Návrhem ze dne 10. 10. 2018 doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2018 se navrhovatel (Městský soud v Praze, dále jen „městský soud“) domáhá podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) ve spojení s § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) zrušení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (dále jen „o. s. ř.“), kdy byl do § 96 o. s. ř. vložen zákonem č. 296/2017 Sb. nový odstavec 6.

V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „obvodní soud“) se žalobkyně (obchodní společnost Pekárna Příbram, a. s.) domáhala po žalované (obchodní společnosti Pekárna - cukrárna Hořovice, s. r. o.) úhrady nájemného ve výši 2 422 779,03 Kč podle smlouvy o nájmu nemovitého a movitého majetku. Obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2012 č. j. 38C 4/2010-126 žalobě vyhověl a uložil žalované, aby zaplatila uvedenou částku žalobkyni (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi účastnicemi řízení nebyla uzavřena nájemní smlouva podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž smlouva o nájmu podniku podle § 488b zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obch. zák.“)․ Dovodil přitom, že smlouva byla uzavřena platně, ale nenabyla účinnosti, neboť nebyla schválena valnou hromadou žalobkyně, nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku a ani nebyla založena ve sbírce listin. Nicméně i tak byla od svého uzavření pro smluvní strany závazná, a proto soud žalobu posoudil jako důvodnou.

K odvolání žalované městský soud rozsudkem ze dne 9. 1. 2013 č. j. 69 Co 539/2012-176 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Proti pravomocnému rozsudku městského soudu podala žalovaná dovolání. Současně však žalovanou částku uhradila.

K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2015 č. j. 23 Cdo 1860/2013-266 rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů bylo neúplné, a tedy i nesprávné právní posouzení věci, které bylo v rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu, a to v tom, že městský soud neprovedl výklad projevu vůle stran, zda skutečně směřovala k uzavření smlouvy o nájmu podniku, a nesprávně posoudil důsledky nezveřejnění nájemní smlouvy podle § 33 odst. 1 obch. zák. (§ 488b odst. 4 obch. zák.), dále v tom, že nesprávně posoudil důsledky neexistence písemného souhlasu podle § 67a obch. zák., a konečně při posouzení otázky, zda předmětem smlouvy byl podnik, resp. část podniku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že do nabytí účinnosti smlouvy nemají její strany práva a povinnosti, které smlouva zakládá. Vzhledem k tomu, že neúčinnost smlouvy jev tomto směru možno postavit na roveň neplatnosti či neexistence smlouvy, bylo povinností soudu posoudit v takovém případě žalobcem uplatněný požadavek na zaplacení peněžité částky podle předpisů upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.

Následně v průběhu dalšího řízení před obvodním soudem vznesla žalovaná v rámci procesní obrany námitku započtení částky ve výši 2 737 083,10 Kč, kterou na základě Nejvyšším soudem zrušených rozsudků uhradila a kterou považuje za plnění bez právního důvodu. Uvedenou částku žalovaná uplatnila k započtení jen do výše uplatněného nároku žalobkyně a pouze pro případ, že jiná její obrana nebude shledána důvodnou. Poté žalobkyně z důvodu učiněného započtení vzala žalobu zpět. Žalovaná vyjádřila se zpětvzetím žaloby nesouhlas, neboť má právní, morální a procesně-ekonomický zájem na tom, aby o žalobě bylo pravomocně rozhodnuto.

Obvodní soud se zpětvzetím žaloby zabýval z pohledu § 96 odst. 6 o. s. ř. a usnesením ze dne 29. 6. 2018 č. j. 38 C 4/2010-436 řízení zastavil. Podle obvodního soudu toto ustanovení na zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní nedopadá, neboť důvodem zpětvzetí žaloby nebylo samotné zaplacení žalované částky, k němuž došlo v době, kdy trvaly účinky zrušených rozsudků, ale námitka započtení, již žalovaná učinila až poté, co byla předchozí rozhodnutí zrušena. Obvodní soud se dále zabýval otázkou, zda žalovaná měla vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, pro něž lze zpětvzetí prohlásit za neúčinné, ty u ní ovšem neshledal, a proto řízení zastavil.

