V posledních měsících je celý svět zmítán pandemií nového koronaviru (SARS-CoV-2). Pandemie s sebou nese řadu situací a opatření, jež zasahují do běžného života všech lidí. Český právní řád nabízí několik institutů, které za splnění určitých podmínek mohou lidem pomoci vzniklé těžkosti překlenout. Pandemie také vrhla světlo na jednu z dávek nemocenského pojištění, konkrétně ošetřovné. Cílem tohoto příspěvku je shrnout základní informace o této dávce nemocenského pojištění, přičemž v potaz nebudou brána pravidla pro výplatu ošetřovného, jež vyplývala z mimořádných opatření přijatých na jaře tohoto roku v souvislosti s uzavíráním škol,¹ a následně věnovat pozornost společné domácnosti, tedy jedné z podmínek pro vznik nároku na tuto dávku.

Obecně lze říci, že cílem dávek ze systému nemocenského pojištění je finančně zabezpečit ekonomicky aktivní občany ve chvíli, kdy kvůli nemoci či mateřství ztratí krátkodobě možnost obstarávat si výdělek.

Dle životních situací (sociálních událostí) lze dávky nemocenského pojištění rozdělit následovně:

Ošetřovné je tedy obligatorní opakující se² peněžitou dávkou nemocenského pojištění vyplácenou z důvodu ošetřování nemocného člena domácnosti a někdy i z důvodu péče o zdravé dítě a nahrazující příjem ze závislé činnosti. Z právě uvedeného plyne, že ošetřovné náleží toliko zaměstnancům³ [tato dávka tedy nenáleží osobám samostatně výdělečně činným (OSVČ)]. Nárok na ošetřovné pak vedle OSVČ dle § 39 odst. 5 NemPoj nemají:

K tomu, aby zaměstnanci mohlo být vypláceno ošetřovné, musí splnit jednak podmínky nároku na ošetřovné a jednak podmínky nároku na výplatu ošetřovného.

Za první podmínku vzniku nároku na ošetřovné je třeba považovat skutečnost, že v důsledku potřeby ošetřování člena domácnosti nebo péče o dítě nastala překážka v práci, pro kterou pojištěnec nepracuje a dochází k výpadku příjmu․ Zákoník práce řadí ošetřování dítěte nebo jiného člena domácnosti, případně péči o dítě, mezi důležité překážky v práci na straně zaměstnance, kdy je zaměstnavateli uložena povinnost omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci, přičemž se jedná o překážku v práci, při které zaměstnanci ze strany zaměstnavatele nenáleží mzda či plat ani náhrada mzdy či platu.

V souladu s § 39 odst. 1 NemPoj patří mezi případy, kdy má zaměstnanec nárok na ošetřovné, zejména:

Nemůže-li tedy zaměstnanec pracovat z důvodu potřeby ošetřování nemocného člena domácnosti nebo potřeby péče o dítě mladší 10 let, může mu vzniknout nárok na ošetřovné. Je však třeba nezapomenout na skutečnost, že ne každá péče o dítě do 10 let je „potřebná“, a tedy ne každou péči o dítě do 10 let je možno považovat za důvod pro ošetřovné. Tato dávka totiž náleží jen při péči o dítě z důvodů uvedených v § 39 odst. 1 písm. b) bodech 1 až 3 NemPoj, např. proto, že onemocněla osoba, která o dítě pečuje, a proto o ně pečovat nemůže, nebo že dítě má nařízenou karanténu anebo že dětské zařízení či škola, do kterých jinak chodí, byly uzavřeny z nařízení hygienika. Důležité je, že zde musí být příčinná souvislost mezi ošetřováním (péčí) a nemožností zaměstnance pracovat. Pokud se totiž zaměstnanec např. při ošetřování nemocného člena domácnosti nakazí a sám onemocní a je uznán dočasně práce neschopným, pak ode dne vzniku své dočasné pracovní neschopnosti již nebude mít nárok na ošetřovné (§ 39 odst. 6 NemPoj).

Dále je třeba mít na paměti, že nemocný člen domácnosti, resp. zdravé dítě ve věku do 10 let, žije v domácnosti se zaměstnancem, který o tuto dávku žádá (s níže uvedenou výjimkou). Příbuzenský vztah se v tomto případě nevyžaduje. „Domácnost“ tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Splnění této podmínky se nevyžaduje pouze v případě ošetřování či péče o dítě mladší 10 let rodičem. V takovém případě se prokazuje pouze skutečnost, která zakládá nárok na ošetřovné, tedy např. nemoc či úraz dítěte, uzavření školy apod.⁵ (o společné domácnosti podrobněji níže).

