Smluvní závazky týkající se koupě a smlouvy o dílo jsou charakteristické mimo jiné tím, že předmět takové smlouvy je zpravidla užíván delší dobu.¹ Za tímto účelem často zcizitel (prodávající, zhotovitel) prohlašuje vůči nabyvateli (kupující, objednatel), že věc bude po určitou dobu způsobilá k použití pro obvyklý účel nebo že si zachová obvyklé vlastnosti. Jedná se o poskytnutí záruky za jakost ve smyslu § 2113 ObčZ. Zcizitel se tak prostřednictvím prohlášení o záruce za jakost zaručuje za to, že pokud vznikne na určité věci defekt (vada), ponese z toho vyplývající důsledky.

Je na vůli zcizitele,² na jak dlouhou dobu a v jakém rozsahu bude záruka za jakost poskytnuta. Tím nejsou dotčena ustanovení o právech z vadného plnění, která se aplikují ex lege, nejsou-li v rámci mezí testu kogentnosti omezena či vyloučena (§ 1 odst. 2 ObčZ). Ať už jde o práva z vadného plnění či záruku za jakost, nabyvatel chce mít přirozeně jistotu, že v případě výskytu určitého defektu (vady) dojde k jeho rychlému a řádnému odstranění, je-li to z povahy věci možné. Proto se ve smlouvách objevují různé instituty, jejichž účelem je zajištění tohoto významného rizika. Může se jednat např. o ručení (§ 2018 a násl. ObčZ), finanční záruku (§ 2029 a násl. ObčZ), zajišťovací převod práva (§ 2040 a násl. ObčZ) či zástavní právo (§ 1309 a násl. ObčZ). Některé z těchto zajišťovacích institutů lze označit za velmi praktické (typicky finanční záruku nebo zástavní právo), nicméně právní praxe si v důsledku dynamického vývoje smluvního práva vytvořila institut, který lze z pohledu nabyvatele (kupujícího či objednatele) označit za jeden z nejpraktičtějších. Jedná se o institut zádržného (pozastávka). Zjednodušeně řečeno, podstatou institutu zádržného je to, že nabyvatel zadrží určitou část ceny plnění, a to pro případ, že zcizitel nedostojí svým povinnostem.

Tržní mechanismy či neefektivní podnikání mohou vést často k tomu, že se zcizitel dostává do úpadku (srov. celosvětovou pandemii), což mu znemožňuje dostát svým smluvním povinnostem, typicky odstranit vady v průběhu reklamačních lhůt. Právě institut zádržného přispívá k tomu, aby měl nabyvatel alespoň částečnou jistotu, že případný defekt, za který odpovídá upadnuvší zcizitel, bude sanován, a to v jakékoliv formě.

Předložený článek se zevrubně zaobírá problematikou insolvenčních doložek. Jeho předmětem je tak detailní deskriptivní analýza významu a platnosti insolvenčních doložek ve světle recentní judikatury Nejvyššího soudu. K volbě tématu přistupuji z pragmatických důvodů. Podle mého přesvědčení totiž dané téma nebylo dosud dogmaticky uceleně zpracováno, ač se jedná o velmi zásadní a často užívaný inominátní smluvní institut, zvláště pak v rámci stavebního smluvního práva.

Institut zádržného (pozastávky) lze označit za typický inominátní zajišťovací institut smluvního práva, který nemá přímou oporu v zákoně․ Přesto však jeho dílčí znaky upravují některé zákonné instituty, které na našem území platily v minulosti, nebo platí ještě dodnes.

Z hlediska historickoprávní geneze lze uvést § 202 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, podle kterého:

„Odběratel nemusí v rozsahu vadného plnění zaplatit fakturu, popřípadě požaduje-li nové bezvadné plnění, doplnění chybějícího množství výrobků nebo zrušení smlouvy, může žádat vrácení částky již zaplacené; zjistí-li se při statistické přejímce, že dodávka je nevyhovující, nemusí odběratel zaplatit fakturu nebo může žádat o vrácení zaplacené částky za celou dodávku. Odběratel však musí řádně a včas reklamovat a uplatnit své právo z odpovědnosti za vady, neuzná-li dodavatel reklamaci.“

Uvést lze rovněž § 13 odst. 1 vyhlášky č. 22/1967 Sb., o fakturování a placení dodávek pro investiční výstavbu a dodávek geologických prací, podle kterého:

„Odběratel je oprávněn pozastavit, tj. přechodně z celkové částky faktury neproplatit až 10 % celkové částky faktury nesnížené o zálohy a splátky, a uvolňovat pozastavenou částku postupně nebo najednou, nejpozději však je povinen ji zaplatit do 10 dnů ode dne, kdy: a) budou odstraněny vady a drobné nedodělky objektu, které byly uvedeny v zápise o převzetí, b) bude způsobem a za podmínek pro tento účel ve smlouvě sjednaných prokázána schopnost provozního souboru zabezpečit v souladu s náběhovou křivkou projektované parametry; odběratel je však povinen pozastavenou částku zaplatit, jestliže pro okolnosti na jeho straně nebylo možno sjednaný průkaz úspěšně provést.“

S pojmem „pozastávka“ se lze setkat v mnoha předpisech.³

Občanský zákoník aprobuje institut zádržného podle § 1746 odst. 2 ObčZ, neboť v jeho základní podobě naplňuje pojmové znaky (zejména aprobace právním řádem) a náležitosti právního jednání (zejména možnost a dovolenost; srov. § 580 ObčZ).

Občanský zákoník sice explicitně neupravuje institut zádržného, nicméně jeden institut se mu svými znaky podobá. Jde o právo zadržet část kupní ceny v souvislosti s výskytem vady podle § 2108 ObčZ.⁴ Můžeme prohlásit, že institut zádržného (pozastávky) je výsledkem legitimního odchýlení se od dispozitivního pravidla, které je obsahem § 2108 ObčZ. Toto pravidlo pojmově vychází z § 1911 a 1912 ObčZ (součást synallagmy).⁵ Principem tohoto zákonem stanoveného „zádržného“ (zvláštního zadržovacího práva) je oprávnění kupujícího zadržet část kupní ceny, vyskytnou-li se na předmětu koupě vady, a to až do jejich odstranění. Výše zadržované části kupní ceny má být přitom odpovídající jeho právu na slevu. S ohledem na odkazovou normu § 2615 odst. 2 ObčZ se toto pravidlo uplatní rovněž na smlouvu o dílo. Ustanovení může být aplikováno pouze tehdy, pokud nedošlo k zaplacení celé kupní ceny. V opačném případě se kupující nemůže domáhat vydání v úvahu připadající části kupní ceny, která by byla způsobilá k zadržení, a to na rozdíl od § 439 odst. 4 ObchZ⁶ (inspirační zdroj pro § 2108 ObčZ), kdy kupující byl oprávněn požadovat vrácení části kupní ceny do výše slevy spolu s úroky sjednanými ve smlouvě či určenými podle § 502 ObchZ.

Kupující či objednatel je v souladu s § 2108 ObčZ oprávněn zadržet část kupní ceny, pokud její výše odhadem přiměřeně odpovídala výši slevy. Z této podmínky vyplývá pro kupujícího či objednatele jistá povinnost obezřetnosti při stanovování výše zadržené části kupní ceny. Jak správně uvádí V. Bednář s P. Kasíkem, výše zadržované části ceny má být primárně předmětem dohody mezi smluvními stranami.⁷ Není-li to možné, je na kupujícím či objednateli, aby odhadl přiměřenou výši.

Souhlasím s J. Zapletalem, že

„i pokud se případně později ukáže, že výše přiměřené slevy z kupní ceny je rozdílná od částky, kterou kupující zadržel, nebylo zadržení dané částky (ani v rozsahu daného rozdílu) neoprávněné, pokud její výše odhadem přiměřeně odpovídala výši slevy“.⁸

Z toho vyplývá, že prodávající či zhotovitel nemá právo požadovat úroky z prodlení z části zadržené kupní ceny, která činila rozdíl mezi oprávněnou slevou z ceny a celkovou zadržovanou částkou, nedopustil-li se kupující či objednatel zjevného excesu (kritérium pro výpočet slevy se zde uplatnit nemůže, a to z důvodu užití pojmu „odhadem“).⁹ Nelze se tedy ztotožnit s názorem M. Tomsy, podle kterého má kupující oprávnění zadržet část kupní ceny podle kritéria uvedeného v § 439 odst. 1 ObchZ, neboť v okamžiku zadržení části kupní ceny zpravidla ještě nemá tolik informací, aby byl schopen vyčíslit slevu z kupní ceny dle § 439 odst. 1 ObchZ.¹⁰ Často má totiž zadržená část kupní ceny povahu preventivního opatření.

