Věděl-li ten, kdo někoho pomluvil ( § 2), že skutečnost, kterou uvedl nebo dále sdělil, je nepravdivá, bude soudem potrestán, nejde-li o čin přísněji trestný, pro přestupek vězením od jednoho do šesti měsíců, a byl-li čin spáchán obsahem tiskopisu, pro přečin tuhým vězením od tří měsíců do jednoho roku.

Jestliže vinník utrhal někomu na cti podle promyšleného plánu s úmyslem, aby rozvrátil rodinný život jeho nebo člena jeho rodiny neb aby zničil hmotnou existenci takové osoby, bude potrestán tuhým vězením od od jednoho do šesti měsíců, a byl-li čin spáchán obsahem tiskopisu, tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku.

Ochrany cti podle tohoto zákona požívají též:

Politické spolky, politické organisace a periodické tiskopisy požívají však ochrany cti toliko proti trestným činům uvedeným v § § 2 a 3, které byly spáchány obsahem tiskopisu nebo před početným shromážděním, a jen tehdy, směřuje-li čin proti spolku, organisaci nebo periodickému tiskopisu, jejichž sídlo (místo vydání) leží v Československé republice.

Čin uvedený v § § 1, 2 nebo 4 není trestný, byla-li jím plněna právní povinnost nebo vykonáváno právo a meze tohoto oprávnění nebyly překročeny nebo nebyly-li překročeny meze věcného posuzování vědeckého, uměleckého nebo jiného podobného výkonu.

Čin uvedený v § § 1 nebo 2 není trestný též:

Čin, spáchaný obsahem tiskopisu, rozšiřovaného spisu, ve shromáždění nebo před zástupem, je jen tehdy beztrestný z důvodu uvedeného v odst. 2, písm. b), je-li uvádění nebo sdělování skutečností, o jaké jde, ve veřejném zájmu nebo bylo-li ho potřebí k obhájení oprávněného důležitého zájmu soukromého.

Veřejným zájmem se rozumí zejména zájem, který má společnost nebo její jednotlivé složky na uspořádání věcí veřejných a sociálních, na zachovávání zákonů a nařízení a na odstranění zlořádů z veřejné správy a z veřejného života vůbec․

Je-li tu některý důvod vylučující trestnost, není trestná ani osoba odpovědná za zanedbání povinné péče při vydání tiskopisu, jehož obsahem byl trestný čin spáchán.

Důkaz pravdy a omluvitelného omylu [ § 6, odst. 2, písm. a) a b)] je přípustný jen na návrh obviněného.

Byla-li uvedena nebo sdělena skutečnost života rodinného nebo vůbec soukromého, je důkaz pravdy a omluvitelného omylu přípustný jen v těchto případech:

Nebyla-li pravdivost uvedené nebo sdělené skutečnosti dokázána, vysloví to soud na návrh žalobce v rozsudku.

Byl-li někdo obviněn z trestného činu, stačí k důkazu pravdy pravoplatný odsuzující rozsudek (nález).

Byl-li někdo obviněn z nějakého na cti důtklivého smýšlení nebo takové vlastnosti neb ukazuje-li užitý výraz na takové smýšlení nebo takovou vlastnost, stačí k důkazu pravdy, dokáží-li se takové jeho skutky, které obvinění ospravedlňují.

Při posouzení smyslu a obsahu projevu a při rozhodnutí otázky, zda se zdařil důkaz pravdy nebo důkaz omluvitelného omylu, přihlédne soud ke všem částem projevu, které zřejmě vnitřně souvisejí, a to i když určitá část projevu, obsahující takové souvislé skutečnosti, není stíhána. K tomu, že nebyly dokázány podřadné, na podstatě obvinění ničeho neměnící skutečnosti, nebudiž přihlíženo.

Soud upustí od uložení trestu pro trestný čin uvedený v § § 1, 2 nebo 4:

Soud upustí od uložení trestu pro trestný čin uvedený v § 1 také, jestliže se vinník dopustil činu jen z ukvapení nebo rozčilení, způsobeného přímo předcházejícím vyzývavým nebo pohoršlivým chováním toho, komu bylo na cti ublíženo, a způsob, jakým byl čin spáchán, je okolnostmi omluvitelný.

