V souvislosti s ustanovením § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají jeho rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru navrhovatelů citovaná ustanovení umožňují "odejmutí vlastnictví fyzické osobě a omezení vykonu vlastnického práva bez náhrady", a to nejenom těm, kteří "nabyli vlastnických práv na základě režimních výhod", nýbrž i těm, "kteří vlastnických práv nabyli v dobré víře". S ohledem na tuto námitku se Ústavní soud České republiky zabýval otázkou, zda ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravuje institut vyvlastnění, a tudíž se na něj vztahují podmínky stanovené v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Ústava ani právní předpisy pojem vyvlastnění výslovně nedefinují. Jeho obsah možno proto vymezit jednak induktivně na základě pozitivně pravní úpravy institutu vyvlastnění v různých právních předpisech a jednak doktrinárně, tj. na základě definic podaných právní vědou.

Problematiky vyvlastnění se kromě čl.11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod dotýkají zejména také ustanovení § 128 odst. 2 občanského zákoníku, § 25 obchodního zákoníku, § 108 až 114 a § 141 odst. 4 stavebního zákona, § 25 zákona č. 40/1961 Sb. o obraně státu, ve znění pozdějších předpisů. Ze všech citovaných předpisů lze dovodit, že právní řád pod pojmem vyvlastnění rozumí nucené odejmutí vlastnického práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (nutno podotknout, že právní řád zná i jiný druh nuceného odejmutí vlastnického práva ve veřejném zájmu a na základě zákona, ne však za náhradu, a to institut konfiskace podle trestního zákona, jehož přípustnost je stanovena čl. 39 Listiny základních práv a svobod).

V teorii se vyvlastnění "obvykle definuje jako zásah do majetkových práv zvláště práva vlastnického, ve prospěch všeužitečného díla, kterým se práva ruší nebo omezují a současně pro jiného se práva zakládají, a to zpravidla za náhradu....Cílem vyvlastnění je, aby byla zřízena pro podnikatele všeužitečneho díla práva, jež by mu umožnila provedení toho díla... Zásadního významu je nález Boh. adm. 14.224, že veřejný zájem je dán, podniká-li se dílo za tím účelem, aby bylo vyhověno životním potřebám nějakého širšího celku, státního, územního, sociálního ap." (J. Hoetzel, Vyvlastnění. In: Slovník veřejného práva československého. Sv. V, Brno 1948, s. 487, 493).

Z porovnání § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s pozitivně právní indukcí, jakož i s doktrínou možno dovodit, že se v citovaném ustanovení o institut vyvlastnění nejedná, a to zejména z těchto dvou důvodů:

Podle preambule citovaného zákona je jeho účelem "zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a Lesního majetku v období let 1948 až 1989. Právní institut, který naplnění uvedeného účelu v zákoně sleduje, je institut restituce, tj. institut odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu. Tato protiprávnost je dvojího druhu.

Prvním druhem je protiprávnost, která pozitivně právně existovala již v době převodu vlastnictví (např. uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek). Zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v těchto případech představuje lex specialis ve vztahu k občanskému zákoníku. Umožňuje totiž domáhat se neplatnosti převodu vlastnictví a následně vydání věci i v případě uplynutí vydržecí lhůty u nabyvatele (v uvedeném příkladě také po uplynutí promlčecí lhůty pro odstoupení od smlouvy).

Druhým je protiprávnost, způsobená právním řádem platným v období roků 1948 až 1989, umožňující uskutečňování majetkových křivd a stanovená zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V těchto případech jde opět o speciální ustanovení k občanskému zákoníku určující další důvody protiprávnosti při uplatnění vlastnické žaloby na vydání věci, jakož i vylučující v těchto případech nabytí vlastnického práva vydržením.

Právním důsledkem naplnění podmínek obsažených v ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je možnost oprávněné osoby domáhat se soudního zrušení smlouvy o převodu pozemků. Z termínu "zrušení smlouvy" nutno dovodit analogicky k § 457 občanského zákoníku, že jde o deklaratorní rozhodnutí soudu (totožné stanovisko při interpretaci termínu "zrušení smlouvy" zastává i soudní judikatura: R 26/75).

