podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. a) cit. zákona (tedy nepřetržitý trvalý pobyt alespoň pět let na území republiky), pokud jsou splněny další podmínky uvedené v § 11 odst. 1 písm. a) až f), tedy že se narodil na území České republiky nebo žije na území České republiky nepřetržitě alespoň 10 let nebo měl v minulosti státní občanství České republiky, příp. státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky nebo byl osvojen státním občanem České republiky nebo jeho manžel (manželka) je státním občanem České republiky anebo jehož alespoň jeden z rodičů je státním občanem České republiky,

podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. b) cit. zákona (tedy propuštění ze státního svazku jiného státu) při splnění dalších podmínek uvedených v § 11 odst. 2 cit. zákona (tedy má-li žadatel na území České republiky nepřetržitý trvalý pobyt alespoň po dobu pěti let, pokud právní předpisy státu, jehož je žadatel státním občanem, neumožňují propuštění ze státního svazku nebo pokud tento stát odmítá vydat doklad o propuštění žadatele ze státního svazku),

podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. d) cit. zákona (tedy znalost českého jazyka) v případech hodných zvláštního zřetele.

V ustanovení § 12 odst. 3 cit. zákona je pak obsaženo právo Ministerstva vnitra prominout složení státoobčanského slibu.

Návrh skupiny poslanců namítá, že "výkon tohoto práva byl svěřen do výlučné a od vlády izolované pravomoci Ministerstva vnitra a nebyla zákonem upravena možnost přezkoumání zákonnosti jeho rozhodnutí v těchto věcech, což je porušením ustanovení čl. 2 odst. 1, čl. 67 odst. 1 Ústavy a čl. 2 Listiny, podle nichž musí státní moc být vykonávána hierarchickým způsobem tak, aby za ni v nejvyšší úrovni odpovídala vláda a aby sloužila všem občanům v souladu se všemi podstatnými náležitostmi demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Při rozhodování o udělování státního občanství je prioritní veřejný zájem, který je vymezen dělbou státní moci (čl. 2 Ústavy) a demokratickými hodnotami, a který nesmí být diktován ideologickými ani náboženskými motivy (čl. 2 odst. 1 Listiny) ani individuálními zájmy jen některých fyzických osob (čl. 1 Listiny o rovnosti lidí v právech)".

Žádný z výše uvedených článků Ústavy nebo Listiny není napadenými ustanoveními v § 11, § 12 odst. 3 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. porušen a v tomto směru nebyla určena či prokázána souvislost. Je conditio sine qua non každé demokratické vlády, že rozhodování o řadě odborných otázek svěřuje svým členům a jejich úřadům; a to i z hlediska běžné a nutné dělby práce. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci ( § 67 odst. 1 Ústavy). Ostatní orgány výkonné moci jsou tak vládě přirozeně podřízeny. Ministerstva jsou vládou řízena nejen prostřednictvím právních předpisů jako obecně závazných normativních aktů, ale i prostřednictvím interních normativních instrukcí a individuálních aktů ( § 21 zákona České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, podle kterého se ministerstva ve veškeré své činnosti řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády). Zákon České národní rady č.

2/1969 Sb. také vztah ministerstva a vlády výslovně vyjadřuje v § 28

odst. 1, podle kterého činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky. Vláda je současně jako vrcholný orgán výkonné moci jejím představitelem i ve vztahu k Poslanecké sněmovně. Ministerstva zpracovávají na svých úsecích otázky svěřené do jejich působnosti a ve stanovených oblastech státní politiky je předkládají vládě jako celku k projednání. Ta s nimi v podobě obecných dokumentů a zpráv nebo v podobě zákonodárné iniciativy vystupuje před Poslaneckou sněmovnou.