Soud může upustiti od uložení trestu pro činy uvedené v § § 1, 2 nebo 4, jestliže vinník poskytl tomu, komu bylo ublíženo, nejpozději před začátkem hlavního přelíčení (líčení) přiměřené zadostučinění. Uvažuje o přiměřenosti zadostučinění, přihlédne soud k okolnostem případu, zejména k obsahu a formě ublížení, k rozšíření projevu, k dotčenému zájmu, k chování vinníkovu po činu, zvláště pak k tomu, zda ublížení nebylo v jakékoliv

formě opakováno.

Ustanovení odst. 1, č. 2, neplatí, jestliže po uvedeném rozhodnutí nastaly nebo byly zjištěny takové nové skutečnosti, pro které nelze zadostučinění pokládati za přiměřené.

Ustanovení odst. 1, 3 a 4 platí obdobně o přestupku zanedbání povinné péče při vydání tiskopisu, jehož obsahem byl spáchán některý trestný čin tam uvedený.

Je-li to v zájmu veřejném nebo v důležitém zájmu žalobce, může mu soud přiznati na jeho návrh právo, aby dal uveřejniti odsuzující rozsudek na útraty odsouzeného. Tento výrok pojme soud do rozsudku a stanoví, zda má býti uveřejněn jen rozsudečný nález či také důvody nebo podstatný jejich obsah ve znění, které určí. Rovněž stanoví soud způsob a ostatní podmínky uveřejnění, dobu, do které se má státi, a nejvyšší částku útrat uveřejnění, které nese osoba k tomu povinná. Ve více než ve dvou periodických tiskopisech uveřejnění povoleno býti nesmí.

Podmíněným odkladem výkonu trestu není odložen výkon výroku o uveřejnění rozsudku.

Pokus přečinů uvedených v tomto zákoně je trestný i v zemi Slovenské a Podkarpatoruské.

Doba, jejíž uplynutí se vyžaduje k promlčení trestního stíhání pro činy uvedené v tomto zákoně, činí šest měsíců.

Činy trestné podle tohoto zákona stíhají se na žalobu soukromou.

Trestné činy uvedené v § § 1 až 3 stíhají se na žalobu veřejnou, avšak se zmocněním, směřují-li:

Zmocnění udílí:

Trestné činy uvedené v tomto zákoně, které směřují proti hlavě cizího státu nebo které byly spáchány proti zástupci cizího státu uznanému vládou republiky při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, mohou býti stíhány také žalobou veřejnou. To platí však jen tehdy, je-li po této stránce zaručena v příslušném cizím státě vzájemnost a požádá-li o trestní stíhání jeho vláda nebo zástupce uznaný vládou republiky. Byla-li žádost odvolána, upustí žalobce od stíhání.

Byly-li trestné činy uvedené v § § 1 až 3 spáchány proti soudci, proti veřejnému úředníku neb orgánu nebo proti osobě v činné vojenské službě a vztahují-li se na výkon jejich pravomoci nebo povolání, může býti vznesena ve lhůtě, příslušící k podání soukromé žaloby této osobě, také žaloba veřejná. K tomu je však potřebí zmocnění této osoby, a nemůže-li býti vyslechnuta, zmocnění úřadu (velitelství) jí představeného; není-li takového úřadu, udílí zmocnění vláda. Toto ustanovení platí, i když uvedené osoby již nezastávají svůj úřad nebo povolání.

K soukromé žalobě je oprávněn ten, komu bylo trestným činem ublíženo.

Směřuje-li trestný čin proti zemřelému nebo nezvěstnému, přísluší právo k žalobě jeho manželu, dětem, vnukům, rodičům a starým rodičům. Není-li jich nebo spáchala-li trestný čin proti zemřelému nebo nezvěstnému některá z uvedených osob a není tu jiné takové osoby oprávněné k soukromé žalobě, přísluší právo k žalobě jeho sourozencům a těm jiným osobám, které před jeho smrtí nebo před tím, než se stal nezvěstným, žily s ním trvale ve společné domácnosti.

Na osoby uvedené v odst. 2 přechází ve stanoveném pořadí oprávnění k žalobě také tehdy, zemře-li oprávněný před uplynutím lhůty k žádosti za trestní stíhání; lhůta se počíná pro ně v tomto případě smrtí oprávněného. Zemře-li soukromý žalobce po podání žádosti za trestní stíhání, mohou uvedené osoby prohlásiti u soudu do dvou měsíců od jeho smrti, že trvají při trestním stíhání. Neučiní-li tak v uvedené lhůtě, trestní řízení se zastaví.

