Dne 25. 10. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Nejvyššího správního soudu, za nějž jedná JUDr. Miluše Došková (dále jen „navrhovatel“), podle ustanoveni § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též „zákon o Ústavním soudu”) na zrušeni ustanoveni § 32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, (dále též ;,zákon o důchodovém pojištění“).

Předmětný návrh byl podán v souvislosti s rozhodováním navrhovatele o kasační stížnosti žalobce E. P. proti žalované České správě sociálního zabezpečení proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2003 č. j. 21 Cad 79/2003-18, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 4. 2003 č. 480 928 418 zamítajícímu žalobcovu žádost o starobní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 31 a § 32 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Věc je u navrhovatele vedena pod sp. zn. 2 Ads 2/2004.

Navrhovatel má za to, že ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění, resp. stanovení důchodového věku odlišně v závislosti na počtu vychovávaných dětí pouze pro ženy je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též ,,Listina“).

Reaguje na argumentaci žalobce, navrhovatel přerušil v dané věci řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení předmětného ustanovení. Zaujal názor, že ustanoveni § 32 zákona o důchodovém pojištění, které je ve věci aplikováno, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, pokud stanoví pouze pro ženy důchodový věk v závislosti na počtu vychovaných dětí. Dovodil, že napadené ustanovení je natolik kogentní, že neumožňuje diskriminaci mužů samostatně vychovávajících děti překlenout ani ústavně konformním výkladem. Navrhovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 29, nález č. 11, vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.] a jeho nosné důvody, týkající se rovnosti v právech․ Navrhovatel připomenul, že důchodový věk je v českém právu tradičně pro ženy a muže stanoven rozdílně, u žen je dále diferencován podle počtu vychovaných dětí. Podle navrhovatele nelze spatřovat rozumné důvody pro odůvodnění rozdílů v podmínkách a výši přiměřeného zabezpečení ve stáří tam, kde je jen určité skupině osob poskytnuto zvýhodnění ze splnění zvláštních podmínek, a jiné skupině naplňující shodné podmínky je výhoda upřena. Zákon tak, aniž by pro to byly dány věcné důvody související s rozdílným pohlavím, v závislosti na pohlaví osoby o dítě pečující zakládá odlišným způsobem právo na účast takové osoby na důchodovém pojištění a stanoví pro muže a ženy nerovné podmínky při stanovení důchodového věku v souvislosti s péčí o děti. Navrhovatel konečně poukázal na zvýhodněné postavení žen ve smyslu čl. 29 Listiny a na ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny ve vztahu k péči o děti jako součást práv obou rodičů.

Dne 18. 1. 2005 vydal Ústavní soud usneseni pod sp. zn. Pl. ÚS 67/04 (nepublikováno), kterým odmítl návrh Krajského soudu v Hradci Králové, za nějž jedná JUDr. Marcela Sedmíková, doručený Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2004, na zrušení ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění, neboť tomuto návrhu brání překážka věci zahájené. Vzhledem k tornu, že návrh byl podán oprávněným navrhovatelem ve smyslu ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, má oprávněný navrhovatel právo podle ustanovení § 35 odst. 2 in fine zákona o Ústavním soudu účastnit se jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší účastník řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 53/04.

Dne 27. 1. 2005 vydal Ústavní soud usnesení pod sp. zn. Pl. ÚS 72/04 (nepublikováno), kterým odmítl návrh Nejvyššího správního soudu, za nějž jedná JUDr. Jaroslav Vlašín, doručený Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2004, na zrušení ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění, neboť tomuto návrhu brání překážka věci zahájené. Vzhledem k tomu, že návrh byl podán oprávněným navrhovatelem ve smyslu ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, má oprávněný navrhovatel právo podle ustanovení § 35 odst. 2 in fine zákona o Ústavním soudu účastnit se jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší účastník řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 53/04.

Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal předmětný návrh na zrušení ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne 25. 4. 2006 poukázala na typologii důchodových věků v zákoně o důchodovém pojištění a na okolnost, že obecný důchodový věk je u žen navíc rozlišen podle počtu vychovaných dětí. Podotkla, že možnost poskytnutí výhod v oblasti důchodového pojištění osobám, které vychovaly děti, např. snížením důchodového věku, je součástí mezinárodních standardů, např. Směrnice Rady č. 79/7/EHS ze dne 19. 12. 1978 o postupném zavedení zásad rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení. Sněmovna dále poukázala na ustanovení čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. a čl. 5 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen. Při přípravě důchodové reformy bude dle názoru Poslanecké sněmovny zřejmě vhodné přestat pojímat výchovu dítěte jako záležitost vyhrazenou výhradně ženám, ale rozšířit ji i na muže. Postavení a role muže a ženy ve společnosti se vyvíjejí a na tuto skutečnost je nepochybně nutno reagovat. Ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění by však nemělo být měněno okamžitě, ale přinejmenším až po r. 2012, kdy by mělo být ukončeno postupné prodlužování důchodového věku. Závěrem svého vyjádření Poslanecká sněmovna uvedla, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky, ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Je na Ústavním soudu, aby posoudil „ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí“.

Senát Parlamentu České republiky ve vyjádření ze dne 28. 4. 2006 uvedl, že zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, byl přijat Poslaneckou sněmovnou 30. 6. 1995 s účinností od 1. 1. 1996, tedy v době před ustavením Senátu. Napadené ustanovení § 32 bylo v aktuálním znění vneseno novelizací provedenou zákonem č. 425/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Podstatou změn byla úsporná opatření, jednou ze změn bylo zvýšení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod z 62 na 63 let, se zachováním nižšího důchodového věku u žen podle počtu vychovaných dětí. V obsáhlé rozpravě byly zmíněny i pozměňovací návrhy přijaté k vládnímu návrhu zákona v Poslanecké sněmovně. Jedním z nich byl i pozměňovací návrh týkající se zachování sníženého důchodového věku u žen podle počtu vychovaných dětí, zatímco ve vládním návrhu zákona byla obsažena úprava; která měla postupně (do roku 2025) zavést důchodový věk jednotný pro muže a ženy s tím, že u žen se již nebude zohledňovat počet vychovaných dětí. V důvodové zprávě k návrhu se uvádělo, že stejný důchodový věk pro muže a ženy odpovídá základní zásadě práva EU o rovnosti pohlaví, přičemž dosavadní rozdílný důchodový věk u mužů a žen v některých státech je z historických důvodů tolerován jako výjimka. Senát poukázal na to, že úprava odstupňování důchodového věku u žen podle počtu vychovaných dětí byla zavedena zákonem č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, s účinností od 1. 1. 1965, s tím, že tato úprava byla v zásadě odůvodňována tím, že se jí „vyjadřuje odlišná životní situace matek, které vedle plnění pracovních povinností plnily také povinnosti při péči o děti”. Vládní návrh z r. 2003, směřující k postupnému zavedení důchodového věku jednotného pro muže a ženy, přičemž řešení mělo spočívat v tom, že počet vychovaných dětí se u mužů ani u žen nebude zohledňovat, k čemuž mělo dojít postupně do r. 2025, časově koresponduje se slovenským řešením daným zákonem č. 461/2003 Z. z., vedoucím ke sjednocení důchodového věku mužů a žen do roku 2015. Vláda již v roce 1998 přijala usnesením č. 236 dokument Priority a postupy vlády při prosazování rovnosti mužů a žen, na jehož základě každoročně projednává souhrnnou zprávu o plnění Priorit a postupů vlády při prosazování rovnosti mužů a žen. Ve zprávě za rok 2003 bylo jako na problém související s péčí o děti v oblasti základního důchodového pojištění upozorněno mj. na rozdílnou věkovou hranici pro nárok na starobní důchod