Nejvyšší správní soud: Posouzení naplnění materiálního znaku u přestupků jízdy bez příslušného řidičského oprávnění vozidlem neschváleným pro provoz, bez registračních značek a uzavření pojištění odpovědnosti z provozu vozidla
§ 3 odst. 3 písm. a), § 125c odst. 1 písm. a) bod 1, písm. e) bod 1 ProvPoz
§ 38 odst. 1 písm. c) ProvVoz
§ 1 odst. 2 písm. b), § 16 odst. 1 OdpVoz
§ 5 PřesZ
Zájem společnosti zajistit bezpečnost provozu a záruku náhrady případné újmy je důvodné shledávat kdykoli a na kterémkoli úseku pozemní komunikace. Pokud tedy žalobce na tyto zájmy společnosti svévolně rezignoval, jestliže usoudil, na základě svého subjektivního názoru o své schopnosti vozidlo ovládat, že pro určitý, podle něj krátký, úsek pozemní komunikace postačovalo mít řidičské oprávnění pro jinou skupinu motorových vozidel, a na zákonnou povinnost mít vozidla schválená pro provoz, označená registračními značkami, a na povinnost mít uzavřeno pojištění odpovědnosti vozidel, neshledal NSS v nynějším případě žádné zvláštní okolnosti, které by nasvědčovaly absenci škodlivosti žalobcova jednání pro společnost, a proto u přestupků spáchaných žalobcem byl materiální znak naplněn.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu z 5. 12. 2023, č. j. 1 As 199/2023-20
K věci: Správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným z přestupků: 1. podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů („ProvPoz“); 2. podle § 125c odst. 1 písm. a) bodu 1 ProvPoz; a 3. podle § 16 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu silničních vozidel („PojOdp“). Přestupky spočívaly v tom, že žalobce dne 27. 1. 2022 na silnici III. třídy v obci M.: 1. řídil motorové vozidlo – traktor s vlekem, aniž by měl řidičské oprávnění pro řízení tohoto typu vozidla; 2. traktor ani vlek neměly přidělenu registrační značku; a 3. obě vozidla žalobce provozoval, aniž by měl uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Za tyto přestupky uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu v úhrnné výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Odvolací orgán (žalovaný, stěžovatel) zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Brně shledána jako důvodná. KS proto napadené rozhodnutí zrušil, kdy zároveň zrušil i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný napadl rozsudek KS kasační stížností. NSS po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z odůvodnění: Žalobce v žalobě tvrdil, že jednání, které žalovaný (stejně jako správní orgán prvního stupně) vyhodnotil coby přestupky, nedosáhlo potřebné úrovně společenské škodlivosti. Odůvodnil to tím, že s traktorem jel převážně po poli a po pozemní komunikaci jel pouze v posledním úseku několik desítek metrů ke svému bydlišti. Přitom správní orgány k tomuto jeho vyjádření nepřihlédly. Dále žalobce ohledně nízké společenské nebezpečnosti svého jednání uvedl, že maximální konstrukční rychlost jím řízeného vozidla je 25 km/h a hmotnost 3 200 kg; přitom žalobce je držitelem řidičského oprávnění skupiny B, které mu umožňuje řídit motorová vozidla o hmotnosti až 3 500 kg s neomezenou konstrukční rychlostí. Z toho dovozoval, že nemá smysl, aby byl trestán za řízení pomalejšího a lehčího vozidla. Závěrem uvedl, že správní orgány nepřihlédly ke skutečnosti, že jel po pozemní komunikaci III. třídy sloužící ke spojení dvou malých obcí, tedy po komunikaci s de facto nulovým provozem, na níž se nenacházeli další účastníci silničního provozu. Žalobce navrhl rozhodnutí žalovaného zrušit.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se správní orgány s vyjádřeními žalobce vypořádaly․ Žalobce se pohyboval po pozemní komunikaci a je bezpředmětné, jakou vzdálenost ujel, protože mu zákon zakazuje za daných okolností na pozemní komunikaci vůbec vjet. Stejně tak se dle žalovaného správní orgány vypořádaly s argumentem ohledně rozdílu mezi provozní hmotností vozidla (kterou argumentoval žalobce) a povolenou hmotností (podle které se mj. určují příslušné kategorie řidičských oprávnění). Konečně dle žalovaného neobstojí ani argument žalobce o nulovém provozu na dané silnici, neboť se žalobce setkal přinejmenším s policejní hlídkou, která jej zastavila. S ohledem na výše uvedené má žalovaný za to, že se správní orgány materiální stránkou přestupku, tedy jeho společenskou škodlivostí, adekvátně zabývaly.