Nositelem ústavně politické odpovědnosti za činnost ministerstva je příslušný ministr, který je v tomto směru kontrolován běžnými prostředky parlamentní demokracie, jako jsou interpelace (čl. 53 odst. 1, 2 Ústavy), citační právo Poslanecké sněmovny a jejích orgánů nebo vyšetřovací komise (čl. 30, čl. 38 odst. 2 Ústavy). Dalším kontrolním mechanismem, kterým je sledována činnost a volán k ústavněprávní odpovědnosti ministr, je i možnost jeho odvolání z funkce. Podle čl. 74 Ústavy tento kontrolní mechanismus přísluší předsedovi vlády (návrh na odvolání ministra) a prezidentovi republiky (odvolání samotné). Z těchto skutečností potom jednoznačně plyne, že činnost ministerstva jako orgánu státní správy, kterému je zákonem (a je bezpochybné, že zákonem České národní rady č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., se tak stalo - čl. 79 odst. 1 Ústavy) svěřena pravomoc k udělování státního občanství, je podrobena všem postupům, které jsou běžné v systémech parlamentních demokracií, může být těmito prostředky kontrolována a také může být vyvozena ústavně právní odpovědnost příslušného ministra, pokud při své činnosti porušuje stanovená pravidla chování.

Tvrzení, že udělování českého státního občanství bylo svěřeno do výlučné a od vlády izolované pravomoci Ministerstva vnitra, tedy neodpovídá skutečnosti.

Vzhledem k uvedenému lze mít za to, že ustanovení § 11 a § 12 odst. 3 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., nejsou v rozporu s těmi ustanoveními Ústavy a Listiny, jak uvádí navrhovatel, a nebyla prokázána ani souvislost mezi tvrzením navrhovatele a porušením uvedených ustanovení.

nepřetržitý trvalý pobyt na území České republiky alespoň po dobu dvou let,

propuštění ze státního svazku Slovenské republiky,

bezúhonnost (nebyl v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin).

V § 18a cit. zákona je potom upraveno nabytí státního občanství České republiky volbou občanů Slovenské republiky, kteří se narodili na jejím území do 31. prosince 1939 a jejichž rodiče, popřípadě alespoň jeden z nich, se narodili na území České republiky nebo dosáhli nejpozději v roce 1993 věku 60 let za současného splnění dvou podmínek, a to

nepřetržitého trvalého pobytu na území České republiky po dobu alespoň dvou let,

bezúhonnosti (nebyl v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin).

Podle návrhu skupiny poslanců jsou tato ustanovení diskriminační povahy proto, že stanoví občanům Slovenské republiky, kteří původně byli také státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, zvláštní podmínky pro získání státního občanství České republiky, tedy podmínky, které předchozí zákonodárství společného státu neznalo. Má tak být v rozporu s ustanovením čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle něhož jsou si všichni lidé rovni a mají obecné právo na stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoliv důvodů.

Úvodem k této problematice nutno zdůraznit, že po vzniku československé federace byla provedena právní úprava na úseku státního občanství čl. 5 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění ústavního zákona č. 125/1970 Sb., v zákoně č. 165/1968 Sb., v zákoně České národní rady č. 39/1969 Sb., ve znění zákonného opatření Předsednictva České národní rady č. 124/1969 Sb., a v zákoně Slovenské národní rady č 206/1968 Sb. Text čl. 5 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. vycházel z principu prvotnosti státního občanství České republiky nebo Slovenské republiky (přičemž státní občan každé republiky je zároveň občanem Československé republiky), novela tohoto článku provedená ústavním zákonem č. 125/1970 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, již deklaruje, že československé státní občanství je jednotné a že každý československý občan je zároveň občanem České republiky nebo Slovenské republiky; toto ustanovení mělo být konkretizováno zákony obou republik. Tak se nestalo a v teorii i praxi převažovaly názory, že republikové státní občanství je prvotní. Dále článek obsahoval zmocnění, že zásady nabývání a pozbývání státního občanství republiky stanoví zákon Federálního shromáždění. Tím se stal zákon č. 165/1968 Sb., který stanovil kritéria pro určení, kteří českoslovenští občané jsou občany České republiky a kteří občany Slovenské republiky, dále stanovil, že nabytím (pozbytím) státního občanství České republiky nebo Slovenské republiky se nabývá (pozbývá) současně i občanství československé, a určil, že dosavadní občan jedné republiky, který nabyl občanství druhé republiky (např. volbou nebo udělením), pozbyl státní občanství druhé republiky. Tato právní úprava vycházela ze zásady, že fyzická osoba může být občanem vždy jen jedné republiky, ke ztrátě státního občanství jedné republiky tak docházelo automaticky okamžikem nabytí státního občanství druhé republiky.