Za osoby mladší než osmnáct let a za osoby zbavené svéprávnosti s výjimkou marnotratníků vykonává právo k žalobě jejich zákonný zástupce. Není-li ho nebo je-li odpor zájmů nebo spáchal-li trestný čin na takové osobě její zákonný zástupce neb odpírá-li zákonný zástupce bezdůvodně podati žalobu, ustanoví příslušný trestní soud první stolice na žádost uvedené osoby zástupce, který je povolán vykonávati za ni právo k žalobě. Osoba, která žádá, aby jí byl ustanoven takový zástupce, musí tak učiniti ve lhůtě, která by jinak příslušela jí samé k podání žádosti za trestní stíhání.

Za korporace vykonávají právo k žalobě osoby, které jsou povolány zastupovati je ve sporech před soudem civilním. Za politické organisace, pokud nejsou osobami právnickými, vykonávají toto právo osoby, které podle organisačních pravidel jsou oprávněny zastupovati je na venek.

Za periodický tiskopis vykonává právo k žalobě jeho vlastník, vydavatel neb odpovědný redaktor.

Lhůta k podání žádosti za stíhání se počíná v případech uvedených v odst. 1 až 3 teprve dnem, kdy oprávněná osoba, a je-li takových osob několik, kdy první z nich se dověděla o trestném činu a o osobě vinníkově. Ustanovil-li soud osobu, která je povolána vykonávati právo k žalobě, teprve po spáchání trestného činu, nepočíná se lhůta k podání žádosti za trestní stíhání dříve, než soud zpravil tuto osobu o jejím ustanovení.

Stíhání trestného činu soukromou žalobou je vyloučeno, jestliže osoba oprávněná k soukromé žalobě, dověděvši se o činu, jej vinníku výslovně prominula nebo nepodala soudu žádost za trestní stíhání do dvou měsíců od té doby, kdy se dověděla o činu a o osobě vinníkově. Žádost za trestní stíhání pokládá se za podanou včas, i když byla podána v této lhůtě u nepříslušného soudu; tento soud postoupí ji soudu příslušnému.

Došlo-li soudu nebo státního zastupitelství ve lhůtě uvedené v odst. 1 trestní oznámení pro čin, který se stíhá veřejnou žalobou podle jiného než tohoto zákona, a odepřel-li státní zástupce stíhati nebo skončilo-li trestní řízení, zavedené na takovou veřejnou žalobu, zastavením nebo zprošťujícím rozsudkem, může býti soukromá žaloba pro týž čin podána i tehdy, když lhůta uvedená v odst. 1 již uplynula, nejpozději však do patnácti dnů od té doby, kdy oprávněný byl o tom státním zástupcem nebo soudem zpraven, a nebyl-li zpraven, do dvou měsíců ode dne, kdy trestní oznámení bylo odloženo nebo kdy zprošťující rozsudek neb usnesení o zastavení řízení nabyly právní moci.

Zúčastnilo-li se trestného činu několik osob, vztahuje se soukromá žaloba jen na toho, na koho byla podána. Došlo-li v takovém případě ke smíru nebo k rozsudku, může býti soukromá žaloba podána proti ostatním vinníkům, jen když si oprávněný před smírem nebo do konce průvodního řízení výslovně vyhradil právo je stíhati.

Došlo-li ke smíru nebo k rozsudku o soukromé žalobě pro některý čin trestný podle tohoto zákona, může jedna strana stíhati druhou stranu pro jiný takový trestný čin, který proti ní spáchala do ujednání smíru nebo do konce průvodního řízení, jen když si před smírem nebo před ukončením průvodního řízení výslovně vyhradila právo ji stíhati. Této výhrady není potřebí, dověděl-li se oprávněný o trestném činu neb o osobě vinníkově teprve po ujednání smíru neb po ukončení průvodního řízení.

I když si strana vyhradila podle ustanovení odst. 1 právo stíhati druhou stranu, je stíhání vyloučeno, nebyla-li žádost za trestní stíhání podána v zákonné lhůtě.

Ustanovení odst. 1 platí i tehdy, je-li trestný čin vzájemně spáchaný ve skutkové souvislosti s činem, pro který došlo ke hlavnímu přelíčení. Žádost za trestní stíhání vzájemně spáchaného činu lze však v takovém případě podati ještě do patnácti dnů po ujednání smíru nebo po ukončení průvodního řízení, i když zákonná lhůta k podání soukromé žaloby již uplynula.

