310

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2010 v plénu složeném z předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka (soudce zpravodaj), Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické ve věci návrhu Okresního soudu v Semilech, za nějž jedná Mgr. Pavel Jandura, na zrušení ustanovení § 89 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 347/2007 Sb.,

takto:

I. Návrh se zamítá.

II. Ustanovení § 89 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nutno ústavně konformně interpretovat v návaznosti na ustanovení § 89 věty první exekučního řádu tak, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce.

Odůvodnění

I.

Rekapitulace návrhu

1. Dne 10. dubna 2008 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Okresního soudu v Semilech, jímž se navrhovatel domáhá vydání nálezu, který by zrušil ustanovení § 89 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 347/2007 Sb., a to ve znění: „V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný․“.

2. Navrhovatel uvedl, že u Okresního soudu v Semilech je vedeno řízení ve věci sp. zn. 0 Nc 1741/2006, v němž byla usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 17. července 2006 č. j. 0 Nc 1741/2006-7 k uspokojení pohledávky oprávněné městské části Praha 1 ve výši 100 000 Kč nařízena exekuce proti povinné International Khel Com Service, 1. česko-senegalské obchodní společnosti, spol. s r. o., jejímž provedením byla pověřena soudní exekutorka JUDr. Ingrid Švecová. Povinnému byla uložena povinnost zaplatit exekutorovi náklady exekuce a oprávněnému náhradu nákladů účelně vynaložených s vymáháním předmětného nároku. Usnesení nabylo dne 19. října 2006 právní moci. Z podnětu exekutora na zastavení řízení je zřejmé, že exekuce byla zcela bezvýsledná. V dalším řízení má být na soudu, aby postupoval podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za použití § 52 odst. 2 exekučního řádu a řízení zastavil a v rámci tohoto rozhodnutí při rozhodování o nákladech exekuce postupoval podle § 89 věty druhé exekučního řádu.

3. Navrhovatel se obrací na Ústavní soud s návrhem na zrušení napadeného ustanovení § 89 věty druhé exekučního řádu proto, že dle jeho názoru je toto ustanovení v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle navrhovatele je porušeno toto právo ve vztahu k oprávněnému, přičemž by mělo být na státu, aby zajistil vymahatelnost práva, a to aniž by oprávněný předem musel zvažovat, zda exekuce bude či nebude bezvýsledná. Napadenou právní úpravou jsou náklady nedůvodně přenášeny na oprávněného, přičemž se nehledí na to, že dle judikatury soudní exekutor je osobou „obdobného charakteru podnikatele podle obchodního zákoníku“. Navrhovatel uvádí, že riziko nevymožení pohledávky by mělo být na exekutorovi, a porovnává úpravu exekučního řádu s úpravou v občanském soudním řádu, kde se dle něho v případě bezvýslednosti rozhoduje podle procesního zavinění. Novelizovaným ustanovením tak nebyla respektována judikatura soudů, která „nepochybně byla v souladu s ústavností“.

II.

Průběh řízení a rekapitulace vyjádření účastníků řízení

4. V souladu s § 69 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky, aby se k návrhu vyjádřily.

5. Poslanecká sněmovna prostřednictvím své předsedkyně Miroslavy Němcové popsala legislativní historii přijetí zákona č. 120/2001 Sb. a zákona č. 347/2007 Sb.

6. Návrh exekučního řádu předložila Poslanecké sněmovně skupina poslanců dne 20. 9. 2000 a byl projednán jako sněmovní tisk č. 725 ve III. volebním období. Sněmovna projednala návrh exekučního řádu v prvém čtení dne 1. 12. 2000 a přikázala jej k projednání ústavněprávnímu výboru, který návrh zákona projednal dne 22. 1. 2001 a vydal usnesení, jež bylo publikováno pod č. 725/2. Ve druhém čtení Poslanecká sněmovna projednala návrh exekučního řádu dne 24. 1. 2001. Pozměňovací návrhy k návrhu zákona vzešlé z dosavadního legislativního procesu byly zpracovány a publikovány pod č. 725/3. Ve třetím čtení projednala Poslanecká sněmovna návrh exekučního řádu dne 26. 1. 2001 a s návrhem zákona vyslovila souhlas. V závěrečném hlasování z přítomných 158 poslanců pro návrh hlasovalo 130 poslanců, proti návrhu hlasovali 3 poslanci. Poslanecká sněmovna postoupila návrh Senátu dne 5. 2. 2001, Senát s návrhem vyslovil dne 28. 2. 2001 souhlas. Zákon byl prezidentu republiky doručen k podpisu dne 8. 3. 2001, prezident zákon dne 22. 3. 2001 podepsal. Zákon byl dne 3. 4. 2001 vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 48 pod číslem 120/2001 Sb.

7. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., předložila Poslanecké sněmovně vláda dne 29. 3. 2007 a byl projednán jako sněmovní tisk č. 178 v V. volebním období. Sněmovna projednala vládní návrh zákona v prvém čtení dne 9. 5. 2007 a přikázala jej k projednání ústavněprávnímu výboru, který návrh zákona projednal dne 23. 8. 2007 a vydal usnesení, jež bylo publikováno pod č. 178/1. Ve druhém čtení Poslanecká sněmovna projednala návrh zákona dne 19. 10. 2007. Pozměňovací návrhy k návrhu zákona vzešlé z dosavadního legislativního procesu byly zpracovány a publikovány pod č. 178/2. Za zvláště významný považuje Poslanecká sněmovna pozměňovací návrh uvedený pod označením B. 6., kterým byla modifikována dikce napadeného ustanovení § 89 exekučního řádu. Ve třetím čtení projednala Poslanecká sněmovna návrh zákona dne 31. 10. 2007 a s vládním návrhem zákona vyslovila souhlas. Návrh uvedený pod bodem B. 6. byl Poslaneckou sněmovnou přijat, když v hlasování č. 380 pro jeho přijetí z přítomných 149 poslanců hlasovalo 118 poslanců, proti návrhu bylo 22 poslanců. V závěrečném hlasování, jímž Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s vládním návrhem zákona ve znění schválených pozměňovacích návrhů (hlasování č. 383), z přítomných 151 poslanců pro hlasovalo 145 poslanců, proti návrhu hlasoval 1 poslanec. Poslanecká sněmovna postoupila návrh Senátu dne 13. 11. 2007, Senát návrh zákona schválil dne 5. 12. 2007. Zákon byl prezidentu republiky doručen k podpisu dne 6. 12. 2007, prezident zákon dne 13. 12. 2007 podepsal. Zákon byl dne 21. 12. 2007 vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 108 pod číslem 347/2007 Sb.

8. Senát prostřednictvím svého předsedy MUDr. Přemysla Sobotky sdělil, že norma, jejíž zrušení se navrhuje, je součástí zákona č. 347/2007 Sb., jehož návrh byl po schválení v Poslanecké sněmovně doručen Senátu dne 13. 11. 2007 a v senátní evidenci VI. funkčního období mu bylo přiřazeno číslo tisku 133. Návrhem zákona se dne 28. 11. 2007 po jeho přikázání organizačním výborem zabýval ústavněprávní výbor, který usnesením č. 37 doporučil Senátu schválit projednávaný návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Návrh zákona byl schválen ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou na 10. schůzi konané v VI. funkčním období hlasy 55 senátorů ze 60 přítomných senátorů, proti nebyl žádný ze senátorů. Senát uzavřel, že dle jeho názoru schválil návrh zákona v mezích Ústavou České republiky stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem s tím, že je zcela na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení.

III.

Aktivní legitimace navrhovatele

9. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, jev rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Toto oprávnění je dále konkretizováno v § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může soud u Ústavního soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Podmínkou meritorního projednání takového návrhu je naplnění dikce čl. 95 odst. 2 Ústavy v tom smyslu, že se musí jednat o zákon, jehož má být při řešení věci použito, tzn. zákon nebo jeho ustanovení, jež je navrhováno ke zrušení, mají být navrhovatelem přímo aplikovány při řešení konkrétního sporu. Ústavní soud shledal tuto podmínku naplněnou, neboť navrhovatel bude při rozhodování podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu za použití § 52 odst. 2 exekučního řádu o zastavení exekuce a o nákladech exekuce postupovat podle § 89 věty druhé exekučního řádu.

