Ústavnímu soudu byl dne 26. listopadu 2004 doručen návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen „navrhovatelé“) na zrušení v záhlaví označených ustanovení trestního řádu (dále též „tr. řád“) a trestního zákona (dále též „tr. zákon“) ku dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

V úvodní části navrhovatelé shrnuli důvody a okolnosti přijetí shora označené právní úpravy. Ustanovení § 21 odst. 2 trestního zákona bylo přijato novelou tohoto zákona č. 537/2004 Sb. a ustanovení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 trestního řádu byla přijata jeho novelou č. 539/2004 Sb. Podle navrhovatelů jsou tato ustanovení (dále též „napadená ustanovení“) v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 2, čl. 14 odst. 4 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). Uvedenými novelami byl do českého právního řádu implementován tzv. „evropský zatýkací rozkaz“, v souladu s Rámcovým rozhodnutím Rady Evropské unie č. 2002/584/JHA ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále též „Rámcové rozhodnutí“).

Navrhovatelé upozornili na skutečnost, že původně vláda České republiky, současně s návrhy shora uvedených novel, navrhla též novelizaci čl. 14 Listiny vložením odstavce pátého, který měl znít: „Občan může být předán členskému státu Evropské unie k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody, pokud to vyplývá ze závazků České republiky jako členského státu Evropské unie, které nelze omezit ani vyloučit.“. Návrh novely Listiny byl Poslaneckou sněmovnou zamítnut dne 2. dubna 2004. Poté byly uvedené novely tr. zákona a tr. řádu přijaty Poslaneckou sněmovnou i proti vetu prezidenta republiky, který argumentoval jejich protiústavností.

Podle napadených ustanovení je možné předat občana České republiky do zahraničí (tj. do členského státu Evropské unie) za účelem jeho trestního stíhání, což vyplývá z taxativně vymezených důvodů bránících předání vyžádané osoby, uvedených v § 411 odst. 6 písm. a) až e) trestního řádu. Mezi těmito důvody není uvedeno, že by důvodem pro zamítnutí předání osoby byla skutečnost, že jde o českého občana. Skutečnost, že českého občana lze vydat do jiného členského státu EU, vyplývá, kromě § 21 odst. 2 tr. zákona a § 403 odst. 2 tr. řádu, též z ustanovení § 411 odst. 6 písm. e) a § 411 odst. 7 tr. řádu, byť nepřímo. Tato ustanovení představují určitou výjimku z povinnosti vydat občana do jiného členského státu EU. Zároveň však z těchto ustanovení za použití argumentu a contrario vyplývá, že soud vždy vyhoví žádosti o předání vyžádaného českého občana v případě, kdy má být předán do jiného členského státu za účelem trestního stíhání.

Označená ustanovení jsou proto v rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny, podle něhož občan nesmí být nucen k opuštění své vlasti. Zákaz uvedený v tomto článku Listiny je jasný a bezpodmínečný. Právo občana nebýt nucen k opuštění své vlasti je základním právem, které je, ve smyslu čl. 1 Listiny, nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Občan jím tedy ani nemůže nijak disponovat. Listina neumožňuje, aby toto základní právo omezil zákon. S tím byla zajedno i důvodová zpráva k navrhované novele Listiny, zamítnuté Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky dne 2. 4. 2004, jak shora uvedeno. Navrhovatelé poukázali na fakt, že vláda České republiky, jako předkladatel novely trestního zákona a trestního řádu, změnila svou argumentaci poté, co byl její návrh na novelizaci Listiny zamítnut. Teprve od dubna 2004 začala vláda argumentovat s tím, že novela Listiny není zapotřebí, neboť předkládané novely obou trestních kodexů s ní nejsou nijak v rozporu.

Podle navrhovatelů nucení občana k opuštění své vlasti, ve smyslu čl. 14 odst. 4 Listiny, je z kontextu obdobné povahy, jakou je vyhoštění cizince ve smyslu odstavce 5 téhož článku. V obou případech se tak děje proti vůli dotčené osoby. Důsledkem tohoto zásahu státu je navíc zabránění vstupu občana na území českého státu, což je další právo, které Listina občanům výslovně přiznává (čl. 14 odst. 4 věta první Listiny). Podle navrhovatelů je nutno použít též „argumentum a minori ad maius“. Pokud Listina zakazuje nutit občana k opuštění vlasti, čímž lze rozumět minimálně nepřímé nucení (nepřímý nátlak), tím spíše zakazuje jeho předání, které je nucením přímými prostředky, tj. prostřednictvím nuceného omezení svobody v předávací vazbě a následným předáním orgánům členského státu EU.

Navrhovatelé polemizují s výkladem Listiny, kterým odůvodnil ústavní konformnost napadených ustanovení tehdejší ministr spravedlnosti K. Čermák při svém vystoupení v Poslanecké sněmovně. Podle něj bylo smyslem čl. 14 odst. 4 Listiny zabránit orgánům státní moci vyvíjet na jednotlivce nátlak k opuštění republiky, jak tomu bylo v případě tzv. akce „Asanace“. Podle navrhovatelů je třeba hledat objektivní smysl čl. 14 odst. 4 Listiny, který je nezávislý na historických motivech přijetí této úpravy. Je nesprávné vycházet z historických motivů zákonodárce, ale naopak je nutno vycházet „z textu zákona, který jediný může být oporou pro objektivní závěry o smyslu a účelu právní normy, a to i v měnícím se společenském kontextu.“.

Z ústavněprávního hlediska napadenou úpravou dochází k narušení státoobčanského vztahu mezi státem a občanem․ V této souvislosti navrhovatelé odkázali na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 207/1994 Sb., podle něhož má občan právo na ochranu ze strany státu. S tím jsou napadená ustanovení v rozporu a případná modifikace tohoto principu by byla možná jen v rovině ústavní, nikoliv pouze zákonné.

Zákaz vydávání vlastních občanů do ciziny je podle navrhovatelů obecným principem, který je uznáván ve státech Evropské unie, což doložili citací relevantních ústavních ustanovení řady členských států EU. Ilustrativní je zejména řešení slovenské, kde novela ústavy č. 90/2001 Z. z. změnila původní ustanovení čl. 24 odst. 3 Ústavy Slovenské republiky tak, že z jeho textu („Každý občan má právo na svobodný vstup na území Slovenské republiky. Občana není možné nutit, aby opustil vlast, není ho možné vyhostit ani vydat jinému státu.“) byla vypuštěna slova „ani vydat jinému státu“. K ústavní změně došlo též v Německu nebo ve Francii. Z komparativního hlediska tedy vyplývá, že není možno prolomit princip ochrany státních občanů a předávat je k trestnímu řízení do státu EU bez příslušné ústavní změny.

Podle navrhovatelů je napadená úprava (zejm. § 412 odst. 2 tr. řádu) také v rozporu s čl. 39 Listiny, podle kterého: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“. Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu přebírá doslovně úpravu čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, podle kterého se pro tam vyjmenované trestné činy pro předání osoby k trestnímu řízení do zahraničí nevyžaduje oboustranná trestnost. Navrhovatelé vytýkají takto koncipované úpravě, že (kromě názvu) nijak tyto trestné činy nedefinuje. Bude proto možné, aby český státní občan byl předán k trestnímu stíhání do zahraničí, aniž by šlo o předání pro čin, který by byl trestný podle českého práva. Jako zvláště závažný problém to navrhovatelé vidí u těch činů, které lze spáchat „na dálku“, např. prostřednictvím výpočetní techniky. Zde může jít o širokou škálu jednání, která budou spadat pod výčet § 412 odst. 2 písm. k) tr. řádu („počítačová trestná činnost“). V takovém případě se vyžaduje znalost všech trestních předpisů zemí EU. Jako problém, byť menší, to navrhovatelé vidí u těch činů, které lze spáchat jen na území daného státu, byť i zde to může být problémem u vývojových stadií trestného činu. Některá jednání uvedená v § 412 odst. 2 tr. řádu nemají obdobu v českém právním řádu, např. žhářství uvedené pod písmenem cc) zmíněného ustanovení. U obchodu s odcizenými vozidly podle § 412 odst. 2 písm. aa) tr. řádu údajně může v některých státech EU přicházet v úvahu zavinění ve formě nedbalosti a úplnou vědomost o nich by si mohli občané zjistit jen detailním studiem cizích trestních předpisů: Není jistě možno po občanech požadovat, aby byli znalci práva všech zemí EU, neboť by to bylo v rozporu se zásadou „ultra posse nemo tenetur“. Zákonodárce bude povinen tento problém řešit na úrovni zákona, např. publikací seznamu trestních norem v jednotlivých dvaceti pěti státech EU.

Navrhovatelé zdůraznili, že v otázce slučitelnosti napadených ustanovení s ústavním pořádkem České republiky nelze argumentovat tím, že v důsledku principu přednosti evropského práva před právem domácím došlo k nepřímé modifikaci ústavního pořádku, konkrétně čl. 14 odst. 4 Listiny. Takto by bylo možné argumentovat pouze tehdy, pokud by Rámcové rozhodnutí bylo přímo aplikovatelným komunitárním aktem, což není. Význam čl. 14 odst. 4 Listiny nelze modifikovat ani principem eurokonformního výkladu, neboť i povinnost státu interpretovat domácí právo souladně s právem evropským není neomezená a nejde tak daleko, že by členský stát a jeho soudy byly nuceny vykládat vnitrostátní předpisy včetně ústavy v rozporu s jejím zněním. Ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny zakazuje nucení k opuštění vlasti bezvýjimečně, takže jeho eurokonformní výklad v tom smyslu, že nucené opuštění vlasti se za určitých okolností připouští, by byl evidentně výkladem jdoucím proti textu uvedeného článku.

K výzvě Ústavního soudu podali jako účastníci řízení vyjádření podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky.

Podle vyjádření Poslanecké sněmovny byl § 21 odst. 2 do trestního zákona doplněn zákonem č. 537/2004 Sb., který projednávala Poslanecká sněmovna ve 4. volebním období, jako sněmovní tisk č. S 14. Návrh zákona byl schválen ve 3. čtení dne 30. června 2004 a po schválení Senátem byl prezidentem republiky, dne 23. srpna 2004, vrácen Poslanecké sněmovně k novému projednání.

Ustanovení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 byla do trestního řádu doplněna zákonem č. 539/2004 Sb., který projednávala Poslanecká sněmovna rovněž ve 4. volebním období, jako sněmovní tisk č. 533. Návrh zákona byl schválen ve 3. čtení dne 30. června 2004 a po schválení Senátem byl vrácen prezidentem republiky, dne 23. srpna 2004, Poslanecké sněmovně k novému projednání. Proti vetu prezidenta Poslanecká sněmovna setrvala potřebným počtem hlasů na přijatých zákonech dne 24. září 2004. Následně byly oba zákony podepsány předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu a předsedou vlády a řádně vyhlášeny ve Sbírce zákonů.

K meritu věci Poslanecká sněmovna uvedla, že zrušením napadených ustanovení by se nic nezměnilo na tom, že lze podle evropského zatýkacího rozkazu předat českého občana jinému členskému státu Evropské unie, a občané České republiky by naopak přišli o výhodnější postavení ve srovnání s osobami, které nejsou občany České republiky. Vláda sice předložila Poslanecké sněmovně, společně s uvedenými novelami obou trestních kodexů, též návrh novely Listiny, ale Poslanecká sněmovna zdůraznila, že Parlament České republiky je suverénním představitelem ústavodárné a zákonodárné moci. Nebyl tedy vázán právním názorem předkladatele novely Listiny (v tomto případě vlády České republiky) a byl oprávněn k věci zaujmout vlastní názor.