Soukromý žalobce může upustiti od stíhání neb omeziti žalobní návrh toliko na uznání obžalovaného vinným, jen dokud soud první stolice nepočal prohlašovati rozsudek.

Upuštění od stíhání neb omezení soukromé žaloby vztahuje se jen na obviněného, který je v příslušném prohlášení uveden.

Upustil-li soukromý žalobce od stíhání, nemůže pro týž čin žalobu znovu podati. Prohlášení, že se žalobní návrh omezuje toliko na uznání obžalovaného vinným, nemůže býti odvoláno.

Vzniklo-li z téhož činu právo k soukromé žalobě několika osobám, budiž o všech podaných žalobách konáno společné řízení a rozhodnuto jediným rozsudkem, ačli by tím nenastaly průtahy řízení.

Byl-li obviněný odsouzen pravoplatně k trestu na žalobu jedné z uvedených osob, má soud, ukládá-li pro týž čin trest na žalobu jiné takové osoby, přiměřeně přihlédnouti k trestu uloženému dřívějším rozsudkem, tak, aby odsouzený nebyl potrestán přísněji, než kdyby bylo o obou žalobách rozhodnuto jediným rozsudkem.

Rozhodnul-li však soud pravoplatně o trestném činu, který směřuje proti osobě zemřelé nebo nezvěstné nebo proti periodickému tiskopisu, zaniká tím žalobní právo ostatních oprávněných osob.

Je-li v případech, uvedených v § 14, odst. 4 a 5, oprávněn k žalobě z téhož činu jak žalobce soukromý, tak i veřejný, a stíhá-li se čin žalobou veřejnou, může se ten, kdo je oprávněn k žalobě soukromé, toliko připojiti k trestnímu řízení. Učiní-li tak, má stejná procesní práva jako soukromý účastník (soukromá strana), avšak právo kopravným prostředkům přísluší mu ve stejném rozsahu jako soukromému žalobci. Také může činiti návrh na výrok podle § 7, odst. 3, a na uveřejnění rozsudku ( § 12). Pravoplatným zastavením řízení a pravoplatným rozsudkem, které byly vydány na žalobu veřejného žalobce, zaniká žalobní právo osoby, oprávněné k soukromé žalobě, a naopak.

Bylo-li v případech odst. 1 řízení zastaveno jen proto, že veřejný žalobce upustil od stíhání, může ten, kdo je oprávněn k soukromé žalobě, podati soukromou žalobu nebo prohlásiti, že přejímá stíhání. To však musí učiniti ihned, ustoupil-li veřejný žalobce od stíhání při jednání, u kterého byla oprávněná osoba přítomna, jinak do patnácti dnů od té doby, kdy ji soud o tom zpravil, a nebyla-li zpravena, do dvou měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení trestního řízení.

Ustanovení odst. 1 a 2 platí i tehdy, zahájil-li veřejný žalobce stíhání teprve, když již bylo zavedeno trestní řízení na žalobu soukromou. Podání soukromé žaloby má v takovém případě účinek připojení se k trestnímu řízení (odst. 1) a převzetí stíhání (odst. 2) i bez dalšího prohlášení oprávněné osoby.

Je-li k veřejné žalobě potřebí zmocnění, musí býti vykázáno soudu nejpozději při podání obžalovacího spisu. Nestalo-li se tak nebo bylo-li zmocnění odepřeno neb odvoláno, je stíhání veřejnou žalobou vyloučeno.

V řízení před soudy okresními budiž zmocnění vykázáno zároveň s žádostí za trestní stíhání. Nestalo-li se tak, vyzve soud veřejného žalobce, aby vykázal zmocnění do přiměřené lhůty, kterou zároveň určí. Tuto lhůtu může na žádost veřejného žalobce prodloužiti. Nezachová-li veřejný žalobce lhůtu, soud žádost za trestní stíhání zamítne.

Kdo udělil zmocnění, může je odvolati, dokud soud první stolice nepočal prohlašovati rozsudek.

Udělení a odvolání zmocnění vztahuje se jen na obviněného, který je v příslušném prohlášení uveden.

V řízení o soukromé žalobě pro trestné činy podle tohoto zákona a pro přestupek zanedbání povinné péče při vydání tiskopisu, jehož obsahem byl spáchán přečin podle tohoto zákona, platí obecná ustanovení s úchylkami uvedenými v tomto oddíle. S výjimkou ustanovení § § 27 až 31 a § § 34 a 35 platí tyto úchylky i v řízení o žalobě veřejné.

