Podle stávající právní úpravy [§ 74 odst. 1, §.146a odst. 1 písm. a), § 148, 149, 240, 242 a 243 trestního řádu, a § 31 zákona o soudech a soudcích] rozhoduje soud o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě v neveřejném zasedání, při němž jsou přítomni členové senátu a zapisovatel, a jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny. Soud je přitom oprávněn vyjít pouze z usnesení státního zástupce o prodloužení vazby, stížnosti obviněného proti tomuto usnesení, a listin obsažených ve spise. Tato úprava podle názoru II. senátu Ústavního soudu neodpovídá čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle níž mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody patří i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízeni, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby.
Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích zařadil právo být slyšen mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení svobody (srov. např. rozhodnutí z 28. 10. 1998 Assenov a ost. versus Bulharsko, 24760/94, § 162): „Soud připomíná, že čl. 5 odst. 4 zajišťuje každému, kdo byl zatčen nebo zadržen, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud provedl kontrolu dodržování procesních a hmotněprávních podmínek nezbytných pro zákonnost zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 4 (viz Brogan). Ačkoli řízení uvedené v čl. 5 odst. 4 nemusí být vždy doprovázeno zárukami podobnými těm, jež předepisuje čl. 6 odst. 1 pro občanskoprávní a trestní řízení (viz Megyeri proti Německu, 1992), je nutné, aby mělo soudní charakter a nabízelo záruky adekvátní druhu příslušného zbavení svobody. Jedná-li se o osobu, jejíž zbavení svobody spadá pod čl. 5 odst. 1 písm. c), je nezbytné konání slyšení (viz Schiesser a dále Sancher-Reisse proti Švýcarsku, 1986, Kampanis proti Řecku, 1995).“. [,,The Court recalls that by virtue of Article 5 § 4, an arrested or detained person is entitled to bring proceedings for the review by a court of the procedural and substantive conditions which are essential for the ,lawfulness‘, in the sense of Article 5 § 1 (see paragraph 139 above), of his or her deprivation of liberty (see the above-mentioned Brogan and Others judgment, p. 34, § 65). Although it is not always necessary that the procedure under Article 5 § 4 be attended by the same guarantees as those required under Article 6 § 1 of the Convention for criminal or civil litigation (see the Megyeri versus Germany judgment of 12 May 1992, Series A no. 237-A, p. 11, § 22), it must have a judicial character and provide guarantees appropriate to the kind of deprivation of liberty in question. In the case of a person whose detention falls within the ambit of Article 5 § 1(c), a hearing is required (see the above-mentioned Schiesser judgment, p. 13, §§ 30 – 31, the Sanchez-Reisse versus Switzerland judgment of 21 October 1986, Series A no. 107, p. 19, § 51, and the Kampanis versus Greece judgment of 13 July 1995, Series A no. 318-B, p. 45, § 47).“].
Tento právní názor Evropský soud pro lidská práva potvrdil v mnoha dalších rozhodnutích (srov. na http://hudoc.echr.coe.int/hudoc/ rozhodnutí ze dne 25. 3. 1999 Nikolovová versus Bulharsko, 31195/96, § 58, řádek 20; 4. 7. 2000 Niedbala versus Polsko, 27915/95, § 66, ř. 12; 11. 7. 2000 Trzaska versus Polsko, 25792/94, § 74, ř. 12; 10. 10. 2000 Graužinis versus Litva, 37975/97, § 31, ř. 4; 9.1. 2001 Kawka versus Polsko, 25874/94, § 57, ř. 12; 13. 2. 2001 Garcia Alva versus Německo, 23541/94, § 39, ř. 13;13. 2. 2001 Lietzow versus Německo, 24479/94, § 44, ř.14;13. 2. 2001 Schöps versus Německo, 25116/94, § 44, ř. 14; 9. 1. 2003 Šigkov versus Bulharsko, 38822/97, § 77, ř. 5). ESLP tak zřetelně artikuloval principy obsažené v dřívějších rozhodnutích (rozhodnutí ze dne 21. 10. 1986 Sanchez-Reisse versus Švýcarsko, 9862/82, § 51, ř. 18, nebo ze dne 13. 7.1995 Kampanis versus Řecko,17977/91, § 47 ř.1).
Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je také třeba na řízení, kterými je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody, nutno vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, což jednoznačně vyplývá jak z výše citovaných rozhodnutí, tak z rozhodnutí ze dne 29. 11. 1988 Brogan a ostatní versus Velká Británie (11209/84, § 65). Přitom je nerozhodné, zda se tato řízení konají z podnětu státního zástupce, nebo z úřední povinnosti (viz rozhodnutí ze dne 19. 10. 2000 Wloch versus Polsko, 27785/95, § 128; Graužinis versus Litva, § 28, ř. 7).