Rozdíl mezi restitucí a vyvlastněním lze obecně vymezit následovně:

Porovnáním institutů vyvlastnění a restituce nutno tudíž odmítnout námitku navrhovatelů, podle které ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravují vyvlastnění a jsou v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Při posuzování souladu ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s Ústavou České republiky, ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl.10 Ústavy České republiky nutno poukázat i na další souvislosti.

Zákony o majetkové rehabilitaci (restituci) vycházejí z myšlenky, že majetkové křivdy páchal stát prostřednictvím svých právních nebo faktických opatření a jednání. Jde přitom o nemovité i movité věci, které v rozhodném období "přešly" na stát, popř. na "organizace socialistického sektoru", jež se státem fakticky tvořily hospodářský celek.

Povinnými osobami jsou proto:

Z této ideové koncepce napadená ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vybočují a zakládají restituční nároky mezi fyzickými osobami. Z uvedeného vyplývá, že citované ustanovení je v zákoně ustanovením speciálním a v něm obsažené pojmy jsou ve vztahu k obecným pojmům zákona pojmy speciálními. Jde především o pojem, oprávněné osoby" podle § 8 odst. 3 a 5, který je ve vztahu k pojmu "oprávněná osoba" podle § 4 zákona pojmem speciálním. Práva a povinnosti "oprávněných osob" podle zákona se proto vztahují na obecný pojem "oprávněné osoby" a ne na pojem speciální. Způsob uplatnění nároků "oprávněné osoby" podle § 8 odst. 3 až 5 je upraven přímo v citovaném ustanovení, lhůta na jejich uplatnění v čl. II odst. 1 zakona č. 183/1993 Sb.

Rozšíření koncepce restitučních zákonů zákonodárce v důvodové zprávě k návrhu zákona č. 183/1993 Sb. zdůvodňuje takto: "Návrh novely řeší rovněž právní problém bezúplatného převodu pozemků z jedné fyzické osoby na druhou v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Fyzické osoby, které koupily budovu, měly v kupní smlouvě uvedenu darovací doložku na zemědělské pozemky. V současné době se vlastnící těchto pozemku domáhají práva na jejich vydání, ačkoliv je nabyli na základě protiprávního zvýhodnění a bez úhrady. Uvedená právní praxe byla prováděna na základě Směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory", vydané dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství (č. j. 61 516/64-MZ-práv.). Je tedy možno spravedlivě požadovat, aby ten, kdo přijal pozemky; které jiný daroval v tísni a na základě donucení, tyto pozemky vrátil původnímu vlastníkovi nebo aby za ně zaplatil.... Při registraci kupních smluv na obytné a hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak (pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy), aby do kupní smlouvy bylo zahrnuto i darování pozemku, které k budovám patřily Navrhuje se tedy, aby soud rozhodl, že současný vlastník (fyzická osoba) takto bezplatně získané pozemky uhradil případně aby byla zrušena ta část smlouvy, kterou byly pozemky darovány."

Podle preambule citovaného zákona je jeho účelem "zmírnit následky některých majetkových křivd k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989". Povaha předmětného období (charakterizovaného zákonodárcem v zákoně č. 480/1991 Sb. a v zákoně č. 198/1993 Sb.) mohla způsobit majetkové křivdy nejen mezi fyzickými osobami a státem, nýbrž i mezi fyzickými osobami navzájem. Protiprávnost, vedoucí k restituci (nebo ji nahrazujícímu plnění), nutno proto interpretovat výlučně v návaznosti na účel zákona. V případě § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, to znamená:

V doplněných ustanoveních zákona o půdě ( § 8 odst. 3 až 5 čl. I bod 11 zákona č. 183/1993 Sb.) se mluví o "dni účinnosti tohoto zákona". Protože je tento výraz použit v ustanoveních zákona o půdě, nelze tím rozumět nic jiného, než den, kdy nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., tj. 24. červen 1991 (obdobně platí uvedený závěr i pro plynutí subjektivní lhůty podle § 13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. podle čl. I bodu 21 zákona č. 183/1993 Sb.). Tuto interpretaci potvrzuje i ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 183/1993 Sb., které stanoví lhůtu na uplatnění nároků obsažených v zákoně č. 183/1993 Sb. (tj. v čl. I citovaného zákona). Případný úmysl zákonodárce vyjádřit tímto výrazem, že jde o den, kdy nabyl účinnosti zákon č. 183/1993, Sb., tj. 1. červenec 1993, na právních důsledcích úpravy nic nemění protože rozhodující je v zákoně skutečně použitá formulace. Takovému úmyslu nasvědčuje např. ustanovení čl. I bodu 54 zákona č. 183/1993 Sb. V novém § 33c odst. 1 zákona o půdě se totiž určuje, že způsob vyhlášení a provedení dražby stanoví vláda nařízením, které vydá "do 30 dnů od účinnosti tohoto zákona", čímž byla zřejmě míněna lhůta počítaná od 1. července 1993.

Z uvedeného plyne, že zákonodárce v rozporu s principy legislativní techniky a zároveň v rozporu se zásadami jasnosti a určitosti zákona, které představují součást principu právní jistoty, a tudíž principu právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky), dvěma různými způsoby upravil začátek plynutí lhůt navazujících na pravní skutečnosti založené účinností zákona č. 183/1993 Sb. Učinil tak jednak v novelizujících ustanoveních a jednak v ustanovení nenovelizujícím, tvořícím součást výlučně zákona č. 183/1993 Sb. Za správný lze považovat toliko postup druhý. Novelizující ustanovení se stávají součástí novelizovaného zákona. Z tohoto důvodu nutno ve slovních spojeních "ke dni účinnosti tohoto zákona" obsažený termín "tohoto zákona" interpretovat ve významu zákona novelizovaného a nikoli novelizujícího ("tímto zákonem" je totiž zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv zákon č. 183/1993 Sb.). V daném případě proto výklad vede k závěru o retroaktivitě předmětných ustanovení.

Otázkou je, zdali retroaktivita ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je protiústavní nebo ne.

V ústavním pořádku České republiky výslovný zákaz retroaktivity pro oblast trestního práva hmotného zakotvuje čl. 40 odst. 6 Listiny základních prav a svobod, všeobecný zákaz retroaktivity lze dovodit z čl.1 Ústavy České republiky, podle něhož je Česká republika právním státem. K definičním znakům právního státu patří také princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, jejichž součástí je také zákaz retroaktivity právních norem. Obdobně na margo principu retroaktivity konstatoval i Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky ve věci sp. zn. P1. ÚS 78/92: Principy právního státu, právní jistoty, které možno vyvodit z požadavku demokratického uspořádání státu, vyžadují každý ústavně možný případ retroaktivity zakotvit expressis verbis v ústavě, resp. zákoně a vyřešit s tím spojené případy tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna. (Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů, 1992, č. 15). V případě ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou se zpětnou účinností (tj. od 1. července 1993, termínu nabytí účinnosti zákona č. 183/1993 Sb., k termínu nabytí účinnnosti zákona č. 229/1991 Sb., 24. červnu 1991) neplatné všechny převody pozemků, na které se citovaná ustanovení vztahují. Tímto jsou dotčena nabytá práva právních subjektů, která již nestojí v příčinném vztahu k protiprávnosti, vyjádřené v účelu zakona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Retroaktivita citovaných ustanovení je proto narušením nabytých práv, přesahující účel zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tím je i narušením principu ochrany důvěry občanů v právo, a v důsledku toho citovaná ustanovení nutno považovat za rozporná s čl.1 Ústavy České republiky. Uvedený závěr vyplývá rovněž z § 8 odst. 5, který vylučuje směřovaní restitučních nároků vůči třetím osobám a pro případy převodu vlastnictví na třetí osoby stanoví povinnému subjektu uhradit "cenu, za kterou byly pozemky převedeny na třetí osobu".