Žádost za trestní stíhání má býti podána u soudu a obsahovati stručné vylíčení děje, uvedení průvodů, jimiž má býti dokázán, a návrh na stíhání obviněného. Obsah tiskopisu, jímž byl trestný čin spáchán, budiž v žádosti uveden. Žádost budiž podána v tolika stejnopisech, aby mimo stejnopis určený pro soud mohlo býti doručeno každému obviněnému po jednom stejnopise.

Koná-li se trestní řízení, v němž veřejný žalobce stíhá čin podle jiného než tohoto zákona, stačí, jestliže ten, komu vzniklo z téhož činu oprávnění k soukromé žalobě, učiní na místě žádosti podle odst. 2 u soudu, u kterého se vede řízení v první stolici, písemný neb ústní návrh na stíhání obviněného pro případ, že nebude potrestán na návrh veřejného žalobce.

O žádosti za trestní stíhání rozhodne předseda kmetského soudu.

Žádost za trestní stíhání se pokládá zároveň za návrh na zahájení vyšetřování. Má-li předseda kmetského soudu za to, že by tento návrh měl býti podle ustanovení trestního řádu zamítnut, vyžádá si rozhodnutí radní komory (žalobního senátu).

Nezamítne-li soud žádost za trestní stíhání, dodá předseda kmetského soudu stejnopis žádosti obviněnému, a je-li jich několik, každému z nich. Zároveň obešle k jednání o smír strany i osoby, které postihuje ručení nebo kterým by mohla býti rozsudkem uložena nějaká povinnost (osoby zúčastněné). Předseda kmetského soudu může též požádati některý okresní soud, aby vykonal jednání o smír, když se tím toto jednání usnadní, urychlí nebo zlevní.

Podle ustanovení předcházejících odstavců budiž postupováno též v případech uvedených v § 23, odst. 3, avšak toliko tehdy, upustí-li veřejný žalobce od stíhání dříve, než se ve věci konalo hlavní přelíčení.

Jednání o smír budiž ustanoveno nejdéle na čtrnáct dnů; odročeno může býti zpravidla jen na souhlasnou žádost stran, a to jen jednou.

Jednání o smír je neveřejné. Řídí je u krajského soudu předseda kmetského soudu, u okresního soudu jeho přednosta, nebo soudce jimi k tomu ustanovený.

Nedostaví-li se některá strana k jednání o smír, má se za to, že smír odmítá. Osvědčí-li strana, která se k jednání o smír nedostavila, závažnou překážku, pro kterou tak učiniti nemohla, může býti jednání o smír na její žádost odročeno neb obnoveno. Opětné odročení neb obnovení je vyloučeno.

Nedošlo-li ke smíru, koná se vyšetřování; dostavil-li se obviněný k jednání o smír, budiž soudcem řídícím toto jednání ihned vyslechnut podle ustanovení platných pro vyšetřování. Soudce, který konal tento výslech, není vyloučen z účasti na hlavním přelíčení.

Útraty jednání nezakončeného smírem náležejí k útratám trestního řízení.

Na žádost kterékoliv strany nebo zúčastněné osoby ( § 24, odst. 3) rozhodne soudce řídící jednání o smír, a to podle možnosti hned při jednání o smír, nejpozději však do osmi dnů, jaké zadostučinění pokládá za přiměřené a jak by měly býti nahrazeny útraty, které stranám vzešly. Zároveň vysloví, v jaké lhůtě by mělo býti zadostučinění poskytnuto a útraty nahrazeny. Tato lhůta budiž podle okolností případu co nejkratší. Před jejím uplynutím nelze konati hlavní přelíčení.

Rozhoduje o přiměřenosti zadostučinění přihlédne soud k okolnostem případu ( § 9, odst. 3). Jako zadostučinění může určiti též příspěvek k určitému účelu dobročinnému neb obecně prospěšnému.

Proti rozhodnutí uvedenému v odst. 1 lze si stěžovati do tří dnů od jeho prohlášení, a nebyla-li strana při jeho prohlášení přítomna, do tří dnů od jeho doručení. O stížnosti rozhodne s konečnou platností v neveřejném sedění krajský soud ve sboru tří soudců. Před rozhodnutím budiž poskytnuta stěžovatelovu odpůrci možnost, aby se vyjádřil. Soudce, který řídil jednání o smír, je vyloučen z rozhodování o stížnosti.