Mám za to, že o exces v případě zadržované částky může jít tehdy, přesáhne-li 50 % ze zadržované hodnoty. Inspiraci pro tento závěr nacházím v § 934 obecného zákoníku občanského, který upravoval institut laesio enormis, byť je zde mnoho zcela zásadních rozdílů. Prodávající či zhotovitel je tedy oprávněn nárokovat úroky z prodlení, případně smluvní pokutu, je-li zadržená částka vyšší o 50 % než oprávněná výše slevy. V opačném případě nemůže být kupující či objednatel motivován k dodržení potřebné míry obezřetnosti.

Výkladový problém v souvislosti s § 2108 ObčZ může nastat také v případě, kdy jde o vadu neodstranitelnou, resp. kdy se kupující či objednatel rozhodne pro uplatnění jiného v úvahu připadajícího práva z vadného plnění, typicky odstoupení od smlouvy nebo slevu z ceny. Mám za to, že prostřednictvím analogie legis je k danému kroku kupující či objednatel oprávněn, s čímž souhlasí i J. Zapletal či L.Tichý.¹¹ Zbývá doplnit, že pro výkon tohoto zvláštního zadržovacího práva je lhostejné, zda vada představuje podstatné (§ 2106 ObčZ) nebo nepodstatné porušení smlouvy (§ 2107 ObčZ). Stejně tak je irelevantní, zda se jedná o vadu fyzickou, právní či o aliud.¹² Z výše uvedeného lze poměrně jednoduše identifikovat jednotlivé podmínky pro aplikaci zadržovacího práva podle § 2108 ObčZ:

Jakmile prodávající či zhotovitel předmětnou vadu odstraní (oprava věci, doplnění chybějící věci, dodání nové věci bez vad, odstranění právní vady), je kupující či objednatel povinen zadržovanou část ceny vyplatit. V této souvislosti lze citovat závěr Nejvyššího soudu ohledně zániku zadržovacího práva podle obchodněprávní úpravy:

„Objednateli, jenž neuplatnil právo na přiměřenou slevu z ceny díla a vady díla si nechal opravit třetí osobou, zaniklo právo zadržet si určitou část ceny díla (tzv. zádržné) ve smyslu § 564 a § 439 odst. 4 ObchZ.“¹⁵

Samotné zádržné (pozastávka) vychází ze synallagmatického pojetí závazku, kdy jedna strana zadržuje určitou část plnění, protože druhá smluvní strana (dosud) nesplnila dluh vyplývající ze smlouvy. Smyslem a účelem zádržného je motivovat prodávajícího či zhotovitele k vyhovění oprávněnému nároku kupujícího či objednatele z odpovědnosti za vady. Nejedná se o smluvní podobu retenčního práva ve smyslu § 1395 a násl. ObčZ, neboť kupující či objednatel nezadržuje cizí movitou věc, byť – jak bylo naznačeno výše – mnoho autorů v souvislosti se smluvním zádržným (pozastávkou) užívá slova „zadržet“, „zadržení“ či „zadržovací právo“. Tato slova jsou autory užívána v jiném významu než zadržovací právo ve svém pravém slova smyslu.

Smluvní zádržné spočívá v tom, že si smluvní strany sjednají, že určitá část ceny díla vyjádřená zpravidla procentem bude zadržena, a to až do té doby, kdy druhá smluvní strana splní předem sjednanou povinnost. Touto povinností může být např. řádné předání a převzetí předmětu koupě, odstranění vad a nedodělků uvedených v předávacím protokolu, uplynutí záruční doby, předčasné užívání, kolaudace apod. Mezi výhody smluvního zádržného oproti zákonnému zadržení části ceny dle § 2108 ObčZ patří, že kupující či objednatel:

Institut zádržného lze smluvně nahradit institutem Retention Money Guarantee, který představuje zvláštní druh finanční (bankovní) záruky.¹⁷ Jeho výhodou je, že objednatel či kupující nemusí zadržovat žádnou část ceny, což je výhodné i pro druhou smluvní stranu, která obdrží celé finanční plnění. Není-li přitom povinnost odstranit vadu splněna řádně a včas, může se objednatel či kupující obrátit na banku, která v závislosti na podmínkách uvedených v záruční listině uhradí předem definovanou výši finančního plnění.

Také zhotovitel či prodávající chce mít pochopitelně jistotu, že pokud zajištěnou povinnost splní, dojde ze strany prodávajícího či objednatele k úhradě zadržované části ceny. Za tímto účelem smluvní praxe vyvinula institut finanční (bankovní) záruky za zádržné. Pokud tedy smluvní strana neuhradí řádně a včas zadržovanou část ceny, může se beneficient uspokojit z finanční záruky.