Zrušením ustanovení obsaženého v § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyjádřeného slovy "ke dni účinnosti tohoto zákona" se vylučuje jakákoli pochybnost ohledně možné retroaktivity. Lhůta na uplatnění nároku oprávněné osoby je dána ustanovením čl. II zakona č. 183/1993 Sb., přičemž podmínkou existence práva založeného ustanovením § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je skutečnost, zda jsou předmětné pozemky v době uplatnění nároku (vymezené již uvedenou lhůtou v čl. II zákona č. 183/1993 Sb.) ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké.

Ustanovení § 8 odst. 4 napadeného zákona z okruhu případů podle odst. 3 vyjímá darování v tísni nebo bezúplatný převod v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu na osoby blízké. Zákonodárce tímto znevýhodňuje jednu skupinu právních subjektů, přičemž ani z daného ustanovení ani z obecných ustanovení zákona pro takovou nerovnost nelze dovodit žádný důvod. V důsledku tohoto konstatování nutno označit předmětné ustanovení za rozporné s ústavním principem rovnosti vyjádřeným v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Kromě již uvedeného zvláštní ústavní analýzu vyžaduje ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Tím, že zákonodárce v dikci § 8 odst. 5 citovaného zákona jako podmínku nastoupení veřejnoprávní sankce "úhrady ceny za kterou byly pozemky převedeny na třetí osobu" vynechal při darování pozemků tíseň, zkonstruoval zmatečné ustanovení: Nárok vyplývající z citovaného ustanovení může uplatnit každý vlastník pozemku, který "daroval své pozemky fyzické osobě, a jenom "jsou-li tyto pozemky... ve vlastnictví jiné osoby než osoby uvedené v odstavci 3", přičemž osobou podle odstavce 3 je toliko osoba, které byly pozemky darovány v tísni. Takovouto osobou proto může být i osoba, které byly řádně pozemky darovány. Ustanovení tudíž konstruuje veřejnoprávní sankci za perfektní právní úkon bez jakéhokoli objasnění důvodu takovéhoto postupu. Dochází tím k retroaktívnímu postihu právně dovoleného jednání. Tato skutečnost je opět v rozporu s principy ochrany důvěry občanů v právo, zákazu retroaktivity, a tím v rozporu s čl.1 Ústavy České republiky. Uvedenými argumenty je zdůvodněn závěr o zrušení části ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 229/1991 S6., ve znění pozdějších předpisů.

V souvislosti s ustanovením § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají jeho rozpor s čl.11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: "Rozpor spočívá ve zvýhodnění vlastníka pozemku oproti vlastníku stavby stojící na pozemku tím, že zákon umožňuje vydat pozemek i se stavbou. Vlastník pozemku tedy požívá větší právní ochrany než vlastník stavby." Navrhovatelé na podporu svého stanoviska uvádějí citaci odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 45/92: "Rovná ochrana všech forem vlastnictví... neumožňuje na posuzovanou věc nahlížet tak, jako by žalobce, coby vlastník pozemků, měl víc práv a jako by se žalované družstvo, coby vlastník staveb na těchto pozemcích stojících, muselo podřídit panujícímu vlastnictví k půdě. Bývalá zásada 'superficies solo cedit` není součástí našeho právního řádu již od účinnosti takzvaného středního občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.), navíc režim zcela opačný je nyní výslovně vyjádřen v ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku."