V souvislosti s podaným návrhem Poslanecká sněmovna rozlišuje dva typy předání občanů České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu. Jednak se jedná o předání k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo ochranné výchovy, což je podmíněno souhlasem občana České republiky, podle § 411 odst. 6 písm. e) tr. řádu. Nelze tedy hovořit o rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny, protože nesouhlas občana bude důvodem pro vydání soudního rozhodnutí o zamítnutí předání. Dále se jedná o předání občana České republiky jinému členskému státu EU k trestnímu stíhání, které podmíněno souhlasem občana není. Při projednávání v Poslanecké sněmovně zazněly na podporu závěru, že toto vydání není v rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny, argumenty, které lze rozdělit do tří skupin.

Prvním byly argumenty historické. Při přijímání Listiny zákonodárce reagoval na praxi z doby před rokem 1989, kdy vládnoucí režim nutil řadu občanů opustit republiku, ačkoli tak učinit nechtěli. Ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny je nutno chápat jako dobovou reakci na akci „Asanace“ z doby československého normalizačního režimu. Z historického výkladu vyplývá, že v době přijímání Listiny neměl ústavodárce na mysli zákaz vydávání občanů do ciziny k trestnímu stíhání, ale zákaz vyhošťování vlastních občanů. Z toho je podle většinového názoru Sněmovny patrné, že slova užitá v čl. 14 odst. 4 větě druhé „nucen k opuštění vlasti“ je třeba chápat jako nevratný proces; nikoliv jako dočasné předání osoby třetímu státu k trestnímu stíhání, po jehož skončení nebudou občanu České republiky kladeny při jeho návratu do vlasti žádné překážky. Historickou metodu výkladu použil též Ustavní soud např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 74; vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.), při výkladu čl. 12 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též „Ústava“), kde mj. uvedl, že: „ čl. 12 odst. 2 Ústavy, který stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství, reaguje zejména na instituci odnětí státního občanství z doby před listopadem 1989 a snaží se ústavněprávní úpravou takovému zásahu do práv občana zabránit“.

Druhou skupinou byly argumenty srovnávací. České právní úpravě je nejbližší právní úprava slovenská. V Ústavě Slovenské republiky byl vyjádřen explicitní zákaz vydávání vlastních občanů v čl. 23 odst. 4, podle kterého: „Každý občan má právo na svobodný vstup na území Slovenské republiky. Občana není možné nutit, aby opustil vlast, není možné ho vyhostit ani rydat jinému státu.“. Po novele Ústavy zákonem č. 90/2001 Z. z., která vypustila závěrečná slova „ani vydat jinému státu“, označený článek slovenské ústavy zní: „Každý občan má právo na svobodný vstup na území Slovenské republiky. Občana není možné nutit, aby opustil vlast, a není ho možné vyhostit.“. Slovenská úprava tedy důsledně odlišuje pojmy „nutit, aby opustil vlast“ od „vydání jinému státu“.

Argumentem posledním je fakt, že jedním z ústavních požadavků, kladených na Českou republiku, je též dodržování závazků, které vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Z článku 2 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské unii totiž vyplývá, že ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů, přijatých orgány společenství a Evropskou centrální bankou přede dnem přistoupení, stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu. Nepřijetím úpravy provádějící evropský zatýkací rozkaz by byl článek 1 odst. 2 Ústavy porušen.

Poslanecká sněmovna podotkla, že ani v případě, že by se ukázal správným názor navrhovatelů, že čl. 14 odst. 4 Listiny zakazuje předání občanů České republiky jinému členskému státu EU, nebylo by možné učinit závěr o protiústavnosti napadených ustanovení. V takovém případě by bylo třeba řešit kolizi základních práv podle čl. 14 odst. 4 Listiny a ústavně chráněné hodnoty podle čl. 1 odst. 2 Ústavy jejich vzájemným poměřováním, jak to vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96 ze dne 9. října 1996, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 99; vyhlášen pod č. 280/1996 Sb.). Poslanecká sněmovna rovněž uvedla, že ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu je totožné s taxativním výčtem uvedeným v čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, který nedává členským státům možnost odchylné právní úpravy. Tato implementace nemění nic na trestní odpovědnosti českých občanů za činy, které páchají na území členských států EU. Na občany České republiky dopadala a dopadá působnost trestních zákonů platných na území jiných států Evropské unie, pokud se na území těchto států dopustí trestné činnosti (zásada teritoriality).

Z vyjádření Senátu Parlamentu České republiky vyplývá, že rozprava v Senátu při projednávání obou novel vyústila v závěr, že obsah čl. 14 odst. 4 Listiny nebrání implementaci evropského zatýkacího rozkazu. V čl. 14 odst. 4 Listiny je vyjádřen zákaz exkomunikace, zbavení vlasti, vyhnání apod., což je zřejmá „reminiscenční vazba k období totalitní moci“, takže nebyl použit termín „vyhoštění“, ale „nucené opuštění vlasti“. Předání k trestnímu řízení v členském státě EU je kategorií podstatně odlišnou, nebol' nenarušuje státoobčanský svazek. Trestní stíhání v EU nemusí nutně probíhat vazebně a lze si představit i dobrovolné dostavování se obviněného k jednotlivým procesním úkonům dojížděním. Ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny neznamená zákaz vydávání občana do členského státu EU za účelem trestního stíhání.

Tradiční pojetí vydávání k trestnímu stíhání není „jadrně ústavní kategorií“, ale vychází spíše ze zásad působnosti trestního práva. Pokud stát stojí na zásadě personality, obvykle svého občana nevydává, stát s přednostním používáním zásady teritoriality osoby vydává.

Senát upozornil i na historický kontext zákazu vydávání občanů na úrovni zákonné. Císařský zákaz vydávání poddaných z roku 1772 a jeho zakotvení do trestního kodexu z roku 1852 odpovídal dobovému vrcholu upevňování absolutistické moci, s jejím územním a personálním vyjádřením. V Evropské unii naopak hranice ztrácejí na významu. Občané České republiky jsou též občany EU, využívající mj. svobody pohybu v rámci Unie. Tato práva a svobody jsou vyváženy též přijetím určité odpovědnosti při vytváření jednotného evropského právního prostoru. Všechny členské státy EU musí splňovat evropské standardy právního státu, včetně uplatňování zásad spravedlivého procesu. Ustanovení čl. 7 Smlouvy o EU navíc dává možnost pozastavit práva členského státu v situaci, kdy bude zjištěno závažné porušování zásad právního státu tímto státem.

Kritici návrhů obou novel vycházeli při rozpravě v Senátu z toho, že účelový výklad čl. 14 odst. 4 Listiny bude špatným příkladem pro budoucnost. Není totiž třeba vykládat jasné a srozumitelné pravidlo Listiny, ale je třeba jít cestou úpravy předmětného ustanovení Listiny tak, aby byla umožněna implementace unijního práva bez rozporu s ústavním pořádkem. Restriktivní výklad ustanovení o základních lidských právech a svobodách je nepřípustný.

Pokud jde o navrhovateli tvrzené prolomení zásady oboustranné trestnosti, kritika některých senátorů poukazovala na to, že zatím v evropském prostoru došlo jen k minimální harmonizaci trestních norem. Naopak zastánci obou novel poukazovali na to, že v zásadě se bude jednat o postih pachatelů trestných činů za jednání spáchaná na území daného zahraničního státu. Navíc jsou všechna jednání, která prolamují oboustrannou trestnost, ve skutečnosti též trestná podle českého práva, přičemž jsou jen jinak pojmenována.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu bylo vyžádáno i vyjádření ministra spravedlnosti. Podle tohoto vyjádření skutečnost, že předchozí ministr spravedlnosti (K. Čermák) předložil, současně s návrhy novel trestního zákona a trestního řádu, také návrh novely čl. 14 odst. 4 Listiny, nepramenila z toho, že by novelizace tohoto ustanovení Listiny byla nezbytná. Učinil tak jen s ohledem na neúspěšný pokus o ratifikaci Statutu Mezinárodního trestního soudu, který ukázal nejednotnost názorů odborné i laické veřejnosti na výklad ustanovení čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny. Ministerstvo tehdy předložilo návrh novely Listiny pro případ, že by v Parlamentu převážil názor, že taková novela je potřebná.

Vedle jazykového a systematického výkladu, kterým argumentují navrhovatelé, je nutné zkoumat toto ustanovení Listiny v celé šíři a vzít v úvahu zejména okolnosti jeho vzniku a další souvislosti. Navrhovateli proklamovaný zákaz vydávání občanů do zahraničí neobsahovala žádná z ústav platných v československé nebo v české minulosti. Naopak, ústavy z roku 1920 a 1948 chránily právo zcela odlišné, totiž právo vystěhovat se z území čs. státu. Ustanovení čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny je nutno chápat jako záruku před násilným vystěhováváním politicky nepohodlných osob.

Ministr odkázal na čl. 23 odst. 4 Ústavy Slovenské republiky v podobném smyslu jako Poslanecká sněmovna. Česká Ústava nikdy neobsahovala zákaz vydávání občanů do ciziny (zákaz extradice) a neobsahuje takový zákaz ani dnes. Obdobně neobstojí ani argumenty komparativní, které předkládají navrhovatelé. Podobně jako česká Ústava neobsahuje zákaz extradice ani ústava maďarská, španělská a švédská. Závisí tak na ústavní tradici konkrétního státu, zda je otázka extradice otázkou ústavní či nikoliv.

Dále poukázal na poslední judikaturu Soudního dvora ES (dále též „ESD“) ve věci C-105/03 Maria Pupino ze dne 16. 6. 2005, zejména na tam stanovenou povinnost interpretovat domácí právo souladně s rámcovým rozhodnutím, vydávaným v rámci unijních závazků tzv. III. pilíře. Judikatuře ESD v oblasti III. pilíře nutno přikládat stejné účinky jako v pilíři prvním, z důvodů prohlášení, které Česká republika učinila při přistupování k EU (prohlášení č. 26 České republiky k čl. 35 Smlouvy o EU, Závěrečný akt ke Smlouvě o přistoupení České republiky a dalších zemí k EU, vyhlášeno pod č. 44/2004 Sb.m.s.). Žádné základní právo občana podle Listiny nemůže být dotčeno předáním do členské země EU, neboť v těchto zemích je zrušen trest smrti, je zaručeno právo na obhajobu a k ochraně lidských práv váže tyto země též čl. 6 Smlouvy o EU.

Ustanovení čl. 39 Listiny se týká podmínek trestní odpovědnosti a upravuje zásadu „nullum crimen sine lege“, která je svou podstatou zásadou trestního práva hmotného. Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu se této zásady nijak nedotýká, protože nestanoví nové podmínky trestní odpovědnosti, ale upravuje podmínky uplatnění procesního institutu předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu. Trestní řízení je v takovém případě vedeno v cizině a úkolem státního zástupce a soudu v řízení o předání není posuzovat otázku, zda se konkrétní osoba dopustila trestného činu, ale pouze posoudit, zda jsou dány podmínky pro předání této osoby do jiného členského státu EU. Zda je skutek popsaný v evropském zatýkacím rozkazu trestným činem, je vždy stanoveno zákonem vyžadujícího členského státu. Transpozicí čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu nedochází k úplnému zrušení přezkumu oboustranné trestnosti jednání, pro něž se žádá o předání, ale pouze k jeho omezení. Trestnost skutku podle českého práva nebude posuzována, pouze pokud budou kumulativně splněny dvě podmínky, tj. že se jedná o trestný čin, za který je možné v členském státě uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky nebo nařídit ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně 3 roky, a že tento trestný čin spočívá v jednání uvedeném v § 412 odst. 2 tr. řádu.

Všechna v § 412 odst. 2 tr. řádu vymezená jednání jsou trestná ve všech zemích Evropské unie a jsou trestná též v České republice. Pokud seznam trestných jednání v § 412 odst. 2 tr. řádu obsahuje pojmy, které náš tr. zákon nezná, neznamená to, že jde o jednání, která nejsou v České republice trestná. Například „žhářství“ odpovídá skutkovým podstatám trestných činů vymezených v § 179 nebo 180 trestního zákona (obecné ohrožení) a v případě počítačové kriminality může jít např. o tr. čin podvodu (§ 250 tr. zákona) nebo poškozování cizích práv (§ 209 tr. zákona).