žen a mužů v základním systému. Tato nerovnost by se však neměla řešit přiznáváním zvýhodněných nároků mužům, ale spíše odebíráním nároků ženám. Ve zprávě za rok 2004 bylo uvedeno, že z pohledu norem EU se jeví, že předpisy o důchodovém pojištění (zejména zákon č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů) neobsahují ustanovení, ze kterých by bylo vyvozováno nerovné postavení mužů a žen. Článek 7 Směrnice rady 79/7/EHS vylučuje ze své působnosti stanovení důchodového věku pro poskytování starobních a výsluhových důchodů a jeho možné následky pro dávky a výhody systémů starobních důchodů poskytovaných osobám, které vychovávaly děti. Znamená to, že rozdílný důchodový věk pro muže a ženy a jeho možné následky jsou v důchodovém systému i nadále přípustné. Ve zprávě z roku 2005 bylo konečně uvedeno, že na úrovni vlády není současná úprava rozdílného důchodového věku pro muže a ženy v souvislostí s péčí o dítě vnímána jako nerovné postavení či jako úprava diskriminační ve vztahu k mužům. Přesto se začaly objevovat názory poukazující na nerovné postavení mužů a žen z hlediska rozdílného důchodového věku, např. ve zprávě o stavu lidských práv za rok 2004 Český helsinský výbor uvedl, že „výraznou nerovností je vyšší věková hranice pro nárok na starobní důchod u mužů, kteří pečovali o dítě, než u žen, které pečovaly o dítě”. V únoru 2006 Rada vlády České republiky pro lidská práva v podnětu Rady vlád} České republiky pro lidská práva k diskriminaci mužů pečujících o děti mj. uvedla, že »současná právní úprava zákonného věku odchodu do důchodu diskriminuje muže tím, že je rozdílná pro muže a ženy a že stanovuje výši důchodového věku v závislosti na počtu vychovaných dětí. Přitom současně znevýhodňuje ženy na pracovním trhu v důsledku toho, že zákonný věk odchodu do důchodu v praxi uměle zkracuje profesionální dráhu žen-matek, což podporuje přetrvávající stereotyp, že o dítě má pečovat především žena. Mateřství by nemělo automaticky ani být důvodem k nějakým „výhodám”, ani znamenat znevýhodnění na pracovním trhu, neboť příslušnost k ženskému pohlaví automaticky neznamená rodičovskou kvalifikaci a příslušnost k mužskému pohlaví neznamená obdobnou diskvalifikaci«. Podle citovaného dokumentu je řešení diskriminace pohlaví „poměrně radikálním zásahem do stávající úpravy, vzhledem k nevyhnutelnosti reformy důchodového systému by řešení tohoto problému mělo být součástí připravované reformy důchodového pojištěni”. Ve zprávě veřejného ochránce práv o činnosti za první čtvrtletí roku 2006 bylo konstatováno, že letitá zákonná úprava vycházející z tradičního pojetí rodiny v podstatě diskriminační je, „i když ani návrh antidiskriminačního zákona rozdílný věk odchodu do důchodu za diskriminaci nepovažuje.”. Senát Parlamentu České republiky uzavírá, že „názory na ústavnost či neústavnost právní úpravy rozdílné věkové hranice pro nárok na starobní důchod žen a mužů jsou dosti rozdílné”. Dovozuje, že »nejde zajisté o projev libovůle zákonodárce, ale spíše o to, že se zachovává dřívější úprava přijatá v určitém historickém období, jelikož její změna, s ohledem na podmínky existující v současné době, je sociálně i politicky poměrně složitá. Pokud je proto vyslovován názor na neústavnost právní úpravy rozdílného důchodového věku u mužů a žen jako úpravy diskriminační ve vztahu k mužům s tím, že řešení tohoto problému by mělo být součástí připravované reformy důchodového pojištění, je otázkou, za kolik let by ke změně současné úpravy mohlo či mělo dojít. Je na Ústavním soudu, aby ústavnost návrhem napadeného ustanovení § 32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, posoudil a ve věci rozhodl, a v případě vyhovění podávanému návrhu rozhodl, k jakému datu se uvedené ustanovení zákona zrušuje. V této souvislosti však lze uvést, že lze stěží předpokládat, že by bylo možné (sociálně únosné a ekonomicky či politicky přijatelné) řešení dané problematiky v tom smyslu, že by se namítaná diskriminace mužů odstranila „jednorázově“ k určitému datu.«.

