44/1966 Sb. znění účinné od 1. 7. 1966 do 31. 8. 1971
44
VYHLÁŠKA
ministerstva zdravotnictví
ze dne 13. června 1966
o zdravotnických pracovních a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví
Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s ministerstvem školství a kultury a s ostatními zúčastněnými ústředními úřady a orgány podle § 54 odst. 1 a § 58 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu:
ČÁST PRVNÍ KATEGORIE ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ (§ 1-9)
§ 1 (1) Lékaři obstarávají úkoly vyžadující vysokoškolské lékařské vzdělání, zejména určují diagnózu, stanoví léčebný plán i plán hygienických a protiepidemických opatření, určují zdravý způsob života a práce, provádějí výběr osob,které mají být zařazeny do soustavné dispenzární péče, ukládají izolaci a karanténní opatření, vydávají posudky, předpisují léky a provádějí léčebné výkony.
(2) Lékaři řídí a kontrolují práci přidělených spolupracovníků a vedou je soustavně ke zvyšování úrovně jejich práce.
§ 2 (1) Způsobilost k výkonu lékařského povolání se získává ukončením studia a složením předepsaných zkoušek na fakultě všeobecného lékařství, fakultě dětského lékařství a lékařské fakultě hygienické.
(2) Absolventi fakulty dětského lékařství a fakulty všeobecného lékařství — dětského směru získávají způsobilost k výkonu povolání především v péči o děti, absolventi lékařské fakulty hygienické k výkonu povolání především v hygieně a epidemiologii. Absolventi stomatologického směru fakulty všeobecného lékařství získávají způsobilost k výkonu lékařského povolání jen v péči o chrup a dutinu ústní.
(3) Ministerstvo zdravotnictví může ze závažných důvodů udělit absolventu stomatologického směru fakulty všeobecného lékařství povolení k výkonu povolání v jiném úseku zdravotnických služeb, než pro který získal způsobilost, a stanovit potřebné podmínky. Absolventům fakulty dětského lékařství, fakulty všeobecného lékařství — dětského směru a absolventa lékařské fakulty hygienické může takové povolení udělit krajský národní výbor.
§ 3 (1) Farmaceuti obstarávají úkoly vyžadující vysokoškolské farmaceutické vzdělání, zejména při přípravě, výrobě, výdeji, distribuci a kontrole léčiv a při speciálních laboratorních pracích.
(2) Farmaceuti v lékárnách zejména přijímají recepty a posuzují je, zda odpovídají příslušným předpisům, připravují léky, vydávají léky na předpis lékaře po provedení konečné kontroly a kontrolují farmaceutické suroviny pro přípravu léků.
(3) Farmaceuti řídí a kontrolují práci přidělených spolupracovníků a vedou je soustavně ke zvyšování úrovně jejich práce.
(4) Způsobilost k výkonu povolání farmaceuta se získává ukončením studia a složením předepsaných zkoušek na farmaceutické fakultě.
§ 4 Dentisté (1) Dentisté poskytují ambulantní léčebně preventivní péče o chrup. Přitom jsou oprávněni
a) odstraňovat zubní kámen a povlak,
b) přibrušovat zuby,
c) zhotovovat pevné a snímací upevňovací dlahy,
d) odstraňovat citlivost zubů impregnací,
e) otevírat a plnit (plombovat) zuby a kořeny včetně ošetření kořene
f) vytahovat zuby a kořeny s výjimkou případů vyžadujících lékařské ošetření,
g) zhotovovat a zasazovat, přizpůsobovat a opravovat pevné a snímací umělé náhrady chrupu, zubů a jejich částí.
(2) K provádění výkonů uvedených v odstavci1 jsou dentisté oprávněni brát otisky zubů a čelistí, používat místního znecitlivění a potřebných léčiv, zhotovovat a hodnotit rentgenové snímky zubů. K jiným výkonům nejsou dentisté oprávněni. Zjistí-li při provádění výkonu, že je třeba lékařského ošetření, nesmějí, pokud nejde o poskytnutí první pomoci, ve výkonech pokračovat a jsou povinni předat ošetřovaného k dalšímu odbornému ošetření, popřípadě mu toto ošetření zajistit.
(3) Povolání dentisty mohou vykonávat zdravotničtí pracovníci, kteří získali způsobilost k výkonu tohoto povolání podle dřívějších předpisů. Ministerstvo zdravotnictví může povolit pracovníkům, kteří vykonávají nejméně 10 let práce dentisty, aniž do počátku účinnosti této vyhlášky získali k tomu předepsanou způsobilost, aby tuto způsobilost získali dodatečným složením zkoušky, a to do 30․ června 1967.
Střední zdravotničtí pracovníci
§ 5 (1) Střední zdravotničtí pracovníci vykonávají svou odbornou činnost vyžadující střední zdravotnické vzdělání, a to podle povahy vykonávané práce buď samostatně nebo podle pokynů lékaře, popřípadě jiného vedoucího pracovníka.