V každém případě, pokud justiční orgán vyžadujícího členského státu uvede v evropském zatýkacím rozkazu, že skutek považuje za jedno z jednání podle čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, neznamená to, že naše justiční orgány bez dalšího rozhodnou o předání vyžádané osoby. Naopak, pokud by již státní zástupce měl v rámci předběžného řízení důvodné pochybnosti o subsumpci skutku pod některé z trestných jednání uvedených v čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, měl by si od justičního orgánu vyžadujícího členského státu vyžádat dodatečné informace k odstranění takovýchto pochybností.

Navíc odstranění přezkumu oboustranné trestnosti jednání není v oblasti justiční spolupráce ve věcech trestních ničím novým. Česká republika je od r. 1992 smluvní stranou Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), která nepožaduje pro poskytnutí právní pomoci dožadujícímu státu splnění podmínky oboustranné trestnosti jednání (výklad čl. 5 uvedené úmluvy a contrario).

K čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí ministr uvedl, že důvody v tomto článku uvedené jsou fakultativní, a je proto na vůli členského státu, zda je do svého právního řádu transponuje či nikoliv. V podstatě se jedná o důvody odmítnutí, totožné s fakultativními důvody odmítnutí vydání osoby podle čl. 7 odst. 1 a 2 Evropské úmluvy o vydávání (č. 549/1992 Sb.), takže se nejedná o zcela nový institut. Důvod odmítnutí evropského zatýkacího rozkazu podle čl. 4 odst. 7 písm. a) Rámcového rozhodnutí se uplatní jen tehdy, pokud české orgány činné v trestním řízení již zahájily trestní stíhání pro trestný čin spáchaný na českém území, který je totožný s trestným činem, pro který byl vystaven evropský zatýkací rozkaz, eventuálně byla-li za takový trestný čin daná osoba pravomocně odsouzena a trest byl vykonán, je vykonáván nebo ho již nelze vykonat, nebo předání brání jiná překážka ne bis in idem [§ 411 odst. 6 písm. c) a d) tr. řádu]. Ne vždy je podle ministra vhodné tohoto institutu využít. Např. se může jednat o distanční trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zákona. Důvod odmítnutí evropského zatýkacího rozkazu podle čl. 4 odst. 7 písm. b) Rámcového rozhodnutí nebyl do českého právního řádu transponován.

K vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu podali navrhovatelé obsáhlou repliku, ve které zopakovali podstatu svých argumentů uvedených v návrhu. Pokud Poslanecká sněmovna připustila ve svém vyjádření možnost použití principu proporcionality při řešení kolize mezi čl. 14 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 2 Ústavy, navrhovatelé konstatují, že princip proporcionality má význam pouze tehdy, vedou-li dvě pravidla, resp. nutnost respektovat dvě hodnoty k neslučitelným důsledkům. V tomto případě o takovou kolizi nejde, protože přihlášením se k mezinárodněprávním závazkům Česká republika zajisté nechtěla zeslabit standard ochrany přiznaný vnitrostátním právem svým občanům. V této souvislosti poukázali na čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“), podle kterého žádný mezinárodněprávní závazek nemůže vést k oslabení dosaženého stupně vnitrostátní ochrany práv a svobod jednotlivců. Navíc v čl. 1 odst. 2 Ústavy jde o závazek státu, a nikoli jednotlivců.

Návrh na zrušení § 412 odst. 2 tr. řádu podali navrhovatelé jednak proto, že opouští princip oboustranné trestnosti, jednak proto, že neobsahuje výčet skutkových podstat trestných činů, ale jen jejich názvy. Poukázali na základní principy trestního práva s tím, že tyto požadavky představují takové základní princip demokratického právního řádu, na kterých je nutno trvat, takže je naplněna podmínka čl. 9 odst. 2 Ústavy.

Pokud jde o vyjádření Senátu, navrhovatelé poukázali na skutečnost, že podstatou celého problému je formulace v čl. 14 odst. 4 Listiny, tj. „nucen k opuštění vlasti“. Předáním občana do jiného státu EU se naruší důvěra občana v jeho stát spočívající v tom, že ho ochrání před státy jinými, což je mj. i důsledek státní suverenity, která trvá i v EU. V tomto směru poukázali navrhovatelé na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu Německa ze dne 18. 7. 2005, podle kterého „vydání vlastního občana do jiného státu narušuje zvláštní vztah občana k právnímu systému, na jehož utváření se podílí“. Navrhovatelé nesdílí závěr Senátu, že státy EU dodržují stejný standard ochrany lidských práv, a poukázali na výsledky rozhodování Evropského soudu pro lidská práva, kdy jen za rok 2005 bylo vydáno 18 rozsudků proti Rakousku, 12 proti Belgii, 10 proti Finsku, 50 proti Francii, 100 proti Řecku, 67 proti Itálii, 17 proti Maďarsku, 44 proti Polsku a 15 proti Velké Británii.

Ve druhé části své repliky pak navrhovatelé poukázali na problémy spojené s implementací Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, která se dotýká dvou ústavněprávních problémů. Prvním je jeho rozpor s čl. 14 odst. 4 Listiny a druhým je porušení základních principů demokratického právního státu. Implementace evropského zatýkacího rozkazu nerespektuje bezvýjimečný ústavněprávní zákaz předávání, vydávání či jiného nucení vlastních občanů k opuštění státu. Rovněž nerespektuje základní právní principy vlastní všem členským státům EU, kterými jsou předvídatelnost práva, princip legality a princip formální publicity práva. K porušení těchto zásad došlo především tím, že byl opuštěn princip oboustranné trestnosti, který by snad, jako jediný, mohl legitimizovat potenciální možnost vydávat do jiného státu EU osoby, které se dopustily jednání trestného v tomto státě.

Pokud jde o problematiku evropského práva, navrhovatelé poukázali na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04, kde Ústavní soud vyslovil, že přednost evropského práva není absolutní a členské státy si mohou rezervovat výhradu zejména v otázkách, kdy je v sázce ohrožení principů demokratického právního státu či oblast ochrany základních práv a svobod.

Návrh, který je předmětem posuzování Ústavního soudu, byl podán skupinou čtyřiceti sedmi poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupinou dvaceti jednoho senátora, tedy v souladu s podmínkami obsaženými v § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Na straně navrhovatelů jsou tedy splněny podmínky aktivní legitimace.

Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je v řízení o kontrole norem povinen nejprve posoudit, zda napadený zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Podle údajů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, veřejně přístupných na jejích internetových stránkách (http://www.psp.cz), byl jak návrh zákona novelizujícího trestní zákon, tak návrh zákona novelizujícího trestní řád, předložen Poslanecké sněmovně vládou České republiky dne 12. listopadu 2003. Oba návrhy byly schváleny dne 30. června 2004 usneseními Poslanecké sněmovny č. 1224 a č. 1225. Z přítomných 183 poslanců se vyslovilo pro návrh novely trestního zákona 92 poslanců a 83 poslanců bylo proti. Pro návrh novely trestního řádu se vyslovilo 93 z přítomných 185 poslanců a 85 poslanců bylo proti.

Návrh novely trestního zákona byl poté schválen, dne 29. července 2004, hlasy 35 z přítomných šedesáti dvou senátorů (usnesení č. 339), návrh novely trestního řádu byl týž den schválen stejným počtem hlasů (usnesení č. 400). Prezident republiky oba zákony, dne 23. srpna 2004, vrátil zpět Poslanecké sněmovně, která hlasy 101 poslance a 105 poslanců, u novely trestního zákona, setrvala na vrácených zákonech. Oba zákony byly řádně vyhlášeny pod č. 537/2004 Sb. a č. 539/2004 Sb. Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že oba zákony byly přijaty a vydány předepsaným způsobem.

Podle nauky trestního práva, extradicí se rozumí vydání osoby státem, na jehož území se nachází, jinému státu na jeho dožádání, za účelem trestního stíhání nebo k výkonu trestu. Cílem extradice je znemožnit pachateli trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání nebo výkonu trestu tím, že uprchne do jiného státu. Povinnost státu pobytu vydat pachatele vzniká obvykle na základě mezinárodní smlouvy (extradiční smlouvy, smlouvy o právní pomoci ve věcech trestních apod.). Vlastní extradice je založena na celé řadě zásad, mezi které patří zejména zásada reciprocity, oboustranné trestnosti, nepřípustnosti vydávání vlastních občanů, nepřípustnosti vydání pro stanovený okruh trestných činů a speciality. Teorie trestního práva rozlišuje materiální a formální extradiční právo. Materiální extradiční právo představuje souhrn podmínek, za nichž vzniká podle mezinárodního práva povinnost k extradici pachatele. Formální extradiční právo pak upravuje zvláštní řízení před orgány dožádaného státu, na konci kterého je rozhodnutí o vydání či nevydání pachatele, tedy odpověď na požadavek dožadujícího státu (Musil J., Kratochvíl V., Šámal P., Kurs trestního práva - Trestní právo procesní, C. H. Beck, 2003).

Vydání (extradici) osoby do ciziny v českém právu upravují ustanovení § 391 a násl. trestního řádu. Celé řízení má tři fáze, tj. předběžné šetření (§ 394 a násl.), rozhodování soudu (§ 397, 398) a povolení a realizace vydání (§ 399). V rámci předběžného šetření státní zástupce zjišťuje, zda jsou splněny podmínky pro vydání podle materiálního extradičního práva. Po předběžném šetření rozhoduje na návrh státního zástupce příslušný, zpravidla krajský soud o tom, zda je vydání přípustné. Konečnou fází celého procesu je rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání osoby do cizího státu. Ministr tak může učinit pouze tehdy, pokud příslušný (krajský či Nejvyšší) soud rozhodl, že vydání je přípustné. To ale neznamená, že v případě kladného rozhodnutí soudu ministr musí vydání osoby povolit. V § 399 odst. 2 tr. řádu jsou vyjmenovány případy, kdy může ministr rozhodnout, že vydání osoby nepovolí. Ministr pak ve své činnosti postupuje v souladu se zásadami diplomatického styku mezi státy nebo formou meziministerského styku, pokud to mezinárodní smlouvy dovolují.

Zatímco klasický extradiční proces je poměrně zdlouhavý, jak ukázáno na českém příkladě (v jiných státech je tato procedura obdobná), a probíhá za účasti ministra spravedlnosti jako reprezentanta moci výkonné, představuje předávací proces podle Rámcového rozhodnutí Evropské rady ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/JVV) výrazné zjednodušení a urychlení celého procesu. Evropský zatýkací rozkaz tedy nahrazuje, ve vztahu mezi členskými státy EU, klasickou extradici a představuje kvalitativně zcela odlišný postup. Je tedy nezbytné rozlišovat mezi klasickou extradicí a předáváním osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu, což ostatně činí i český trestní řád. Celý vydávací či předávací proces je svěřen příslušným soudům, které se řídí jen právem, takže odpadá intervence výkonné moci v konečné fázi, jak tomu bývá u klasické extradice.

Podle preambule Rámcového rozhodnutí je základním účelem evropského zatýkacího rozkazu zrušit v rámci Evropské unie formální postup vydávání osob, které se po vynesení pravomocného rozsudku vyhýbají spravedlnosti, a urychlit postup vydávání osob podezřelých ze spáchání trestného činu. Z cíle stanoveného pro EU, tj. stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva, vyplynulo zrušení klasické extradice mezi jednotlivými členskými státy a její nahrazení systémem předávání mezi jednotlivými justičními orgány. Tradiční formální vztahy kooperace mezi ústředními orgány státní správy nebo formou diplomatickou, které až dosud převládaly, jsou nahrazovány systémem volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech trestních. Nadále tedy již nebude osoba podezřelá ze spáchání trestného činu vydávána na základě individuálního aktu vykonávajícího státu, ale přímo na základě rozhodnutí soudu v dožadujícím státu EU, které tak má přímý účinek i ve státě vykonávajícím. Aktivita ústředních orgánů státní správy je nahrazena spoluprací jednotlivých soudů, úloha ústředních orgánů státu je tak omezena jen na praktickou a správní pomoc.