1. Druhy zádržného

Smluvní praxe vytvořila zejména v rámci smluvního stavebního práva celou řadu druhů zádržného (pozastávek). Lze uvést následující dva druhy zádržného:

Podmínky pro zánik práva zadržovat určitou část ceny mohou modifikovat výše uvedené základní druhy zádržného. Může být např. sjednáno, že krátkodobé zádržné bude uhrazeno až po odstranění veškerých vad a nedodělků, které byly specifikovány v rámci předávacího protokolu. Stejně tak může být sjednáno, že dlouhodobé zádržné bude uhrazeno až po uplynutí záruční doby, přičemž podmínkou pro úhradu tohoto zádržného je rovněž odstranění veškerých vad a nedodělků notifikovaných během záruční doby. Modifikací může být nepřeberné množství, vyhovují-li předmětná ujednání zejména § 580 ObčZ (možnost a dovolenost).

2. Další obvyklé součásti zádržného

Základní zadržovací klauzule může být ujednána např. tímto způsobem: Faktury oprávněně vystavené zhotovitelem uhradí objednatel až do výše 95 % fakturované částky. Zbývajících 5 % této částky tvoří pozastávku. Právo na úhradu pozastávky vznikne do 30 dnů od doručení písemné výzvy zhotovitele doručené po uplynutí záruční doby a splnění všech závazků z odpovědnosti zhotovitele za vady.

Součástí ujednání o zádržném bývá zpravidla také možnost prodávajícího či zhotovitele nahradit zádržné předložením finanční záruky. Běžnou součástí bývají rovněž ujednání o možnosti započíst své pohledávky proti právu na zaplacení pozastávky (např. smluvní pokuty).

Principem zádržného je, že dokud není splněna zajištěná povinnost (nenastane smluvně definovaná okolnost), nevznikne právo na úhradu zádržného. Z toho přirozeně vyplývá, že právo na úhradu zádržného nevznikne např. v situaci, kdy zanikne závazek jinak než splněním (např. zánikem právnické osoby bez nástupce či následnou nemožností plnění).

Dnes již nedílnou součástí ujednání o zádržném bývá tzv. insolvenční doložka, jejímž předmětem je klauzule, že právo na zaplacení zádržného nevznikne, dojde-li k nabytí právní moci rozhodnutí o úpadku (případně konkursu) zhotovitele či prodávajícího.

V současné době jsme svědky velkého množství probíhajících insolvencí, byť počet insolvenčních návrhů mírně klesá. Není tedy raritní situace, kdy zhotovitel či prodávající nemůže dostát svým povinnostem odstranit vady v průběhu záruční doby, resp. nemůže garantovat odstraňování vad po celou dobu záruční doby, a to pro svůj insolventní stav. Za této situace bývá zahajováno insolvenční řízení, přičemž zásadním okamžikem je prohlášení konkursu. Účinky prohlášení konkursu nastávají ve smyslu § 245 InsZ okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku. Pro účely tohoto článku je klíčový § 250 InsZ, podle kterého nesplatné pohledávky proti dlužníku se prohlášením konkursu považují za splatné, nestanoví-li zákon jinak. Jedná se o právní fikci,¹⁸ jež představuje speciální pravidlo oproti § 1958 ObčZ, a to se týká i pohledávek, které nebyly prozatím přihlášeny do insolvenčního řízení. Pokud bude konkurs následně zrušen, účinek zesplatnění pohledávek věřitelů pomine.¹⁹ Výše uvedené účinky nastávají pouze v případě konkursu, pro jiné způsoby řešení úpadku se § 250 InsZ neuplatní.²⁰

V aplikační praxi přirozeně vyvstala otázka, jaký vliv má aplikace § 250 InsZ na zádržné. Dochází tak prohlášením konkursu ke zesplatnění práva na úhradu zádržného? Před vlastní analýzou platnosti insolvenční doložky je potřeba identifikovat jednotlivé protichůdné zájmy smluvních stran.