Proti usnesení obvodního soudu ze dne 29. 6. 2018 č. j. 38 C 4/2010-436 podala žalovaná odvolání k městskému soudu, v němž namítala, že základním důvodem zpětvzetí žaloby není započtení pohledávek, ale tvrzení žalobkyně, že od žalované již žalovanou částku obdržela. K této úhradě však došlo v době, kdy trvaly účinky citovaných pravomocných a vykonatelných rozsudků obvodního soudu a městského soudu a následné započtení nemohlo vést k zániku již zaniklého závazku. Žalovaná je toho názoru, že zpětvzetí návrhu učiněné žalobkyní není účinné, a požaduje, aby řízení nebylo zastaveno.

Za tohoto procesního stavu městský soud řízení o odvolání žalované přerušil a věc předložil podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 96 odst. 6 o. s. ř.

Navrhovatel v návrhu uvádí, že za dané procesní situace se musí zabývat použitím § 96 odst. 6 o. s. ř. Poukazuje na to, že ustanovení, jehož zrušení se domáhá, dopadá na plnění, které žalovaný žalobci poskytl poté, co bylo vydáno pravomocné (a vykonatelné) soudní rozhodnutí. Po zrušení pravomocného rozsudku městského soudu i obvodního soudu, za situace, kdy žalovaný na základě takovéhoto pravomocného (a vykonatelného) rozsudku žalobci v mezidobí plnil, nemůže být dále nárok na plnění uplatňovaný žalobou jako nárok ze smlouvy úspěšný. Buď závazek zanikl splněním žalovaného a již neexistuje, nebo žalobce pohledávku vůči žalovanému vůbec neměl, a proto nemůže být žaloba na plnění ze smlouvy důvodná. Obě situace vedou k zamítnutí žaloby. 10. Napadené ustanovení však nedovoluje žalobci, aby vzal za nastalé procesní situace žalobu účinně zpět. Jestliže žalovaný usiluje o vrácení poskytnutého plnění (které poskytl podle pravomocného rozsudku, jenž byl následně zrušen) a žalobce mu plnění nevrátí, nezbývá mu než nárok na vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu (samostatnou žalobou, případně vzájemnou žalobou). Není zde ale přitom žádný důvod pro to, aby se soud v probíhajícím řízení o uplatněném nároku žalobce měl (jinak) zabývat otázkou vzniku bezdůvodného obohacení, která nemá žádný vliv a význam pro výrok ve věci žaloby podané žalobcem. Relevantní význam pro posouzení (ne)důvodnosti žalobního nároku nemá ani námitka započtení případně vzniklého nároku žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení.

Ustanovení § 96 odst. 6 o. s. ř. tak nutí žalobce, aby vedl řízení ke konečnému meritornímu zamítavému rozhodnutí, přičemž bez jakéhokoli smysluplného podkladu omezuje dispoziční oprávnění žalobce s žalobou, na kterém stojí občanskoprávní řízení v demokratickém právním státě. Napadené ustanovení v řízení o žalobcem uplatněném nároku ani neposkytuje žádnou ochranu práv žalovaného z hlediska případného vydání bezdůvodného obohacení, i kdyby měl být takový nárok opodstatněný. Rovněž neodstraňuje problémy, kdy žalovaný plní podle pravomocného rozsudku, který je následně zrušen v dovolacím řízení.

Navrhovatel uzavírá, že § 96 odst. 6 o. s. ř. nelze vykládat ani ústavně konformním způsobem, který by byl v souladu s povahou občanskoprávního řízení a principy demokratického právního státu a dbal dispozičního oprávnění žalobce s žalobou a jeho právem (nikoli donucením) uplatňovat práva soudní cestou [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“)], neboť opačný výklad připouštějící účinnost zpětvzetí žaloby (i za souhlasu žalovaného) by byl vzhledem k dikci citovaného ustanovení vždy v rozporu s tímto zákonným ustanovením. Ustanovení § 96 odst. 6 o. s. ř. pak porušuje i právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), neboť ve svém důsledku nutí žalobce, aby hradil náklady řízení protistrany, která bude mít v takovém řízení vždy úspěch (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř.).