Uvedený náhled Evropského soudu pro lidská práva obsahují i úpravy téže problematiky v právních řádech sousedního Rakouska a Německa, které jsou podstatně odlišné od právní úpravy obsažené v trestním řádu.
Podle § 181 odst. 1 rakouského trestního řádu (BGBl.1975/631) jsou usnesení o uvalení nebo pokračování vyšetřovací vazby stejně jako usnesení soudu druhého stupně o pokračování vyšetřovací vazby účinná nejdéle na určitou dobu (vazební lhůtu); konečný den lhůty je třeba v usnesení uvést. Před uplynutím vazební lhůty je nutné provést vazební řízení nebo je třeba obviněného propustit. Úprava vazebního řízení je v podstatě komplexně upravena v § 182 téhož zákona. Podle něj vyšetřovací soudce řídí vazební řízení, které není veřejné. O termínu jeho konání je uvědomen obviněný, jeho obhájce, státní zástupce a kurátor. Obviněný je k jednání předveden, ledaže to pro nemoc není možné, a musí být zastoupen obhájcem. Nejprve státní zástupce předloží svůj návrh na prodloužení vyšetřovací vazby a odůvodní jej. Obviněný a jeho obhájce mají právo odporovat. Kurátor se může vyjádřit k vazebnímu důvodu (vazební otázce). Strany mohou žádat o doplnění zjištěných skutečností, které vyplývají ze spisu. Vyšetřující soudce může z úřední povinnosti nebo z podnětu stran vyslechnout svědky nebo provést jiné důkazy, pokud to považuje za účelné; strany mají právo klást otázky. Dosažení účelu vyšetřování nesmí být jednáním ohroženo. Obviněnému nebo jeho obhájci náleží právo posledního slova. Poté vyšetřující soudce usnesením rozhodne o propuštění nebo o prodloužení vazby, usnesení musí vyhlásit ústně a vyhotovit písemně. Proti tomuto rozhodnutí náleží obviněnému a státnímu zástupci stížnost, kterou je třeba podat do tří dnů od zveřejnění rozhodnutí soudu druhého stupně.
Podle § 117 německého trestního řádu (RGBl. 253/1877; BGBl. III 312-2) pokud je obviněný ve vazbě, může kdykoliv navrhnout soudní přezkum, zda má být příkaz k zatčení zrušen nebo zda má být jeho výkon podle § 116 odložen (vazební přezkum). Vedle návrhu na vazební přezkum je stížnost nepřípustná. Tím není dotčeno právo podat stížnost proti rozhodnutí, které bylo vydáno na základě návrhu. Soudce může nařídit samostatná šetření, která jsou důležitá pro budoucí rozhodnutí o zachování vyšetřovací vazby, a po provedení těchto šetření provést nový přezkum. Pokud vyšetřovací vazba trvala tři měsíce, aniž by obviněný navrhl vazební přezkum nebo podal stížnost proti vazbě, koná se vazební přezkum z úřední povinnosti, ledaže má obviněný obhájce. Podle § 118 téhož zákona se o vazebním přezkumu rozhoduje po ústním projednání. Ústní jednání může navrhnout obviněný nebo může být konáno z úřední povinnosti, a to i v řízení o stížnosti proti příkazu k zatčení. Byla-li zachována vyšetřovací vazba po ústním jednání, má obviněný nárok na další ústní jednání, jen pokud vyšetřovací vazba trvala nejméně tři měsíce a od posledního ústního jednání uběhly dva měsíce. Nárok, na ústní jednání nenáleží po dobu trvání hlavního líčení nebo pokud byl vydán rozsudek, kterým byl uložen trest odnětí svobody nebo svobodu omezující opatření k nápravě a bezpečnosti. Ústní jednání musí být provedeno bezodkladně; nesmí být bez souhlasu obviněného nařízeno později než po dvou týdnech od nápadu návrhu. Podle § 118a musí být o místě a čase konání ústního jednání uvědomeno státní zastupitelství stejně jako obviněný a obhájce. Obviněný musí být k ústnímu jednání předveden, ledaže se přítomnosti u jednání zřekl nebo předvedení brání velká vzdálenost nebo nemoc obviněného nebo jiné neodstranitelné překážky. Pokud nebude k ústnímu jednání předveden obviněný, musí na jeho práva v řízení dbát obhájce. V ústním jednání musí být slyšeni přítomní účastníci. Druh a rozsah provedení důkazů stanoví soud. Rozhodnutí musí být na konci ústního jednání vyhlášeno. Pokud to není možné, musí být rozhodnutí vydáno nejpozději během jednoho týdne.
