétní medikament. Domněnka důvodná, konkrétní a jednotná je zde tak obecně dovozena, jsou-li splněny zejména tyto předpoklady:⁶³ (i) nebezpečný charakter výrobku je vědecky uznán, (ii) poškozený je tomuto výrobku vystaven, a zároveň zde (iii) absentuje jiná možná příčina škody, jež sice neeliminuje možné pochybnosti, nicméně favorizuje přijetí příčinnosti tohoto výrobku.⁶⁴ Pro ilustraci této druhé situace můžeme také uvést zkušenost Francie, kde byla řešena otázka příčinné souvislosti např. mezi primární plicní arteriální hypertenzí a podáním některých produktů (např. Isoméride), či spojitost mezi tzv. toxickou epidermální nekrolýzou (známou též jako Lyellův syndrom) a některými přípravky (např. Colchimax či Zyloric). V těchto situacích totiž nebylo zcela zřejmé, zda příslušnou újmu skutečně způsobily uvedené medikamenty, nebo její příčinu bylo třeba hledat jinde. Přestože jsou však uvedená tři kritéria eventuálně naplněna, nelze danou domněnku považovat za splněnou, je-li poškozený zcela lhostejný k informacím (varováním) poskytnutých mu ze strany „výrobce“. Francouzský Nejvyšší soud tak v tomto ohledu odmítl nárok dlouholetého konzumenta tabákových výrobků s poukazem na to, že byl s možnými zdravotními riziky, jež z takového chování vyplývají, více než srozuměn.⁶⁵Ignorance poskytnutého poučení „výrobce“ poškozenému tak způsobuje přetržení (přerušení) případně existující příčinné souvislosti.⁶⁶

Pro některé případy takovýchto situací nicméně francouzský Nejvyšší soud poté přijal (oproti výše uvedenému) princip nevyvratitelné právní domněnky. Vyšel tak vstříc např. zaměstnancům, jež při výkonu své pracovní činnosti přišli do kontaktu s azbestem, a to i když byli spraveni o jeho škodlivých účincích. Francouzský Nejvyšší soud v této souvislosti uzavřel, že „[n]a základě pracovní smlouvy, je zaměstnavatel ve vztahu ke svému zaměstnanci vázán povinností zajistit tomuto výslednou bezpečnost, zejména co se týče nemocí z povolání vyvolaných u tohoto zaměstnance z důvodu vady výrobků vyráběných či užívaných daným podnikem.“⁶⁷Skutkově podobnou situaci pak řešil francouzský Nejvyšší soud ve svém dalším rozsudku, v němž dovodil, že za pracovní úraz je také považováno onemocnění zaměstnance roztroušenou sklerózou, utrpěné v důsledku povinné (zaměstnavatelem uložené) vakcinace spojené s konkrétní podnikatelskou činností.⁶⁸ Lze se přitom domnívat, že poté, co se vyrovná se svým zaměstnancem, se zaměstnavatel bude na „výrobci“ této vakcíny domáhat v rámci regresního nároku celkové výše takto vyplacené částky, a to v postavení poškozeného v režimu směrnice č. 85/374/EHS.

(2) Aplikace skutkových a právních domněnek dle Soudního dvora

S ohledem na právě popsanou francouzskou praxi vyvstávala otázka, zda je takovéto doplnění režimu směrnice č. 85/374/EHS přípustné (či spíše nikoli). Francouzský Nejvyšší soud tak v roce 2015 položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se přípustnosti a aplikace předmětných domněnek v rámci režimu odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.

Soudní dvůr zde dospěl k závěru, že takový režim jako je ten výše popsaný francouzský, je obecně přípustný. Soud, který danou věc projednává, tak obecně může dovodit existenci vady výrobku a příčinné souvislosti mezi touto vadou a vzniklou škodou „na základě souboru nepřímých důkazů, jejichž závažnost, přesnost a to, že se shodují, mu umožňují mít s dostatečně vysokou mírou pravděpodobnosti za to, že takový závěr odpovídá skutečnosti;“⁶⁹to však za předpokladu splnění výše uvedených podmínek.^70,71 Zároveň však soudní dvůr odmítl takovou konstrukci, dle níž by se považovala existence příčinné souvislosti „vždy za prokázanou, existují-li určité předem určené nepřímé skutkové důkazy příčinné souvislosti.“⁷² Jinými slovy, nelze zde stanovit výčet konkrétních důkazních prostředků, které když poškozený předloží, bude jeho nároku vždy vyhověno. Danou situaci je tak třeba vždy hodnotit ve světle konkrétních okolností. Je tak zřejmé, že vedle obecných vlastností konkrétního výrobku je třeba vždy přihlížet také k vlastnostem a predispozicím (anamnéze) konkrétního uživatele; tedy „[d]ůkaz o způsobilosti výrobku vyvolat škodu typu odpovídajícího tomu, jež je uplatňován poškozeným, není dostačující pro přičitatelnost uplatňované škody použití daného výrobku. Zákon v zásadě vyžaduje prokázání, mimo jiné, že je to právě vada předmětného výrobku, která v daném případě vyvolala konkrétně škodu, jejíž náhrada je požadována.“⁷³

