V současné právní teorii i v soudní praxi panuje shoda, že mezi civilním právem procesním a hmotným je zásadní rozdíl. Hmotné právo upravuje dovolené chování nebo určité chování zakazuje anebo stanoví určité povinnosti lidí a jiných subjektů soukromého práva v jejich vzájemných společenských vztazích osobních, rodinných a majetkových.¹ Naproti tomu procesní právo normuje postup při realizaci či ochraně hmotného práva v řízení před soudem, jakož i práva, povinnosti a formální mechanismy, jimiž se subjekty soukromého práva a soud během řízení musejí řídit.² Jestliže student práv důsledně neodděluje právo hmotné a právo procesní, u státní zkoušky zpravidla neuspěje.

Tradiční dělení norem civilního práva na pravidla hmotná a na pravidla procesní však naráží na překážku, že některé původem procesněprávní normy mají zvláštní vlastnost spočívající v tom, že definují právní sílu hmotného práva věřitele pro případ, že dlužník později (po vzniku závazku) není ochoten nebo schopen svůj závazek splnit, i když věřitel už má v ruce exekuční titul.

Těmito normami jsou procesní ustanovení definující vlastnost vykonatelnosti exekučního titulu, jakož i způsoby výkonu a další předpoklady, které limitují případné možnosti věřitele (nyní oprávněného) k prosazení jeho práva i přes nečinnost nebo dokonce proti vůli dlužníka (nyní povinného).³ Tyto normy se od běžných norem procesního práva liší tím, že nedefinují, jak má soud nebo účastníci během řízení postupovat (například jakým typem rozhodnutí má soud rozhodnout o návrhu na záměnu účastníků nebo kterak soud v aktuálním řízení komunikuje s účastníky, předvolává-li je k jednání nebo jestliže jim doručuje rozsudek)․ Naopak jejich prostřednictvím zákon definuje, za jakých dalších, v hmotném právu přímo nedefinovaných podmínek věřitel může své právo nyní už vtělené do exekučního titulu vymoci prostřednictvím exekučního soudu nebo exekutora.

Tato procesní pravidla (říkejme jim třeba sponové normy) jsou s hmotným právem nerozlučně spjata, protože bezprostředně navazují na hmotněprávní ustanovení, která vymezují obsah práva věřitele (oprávněného), které má být realizováno skrze vykonatelný exekuční titul. Jak věřitel, tak dlužník totiž mají právo očekávat, že porušení závazku bude mít po celou dobu jeho trvání tytéž následky, nejen následek hmotněprávní (zpravidla to, že dlužník má povinnost splnit závazek dodatečně), ale i že zůstanou stále stejné i druhotné předpoklady pro jeho vymožení, tedy jakým zákonným způsobem a za kterých podmínek bude věřitel oprávněn se na dlužníku domoci splnění závazku.

Demonstrujme na příkladech. Věřitel s dlužníkem uzavřel smlouvu o zápůjčce. Oba v době vzniku závazku věděli, že nevrátí-li dlužník zapůjčené peníze a věřitel získá vykonatelný rozsudek ukládající dlužníku povinnost k navrácení zapůjčených peněz, v exekuci bude možné postihnout nejen movité a nemovité věci dlužníka, ale třeba i jeho mzdu (viz § 276 a násl. OSŘ, § 59 a násl. EŘ). Kdyby zákonodárce později procesní předpisy upravující exekuci změnil tak, že vymožení povinnosti k peněžitému plnění srážkami ze mzdy vůbec nebude možné, dojde ex post (po vzniku peněžitého závazku) k tomu, že oprávnění věřitele domoci se svého práva ztratí na síle. A to vůči věřiteli nepředvídatelně, a tedy nespravedlivě. Dokonce k úplné ztrátě právní síly oprávnění věřitele by došlo v případě, že by povinnému vznikl hmotněprávní závazek vystěhovat se z bytu oprávněného, ale zákonodárce by po vzniku této povinnosti zrušil procesní ustanovení, která umožňují exekuci vyklizením. Takže by dodatečně přestal existovat způsob, jak právo věřitele realizovat.