Existenci práva obviněného být slyšen i při rozhodování o ponechání ve vazbě připouští v režimu našeho právního řádu s ohledem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy i komentář k trestnímu řádu v podání Pavla gimala (srov. Kolektiv: Trestní řád: Komentář, 4. vyd., Praha C. H. Beck, 2002, str. 424 a 425). Odborné veřejnosti opakovaně předestřeli přesvědčivé argumenty pro tento výklad např. Vladimír Ježek (Bulletin advokacie 2002, 3: 52), Jan Štěpán (Bulletin advokacie 2002, 6 – 7: 59 a 61), Bohumil Repík (Bulletin advokacie 2003, 9: 37 – 41), a Jiří Herczeg (Bulletin advokacie 2004, 4: 34 – 39).
Ze shora vyložených důvodů je tedy zcela zřejmé, že i v podmínkách českého právního řádu je podle 61. 5 odst. 4 Úmluvy nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
Způsob rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není speciálně upraven. Forma řízení, ve kterém soud v senátu podle platné právní úpravy rozhoduje v přípravném řízení o vazbě, je ale vymezena výslovně, byť nepřímo. Jedná se o neveřejné zasedání. V něm rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání (§ 240 trestního řádu), a jiné osoby (než členové senátu a zapisovatel) jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny (§ 242 odst. 2 trestního řádu). Je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů a jiných písemností (§ 243 trestního řádu).
Podle platné právní úpravy, reprezentované zejména ustanoveními § 146a odst. 1 písm. a) a § 240 trestního řádu, o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě ve věcech, ve kterých není dána věcná příslušnost samosoudce (§ 314a odst. 1 trestního řádu), rozhoduje senát v neveřejném zasedání. Neveřejné zasedání ale nesplňuje žádnou ze zásad provádění tohoto řízení, jak vyplývají z čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jak ve shora uvedených rozhodnutích dovodil Evropský soud pro lidská práva. Výše uvedený náhled Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje jeden z prvků kontradiktornosti řízení, tedy právo účastníka řízení být slyšen k návrhu v jeho věci a k důkazům, o které se tento návrh opírá. Jde tedy o právo obviněného být slyšen jako procesní strana, jemuž v hlavním líčení odpovídá zejména právo vyjádřit se ke každému jednotlivému důkazu podle § 214 trestního řádu a právo na závěrečnou řeč podle § 216 odst. 2 trestního řádu a na poslední slovo podle § 217 trestního řádu. Nejde tu tedy o povinnost soudu provést k důkazu výslech obviněného a z toho případně vyplývající práva obviněného. Důkaz výslechem obviněného, ať už v řízení přípravném (tedy včetně řízení před rozhodnutím o návrhu na vzetí obviněného do vazby), tak v řízení před soudem, slouží zásadně ke zjištění konkrétních skutečností vztahujících se k trestnímu řízení, které mají vést ke spolehlivě zjištěnému skutkovému základu věci. Neslouží tedy výlučně ani převážně ke zjištění názoru obviněného na trestní stíhání či na návrh státního zástupce (např. na vzetí obviněného do vazby, na provedení důkazu apod.) či rozhodnutí státního zástupce (např. o ponechání obviněného ve vazbě). Proto není namístě poukaz Poslanecké sněmovny na kolizi ustanovení § 243 trestního řádu s právy zaručenými Úmluvou v posuzovaném směru.
Tomu, aby obviněný mohl být před rozhodnutím soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě naznačeným způsobem slyšen jako procesní strana, brání v platné právní úpravě podle trestního řádu právě ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu, které účast obviněného (i kohokoliv jiného) při neveřejném zasedání vylučuje. Platná právní úprava tedy neumožňuje, aby byl obviněný při rozhodování o zákonnosti vazby obecně, a trvání vazby zvláště, slyšen poté, co byl do vazby jednou vzat. Znalost názoru obviněného na věc, tak, jak je prezentována v písemné formě ve stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, se z pohledu požadavků daných Úmluvou na tento druh řízení jeví jako naprosto nedostatečná. Slyšení stran před rozhodnutím soudu je podstatným znakem kontradiktornosti řízení. Význam práva na slyšení coby prvku veřejnosti při rozhodování soudu vystupuje do popředí právě v řízení trestním, kde je obviněný oproti policejnímu orgánu a státnímu zastupitelství svými možnostmi a prostředky ve fakticky horším postavení. Skutečnost, že soud rozhoduje o zákonnosti trvání vazby ex offo, stejně jako skutečnost, že u rozhodování soudu není přítomna ani jedna ze stran, a ryze formálně je tedy zachována rovnost stran před soudem, nemohou na uvedeném deficitu současné právní úpravy nic změnit.