Ustanovení § 96 odst. 6 o. s. ř. zní: „Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.“

Podle § 42 odst. 4 a § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zaslal Ústavní soud návrh na zrušení napadeného ustanovení Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“) a Senátu Parlamentu České republiky (dále jen „Senát“) jako účastníkům řízení a vládě a Veřejnému ochránci práv, již jsou oprávněni vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci řízení.

Poslanecká sněmovna se ve svém vyjádření ze dne 16. 1. 2019 omezila toliko na popis průběhu legislativního procesu, který vedl k přijetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, (dále jen „zákon č. 296/2017 Sb.“) a jehož součástí je ustanovení, které je navrženo ke zrušení. K tomu uvádí, že uvedený zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byl podepsán ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Ponechává přitom na Ústavním soudu, aby posoudil jeho ústavnost.

Senát se ve svém vyjádření ze dne 29. 1. 2019 rovněž věnuje pouze popisu průběhu legislativního procesu s tím, že zákon č 296/2017 Sb., včetně napadeného ustanovení, byl přijat Senátem v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Posouzení ústavnosti napadeného ustanovení ponechává rovněž na Ústavním soudu.

Vláda České republiky svého práva vstoupit do řízení nevyužila.

Veřejná ochránkyně práv sdělila, že podle § 69 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nevstupuje do řízení jako vedlejší účastník.

Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků navrhovateli na vědomí a k případné replice, ten však s ohledem na obsah vyjádření účastníků řízení nepovažoval za nutné blíže reagovat.

Ústavní soud seznal, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění, a proto v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl bez konání ústního jednání.

Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Toto oprávnění je dále konkretizováno v § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož může soud u Ústavního soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Aktivní legitimaci soudu k podání návrhu na zrušení právního předpisu, resp. jeho ustanovení, má podle čl. 95 odst. 2 Ústavy obecný soud, dospěje-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, přičemž je pro tzv. incidenční případ nezbytná jeho reálná aplikace, nikoliv jen jeho hypotetické použití nebo jen nějaké jiné širší souvislosti s věcí projednávanou před obecným soudem.

Ústavní soud shledal tuto podmínku naplněnou, neboť městský soud v řízení, z něhož vychází jeho návrh, musí z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní aplikovat § 96 odst. 6 o. s. ř., a to po zrušení předchozích pravomocných rozhodnutí, podle nichž bylo žalovanou plněno.

Ústavní soud je v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., v řízení o kontrole norem povinen posoudit, zda napadený zákon (jeho jednotlivé ustanovení) byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Z vyjádření účastníků řízení, jakož i ze sněmovních tisků bylo zjištěno, že zákon č. 296/2017 Sb. byl předložen vládou Poslanecké sněmovně v 7. volebním období, jako tisk 987. První čtení proběhlo na 55. schůzi dne 3. 3. 2017, ve kterém byl přikázán k projednání garančnímu ústavně právnímu výboru. Ústavně právní výbor návrh zákona projednal a vydal dne 20. 4. 2017 usnesení s pozměňovacími návrhy doručené poslancům jako tisk 987/2, jejichž součástí bylo i napadené ustanovení. Druhé čtení se uskutečnilo na 57. schůzi dne 26. 5. 2017, přičemž všechny podané pozměňovací návrhy byly zpracovány jako tisk 987/3. Ústavně právní výbor vydal dne 31. 5. 2017 usnesení garančního výboru s návrhem hlasovací procedury pro třetí čtení a svými stanovisky ke všem předloženým pozměňovacím návrhům jako tisk 987/4. Následné třetí čtení bylo na programu 59. schůze Poslanecké sněmovny dne 12. 7. 2017. Z přihlášených 147 poslanců se pro návrh zákona vyslovilo 104, 2 poslanci byli proti.