(2) Středními zdravotnickými pracovníky jsou zdravotní sestry, dětská sestra, ženská sestra, zubní sestra, dietní sestra, rehabilitační pracovník, asistent hygienické služby, zdravotní laborant, rentgenový laborant, zubní laborant, lékárenský laborant a oční optik. Počet oborů středních zdravotnických pracovníků může ministerstvo zdravotnictví přizpůsobovat podle potřeb zdravotnických služeb.
(3) Rozsah oprávnění a náplň činnosti jednotlivých oborů středních zdravotnických pracovníků stanoví ministerstvo zdravotnictví.
§ 6 (1) Způsobilost k výkonu povolání jednotlivých oborů středních zdravotnických pracovníků se získává ukončením studia a složením předepsaných zkoušek na střední zdravotnické škole. Ministerstvo zdravotnictví může stanovit podmínky pro rozšíření způsobilosti středních zdravotnických pracovníků k výkonu povolání v dalším oboru.
(2) Střední zdravotnický pracovník může být převeden na práci v jiném oboru, než pro který získal způsobilost, jen výjimečně. Přechodně lze takové opatření učinit bez doplnění způsobilosti se souhlasem pracovníka nejdéle na dobu šesti měsíců, bez jeho souhlasu nejdéle na dobu třiceti dnů. Jinak lze převést středního zdravotnického pracovníka na práci v jiném oboru, než pro který získal způsobilost, jen s jeho souhlasem a za předpokladu, že získá způsobilost pro tento obor dodatečně.
Nižší zdravotničtí pracovníci
§ 7 (1) Nižší zdravotničtí pracovníci vykonávají ve zdravotnických zařízeních pod vedením výše kvalifikovaných odborných pracovníků práce vyžadující krátkodobě zdravotnické vzdělání.
(2) Nižší zdravotnickými pracovníky jsou sanitářky (sanitáři) pro jednotlivé úseky práce, pěstounky, zubní instrumentářky a dezinfektoři. Počet oborů nižších zdravotnických pracovníků může ministerstvo zdravotnictví přizpůsobovat podle potřeb zdravotnických služeb.
(3) Rozsah oprávnění a náplň činnosti jednotlivých oborů nižších zdravotnických pracovníků stanoví ministerstvo zdravotnictví.
§ 8 Nižší zdravotničtí pracovníci získávají způsobilost k výkonu povolání absolvováním odborného školení a složení závěrečné zkoušky. Toto školení je organizováno ve zdravotnických zařízeních podle učebních plánů a osnov vydaných ministerstvem zdravotnictví.
§ 9 Zaškolení na novém pracovišti Přejde-li zdravotnický pracovník na pracoviště jiného odborného oddělení, je vedoucí povinen zajistit pod vedením pověřeného zkušeného pracovníka jeho zaškolení, zejména ve speciálních dovednostech a vědomostech, v organizaci a provozu a v bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Zaškolení se provádí zpravidla během tří měsíců po nástupu a jeho průběh se kontroluje a hodnotí.
ČÁST DRUHÁ DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ A JINÝCH ODBORNÝCH PRACOVNÍKŮ VE ZDRAVOTNICTVÍ (§ 10-43)
HLAVA PRVNÍ SPOLEČNÁ USTANOVENÍ (§ 10-11)
§ 10 Rozvoj lékařských věd i potřeby praxe a dělby práce vyžadují jednotnou soustavu dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků. Toto vzdělávání organizují a řídí krajské národní výbory za odborné pomoci ústavů pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků. Toto další vzdělávání se provádí v ústavech pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků a na pracovištích zdravotnických zařízení, a to podle zásad stanovených ministerstvem zdravotnictví v dohodě s ministerstvem školství a kultury.
§ 11 (1) Další vzdělávání zdravotnických pracovníků zahrnuje specializační průpravu lékařů a farmaceutů, pomaturitní studium středních zdravotnických pracovníků a další zdokonalování znalostí.
(2) Hlavními formami dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků je samostatné studium, získávání znalostí a dovednosti pod vedením kvalifikovaného pracovníka, seminární školení, kursy a potřebné doplňování znalosti na školicích místech nebo jiné hromadné akce pořádané ve zdravotnických zařízeních a v ústavech pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků.
(3) Specializační průprava lékařů a farmaceutů a pomaturitní studium středních zdravotnických pracovníků se koná zpravidla na pracovištích těchto pracovníků, pokud vyhovují požadavkům pro tyto účely. Je-li toho třeba, zejména u specializační průpravy pro specializaci II. stupně nebo nástavbou specializací, může být lékaři nebo farmaceutovi uloženo doplnění průpravy. Toto doplnění se provádí na vysoce kvalifikovaných pracovištích, vybraných pro školení lékařů nebo farmaceutů z jiných pracovišť (dále jen „školicí místo“). Ústavy pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků určují náplň školení na školicím místě.
(4) Každý lékař, farmaceut a střední zdravotnický pracovník je povinen i po získání odborné specializace zdokonalovat své znalosti,a to především soustavným individuálním studiem.
(5) Vedoucí pracovníci na všech stupních jsou povinni vést spolupracovníky k všestrannému zdokonalování kvalifikace, jejíž součástí je ideologická vyspělost, a odborně usměrňovat jejich studium i získávání praktických zkušeností.