V zákonech České národní rady č. 39/1969 Sb. a č. 206/1968 Sb. byly stanoveny podrobnosti pro určení občanství České republiky a Slovenské republiky dosavadních občanů unitárního státu, podmínky pro volbu občanství jedné republiky občanem druhé republiky (kdy volbu bylo možné provést do 31 prosince 1969), způsoby nabývání a pozbývání občanství republiky. Po uplynutí lhůty pro volbu občanství České republiky mohl státní občan Slovenské republiky požádat o udělení státního občanství České republiky a musel splňovat pouze podmínku trvalého pobytu v České republice, jejíž splnění bylo možné prominout. Jakmile mu bylo uděleno občanství České republiky, pozbyl automaticky občanství Slovenské republiky a nepředkládal proto doklad o propuštění ze svazku Slovenské republiky.

V souvislosti s předpokládaným rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky nutno připomenout, že byly hledány cesty pro co možná nejjednodušší a nejrychlejší řešení otázky státního občanství. Vycházelo se z principu předcházení vzniku dvojího státního občanství a zabránění vzniku bezdomovectví. Vycházelo se ze zásady, že změna dosavadního státního občanství fyzické osoby je možná jen na základě jejího vlastního projevu vůle. Vycházelo se ze skutečnosti, že k 31. prosinci 1992 byl každý občan České a Slovenské Federativní Republiky občanem České nebo Slovenské republiky. Optimálním se jevilo přijetí dvoustranné smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou, jejíž návrh byl zpracován i českou stranou předložen. Smlouva vycházela z následujících zásad:

fyzické osoby, které měly k 31. prosinci 1992 státní občanství jedné republiky, jsou státními občany této republiky i od 1. ledna 1993,

umožnit provedení volby občanství České republiky dosavadnímu občanovi Slovenské republiky a naopak (pro volbu se stanovila lhůta šesti měsíců a podmínkou byl tříletý trvalý pobyt na území republiky, jejíž občanství si fyzická osoba volí,

nabytím státního občanství jedné smluvní strany se automaticky pozbývá státní občanství druhé smluvní strany,

předcházení vzniku dvojího státního občanství u dětí, u kterých je jeden z rodičů občanem jedné smluvní strany a druhý státním občanem druhé smluvní strany, kdy rodičům se umožňovalo provedení volby státního občanství pro dítě a zároveň se stanovila kritéria pro určení státního občanství jen jedné smluvní strany pro dítě, nebyla-li volba občanství rodiči provedena.

Z uvedené zprávy Ministerstva vnitra, a to vrchního ředitele II. sekce, tak plyne, že by se maximálně zjednodušil postup při získání státního občanství jedné smluvní strany občanem druhé smluvní strany a současně by se předešlo i vzniku dvojího státního občanství a bezdomovectví. Z téže zprávy potom plyne, že slovenská strana tento návrh neakceptovala a přiklonila se k možnosti dvojího státního občanství.

Česká republika proto řešila otázku nabývání státního občanství České republiky vnitrostátním předpisem, kterým je zákon České národní rady č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., kde je obsažena zásada předcházení vzniku dvojího státního občanství a zamezení vzniku bezdomovectví. Takto bylo navázáno na právní úpravu platnou na území České a Slovenské Federativní Republiky a vycházeno ze skutečnosti, že obdobné zásady jsou uplatněny i v právních předpisech jiných evropských států.

Státní občané Slovenské republiky, kteří do 31. prosince 1992 nepodali žádost o udělení státního občanství České republiky, mohli nabýt státní občanství České republiky podle zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., a to

volbou občanství podle § 18 a 18a (do 30. června 1994),

udělením podle § 19 do 30. června 1994,

udělením podle § 7 (tento způsob není časově omezen).