Pokud tedy zaměstnanec v případě potřeby ošetřování blízké osoby s ní nesdílí společnou domácnost, musí žádat zaměstnavatele o čerpání dovolené, která však není pro tento účel určena, případně o pracovní volno bez náhrady mzdy nebo platu. Zaměstnavatel ale není povinen jeho žádosti o čerpání dovolené nebo pracovního volna bez náhrady mzdy či platu vždy vyhovět. Nutno navíc podotknout, že čerpáním dovolené v takovém případě není naplněn její účel, kterým je regenerace fyzických a duševních sil zaměstnance, což může jít proti „tvrdému jádru“ pracovního práva,⁶ tedy pravidlům bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Druhou podmínkou vzniku nároku na ošetřovné je pak to, že potřeba ošetřování člena domácnosti nebo péče o dítě nastala v době trvání účasti na nemocenském pojištění.

U ošetřovného (na rozdíl od např. nemocenského) není stanovena ochranná lhůta, což znamená, že ošetřovné nelze poskytnout v případě, že sociální událost vznikla – byť jeden den – po skončení účasti na nemocenském pojištění.

Aby zaměstnanci vzniklo právo na výplatu nemocenského, nesmí vykonávat práci v zaměstnání, z něhož má být ošetřovné vypláceno. Má-li tedy zaměstnanec např. dvě zaměstnání, a uplatní nárok na ošetřovné jen z jednoho z nich, neboť druhé zaměstnání vykonává třeba ve večerních hodinách, kdy ošetřování (péči) o člena domácnosti zajišťuje někdo jiný, není výkon práce v tomto druhém zaměstnání na překážku nároku na výplatu ošetřovného.

Dále musí dojít ke ztrátě započitatelného příjmu v zaměstnání, z něhož je ošetřovné vypláceno. Pakliže zaměstnanci náleží podle zvláštního právního předpisu příjem po dobu, po kterou práci z důvodu ošetřování či péče o člena domácnosti nevykonává, nemá po tuto dobu nárok na výplatu ošetřovného. Z uvedeného důvodu nebude přicházet v úvahu nárok na výplatu ošetřovného např. pěstounovi, který patří do okruhu nemocensky pojištěných zaměstnanců,⁷ jelikož mu náleží podle zvláštního právního předpisu odměna, která se považuje za započitatelný příjem i po dobu ošetřování nebo péče o člena domácnosti. Naopak překážkou nároku na výplatu ošetřovného není, má-li sice zaměstnanec příjem ze zaměstnání, z něhož nárok na výplatu ošetřovného uplatňuje, ale jde o jiný příjem (např. náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou).

Nárok na výplatu ošetřovného zaměstnanec nemá za dny pracovního klidu, jestliže mu v době potřeby ošetřování (péče) nevznikl nárok na výplatu ošetřovného ani za jeden kalendářní den, který byl pro něho pracovním dnem. Proto pro zaměstnance, který si na dobu výkonu práce zajistil ošetřování nebo péči o člena své domácnosti jinou osobou, nemá vůbec význam uplatňovat nárok na ošetřovné, neboť příslušná okresní správa sociálního zabezpečení takovou žádost rozhodnutím zamítne.

Nárok na výplatu ošetřovného nemá zaměstnanec rovněž za dobu neplaceného pracovního volna bez náhrady příjmu, poskytnutého mu zaměstnavatelem, jestliže potřeba ošetřování (péče) vznikla dnem, který následuje po dni nástupu zaměstnance na takové volno. Jestliže tedy potřeba ošetřování (péče) vznikla dnem nástupu zaměstnance na takové volno, nelze z důvodu tohoto neplaceného pracovního volna odmítat nárok na výplatu ošetřovného.

Konečně lze uvést, že nárok na výplatu ošetřovného zaměstnanec nemá:

Ošetřovné náleží ve výši 60 % denního redukovaného vyměřovacího základu, který je stejný jako u nemocenského, přičemž procentní sazba je vždy stejná, tedy ve všech případech pro všechny pojištěnce. Denní výše ošetřovného se zaokrouhluje na celou korunu nahoru.