HLAVA DRUHÁ DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ LÉKAŘŮ (§ 12-30)
Oddíl první Specializační průprava (§ 12-25)
§ 12 (1) Specializační průpravou získává lékař hlubší znalosti k výkonu odborné činnosti v některém z lékařských oborů (specializace I. stupně), popřípadě k výkonu výše kvalifikované a úže specializované činnosti (specializace II. stupně, nástavbové specializace).
(2) Základní rozsah odborných znalostí v jednotlivých specializačních oborech, rozsah znalostí společenskovědních na základě marxismu-leninismu a znalostí jazykových stanoví specializační náplně, které vydává ústav pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (dále jen „Institut“) po schválení ministerstvem zdravotnictví.
§ 13 (1) Specializaci I. a II. stupně lze získat v těchto oborech:
1. interní lékařství,
2. pediatrie,
3. gynekologie a porodnictví,
4. chirurgie,
5. neurologie,
6. psychiatrie,
7. dermatovenerologie,
8. stomatologie,
9. otorinolaryngologie,
10. oftalmologie,
11. radiodiagnostika,
12. radioterapie,
13. patologická anatomie,
14. hygiena,
15. mikrobiologie,
16. epidemiologie.
(2) V oboru teorie a organizace zdravotnictví, jehož tematika prostupuje všechny lékařské obory, lze získat specializaci jen jako další specializaci po dosažení specializace I. stupně v některém oboru, především v interním lékařství, v pediatrii, v hygieně a v epidemiologii.
(3) Po dosažení specializace I. stupně lze získat nástavbou specializaci v oborech uvedených v příloze.Pro zvlášť úzce specializované obory, které nejsou uvedeny v příloze, může nástavbovou specializaci přiznat výjimečně ministerstvo zdravotnictví po vyjádření své vědecké rady.
§ 14 (1) Specializační průprava trvá v I. stupni čtyři roky, v oboru stomatologie tři roky; ve II. stupni a v nástavbových oborech další tři a pět let podle specializačních náplní.
(2) Pracuje-li lékař ve zkráceném úvazku, prodlužuje se úměrně doba předepsaná k získání specializace.
(3) Nepracuje-li lékař v oboru, ve kterém získal specializaci, po dobu delší pěti let, může dále pracovat jako specialista v tomto oboru jen po předchozím doplnění znalostí a jejich ověření kvalifikační atestací. Nutné předpoklady pro doplnění znalostí zajistí krajský národní výbor, u lékařů pracujících v zařízeních ústředně řízených ministerstvo zdravotnictví.
(4) Lékař může získat specializaci nejvýše ve třech oborech.
§ 15 (1) Do specializační průpravy lze započítat jen práci v oboru konanou v pracovním poměru. Ministerstvo zdravotnictví stanoví zda a v jakém rozsahu se započítává práce v oboru konaná mimo pracovní poměr.
(2) Lékařská praxe v jiném oboru se započítává jen do doby vlastní specializační průpravy, a to nejvýše dvěma měsíci.
(3) Ze základní vojenské služby se započítává do celkové specializační průpravy šest měsíců. Pokud vykonal lékař základní vojenskou službu před ukončením dvanáctiměsíční všeobecné části specializační průpravy, započítává se mu do této všeobecné části dvěma měsíci, zbývajícími čtyřmi měsíci do vlastní specializační průpravy. Odborná činnost lékaře vykonávané v průběhu základní vojenské služby ve specializačním oboru se však započítává do specializační průpravy v celém rozsahu.
(4) Odůvodněná dlouhodobá nepřítomnost v práci se započítává do celkové specializační průpravy nejvýše dvěma měsíci.
Všeobecná část specializační průpravy
§ 16 (1) Specializační průprava pro první specializaci začíná všeobecnou částí, jejímž cílem je upevnit a prohloubit pod vedením zkušeného odborníka teoretické i praktické znalosti získané v průběhu studia.
(2) Všeobecná část specializační průpravy se provádí
a) u absolventů fakulty všeobecného lékařství a fakulty dětského lékařství po dobu dvanácti měsíců v oboru interního lékařství a chirurgie, přičemž musí absolventi získat potřebné znalosti i z oboru přenosných nemocí a gynekologie;
b) u absolventů lékařské fakulty hygienické po dobu dvanácti měsíců v oboru interního lékařství a v jednotlivých úsecích hygieny a epidemiologie, přičemž musí absolventi získat též potřebné znalosti z oboru přenosných nemocí;
c) u absolventů stomatologického směru fakulty všeobecného lékařství a u ostatních absolventů zařazených do specializace ve stomatologii během dvouměsíční průpravy v tomto oboru.
Rozsah a časové rozdělení činnosti v jednotlivých oborech stanoví specializační náplně.
(3) Krajské národní výbory určují pracoviště, na kterých se provádí všeobecná část specializační průpravy, a to náležitě vybavená oddělení nemocnic s poliklinikou a hygienických stanic.
(4) Při další specializaci I. stupně se trvání specializační průpravy u absolventů fakulty všeobecného lékařství a fakulty dětského lékařství zkracuje o dobu její všeobecné části.
§ 17 (1) Za organizaci všeobecné části specializační průpravy odpovídají ředitelé nemocnic s poliklinikou. Za odborné vedení lékařů odpovídají vedoucí pracovníci příslušných odborných pracovišť.