c) Okamžik, kdy lze příčinnou souvislost považovat za (dostatečně) prokázanou

Přestože jsme se zabývali otázkou, jakými způsoby lze dovozovat příčinnou souvislost, nevěnovali jsme se dosud otázce míry, s jakou musí být postaveno na jisto, že ono tvrzené právně relevantní jednání (tj. vada výrobku) vedlo právě k onomu právně relevantnímu následku (tj. ke škodě uživatele daného výrobku). Jinými slovy, zatím jsme se nevěnovali otázce tzv. míry důkazu, která blíže určuje, „jak vysoký stupeň pravděpodobnosti je potřebný k tomu, aby tvrzená skutečnost mohla být uznána za prokázanou.“⁷⁴ Musí se jednat o praktickou jistotu, nebo postačuje toliko příčinnost pravděpodobná?

V obecné rovině platí, že „[p]ro civilního soudce kontinentálního právního systému⁷⁵ jsou (až na nepatrné a bezvýznamné výjimky) určité sporné skutečnosti dokázány, jestliže na základě svého vnitřního přesvědčení nemá žádné pochybnosti o jejich existenci a tyto skutečnosti tedy považuje za prakticky jisté. Z hlediska nauky o pravděpodobnosti to znamená, že přiznává pravdivost tvrzení procesní strany o určitých skutečnostech nejvyšší, mezní stupeň pravděpodobnosti, který splývá s praktickou jistotou o těchto skutečnostech.“⁷⁶ Jak soudce francouzský, tak soudce český, oba vyznávající principy kontinentální právní kultury postavené na římskoprávní tradici, tak míří k požadavku prokázání příčinné souvislosti s praktickou jistotou.^77,78

Ve většině případů lze s tímto závěrem (do jisté míry) souhlasit, avšak ve vztahu k produktům medicínským, je třeba tento „požadavek jistoty“ určitým způsobem relativizovat. Je nepochybné, že medicínské výrobky jsou specifickou kategorií a výše uvedená část textu týkající se režimu domněnek dovozeného francouzským Nejvyšším soudem je v zásadě svědkem akceptace této relativizace v rovině práva francouzského ve vztahu k medicínským výrobkům. Jak se ale k uvedenému staví právo české?

V rámci sporů mezi lékařem a pacientem jsou dle Ústavního soudu požadavky „stoprocentního“ prokázání objektivní příčinné souvislosti nereálné, resp. nedosažitelné a neudržitelné. „Určovat v lékařských postupech jednoduchý vztah příčiny a následku je samo o sobě velmi obtížné. Podstatou lékařství je vlastně vstupovat do celého řetězce příčin a následků, do procesů, které probíhají v lidském těle, a vnějším zásahem tyto procesy ovlivňovat, měnit jejich směr, působení atd. Zásah lékaře tak vlastně sám o sobě mění „přirozený běh věcí“ v lidském těle, zasahuje do komplexních vztahů příčin a následků.“⁷⁹ Uvedené pak nepochybně platí také ve vztahu k uživateli farmak a dalších léčivých přípravků, u nichž je (někdy velmi) obtížné určit, zda právě účinky tohoto přípravku jsou (hlavní) příčinou újmy poškozeného.