Při posouzení argumentace navrhovatelů nutno opět poukázat na obsah pojmu vyvlastnění, jak byl již interpretován v odůvodnění v odstavci II/a. Porovnáním předmětného ustanovení s uvedenou interpretací, vymezující pojem vyvlastnění, nutno tudíž dospět k závěru, že ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje institut vyvlastnení, a to v souladu s podmínkami stanovenými v čl.11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Všeužitečným dílem čili veřejným zájmem, sledovaným daným ustanovením, je jeden z účelů zakotvených v preambuli zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů: upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova". Konstrukce obsažená v ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, umožňuje dosáhnout účelu zákona nuceným odejmutím vlastnictví na základě zákona a za náhradu. Tuto konstrukci nutno proto označit za vyvlastnění, a tudíž mít za to, že je v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Argumentace Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 45/92 se vztahuje na aplikaci ustanovení § 126 a § 135c odst. 1 občanského zákoníku, vychází tudíž z odlišného normativního základu: tyká se institutu restituce. Jak již bylo konstatováno, ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nutno považovat nikoli za ustanovení restituční, nýbrž za ustanovení zakotvující podmínky vyvlastnění. Z toho vyplývá, že navrhovatelem uváděné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze není možno vztáhnout na ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z hlediska namítané nerovnosti mezi tržní cenou stavby a cenou stavby podle předpisu, obsaženého ve vysvětlivce č. 13a) (vyhláška č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemku a náhradách za dočasné užívání pozemku, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), nutno konstatovat, že vysvětlivka není součástí právního předpisu, a tudíž nemůže zakládat jako svůj důsledek právní nerovnost. Z uvedených důvodů neshledal Ústavní soud České republiky rozpor citovaného ustanovení s Ústavou České republiky.

U ustanovení § 15 odst. 1 a 4 a § 24 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, namítají navrhovatelé jejich rozpor s čl.11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: "Tato skutečnost se týká melioračních zařízení umístěných pod povrchem pozemku, která přecházejí do vlastnictví oprávněné osoby, aniž by za ně byla stanovena náhrada ( § 15 odst. 1 zákona), a povinnosti povinné osoby zalesnit pozemek na své náklady za podmínek uvedených v § 15 odst. 4. Totéž se týká i trvalých staveb a melioračních zařízení, které přecházejí do vlastnictví vlastníka pozemku podle nového znění § 24 daného zákonem."

Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 183/1993 Sb. k ustanovení § 15 odst. 1 uvádí: "Při vracení zemědělských pozemků často povinné organizace vyžadují od oprávněných osob náhradu za zhodnocení pozemku meliorační stavbou, např. vybudováním drenáží. Oprávněné osoby pak namítají, že odvedení podzemních vod změnilo původní biosystém natolik, že jde spíš o znehodnocení. Jednoznačný názor nemají ani půdní odborníci. Nová právní úprava vychází z toho, že péče o půdu včetně meliorací, pokud byly provedeny, byla prováděna jako péče řádného hospodáře a že tedy nejde o zhodnocení, pokud se meliorační stavby, např. závlahové systémy, nenalézají nad úrovní půdy ale o běžnou péči o půdu, byť byla finančně nákladná."

Navrhovatelé opětovně argumentují rozporem citovaného ustanovení s ústavními podmínkami vyvlastnění. Z hlediska již podané argumentace k bodu II/a by takový rozpor přicházel v úvahu jen v tom případě, pokud by "meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" nebylo považováno za součást věci (pozemku), nýbrž za samostatnou věc.

Takový výklad by bylo možno opřít o vyhlášku č. 34/1960 Sb., o povinnostech vlastníků (uživatelů) meliorovaných pozemků při provozu a udržování rozvodné závlahové sítě a odvodňovací, drenážní a drobné odpadové sítě melioračních staveb zrušených vodních družstev a o provozu a udržování těchto částí melioračních staveb. Podle § 2 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky se částí meliorační stavby rozumí také "soustavná síť trubkové a krtčí drenáže". Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. e) vodního zákona (č. 138/1973 Sb.) mezi vodohospodářská díla patří stavby určené k odvodňování pozemků. Podle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, se za stavbu považují také podzemní vedení.

Při řešení dané otázky je nutno v první řadě odpovědět, zda jsou pojmy stavba a nemovitá věc ekvivalenty, a tudíž meliorační stavba je samostatnou nemovitou věcí, která není součástí pozemku.

Podle § 119 odst. 2 občanského zákoníku "nemovitosti jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem". Z uvedeného lze dovodit, že ne každá stavba je nemovitou věcí, nýbrž jenom ta, která je spojena se zemí pevným základem. "Meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" nutno proto považovat za stavbu, která není spojena se zemí pevným základem, a není tudíž nemovitou věcí.