Z právě popsaných příkladů plyne, že soukromé právo nebo povinnost je definováno nejen svým obsahem, ale i tím, zda a za jakých okolností je lze nuceně realizovat. Tato druhá vlastnost materiálního práva (povinnosti) je s vlastním obsahem materiálního práva (povinnosti) natolik provázána, že musí být (stejně jako hmotné právo samotné) definitivně ukotvena už k okamžiku vzniku hmotného práva. Jinak dojde k tomu, že materiální právo věřitele bude později změnou procesních předpokladů pro jeho vykonatelnost zcela nebo zčásti posíleno nebo naopak zeslabeno. Takový následek má reálně tytéž účinky, jako by došlo k tzv. pravé retroaktivitě norem hmotného práva, které dodatečně změní obsah již existující povinnosti.⁴

Lze tedy uzavřít, že tzv. sponové normy (tedy procesní normy definující vykonatelnost exekučního titulu, jakož i způsoby a další předpoklady, které limitují případné možnosti věřitele k vynucení jeho hmotného práva i přes nečinnost nebo dokonce proti vůli dlužníka), se natolik přimykají k normě hmotného práva, která definuje samotný obsah povinnosti, že fungují jako její součást. Proto by zákonodárce neměl postupovat tak, že účinky nově ustavených procesních norem upravujících vykonatelnost exekučního titulu a její meze naváže na časový okamžik, k němuž došlo až po vzniku závazku, jenž má být vykonán.

Přesto tak zákonodárce někdy postupuje a soudům nezbývá než respektovat jeho vůli, je-li jasně vyjádřena v přechodných ustanoveních novely zasahující do tzv. sponových norem. Proto NS například judikoval, že exekuci srážkami ze mzdy manžela povinného a přikázáním jiné pohledávky manžela povinného prováděnou na základě exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem podle § 262a odst. 2 OSŘ ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015 nelze od 1. 7. 2015 nadále provádět.⁵

Pro pravě retroaktivní zásah do tzv. sponových norem však musí být mimořádná příčina, kterou zákonodárce má v důvodové zprávě vysvětlit a jež zpravidla spočívá v tom, že ke změně sponových norem, které dopadají na už existující povinnosti, dochází proto, že předchozí možnosti věřitele nuceně realizovat již existující právo byly ve vztahu k dlužníku nevyvážené, a tedy mimořádně nespravedlivé (k výjimkám, kdy je pravá retroaktivita sponových norem přípustná, viz níže).

Jestliže zákonodárce jednoznačnou vůli k pravě retroaktivnímu účinku nově ukotvené sponové normy neprojeví, soudy jí takový účinek nepřiznají.

Právě s ohledem na výše napsané NS judikoval, že „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu § 262b odst. 1 OSŘ, na jehož základě soud posoudi, zda je majetek ve SJM nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí). Na druhé straně dovodil, že chce-li manžel povinného dosáhnout toho, že během exekuce vůči povinnému nebude postiženo SJM nebo výlučný majetek manžela povinného, musí využít procesních nástrojů, které mu dává k dispozici aktuální procesní právo, a nikoliv nástrojů, které za tím účelem existovaly v době vzniku závazku, který se vykonává. Vznikl-li tedy vykonávaný peněžitý závazek povinného do 31. 12. 2013, použijí se pro účely zvážení, zda lze k jeho uspokojení realizovat i majetek ve SJM nebo výlučný majetek povinného, hmotněprávní normy a judikatura dopadající na období do 31. 12. 2013. Manžel povinného však nemůže podat žalobu o vyloučení věci z exekuce podle § 267a OSŘ ve znění do novely č. 139/2015 Sb., ale návrh na částečné zastavení exekuce podle § 262b odst. 1 OSŘ.⁶

NS tak dává najevo, že způsob a podmínky pro nucené prosazení závazku cestou exekuce mají být neměnné a ukotvené k okamžiku vzniku exekvovaného závazku, protože právě k tomuto okamžiku povinnost vzniká jako zásadně neměnná skutečnost, která si má zachovat stále tutéž právní sílu (prosaditelnost). Naopak formální procedura, v jejímž rámci soud posuzuje, zda závazek skutečně má být podle hmotného práva vykonán určitým způsobem nebo z určitého majetku, se řídí aktuálním procesním právem.

Ze zásady, že způsob a podmínky nucené realizace již existující povinnosti jsou od doby vzniku závazku neměnné, může zákon ustavit výjimky. Tyto výjimky však musejí být legitimní, protože zakládají následky, které jsou obdobou tzv. pravé retroaktivity. Například NS dovodil, že v exekuci prodejem nemovitých věcí nelze samostatně postihnout stavbu (není možné vydat exekuční příkaz) poté, co se stala součástí pozemku podle § 3054 ObčZ, případně § 3058 odst. 1 ObčZ, a to bez ohledu na to, kdy vznikl dluh, pro který je exekuce vedena.⁷ Stavba jako samostatná věc už totiž zanikla tím, že se stala součástí jiné věci.

