Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2015 podaným na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) se Městský soud v Praze (dále též jen „navrhovatel“ anebo „městský soud“) domáhá zrušení ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, (dále též jen „zákon o registrovaném partnerství“).

Navrhovatel uvádí, že usnesením Úřadu městské části Praha 13, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 25. 3. 2014 č. j. P 13-12735/2014 bylo zastaveno řízení o žádosti Ing. Petra Laně (dále jen „žalobce“) o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli, protože žadatel nesplňuje požadavky ustanovení § 800 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Odvolání žalobce následně zamítl Magistrát hl. m. Prahy, odbor správních činností ve zdravotnictví a sociální péči, rozhodnutím ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. SOC: 608555/2014. Podstata tohoto rozhodnutí spočívala v tom, že správní orgán prvního stupně sice rozhodl v souladu s právními předpisy, nicméně opomněl uvést, že zákaz osvojení osobou žijící v registrovaném partnerství plyne z ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství. Toto rozhodnutí napadl žalobce správní žalobou podanou k městskému soudu.

Městský soud v odůvodnění návrhu uvádí, že důvod zákazu osvojení v těchto případech plyne přímo ze zákonné úpravy, podle níž samotná existence registrovaného partnerství brání tomu, aby se jeden z partnerů mohl stát osvojitelem dítěte, a jiné skutečnosti se za této situace nezjišťují. Navrhovatel poukazuje na čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a na čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), které zakazují jakoukoliv formu diskriminace. Poukázat lze rovněž na čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie, výslovně zakazující diskriminaci z důvodu sexuální orientace. Navrhovatel rekapituluje obecnou úpravu osvojení obsaženou v ustanovení § 800 občanského zákoníku a konstatuje, že pokud by žadatel o osvojení nežil v manželství a ani v registrovaném partnerství, mohl by se za určitých podmínek stát osvojitelem․ Pokud však žije v registrovaném partnerství, platí zákaz osvojení již z tohoto titulu, aniž by byly posuzovány okolnosti, zda takový žadatel je schopen vytvořit odpovídající zázemí pro řádnou výchovu dítěte. Tyto skutečnosti představují rozdíly, které jsou neodůvodněné, a ani neexistují rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.

Proto městský soud navrhuje napadené zákonné ustanovení zrušit.

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení a konstatuje, že návrh byl podán podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle tohoto ustanovení platí, že „[d]ojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.“

K tomu Ústavní soud uvádí, že se v daném případě jedná o případ tzv. konkrétní (ještě přesněji: incidenční), a nikoliv abstraktní kontroly norem. S ohledem na shora uvedené je navrhovatel zcela nesporně aktivně legitimován k podání tohoto návrhu, neboť napadené zákonné ustanovení se bezprostředně týká věci řešené městským soudem, a pokud by se Ústavní soud k jeho ústavnosti nevyjádřil, nastala by v podmínkách právního státu krajně nežádoucí situace, kdy by soud musel rozhodovat podle ustanovení zákona, které je podle jeho pevného přesvědčení v rozporu s ústavním pořádkem.

Protože Ústavní soud nemá žádné pochybnosti ani ohledně splnění dalších podmínek řízení, přistoupil k věcnému projednání návrhu.

Ústavní soud podle ustanovení § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal návrh Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“ a „Senát“) jako účastníkům řízení a vládě a veřejné ochránkyni práv (dále též jen „Ochránkyně“), jež jsou oprávněny vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci řízení.

Poslanecká sněmovna ve vyjádření k návrhu uvedla, že zákon č. 115/2006 Sb. byl v Poslanecké sněmovně projednán jako poslanecký návrh zákona (tisk č. 969) a byl schválen ve znění pozměňovacích návrhů dne 16. 12. 2005. Znění ustanovení § 13 odst. 2 tohoto zákona od roku 2005 nebylo novelizováno. S návrhem zákona vyslovily souhlas obě komory Parlamentu, zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl též řádně vyhlášen.