Dne 24. 7. 2017 byl návrh zákona doručen Senátu, kde mu bylo v senátní evidenci 11. funkčního období přiřazeno číslo tisku 175. Ústavně-právní (garanční) výbor jej projednal dne 9. 8. 2017 (usnesení č. 71, senátní tisk č. 175/1) a doporučil schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Senát se návrhem zákona zabýval na své 9. schůzi, kde jej usnesením č. 260 ze dne 16. 8. 2017 schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, když v hlasování č. 23 ze 71 přítomných senátorů hlasovalo pro 49 senátorů a proti nebyl žádný. Po podpisu příslušnými ústavními činiteli byl zákon následně vyhlášen ve Sbírce zákonů.

Ústavní soud proto konstatuje, že zákon č. 296/2017 Sb. byl přijat ústavně předepsaným postupem, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.

Navrhovatel opírá svůj návrh na zrušení předmětného ustanovení o omezení dispozičního práva žalobce, přičemž tomuto právu přiznává povahu základního práva. Základní zásady řízení před soudem jsou na ústavní úrovni zakotveny v hlavě čtvrté Ústavy a v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Jsou jimi zejména rovnost účastníků, ústnost, veřejnost či zásada zákonného soudce. Žádný z článků Ústavy či Listiny však nezakotvuje dispoziční zásadu jako součást základních práv. Procesní pravidla řízení před soudem mající zajistit právo na spravedlivý proces jsou ponechána na úvaze zákonodárce (čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 4 Listiny).

V posuzované věci jde o procesní pravidla upravená v občanském soudním řádu. S navrhovatelem lze souhlasit, že zásada dispoziční je jednou ze zásad sporného řízení. Avšak zásadou zákonnou (nikoli ústavní), a to i ve sporném řízení nikoli důsledně následovanou. Například podle § 96 odst. 3 o. s. ř. soud nemusí zpětvzetí žaloby připustit, stejně jako nemusí připustit změnu žaloby (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). Nesporné řízení je na rozdíl od řízení sporného ovládáno především zásadou oficiality, a nikoli zásadou dispoziční. A přitom i v nesporném řízení jsou projednávány vztahy upravené soukromým právem hmotným (např. rodinné, dědické apod.).

„Povýšit“ dispoziční zásadu z úrovně zákonné na úroveň ústavní nelze ani prostřednictvím úvah o respektu k autonomii vůle. Taje vlastní soukromému právu hmotnému, nikoli však již právu procesnímu, jež je právem veřejným. Jak ostatně stanoví článek 2 odst. 4 Ústavy i článek 2 odst. 3 Listiny, zákon může svobodné jednání omezit. A nezbytnou podmínkou soudního řízení je zákonná úprava jeho pravidel, jak to předpokládá článek 36 odst. 4 Listiny.

Respekt k autonomii vůle umožňuje každému učinit svobodné rozhodnutí, zda předloží svůj spor k rozhodnutí soudu. Učiní-li tak, musí se podrobit zákonem upravenému procesu a musí být připraven nést i následky. Řízení před soudem se netýká jen žalobce, ale samozřejmě i žalovaného. Ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny zakotvují rovnost účastníků řízení před soudem. A právě povinnost státu zajistit právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces oběma (rovným) stranám soudního sporu přináší nutnost podrobit se zákonem stanoveným pravidlům, podmínkám a úpravě soudního řízení v jeho podrobnostech, jak to předpokládá čl. 36 odst. 4 Listiny, ze kterého plyne zmocnění pro zákonodárce stanovit podmínky (tedy zda a kdy lze před soudem žádat ochranu) a podrobnosti (jakým způsobem).