Další legitimní výjimku ze zásady, že způsob a podmínky vykonatelnosti již existující povinnosti jsou od doby vzniku závazku neměnné, odůvodňuje případný fakt, že pro posouzení obsahu povinnosti (tedy co a vůči komu může věřitel požadovat) je rozhodující nejen doba vzniku závazku, ale i další přidružená (složená) právní skutečnost.⁸ NS v této souvislosti například judikoval, že není-li dluh povinného součástí SJM proto, že do 31. 12. 2013 (tedy před účinností ObčZ) došlo k zúžení SJM, lze oprávněného uspokojit z výlučného majetku manžela povinného jen v případě, že to s ohledem na toto zúžení připouští právní úprava obsažená v ObčZ 1964, účinná do 31. 12. 2013.⁹ Přidruženou (a rozhodující) právní skutečností pro posouzení procesních mezí vykonatelnosti tedy nebude to, že vykonávaný závazek vznikl až po 31. 12. 2013, ale fakt, že do 31. 12. 2013 a před vznikem závazku už došlo k zúžení SJM.

Úzká propojenost mezi sponovými normami a hmotným právem se projevuje i tak, že sponové normy mohou být základem pro výklad konkrétního hmotněprávního institutu, jehož obsah materiální právo výslovně neřeší. Například v současnosti část teorie uzavírá, že pohledávka, jak je v hmotném právu definována od 1. 1. 2014, je věcí. Podle § 489 ObčZ totiž je věcí v právním smyslu vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.¹⁰ Na druhé straně lze argumentovat tak, že závazkové právo je i v ObčZ upraveno zvlášť od věcných práv (v § 1721 a násl. ObčZ) a pohledávka je i nadále nikoliv absolutním, ale jen relativním majetkovým právem. Takže pohledávka není věcí, ale majetkovou hodnotou, která je odlišná od věci.¹¹

Z pohledu procesního (exekučního) práva je však situace jasná. Zatímco věc se exekučně realizuje prodejem (§ 321 a násl. OSŘ, § 66 a násl. EŘ), pohledávka se realizuje svým přikázáním (§ 303 a násl. OSŘ, § 62 a násl. EŘ). Procesní (exekuční) právo si totiž nemůže dovolit „luxus“ teoretického bádání nad tím, zda pohledávka je nebo není věcí, ale musí respektovat rozdíly, které mezi „věcí“ a „pohledávkou“ i v právním smyslu existují a jež nevyhnutelně vedou k odlišnému způsobu jejich realizace (srov. § 323 odst. 1 OSŘ).

Právě proto, že pohledávku při úhrnném vyhodnocení jejích vlastností projevujících se mimo jiné i v exekuci nelze pokládat za „věc v právním smyslu“, NS uzavřel, že v procesním právu má pohledávka svůj vlastní režim postižení, který je odlišný od postižení „movitých věcí“ ve smyslu § 321 a násl. OSŘ. Proto není možné uzavřít, že by pohledávka mohla být vyloučena z exekuce při splnění předpokladů podle § 322 OSŘ.¹²

Sponové normy vytvářejí svébytnou kategorii právních norem. Jsou sice procesního původu, ale přimykají se ke hmotnému právu upravujícímu obsah vykonávané povinnosti právě proto, že definují její sílu pro případ, že dlužník neplní svoji materiální povinnost dobrovolně. Zákonodárce by měl tento fakt respektovat, a novelizuje-li sponové normy, měl by přechodná ustanovení formulovat tak, aby předešel jejich pravé retroaktivitě. Ze zvláštního charakteru sponových norem též plyne, že při výkladu obsahu hmotněprávního institutu, který má být jejich prostřednictvím exekučně realizován, je třeba zohlednit nejen samotné hmotněprávní normy (například § 489 ObčZ definující pojem věci v právním smyslu a jeho vztah k § 1721 a násl. ObčZ upravujícím pojem a režim pohledávky jako relativního závazku), ale i normy sponové. Jestliže tak učiníme, jen stěží můžeme hájit právní názor, že věcí v právním smyslu je i pohledávka. Pohledávka je totiž zvláštní majetkovou hodnotou, která se pro své specifické vlastnosti realizuje jinak než právo k věci.