Trestní řízení pro přestupek může býti zahájeno teprve, když bylo vykonáno smírčí řízení podle ustanovení § § 28 až 31. Toto ustanovení však neplatí:

Okolnost, že se nekonalo smírčí řízení, nemůže býti po započetí hlavního přelíčení uplatňována ani stranou, ani z moci úřední. Není také důvodem k opravnému prostředku proti rozsudku.

Smírčí řízení koná se na žádost osoby oprávněné k soukromé žalobě. Tato žádost budiž podána písemně neb ústně u příslušného smírčího ( § 28, odst. 1). Byla-li podána u nepříslušného smírčího, postoupí se příslušnému smírčímu a žadatel se o tom zpraví.

Potvrzení o tom, že bylo vykonáno smírčí řízení ( § 30), buď připojeno k žádosti za trestní stíhání. Nestalo-li se tak, postoupí soud žádost příslušnému smírčímu, aby vykonal smírčí řízení.

Smírčí řízení vykoná smírčí, v jehož obvodě bydlí obě strany. Nebydlí-li obě strany v témže smírčím obvodu, vykoná je smírčí v sídle okresního soudu nebo smírčí, v jehož obvodě bydlí obviněný.

Ke smírčímu roku buďtež předvolány obě strany. Smírčí rok je neveřejný a může býti odročen zpravidla jen na souhlasnou žádost obou stran, a to jen jednou.

Nedostaví-li se některá strana ke smírčímu roku, má se za to, že smír odmítá. Osvědčí-li strana, která se nedostavila ke smírčímu roku, závažnou překážku, pro kterou tak učiniti nemohla, může býti smírčí rok na její žádost odročen. Opětné odročení je vyloučeno.

Nedošlo-li ke smíru, náležejí útraty smírčího řízení s výjimkou útrat právního zastoupení k útratám trestního řízení. Došlo-li ke smíru a nedohodnou-li se strany jinak, nese každá strana sama útraty, které jí při smírčím řízení vzešly.

Ode dne, kdy příslušného smírčího došla žádost oprávněné osoby za vykonání smírčího řízení, až do dne, na který byl nařízen poslední smírčí rok, staví se jak žalobní lhůta uvedená v § 17, tak i promlčení trestního stíhání.

Postoupí-li soud smírčímu žádost za trestní stíhání, aby vykonal smírčí řízení ( § 27, odst. 4), staví se promlčení trestního stíhání ode dne soudního rozhodnutí, jímž byla žádost smírčímu postoupena, až do dne, kdy byla vrácena soudu s potvrzením o výsledku smírčího řízení.

Odvoláním lze odporovati též:

Řízení o odvolání koná se v těchto případech podle ustanovení platných pro řízení o odvolání proti výroku o trestu.

K útratám trestního řízení náležejí kromě útrat právního zastoupení stran také jejich nutná vydání.

Je-li soukromým žalobcem organisace, která není právnickou osobou, nebo periodický tiskopis, jsou povinny nahraditi místo nich útraty trestního řízení osoby, které za ně vykonávaly oprávnění k soukromé žalobě.

Konalo-li se trestní řízení pro několik činů a byl-li obviněný odsouzen jen pro některé z nich, má soud přiměřeně rozděliti povinnost k náhradě útrat nebo navzájem zrušiti útraty, které by si měly strany vzájemně nahraditi. Část, která má býti nahrazena, může býti určena číselně nebo v poměru k celku.

Byl-li obviněný zproštěn toliko pro omluvitelný omyl [ § 6, odst. 2, písm. b)], nemá proti žalobci nároku na náhradu útrat trestního řízení.

Upustí-li soud od uložení trestu, je odsouzený povinen nahraditi útraty trestního řízení. Upustí-li však soud od uložení trestu z důvodu uvedeného v § 9, odst. 2, může odsouzeného zprostiti povinnosti, aby nahradil soukromému žalobci útraty, neb uložiti mu, aby je nahradil jen z části; to platí i tehdy, upustí-li soud od uložení trestu z důvodu uvedeného v § 9, odst. 1, č. 2., nebo v § 9, odst. 3, avšak toliko pokud jde o útraty, které vzešly potom, kdy nastala skutečnost odůvodňující upuštění od potrestání.