V zásadě tedy také české právo připouští v oboru zdravotnictví určité zmírnění požadavků kladených na důkazní břemeno poškozeného, a to s ohledem na složitost a komplexnost daných vztahů. Podle Nejvyššího soudu tak „[o]kolnost, že znalec v posudku formuloval své závěry jako pravděpodobnostní (což je při složitosti biologických procesů pochopitelné a v praxi znaleckého dokazování z oboru zdravotnictví nikoli výjimečné) a že soudy ve svých závěrech o skutkových zjištěních tuto formulaci převzaly, na splnění uvedeného předpokladu odpovědnosti nemá žádný vliv. Zásada volného hodnocení důkazů totiž nevylučuje, že i na základě znaleckého posudku, jehož závěry jsou formulovány s užitím výrazů pravděpodobnosti, může soud dospět (na základě zhodnocení dokazování) ke skutkovým závěrům na úrovni praktické jistoty.“⁸⁰

Lze tak uzavřít, že v rámci uplatnění nároku na náhradu škody způsobené vadou výrobku může poškozený využít všech prostředků, pomocí nichž lze zjistit (skutečný) stav věci. Jejich posouzení, resp. posouzení z nich vyplývajících skutečností se však bude v rámci jednotlivých řízení lišit. Ve valné většině případů se jako obecné pravidlo, platné v zásadě ve všech členských státech Evropské unie, týkající se prokázání (dovození) příčinné souvislosti a s tím spojených relevantních právních skutečností, prosadí požadavek tzv. praktické jistoty; tedy „přiblížení požadavku na zjištění skutečného stavu věci praktické realitě.“⁸¹ Avšak v řízeních specifických, v rámci nichž je pro poškozeného velmi obtížné, ba až téměř nemožné, takovýto požadavek splnit (zejména pak v rámci sporů týkajících se škody způsobené vadou medicínského výrobku), bude uvedená úroveň vyžadované pravděpodobnosti ohledně skutečné podoby příčinné souvislosti poměrně snížena (resp. bude postačovat příčinnost pravděpodobná).

1. Prokazování vady sériového výrobku

Logickým a teleologickým výkladem je třeba dojít k závěru, že okamžik uvedení výrobku do oběhu by měl být spíše posuzován ve vztahu ke každému výrobku samostatně. Trvání objektivní prekluzivní lhůty stanovené v čl. 11 směrnice č. 85/374/EHS⁸² je tak třeba posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu výrobku z dané série, a nikoli pouze k prvnímu výrobku z této série do oběhu uvedenému (tedy k okamžiku komercionalizace konkrétní šarže). Ve prospěch tohoto závěru hovoří taktéž čl. 1245-15 francouzského Code Civil, který stanoví počátek běhu objektivní prekluzivní lhůty ve vztahu k okamžiku, kdy byl na trh uveden konkrétní výrobek, který způsobil danou škodu.⁸³ V zásadě tak nelze akceptovat nižší bezpečnostní standard nyní zhotoveného výrobku jen z toho důvodu, že jeho předchůdce (patřící do stejné série) byl vyroben o „několik“ let dříve.

Jak je to však s otázkou prokazování vady jednoho sériově vyrobeného výrobku ve vztahu k sériovým výrobkům ostatním? Umožní konstatování vady u jednoho výrobku z příslušné série vztáhnout zjištěnou vadnost také na ostatní výrobky spadající do dané šarže?

Popsanou otázkou se zabýval Soudní dvůr v rámci jednoho ze svých rozsudků, konkrétně ve věci „Boston Scientific Medizintechnik“. Soudní dvůr zde (opět) nejdříve zdůraznil, že úroveň bezpečnosti, kterou lze ve vztahu k výrobku legitimně očekávat, je nutno hodnotit „se zohledněním zejména účelu, objektivních charakteristik a vlastností dotčeného výrobku, jakož i specifických znaků skupiny uživatelů, jimž je tento výrobek určen.“⁸⁴ Je tedy třeba odlišit (i) výrobky, na které jsou, s ohledem na jejich funkci či účel a zvláštní zranitelnost jejich uživatelů, kladeny bezpečnostní požadavky, které od nich mohou tyto osoby legitimně očekávat, obzvláště vysoké a poté (ii) výrobky ostatní.⁸⁵ Jinými slovy, z obecného režimu odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku je nutno vyčlenit ty, které představují neobvykle nepřiměřenou potenciálnost škody, hrozící jejich zvlášť zranitelným uživatelům. Zejména se pak jedná o lékařská zařízení (jako jsou např. ve věci „Boston Scientific Medizintechnik“ posuzované kardiostimulátory a implantovatelné automatizované defibrilátory), kde je zřejmé, že jakákoli vada takovýchto výrobků může mít pro jejich uživatele fatální následky.