(2) Při nástupu první specializační přípravy vydá krajský národní výbor lékaři specializační index, do něhož se plynule zaznamenává její průběh.
Vlastní specializační průprava
§ 18 (1) Nejpozději do třiceti dnů po ukončení všeobecné části specializační průpravy krajský národní výbor stanoví po projednání s lékařem obor, ve kterém bude prováděna vlastní specializační průprava lékaře. U lékařů, kteří pracují v zařízeních ústředně řízeních, stanoví obor ministerstvo zdravotnictví.
(2) Výběr oboru se připravuje již v průběhu všeobecné části specializační průpravy na základě hodnocení schopností lékaře i s přihlédnutím k jeho společensky odůvodněným zájmům a v souladu s perspektivní potřebou specialistů.
(3) stanovený specializační obor se zaznamenává do indexu.
(4) změnu určeného oboru v průběhu specializační průpravy může provést ze závažných důvodů orgán příslušný k určování oborů, a to jen na základě dohody s lékařem.
§ 19 (1) Vlastní specializační průprava se provádí na odborných pracovištích zdravotnických zařízení, lékařských fakult a výzkumných ústavů.
(2) Lékařům pracujícím v teoretických oborech se do předepsané doby specializace v klinickém oboru započítává jeden až tři roky dosavadní praxe podle rozsahu použitelnosti znalostí z teoretického oboru pro zvolený obor; započitatelnost posoudí individuálně Institut.
§ 20 (1) Po dobu vlastní specializační průpravy se připravuje lékař pod vedením vedoucího lékaře odborného pracoviště podle individuálního studijního plánu.
(2) Studijní plán pro specializační průpravu v I. stupni vypracovává vedoucí lékař odborného pracoviště podle vzorového plánu vydaného Institutem. Při sestavování plánu přihlíží k pracovním možnostem zařízení i k dosavadním zkušenostem a znalostem lékaře.
(3) Znalosti a zkušenosti získávané za specializační průpravy prověřuje vedoucí lékař odborného pracoviště alespoň jednou za půl roku; výsledek zaznamenává do indexu.
§ 21 (1) Splní-li lékař stanovené požadavky specializační průpravy, ověřuje se požadovaná úroveň jeho znalostí kvalifikační atestací. Místo, termín a způsob kvalifikační atestace určuje Institut.
(2) Při kvalifikační atestaci se upouští od přezkoušení
a) znalostí společenskovědních, jestliže lékař úspěšně absolvoval tříletou večerní universitu marxismu-leninismu nebo složil úspěšně odpovídající zkoušky jako součást přípravy na vědeckou hodnot nebo dřívější atestace.
b) znalostí jazykových, jestliže má lékař státní jazykovou zkoušku nebo složil úspěšně jazykovou zkoušku jako součást přípravy na vědeckou hodnost nebo dřívější atestace.
§ 22 (1) Přihlášku ke kvalifikační atestaci podává lékař Institutu prostřednictvím nadřízených orgánů. Jestliže kterýkoliv z nadřízených orgánů má za to, že lékař nesplňuje předpoklady kvalifikační atestace, odmítne přihlášky s náležitým odůvodněním.
(2) Kvalifikační atestace se konají v jednotlivých oborech alespoň dvakrát ročně, a to před krajskou komisí stanovenou Institutem v dohodě s krajským národním výborem nebo před ústřední komisí Institutu stanovenou v dohodě s ministerstvem zdravotnictví.
(3) Po úspěšně složené kvalifikační atestace vydá Institut z pověření ministerstva zdravotnictví lékaři diplom o specializaci.
(4) Kvalifikační atestace může být při neúspěchu opakována nejdříve za půl roku, a to nejvýše dvakrát; po třetí jen zcela výjimečně se souhlasem ministerstva zdravotnictví. Opravné kvalifikační atestace se konají vždy před ústřední komisí Institutu.
Specializace II. stupně a nástavbová specializace
§ 23 (1) Lékaři, kteří získali specializaci I. stupně, mohou se dále připravovat ke specializaci II. stupně, popřípadě k nástavbové specializaci. Obvodní lékaři se mohou připravovat ke specializace II. stupně v oboru interního lékařství jen výjimečně podle studijního plánu vydaného Institutem po schválení ministerstvem zdravotnictví.
(2) Zařízení lékaře do této další specializační přípravy provede na jeho žádost a podle potřeb rozvoje zdravotnických služeb krajský národní výbor, u lékařů, kteří pracují v zařízeních ústředně řízených, ministerstvo zdravotnictví. Při tom krajský národní výbor, popřípadě ministerstvo zdravotnictví posoudí, zda pracoviště, na kterém zařazovaný lékař pracuje, splňuje předpoklady k získání příslušné specializace.
(3) Kvalifikační atestaci pro specializaci II. stupně nebo nástavbou specializaci může Institut ve zvlášť odůvodněných případech povolit i lékařům, kteří nebyli zařazeni do specializační průpravy, splňují však ostatní požadované předpoklady.