Zmíněný způsob nabývání občanství byl omezen lhůtami, a to podle § 18 a 19 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., kdy toto prohlášení mohlo být učiněno nejpozději do 31. prosince 1993, a následně i nařízením vlády České republiky č. 337/1993 Sb. ze dne 15. prosince 1993, kdy tyto lhůty byly prodlouženy do 30. června 1994. Ústavním zákonem č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, došlo k 31. prosinci 1992 k zániku České a Slovenské Federativní Republiky jako samostatného státu a dnem 1. ledna 1993 vznikly dva nové samostatné státy, které bezpochyby mají svrchovanou pravomoc upravovat své vnitřní záležitosti. Takovou vnitřní záležitostí je samozřejmě i nabývání státního občanství. Lze plně souhlasit s tvrzením navrhovatele, že státní občané Slovenské republiky se zánikem společného státu stali na území České republiky cizinci (samozřejmě i naopak). Ovšem tvrzení, že k zániku České a Slovenské Federativní Republiky a tedy i státního občanství došlo bez přímo projevené vůle státních občanů České a Slovenské Federativní Republiky a v nezjištěném počtu případů proti jejich vůli, je za dané situace neopodstatněné a spekulativní. Naopak nutno zdůraznit, že dnem vzniku samostatných států, a to České a Slovenské republiky, se státní občané jednoho státu dostávají do postavení cizince na území státu druhého. Česká republika jako samostatný stát může tedy stanovit podmínky pro nabytí občanství zcela nezávisle na právní úpravě jiného státu (Slovenské republiky). Toto právo bylo vyjádřeno přijetím zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., ve kterém mimo jiné bylo stanoveno i nabytí státního občanství cizincem. Neobstojí tvrzení navrhovatele, že v případě státního občana Slovenské republiky nejde o cizince, a neobstojí ani tvrzení, že volbu vyvolanou zánikem federálního státního občanství může podmiňovat pouze subjektivní vůle občana a jeho tzv. objektivní vztah k území. Právě tento vztah musí být odpovídajícím způsobem vyjádřen (tedy vztah k České republice), a to nejen k území, ale musí být i objektivizován k České republice jako takové. Právě toto vyjádření je obsaženo v podmínkách, za kterých bylo lze státní občanství České republiky nabýt. Znovu nutno opakovat, že každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých lze získat jeho občanství. Tvrzení navrhovatele, že jestliže nebylo bezúhonností podmíněno trvání duálního státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky a České republiky, že tedy tomu nemůže tak být i nyní, je irelevantní. Nejsou stanovena dodatečně zákonná omezení na právní stav a skutečnosti, které nastaly před nabytím účinnosti nového zákona, ale ke dni jeho účinnosti a dále do budoucna. Jak již řečeno, při volbě státního občanství České republiky státními občany Slovenské republiky nutno vycházet obecně z režimu, kterému podléhají v souvislosti s občanstvím právě cizinci jako takoví. Podmínky stanovené v těchto směrech pro občany Slovenské republiky jsou jiné a právě pro ně příznivější. To samozřejmě z hlediska minulého soužití v rámci společného státu a společenských, pracovních i rodinných vazeb, které se za tu dobu vytvořily, obecně tedy z důvodů, které lze veskrze označit za humánní. Ani v této oblasti však nelze uvažovat voluntaristicky. Stanovené podmínky jsou přiměřené nastalé situaci, dostatečně objektivizují vztah k České republice a nejsou nikterak diskriminující. K těmto podmínkám je potom namístě uvést následující: u pojmu trvalý pobyt se dle názoru Ústavního soudu jedná o faktické vyjádření trvalého pobytu, a tedy o trvalý pobyt nikoliv ve smyslu evidenčním - přihlášení se k trvalému pobytu na příslušném úřadě - ale ve smyslu faktickém. Trvalým pobytem je třeba takto rozumět pobyt v místě stálého bydliště člověka, tj. zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání a v němž se také zdržuje s úmyslem zdržovat se zde trvale (v souladu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 76/93). Dvouletý trvalý pobyt jako podmínka pro volbu občanství byl stanoven i s ohledem na zákon Slovenské národní rady č. 206/1968 Sb., který jako podmínku pro udělení občanství Slovenské republiky občanovi České republiky stanovil dvouletý pobyt na území Slovenska. V době přijímání zákona o nabývání občanství České republiky tento zákon Slovenské národní rady ještě platil, a proto v souladu se zásadou vzájemnosti lze tuto lhůtu považovat za přiměřenou. Je na místě připomenout, že i v případě kratšího trvalého pobytu mohlo Ministerstvo vnitra státní občanství České republiky žadateli udělit podle § 19 nebo podle § 7 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. K otázce pravomocného odsouzení pro úmyslný trestný čin v posledních pěti letech je nutno zdůraznit, že se jedná o trestný čin úmyslný (nikoliv tedy nedbalostní), a v této souvislosti nutno uvést i s ohledem na důvodovou zprávu k přijatým zákonům o státním občanství České republiky, že pokud jde o osoby, které byly pravomocně odsouzeny pro úmyslný trestný čin, budou splňovat shora uvedenou podmínku pro udělení státního občanství České republiky po zahlazení svého odsouzení soudem. V souladu s trestním zákonem a trestním řádem se pak na tyto osoby pohlíží jako na osoby, které nebyly odsouzeny, a ve výpisu z rejstříku trestů se již odsouzení neuvádí. Nutno také dodat, že např. drobné krádeže jsou zpravidla projednávány jako přestupek, u trestného činu krádeže se jedná o protiprávní jednání, kterým si pachatel přivlastnil cizí věc větší hodnoty. Určité zvláštnosti plynoucí ze zániku federace tak byly zohledněny právě v dočasném zvláštním režimu určeném pro možnost volby státního občanství České republiky. Poněkud výhodnější podmínky volby, stanovené pro skupinu občanů Slovenské republiky, kteří se zdržují v cizině a před odchodem do ciziny měli trvalé bydliště na území České republiky, je nutno chápat znovu jako humánní gesto, které respektuje možné rodinné a jiné obecně lidské vazby, které tito občané mohou k České republice mít. Je samozřejmě nadbytečné zmiňovat se o možnostech těchto emigrantů získat občanství České republiky v době předchozího režimu. K této skutečnosti nutno dále uvést, že tyto osoby se zdržují mimo území České republiky v naprosté většině případů více než pět let, a tak nemohly být odsouzeny na území České republiky (rejstřík trestů vede pouze odsouzení, ke kterému došlo na území České republiky), a vyžadování takového dokladu od cizozemských orgánů se jeví problematické, neboť některé státy takový doklad fyzické osobě nevydávají, a i v případech, kdyby byl výpis předložen, by bylo obtížné posoudit charakter trestné činnosti, kdy další problémy by zjevně nastaly, kdy takováto osoba by žila ve více státech. Nelze tedy v těchto souvislostech hovořit o diskriminaci určité skupiny osob. Pokud vůbec, pak tedy pouze o diskriminaci v pozitivním smyslu, tedy že cizincům - občanům Slovenské republiky bylo právní úpravou přiznáno hodnější postavení než cizincům - občanům jiných států mimo Slovenskou republiku nebo apolitům jako důsledek úpravy práv při rozdělení státu z hlediska mezinárodního práva.