Podle názoru Soudního dvora „[z]a těchto podmínek zjištění potenciální vady takových výrobků patřících do stejné skupiny nebo náležejících do téže série výroby umožňuje všechny výrobky této skupiny nebo této série kvalifikovat jako vadné, aniž by bylo třeba prokazovat vadu dotčeného výrobku.“⁸⁶ Nicméně v rámci obecného režimu platí to, že „jeden vadný výrobek neznamená, že je automaticky vadná celá výrobní série.“⁸⁷ „Výrobce“ je pak tedy obecně odpovědný jen za tu škodu, kterou způsobil konkrétní výrobek do oběhu uvedený; a contrario poškozený uživatel musí svůj nárok obecně prokazovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu (vadnému) výrobku z příslušné šarže.

2. Prokazování okamžiku, kdy vada vznikla

Jak již bylo výše uvedeno, „výrobce“ odpovídá pouze za vady, které se na výrobku objevily před tím, než byl tento do oběhu uveden. Kdo je však povinen prokazovat, že inkriminovaný výrobek (ne)byl vadný ještě před svým uvedením do oběhu – „výrobce“ či poškozený? V tomto případě dochází k obrácení důkazního břemene,⁸⁸ a prokázání této skutečnosti tedy tíží samotného „výrobce“.

Pro to, že je okamžik vzniku vady povinen prokazovat „výrobce“, hovoří nejprve povaha výčtu skutečností, jež musí pro uplatnění svého nároku prokázat poškozený. Tento seznam lze v zásadě označit za taxativní, a nelze jej tedy dále rozšiřovat (srov. čl. 4 směrnice č. 85/374/EHS). Nadto je zde též patrná již výše nastíněná tendence členských států, a dokonce samotného Soudního dvora ono (nepřiměřeně) tíživé důkazní břemeno poškozeného jistým způsobem odlehčit. Lze tak uzavřít, že poškozený je podle směrnice č. 85/374/EHS povinen tvrdit a prokázat toliko škodu, vadu (existující v okamžiku, kdy byl výrobek do oběhu uveden) a příčinnou souvislost mezi těmito dvěma.

S tím pak souvisí druhý důvod, který hovoří ve prospěch toho, že okamžik vzniku vady výrobku je povinen prokazovat „výrobce“. Podle jednoho z liberačních důvodů připuštěných směrnicí č. 85/374/EHS se totiž „výrobce“ zprostí své odpovědnosti, prokáže-li, že „vada, která způsobila škodu, neexistovala v době, kdy uvedl výrobek do oběhu, nebo že tato vada vznikla později“ (viz čl. 7 písm. b) směrnice č. 85/374/EHS). A contrario se má tedy ve prospěch poškozeného za to, že vada existovala již v okamžiku, kdy byl výrobek uveden do oběhu (neprokáže-li „výrobce“ opak, tedy že vznikla později). „Je na [„výrobci“] poskytnout o této skutečnosti důkaz; jeho tudíž tíží břímě právní a finanční vztahující se k danému důkazu, z něhož však má, v konečném důsledku, prospěch poškozený.“⁸⁹

Uvedené závěry pak podtrhují také východiska úprav národních. Režim směrnice č. 85/374/EHS je sice v mnoha ohledech v zásadě autonomním, jehož jednotlivé otázky je tak třeba vykládat nezávisle na obecné vnitrostátní právní úpravě (viz výše); i přes to však lze v této souvislosti z národní úpravy do jisté míry vycházet. To konkrétně ve vztahu k otázce důkazního břemena vážícího se k vadám v rámci odpovědnosti prodávajícího za jakost věci při jejím převzetí kupujícím. Jak dle úpravy české (viz § 2161 odst. 2 ObčZ), tak také úpravy francouzské (viz čl. L217-7 francouzského Code de la Consommation), se má totiž za to, že projeví-li se vada v průběhu šesti (resp. dvaceti čtyř v případě úpravy francouzské) měsíců od převzetí, byla daná věc vadná již v okamžiku jejího předání kupujícímu. Vyvrátit tuto domněnku musí prodávající.

3. Prokazování účelu, k němuž vadným výrobkem poškozené věci sloužily

Další a v našem výčtu zde poslední skutečností, jež může budit pochybnosti, je, na čí straně leží povinnost prokazovat účel, k němuž uživatel vadným výrobkem poškozenou věc užíval. Připomeňme totiž, že se poškozený může v režimu směrnice č. 85/374/EHS obecně domáhat náhrady škody způsobené jen na těch věcech, které byly určeny a užívány převážně k osobní (s)potřebě [srov. čl. 9 al. 1 písm. b) směrnice č. 85/374/EHS, resp. § 2943 ObčZ].