Rámcové rozhodnutí zdůrazňuje, že mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysokém stupni důvěry mezi členskými státy EU, jeho provádění lze proto pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU některým členským státem, bude-li toto porušování formálně Radou zjištěno ve shodě s čl. 7 Smlouvy o EU.

Evropský zatýkací rozkaz je tedy individuálním právním aktem vydaným soudem členského státu EU, kterým se vyžaduje zatčení a předání požadované osoby od jiného členského státu. Evropský zatýkací rozkaz se nevztahuje na bagatelní trestnou činnost. Může být totiž vydán jen na podezřelé ze spáchání trestných činů, za které je možno uložit ve vyžadujícím členském státě EU trest odnětí svobody (nebo jiné opatření omezující svobodu) s horní hranicí sazby alespoň 12 měsíců, anebo na odsouzené k trestu odnětí svobody (nebo k ochrannému opatření) v délce alespoň 4 měsíců (srov. čl. 2 odst. 1 Rámcového rozhodnutí a § 404 odst. 2 tr. řádu). V případě třiceti dvou výslovně uvedených trestných činů, pokud je za ně možno (ve vyžadujícím členském státě EU) uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby alespoň tří let, je prolomena zásada dvojí trestnosti. Postačí tedy, pokud skutek, pro který je požadováno předání, je trestný podle práva vyžadujícího státu (k analýze institutu evropského zatýkacího rozkazu srov. např. Polák, P., Evropský zatýkací rozkaz, Právní fórum č. 2/2004, str. 76 a násl.).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který přezkoumává ústavnost všech aktů orgánů veřejné moci České republiky. V principu se tedy jeho pravomoc vztahuje také na české vnitrostátní normy, které ve shodě s čl. 10a a čl. 1 odst. 2 Ústavy provádějí závazky České republiky vůči EU. Stejně jako u ostatních státních orgánů došlo na základě čl. 10a Ústavy vstupem České republiky do EU do jisté míry i k omezení pravomoci Ústavního soudu. Vzhledem k doktríně ESD o přednosti komunitárního práva může Ústavní soud svou pravomoc vůči normám tohoto práva uplatňovat pouze za určitých okolností. Podle ESD v oblastech, které jsou upraveny výlučně komunitárním právem, má toto právo přednost a nemůže být popřeno referenčními kritérii národního práva, a to ani na úrovni ústavní. Podle této doktríny tedy Ústavní soud nemá pravomoc rozhodovat o ústavnosti norem evropského práva, a to ani za situace, pokud jsou obsaženy v právních předpisech České republiky. Jeho kompetence posuzovat ústavnost českých norem je tedy, ve stejném smyslu, omezena.

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. března 2006 (vyhlášen pod č. 154/2006 Sb.) Ústavní soud odmítl uznat doktrínu ESD, pokud vyžaduje absolutní přednost komunitárního práva. Konstatoval, že delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů na orgány EU může trvat potud, pokud jsou tyto pravomoci vykonávány orgány EU způsobem slučitelným se zachováním základů státní suverenity České republiky a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. Je pochopitelné, že pokud k této výjimečné a vysoce nepravděpodobné situaci nedojde, Ústavní soud, veden shora uvedenou doktrínou ESD, nebude přezkoumávat individuální normy komunitárního práva z hlediska jejich souladu s českým ústavním pořádkem. V této věci ovšem navrhovatelé tvrdili, že přijetím eurozatykače právě k takovému rozporu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu došlo.

Nicméně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 Ústavní soud také nastínil další výjimky ze stanoviska, že nemá pravomoc přezkoumávat ústavnost právních předpisů České republiky přijatých jako transpozice či implementace evropského práva. V situaci, kdy členské státy implementují normy evropského práva a tato implementace ponechává členskému státu prostor pro uvážení, pokud jde o výběr prostředků k uskutečnění cíle stanoveného normou evropského práva, pak členský stát může přezkoumat výsledek z hlediska souladu s vlastní ústavou. Členské státy mají tedy volnost ve výběru prostředků daných komunitárním právem k zajištění uvedených cílů tak, že vyberou ty prostředky, které jsou v souladu s jejich ústavou, a vyloučí ty, které jsou s ústavou v konfliktu. Jako důsledek této doktríny, vyjádřené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04, kde delegace pravomoci nedává členskému státu žádný prostor pro uvážení, pokud jde o výběr prostředků, tj. tam, kde česká právní úprava reflektuje závaznou normu evropského práva, doktrína přednosti komunitárního práva zásadně neumožňuje Ústavnímu soudu přezkoumávat takovouto českou normu z hlediska konformity s ústavním pořádkem České republiky, ovšem s výjimkou uvedenou v bodě 53.

Ačkoli jsou tedy napadená ustanovení svou povahou mandatorní, situace v této věci je podstatně odlišná od případu řešeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 v tom, že se nejedná o komunitární právo v klasickém smyslu slova, tj. podle prvního pilíře, ale jedná se o unijní právo podle třetího pilíře ve formě rámcového rozhodnutí. Ústavní soud souhlasí s navrhovateli, že Rámcové rozhodnutí, které bylo základem pro přijetí napadených norem, nemá přímý účinek. Účelem rámcového rozhodnutí je sbližování právních a správních předpisů členských států. Rámcová rozhodnutí jsou závazná pro členské státy co do výsledku, kterého má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Rámcového rozhodnutí se nelze bez vnitrostátního provedení dovolávat proti fyzickým nebo právnickým osobám. Rámcové rozhodnutí tedy musí být provedeno vnitrostátními právními akty, což se stalo ustanoveními,, jejichž část je navržena ke zrušení.

Přestože napadená ustanovení byla přijata za účelem transpozice Rámcového rozhodnutí, které nedává žádný prostor pro uvážení, pokud jde o výběr prostředků, stále se ještě může jednat o případ, kdy je může Ústavní soud přezkoumávat z hlediska souladu s ústavním pořádkem. Zda tak může postupovat, bude záležet na aktuální povaze a postavení norem přijatých v rámci třetího pilíře, jako jsou rámcová rozhodnutí.

Otázky týkající se povahy a postavení takovýchto unijních aktů pramení z rozdílů mezi nimi a tradičními normami komunitárního práva. Např. rámcová rozhodnutí jsou přijímána legislativním postupem podle hlavy VI. Smlouvy o EU v rámci tzv. „třetího pilíře“, to znamená na návrh buď Komise nebo členského státu, jsou schválena jednomyslně Radou, tj. souhlasem všech členských států, po konzultaci s Evropským parlamentem. Jak výše uvedeno, přímý účinek takovéhoto rámcového rozhodnutí je vyloučen článkem 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU. Tím se mj. liší od primárního komunitárního práva (zejména zakládací smlouvy) a klasického sekundárního komunitárního práva, vytvářeného orgány EU, podle čl. 251 - 252 Smlouvy o ES. Navíc povinnost implementovat rámcové rozhodnutí není vynutitelná Evropským soudním dvorem, protože hlava VI. Smlouvy o EU nezná žalobu pro porušení Smlouvy (viz čl. 226 Smlouvy o ES). Je ovšem vynutitelná politickým a administrativním tlakem Evropské komise na členské státy. Pokud tedy nedojde k náležité transpozici rámcového rozhodnutí, toto nenabude přímého účinku [viz citovaný č1..34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU]. Aplikace evropského zatýkacího rozkazu v členských státech podléhá jurisdikci Evropského soudního dvora ve věcech platnosti a výkladu rámcového rozhodnutí v rámci řízení o předběžné otázce, za podmínek čl. 35 Smlouvy o EU (viz Zemánek J.: Evropskoprávní meze přezkumu ústavnosti transpozice rámcového rozhodnutí o eurozatykači, Právní rozhledy č. 3/2006).

Důsledky těchto rozdílů pro aktuální povahu a postavení takovýchto norem, ve vztahu k právnímu pořádku členského státu, dosud nebyly v judikatuře ESD definitivně a jasně vyjádřeny. Ačkoli citovaný článek 34 Smlouvy o EU výslovně stanoví, že rámcová rozhodnutí nemají přímý účinek, v rozhodnutí ve věci Maria Pupino ESD konstatoval; že Smlouva o EU obsahuje princip loajální spolupráce, analogický tomu, který je stanoven v článku 10 Smlouvy o ES. V důsledku tohoto principu mají rámcová rozhodnutí nepřímý účinek (viz věc C-105/03 Maria Pupino ze dne 16. 6. 2005, odst. 42 - 43, česky na internetové adrese ESD http://www.curia.eu.int. To znamená, že národní soudy jsou povinny „v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu Rámcového rozhodnutí, aby byl dosažen výsledek, který Rámcové rozhodnutí sleduje, a dosažen tak soulad s čl. 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU“ (tamtéž, odst. 43). ESD ponechal otevřenou otázku, jakou povinnost mají národní soudy v situaci, kdy nemohou vyložit své národní právo v souladu s rámcovým rozhodnutím. Jinými slovy, ESD se nedotkl problému přednosti, tj. zda, jako v případě komunitárního práva, mají rámcová rozhodnutí přednost před právem národním, tedy zda jsou národní soudy povinny odsunout své národní právo na vedlejší kolej, je-li v rozporu s rámcovým rozhodnutím. V písemných vyjádřeních k uvedené věci Itálie, Švédsko a Spojené království trvaly na „mezivládním charakteru spolupráce mezi členskými státy v rámci hlavy VI. Smlouvy o EU“ (odst. 26 tamtéž). Generální advokátka ve věci M. Pupino zdůraznila, že »menší těsnost spolupráce smlouvy o Evropské unii je patrná v definici Rámcového rozhodnutí, která vylučuje přímý účinek. Pojem „politiky“ indikuje, že smlouva o EU obsahuje nejen mezistátní spolupráci, ale i společný výkon suverenity Unií« (stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci M. Pupino, ze dne 11. listopadu 2004, odst. 31, 32). Viz také Zemánek J.: Eurokonformní výklad rámcového rozhodnutí - povinnost nebo soudcovský aktivismus?, Jurisprudence č. 8/2005, str. 37 a násl.

Sám ESD se tedy nijak nevyslovil, zda princip přednosti se vztahuje i na rámcová rozhodnutí. Ve věci M. Pupino se ESD rovněž nedotkl takových otázek, zda princip přednosti, který vyložil ve vztahu ke komunitárnímu právu, se stejným způsobem vztahuje i na unijní právo, zda rámcová rozhodnutí jsou svou povahou jen mezivládní nebo zda přichází v úvahu nějaký jiný výklad. Lze tedy konstatovat, že judikatura ESD tykající se přesné povahy aktů unijního práva, jakými jsou rámcová rozhodnutí, je dosud ve vývoji.

Takovýto stav představuje možná ideální situaci pro předložení uvedených problémů ESD jako předběžnou otázku. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že belgický Cour d´Arbitrage už ESD předložil otázku tykající se platnosti Rámcového rozhodnutí, není žádný důvod pro to, aby Ústavní soud České republiky postupoval stejně. Čekat na rozhodnutí ESD by nebylo zcela namístě, protože napadená ustanovení zůstávají účinná a může podle nich dojít k předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu. Za této situace považuje Ústavní soud za naprosto nezbytné rozhodnout o tom, zda základní práva takovýchto osob jsou ohrožena, či nikoli. V úsilí vyřešit toto dilema Ústavní soud rozhodl, že posoudí, zda ustanovení implementující Rámcové rozhodnutí mohou být interpretována v souladu s českým ústavním pořádkem. Protože rozhodl, že takováto interpretace je možná, není nutné čekat na vyjasnění shora naznačených otázek unijního práva ze strany ESD.

