Organizace je povinna pracovníka, který byl poškozen na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, po skončení jeho pracovní neschopnosti zaměstnávat na jeho původním pracovním místě, nebo na takovém pracovním místě, kde druh požadované práce a pracovní podmínky jsou pro něj vhodné vzhledem k jeho schopnostem a jeho zdravotnímu stavu a kde pracovník, i když jeho pracovní schopnost je změněna, může dosahovat výdělku, který měl před pracovním úrazem nebo zjištěním nemoci z povolání․

Nemůže-li organizace takové pracovní místo poskytnout, je povinna opatřit je pracovníku ve spolupráci s okresním národním výborem v jiné organizaci.

Utrpěl-li pracovník pracovní úraz nebo byla-li u něho zjištěna nemoc z povolání a organizace odpovídá podle dalších ustanovení za škodu tím vzniklou, je při nesplnění povinností stanovených v předchozích odstavcích povinna vzniklou škodu pracovníku nahradit.

Došlo-li u pracovníka při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví anebo k jeho smrti úrazem (dále jen "pracovní úraz"), odpovídá za škodu tím vzniklou organizace, u níž byl pracovník v době úrazu v pracovním poměru.

Za škodu způsobenou pracovníku nemocí z povolání odpovídá organizace, u níž pracovník pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Byla-li tato organizace zrušena a její práva a závazky nepřešly na jinou organizaci, odpovídá za škodu stát. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek uvedených v těchto předpisech. ¹

Pracovním úrazem není úraz, který se pracovníku přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.

Organizace je povinna nahradit škodu, i když dodržela povinnosti vyplývající z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, pokud se odpovědnosti nezprostí podle § 3.

Organizace se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že

Organizace se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že

Při posuzování, zda pracovník porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci [odstavec 1 písm. a) a odstavec 2 písm. a)], není možno dovolávat se jen všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.

Za lehkomyslné jednání [odstavec 2 písm. c)] nelze považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

ztrátu na výdělku,

bolest a ztížení společenského uplatnění,

účelně vynaložené náklady spojené s léčením,

věcnou škodu.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti anebo při uznání plné nebo částečné invalidity činí rozdíl mezi průměrným výdělkem pracovníka před pracovním úrazem anebo před zjištěním nemoci z povolání a jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu. K zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost se nepřihlíží.

Náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem postiženého pracovníka a případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem poskytovaným při pracovním úrazu nesmí přesáhnout u pracovníka konajícího v době pracovního úrazu nebo zjištění nemoci z povolání práce zařazené podle předpisů o sociálním zabezpečení do I. pracovní kategorie částku 2 200 Kčs měsíčně, do II. pracovní kategorie částku 1800 Kčs měsíčně a do III. pracovní kategorie částku 1 600 Kčs měsíčně.

Pracovníku, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna ( § 1), přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před pracovním úrazem nebo zjištěním nemoci z povolání a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna.

Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ústřední radou odborů, při kterých nemocech z povolání náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jen po dobu, než bude postižený pracovník schopen dosahovat původního výdělku.

Vznikla-li pracovníku následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání věcná škoda, hradí se jen skutečná škoda, a to v penězích, pokud ji organizace neodčiní uvedením v předešlý stav.

Při určení výše škody na věci se vychází z její ceny v době poškození.

Jestliže pracovník následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je organizace povinna v rozsahu své odpovědnosti poskytnout

Nároky vyplývající z předchozího odstavce nejsou závislé na tom, zda postižený pracovník uplatnil ve stanovené lhůtě své nároky na náhradu škody. Nutno je však uplatnit ve lhůtě podle § 18 odst. 1.

Náhrada nákladů na výživu pozůstalých náleží pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat.

Při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; přitom se však nepřihlíží k částce, o kterou tento průměrný výdělek přesahuje hranice uvedené v § 8 odst. 2.

Náhrada nákladů náleží, pokud není hrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. Od těchto dávek se odečte částka, která odpovídá výši přídavků na děti dříve poskytovaných.