Straně, která ve zřejmém úmyslu protahovati řízení nabídla důkazy, které mohla uplatniti již dříve, může soud nehledě na výsledek trestního řízení uložiti, aby nahradila odpůrci zcela nebo z části útraty, které mu z provádění takových důkazů vzešly. Na návrh odpůrce nebo z úřední moci může soud vyzvati stranu, aby osvědčila, že takové důkazy dříve uplatniti nemohla.

Smírčího a potřebný počet náhradníků jmenuje na dobu tří let president krajského soudu z osob navržených okresním výborem. Co je dále ustanoveno o smírčím, platí také o jeho náhradníku.

Smírčím může býti jmenována toliko osoba k tomu způsobilá, nestranná, bezúhonná, požívající veřejné důvěry a volebního práva do obcí. Musí býti starší než 26 let a bydliti v obvodě, pro který má býti jmenována. Soudcové v činné službě nemohou býti jmenováni, jiní státní zaměstnanci v činné službě jen se svolením nadřízeného úřadu.

Smírčího, který svůj úřad vykonává nedbale, počíná si stranicky nebo hrubě neb úřadu jinak zneužívá, může president krajského soudu po slyšení okresního výboru úřadu zbaviti. Na toto rozhodnutí lze si stěžovati u presidenta vrchního soudu, který rozhodne s konečnou platností.

Na místě smírčího, který zemřel nebo se úřadu zřekl nebo ho byl zbaven, bude jmenován na zbytek funkčního období nový smírčí. To platí také, když později vyjde najevo, že jmenovaná osoba neměla způsobilosti pro tento úřad (odst. 2) nebo že jí později pozbyla.

Na činnost smírčích dozírá přednosta okresního soudu.

Okresní zastupitelstvo určí, ve kterých obcích jeho obvodu mají býti zřízeni smírčí jen pro obvod obce a pro které obce se má zříditi smírčí společný.

Obec, pro kterou je smírčí zřízen, je povinna poskytnouti mu potřebnou místnost a jiné věcné prostředky k výkonu jeho úřadu. Také je povinna postarati se o doručování jeho písemností.

Je-li pro několik obcí zřízen společný smírčí, má povinnost uvedenou v odst. 2 ona obec, ve které smírčí bydlí. Okresní zastupitelstvo určí, zda ostatní obce jsou povinny jí k tomu přispívati a jakými částkami.

Korespondence smírčích ve věcech smírčího řízení je osvobozena od poštovného.

Trestné činy stíhané podle tohoto zákona soukromou žalobou stíhají se ve vojenském trestním řízení veřejnou žalobou na žádost osoby oprávněné (§ § 1, 3 vojenského trestního řádu z 5. července 1912, č. 131 ř. z., a zák. čl. XXXIII/1912).

Ustanovení tohoto zákona o podmínkách a zániku oprávnění k soukromé žalobě platí ve vojenském trestním řízení o oprávnění k žádosti za trestní stíhání.

V případech uvedených v § 14, odst. 4 a 5, se zavádí trestní stíhání jen na žádost ( § 3 voj. tr. ř.) těch, kterým bylo trestným činem ublíženo, nebo činitelů oprávněných podle oněch ustanovení k žádosti za stíhání nebo ke zmocnění.

Konalo-li se o činu stíhaném na žádost soukromého žalobce ( § 104, odst. 2, voj. tr. ř.) již hlavní přelíčení, může veřejný žalobce ustoupiti od žaloby jen s jeho svolením.

O podávání žádosti za trestní stíhání ( § 17, odst. 1) platí § 129 voj. tr. ř.; podání žádosti u obecného trestního soudu má však stejný účinek jako podání u činitelů uvedených v § 128, odst. 4, voj. tr. ř.

První rozhodnutí o žádostech za trestní stíhání činí veřejný žalobce.

Jednání o smír ( § 25) nařizuje přednosta soudu; řídí je sám anebo důstojník justiční služby jím určený. O stížnosti podle § 26, odst. 3, rozhoduje nadřízený soud.

Smírčí řízení (§ § 27 až 31) se koná, jsou-li obě strany vojenskými osobami v činné službě a konají-li službu v služebním obvodu téhož vojenského místního velitelství.

Funkce smírčích vykonávají důstojníci v činné službě ustanovení vojenským místním velitelstvím; žádosti za trestní stíhání jim postupuje ( § 27, odst. 4) veřejný žalobce.

§ 21, § 23, odst. 2 a 3, § § 24, 34 až 36, § 37, odst. 1 až 3, a § 38 neplatí.