Dávka ošetřovného se poskytuje od prvního dne trvání a přísluší za kalendářní dny. Podpůrčí dobu u ošetřovného můžeme rozlišovat dvojí – základní a zvláštní. Základní podpůrčí doba činí 9 kalendářních dnů, zvláštní podpůrčí doba pak 16 kalendářních dnů. Zvláštní podpůrčí doba se uplatní u osamělého zaměstnance,⁸ který má v trvalé péči aspoň jedno dítě ve věku do 16 let, které neukončilo povinnou školní docházku. Běh podpůrčí doby se staví po dobu, kdy je ošetřovaný člen domácnosti hospitalizován v nemocnici.

V dané souvislosti je třeba uvést, že o nový vznik potřeby ošetřování (péče) jde tehdy, jestliže v mezidobí mezi dvěma onemocněními, a to třeba i stejné diagnózy, téže osoby netrvala potřeba jejího ošetřování, nebo jestliže u dítěte ve věku do 10 let vznikne další potřeba „péče“ z jiného důvodu, než byl důvod původní. Stejně tak půjde o nový vznik potřeby ošetřování v situacích, kdy např. postupně onemocní všechny děti v rodině a při onemocnění každého z nich zaměstnanec uplatňuje nárok na tuto dávku.

Výše jsme uvedli, že podmínkou vzniku nároku na ošetřovné je mimo jiné společná domácnost pojištěnce a ošetřovaného, přičemž toto pravidlo je prolomeno toliko za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to 1. dítě mladší 10 let je ošetřováno nebo je o ně pečováno 2. rodičem. A contratrio tedy vyvodíme, že jedná-li se o dítě starší 10 let, zákon o nemocenském pojištění vyžaduje, aby mělo společnou domácnost s pojištěncem, který je jeho rodič. Uvedená podmínka může v praxi působit nemalé obtíže a je namístě se ptát, zda je conditio legis spočívající v požadavku společné domácnosti v současné době překonaná.

Žije-li dítě společně s oběma rodiči nebo bylo-li svěřeno soudem do společné nebo střídavé péče obou rodičů, je situace poměrně nekomplikovaná, neboť na ni právní úprava pamatuje. Dle zákona o nemocenském pojištění⁹ se domácností totiž rozumí společenství fyzických osob, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, přičemž v případě svěření dítěte soudem do společné nebo do střídavé péče¹⁰ obou rodičů se za domácnost považuje domácnost každého z rodičů.

Výše zmíněné praktické obtíže však mohou nastat v situaci, kdy dítě starší 10 let bude po rozvodu manželství rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů a druhý z rodičů bude oprávněn se s ním stýkat ve vymezené dny a ve vymezených časech.

Dle úpravy de lege lata je tedy třeba se v první řadě ptát, zda je v takovém případě splněna podmínka společné domácnosti nebo, jinými slovy, zda výše uvedená úprava v zákoně o nemocenském pojištění [§ 3 písm. v)] vylučuje možnost vzniku domácnosti dítěte staršího 10 let a rodiče, kterému nebylo svěřeno do výlučné péče.

Je zřejmé, že se nabízí dvě možnosti odpovědi. První z nich je, že je vyloučeno, aby osoba měla více společných domácností s jinými osobami. Pro uvedený závěr svědčí i civilistická judikatura, kdy Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí¹¹ dospěl k závěru, že

„[p]ovaha společné domácnosti jakožto skutečného (faktického) a trvalého spotřebního společenství dvou nebo více fyzických osob zpravidla vylučuje, aby společnou domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu nechtějí být členy téhož spotřebního společenství, a aby stejná fyzická osoba byla současně členem dvou nebo více společných domácností“.

Z uvedeného se podává, že fyzická osoba může mít pouze jednu společnou domácnost s jinými osobami. Nicméně NS tento závěr ve stejném rozhodnutí jistým způsobem zrelativizoval, neboť jedním dechem dodal, že

„se vztahy mezi ‚subjekty civilního práva‘ proměňují v čase a ve společenských podmínkách“.