§ 24 Kvalifikační atestace u specializací II. stupně a nástavbových specializací se konají před ústřední komisí Institutu, a to nejméně jednou ročně. Institut může před povoláním lékaře ke kvalifikační atestaci stanovit potřebné doplnění průpravy. Při neúspěchu může být kvalifikační atestace opakována nejdříve za půl roku, a to jen jednou. Druhé opakování kvalifikační atestace je možné jen zcela výjimečně, a to po schválení ministerstvem zdravotnictví.
§ 25 Pokud není v § 23 a 24 stanoveno jinak, platí pro specializace II. stupně a nástavbové specializace obdobně ustanovení o specializační průpravě a kvalifikační atestacích pro I. stupeň.
Oddíl druhý Další zdokonalování znalostí (§ 26-30)
§ 26 (1) K průběžnému zvyšování kvalifikace lékařů je organizováno seminární školení.
(2) Semináře na pracovištích pořádá vedoucí pracoviště pro lékaře svého oboru. Semináře mohou být pořádány též společně pro pracoviště příbuzných oborů; pro lékaře užších klinických oborů lze tyto semináře soustředit do příslušné nemocnice s poliklinikou II. typu. Tematiku stanoví vedoucí tak, aby odpovídala aktuálním potřebám pracoviště. Významnou formou seminárního školení se společnou tematikou jsou semináře klinicko-patologické a klinicko-soudně lékařské.
(3) Ústavní semináře pořádá ředitel zdravotnického zařízení o závažných otázkách, jejichž znalost je nutná pro lékaře všech oborů.
(4) Krajské semináře mohou být pořádány jen pro vybrané lékaře jednoho oboru nebo i oborů příbuzných. Tyto semináře pořádá krajský ústav národního zdraví.
(5) Ministerstvo zdravotnictví určuje pro každý rok hlavní povinná témata seminářů.
§ 27 (1) Za plánování a za organizaci seminárního školení odpovídají vedoucí pracovišť a ředitelé ústavů národního zdraví a zařízení ústředně řízených.
(2) Přednášet na semináři je povinností odborníků zdravotnických zařízení; pro speciální tématiku, jejíž přednesení nemohou zajistit tito odborníci, lze pozvat jako přednášejícího jiného odborníka za odměnu podle obecných předpisů.
(3) Účast na semináři je povinná pro všechny lékaře, na které se vztahuje. Vedoucí pracoviště je povinen přitom zajistit, aby nebyl narušen nutný provoz pracoviště.
(4) Lékařům je třeba umožnit podle pracovních podmínek účast na významných akcích pořádaných Československou společností J.E. Purkyně, jimiž se doplňuje jejich kvalifikace. Tyto akce mohou být též spojovány se seminárním školením.
(5) Nutné výlohy dopravy na akce uvedené v předchozích odstavcích se hradí účastníkům v rozsahu stanoveném platnými předpisy, pokud jsou povinné podle předchozích ustanovení a pokud účastníka na takovou akci vyšle ředitel zdravotnického zařízení.
Jiné formy dalšího zdokonalování znalostí
§ 28 (1) K dalšímu zdokonalování znalostí lékařů se pořádají též tematické kursy, školení na školicích místech a další školicí akce k seznámení se speciálními, novými metodami a aktuálními úkoly zdravotnických služeb a k přípravě na vedoucí funkce.
(2) Akce, uvedené v předchozím odstavci organizuje Institut, nebo krajský ústav národního zdraví v rozsahu stanoveném ministerstvem zdravotnictví podle učebních programů vydaných Institutem.
§ 29 Institut pořádá zpravidla v období tří let pro vedoucí odborníky-školitele kury cyklického doškolování o nejnovějších poznatcích v oboru. Účastníci tohoto školení jsou povinni přenést tyto poznatky ve školicích akcích organizovaných ústavy národního zdraví na všechny lékaře příslušného oboru, aby každý z nich získal vždy v průběhu tří let celkové doplnění znalostí.
§ 30 Dentisté si zdokonalují své znalosti ve školicích akcích zpravidla společně s lékaři stomatologických pracovišť.
HLAVA TŘETÍ DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ FARMACEUTŮ (§ 31-33)
§ 31 (1) Specializaci lze získat v těchto farmaceutických oborech:
1. ústavní lékárenství,
2. farmaceutická technologie,
3. farmaceutická analýza.
(2) V oboru ústavního lékárenství lze získat specializace I. a II. stupně, v ostatních oborech jen I. stupně; ministerstvo zdravotnictví může však podle potřeby i v těchto oborech zavést specializaci II. stupně.
(3) Po dosažení specializace I. stupně lze získat nástavbou specializaci v oborech uvedených v příloze.
§ 32 (1) Specializační průprava trvá v I. stupni čtyři roky, v II. stupni a v nástavbových oborech další tři až pět let podle specializačních náplní.
(2) První rok po promoci je určen k absolvování všeobecné části specializační průpravy a může být absolvován na různých farmaceutických pracovištích, koná-li na nich farmaceut odbornou činnost při přípravě, výdeji a kontrole léků jako svou hlavní pracovní náplň. Po absolvování této části průpravy je farmaceut zařazen do specializačního oboru.