Ustanovení prvního a druhého oddílu tohoto zákona platí také o nich, leč by ustanovení dosavadního práva byla vinníku zřejmě příznivější.

V trestním řízení pro činy spáchané tiskem, které dosud náležely ku příslušnosti krajského soudu, pokračuje se vždy před soudem dosud příslušným. Nebylo-li ještě ustanoveno hlavní přelíčení, budiž opakováno jednání o smír podle § § 25 a 26.

V trestním řízení pro činy, které nebyly spáchány tiskem a náležely dosud ku příslušnosti krajských soudů, pokračuje se v řízení před soudem dosud příslušným, byl-li před počátkem účinnosti tohoto zákona obžalovací spis již podán. Jinak buďtež tyto věci z úřední povinnosti postoupeny příslušnému okresnímu soudu.

V trestním řízení pro činy, které dosud náležely ku příslušnosti soudů okresních, pokračuje se v řízení před soudem dosud příslušným.

Byl-li ve věcech uvedených pod č. 3. obžalovací spis již podán nebo bylo-li ve věcech uvedených pod č. 2. a 4. již ustanoveno hlavní přelíčení, pokračuje se v řízení podle dosavadních ustanovení s odchylkami uvedenými v § § 32 až 35. Jinak se pokračuje v řízení podle ustanovení tohoto zákona.

Ustanovení uvedená pod č. 2. až 4. platí též, nebylo-li trestní řízení v den, kdy tento zákon nabude účinnosti, ještě zahájeno, nebo byla-li věc po zrušení rozsudku vrácena první stolici k novému projednání. Řízení koná se v těchto případech vždy podle ustanovení tohoto zákona.

Předcházejících ustanovení budiž přiměřeně užito také v řízení před soudy vojenskými.

Ve věcech, které dosud náležely ku příslušnosti okresních úřadů, koná se řízení před úřadem dosud příslušným a podle dosavadních ustanovení.

Zrušují se: § § 487 až 497 trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., § § 760 až 771 vojenského trestního zákona ze dne 15. ledna 1855, č. 19 ř. z., zák. čl. XLI/1914 o ochraně cti, čís. nařízení ze dne 27. října 1853, č. 228 ř. z., o urážkách vojínů, čl. V zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. z roku 1863, jímž se doplňuje obecný a vojenský trestní zákon, § 40, č. 1., zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., pokud se týká činu uvedeného v § 11, č. 1., téhož zákona, zákon ze dne 27. února 1907, č. 59 ř. z., pokud se vztahuje na smírčí řízení ve věcech urážek na cti, § 17, č. 3., a § 18, č. 6., uvozovacího zákona k trestnímu řádu zák. čl. XXXIV/1897, § § 1339, 1340 obecného zákona občanského.

Pokud jde o trestné činy uvedené v tomto zákoně, neplatí ustanovení trestních zákonů a trestních řádů o soukromé žalobě (soukromém návrhu) a o zmocnění, uchylují-li se od ustanovení druhého oddílu tohoto zákona. Zejména neplatí o těchto trestných činech § § 113 až 116 trestního zákona čl. V/1878 a § § 23, 41, 44 až 46, § 47, odst. 1 a § 49, odst. 2 až 4, trestního řádu zák. čl. XXXIII/1896.

Ustanovení § 18 platí v zemi Slovenské a Podkarpatoruské též o vzájemných žalobách pro přečin lehkého poškození těla, jakož i o vzájemných žalobách pro tento čin a pro čin trestný podle tohoto zákona.

Zločin uvedený v § 209 zák. č. 117/1852 ř. z. a v § 514 zák. č. 19/1855 ř. z., nazývaný dosud utrháním na cti, bude příště nazýván zločinem křivého obvinění. Podle toho mění se též název tohoto zločinu a výrazy od něho odvozené ve všech zákonech, kde se vyskytují.

Ministru spravedlnosti se ukládá, aby ve Sbírce zákonů a nařízení vyhlásil v nepřetržitém sledu paragrafů plné znění zákona č. 124/1924 Sb. z. a n., jak vyplývá ze změn provedených tímto zákonem.

Vládním nařízením budou stanoveny okresní soudy, v jejichž obvodech má býti

smírčí řízení (§ § 27 až 31) zavedeno.

Provésti tento zákon se ukládá ministrům spravedlnosti, národní obrany a vnitra.