Nároky na náhradu škody podle ustanovení tohoto oddílu náleží též při pracovních úrazech a nemocech z povolání učňů, členů výrobních družstev, členů jednotných zemědělských družstev, příslušníků ozbrojených sil a příslušníků bezpečnostních sborů ministerstva vnitra, studentů vysokých škol a vědeckých (uměleckých) aspirantů, žáků základních devítiletých a středních škol, jakož i osob, které jsou činny pro socialistické organizace v poměru obdobném pracovnímu poměru nebo poměru člena jednotného zemědělského družstva, a jiných osob, o kterých to stanoví Ústřední rada odborů.

Osobám uvedeným v předchozím odstavci odpovídá za škodu organizace, pro kterou byly činny.

U osob povolaných k službě v ozbrojených silách, jejichž pracovní poměr vůči organizaci po dobu této služby trvá, jsou ministerstva národní obrany a vnitra povinna spolupracovat při umísťování těchto osob podle § 1.

Nárok na náhradu škody se promlčí, nebyl-li uplatněn u rozhodčího orgánu, popřípadě u soudu, do jednoho roku ode dne , kdy se poškozený dověděl, jakou má škodu a kdo za ni odpovídá.

K promlčení přihlédne rozhodčí orgán nebo soud, jen bude-li namítnuto. Uplatní-li poškozený nárok u rozhodčího orgánu nebo soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení.

Organizace, která nahradila poškozenému škodu, má nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak. Nároky organizací na náhradu škody podle pracovně právních předpisů nejsou tím dotčeny.

Jde-li o náhradu škody při nemoci z povolání, má organizace, která škodu nahradila, nárok na náhradu vůči všem organizacím, u nichž postižený pracovník pracoval v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen, a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou pracoval u těchto organizací za uvedených podmínek.

Předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví pracovníků, hygienické a protiepidemické předpisy, technické normy, dopravní předpisy, předpisy o ochraně proti požárům a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, jedy, látkami škodlivými zdraví a látkami radioaktivními, pokud upravují podmínky týkající se ochrany života a zdraví.

Za předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci se považují i pravidla o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci vydaná ústředním orgánem nebo vydaná organizací s předchozím souhlasem závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí; u pravidel vydaných organizací se mimo to vyžaduje, aby byla uznána za předpis o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci také vyšším orgánem Revolučního odborového hnutí.

Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané pracovníku jeho nadřízenými.

Ústřední rada odborů vydá v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány předpisy potřebné k provedení tohoto zákona, ve kterých může též stanovit odchylky potřebné pro určení rozsahu náhrady škody a způsob jejího poskytování u učňů, studentů, žáků, pracovníků ve věku blízkém věku mladistvých, pracujících důchodců a osob uvedených v § 15.

Ministerstvo zdravotnictví, Státní úřad sociálního zabezpečení a Ústřední rada odborů stanoví v dohodě s ostatními zúčastněnými ústředními orgány výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a upraví určování výše náhrady v jednotlivých případech.

Ministerstva národní obrany a vnitra vydají v dohodě s Ústřední radou odborů předpisy k provedení tohoto zákona v oboru jejich působnosti; v těchto předpisech mohou též stanovit potřebné odchylky.

Nároky na náhradu škody z pracovního úrazu, k němuž došlo přede dnem počátku účinnosti tohoto zákona, a z nemoci z povolání, která byla zjištěna před tímto dnem, se posuzují podle dosavadních předpisů. Stejně se posuzují i nároky pozůstalých a osob odkázaných na výdělek postiženého pracovníka, který zemřel před tímto dnem. Nároky pracovníků na náhradu za ztrátu na výdělku a nároky pozůstalých na ušlou výživu, o nichž bude rozhodováno počínajíc tímto dnem, se však posuzují podle tohoto zákona.

Ode dne počátku účinnosti tohoto zákona se dávky sociálního zabezpečení přiznávané v souvislosti s pracovními úrazy vyměřují jen ve výši vyplývající z předpisů o sociálním zabezpečení.