Senát ve vyjádření k návrhu uvedl, že projednal a schválil návrh zákona o registrovaném partnerství ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na své 9. schůzi dne 26. 1. 2006, když pro jeho schválení hlasovalo z 65 přítomných senátorů 45 a proti 14. V rozpravě se někteří senátoři vyslovili i k napadenému zákonnému ustanovení. Návrh zákona byl tedy schválen ústavně předepsaným způsobem.

Vláda Ústavní soud informovala o tom, že svého práva vyplývajícího z ustanovení § 69 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nevyužije a do řízení nevstoupí.

Veřejná ochránkyně práv sdělila, že ve smyslu ustanovení § 69 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vstupuje do řízení jako vedlejší účastník, a uvedla, že odkazuje na zprávu o šetření, kterou ve věci žalobce zpracovala (sp. zn. 2977/2014/VOP). Právní věty, obsažené v této zprávě, jsou následující: „I. Ustanovení § 800 občanského zákoníku z roku 2012 nevylučuje osvojení registrovanými partnery. Je však vyloučeno ustanovením § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství. II. Jakékoliv ustanovení nebo postup orgánu veřejné moci, které vedou ke znemožnění osvojení pouze z důvodu sexuální orientace potenciálního osvojitele, odporují ústavnímu pořádku a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“ Tento názor Ochránkyně odůvodnila tím, že nenachází žádný objektivní a racionální důvod, pro který by mělo být registrovaným partnerům znemožněno osvojení, a to ani mezi tvrzeními odpůrců osvojení registrovanými partnery. Absurdnost celé situace je dokreslena skutečností, že zákonodárce se snaží zákonem zabránit něčemu, co není normativně regulovatelné, a sice aby byly děti vychovávány registrovanými partnery. Tato situace totiž reálně existuje. Vyjma možnosti biologického rodičovství mohou totiž výchovy dítěte registrovaní partneři dosáhnout i jinými způsoby. Nejčastěji půjde o případy, kdy se jeden z partnerů stal rodičem ještě před vznikem partnerství a o dítě nadále pečuje. Rozpolcenost zákonodárce lze ilustrovat zněním ustanovení § 13 odst. 3 zákona o registrovaném partnerství, které v takovém případě stanoví druhému partnerovi povinnost o dítě pečovat. Další variantou je osvojení dítěte pouze jednou osobou, aniž by faktičtí životní partneři uzavřeli registrované partnerství, neboť osvojení samostatně žijící osobou zákon připouští. Ochránkyně odkázala rovněž na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) Fretté proti Francii (ze dne 26. 2. 2002, č. stížnosti 36515/97) nebo E. B. proti Francii (ze dne 22. 1. 2008, č. stížnosti 43546/02), kde tento soud dospěl k závěru, že adopce dítěte homosexuálně orientovanou osobou může být zamítnuta pouze v případě, že pro takové rozhodnutí existují i jiné důvody než pouhá sexuální orientace zájemce. Jinými slovy, ESLP samotnou sexuální orientaci uchazeče o adopci nepovažuje za legitimní důvod pro omezení jeho práva rozvíjet vztah s dítětem vhodným k adopci. Jelikož ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství vylučuje registrované partnery z možnosti osvojit dítě pouze z důvodu jejich sexuální orientace, má Ochránkyně za to, že toto ustanovení odporuje právu na rovné zacházení deklarovanému článkem 14 Úmluvy.