Uvedené si překládáme tak, že s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu není vyloučeno, aby dítě mohlo mít více společných domácností. Navíc je třeba tento závěr pro účely vzniku podmínek na ošetřovné brát velmi rezervovaně, neboť NS v cit. rozhodnutí vyloučil možnost společné domácnosti i v případě střídavé péče. Je tedy zřejmé, že uvedený závěr není možné bezhlavě aplikovat na podmínky vzniku nároku na ošetřovné, neboť sám zákonodárce naznal, že pro tyto účely může mít dítě více domácností, neboť přesně takový závěr se, dle našeho úsudku, podává přímo z § 3 písm. v) NemPoj.

Jak již z výše uvedeného možná vyplynulo, zastáváme názor opačný, a to, že dítě starší 10 let může mít za určitých okolností společnou domácnost i s rodičem, kterému nebylo svěřeno do výlučné péče. Pro daný závěr předkládáme následující argumenty.

V první řadě máme za to, že část § 3 písm. v) za středníkem NemPoj nepředstavuje taxativní výčet, kdy je dána společná domácnost rodiče a dítěte po rozhodnutí soudu. Podle našeho názoru zde zákonodárce toliko konstruuje právní fikci společné domácnosti dítěte s oběma rodiči v případě svěření dítěte soudem do společné nebo střídavé péče, a to proto, aby bylo bez dalšího zřejmé, že v uvedených případech je podmínka společné domácnosti splněna bez dalšího.

Není však podle našeho mínění a priori vyloučeno, aby společná domácnost byla dána i v jiných případech, zejména tedy v případě, kdy je dítě svěřeno do výlučné péče jednoho z rodičů, přičemž s druhým z rodičů tráví určitý čas vymezený dohodou rodičů či soudem.¹² Nelze totiž podle nás opomenout, že rodič, kterému nebylo dítě svěřeno do výlučné péče, má rodičovskou odpovědnost vůči svému dítěti¹³ a má k němu povinnosti a práva.¹⁴ Dle § 858 ObčZ přitom rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, udržování osobního styku s ním, zajišťování jeho výchovy a vzdělání, určení místa jeho bydliště, jeho zastupování a spravování jeho jmění. Vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti; trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jedině soud. Z tohoto je, dle našeho názoru, třeba vycházet i v rámci nemocenského pojištění (tedy v rámci norem veřejného práva).

Právě uvedené tedy znamená, že nejen určí-li tak soud, ale i v případě, že se rodiče dohodnou, že dítě bude určitý vymezený čas (třeba i několik dní v týdnu či měsíci) trávit s rodičem, kterému nebylo svěřeno do výlučné péče, může vyvstat potřeba ošetřování či péče o ně právě tímto rodičem. Představme si situaci, kdy dítě starší 10 let onemocní právě v časovém úseku, kdy tráví čas s rodičem, kterému nebylo svěřeno do výlučné péče. Pokud bychom přistoupili na argumentaci, že takové dítě s takovým rodičem nemůže mít společnou domácnost, nemohl by rodiči nikdy vzniknout nárok na ošetřovné. Je nutno se tedy ptát, co by takový rodič mohl v uvedené situaci dělat. Buď by mohl dítě (třeba i na úkor jeho zdravotního stavu) transportovat k druhému rodiči, nebo by mohl svému zaměstnavateli dát návrh, aby mu nařídil čerpání dovolené, přičemž je nutné zdůraznit, že jeho návrhu není zaměstnavatel povinen vyhovět. Dává popsaná situace dobrý smysl?

Máme za to, že za určitých okolností nedává. Neliší-li se péče onoho rodiče o dítě od péče, kterou by mu poskytoval, kdyby mu bylo svěřeno do společné nebo střídavé péče, pak zcela jistě shora popsaná situace postrádá dobrý smysl. Jinak řečeno, jsme přesvědčeni, že v případě, že dítě starší 10 let je svěřeno do výlučné péče druhého rodiče, než který uplatňuje nárok na ošetřovné, bude na správním orgánu, aby pečlivě zkoumal, zda v daném případě (ad hoc) mohla být naplněna definice domácnosti dle § 3 písm. v) NemPoj – zda se jedná o společenství fyzických osob, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Svůj závěr přitom bude muset ve svém rozhodnutí důkladně odůvodnit.