Právě uvedená ústavní východiska úpravy soudního řízení jsou určující pro posouzení ústavnosti napadeného ustanovení § 96 odst. 6 o. s. ř. Pro vzájemná práva a povinnosti stran soudního řízení zde není rozhodující smluvní ujednání, nýbrž pravidla, která mají zajistit dosažení účelu, tedy toho, proč bylo soudní řízení zahájeno a co je podáním návrhu sledováno. Podáním žaloby žalobce učiní účastníkem soudního sporu žalovaného. Ten je stranou sporu zpravidla proti své vůli, což je jistě v rozporu s požadavkem respektu k autonomii vůle jednotlivce. Nalézací i odvolací soud rozhodnou ve prospěch žalobce a žalovaný na základě pravomocného rozsudku je proti své vůli nucen splnit (domnělý či existující) dluh. Následně je pro žalobce příznivé rozhodnutí do volacím soudem zrušeno a věc je se závazným právním názorem vrácena odvolacímu či až nalézacímu soudu. Za situace, kdy žalobce již dosáhl svého a v pokračujícím řízení by mohl toliko ztratit, je pro něj velmi výhodné vzít žalobu zpět a dosáhnout zastavení řízení. Bylo by pak věcí žalovaného, který byl do řízení „vtažen“ žalobcem, aby byl aktivní a zahájil na vlastní náklady a riziko nové soudní řízení, před jiným soudcem, případně i jiným soudem.

Z Listiny nelze dovodit, že mezi základní práva a svobody lze zařadit právo žalobce ukončit soudní spor v okamžiku, kdy je to pro něj maximálně výhodné a pro žalovaného minimálně výhodné. Protože takové základní právo žalobce nemá, je věcí zákonodárce, jakým způsobem ochrání práva žalovaného. Žalovaného, který se stal stranou sporu proti své vůli (ex lege podle § 90 o. s. ř.), který má podle Ústavy před soudem rovné postavení a který již ne zcela dobrovolně plnil na základě právě zrušeného soudního rozhodnutí. Zvolil-li zákonodárce řešení obsažené v platném znění § 96 odst. 6 o. s. ř. a nespoléhal se na uvážlivé použití § 96 odst. 3 o. s. ř., lze polemizovat se vhodností takového řešení, ale nelze jej nazvat protiústavním a ani zcela nevhodným.

Napadené ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně (dovolacím soudem) pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil. Soud může vycházet z již provedených důkazů a provede již jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí do volacího soudu. Na základě před ním provedených důkazů, a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), soud znovu o žalobě rozhodne. Stěží jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech se ovšem - jako zásadní - uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním případě (druhý není třeba řešit) představuje úplnou prejudici (viz § 135 odst. 2, § 159a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně, postačí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz rozsudkem z původního sporu. Odpadá tak potřeba „skutečného“ sporu o bezdůvodné obohacení, k němuž by muselo dojít, jestliže by řízení po zpětvzetí žaloby bylo zastaveno. Takové řízení by muselo být vedeno - ve vztahu k řízení původnímu - znovu se vším všudy, neboť důkazy dříve provedené by nemohly být do řízení nového „jen tak přeneseny“, nýbrž by musely být provedeny znovu. Neobstojí ani námitka navrhovatele stran nákladů řízení. Mělo by být rozhodováno podle úspěchu ve věci. V prvním případě by měl úspěch žalovaný. Ve druhém případě je úspěch žalobce zprostředkovaný úsudkem o „úspěchu“ žalobcovy pohledávky. Zamítnutí žaloby pro plnění žalovaného na tom nic nemění. V situaci, kdy ani žalovaný nemá zájem na dalším vedení řízení, lze postupovat odklonem od speciálního pravidla upraveného v § 96 odst. 6 o. s. ř. k pravidlu obecnému upravenému v § 96 odst. 3 o. s. ř.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že úprava obsažená v napadeném § 96 odst. 6 o. s. ř. nezasahuje do základních práv účastníků soudního řízení a není v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud tak neshledal důvody pro zrušení napadeného ustanovení, a proto návrh podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.