1. Zájmy prodávajícího či zhotovitele

Prodávající či zhotovitelé a zejména pak insolvenční správci mohou namítat, že se tímto uměle snižuje majetková podstata, která by byla způsobilá uspokojit věřitele ve vyšší míře. Uvedený argument rozhodně může podpořit skutečnost, kdy k prohlášení konkursu dojde např. jeden měsíc před uplynutím záruční doby. V takovém případě může být racionálně namítáno, že účel záruční doby byl takřka splněn, přičemž by měl dlužník obdržet alespoň alikvotní část zádržného. Argument sílí zvláště v případě, kdy je postaveno na jisto, že předmět plnění žádné vady nemá. Právě z těchto důvodů napadají insolvenční správci (vyjma toho, že nesprávně poukazují na § 250 InsZ; viz níže) kupujícího či objednatele, že se na úkor zhotovitele či prodávajícího bezdůvodně obohacují.

2. Zájmy kupujícího či objednatele

Na druhou stranu lze argumentovat ve prospěch insolvenčních doložek, že představují právní prostředek, jímž může objednatel či kupující eliminovat (nebo alespoň zmírnit) negativní důsledky spojené s případnou ztrátou nároků z poskytnuté záruky za jakost či práv z vadného plnění. Objednatel či kupující by v opačném případě nedisponoval žádnou pohledávkou, kterou by bylo možné přihlásit do insolvenčního řízení (srov. a contrario § 173 odst. 3 InsZ).

Byť může být v určitých situacích nespravedlivé zadržovat část ceny, když je postaveno na jisto, že předmět plnění je prostý vad, jsem přesvědčen, že insolvenční doložka nijak neodporuje zásadám insolvenčního řízení ve smyslu § 5 InsZ či pravidlům o platnosti právního jednání dle § 580 ObčZ. Jak už bylo výše uvedeno, insolvenční doložka představuje platné ujednání, jímž se stanoví způsob vypořádání nevyčerpané záruky pro případ zhotovitelova úpadku či úpadku prodávajícího.²¹

3. Vznik práva na úhradu zádržného či odsunutí splatnosti zádržného

Podstatou zádržného je to, že dokud není splněna povinnost jím zajištěná, nevzniká právo na zaplacení zadržované části ceny. Je potřeba odmítnout argument NS, který tvrdí, že dokud není splněna zajištěná povinnost, není zadržená část ceny díla dosud splatná.²² Stejně tak tomu není v případě zákonného zádržného dle § 2108 ObčZ. Samotná splatnost je totiž podmíněna vznikem práva na zaplacení určité části ceny, nutně tedy musí následovat potom, co již právo na úhradu zádržného vzniklo. Typicky splatnost zádržného nastává až po výzvě prodávajícího, resp. zhotovitele. Mám za to, že v tomto ohledu nemůže obstát ani názor, že principem zadržení je započtení nároků na slevu z ceny proti nároku zhotovitele na doplacení ceny.²³ Ke kompenzaci je totiž nutné, aby pohledávka druhé smluvní strany existovala ve smyslu formální likvidity (byť není splatná).²⁴ Dosud neexistující pasivně započítávaná pohledávka je nekompenzabilní.²⁵ Není tudíž pravdou tvrzení D. Ondrejové:

„Zhotovitel (prodávající) je tak motivován dodat bezvadné zboží (dílo) či případné vady v určité době odstranit. Pokud k tomu nedojde, nestane se pozastávka (zádržné) splatnou a naopak objednatel může dané prostředky využít pro nápravu vad.“²⁶

S ohledem na výše uvedené nejsou doktrinálně správná ujednání smluvních stran, která zadržovanou část ceny díla považují za dosud nesplatnou, a to až do té doby, kdy bude zajištěná povinnost splněna. Ve skutečnosti jde o to, že dokud není splněna zajištěná povinnost, nevznikne soukromé subjektivní právo na zaplacení zadržené části původně sjednané ceny. Tato právní argumentace je zcela klíčová pro analýzu platnosti insolvenčních doložek, které jsou předmětem tohoto článku.

Můj závěr může podpořit přiléhavé rozhodnutí NS:

„Ujednání o pozastávce ceny díla může představovat v konkrétním případě vznik práva na zaplacení (části) ceny díla (jako ujednání o právu na zaplacení zbývající ceny díla vázané na dokončení díla bez vad) a nikoliv splatnosti.“²⁷

Rovněž lze citovat závěr nedávného rozhodnutí NS, podle kterého

„pohledávka zhotovitele na zaplacení ‚zadržené‘ části ceny díla (pozastávky) vznikne (může vzniknout) jen tehdy, budou-li splněny předpoklady určené smlouvou o dílo. Mezi ně typicky patří (a jinak tomu nebylo – se zřetelem k obsahu obou uzavřených smluv o dílo – ani v poměrech nyní projednávané věci) dokončení díla bez vad a nedodělků, uplynutí sjednané záruční doby, eventuálně (bylo-li plnění zhotovitele vadné) také vypořádání nároků objednatele vyplývajících z odpovědnosti zhotovitele za vady díla.“²⁸