Ústavní soud vždy preferuje ústavně konformní výklad norem jednoduchého práva před jejich derogací. V posuzovaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že neexistuje ústavně konformní výklad jednoduchého práva, a tedy i ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu, k dané problematice. Právní úprava posuzované otázky je totiž vyčerpávající a jednoznačná. Proto dosavadní postup obecných soudů, které při rozhodování o stížnostech obviněných proti rozhodnutím státních zástupců o dalším trvání vazby rozhoduji bez osobní účasti obviněného, aniž by obviněný měl možnost být před rozhodnutím soudu v této věci slyšen, odpovídá platné úpravě jednoduchého práva. To bylo ostatně dovozeno Ústavním soudem v jeho usneseních sp. zn. I. ÚS 53/03 a sp. zn. III. ÚS 22/03 (nepublikována), o kterých se v této souvislosti rovněž zmiňuje Senát. Dlužno dodat, že Ústavní soud v uvedených případech setrval pouze na zkoumání souladu postupu obecných soudů s jednoduchým právem. Zkoumal tedy jen jeden z významných prvků práva na spravedlivý proces.
Obecné soudy tudíž nemají možnost jednoznačnou zákonnou úpravu vyložit tak, aby byla v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Způsob, jakým by ta bylo možné, není uveden v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 41, str. 397), na který se v této souvislosti odvolává Poslanecká sněmovna. Tento nález naopak výslovně konstatuje, že padle čl. 10 Ústavy platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Zároveň je v tomto nálezu konstatováno, že současný stav je jednoznačně protiústavní a měl by být změněn. Daná problematika přitom s ohledem na právo obviněného být soudem slyšen předtím, než je rozhodnuto o dalším trvání vazby, nebyla doposud řešena Ústavním soudem ani v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 46, str. 57; vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.), na který odkazuje Senát. Tento nález se sice zabýval soudním přezkumem usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, avšak pouze s ohledem na absolutní nemožnost takového přezkumu v tehdejším právním řádu. Ani shora uvedené názory odborné veřejnosti (Pavla Šámala, Jana Štěpána, Bohumila Repíka, a Jiřího Herczega) se nevyjadřují k možnosti ústavně konformního výkladu zákonné úpravy, ale pouze k možnosti obviněného být v daném případě soudem slyšen, a to s ohledem na vyšší právní sílu Úmluvy.
Ústavnímu soudu je z řízení ve věci sp. zn. IV. ÚS 394/04 (usnesení ze dne 30. 11. 2004 bude uveřejněno ve svazku 35 Sbírky rozhodnutí) známo, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze o dalším trvání vazby vedeném pod sp. zn. 44 To 618/2004 provedla výslech obviněného předtím, než bylo ve věci rozhodnuto. Takový postu však podle názoru Ústavního soudu ve svých důsledcích dostatečně nenaplňuje cíle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Český trestní proces je rigidní a sledovanou problematiku upravuje komplexně a jednoznačně, jako bylo dovozeno výše. Pokud má ve věci rozhodovat senát, může rozhodovat pouze ve stanovených formách, a to je v daném případě neveřejné zasedání. V jednoduchém právu tedy neexistuje možnost, aby celý senát, potažmo jeden z jeho členů, provedl výslech obviněného předtím, než je v neveřejném zasedání rozhodováno. Trestní řád takový postup umožňuje předsedovi senátu nebo pověřenému členu senátu podle § 183a jen ve výjimečných případech. Rozhodování soudu v této věci, a tím i požadavek, aby byl obviněný soudem slyšen, má však povahu pravidelnou. Nedošlo tak k naplnění cíle uvedeného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť výslech obviněného provedl pouze jeden z členů senátu, a nikoliv celý senát. Ostatní členové byli při posuzování stížností obviněného v totožné situaci, jako kdyby k výslechu obviněného jedním členem senátu vůbec nedošlo, neboť sami obviněného „neslyšeli“. Proto má Ústavní soud za to, že ani tímto způsobem nelze dojít k ústavně konformnímu výkladu § 242 odst. 2 trestního řádu, resp. celé úpravy jednoduchého práva ve vztahu k čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Pokud je tedy tato úprava v rozporu s ústavním pořádkem, do něhož nepochybně patří i Úmluva jako ratifikovaná a vyhlášená mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy (k tomu viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 80, str. 317; vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.), je namístě zrušení protiústavního zákonného ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že