KS dospěl k závěru, že v případě, že žalobce s traktorem jel bez příslušného řidičského oprávnění, bez registrace vozidla a uzavřeného pojištění převážně na poli a pozemní komunikaci, která měla být nevalné kvality, využil cestou domů pouze v krátkém úseku několika desítek metrů (což dle soudu žalovaný nezpochybnil) a zároveň viditelně uměl traktor bezpečně ovládat, nejednalo se o jednání společensky škodlivé v míře zasluhující správní potrestání, přestože formální stránka všech tří přestupků, tak jak byly správními orgány kvalifikovány, byla naplněna. Podle KS ačkoli žalobce v odvolání na chybějící společenskou nebezpečnost jednání neupozornil, měl se touto otázkou žalovaný zabývat, a ač se jí žalovaný zabýval, vyhodnotil ji dle KS nepřiměřeně přísně. Proto KS shledal rozhodnutí žalovaného (jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) jako nezákonné a nespravedlivé.
Stěžovatel v kasační stížnosti úvodem podrobně rekapituloval skutkový stav tak, jak vyplývá ze správního spisu. Přitom upozornil na zásadní rozpor tvrzení žalobce se zjištěnými skutečnostmi, a sice, že žalobce měl jet po pozemní komunikaci pouze několik desítek metrů v posledním úseku ke svému bydlišti. Stěžovatel uvádí, že toto žalobcovo tvrzení nemá oporu ve správním spisu, resp. je v rozporu se zjištěným stavem, neboť žalobce byl policejní hlídkou zastaven cca 3 km od svého bydliště, a to v opačném směru jízdy od obce, v níž má bydliště. Podle stěžovatele se soud s tímto rozporem nijak nevypořádal a bez dalšího přejal tvrzení žalobce, což činí rozhodnutí soudu nepřezkoumatelným.⛘
Dále stěžovatel nesouhlasil ani s právním názorem vysloveným KS, že jízda vozidlem, které nesplňovalo podmínky provozu na pozemních komunikacích řízené osobou bez příslušného řidičského oprávnění, nenaplnilo na několik desítek metrů krátkém úseku komunikace III. třídy znaky společenské škodlivosti. Poukázal na to, že takový právní názor je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, přičemž citoval rozsudek z 12. 10. 2017, č. j. 4 As 179/2017-48.
Stěžovatel konstatoval, že materiální stránkou přestupku se správní orgán prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí zabýval, a připomněl, že žalobci byly uloženy správní tresty v nejnižší možné zákonem stanovené výši (při dolní hranici sazby).
KS na kasační stížnost reagoval tak, že oba správní orgány tvrzení žalobce, že s traktorem jel po pozemní komunikaci pouze několik desítek metrů, nijak nezpochybnily. Žalovaný pouze ve vyjádření k žalobě uvedl, že je bezpředmětné, jakou vzdálenost žalobce po pozemní komunikaci ujel. Z toho důvodu KS pracoval s tvrzením žalobce jako se skutečností, o níž není mezi účastníky sporu podle § 120 odst. 3 OSŘ.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
NSS po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V nyní posuzované věci není po skutkové stránce mezi žalobcem a žalovaným sporu o tom, že žalobce byl dne 27. 1. 2022 zastaven Policií ČR na silnici III. třídy v obci M. při řízení motorového vozidla, traktoru s vlekem, aniž by byl držitelem řidičského oprávnění pro tento druh vozidla. Zároveň není sporu o tom, že traktor ani vlek neměly umístěnou ani přidělenou registrační značku, a že žalobce coby provozovatel vozidla neměl uzavřené příslušné pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. A není sporu ani o tom, že žalobce výše uvedeným jednáním naplnil formální znaky přestupků podle § 125c odst. 1 písm. a) bodu 1 a písm. e) bodu 1 ProvPoz a podle § 16 odst. 1 PojOdp.