Z ustanovení § 119 občanského zákoníku vyplývá, že všechny... věci, které nelze podřadit pod pojem nemovitosti mají povahu věci movité" (J. Bičovský, M. Holub, Občanský zákoník. Praha 1991, s. 91). "Meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" by tedy bylo movitou věcí v případě, jestliže je není možno vymezit jako věc nemovitou nebo součást nemovité věci (pozemku).

Podle § 120 odst. 1 občanského zákoníku "součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila". Judikatura citované ustanovení v analyzovaném kontextu interpretuje následovně: "Zákonným předpokladem součásti věci je její neoddělitelnost bez současného znehodnocení věci hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí součást. Znehodnocení věci nelze však chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy jako zničení či alespoň podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti; oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy chápat rovněž ve smyslu snížení hodnoty a tedy zpravidla i ceny věci. Znehodnocení může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit svoji funkci (znehodnocení funkční), a konečne lze uvažovat o znehodnocení z hlediska vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické). ...součástí pozemku ve smyslu ustanovení § 120 občanského zákoníku jsou rovněž venkovní úpravy (opěrné zdi dlažby a obruby, vodovodní a kanalizační přípojky, květinová jezírka, venkovní předložené schody, ploty o vysce menší než 100 cm a další)." (R 4/1992). Citované rozhodnutí bylo přitom vydáno v době, kdy nebylo pochybnosti o tom, že zásada superficies solo cedit v občanském právu neplatí (viz např. odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 45/92: "Bývalá zásada 'superficies solo cedit` není součástí našeho právního řádu již od účinnosti takzvaného středního občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.), navíc režim zcela opačný je nyní výslovně vyjádřen v ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku."

Podstatnými definičními znaky součásti věci je její funkční a fyzická spojitost s věcí hlavní a nemožnost jejího oddělení, aniž by se tím věc znehodnotila. "Meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" tyto znaky splňuje: je funkčně a fyzicky spojeno s pozemkem a platí pro ně nemožnost jeho oddělení, aniž by nedošlo k znehodnocení pozemku, a tedy je nutno je chápat ve významu součásti věci - pozemku.

Z uvedeného tedy vyplývá, že ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého "stavba není součástí pozemku", nutno interpretovat v návaznosti na odstavec 1, tudíž stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou, nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku. Meliorační zařízení umístěna pod povrchem pozemku tedy nejsou stavbou ve smyslu § 120 odst. 2 občanského zákoníku, nýbrž součástí pozemku dle § 120 odst. 1 občanského zákoníku.

Pro uvedený závěr lze uvést i argument právní: Smysl principu, podle kterého vlastnictví stavby automaticky nenásleduje vlastnictví pozemku, se týká především staveb, které jsou nemovitostmi. Tyto představují právně samostatnou věc, k převodu vlastnictví které se vyžaduje naplnění zvláštních podmínek (písemná forma, vklad do katastru). Stavby, které jsou věcmi movitými, nutno rozlišovat z hlediska jejich účelu, tj. zdali splňují znaky příslušenství anebo součástí pozemku. Součást věci, na rozdíl od příslušenství, je funkčně a fyzicky integrální součást věcí, kterou není možno od této oddělit, aniž by se znehodnotila. Takovou integrální součástí pozemku může být také stavba, která je věcí movitou, jejíž oddělení by pozemek znehodnotilo (např. meliorační zařízení, opěrné zídky apod.).

Přijetí námitky týkající se náhrady za zabudované zařízení a případně vydání bezdůvodného obohacení (podle § 451 a násl. občanského zákoníku) by vedlo k soudním sporům o povahu melioračních zařízení z hlediska zhodnocení nebo znehodnocení pozemků. Současně určení povinností oprávněné osobě poskytnout náhradu za zabudované zařízení by zakládalo její oprávnění požadovat od povinné osoby uvedení pozemku do původního stavu. Oba tyto možné důsledky by vedly k zmaření účelu zákona: "zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí".