Z čl. 1 odst. 2 Ústavy, ve spojení s principem spolupráce, stanoveným čl. 10 Smlouvy o ES, vyplývá ústavní princip, podle něhož mají být domácí právní předpisy včetně ústavy interpretovány souladně s principy evropské integrace a spolupráce komunitárních orgánů a orgánů členského státu. Pokud tedy existuje několik interpretací Ústavy, jejíž součástí je Listina základních práv a svobod, přičemž jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím v EU, je nutno volit výklad, který podporuje realizaci tohoto závazku, a nikoli výklad, který tuto realizaci znemožňuje. Tyto závěry se vztahují i na výklad čl. 14 odst. 4 Listiny.

Není opodstatněné tvrzení navrhovatelů, že by vnitrostátním přijetím evropského zatýkacího rozkazu byl narušen trvalý vztah mezi občanem a státem. Občan předaný k trestnímu řízení do členského státu EU zůstává í v době trvání tohoto řízení pod ochranou českého státu. Evropský zatýkací rozkaz umožňuje toliko časově omezené předání občana k jeho stíhání v členském státě EU pro konkrétně vymezený skutek, přičemž po skončení tohoto řízení mu nic nebrání vrátit se zpět na území České republiky. Občan má právo se bránit proti opatřením orgánů činných v trestním řízení při předání podle evropského zatýkacího rozkazu opravnými prostředky, nevyjímaje z toho ani případnou ústavní stížnost.

Nová úprava trestního řádu, která umožňuje předat občana České republiky do jiného členského státu EU k trestnímu řízení, bezesporu prolamuje předchozí zákonnou úpravu, která nepřipouštěla [a dosud nepřipouští - viz § 393 odst. 1 písm. a) tr. řádu] vydávání občanů do zahraničí pro tam probíhající trestní řízení. Ústavní soud zastává názor, že protiústavnost napadených ustanovení nelze dovodit pouze z toho faktu, že vláda České republiky, jako předkladatel obou novel trestních kodexů, nejprve pokládala za vhodné provést změnu Listiny základních práv a svobod, a teprve po zamítnutí návrhu novely Listiny v Poslanecké sněmovně začala dovozovat, že její změna není nutná. Ústavní soud souhlasí s právním názorem vysloveným Poslaneckou sněmovnou, podle něhož je Parlament České republiky představitelem ústavodárné a zákonodárné moci, a nebyl proto vázán právním názorem předkladatele novely Listiny.

Ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny, podle jehož věty prvé má každý občan právo na svobodný vstup na území republiky, a podle věty druhé občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti, zcela jistě znemožňuje vyloučit českého občana ze společenství občanů České republiky jako demokratického státu, k němuž ho váže pouto státního občanství. Ze samotného textu čl. 14 odst. 4 Listiny nelze, bez dalších argumentů, jednoznačně odpovědět, zda a nakolik vylučuje časově omezené předání občana do členského státu EU pro tam probíhající trestní řízení, pokud má právo se po skončení tohoto řízení vrátit do vlasti. Jazykový výklad termínu „nucení k opuštění vlasti“ totiž může obsáhnout i takovéto relativně krátkodobé předání občana k trestnímu řízení do zahraničí.

Skutečnost, že text čl. 14 odst. 4 Listiny neodpovídá sám o sobě na otázku, zda lze předat českého občana do členského státu EU pro tam probíhající trestní řízení, lze ilustrovat i příkladem slovenským, kterého se ostatně i navrhovatelé dovolávají. Slovenská právní úprava je svým základem v bývalé federální Listině základních práv a svobod české úpravě nejbližší. V Ústavě Slovenské republiky byl vyjádřen výslovný zákaz vydávání vlastních občanů v čl. 23 odst. 4. Po účinnosti novely ústavy č. 90/2001 Z. z., která vypustila závěrečná slova „ani vydat jinému státu“, označený článek slovenské ústavy zní: „Každý občan má právo na svobodný vstup na území Slovenské republiky. Občana není možné nutit, aby opustil vlast, a není ho možné vyhostit.“. Slovenská úprava tedy důsledně odlišovala a odlišuje pojmy „nutit, aby opustit vlast“ a „vyhoštění“ od „vydání“ občana jinému státu. Česká úprava čl. 14 odst. 4 Listiny je, ve srovnání s úpravou slovenskou, expressis verbis užší a vždy hovořila a hovoří jen o zákazu nutit občana k opuštění vlasti.

Pojem zákazu „nucení k opuštění vlasti“ lze interpretovat jak extenzívně, tak restriktivně. Ústavní soud, ve shodě s navrhovateli, soudí, že pro vyřešení otázky významu čl. 14 odst. 4 Listiny je třeba hledat jeho objektivní smysl. Pro posouzení významu tohoto ustanovení Listiny mají své místo zejména historické motivy přijetí této úpravy. Ustanovení čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny se poprvé objevilo v rámci čl. 15 odst. 2 návrhu Listiny ve zprávě ústavněprávních výborů Sněmovny lidu a Sněmovny národů ze dne 7. ledna 1991 (viz tisk 392, http://www.psp.cz). Ústavní soud se shoduje jak s navrhovateli, tak s účastníky tohoto řízení, že zkušenost se zločiny komunistického režimu hrála při utváření Listiny nepominutelnou roli. Tuto roli sehrála i při tvorbě současného čl. 14 odst. 4 Listiny na přelomu let 1990 a 1991 tehdy ještě zcela nedávná zkušenost, spojená zejména s akcí „Asanace“, při níž komunistický režim nutil nepohodlné osoby k opuštění republiky (obdobně srov. např. Kavěna M., Základní právo občana ČR nebýt nucen k opuštění své vlasti, evropský zatýkací rozkaz a mezinárodní trestní soud, EMP č. 5/2004, str. 42 a násl., na str. 43, nebo Kysela J., Rok 2004 ve vývoji vybraných institutů českého ústavního práva - 1. část, Právní rozhledy č. 12/2005, str. 425 - 426). Historický výklad tedy svědčí pro to, že ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny se nikdy netýkalo extradice.

Záměr ústavodárce, vycházející z historických zkušeností, které jsou za situace, kdy se historická paměť zkracuje, budoucím generacím nesdělitelné, protože jsou vázány na dobové prožitky, není sám o sobě rozhodujícím argumentem. Ústavní soud proto hledal objektivní význam čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny, který je nutno poměřovat současnými reáliemi počátku 21. století. Při hledání objektivního významu označeného ustanovení Listiny vzal Ústavní soud v úvahu rovněž historickou genezi právního institutu extradice. Extradice pachatelů obecné kriminality v zásadě až do 19. století neexistovala a nepředstavovala ani závažnější problém, s ohledem na nízkou mobilitu evropského obyvatelstva oněch dob, stejně jako velmi omezený stupeň spolupráce mezi tehdejšími evropskými státy (srov. Čepelka Č. - Šturma P., Mezinárodní právo veřejné, Praha 2003, str. 353).

Stávající úprava extradice má, u většiny evropských států, svůj původ v modelu vytvořeném v 19. století. Ten jednak nepřipouštěl přímou účinnost soudního rozhodnutí v trestní věci včetně zatýkacího rozkazu v jiném státě (srov. Musil J., Kratochvíl V., Šámal P., Kurs trestního práva, C. H. Beck, Praha 2003, str. 962), jednak si osoboval úplnou kontrolu a plnou trestní pravomoc nad vlastními občany (v původním pojetí poddanými), kterou nesměly provádět jakékoliv třetí státy. Zásada, podle níž stát tradičně nevydával své vlastní občany k trestnímu řízení do zahraničí, zpočátku tedy ani zdaleka neodrážela základní právo občanů nebýt vydán, ale spíše vyjadřovala státní suverenitu nad svými občany v jejím tehdejším pojetí. Zásada nevydávání vlastních státních občanů k trestnímu řízení do zahraničí měla tehdy silné ospravedlnění v široce panující vzájemné nedůvěře mezi soupeřícími evropskými mocnostmi.

Teprve později, po tragických událostech, ke kterým došlo zejména v Evropě v první polovině 20. století, se zásada nevydávání vlastních občanů transformovala ze státem nárokované odpovědnosti za vlastní občany na princip ochrany vlastních občanů před vydáním do zahraničí. Praxe tak zůstala stejná, jen se změnilo její odůvodnění. Některé státy, na základě svých historických zkušeností, šly tak daleko, že zákaz extradice začlenily do svých ústav (např. čl. 55 odst. 1 Ústavy Polské republiky či čl. 16 odst. 2 Základního zákona Spolkové republiky Německo, pokud jde o sousední státy). Zákaz extradice se tak postupně posouval do oblasti základních svobod, což je zcela pochopitelné za situace, kdy ve světě stále existuje řada nedemokratických režimů, které nezajišťují právo na spravedlivý proces ve standardech vlastních např. členským státům EU.

Nelze pominout, že současná doba je spojena s mimořádně vysokou mobilitou lidí, se zvyšující se mezinárodní spoluprací a rostoucí důvěrou mezi demokratickými státy EU, což klade na úpravu vydávání v rámci této unie nové požadavky. V EU existuje kvalitativně nová situace. Občané členských států mají, vedle občanských práv svých států, také práva občanů EU, která jim mj. zaručují svobodný pohyb v rámci celé Unie. EU je prostorem svobody, bezpečnosti a práva, který usnadňuje volný pohyb občanů a zároveň zajišťuje jejich bezpečnost a ochranu (viz preambule Smlouvy o EU). Evropský zatýkací rozkaz vychází z těchto realit a činí spolupráci orgánů činných v trestním řízení efektivnější. Nahrazuje spolupráci ústředních orgánů státní správy členských států EU přímou spoluprací orgánů justičních a činí výjimku z principu zákazu vydávání vlastních občanů k trestnímu řízení do zahraničí.

Jsou-li čeští občané poživateli výhod spojených se statutem občanství EU, je v tomto kontextu přirozené, že s těmito výhodami je nutno akceptovat též jistou míru odpovědnosti. Vyšetřování a potírání trestné činnosti, k níž dochází v evropském prostoru, není možno úspěšně realizovat v rámci jednotlivého členského státu, ale vyžaduje širokou mezinárodní spolupráci. Výsledkem této spolupráce je nahrazení dřívějších procedur vydávání osob podezřelých z trestných činů novými efektivnějšími mechanismy, reflektujícími reálie 21. století. Současný standard ochrany základních práv uvnitř Evropské unie nezavdává podle Ústavního soudu žádné příčiny se domnívat, že tento standard ochrany základních práv, skrze uplatňování principů z nich plynoucích, má nižší kvalitu než ochrana poskytovaná v České republice.

Při nalézání objektivního významu čl. 14 odst. 4 Listiny nelze tyto skutečnosti pominout. Není v souladu s principem objektivního teleologického výkladu, reflektujícího realitu současné EU, založené na vysoké mobilitě občanů v rámci celého unijního prostoru, aby čl. 14 odst. 4 Listiny byl vykládán tak, že neumožňuje ani časově omezené předání občana do jiného členského státu za účelem trestního řízení o trestném činu spáchaném tímto občanem v tomto státě, pokud je garantováno, že po skončení trestního řízení bude, na vlastní žádost, předán zpět do České republiky k případnému výkonu trestu (srov. § 411 odst. 7 tr. řádu). Časově omezené předání občana k trestnímu řízení probíhající mu v jiném členském státě EU, podmíněné jeho následným opětovným předáním do vlasti, tedy není a nemůže být nucením k opuštění vlasti ve smyslu čl. 14 odst. 4 Listiny. Obdobně lze upozornit na úpravu, podle níž občan České republiky nebo osoba s trvalým pobytem v České republice bude předána k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo ochranné výchovy do jiného členského státu Unie jen se svým souhlasem [§ 411 odst. 6 písm. e) tr. řádu]. Z toho plyne, že bez svého souhlasu nebude do zahraničí k výkonu trestu odnětí svobody nikdo předán.