Prvním kasačním důvodem je tvrzená nepřezkoumatelnost rozsudku KS, která má spočívat v tom, že soud postavil odůvodnění rozsudku na tvrzení žalobce, že po pozemní komunikaci jel jen několik desítek metrů ke svému bydlišti, ač ze správního spisu vyplývají skutečnosti odlišné, a tímto rozporem se KS nezabýval.
NSS úvodem konstatoval, že rušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. I proto je nutné k aplikaci kasačního důvodu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů přistupovat krajně zdrženlivě. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS z 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76, č. 1566/2008 Sb. NSS). Použití tohoto kasačního důvodu je namístě např. tehdy, pomine-li KS podstatná skutková tvrzení opřená o obsah správního spisu či podložená důkazními návrhy, mohou-li reálně vést k přehodnocení merita věci (usnesení NSS z 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123). Tímto pohledem tedy kasační soud posoudil napadené rozhodnutí a shledal je nepřezkoumatelným.
KS dospěl k závěru o nedostatku společenské škodlivosti jednání žalobce, neboť „žalobce viditelně uměl traktor s vlekem bezpečně ovládat“. Kasační soud k tomuto uvádí, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, na základě jakých podkladů a skutečností k takovému názoru KS dospěl.
Dále KS uvedl, že se správní orgán prvního stupně společenskou nebezpečností jednání žalobce zabýval, ale posoudil ji neadekvátně přísně, na což pak navázal i žalovaný, který se s hodnocením správního orgánu ztotožnil. NSS konstatoval, že není patrné, z jakého důvodu KS spatřuje ve vyhodnocení společenské škodlivosti přestupků správními orgány neadekvátní přísnost, tedy jaké úvahy jej vedly k závěru o nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy NSS shledal, že KS zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, jestliže založil své závěry na důvodech a skutečnostech, které nemají oporu ve správním spisu či jsou s ním v rozporu. Neuvedl totiž, na základě jakých důvodů dospěl k závěru o schopnosti žalobce jím řízené vozidlo bezpečně ovládat, a v čem konkrétně měly spočívat nesprávné závěry správních orgánů ohledně společenské škodlivosti jednání žalobce.
Kasační soud však považoval za nadbytečné specificky vypořádávat námitku nesprávně zjištěného skutkového stavu ze strany KS, pokud jde o aprobovanou vzdálenost, kterou měl žalobce po pozemní komunikaci ujet. Pro posouzení materiální stránky žalobcových přestupků nehraje vzdálenost, kterou ujel po pozemní komunikaci, žádnou roli (podrobněji viz níže).
Druhým kasačním důvodem je ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) SŘS nesprávné posouzení právní otázky soudem, tedy že žalobcova formálně protiprávní jízda po pozemní komunikaci vzhledem k uváděné krátké vzdálenosti nepředstavuje jednání dostatečně společensky škodlivé, aby šlo o přestupek.
Podle § 3 odst. 3 písm. a) ProvPoz řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel („skupina vozidel“) uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru („jiný členský stát“), nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je ČR vázána a která upravuje oblast silničního provozu.
Podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 ProvPoz se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem příslušného řidičského oprávnění.
Podle § 38 odst. 1 písm. c) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích („PodmProv“), provozovatel silničního vozidla nesmí provozovat na pozemních komunikacích vozidlo, na němž není umístěna tabulka s registrační značkou, přidělenou k tomuto vozidlu obecním úřadem obce s rozšířenou působností nebo příslušným orgánem jiného státu, způsobem umožňujícím identifikaci vozidla.
Podle § 125c odst. 1 písm. a) bodu 1 ProvPoz se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem není umístěna tabulka státní poznávací značky („registrační značka“) nebo je umístěna tabulka registrační značky, která nebyla vozidlu přidělena.