Ochránkyně poukazuje i na zahraniční srovnání, z něhož plyne, že z 28 států Evropské unie mohou osoby stejného pohlaví uzavřít manželství v 11 zemích a v dalších 6 státech mohou uzavřít registrované partnerství. Z těchto 17 států připouští společné osvojení i osvojení dítěte partnera 13 států a pouze osvojení dítěte partnera 2 státy. Jen Maďarsko a Česká republika zcela zapovídají registrovaným partnerům osvojení. Ochránkyně konstatuje, že předmětná otázka není jen otázkou politickou, nýbrž též otázkou lidskoprávní. V tomto směru se domnívá, že napadené zákonné ustanovení odporuje právu na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny a zákazu diskriminace podle čl. 14 Úmluvy. Závěrem Ochránkyně vyslovuje názor, že napadené zákonné ustanovení zakládá přímou diskriminaci na základě sexuální orientace, a navrhuje proto, aby bylo zrušeno jako protiústavní.

Ve smyslu ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

Protože podaný návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadeného zákonného ustanovení, přičemž se v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., nejdříve zabýval otázkou, zda bylo přijato a vydáno ústavně konformním způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence. V tomto směru však neshledal žádnou relevantní okolnost, která by byla schopna zpochybnit ústavnost způsobu projednávání a schvalování předmětného zákona obsahujícího napadené ustanovení.

Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., sestává posouzení ústavnosti zákona s ústavním pořádkem ze zodpovězení tří otázek: zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence, zda byl přijat ústavně předepsaným způsobem a zda jeho obsah je v souladu s ústavními zákony a v případě jiného právního předpisu i se zákony. V případě napadeného ustanovení je mimo jakoukoliv pochybnost, že Parlament měl ve smyslu čl. 15 odst. 1 Ústavy kompetenci k jeho přijetí. Pokud jde o způsob přijetí zákona o registrovaném partnerství, Ústavní soud zjistil z vyjádření účastníků řízení, jakož i z dalších veřejně přístupných dokumentů vztahujících se k legislativnímu procesu, že zákon, navržený skupinou poslanců (Anna Čurdová, Jitka Kupčová, Taťána Fischerová, Kateřina Dostálová, Lucie Talmanová, Kateřina Konečná, Zdeněk Jičínský, Vladimír Doležal, Pavel Svoboda, Vlastimil Ostrý a Vladimír Koníček, Poslanecká sněmovna, 2005, IV. volební období, tisk č. 969, in: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=969&ctl=0), byl přijat ústavně předepsaným způsobem.

Nic proto Ústavnímu soudu nebrání, aby mohl přistoupit k věcnému posouzení ústavnosti napadeného ustanovení.

Podstata institutu osvojení dítěte spočívá v přijetí cizího dítěte za vlastní, a to se všemi s tím spojenými právními důsledky. Tento institut má svůj původ již v římském právu a jeho základní myšlenkou je, že se osvojením napodobuje přirozený poměr rodičů a dětí (adoptione naturam imitatur - osvojením se napodobuje příroda, viz např. J. Sedláček in: Fr. Rouček, J. Sedláček. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Sv. 1. Praha: V. Linhart, 1935, str. 894). Osvojení a další formy tzv. náhradní rodinné výchovy by však měly být vnímány vždy jen jako náhradní řešení v případě krize přirozené rodiny, jehož cílem je co nejlepší služba dítěti. Lze přitom odlišit tři hlavní typy osvojení: 1. individuální, 2. společné a 3. osvojení biologického dítěte partnera či manžela (tzv. „second parent adoption“, „l ’adoption coparentale“, „Stiefkindadoption“).

Ústavní soud vychází především ze skutečnosti, že neexistuje základní právo na osvojení dítěte, a to na ústavní úrovni a ani na úrovni mezinárodních závazků České republiky. Současně zdejší soud akceptuje značnou volnost, kterou má zákonodárce při úpravě vztahů mezi stejnopohlavními partnery. Není totiž dáno ani základní právo na uzavření sňatku (resp. registrovaného partnerství) mezi osobami stejného pohlaví, a je proto věcí politického rozhodnutí zákonodárce, zda vůbec a jakým způsobem tento vztah upraví. Zvláštní ochrana je totiž zaručena toliko rodičovství a rodině (čl. 32 odst. 1 Listiny). Povinnost zasáhnout proto shledává Ústavní soud pouze v případě, pokud by shledal, že konkrétní zvolené řešení zasahuje základní práva některé skupiny osob.