§ 33 Pokud není v ustanoveních § 31 a 32 stanoveno jinak, platí o dalším vzdělávání farmaceutů obdobně ustanovení o dalším vzdělávání lékařů.
HLAVA ČTVRTÁ DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ STŘEDNÍCH ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ (§ 34-41) Nástupní praxe absolventů středních
§ 34 (1) Další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků začíná nástupní praxí na základních pracovištích, která umožňuje absolventům prohloubit a doplnit znalosti získané studiem.
(2) Nástupní praxe trvá šest až dvanáct měsíců. Její délku určí vedoucí pracoviště individuálně, a to podle osobních vlastností, školního prospěchu a výsledků práce absolventa v průběhu šestiměsíční nástupní praxe.
§ 35 (1) Průběh nástupní praxe plynule kontroluje a hodnotí vedoucí pracoviště. Po jejím ukončení provede vedoucí pracoviště celkové zhodnocení výsledků a závěr zaznamená do osobního spisu.
(2) Odůvodněná dlouhodobá nepřítomnost v práci se do nástupní praxe započítává nejvýše dvěma měsíci.
§ 36 Seminární školení (1) Semináře pro střední zdravotnické pracovníky organizují vedoucí pracovišť, a to podle plánu, který schvaluje ředitel zařízení.
(2) K obecné tematice se pořádají semináře pro pracovníky celého zařízení. Je-li v zařízení malý počet pracovníků téhož oboru, zúčastňují se seminářů pořádaných zdravotnickým zařízením vyššího typu.
(3) Pokud není v předchozích odstavcích stanoveno jinak, platí pro seminární školení středních zdravotnických pracovníků obdobně ustanovení o seminárním školení lékařů.
§ 37 Krátkodobé školicí akce (1) K dalšímu zdokonalování znalostí středních zdravotnických pracovníků a k jejich seznámení se speciálními metodami a aktuálními úkoly ve zdravotnických službách se pořádají tematické kursy, školení na školicích místech a jiné krátkodobé školicí akce.
(2) Akce uvedené v předchozím odstavci organizuje ústav pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků (dále jen „Ústav“) nebo ústav národního zdraví v rozsahu stanoveném ministerstvem zdravotnictví podle učebních programů vydaných Ústavem.
§ 38 Příprava pracovníků pro vedoucí funkce (1) Pro pracovníky, kteří se připravují na vedoucí funkce stanovené ministerstvem zdravotnictví nebo tyto funkce nově nastoupili, pořádá Ústav zvláštní školicí akce. Účast na těchto školicích akcích je povinná.
(2) Školicí akce se zakončují zkouškou, o níž se vydává osvědčení. Zkouška se může opakovat nejdříve po třech měsících, a to pouze jednou.
§ 39 Příprava pracovníků pro funkce učitelů středních zdravotnických škol Pro pracovníky, kteří se připravují na funkce učitelů středních zdravotnických škol anebo tyto funkce nově nastoupili a dosud nenabyli pedagogické kvalifikace studiem na vysoké škole, pořádá Ústav podle osnov stanovených ministerstvem zdravotnictví zvláštní školicí akce.
§ 40 Cyklické doškolování (1) K zajištění všestranného periodického doplňování znalostí středních zdravotnických pracovníků v jednotlivých oborech a úsecích práce se prostupně zavádí cyklické doškolování, prováděné zpravidla v období pěti let.
(2) Ústav pořádá zpravidla v období pěti let pro vedoucí zdravotnické pracovníky cyklická doškolování o nejnovějších poznatcích v oboru. Účastníci tohoto školení jsou povinni přednášet tyto poznatky ve školicích akcích organizovaných ústavy národního zdraví na všechny střední zdravotnické pracovníky příslušného oboru, aby každý z nich získal nejméně jednou za pět let celkové doplnění znalostí.
§ 41 Pomaturitní studium (1) Pomaturitní studiem se získává odborná specializace v úsecích práce, které jsou uvedeny v příloze, popřípadě v dalších úsecích, které stanoví ministerstvo zdravotnictví podle potřeb rozvoje zdravotnických služeb.
(2) Výběr účastníků pomaturitního studia provádějí ředitelé ústavů národního zdraví a ředitelé ústředně řízených zařízení; určí zároveň pracovníka, který odpovídá za soustavné vedení účastníků tohoto studia.
(3) Pomaturitní studium trvá zpravidla tři roky a ukončuje se závěrečnou zkouškou před komisí, kterou zřizuje Ústav v dohodě s ministerstvem zdravotnictví. O závěrečné zkoušce se vydává osvědčení. Zkoušku lze opakovat nejdříve za půl roku a nejvýše dvakrát.
(4) Obsahovou náplň, zásady organizace a způsob provádění pomaturitního studia stanoví ministerstvo zdravotnictví.
HLAVA PÁTÁ DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ NIŽŠÍCH ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ (§ 42)
§ 42 (1) Další vzdělávání nižších zdravotnických pracovníků je založeno především na plynulém zdokonalování jejich znalostí a dovedností při práci pod vedením středních zdravotnických pracovníků, lékařů nebo farmaceutů.
(2) Nižší zdravotničtí pracovníci, kteří mají předpoklady k získání vyšší kvalifikace, mohou se přihlásit ke studiu při zaměstnání na střední zdravotnické škole.