v případech, kdy o přezkumu rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby rozhoduje samosoudce (§ 314a odst. 1 trestního řádu), není žádná forma řízení zákonem stanovena, a proto v přímé aplikaci Úmluvy vůbec nic nebrání. V tomto případě, stejné jako i v jiných případech chybějící zákonné úpravy, má samosoudce ústavní povinnost dotvořit právo. Ústavní soud se v této souvislosti přiklání k názoru Spolkového ústavního soudu Spolkové republiky Německo [např. in BVerfGE 9, 338 (349)], podle něhož soudcovská činnost nespočívá pouze ve vydávání rozhodnutí, nýbrž úkolem soudce je, aby ve svých rozhodnutích vyjadřoval hodnotové představy, které jsou imanentní právnímu řádu, ale v textu zákona nejsou vyjádřeny vůbec nebo pouze nedostatečně. Soudce se ovšem musí zdržet svévole a jeho rozhodnutí musí spočívat na racionální argumentaci. Musí být zřejmé, že psaný zákon neplní svoji funkci vyřešit určitý právní problém. Soudní rozhodnutí potom tuto mezeru v zákoně uzavře podle měřítka praktického rozumu a „obecných představ o spravedlnosti ve, společnosti“. O takový případ se však v souvislosti s návrhem II. senátu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 96/04 – viz sub 1.) nejednalo.
Stejně tak se v posuzované věci nejednalo o případ rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu, tedy o dalším rozhodování soudem o vazbě obviněného. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že na toto řízení není možné vztáhnout ve stejném rozsahu shora uvedená .měřítka, která lze vztahovat jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
Podle názoru Ústavního soudu není ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu rozporné s čl. 5 odst. 4 Úmluvy samostatně, ale pouze ve vztahu k těm ustanovením trestního řádu, která upravují soudní přezkum usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Bylo by proto zřejmě vhodnější, pokud by řízení o tomto soudním přezkumu bylo upraveno samostatně. Tedy obdobně, jako v případě řízeni o vzetí obviněného do vazby (§ 77 odst. 2 trestního řádu), nebo jako je tomu ve shora uvedené německé a rakouské úpravě. V samostatné úpravě by totiž mohlo lépe a jednoznačněji dojít k úpravě povinností soudů při přezkumu rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby na straně jedné, i práv obviněného (jakož i státního zástupce jako druhé procesní strany) na straně druhé. Jedná se především o časové hledisko, o otázku povahy „slyšení“ obviněného, vyrozumění dotčených subjektů (resp. obhájce v případě obviněného) o jeho konání, a v neposlední řadě i o případnou možnost obviněného vzdát se tohoto práva. Za takových podmínek by ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu mohla být nadále v nezměněné podobě součástí trestního řádu. Do doby jednoznačné úpravy této problematiky bude pouze na obecných soudech, aby vzhledem k důvodům, které vedly Ústavní soud k tomuto rozhodnutí, nalézaly procesní postupy a dotvářely tak právo. Ústavní soud je totiž tzv. negativním zákonodárcem bez oprávnění pozitivně formovat zákony coby předpisy jednoduchého práva. K pozitivnímu formování právního řádu je oprávněn v souladu se zásadou dělby státní moci demokraticky zvolený zákonodárný orgán, tedy Parlament. Ústavní soud je pouze oprávněn rušit ty součásti jednoduchého práva, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Z uvedených důvodů návrhu II. senátu Ústavního soudu vyhověl a § 242 odst. 2 trestního řádu podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyjádřil k interpretaci čl. 89 odst. 2 Ústavy, v nejnovější své judikatuře pak zejména v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 41, str. 371; vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.), dle něhož „závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují nosné důvody“. Na těchto závěrech Ustavní soud i nadále trvá.
Význam zdůraznění „nosných důvodů“ vzrůstá tam, kde i po zrušení zákonného ustanovení, které je v rozporu s ústavním pořádkem, není úprava jednoduchého práva posuzované problematiky jednoznačná. To platí zejména v případě, kdy i po zrušení zákonné úpravy může ze strany orgánů veřejné moci docházet k aplikaci práva v rozporu s principy, které vedly ke zrušení příslušného zákonného ustanovení. Proto Ústavní soud zařadil do výrokové části nálezu základní ústavní princip (resp. jeho interpretativní argumentaci), který plyne z množiny nosných důvodů vedoucích k rozhodnutí o návrhu na zrušení zákonného ustanovení.