IV.

Ústavní konformita legislativního procesu

10. Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud, kromě posouzení souladu napadeného zákona s ústavními zákony, zjišťuje, zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

11. V projednávané věci navrhovatel nenamítal vadu legislativního procesu ani překročení Ústavou stanovené kompetence zákonodárce. Ústavní soud po ověření správnosti údajů plynoucích z vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu dospěl k závěru, že napadené ustanovení bylo přijato a vydáno v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

V.

Právní hodnocení Ústavního soudu

12. Ve věci samé Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný.

13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že přichází-li v úvahu možnost ústavně konformního výkladu napadeného ustanovení, má tento přednost před kasací napadeného ustanovení. K tomuto postupu vycházejícímu z principu minimalizace zásahu přistoupil Ústavní soud i tentokrát, a to přesto, že si byl plně vědom toho, jak zákonodárce při přijímání napadené právní úpravy postupoval záměrně tak, aby obešel judikaturu Ústavního soudu a pokusil se do přijímané právní úpravy prosadit svoji vůli bez ohledu na vysokou míru rizika, že tato právní úprava nebude ústavně konformní. Ústavní soud ani v tomto případě však nehodlá vést diskusi se zákonodárcem, přísluší mu toliko kontrola ústavnosti norem, které jsou mu k takové kontrole oprávněnými navrhovateli navrženy. V této věci pak má Ústavní soud za to, že interpretativní výrok umožní navrhovateli v řízení, které je před ním vedeno, rozhodnout v ústavně konformních intencích, jež popisuje ve svém návrhu. Obdobně budou moci v analogických situacích rozhodovat i ostatní obecné soudy.

14. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006 (ST 23/42 SbNU 545)^* Ústavní soud vyložil, proč za ústavně konformní považuje takový výklad ustanovení § 87 až 89 exekučního řádu, při němž „ustanovení § 87 až 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a 271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 exekučního řádu)“.

15. Ústavní soud se poté zabýval otázkou, zda kautely vyřčené Ústavním soudem pro určení odměny exekutora ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 dopadají na napadené znění § 89 věty druhé exekučního řádu, jež bylo do právního řádu vneseno zákonem č. 347/2007 Sb., účinným po citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu.

16. Ústavní soud v nyní souzené věci akceptuje argumentaci, že „Ústavní soud ve své judikatuře v případě napětí mezi ústavně konformním a originálním (subjektivním) výkladem přiznal prioritu prvnímu z nich [nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)^**]. Z uvedené maximy vychází i v posuzované věci. Větu druhou § 89 exekučního řádu nutno tudíž interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce.“ (srov. obiter dictum nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. května 2009).

17. Ústavní soud tak i v tomto případě dovozuje, že „při takové interpretaci zůstávají zachovány všechny kautely, jež Ústavní soud pro stanovení odměny exekutora ve své předchozí judikatuře vytyčil“ (srov. i obiter dictum nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. května 2009).

18. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. října 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.) Ústavní soud vyslovil, že „záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě a rozsahu v samostatné právní normě (zákoně) jako motivy zákonodárcova jednání, na její obsah a platnost (účinnost) nemají vliv ...“. Ústavnímu soudu je přitom známo stanovisko přednesené dne 19. 10. 2007 na 22. schůzi Poslanecké sněmovny v rámci druhého čtení vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (sněmovní tisk 178) ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem k otázce odměňování exekutora v případě nemajetnosti dlužníka (srov. http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/022schuz/s022131.htm). Pokud by i toto stanovisko bylo relevantním vyjádřením originální intence zákonodárce, akceptuje Ústavní soud v nyní souzené věci argumentaci, že »je zřejmé, že se tato odchyluje od ... „mantinelů“ obsažených v judikatuře Ústavního soudu« (srov. obiter dictum nálezu Ústavního soud sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. května 2009).

19. Ústavní soud dospěl poté k závěru, že navrhovatel navíc nebude napadené ustanovení interpretovat a aplikovat izolovaně od ostatních ustanovení exekučního a občanského soudního řádu.

20. Ústavní soud uzavřel, že neshledal důvody ke zrušení ustanovení § 89 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 347/2007 Sb., a proto návrh podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.