Navrhovatelé poukázali na ústavu Estonska (čl. 36 odst. 2), Litvy (čl. 13 odst. 2), Polska (čl. 52 odst. 4), Maďarska (čl. 69 odst. 1), Slovinska (čl. 48), SRN (čl. 16 odst. 2), Finska (čl. 9 odst. 3), Francie (čl. 88-2 bod 3), Itálie (čl. 26), Portugalska (čl. 33 odst. 3) či Španělska (čl. 13 odst. 3). Ústavy uvedených zemí zakotvují právo státních občanů na to, aby nebyli vydáni do ciziny, případně upravují výjimky pro mezinárodní smlouvy nebo jmenovitě pouze ve vztahu k EU. Protože v řadě zemí došlo v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem ke změně ústavy (návrh uvádí SRN a Francii), navrhovatelé z toho dovozují existenci obecného, široce sdíleného ústavního principu zakazujícího vydávání vlastních občanů do ciziny. Z toho podle nich plyne závěr, že provedení evropského zatýkacího rozkazu v České republice nelze realizovat jinak, než po předchozí ústavní změně.

Ústavní soud vzal v úvahu, že v řadě zemí skutečně došlo v souvislosti s implementací evropského zatýkacího rozkazu k novelizaci domácí ústavy (následující data podle zpráv na XXI. Kongresu FIDE, Dublin, červen 2004, dostupné na http://www.fide2004.org, není-li uvedeno jinak). Vedle navrhovateli zmiňovaného Německa a Francie možno zmínit mj. Slovinsko (ústavním zákonem č. 24-899/2003) a Lotyšsko.

Navrhovatelé ovšem neuvedli řadu jiných členských států EU, kde zákaz extradice vlastních občanů nepředstavoval vůbec otázku ústavního principu, a dokonce ani nebyl zakotven v právu podústavním. Např. v Řecku nebyl nikdy zákaz vydávání občanů považován za ústavní princip a byl vždy řešen jen na úrovni zákona. Podobně tomu bylo v Dánsku, kde také postačila ke změně stávajícího stavu pouhá změna zákona. Za situace, kdy národní ústava otázky vydávání či předávání pachatelů do zahraničí neupravuje, nebylo třeba činit žádné ústavní změny ani v Nizozemsku (v souladu s rozhodnutím Státní rady Nizozemska), Belgii, Lucembursku nebo ve Švédsku (viz zprávy na výše zmíněném XXI. Kongresu FIDE). Ve specifické ústavní situaci Velké Británie nepředstavovala úprava evropského zatýkacího rozkazu zásadnější problém, protože britské právo na zákazu vydávání vlastních občanů nikdy netrvalo (srov. Čepelka, Č., Šturma, P., Mezinárodní právo veřejné, Praha 2003, str. 354). Naopak britští právníci samotní tradičně toto řešení nadřazovali nad právní úpravy evropských kontinentálních zemí (srov. Biron, H. Ch. - Chalmers, K. E., The Law and Practice of Extradition, London 1903, str. 13). Britský model, který vždy umožňoval extradici vlastního občana, obecně následuje Irská republika a Malta (srov. Stanbrook, I . - Stanbrook, C., Extradition: Law and Practice, 2nd ed., Oxford 2000, str. 313, str. 385, str. 427).

Navrhovateli zmíněné Polsko novelizovalo trestní zákon, trestní řád soudní a přestupkorý zákon zákonem ze dne 18. března 2004 (Dz. U. 2004, č. 69, pol. 626). Touto novelizací nebyl nijak formálně změněn čl. 55 odst. 1 polské ústavy (navrhovatelé nesprávně uvádějí čl. 52 odst. 4). Dne 27. 4. 2005 polský Ústavní tribunál zrušil rozhodnutím P 1/05 některá ustanovení označené novely trestních předpisů pro rozpor s čl. 55 odst. 1 polské ústavy, podle něhož je zakázána extradice polského občana („Ekstradycja obywatela polskiego jest zakazana.“) a podle jehož odstavce druhého se zakazuje extradice osob podezřelých z politických trestných činů nenásilné povahy. Polský Ústavní tribunál uvedl, že pod pojem extradice, ve smyslu čl. 55 Ústavy, je nutno a fortiori podřadit též předání ve smyslu evropského zatýkacího rozkazu.

V této souvislosti český Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že znění čl. 55 odst. 1 polské ústavy vylučuje jakoukoli formu extradice polského občana (zahrnujíc v to i předání podle evropského zatýkacího rozkazu), na rozdíl od dikce čl. 14 odst. 4 české Listiny. Ve srovnání s českým ústavním pořádkem tak polská Ústava nedává ani prostor pro její případný výklad souladný se závazky státu vůči EU.

S ohledem na tato fakta nelze dát za pravdu navrhovatelům, že z komparativního pohledu lze dovodit existenci obecného ústavního principu zákazu vydávat vlastní občany do zahraničí a že je třeba vyžadovat pro provedení evropského zatýkacího rozkazu ústavní změnu. V řadě členských států EU k žádné ústavní změně nedošlo. Ústavní změna je nezbytná pouze tam, kde by byla zákonná změna, vyvolaná implementací evropského zatýkacího rozkazu, v rozporu s domácí ústavou, tedy v situaci, kdy domácí ústava vydání či předání občana do cizího státu za účelem jeho trestního stíhání přímo vylučuje.

Ústava České republiky zakotvila v čl. 1 odst. 2 obecný princip, podle něhož Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Ústavě by proto měl být zásadně přikládán význam konformní z hlediska mezinárodního práva, neboť Ústava samotná je hodnotově vůči mezinárodnímu právu otevřená (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 31/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 16, str. 143; vyhlášen pod č. 105/2004 Sb.).

Počínaje 1. květnem 2004 získal čl. 1 odst. 2 Ústavy nový význam ve vztahu k dodržování povinností, které pro Českou republiku vyplývají z jejího členství v EU. Jak již Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, evropské právo je založeno na základních hodnotách společných všem členům EU. Ústavní soud se tak přihlásil k evropské právní kultuře i k jejím ústavním tradicím. Ve světle obecných právních zásad, existujících ve všech členských státech Unie, také Ústavní soud interpretuje ústavní předpisy, především Listinu základních práv a svobod (nález sp. zn. Pl. ÚS 5/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 149, str. 79; vyhlášen pod č. 410/2001 Sb.).

Z ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy, ve spojení s principem spolupráce, zakotveným v čl. 10 Smlouvy o ES, vyplývá ústavní princip, podle něhož domácí právní předpisy včetně ústavy mají být interpretovány pokud možno souladně s procesy evropské integrace a spolupráce evropských orgánů a orgánů členského státu (srov. obdobně rozhodnutí polského Ústavního tribunálu K 15/04 ze dne 31. května 2004, OTK ZU ser. A., částka 5, č. 47, str. 655 - 668, a jmenovitě, pokud jde o předpisy tzv. III. pilíře, rozhodnutí ESD ze dne 16. června 2005, podle něhož zásada konformního výkladu se vztahuje též na rámcová rozhodnutí přijatá v rámci hlavy VI. Smlouvy o Evropské unii, viz věc C-105/03 Maria Pupino, odst. 43).

Ústavní princip výkladu domácího práva souladně se závazky České republiky vyplývajícími z jejího členství v Evropské unii je omezen možným významem ústavního textu. Článek 1 odst. 2 Ústavy tedy není ustanovením způsobilým libovolně měnit význam jakéhokoliv jiného výslovného ústavního ustanovení. Pokud domácí metodologie výkladu ústavního práva neumožňuje vyložit příslušnou normu souladně s evropským právem, je pouze na ústavodárci změnit ústavu. Tuto pravomoc může ovšem ústavodárce vykonávat jen za podmínky zachování podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy), jež nejsou v dispozici ústavodárce, pročež pravomoc měnit tyto náležitosti nelze přenést ani smlouvou podle čl. 10a Ústavy (srov. Holländer, P., Materiální ohnisko ústavy a diskrece ústavodárce, Právník č. 4/2005).

Z toho tedy plyne, že pokud existuje, podle domácí metodologie výkladu, několik možných interpretací Ústavy, přičemž jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika svým členstvím v Evropské unii, je nutno volit výklad, který podporuje realizaci tohoto závazku, nikoliv výklad, který tuto realizaci znemožňuje. Tím současně bude zachován i princip čl. 1 odst. 2 Ústavy. Tyto závěry se vztahují i na výklad čl. 14 odst. 4 Listin. Protože Ústavní soud vyložil význam čl. 14 odst. 4 Listiny podle domácí metodologie výkladu Ústavy, nebylo ani třeba provést poměřování v úvahu připadajících hodnot a principů práva evropského a ústavního práva domácího.

Nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 207/1994 Sb., na který se odvolávají navrhovatelé, definoval státní občanství „jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a v právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 40, str.7).

Právo občana na ochranu ze strany státu se projevuje mj. v tom, že by došlo k porušení čl. 14 odst. 4 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud by občan byl předán k trestnímu řízení do státu, kde by standardy trestního řízení nesplňovaly požadavky kladené na trestní řízení českým ústavním pořádkem, např. v situaci, kdy by bylo reálně ohroženo právo občana na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), případně kdy by občan mohl být vystaven mučení nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (čl. 3 Úmluvy, čl. 7 odst. 2 Listiny). Tak tomu ovšem v případě evropského zatýkacího rozkazu není.

ESD již v roce 2003 konstatoval, že „členské státy mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací svého vlastního práva dospěl k jinému výsledku“ [věci C-187/01 a C-385/01, trestní řízení proti Hüseyinu Gözütokovi (C-187/01) a Klausi Brüggemu (C-385/01), (2003) ECR I-1345, odst. 33]. Je vždy nutno pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy EU jsou signatáři evropské Úmluvy 0 ochraně lidských práv a základních svobod. Proto nemůže být občan významněji dotčen na svých právech tím, že o jeho trestní věci bude rozhodováno v jiném členském státě Unie, neboť každý členský stát EU je vázán standardem ochrany lidských práv, který je ekvivalentní standardu vyžadovanému v České republice, přičemž právní řády všech členských států jsou postaveny na hodnotách, k nimž se náš stát přihlásil teprve po roce 1989. Česká Listina základních práv a svobod totiž rovněž vychází z evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rámcové rozhodnutí, s ohledem na již zmíněný princip vzájemné důvěry mezi členskými státy EU ve fungování jejich trestní justice, vychází z toho, že provádění evropského zatýkacího rozkazu lze pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU (ochrana lidských práv) některým členským státem, přičemž toto porušování musí být formálně Radou zjištěno ve shodě s čl. 7 Smlouvy o EU (odstavec desátý preambule).

Za jistou pojistku, zaručující ochranu českého občana na ústavněprávní úrovni, lze považovat ustanovení § 377 tr. řádu, podle něhož žádosti orgánu cizího státu nelze vyhovět, jestliže by jejím vyřízením byla porušena Ústava České republiky nebo takové ustanovení právního řádu České republiky, na kterém je třeba bez výhrady trvat, anebo jestliže by vyřízením žádosti byl poškozen jiný významný chráněný zájem České republiky. Tento princip, obsažený v hlavě dvacáté páté oddílu prvém tr. řádu (označeném jako obecná ustanovení), se tedy vztahuje jak na klasické řízení vydávací podle oddílu druhého, tak na řízení o předání osoby mezi členskými státy EU na základě evropského zatýkacího rozkazu podle oddílu třetího téže hlavy. O významu toho ustanovení se stále vede odborná diskuze (srov. Zemánek J., Evropskoprávní meze přezkumu ústavnosti transpozice rámcového rozhodnutí o eurozatykači, Právní rozhledy č. 3/2006).

I když je toto ustanovení trestního řádu uvozeno marginální rubrikou „ochrana zájmů státu“, lze zejména z textu jeho první věty dovodit, že se bude jednat zejména o zájem státu na tom, aby nedošlo k porušení základních práv českých občanů, zakotvených v ústavním pořádku České republiky, jehož nedílnou součástí je i Listina základních práv a svobod (... jestliže by jejím vyřízením byla porušena Ústava České republiky nebo takové ustanovení právního řádu České republiky, na kterém je třeba bez výhrady trvat...).