Ústavní soud si dále podle ustanovení § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí a České správy sociálního zabezpečení.

Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále též „ministerstvo”) se ve svém stanovisku ze dne 26.4. 2006 zabývalo otázkou významu důchodového věku v důchodovém pojištění, popsalo stručný vývoj dosavadní právní úpravy, vyjádřilo se ke vztahu platné právní úpravy k normám EU/ES, v rámci komparatistiky předestřelo podstatné informace týkající se zahraničních právních úprav a předestřelo analýzu možnosti sjednocení rozdílných hranic důchodového věku v České republice. Ministerstvo předně poukázalo na okolnost, že důchodový věk je v České republice diferencován, a to nejen podle pohlaví. Podotklo, že důchodový věk představuje v zákoně o důchodovém pojištěni klíčový institut, bez něhož je tento zákon v podstatě neaplikovatelný. V rámci historického exkurzu ministerstvo upozornilo na to, že poprvé na území České republiky byly rozdílné hranice pro muže a ženy zavedeny až zákonem č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, a to s účinností od 1. 1. 1957. Důvodová zpráva k tomuto zákonu akcentovala „zvláštnosti společenského postavení a tělesné konstituce žen”. V roce 1956 pouze zhruba polovina ve světě tehdy existujících důchodových soustav přiznávala ženám nižší věkovou hranici pro nárok na starobní důchod než mužům, a to bez ohledu na počet vychovaných dětí. Až zákonem č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, který nabyl ve většině ustanovení účinnosti dnem 1. 7. 1964, byla věková hranice žen pro nárok na starobní důchod dále diferencována, a to podle počtu vychovaných dětí. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu mj. „touto odlišnou věkovou hranicí pro právo na odchod do důchodu se vyjadřuje odlišná životní situace matek, které vedle plnění pracovních povinností plnily také povinnosti v rodině při péči o děti“. Ministerstvo zdůraznilo, že diferencovaná věková hranice pro nárok na, starobní důchod pro muže a ženy znamenala změnu, která vznikla historicky v určitém společenském prostředí, neboť tehdejší názor spočíval v tom, že souběžné zaměstnání a péče o dítě klade větší nároky na ženu než na muže a společnost došla ke konsensu kompenzovat toto postavení, resp. úlohu ženy jejím dřívějším odchodem do důchodu. Na. statistických údajích vázaných k r. 2004 dokumentuje ministerstvo okolnost, že v České republice stále přetrvávají výrazné rozdíly v ekonomicko-sociálním postavení mužů a žen. Zákonem o důchodovém pojištění, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1996, bylo zavedeno postupné zvyšování dosavadních věkových hranic pro nárok na starobní důchod, a to výrazněji v případě žen. Důvodem tohoto diferencovaného zvyšování byla realizace záměru postupně přiblížit věkové hranice mužů a žen. Proces sbližování věkových hranic mužů a žen je dlouhodobou záležitostí, obdobně jako byla zavedena jejich diferenciace, která je také výsledkem historického vývoje. Vládní návrh novely zákona o důchodovém pojištění z roku 2003 obsahoval právní úpravu spočívající v dalším pokračování postupného diferencovaného zvyšování věkových hranic pro nárok na starobní důchod s cílem jejich sjednocení na 63 let bez ohledu na počet vychovaných dětí, čehož mělo být dosaženo v r. 2025. Přijetím pozměňovacího poslaneckého návrhu je věková hranice zvyšována nadále diferencovaně, zatím s cílovým stavem odlišným pro muže a bezdětné ženy na jedné a pro ženy, které vychovaly děti, na druhé straně. Diskuse se dále vede nikoliv o tom, zda věkové hranice mužů a žen postupně sbližovat s cílem jejich sjednocení, ale o tempu tohoto sbližování. Závěr postupně sjednotit věkové hranice je i v souladu se zahraničními tendencemi v zemích s obdobnou situací jako. v České republice, přičemž pouze ve Slovenské republice je zatím dočasně dalším kritériem pro stanovení nižších věkových hranic u žen i počet vychovaných dětí obdobně jako v České republice, což je dáno i historickým vývojem od vzniku společného státu až do rozdělení ČSFR. V určitém rozsahu se vychované děti zohledňují též ve Slovinsku. Ministerstvo poukázalo na to, že veřejný ochránce práv, jak plyne ze souhrnné zprávy o činnosti za r. 2005, žádný podnět týkající se dané problematiky neobdržel a touto problematikou se nezabýval, jakož i na okolnost, že řízení ohledně směrnice Rady ze dne 19. 