Ústavní soud dále konstatuje, že se nehodlá pokoušet o formulaci obecně platné a výstižné definice pojmu „rodina“. To je totiž primárně úkolem jiných společenských disciplín (např. sociologie), kde se odlišuje např. tzv. úplná a neúplná rodina, rodina základní (nukleární), dvou a vícegenerační, harmonická či patologická apod. Z hlediska právaje klíčové vytvořit takové prostředí, aby byla rodina dostatečně chráněna a aby byly zajištěny všechny podmínky pro to, aby dokázala plnit svoje základní funkce. Postačuje proto konstatovat, že pojem „rodina“ chápe Ústavní soud primárně nikoliv jako jakýsi umělý sociální konstrukt, nýbrž především jako konstrukt biologický, založený na pokrevním příbuzenství osob, které spolu žijí, případně jako vztah nepříbuzenský, který vztah biologický napodobuje (osvojení, pěstounství, blíže viz např. S. Radvanová in: S. Radvanová a kol. Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 3 a násl.). Jak upravoval již obecný zákoník občanský, „rodinou rozumějí se prarodiče se všemi svými potomky. Poměr mezi těmito osobami nazývá se příbuzenství, poměr však, který vzniká mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela, švagrovstvím“ (§ 40). V současnosti však občanský zákoník pojem rodina legálně nedefinuje, což je vysvětlováno třeba tím, že panuje značná „nejednotnost, jak je vlastně rodina v pojetí jednotlivých společenských věd vymezována, jednak tím, že rodina sama o sobě není v naší právní úpravě subjektem právních vztahů, ale subjekty jsou pouze její jednotliví členové“ (M. Hrušáková in: M. Hrušáková, Z. Králíčková. České rodinné právo. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2006, str. 12).

Ústavní soud samozřejmě nemůže přehlížet, že v současnosti dochází k zásadním změnám ve způsobu soužití osob, že na rozdíl od tradičnějšího pojetí rodin, předpokládajícího zpravidla společný život více generací, žije stále více osob samostatně (tzv. singles), počet nesezdaných párů (soužití druha a družky nebo jiné podoby kohabitace) se přibližuje počtu párů sezdaných a rozvod manželství je vnímán jako něco téměř přirozeného (bližší statistické údaje viz např. I. Kohoutová: Sociodemografická homogamie sezdaných a nesezdaných párů. ČSÚ, 2014). Před těmito jevy Ústavní soud nemůže „zavírat oči“. Jak ostatně Ústavní soud nedávno uvedl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/15 ze dne 19. 11. 2015 (44/2016 Sb.), „je dalek toho, aby jakkoli určoval lidem, v jakém svazku spolu mají žít. To je jistě právem každého jednotlivce.“ Na straně druhé však Ústavní soud zdůrazňuje, že nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by i on sám měl k erozi tradičního pojetí rodiny a její funkce jakkoliv aktivně přispívat. Jak totiž píše sociolog I. Možný, „rodina se mění, ale vždy je stabilizujícím prvkem společnosti (I. Možný. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, str. 14), jelikož „rodina je základ rodu čili pokračování života v dalších generacích“ (S. Radvanová, c. d., str. 3). Rodina proto vzniká na základě manželství anebo společným soužitím nesezdaných rodičů a dítěte, resp. soužitím jen jednoho rodiče s dítětem (M. Hrušáková, c. d., str. 13).