Osobě, která má být předána do jiného státu EU, je zachováno právo podat proti příslušným opatřením orgánů činných v trestním řízení stížnost, která má odkladný účinek (§ 411 odst. 5 tr. řádu), a eventuálně též ústavní stížnost, přičemž po dobu, během níž Ústavní soud rozhoduje, Lhůty k předání osoby neběží (§ 415 odst. 3 tr. řádu). Těmito ustanoveními je zachována ochrana občana, případně i jiné osoby, která má být předána k trestnímu řízení, a současně je zachována podmínka, že v důsledku předání vyžádané osoby nebude v individuálním případě dotčen ústavní pořádek České republiky.

Tyto zásady jsou konformní s Rámcovým rozhodnutím, podle něhož nic v něm nelze vykládat tak, že zakazuje odmítnout předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, existují-li na základě objektivních skutečností důvody domnívat se, že uvedený zatýkací rozkaz byl vydán za účelem stíhání nebo potrestání této osoby na základě jejího pohlaví, rasy, náboženství, etnického původu, státní příslušnosti, jazyka, politického přesvědčení nebo sexuální orientace, nebo že by postavení této osoby mohlo být pro některý z těchto důvodů zhoršeno. Rámcové rozhodnutí nebrání členskému státu v tom, aby uplatňoval své ústavní zásady týkající se práva na spravedlivý proces, svobody sdružování, svobody tisku a svobody projevu v jiných sdělovacích prostředcích. Rámcové rozhodnutí rovněž výslovně deklaruje, že nikdo by neměl být odsunut, vyhoštěn ani vydán do státu, ve kterém existuje vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Důvodem pro zamítnutí žádostí o předání vyžádané osoby je mj. situace, kdy na trestný čin, pro který je evropský zatýkací rozkaz vydán, se vztahuje amnestie, která byla udělena v České republice, anebo trestní stíhání či výkon trestu jsou v České republice promlčeny, jestliže stíhání tohoto trestného činu spadá do působnosti trestněprávních předpisů České republiky [§ 411 odst. 6 písm. b) tr. řádu].

Zachována je rovněž zásada ne bis in idem. Podle § 411 odst. 6 písm. c) tr. řádu bude žádost o předání zamítnuta, pokud vyžádaná osoba byla v České republice nebo cizím státě za tentýž skutek již pravomocným rozhodnutím odsouzena a trest byl již vykonán nebo je právě vykonáván nebo ho již nelze vykonat anebo trestní řízení bylo v České republice nebo jiném členském státě pravomocným rozhodnutím skončeno, nebyla-li taková rozhodnutí v předepsaném řízení zrušena.

V neposlední řadě je nutno zdůraznit, že trestní řízení probíhající proti vyžádané osobě na území České republiky má přednost před předáním vyžádané osoby podle evropského zatýkacího rozkazu [podle § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu soud zamítne předání vyžádané osoby tehdy, jestliže vyžádaná osoba je v České republice trestně stíhána za stejný čin, pro který byl evropský zatýkací rozkaz vydán].

Není proto opodstatněné tvrzení, že by vnitrostátní úpravou evropského zatýkacího rozkazu byl narušen vztah mezi občanem a státem. Občan předaný k trestnímu řízení do členského státu EU zůstává i v době trvání trestního řízení pod ochranou českého státu. Evropský zatýkací rozkaz umožňuje toliko časově omezené předání občana pro jeho stíhání v členském státě Unie pro konkrétně vymezený skutek, přičemž po skončení tohoto trestního řízení mu nic nebrání vrátit se zpět (eventuálně k výkonu trestu na území České republiky). Trestní řád specifikuje důvody, za kterých k předání osoby do jiného členského státu Unie nedojde (zejm. § 411). Občan má právo bránit se proti opatřením orgánů činných v trestním řízení opravnými prostředky, které mají odkladný účinek (viz § 411 odst. 5 tr. řádu), nevyjímaje ani případnou ústavní stížnost. V případě, kdy by předáním občana došlo k porušení ústavního pořádku, k předání občana nedojde.

Při těchto závěrech je nutno vzít na zřetel nejen ochranu práv osob podezřelých ze spáchání trestného činu, ale též zájmy obětí trestných činů. K ochraně práv obětí a poškozených se obecně jeví jako praktičtější a spravedlivější, aby trestní řízení probíhalo ve státě, v němž došlo ke spáchání trestného činu (srov. podmínky pro řešení případu souběhu více evropských zatýkacích rozkazů v § 419 tr. řádu a čl. 16 Rámcového rozhodnutí, kde jednou ze základních podmínek je zvážení otázky místa trestného činu). Protože realizace evropského zatýkacího rozkazu při předávání vlastních občanů je podmíněna vzájemností (§ 403 odst. 2 tr. řádu), navrhovateli napadená úprava chrání práva osob, které se považují za osoby poškozené podle českého trestního řádu. Obecně je možno říci, že ve státě, kde k trestnému činu došlo, bude, s ohledem na důkazní materiál v tomto státě se nacházející, trestní řízení rychlejší, efektivnější a současně i věrohodnější a spravedlivější jak pro obžalovaného, tak pro připadnou oběť trestného činu.

Ústavní soud zvažoval soulad napadených ustanovení, zejména § 412 odst. 1 a 2 tr. řádu, i s čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Ustanovení § 412 tr. řádu implementuje úpravu čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí a prolamuje zásadu, podle níž se osoby nevydávají k trestnímu stíhání do zahraničí, pokud nejde o podezření ze spáchání činu, který je trestný jak podle práva vyžadujícího státu, tak i ve státě předávajícím. Podle § 412 odst. 1 tr. řádu v případě, kdy je předání požadováno pro trestné činy, za které je možno ve vyžadujícím státě uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky nebo nařídit ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně tři roky a které spočívají v jednání, které orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu jako jedno nebo více z jednání uvedených v odstavci 2, soud nezjišťuje, zda jde o čin trestný podle práva České republiky. Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu pak vyjmenovává trestné činy, u nichž soud v souvislosti s předávacím řízením nezjišťuje jejich trestnost podle práva České republiky.

Na první pohled by se zdálo, že argument spočívající vtom, že § 412 je v rozporu s čl. 39 Listiny, může být odmítnut jako z principu vyloučený. Především je nutno poznamenat, že cl. 1 odst. 3 Rámcového rozhodnutí stanoví, že „tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady, zakotvené v čl. 6 smlouvy o EU“. Tudíž Rámcové rozhodnutí nemůže být interpretováno tak, že by po členském státu vyžadovalo učinit něco, co by znamenalo porušení základních práv, tedy včetně principu legality, zakotveného v čl. 39 Listiny.

Všeobecně uznávaný princip legality, obsažený v čl. 39 Listiny, znamená především požadavek, že stát může uložit určité osobě trest pouze na základě řádné informace obsažené v jeho vlastním právu, podle kterého je určité chování tímto státem zakázáno. Tímto způsobem stát dává všem subjektům možnost předvídat následky jejich jednání (obecný požadavek předvídatelnosti). Tento požadavek má dva aspekty. Prvním je, že právo státu musí jasně a přesně definovat jednání, které je zakázané (srozumitelnost normy). Podle druhého musí existovat spojení mezi chováním obviněného subjektu a územím nebo veřejným zájmem státu, hodlajícího trestat (nexus, tj. spojitost s trestní jurisdikcí daného státu), tak aby bylo umožněno danému subjektu si uvědomit, že jeho chování vyvolá následky předvídané zákony daného státu.

Viděno z této perspektivy, argument proti § 412 tr. řádu, vzatý doslovně, by znamenal, že Česká republika selhala v požadavku na respektování principu předvídatelnosti trestního práva. Ale tento argument přehlíží skutečnost, že čl. 39 Listiny obecně omezuje Českou republiku v její vlastní trestní jurisdikci. Neupravuje totiž ani extradici ani předání osoby. V situaci, kde české právo dává České republice zmocnění k extradici či předání osoby nacházející se v její jurisdikci, Česká republika neaplikuje svou trestní jurisdikci proti obviněnému, takže by se zdálo, že čl. 39 Listiny se neuplatní. Nakonec § 412 tr. řádu nedefinuje trestné činy a aby toto ustanovení mohlo být uplatněno, musí být tyto trestné činy přesně definovány v zákoně státu požadujícího vydání či předání osoby. Ustanovení čl. 39 Listiny se, podle svého znění, aplikuje vyloženě tam, kde Česká republika si sama přeje danou osobu trestně stíhat. V takovém případě bezpodmínečně platí, že čl. 39 Listiny vyžaduje, aby takové trestní stíhání probíhalo jen pro trestný čin přesně definovaný v jejím trestním zákoně. Ze shora uvedených důvodů přijetím ustanovení § 412 tr. řádu Česká republika neporušila princip legality, zakotvený v čl. 39 Listiny.

Ústavní soud se proto neztotožňuje s argumentací navrhovatelů, kteří tvrdí, že § 412 odst. 2 tr. řádu je v rozporu s čl. 39 Listiny, protože tato úprava nijak nedefinuje trestné činy, nevyžadující oboustrannou trestnost. Pokud by se jednalo o hmotněprávní předpis zakotvující trestnost jednání způsobem,jakým to činí § 412 odst. 2 tr. řádu, tedy jen jeho pojmenováním bez jakékoliv zákonné definice, došlo by jistě k rozporu s čl. 39 Listiny. Ústavní soud ovšem vychází ze skutečnosti, že § 412 odst. 2 tr. řádu není ustanovením hmotněprávním, ale procesněprávním. Předání podle evropského zatýkacího rozkazu ještě není uložením trestu ve smyslu čl. 39 a 40 Listiny.

Osoby podezřelé ze spáchání trestného činu a předané podle evropského zatýkacího rozkazu nebudou stíhány pro trestnou činnost podle § 412 odst. 2 tr. řádu, ale trestní řízení bude vedeno pro trestné činy vymezené v hmotném právu vyžadujícího státu EU. Zákonný výpočet trestných činů v § 412 odst. 2 tr. řádu (čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí) slouží toliko k procesnímu postupu soudu. Český soud totiž v případě, že orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu chování předávané osoby jako jedno z jednání uvedených v § 412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, nezjišťuje trestnost takového činu podle práva České republiky. Přijetí § 412 tr. řádu tedy nemá za následek, že by se trestní právo všech členských zemí EU stalo aplikovatelným na území České republiky. Znamená toliko, že Česká republika napomáhá ostatním členským státům EU při prosazování jejich trestního práva. Na osoby v České republice (občany, osoby s trvalým pobytem a ostatní osoby běžně se na jejím území nacházející) tedy ustanovení § 412 tr. řádu neklade povinnost znát trestní právo všech zemí EU.

Výčet trestných činů v § 412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí navíc obecně odpovídá jednáním, která jsou trestná i podle českého práva, byť tomu nemusí přesně odpovídat název příslušného trestného činu. Výčet trestných činů, které nevyžadují oboustrannou trestnost; není dán proto, že by se předpokládalo, že některé z těchto jednání není trestným činem v kterémkoli z členských států, nýbrž právě naopak, že jde o jednání, která, s ohledem na sdílené hodnoty, jsou trestná ve všech členských zemích EU. Důvodem tohoto výčtu je uspíšení vyřízení evropského zatýkacího rozkazu, protože odpadne procedura zjišťování trestnosti takového činu podle českého práva. Navíc přijetím tohoto Rámcového rozhodnutí každý členský stát EU vyjádřil svůj souhlas s tím, že všechna trestná jednání spadající do takto obecně definovaných kategorií budou také trestně stíhána.