HLAVA ŠESTÁ DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ JINÝCH ODBORNÝCH PRACOVNÍKŮ VE ZDRAVOTNICTVÍ (§ 43)
§ 43 (1) Vedoucí pracovníci jsou povinni pečovat o to, aby jiní odborní pracovníci ve zdravotnictví, kromě zvyšování svých vlastních odborných znalostí a dovedností, získávali i potřebné znalosti zdravotnické.
(2) Podle potřeby se tito pracovníci účastní též seminářů a jiných akcí ke zvyšování kvalifikace obdobně jako zdravotničtí pracovníci.
ČÁST TŘETÍ SPOLEČNÁ, PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ (§ 44-53)
§ 44 (1) Tato vyhláška se vztahuje i na zdravotnické pracovníky vykonávající zdravotnické povolání mimo odvětví zdravotnictví s výjimkou dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků teoretických oborů a lékařů-učitelů na vysokých školách.
(2) Příslušné ústřední úřady v dohodě s ministerstvem zdravotnictví určí, které orgány v těchto odvětvích plní úkoly, jež podle této vyhlášky příslušejí ministerstvu zdravotnictví a národním výborům.
(3) Podrobnější úpravu, popřípadě odchylky potřebné pro účely vojenské zdravotní služby, může zavést ministerstvo národní obrany v dohodě s ministerstvem zdravotnictví.
§ 45 Profesorům a docentům přiznává na jejich žádost ministerstvo zdravotnictví specializaci příslušného oboru, a to II. stupně, popřípadě nástavbovou specializaci bez kvalifikační atestace.
§ 46 (1) Lékaři, kteří získali specializaci podle vyhlášky č. 161/1954 Ú.l. (č. 187/1954 Ú.v) v oborech uvedených v této vyhlášce, mají nadále specializaci podle této vyhlášky.
(2) Lékařům, kteří získali specializaci před účinností této vyhlášce nebo v její příloze, vydá institut diplom o nejbližší příbuzné specializaci(§ 48). (3) Lékaři, kteří získali specializaci podle vyhlášky č. 161/1954 Ú. l. (č. 187/1954 Ú.v.) specializaci, jež se podle této vyhlášky a její přílohy mění ve specializaci nástavbou, mají přímo tuto nástavbovou specializaci, aniž by tím získali specializaci I. stupně v příslušném oboru.
§ 47 (1) Lékařům, kteří před účinností této vyhlášky získali specializaci v oborech, u nichž se nově zavádí II. stupeň specializace nebo specializace nástavbová, Institut přizná tuto specializaci bez kvalifikační atestace, jestliže úspěšně pracují v oboru alespoň deset let před účinností této vyhlášky a zastávají vedoucí funkce (především funkce vedoucího oddělení nemocnice s poliklinikou nebo vedoucího oboru hygienické stanice). Dále přizná tuto specializace vědeckým pracovníkům výzkumných ústavů a odborným asistentům lékařských fakult a Institut, pokud jsou pověřeni vedením samostatného pracovního úseku a pracují v oboru alespoň deset let před účinností této vyhlášky.
(2) Lékaři, kteří mají v těchto oborech před účinností této vyhlášky alespoň tři roky praxe po získání základní specializace podle dřívějších předpisů, jsou oprávněni podrobit se kvalifikační atestaci bez ohledu na ustanovení § 23 a 24; Institut může však vázat přijetí přihlášky na potřebné doplnění praktických zkušeností.
§ 48 Žádosti o přehodnocení specializací podle předchozích ustanovení jsou lékaři povinni podat Institutu prostřednictvím nadřízených orgánů do dvanácti měsíců od počátku účinnosti této vyhlášky.
§ 49 (1) Ustanovení o všeobecné části specializační průpravy (§ 16 a 17) se vztahují na lékaře, kteří zahájí specializační průpravu po 1. červenci 1967.
(2) U lékařů, kteří v den počátku účinnosti této vyhlášky se připravují ke kvalifikační atestaci podle dřívějších předpisů, zůstává určený druh a stupeň specializace beze změny za předpokladu, že vykonají kvalifikační atestaci nejpozději do dvanácti měsíců od doby, která byla potřebná ke složení kvalifikační atestace podle dosavadních předpisů. Jde-li však o obor, který není uveden v této vyhlášce nebo v její příloze, a kvalifikační atestace účinnosti této vyhlášky, provede krajský národní výbor, u zařízení ústředně řízených ministerstvo zdravotnictví, změnu oboru na nejblíže příbuzný obor uvedený v této vyhlášce a zajistí potřebné doplnění znalostí.
§ 50 (1) Způsobilost k výkonu povolání středních zdravotnických pracovníků získaná podle dřívějších předpisů zůstává nedotčena.
(2) Asistenty hygienické služby podle této vyhlášky jsou i střední zdravotniční pracovníci, kteří získali podle dřívějších předpisů způsobilost k výkonu povolání sanitárních pracovníků.