V již citovaném rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky vyjádřil své chápání principu rovnosti: "Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." V předmětné věci je tato "veřejná hodnota" vyjádřená účelem zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakotveným v jeho preambuli.

V § 15 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je plně respektován účel restitučního zákona, a to tím, že zákon umožňuje, aby oprávněná osoba obdržela pozemek spolu s tím, co bylo jeho příslušenstvím v době jeho odejmutí, příp. aby došlo k majetkovému vypořádání (obdobně řeší nárok poškozeného i § 442 odst. 2 občanského zákoníku).

Uvedené argumenty platí obdobně i v případě § 24 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z porovnání § 15 odst. 1 a § 24 odst. 1 napadeného zákona vyplývá nerovnost vymezení melioračního zařízení, které je předmětem právní úpravy v citovaných ustanoveních. Podle § 15 odst. 1 je předmětem vydání současně s pozemkem také meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku, s výjimkou hlavních melioračních zařízení, podle § 24 odst. 1 jsou předmětem vydání všechna meliorační zařízení umístěná pod povrchem země (tudíž včetně hlavních).

Pro uvedenou nerovnost vztahující se k stejnému právu na vydání pozemku, ani z obecných ani zvláštních ustanovení zákona nelze dovodit žádný důvod. Nutno tudíž konstatovat rozpor teto úpravy s ústavním principem rovnosti vyjádřeným v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Při posuzování souladu, resp. rozporu zákona, resp. jeho ustanovení s Ústavou České republiky a ústavními zákony je Ústavní soud České republiky vázán toliko petitem, nikoliv však jeho odůvodněním: Z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. plyne povinnost soudu u napadeného ustanovení se zabývat i dalšími okolnostmi důležitými pro posouzení jeho ústavnosti.

Ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně zákona č. 183/1993 Sb., došlo k významné změně původní právní úpravy obsažené v novelizovaném zákoně č. 229/1991 Sb. Původní ustanovení citovaného zákona vázalo přechod vlastnického práva k trvalým porostům s termínem zániku užívacích vztahů k pozemkům podle předcházejících předpisů. Naproti tomu novelizované ustanovení změnilo vlastnické poměry k trvalým porostům v tom smyslu, že u pozemků navrácených původním vlastníkům, u kterých byl zřízen nájem s dosavadním užívatelem, přechází vlastnictví k trvalým porostům až momentem ukončení nájmu (a rovněž meliorační zařízení pod povrchem pozemku a stavby související s trvalými porosty). Zákonodárce tímto, v rozporu s podmínkami stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, nuceně odejmul vlastnické právo k trvalým porostům osobám, kterým již toto právo vzniklo podle původního znění § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Uvedené důvody vedou k závěru o zrušení ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Zrušením uvedeného ustanovení se vlastnická práva k trvalým porostům také v případech nájmů podle § 22 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, řídí ustanovením § 2 odst. 2 citovaného zákona. Moment přechodu vlastnického práva k melioračním zařízením je v případě vlastníků těch pozemků, u kterých zanikají majetková práva podle § 22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dán ustanoveními § 22 odst. 1 a § 1 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, tj. dnem nabytí jeho účinnosti; rozsah melioračních zařízení, která nutno považovat za součást pozemku, je vymezen v § 15 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Vlastnické poměry k trvalým porostům vzniklým po dobu nájmu se řídí ustanoveními občanského zákoníku.

Podle § 20 odst. 2 věty třetí zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze-li zjistit právnickou osobu, která věci (tj. živý a mrtvý inventář a zásoby, které původní vlastník vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny) převzala, nebo jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu za tyto věci právnická osoba, která ke dni 24. června 1991 užívala pozemky oprávněné osoby.

V daném případě se křivda odstraňuje tím způsobem, že se právnické osobě ukládá povinnost poskytnout náhradu za újmu, přičemž tuto újmu sama nezpůsobila a ani není právním nástupcem právnické osoby, která jí způsobila.

Čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvují ústavní princip rovnosti. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že povinnost založená § 20 odst. 2 větou třetí zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, musí také zachovávat základní práva vyplývající z ústavního principu rovnosti ve vztahu k subjektům podle § 18a odst. 1 citovaného zákona. Jak již bylo uvedeno "pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání se na veřejné hodnoty" (rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). V případě § 20 odst. 2 věty třetí zakona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákonodárce takové odvolání se na veřejné hodnoty ve vztahu k subjektům uvedeným v citovaném ustanovení nevyjádřil a takové odvolání není možno dovodit ani z jiných ustanovení zákona, především z preambule, a to z toho důvodu, že zákonem stanovená povinnost v daném případě nesměřuje vůči subjektům spojeným s uplatněním účelu zákona.

Proto Ústavní soud České republiky rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno ve vztahu k § 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V souvislosti s ustanovením § 33a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají jeho rozpor s čl.11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: "Jeho obsah velmi hrubým způsobem zvýhodňuje určitou skupinu oprávněných osob (ty osoby, které se sdruží za účelem vymáhání svých nároků) oproti ostatním oprávněným osobám."

Z argumentace navrhovatelů možno dovodit, že v ní namítají nerovnost skupiny oprávněných osob, které se sdružily podle § 33a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu jednak k ostatním oprávněným osobám a jednak k oprávněným osobám podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.

Pokud navrhovatelé namítají, že "není vůbec respektována skutečnost, že schválením transformačního projektu byl majetek družstva rozdělen na majetkové podíly oprávněných osob", nutno poukázat na ustanovení § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterých do čistého jmění družstva není zahrnut majetek, na který byl uplatněn nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., jakož i majetkový vklad, kterým se podle § 16 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozumí movitý a nemovitý majetek, vnesený členem. Dále se od čistého jmění odečte částka, která bude použita pro uspokojení dalších restitučních nároků po účinnosti zákona č. 42/1992 Sb. Podle § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, majetkový podíl oprávněné osoby na transformovaném družstvu tvoří součet základního podílu a dalšího podílu na majetku družstva. Základní podíl tvoří také výše vymezený majetkový vklad ( § 7 odst. 3 citovaného zákona).

Z uvedeného plyne, že oprávněné osoby podle zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není možno považovat za znevýhodněny ve vztahu k oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obě skupiny oprávněných osob mají nárok na navrácení majetku. Rozhodnutí o výhodnosti postupu podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdejších předpisů, zákonodárce svěřuje oprávněnému subjektu (pokud je oprávněnou osobou podle obou citovaných zákonu). Rozdílnost právních následků je dána účelem obou zákonů. Tuto rozdílnost není možno považovat za porušení čl.11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože zákonodárce osobě oprávněné podle obou citovaných zákonů poskytuje možnost volby, tj. osobní posouzení výhodnosti jedné z obou možných zákonnych úprav.

Ani sdružení věřitelů podle § 33a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není možno považovat za zvýhodnění ve vztahu k ostatním věřitelům. Obsah a rozsah takto sdružených pohledávek jednak odpovídá součtu nároků jednotlivých věřitelů, jednak možnost sdružit pohledávky umožňuje uspokojení práv věřítelů vydáním věci vyšší hodnoty, jíž by nebylo možno uspokojit pohledávku jednoho věřitele.

V odůvodnění svého návrhu navrhovatelé namítají protiústavnost ustanovení § 8 odst. 3 až 5, § 11 odst. 7, § 15 odst. 1 a 4, § 20 odst. 2, § 24 a 33a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisu, přičemž "vzhledem k tomu, že rušení pouze citovaných ustanovení zákona by nesplnilo svůj účel díky různým vnítřním návaznostem v zákoně", žádají navrhovatelé v petitu zrušení celého zákona č. 183/1993 Sb.

Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatelé uvedené "vnitřní návaznosti" neprokázali, jakož i vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky shledal protiústavními toliko část ustanovení § 8 odst. 3, dále ustanovení § 8 odst. 4, část ustanovení § 8 odst. 5, část ustanovení § 20 odst. 2 a ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl návrh ve zbývající části zamítnut.