V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že je i přímo z relevantní zákonné úpravy patrno, že zákonodárce preferuje manželský vztah, když stanoví, že osvojiteli se mohou stát manželé, resp. jeden z manželů. Tato preference plyne ostatně i z čl. 6 Evropské úmluvy o osvojení dětí (č. 132/2000 Sb. m. s., dále jen „Úmluva o osvojení dětí“), podle níž „[z]ákon bude povolovat osvojení dítěte pouze v případech, že se jedná buď o dvě osoby, žijící v manželském svazku, bez ohledu na to, zda osvojují současně anebo následně, anebo o osobu jedinou."

Upřednostnění právě této formy vzájemného soužití považuje rovněž Ústavní soud za plně ústavně konformní, neboť odpovídá podstatě institutu manželství coby nejtěsnější formy soužití dvou osob různého pohlaví, k níž dochází na základě jejich svobodného rozhodnutí a s nímž je spojena nejen řada práv, nýbrž také povinností, a rozhodnutí uzavřít manželství je proto zcela zásadní. Tím se manželství zcela jednoznačně odlišuje od jiných forem vzájemného soužití, a proto také právě institut manželství dává a priori největší předpoklad pro naplnění účelu osvojení, kterým je a musí být především nejlepší zájem dítěte. K tomu ostatně zavazuje Českou republiku i Úmluva o osvojení dětí, podle jejíhož čl. 8 odst. 1, 2 „[p]říslušný orgán osvojení nepovolí, pokud nebude přesvědčen, že osvojení je v zájmu dítěte. Ve všech případech bude příslušný orgán věnovat zvláštní pozornost významu osvojení jako prostředku k zajištění stálého a harmonického domova dítěte.“ Poukázat je třeba rovněž na čl. 3 a 21 Úmluvy o právech dítěte, z nichž se podává, že při osvojení (stejně jako při jakékoli jiné činnosti týkající se dětí) je třeba v první řadě brát do úvahy zájem dítěte.

V daném případě spočívá podstata problému vtom, že občanský zákoník na straně jedné umožňuje, aby dítě výjimečně osvojila i jiná osoba (nežli manžel), přičemž však zákon o registrovaném partnerství současně výslovně vylučuje, aby touto osobou byl někdo, kdo žije v registrovaném partnerství. Dochází tak k situaci, kdy zákonodárce připustil osvojení dítěte i jedincem, který nežije v manželském svazku, a nestanovil ani žádné omezení vtom, zda se jedná o osobu heterosexuální či homosexuální orientace. Na straně druhé však zakazuje, aby tento jedinec žil v registrovaném partnerství. Výsledkem je proto stav, kdy např. osoba, která společně žije s jedincem stejného pohlaví, bez dalšího může požádat o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli a této žádosti bude po splnění všech podmínek vyhověno, nicméně pokud v jiném - avšak fakticky zcela obdobném - případě tyto osoby uzavřou registrované partnerství, jejím tato možnost zákonem zakázána. Může tak dojít i k takovým značně nelogickým případům, kdy stejná osoba podá žádost, o níž bude zahájeno správní řízení, a teprve po jejím podání „zlegalizuje“ svůj delší dobu trvající faktický vztah tím, že uzavře registrované partnerství, v důsledku čehož však přestane splňovat základní podmínku pro zařazení do příslušné evidence žadatelů o osvojení dítěte.

Jinak řečeno, napadená zákonná úprava jednoznačně povyšuje formální právní stav (registrované partnerství) nad stav faktický. Přitom však z této samotné úpravy a ani z důvodové zprávy není vůbec seznatelné, jaký racionální důvod zákonodárce ve skutečnosti vedl právě k tomuto řešení, které se ze shora popsaných důvodů jeví jako nelogické, iracionální a ve svém důsledku i diskriminační ve vztahu k osobám, které registrované partnerství uzavřely.