Skutečnost, že § 412 tr. řádu neposkytuje právní základ pro trestní stíhání v České republice, ještě nevyčerpává otázku, zda byl či nebyl porušen čl. 39 Listiny. Jako ustanovení tykající se spolupráce v trestních věcech mezi nezávislými státy tato otázka nemůže být nazírána pouze z perspektivy České republiky. Je třeba mít také na paměti, že osoby, na které se vztahuje jurisdikce České republiky, mohou být také podrobeny trestní jurisdikci jiných států. To může nastat v případě, kdy k jejich jednání došlo částečně v České republice, částečně v jiném státě, nebo jejich chování v České republice vyvolalo následky v jiném státě. Tato právní úprava musí tedy být viděna šířeji, jelikož se týká mezistátních souvislostí, a musí se pamatovat na skutečnost, že v takovýchto případech se budou uplatňovat právní systémy jiné než domácí, český. Tento aspekt přináší další dimenzi ochrany poskytované čl. 39 Listiny.

Touto další dimenzí čl. 39 Listiny je skutečnost, že zabraňuje České republice participovat či přímo napomáhat jinému státu, který nerespektuje princip legality, při realizaci trestního postihu. K tomu by došlo za situace, kdy by Česká republika sama netrestala a předala by obviněného do státu, který nerespektuje princip legality. Nutno vzít v potaz také význam rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva podle ustanovení čl. 3 Úmluvy (případ Soering v. Velká Británie), které zakazuje členským státům Rady Evropy vydání osoby do státu, který není vázán zákazem krutého či svévolného zacházení a který nedává záruky, že tento zákaz neporuší.

Ve světle úvah o dalších, shora uvedených, aspektech principu legality, Ústavní soud může posoudit, zda opuštění požadavku oboustranné trestnosti znamená porušení čl. 39 Listiny. Požadavek oboustranné trestnosti je typickou pojistkou proti státům majícím smluvní povinnost vydat někoho k potrestání za jednání, které samo o sobě nedává k trestnímu postihu důvod. Byla to záruka proti závazku spolupracovat či tolerovat jednání přijímajícího státu, který nerespektoval principy legality, zákazu krutého, svévolného nebo nespravedlivého zacházení či trestání. Základní ideou je, že pokud oba dotčené státy shledají určitý typ jednání hodným potrestání, pak vydávající stát může jen těžko tvrdit, že trest za takovéto jednání by byl krutý, svévolný nebo v rozporu s principem legality.

Opuštěním principu oboustranné trestnosti ve vztahu k členským státům EU tedy Česká republika nijak neporuší princip legality. Obecně řečeno, požadavek oboustranné trestnosti může být, jako pojistka, opuštěn ve vztahu mezi členskými státy EU, které mají dostatečnou úroveň vzájemného sblížení hodnot a vzájemné důvěry, jedná se o demokratické režimy dodržující principy „rule of law“ a jsou vázány povinností tento princip dodržovat. Je to přesně ta situace, kdy úroveň sbližování mezi 25 členskými státy EU dosáhla takové míry vzájemné důvěry, že už necítí potřebu lpět na principu oboustranné trestnosti.

Po závěru, že princip legality podle čl. 39 Listiny nevyžaduje trvat na zásadě oboustranné trestnosti jako na nezbytné součásti předávacího procesu, obrátil Ústavní soud svou pozornost na posouzení otázky, zda předání osoby podle Rámcového rozhodnutí neodporuje čl. 39 Listiny. Je samozřejmé, že tento článek by zakázal České republice předat osobu za účelem trestního stíhán{ do státu, který by ve svém právu neměl jasně definováno, že chování, kterého se obviněný dopustil, je v tomto státě trestné. Ale v Rámcovém rozhodnutí není nic, co by České republice ukládalo, aby takto postupovala. Navíc, i kdyby by bylo toto chování ve státě, který hodlá uplatnit vůči osobě svou trestní pravomoc, přesně definováno, princip legality stále ještě vyžaduje nexus (viz výklad shora) mezi tvrzeným chováním a státem hodlajícím trestně stíhat.

Mezinárodní právo uznává několik legitimních hledisek umožňujících státu uplatňovat svou trestní jurisdikci. Těmito obecně uznávanými hledisky jsou princip nacionality, ochrany, univerzality a teritoriality. Kromě několika drobných výjimek, kterými není nutné se zabývat, první tři principy nepředstavují žádný závažný problém ve vztahu k požadavku nexu. Z hlediska požadavku nexu se tedy nic nemění na předchozím stavu, kdy občané České republiky a další osoby v její pravomoci byli a jsou odpovědni, podle právního řádu daného státu, za ty trestné činy, které spáchají v zahraničí. Na všechny osoby dopadala a dopadá zásada teritoriality, zakládající působnost trestního práva hmotného na území cizích států (včetně států EU), pokud se na území těchto států dopustí trestné činnosti. Úvahy navrhovatelů'o nutnosti vnitrostátního publikování trestního zákonodárství všech dalších 24 členských států EU nejsou proto namístě. Princip teritoriality, ačkoli celkem obecně přijímán, přináší některé aplikační problémy. Například je obecně uznáváno, že stát může uplatnit svou trestní pravomoc pro chování realizované na jeho území, což už postačuje pro uznání nexu. Nicméně princip teritoriality také zahrnuje uplatnění pravomoci státu na jednání, ke kterému sice došlo mimo jeho území, ale následky zasáhly jeho území.

Ústavní soud vychází z toho, že předání českého občana nebo jiné osoby oprávněně se zdržující na území České republiky za účelem jejího trestního stíhání do jiného členského státu EU bude pravidelně připadat v úvahu pouze tehdy, pokud k jednání znamenajícímu spáchání trestného činu došlo nikoli v České republice, ale v jiném členském státě Unie. Pokud dojde ke spáchání trestného činu dílem v zahraničí, dílem v České republice, bude připadat v úvahu trestní stíhání v České republice. Tím vznikne překážka pro předání dané osoby k trestnímu řízení do zahraničí (srov. § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu], pokud nebude, s ohledem na povahu daného jednání, účelnější stíhání v jiném členském státě EU, např. proto, že v tomto státě je rozhodující důkazní materiál, skutek se odehrál převážně v tomto státě apod.

Podle čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí může vykonávající justiční orgán odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu tehdy, pokud jde o trestný čin, který byl spáchán zcela nebo zčásti na území vykonávajícího členského státu nebo na místě, které se za toto území považuje. Toto ustanovení, které poskytuje domácímu justičnímu orgánu možnost uvážení, zda výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout, chrání hodnotu právní jistoty, která je též hodnotou práva evropského a jejíž dodržování na evropské úrovni je předpokladem toho, že český ústavní pořádek umožní aplikaci evropského práva v domácím právním řádu (v tomto případě implementaci a aplikaci Rámcového rozhodnutí). Článek 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí sice nebyl výslovně v českém právním řádu implementován, ale v souladu s principem ústavně konformní interpretace musí český justiční orgán vzít na zřetel důvěru českých státních občanů v to, že jejich jednání na území České republiky je regulováno českým trestním právem. Zdržuje-li se totiž český občan na území České republiky, aplikuje se na jeho jednání domácí právo, z čehož plyne také ústavně chráněná důvěra této osoby v to, že jejímu právnímu jednání se přikládají právní následky stanovené českým právem. Obecná hodnota právní jistoty nachází v oblasti ústavněprávní své vyjádření v zásadě formulované v čl. 39 Listiny a v rovině podústavního práva je vyjádřena v obecném principu ustanovení § 377 tr. řádu, které se uplatní subsidiárně vůči § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu, tedy bude aplikováno pouze tehdy, pokud o stejném činu doposud neprobíhá trestní stíhání v České republice.

Podle § 377 tr. řádu, interpretovaného ve smyslu čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí, tedy nebude český občan předán do jiného členského státu EU pro podezření ze spáchání trestného činu, který měl být spáchán na území České republiky, kromě případů, kdy, s ohledem na zvláštní okolnosti spáchání trestného činu, je třeba dát přednost provedení trestního stíhání v dožadujícím státě, například z důvodů náležitého zjištění skutkového stavu jednání, které se z větší části odehrálo v zahraničí, a stíhání v daném členském státu Unie je v daném případě vhodnější než stíhání této osoby na území České republiky. Uvážení soudu, který může, ale nemusí, odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, je zde namístě, neboť v řadě případů bude vhodné, aby byla osoba podezřelá ze spáchání trestného činu předána, byť k její aktivitě došlo na území České republiky (např. organizátor trestného činu, k jehož realizaci ovšem došlo v jiném členském státě Unie). Bližší konkretizaci tohoto ustanovení ovšem provede až rozhodovací praxe a v této fázi není na Ústavním soudu, aby tuto praxi předjímal.

Ústavní soud zdůrazňuje, že český ústavní pořádek nechrání pouze důvěru českých státních občanů v české právo, ale chrání obdobně též důvěru a právní jistotu i jiných osob oprávněně se zdržujících na území České republiky (např. osoby cizí státní příslušnosti s trvalým pobytem na území České republiky).

Specifickou kategorii, spadající pod zásadu teritoriality, představují trestné činy distanční, páchané zejména prostřednictvím výpočetní techniky, které teoreticky připouštějí, že důsledky jednání, k němuž dojde v České republice, mohou v jiném členském státě EU naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Ustavní soud připouští, že by, za zcela výjimečných okolností, mohla být aplikace evropského zatýkacího rozkazu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména v případě, že by distanční delikt byl trestným činem podle práva dožadujícího státu, nebyl by však trestným činem podle českého trestního práva, eventuálně by dokonce požíval v České republice ústavní ochrany (např. v rámci ústavní ochrany svobody slova). V tomto smyslu jsou námitky navrhovatelů opodstatněné. V takovémto, byť nepravděpodobném případě, by nastoupila aplikace § 377 tr. řádu, obsahujícího mechanismus, jak předejít neústavním důsledkům evropského zatýkacího rozkazu, ve smyslu shora uvedeném.

I když tedy mohou být napadená ustanovení tr. řádu aplikována protiústavně, není takováto hypotetická a nepravděpodobná situace důvodem pro jejich zrušení. Ústavní soud již mnohokráte ve své judikatuře uvedl, že „teoreticky lze samozřejmě každé ustanovení právního předpisu aplikovat nesprávně, tedy v rozporu s ústavními předpisy, což samo o sobě nemůže být důvodem pro zrušení takto eventuálně nesprávně aplikovatelného předpisu.“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 8/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 141; vyhlášen pod č. 300/1998 Sb.). Jinými slovy, je-li právní předpis způsobilý mít vícero výkladů, přičemž jen některý z nich je protiústavní, je nutné zvolit výklad ústavně konformní (nález sp. zn. Pl. US 48/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21; vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.). Účelem řízení o obecné kontrole norem však není řešit všechny jednotlivé hypotetické situace, které doposud nenastaly, byť snad někdy nastat mohou. Pokud by takto Ústavní soud postupoval, překročil by svou funkci, která mu náleží v rámci obecné kontroly norem, a nahrazoval by ochranu základních práv, kterou z povahy věcí musí poskytovat též obecné a správní soudy.

Pokud jde o soulad napadených ustanovení s čl. 8 Listiny, tj. s právem na osobní svobodu, základní práva zakotvená v tomto článku jsou zajištěna v postupu justičních orgánů předepsaném podle § 409 a násl. trestního řádu.

Ústavní soud závěrem podotýká, že Rada EU může, po konzultaci s Evropským parlamentem, rozšířit seznam trestných činů uvedených v čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, u nichž se nevyžaduje zásada dvojí trestnosti, o další druhy trestné činnosti (čl. 2 odst. 3 Rámcového rozhodnutí). Může tak učinit pouze jednomyslným rozhodnutím, tedy pouze se souhlasem zástupce České republiky, který bude, při svém eventuálním souhlasu s rozšířením seznamu těchto trestných činů, přihlížet též k požadavkům českého ústavního pořádku. Současně pochopitelně nebude vyloučen opětovný přezkum novelizovaných českých trestních předpisů Ústavním soudem.

S ohledem na všechny shora uvedené právní závěry Ústavní soud návrh zamítl.