Přiléhavé je též následující rozhodnutí:

„Uvedené ujednání o pozastávce upravuje ve stanoveném rozsahu vznik práva na zaplacení (části) ceny díla, a nikoli vznik splatnosti, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Za použití pravidel výkladu, upravených v § 266 ObchZ, zejména též výkladu gramatického a logického, k jinému závěru dospět nelze. Je třeba rozlišovat vznik práva na zaplacení a splatnost tohoto práva (nároku).“²⁹

Stejně tak lze můj závěr opřít o výslovné znění § 2610 odst. 1 ObčZ, podle kterého právo na zaplacení ceny díla vzniká provedením díla. Smluvní strany se v mezích tohoto ustanovení odchýlily, když si v podstatě ujednaly, že právo na zaplacení části ceny díla vzniká až po předání díla, resp. nastane-li jiná smluvená okolnost.

Pokud jde o problematiku promlčení práva kupujícího či objednatele na odstranění vady, tato skutečnost neznamená, že je potřeba zadržovanou část uhradit druhé smluvní straně, neboť – jak už bylo výše řečeno – dokud nejsou splněny podmínky pro úhradu zadržované části ceny, tak pohledávka neexistuje.³⁰

Na základě výše uvedeného rozboru lze dojít k závěru, že věřitelé dlužníka se nemohou poměrně uspokojit ze zádržného, neboť tato pohledávka dlužníka k okamžiku prohlášení konkursu ještě nevznikla. Fikce v podobě § 250 InsZ se tak na zádržné nemůže uplatnit, což potvrdil i NS ve svém nedávném rozhodnutí:

„Obdobnou povahu pak má také ujednání smluvních stran o snížení ceny díla o částku odpovídající dohodnuté pozastávce (popř. o určenou hodnotu záruky) pro případ nevyčerpání poskytnuté záruky v důsledku úpadku zhotovitele (popř. jiné ve smlouvě označené okolnosti). I takové ujednání v konečném důsledku (ve stanoveném rozsahu) upravuje vznik práva na zaplacení (části) ceny díla s tím, že její výši činí závislou na tom, zda za trvání smluvního vtahu účastníků (dříve než zhotoviteli vznikne právo na doplacení zbývající ‚zadržené‘ části ceny díla) nastane ve smlouvě konkretizovaná okolnost.“³¹

Důsledkem aplikace insolvenční doložky je tak umělé snížení původně sjednané částky (nikoliv sleva z ceny, byť je následek obsahově obdobný).

4. Úpadek toho, kdo zádržné zadržuje

Nezřídka dochází také k tomu, že se v úpadku nachází přímo kupující či objednatel. V praxi daná skutečnost nečiní mnoho problémů a řešení je v zásadě jednoduché. V případě úpadku objednatele či kupujícího je nutné, aby se zhotovitel či prodávající v zákonné lhůtě přihlásil do insolvenčního řízení, přičemž pohledávka na zádržném má povahu pohledávky nepodřízené, peněžité, nesplatné a vázané na odkládací podmínku (srov. § 253 InsZ ohledně režimu nesplněných smluv o vzájemném plnění).³²

V rámci předloženého článku jsem se zabýval problematikou zádržného zejména s ohledem na § 250 InsZ. Chtěl jsem zde postavit na jisto, zda insolvenční doložky vyhovují z hlediska možnosti a dovolenosti právnímu řádu České republiky. Na základě výše provedené analýzy konstatuji, že insolvenční doložka je smluvním institutem, který vyhovuje pravidlům ohledně platnosti právního jednání, jakož i zásadám insolvenčního řízení.³³ Pro vznik práva na úhradu zádržného je rozhodující, zda byla naplněna zajišťovaná povinnost či zda nastala smluvně specifikovaná okolnost. Nemohou být proto právně relevantní názory, že kupující či objednatel musí uhradit alikvotní část zádržného korespondující např. s již uplynulou částí záruční doby. Většina vad je notifikována právě při samém závěru běhu záruční doby. Další výzkum by mohl být věnován potenciálním nárokům kupujícího či objednatele v případě úpadku zhotovitele či prodávajícího, kdy zádržné není sjednáno a cena byla již zcela uhrazena.³⁴