Zmíněná nelogičnost stávající zákonné úpravy se velmi výrazně projevuje rovněž vtom, že napadené zákonné ustanovení sice zapovídá, aby se některý z registrovaných partnerů stal osvojitelem dítěte, nicméně na straně druhé z odstavce 3 stejného ustanovení výslovně plyne, že zákonodárce s faktickou péčí registrovaných partnerů o dítě přímo počítá, a dokonce v tomto směru druhého partnera zavazuje povinnostmi týkajícími se ochrany vývoje a výchovy dítěte. Vzniká tak situace, kdy na straně jedné zákonodárce ze zcela nesrozumitelného důvodu zakazuje registrovanému partnerovi osvojení dítěte (případ tzv. second parent) a současně jej zavazuje se o ně starat. Rovněž odborná literatura v tomto případě velmi kriticky uvádí, že „nemožnost adopce biologického dítěte svého partnera se s ohledem na jinak legálně vznikající homoparentální výchovná prostředí jeví být absurdní překážkou plnohodnotné výchovy dítěte v harmonickém rodinném prostředí" (D. Elischer, in: S. Radvanová, c. d., str. 181).

Nad rámec argumentace ohledně porušení práva na rovné zacházení podle čl. 14 Úmluvy (atomu korespondující úpravy obsažené v Listině), kterou v tomto směru nabídla ve svém vyjádření veřejná ochránkyně práv, spatřuje Ústavní soud základní ústavněprávní deficit napadeného zákonného ustanovení v jeho rozporu s čl. 1 větou první a čl. 10 odst. 1 Listiny. Podle těchto ustanovení totiž platí, že „[l]idé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech" a „[k]aždý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“ Právě lidskou důstojnost totiž považuje Ústavní soud za základ celé úpravy základních práv a svobod.

Ostatně, podobný přístup je typický i pro jiné státy založené na vládě práva. V tomto směru postačuje odkázat např. na skutečnost, že podle čl. 79 odst. 3 německého Základního zákona je do tzv. materiálního ohniska výslovně (kromě principu federalismu, demokracie, sociálního státu, suverenity lidu a dělby moci) z oblasti základních práv zařazen právě i čl. 1 odst. 1, podle něhož je důstojnost člověka nedotknutelná a respektovat a chránit ji je povinností veškeré státní moci. Jak přesvědčivě uvádí Jiří Baroš (Wagnerová/Šimíček/Langášek/Pospíšil a kol. Listina základních práv a svobod - komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 55 a násl.), koncept lidské důstojnosti se jako základní stavební prvek společenského řádu mohl prosadit až se zhroucením společenských hierarchií. Její právní koncept byl vypracován především v reakci na hrůzy holokaustu a v současné podobě je založen na vnímání člověka jako jedinečné osobnosti, který je však současně sociální bytostí. Lidská důstojnost představuje nedotknutelnou hodnotu a je součástí nadpozitivního práva [viz nález sp. zn. II. ÚS 2268/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 45/48 SbNU 527)].

Rovněž judikatura Ústavního soudu staví lidskou důstojnost do samotného centra právního řádu a vymezuje ji jako součást samotného „lidství“ člověka. K porušení lidské důstojnosti proto dochází „v případě, kdy je konkrétní jednotlivec postaven státní mocí do role objektu, kdy se stává pouhým prostředkem a je umenšen do podoby druhově zaměnitelné veličiny" [nález sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. 8. 2009 (N 188/54 SbNU 325)]. Listina proto také uznává specifickou kvalitu člověka jako subjektu a zakazuje, aby byl člověk vystaven jednání, které by zpochybňovalo jeho příslušnost k lidské rodině. Rovnost lidí v důstojnosti a právech je základem uznání hodnoty každého člověka, a to bez ohledu na jeho další charakteristiky a užitečnost či prospěšnost pro celek [nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.)].