§ 51 (1) Střední zdravotničtí pracovníci, kteří podle dřívějších předpisů získali specializaci odpovídající úsekům práce uvedeným v příloze této vyhlášky, jsou kvalifikováni jako absolventi pomaturitního studia podle ustanovení § 41. Jde-li o úsek práce, který není uveden v příloze, může Ústav po schválení ministerstvem zdravotnictví přiznat specializaci v nejblíže příbuzném úseku práce
(2) Za absolventy pomaturitního studia podle § 41 se považují také ti pracovníci, kteří podle dřívějších předpisů získali na základě předepsané praxe a odborné zkoušky osvědčení o kvalifikaci instrumentářky pracující na operačním sále.
(3) U středních zdravotnických pracovníků, kteří se v den počátku účinnosti této vyhlášky připravují ke kvalifikačním atestacím podle dřívějších předpisů, zůstává určený druh specializace beze změny za předpokladu, že vykonají kvalifikační atestaci do 31. prosince 1966. Jde-li však o specializaci v úseku práce, který není uveden v příloze k této vyhlášce, a kvalifikační atestace nebude vykonána do stanovené doby, provedou ředitelé ústavů národního zdraví a ředitelé ústředně řízených zařízení změnu specializace na nejblíže příbuzný úsek práce podle přílohy k této vyhlášce a zajistí potřebné doplnění znalostí.
(4) Žádosti o přehodnocení specializací podle předchozích ustanovení jsou střední zdravotničtí pracovníci povinni podat Ústavu prostřednictvím nadřízených orgánů do dvanácti měsíců od počátku účinnosti této vyhlášky.
§ 52 Za pomocné střední zdravotnické pracovníky kromě těch, kteří tuto způsobilost získali podle dřívějších předpisů, se považují též pracovníci, kteří studují při zaměstnání na střední zdravotnické škole a absolvovali již část tohoto studia stanovenou ministerstvem zdravotnictví.
§ 53 (1) Zrušují se:
vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 27/1954 Ú. l. (č. 43/1954 Ú. v.), o evidenci a povinném hlášení zdravotnických pracovníků,
vyhlášku ministerstva zdravotnictví č. 161/1954 Ú. l. (č. 187/1954 Ú. v.), o specializaci lékařů,
vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 40/1953 Ú. l. (č. 70/1953 Ú. v.),o odborné výchově středních zdravotnických pracovníků,
vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 222/1951 Ú. l. (č. 251/1951 Ú. v.), o dentistických zkouškách,
instrukce poř. č. 66/1960 Sb. instr. (poř. č. 79/1960 Zb. inštr.), o specializaci lékárníků.
(2) Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. července 1966.
Příloha k vyhlášce č. 44/1966 S. I.
Po dosažení specializace I. stupně v lékařském oboru lze získat nástavbou specializaci v dále uvedených užších oborech:
1.
u specializace v interním lékařství
h)
poruchy látkové přeměny a výživy
ch)
hematologie a transfúzní služba
i)
tuberkolóza a respirační nemoci
2.
u specializace v pediatrii
c)
dětská tuberkulóza a respirační nemoci
h)
hematologie a transfúzní služba
3.
u specializace v gynekologii
4.
u specializace v chirurgii
5.
u specializace v neurologii
dětská neurologie
6.
u specializace v psychiatrii
dětská psychiatrie
7.
u specializace ve stomatologii
8.
u specializace v otorinolaryngologii
foniatrie
9.
u specializace v hygieně
a)
hygiena všeobecná a komunální
d)
hygiena výživy a předmětů běžného užívání
10.
u specializace v patologické anatomii
soudní lékařství
11.
u specializace v mikrobiologii
Ministerstvo zdravotnictví může ve zvlášť odůvodněných případech povolit výjimečně nástavbovou specializaci, i když uchazeč získal specializace v jiném oboru, než u kterého je nástavbová specializace uvedena.
Pokud v některých nástavbových oborech trvá nedostatek lékařů, může ministerstvo zdravotnictví povolit, aby byli lékaři zařazováni do specializační průpravy v těchto nástavbových oborech bez předchozí specializace v příslušném oboru. Přitom je nutno zajistit specializační náplní a obsahem průpravy, aby lékař získal potřebné znalosti v příslušném oboru.
II.
Pro dosažení specializace ve farmaceutickém oboru lze získat nástavbou specializaci v těchto užších oborech:
1.
u specializace ve všech oborech
farmakologie
2.
u specializace ve farmaceutické technologii
technologie biologických léčiv
3.
u specializace ve farmaceutické analýze
biochemická a toxikologická analýza.
III.
Pomaturitní studium středních zdravotnických pracovníků se provádí v těchto úsecích práce:
1.
v oboru zdravotních sester, dětských sester a ženských sester
a)
instrumentování na operačním sále
2.
v oboru rehabilitačních pracovníků
a)
léčebná tělesná výchova
3.
v oboru zdravotních laborantů
b)
hematologie a transfúzní služba
c)
mikrobiologie a virologie
e)
hygienické laboratorní metody
4.
v oboru rentgenových laborantů
rentgenová a radiová terapie
5.
v oboru asistentů hygienické služby
a)
hygiena všeobecná a komunální
c)
hygiena výživy a předmětů běžného užívání
Copyright © 2009 - 2024, Nakladatelství C. H. Beck