Dle Soudního dvora musí být směrnice č. 85/374/EHS interpretována tak, že „nebrání výkladu vnitrostátního práva nebo použití ustálené vnitrostátní judikatury, podle kterých se poškozená osoba může domáhat náhrady škody způsobené na věci určené k podnikatelskému použití a použité k takovému účelu, pokud tato poškozená osoba předloží pouze důkaz škody, vady výrobku a příčinné souvislosti mezi touto vadou a škodou.“⁹⁰ Poškozený se tak může domáhat náhrady škody na věci určené a užívané převážně k účelu podnikatelskému, avšak mimo úpravu rozebírané směrnice. To nás však neposouvá nikterak blíže k odpovědi; čí povinnost je skutečný účel daných věcí tvrdit a hlavně prokazovat.

S ohledem na znění české prováděcí právní úpravy, je povinen prokazovat, že se jednalo o věc užívanou a určenou převážně pro účely podnikatelské (a nikoli pro (s)potřebu osobní), primárně škůdce, tedy „výrobce“.⁹¹ Tím, že se totiž český zákonodárce v § 2943 ObčZ nepříliš šťastně odklonil od původního (pozitivně vymezeného) znění čl. 9 al. 1 písm. b) směrnice č. 85/374/EHS, dochází v této otázce k obrácení důkazního břemene v neprospěch „výrobce“. V návaznosti na negativní vymezení české prováděcí úpravy by totiž byl poškozený uživatel nucen dokazovat tzv. negativní skutečnost (tedy, že daných věcí nebylo převážně užíváno pro podnikatelské účely; srov. návětí § 2943 ObčZ), což český právní řád obecně nepřipouští. Je však obtížně představitelné, že škůdce („výrobce“) bude schopen jakkoli prokázat, k jakému účelu a (s)potřebě poškozený uživatel vadný výrobek skutečně používal. Fakticky (a nesprávně) zde tak dochází k rozšíření působnosti českého režimu odpovědnosti za škodu způsobenou vadnými výrobky také na poškozené věci, jichž bylo užíváno převážně k podnikatelským účelům („výrobce“ totiž obecně nebude schopen prokázat opak). Je tedy nutné, aby v této souvislosti relevantní § 2943 ObčZ byl v kontextu rozložení důkazního břemene podroben eurokonformnímu soudnímu výkladu. V zásadě by tak měl poškozený uživatel vadného výrobku při uplatnění svého škodního nároku také přiblížit, že se jednalo o výrobek běžně určený pro osobní (s)potřebu a pro vlastní osobní (s)potřebu uživatele byl také tento výrobek používán (srov. čl. 9 al. 1 písm. b) směrnice č. 85/374/ESH).

Je třeba uvést, že režim odpovědnosti za škodu způsobené vadou výrobku dosud, alespoň na úrovni rozhodovací praxe soudů členských států, nenašel v rámci Evropské unie příliš velkého uplatnění. Dle zjištění provedených na unijní úrovni totiž bylo v letech 2000 až 2016 identifikováno celkem pouze 798 nároků vycházejících z pravidel pro odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobků.⁹² Postavíme-li toto číslo do kontrastu s počtem obyvatel celé Evropské unie (tj. 510,2 milionů v roce 2016)⁹³, a uvědomíme-li si, že téměř denně každý z nás nějaký ten výrobek (ať už v podobě elektroniky, ošacení, potravin či hygienických potřeb) zakoupí či přinejmenším použije, nelze než dospět k závěru, že se jedná o skutečně zarážející a propastný nepoměr.

Je nepochybné, že příčin tohoto jevu bude několik a jejich identifikace a rozbor není předmětem tohoto příspěvku. Lze se však domnívat, že s ohledem na (zejména) mediální citlivost sporů týkajících se vadnosti a nebezpečnosti nabízených výrobků, bude jednou z příčin takto nízkého počtu dosud evidovaných nároků v rámci Evropské unie tendence tyto spory vést k jejich smírnému řešení. I v této souvislosti je však pro poškozeného klíčové být si vědom skutečností, které je povinen prokázat, aby se svého škodního nároku domohl; teprve na základě jejich rozboru totiž bude poškozený, potažmo „výrobce“, schopen relevantně zhodnotit, jaká výše případného narovnání je v dané situaci adekvátní, a jak silná je případná vyjednávací pozice stran. Právě analýza těchto skutečností byla předmětem výše uvedených řádků, a měla by tak přinejmenším napomoci se dotčeným subjektům zorientovat v tom, jaké otázky je v případě uplatnění nároku na náhradu škody způsobené vadou výrobku vzít primárně v potaz.