Právě prizmatem lidské důstojnosti jako základní objektivní hodnoty lidství a ohniska ostatních základních práv přitom napadené zákonné ustanovení neobstojí. Pokud je totiž založeno na tom, že z určitého práva (byť plynoucího nikoliv přímo z ústavního pořádku, nýbrž z práva podústavního) vylučuje určitou skupinu osob jen proto, že se rozhodly uzavřít registrované partnerství, činí z nich de facto jakési osoby „druhého řádu“ a dává jim bezdůvodně určité stigma, které evokuje představu o jejich méněcennosti, zásadní odlišnosti od ostatních (zřejmě „normálních“) a zřejmě i o neschopnosti se - oproti osobám jiným - náležitě postarat o děti.

Tento důsledek přitom dovozuje nikoliv na základě toho, že by se snad dané osoby dopouštěly nějakého závadného, neetického, či dokonce protiprávního jednání, nýbrž jen ze skutečnosti, že dané osoby uzavřou registrované partnerství - tedy chovají se způsobem, který právo umožňuje a předpokládá, činí tak zcela transparentně a předvídatelně a přebírají na sebe i všechny povinnosti, z tohoto registrovaného partnerství plynoucí. Jak ostatně plyne z odborných zkoumání, „konsenzus spočívá v uznání homosexuality jako vrozené nezměnitelné sexuální orientace, která vzniká v důsledku plurality faktorů. Problematiku společenské reflexe homosexuality je možno uzavřít tvrzením, že v každém případě je stavem dobrovolně nezvoleným a vůlí neovlivnitelným, a jako taková by se tedy v občanské společnosti neměla stávat záminkou jakékoli diskriminace“ (viz D. Elischer, in: S. Radvanová, c. d., str. 173). Navíc, jak uvedl Ústavní soud již výše, k této zcela bezdůvodné diskriminaci registrovaných partnerů zákonodárce přistoupil za situace, kdy jim současně uložil výchovné povinnosti týkající se dítěte, o které již pečuje druhý partner (viz opakovaně citovaný § 13 odst. 3 zákona o registrovaném partnerství).

Porušení lidské důstojnosti (jakožto základního práva, interpretačního vodítka i objektivní hodnoty) přitom Ústavní soud spatřuje i ve spojení s ustanoveními čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, podle nichž má každý právo na zachování své lidské důstojnosti a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života, a obdobně s čl. 8 odst. 1 Úmluvy, zaručujím právo na respektování soukromého života. Právo na ochranu rodinného života, které citované články rovněž zaručují, nicméně napadené zákonné ustanovení porušit nemohlo, protože neexistuje-li základní právo na osvojení dítěte, nemůže být negativním rozhodnutím ve věci osvojení pochopitelně porušeno ani právo na rodinný život.

Platí, že osoby žijící v registrovaném partnerství mají nesporné právo na ochranu soukromí, a to v jeho vnitřním i vnějším pojetí. Tato ochrana a respektování ze strany státu však nemůže být zcela naplněna, pokud bude i nadále docházet ke stigmatizaci těchto osob tím, že zákon zcela vylučuje, aby se některá z nich vůbec ucházela o osvojení dítěte. Obsahem práva na soukromí je totiž i zajištění prostoru pro rozvoj a realizaci osobnosti, a zahrnuje proto i „garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování o sobě samém, včetně rozhodování o uspořádání vlastního života“ (E. Wagnerová in: Wagnerová/Šimíček/Langášek/Pospíšil a kol. Listina základních práv a svobod - komentář. C. d., str. 281-282). Ústavní soud je proto přesvědčen o tom, že napadeným zákonným ustanovením, kterým byla jedna skupina osob (registrovaní partneři) zcela nedůvodně vyloučena z možnosti osvojení dětí, dochází ve svých důsledcích k zásahu do jejich lidské důstojnosti a k porušení jejich práva na ochranu soukromého života.

Vzhledem k tomu, že napadené zákonné ustanovení Ústavní soud shledal rozporným s právem na lidskou důstojnost, s právem na soukromý život a se zákazem diskriminace zakotvenými v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2 Listiny a v čl. 8 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy, vyhověl podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., návrhu Městského soudu v Praze a rozhodl, že se toto ustanovení ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.