Z hlediska praktického stavu, jak plyne z uvedené zprávy Ministerstva vnitra občané Slovenské republiky, kteří nepodali žádost o udělení občanství České republiky a měli trvalý pobyt v České republice k 31. prosinci 1992 a tento pobyt trvá, mohou podat žádost o povolení trvalého pobytu v České republice. Tito žadatelé nepředkládají doklady stanovené pro jiné cizince, ale pouze prokáží zápisem v občanském průkazu trvalý pobyt a prokáží občanství Slovenské republiky. Právní postavení občanů Slovenské republiky s trvalým pobytem v České republice je téměř shodné s postavením občana České republiky Za tím účelem bylo uzavřeno mezi Českou a Slovenskou republikou přes 40 mezinárodních smluv, ze kterých stejně jako z řady právních předpisů plyne, že např. právo na bezplatné vzdělání, zdravotní péči, dávky v nezaměstnanosti sociální dávky apod. jsou vázány na trvalý pobyt a nikoliv na státní občanství. S institutem státního občanství České republiky je spojeno volební právo, právo vykonávat některá zaměstnání (soudci, vojáci, státní zástupci), branná povinnost.

Je konečně na místě připomenout, že Česká republika není vázána právní úpravou státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky vzhledem k tomu, že tento institut zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zanikl také. Ústavním zákonem České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, který nabyl účinnosti dnem 31. prosince 1992, byly převzaty právní předpisy platné před vznikem České republiky, nelze však použít ustanovení podmíněná toliko existencí České a Slovenské Federativní Republiky a příslušností České republiky k ní. Zákon České národní rady č. 40/1993 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1993 a v § 28 bodech 1, 2 zrušil původní právní úpravu, tedy zákon České národní rady č. 39/1969 Sb., ve znění zákona České národní rady č. 92/1990 Sb., a zákon č. 165/1968 Sb.

S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení § 18 odst. 1 písm. a), c) a § 18a písm. a), b) zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., nejsou v rozporu s ustanovením čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jak uvádí navrhovatel, a nebyla prokázána ani souvislost mezi tvrzením navrhovatele a porušením uvedeného ustanovení.