V praxi byly při nesplnění podmínky společné domácnosti pro nárok na ošetřovné v individuálních případech podávány i žádosti o odstranění tvrdosti.¹⁵ Podmínku žití v domácnosti však nelze v rámci odstranění tvrdosti zrušit a přiznávat ošetřovné generálně všem, kteří nežijí s ošetřovaným ve společné domácnosti.¹⁶

Za stávající právní úpravy prokazuje žadatel skutečnost, že trvale žije s ošetřovanou osobou v domácnosti, pouze čestným prohlášením tak, že označí „správnou kolonku“ v části B tiskopisu Rozhodnutí o potřebě ošetřování – žádost o ošetřovné. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, a především pak z důvodu, že není podmínkou, aby se místo domácnosti shodovalo s místem úředně hlášeného trvalého pobytu, považujeme danou podmínku společné domácnosti v současné době za překonanou.

V současné době je v Poslanecké sněmovně předložen skupinou poslanců¹⁷ návrh novely zákona o nemocenském pojištění,¹⁸ týkající se právě podmínky společné domácnosti. Poslanci předkládající tento návrh považují podmínku společné domácnosti u osob blízkých za „dlouhodobě přetrvávající bariéru ošetřování blízkých příbuzných“. Navržená změna u ošetřovného má za cíl rozšíření okruhu osob, u nichž se nevyžaduje soužití ošetřující a ošetřované osoby v domácnosti, o blízké příbuzné. Od účinnosti zákona o nemocenském pojištění prošla společnost významnými změnami, které se mimo jiné dotkly i pojetí rodiny. Potřeba sladit rodinný a pracovní život se tak stává u mnoha rodin naléhavým problémem, neboť v dnešní době již v řadě z nich nefunguje mezigenerační soužití. Dospělé děti a rodiče žijí odděleně, zaměstnanci se častěji stěhují za prací apod. Předložená novela proto navrhuje rozšířit případy poskytování ošetřovného mezi příbuznými i v případech, kdy není splněna podmínka vedení společné domácnosti zaměstnance s ošetřovanou osobou,¹⁹ tedy rozšířit okruh ošetřovaných osob o osoby, které se za členy rodiny v běžném pojetí považují.²⁰ Součástí navrhované změny právní úpravy zákona o nemocenském pojištění jsou i novely zákoníku práce, které zaručí zaměstnancům účastným nemocenského pojištění poskytnutí pracovního volna z důvodu krátkodobého ošetřování nebo péče o člena rodiny ve všech případech, kdy nárok na dávku z důvodu ošetřování bude vznikat.

Navrhovanou změnou v podmínce společné domácnosti pro nárok na ošetřovné by došlo ke sjednocení s podmínkou společné domácnosti pro započtení doby péče o osobu závislou na péči jiné osoby jako náhradní doby důchodového pojištění. Dle zákona o důchodovém pojištění se podmínka společné domácnosti nevyžaduje právě u osob blízkých.²¹ Domníváme se, že sjednocení srovnatelných podmínek v jedné právní oblasti je nanejvýš vhodné. Dle současného právního stavu je krátkodobá péče podmíněna u osob blízkých společnou domácností, naproti tomu u dlouhodobé a pravidelné péče o osobu závislou, u které je předpokládána osobní péče,²² není u osob blízkých společná domácnost vyžadována, což není v porovnání se zmíněnou podmínkou pro ošetřovné racionální.

Ve světle výše cit. názoru NS a s ohledem na změny ve společnosti a s tím související potřebu sladit rodinný a pracovní život bychom ve vývoji de lege ferenda přivítali obdobnou změnu právní úpravy, jakou navrhují poslanci ve výše cit. poslaneckém tisku.

V textu bylo pojednáno o ošetřovném jako dávce ze systému nemocenského pojištění s poukazem na nepraktičnost a překonanost jedné z podmínek pro vznik této dávky, konkrétně podmínky společné domácnosti pojištěnce a ošetřované osoby. Uvedli jsme rovněž, že de lege ferenda máme za to, že od podmínky společné domácnosti pro vznik nároku na ošetřovné by mohlo být upuštěno, přičemž rozhodný by mohl být příbuzenský vztah ošetřujícího (pojištěnce) a ošetřovaného dítěte či člena domácnosti. Myslíme si, že ze společné domácnosti by se mohla stát možnost pro uplatnění nároku na ošetřovné, tedy že tento nárok by mohla vedle osoby v určitém příbuzenském vztahu uplatňovat rovněž osoba, která má s ošetřovaným společnou domácnost.²³