12. 1978 (79/7/EEC) bylo zastaveno, což znamená, že s ohledem na tuto směrnici není třeba realizovat zvláštní transpoziční proces a česká právní úprava není s touto citovanou směrnicí v rozporu. Směrnice Rady ze dne 20. 12. 1996 (96/97/ES), kterou se mění směrnice 86/378/ES o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků, sice rozdílnou věkovou hranici pro muže a ženy v těchto systémech nepřipouští, ve vztahu k zákonu o důchodovém pojištění, který upravuje státní základní důchodové pojištění, však není relevantní, a Evropská komise proto také na České republice sjednocení věkové hranice mužů a žen pro nárok na starobní důchod ze základního důchodového pojištění nepožaduje. Ministerstvo v rámci komparatistického přehledu poukazuje na trend „spočívající ve zvyšování nižších věkových hranic žen pro nárok na starobní důchod”. Důchodový věk se stejnou věkovou hranicí je tak vymezen např. v Dánsku, Nizozemí, Německu, Portugalsku, Španělsku, Irsku, Kanadě, Finsku, Norsku, na Islandu, ve Francii a USA, postupný proces sjednocování diferencovaných věkových hranic probíhá např. v Belgii, Estonsku, Lotyšsku, Maďarsku, Rakousku, Velké Británii či Austrálii, v některých zemích se diferenciace zachovává i při postupném zvyšování důchodového věku, např. v Litvě, Švýcarsku, Bulharsku či Rumunsku. Navržený důchodový věk existoval na konci devadesátých let 20. století dále v Polsku, na Maltě, v Rusku a na Ukrajině. Diferencovaný věk závisející na počtu vychovaných dětí, vesměs však nikoliv pouze pro matky, je do jisté míry zachován např. ve Slovinsku, Lotyšsku, Estonsku či Rakousku. Ministerstvo předestřelo i jednotlivé možnosti sjednocení rozdílných hranic důchodového věku, a to postupné sjednocení rozdílných věkových hranic pro nárok na starobní důchod pro muže a ženy bez ohledu na počet vychovaných dětí, zohlednění výchovy dítěte při stanovení věkové hranice pro nárok na starobní důchod i v případě mužů a jednorázové sjednocení rozdílné věkové hranice pro nárok na starobní důchod pro muže a ženy bez ohledu na počet vychovaných dětí. K posledně uvedené variantě, tj. k odstranění nestejného postavení mužů a žen najednou (tzv. skokem), tj. k určitému datu u žen zrušit diskriminaci podle počtu vychovaných dětí, ministerstvo uvedlo, že »tato varianta („šoková“) by byla tak sociálně necitlivá a v rozporu s principem předvídatelnosti práva, že by byla společensky a politicky nepřijatelná i neprůchodná, a proto není ani podrobněji popisována«. Řešení spočívající ve snížení věkové hranice pro nárok na starobní důchod mužům z titulu výchovy dětí by představovalo zcela opačný trend ve srovnání s řešením přijímaným ve všech známých zahraničních důchodových systémech a vedlo by ke značnému zvýšení výdajů na důchody. Ministerstvo poukázalo i na případné praktické problémy, např. na to, že věková hranice by se musela současně hodnotit dvěma (případně i více) pojištěncům, „neboť nelze žádným způsobem věrohodně zjistit, který z rodičů (v případě péče o dítě ve společné domácnosti) zajišťoval osobní péči o dítě ve větší míře, a komu by tedy měla být uznána výchova dítěte pro stanovení snížené věkové hranice”. Pokud by konečně byla uznána výchova dítěte pro snížení věkové hranice muže pro nárok na starobní důchod jen v případě, kdy ji nelze hodnotit žádné ženě, nedošlo by k odstranění nerovného zacházení, protože ženě by se hodnotila výchova dítěte vždy bez ohledu na to, zda spolu s ní vychovává dítě i muž, avšak muži jen tehdy, pokud by prokázal, že dítě vychovával sám. Ministerstvo uzavírá, že princip rovného zacházení pro muže a ženy je třeba realizovat v základním důchodovém pojištěni postupně a s přihlédnutím ke všem souvislostem včetně ekonomických dopadů; otázky důchodového věku nelze řešit izolovaně. Současná právní úprava základního důchodového pojištění spočívající v postupném odstraňování rozdílů mezi muži a ženami je odpovídající. Náhlá a skoková.změna právní . úpravy by ze strany žen byla naopak oprávněně vnímána negativně jako prvek libovůle a porušení právní jistoty a předvídatelnosti práva. Vzhledem k uvedenému Ministerstvo práce a sociálních věcí zastává stanovisko, že je nutno návrh na zrušení § 32 zákona o důchodovém pojištění odmítnout.

Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ”) ve svém vyjádření ze dne 17. 4. 2006 uvedla, že věk odchodu do starobního důchodu, který je stanoven diferencovaně u muže a ženy, je nezpochybnitelně dán historickým a sociologickým pozadím právní úpravy sociálního zabezpečení. Důchodový věk ženy podle § 32 zákona o důchodovém pojištění, odvozený od počtu vychovaných dětí, odráží historickou potřebu a nezpochybnitelnou a svým způsobem nezastupitelnou roli ženy v domácnosti (rodině) v podmínkách kontinentálních (a specifických středoevropských). Podle ČSSZ, přestože ke konci 20. století dochází k převratným společenským změnám a rovnost mužů a žen ve všech oblastech se stala jedním ze stěžejních principů společenské a sociálně-právní reality, a k tak markantním rozdílům mezi postavením mužů-otců a žen-matek nedochází, je sporné ustanovení i nadále možné hájit. Empirickými a statistickými evidencemi je možno doložit, že žena s dětmi má sníženou možnost kariérního postupu a profesního růstu oproti muži, který je otcem, přičemž žena s dětmi není znevýhodněna proto, že je žena, ale proto, že má děti. Vývoj profesní kariéry ženy je prokazatelně pomalejší než u muže, což má v konečném důsledku stěžejní vliv na výši důchodové dávky. Účel sporné normy pak spočívá v odstranění tohoto neodůvodněného rozdílu. Nabízí se otázka, zda se při výchově dětí ve smyslu zákonného ustanovení klade důraz na mateřství nebo rodičovství. Fyziologický aspekt mateřství má pro ženu nezanedbatelný negativní dopad, spočívající nejen v omezení jejího postavení na trhu práce, ale i v rámci již sjednaného zaměstnání. Těhotenství, rození dětí a kojení jsou situace, které jsou nezastupitelné, ženy v nich nemohou být nahrazeny mužem. Muži-otcové se v takovémto postavení nenacházejí, a to ani v případě, že na sebe převzali rodinné a rodičovské povinnosti spojené s výchovou dítěte. V současném sociálním kontextu ostatní rodičovské povinnosti nemají stejný vliv na jejich kariérní postup jako v případě žen-matek. Upřednostnění mateřství je tak možno považovat za spravedlivé a správné, nezakládající diskriminační zacházení s ohledem na různé pohlaví. Věkové hranice odchodu do důchodu se postupně přibližují tak, aby jak u mužů, tak u žen, které nemají děti, po 31. 12.2012 činila 63 let. Stanovení jiného věku odchodu do důchodu pro ženy a muže není doménou pouze České republiky. ČSSZ podotýká, že by případné uvažování o stanovení nižšího důchodového věku u mužů v souvislosti s výchovou dětí mělo být podloženo nejen seriózní studií o ekonomických dopadech takovéhoto počinu, ale taktéž dalšími průzkumy sociologického charakteru o postavení ženy-matky na pracovním trhu v domácnosti atd., které by měly prokázat naprosto shodné (či jen minimálně rozdílné) a „zastupitelné” postavení muže a ženy ve všech oblastech společenského života. Pokud by_. došlo ke zrušení celého § 32 zákona o důchodovém pojištění, což by bylo vzhledem k jeho formulaci nezbytné, došlo by v souvislosti s nenadálou neexistencí ustanovení o „důchodovém věku” k zásahu do dalších institutů na důchodový věk navazujících, což by bylo zřejmě velmi složité. ČSSZ je názoru, že stávající situace není s právem ES v rozporu. Poukazuje na čl. 7 směrnice Rady EHS 79/7 a též na čl. 6 odst. 3 Dohody o sociální politice, která je připojena k protokolu č. 14 Smlouvy o Evropské unii. Tento článek je taktéž. plně aplikovatelný v souvislosti s hlavou č. XI o sociální politice Smlouvy o založení Evropských společenství, v konsolidovaném znění smlouvy z Nice, kde je zakotven zákaz diskriminace a rovnost zacházení v oblasti „odměňování” žen a mužů za stejnou práci. Členskému státu toto ustanovení nebrání, aby si zachoval či přijímal opatření, která poskytují zvláštní výhody usnadňující výkon profesionální činnosti žen nebo předcházejí či vyrovnávají nevýhody v jejich profesním postupu. ČSSZ tak závěrem dospívá k názoru, že koncepční řešení spočívající v postupném přibližování důchodového věku mužů a žen s cílem dosažení shodného věku (a z této pozice, pohledu e ratione legis a navíc s přihlédnutím k všeobecně respektované ústavní zásadě, která_, spočívá ve zvláštní ochraně žen a matek) je v souladu s principem rovného zacházení. Přístup k ženám-matkám je založen na objektivních, rozumných důvodech a neopodstatněné (diskriminační) rozdíly mezi pohlavím nevytváří.

Od ústního jednání bylo.v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci, a všichni účastníci a vedlejší účastníci s tímto postupem výslovně nebo konkludentně souhlasili.