Podle § 1 odst. 2 písm. b) PojOdp může na dálnici, silnici, místní komunikaci a účelové komunikaci,⛘s výjimkou účelové komunikace, která není veřejně přístupná („pozemní komunikace“), provozovat vozidlo pouze ten, jehož povinnost nahradit újmu způsobenou provozem tohoto vozidla je pojištěna podle tohoto zákona; povinnost pojištění odpovědnosti musí být splněna i v případě ponechání vozidla na pozemní komunikaci.
Podle § 16 odst. 1 PojOdp se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že poruší povinnost podle § 1 odst. 2 písm. b).
Podle § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich („PřesZ“), přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.
K otázce společenské škodlivosti přestupkového jednání, tedy k materiální stránce přestupku, se NSS ve své judikatuře opakovaně vyjadřoval. Např. v rozsudku ze 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45 (č. 2011/2010 Sb. NSS), dovodil, že
„jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti“. Podle cit. rozsudku „lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“
Obdobně se pak NSS vyjádřil např. v rozsudcích z 6. 1. 2012, č. j. 5 As 106/2011-81, či z 12. 2. 2015, č. j. 3 As 92/2014-32. V rozsudku z 9. 4. 2015, č. j. 7 As 63/2015-29, se dále uvádí:
„Společenská nebezpečnost jednání, tedy materiální stránka přestupku, by nebyla naplněna, pokud by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost předmětného jednání zásadním způsobem snižovaly. Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména: význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele či míra jeho zavinění.“
V nyní posuzovaném případu pak žalobce coby významné okolnosti, které podle něj mají snižovat nebezpečnost jeho jednání pro chráněný zájem společnosti, uváděl v žalobě skutečnosti, že měl pozemní komunikaci použít pouze v úseku několika desítek metrů, že je držitelem oprávnění pro jinou skupinu motorových vozidel (umožňující řídit vozidla i s větší hmotností a konstrukční rychlostí než vozidlo, které v tomto případě řídil) a že jel po pozemní komunikaci III. třídy s malým provozem.
Podle přesvědčení NSS byl materiální znak žalobcových přestupků naplněn, neboť jím předestřené okolnosti společenskou škodlivost jeho jednání nesnižovaly.
V první řadě kasační soud připomenul, že v nyní posuzovaném případě se žalobce dopustil přestupků, které patří mezi tzv. ohrožovací, k jejichž dokonání postačuje ohrožení chráněného zájmu (srov. rozsudek NSS z 25. 8. 2016, č. j. 9 As 172/2015-67) a nemusí dojít ke vzniku škody (srov. rozsudek NSS z 13. 10. 2015, č. j. 8 As 50/2015-39). V nynějšim případu k ohrožení chráněných zájmů společnosti bezesporu došlo, a proto byla naplněna i materiální stránka všech přestupků, které v nyní posuzované věci žalobce spáchal (viz též níže).
NSS dále připomenul rozsudek z 8. 1. 2013, č. j. 3 As 42/2012-35, v němž uvedl, že řízení vozidla bez řidičského oprávnění je v silničním provozu nebezpečným a nezodpovědným chováním vždy, zároveň vysoká společenská nebezpečnost takového jednání plyne i z vysoké spodní hranice stanovených sankcí. Obdobně uvážil NSS též v rozsudku z 9. 12. 2014, č. j. 2 As 116/2014-35.
Za přiléhavý k nyní posuzované věci lze označit i rozsudek NSS z 12. 10. 2017, č. j. 4 As 179/2017-48, ve skutkově obdobné věci (který prošel testem ústavnosti – viz usnesení ÚS z 30. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 4097/17), který se zabýval hodnocením řízení jízdní soupravy na pozemní komunikaci bez příslušné skupiny řidičského oprávnění. Ke zpochybnění materiální stránky přestupku spočívající v řízení vozidla pouze na poměrně krátkém úseku zde kasační soud uvedl, že i krátká jízda postačuje k naplnění materiální stránky přestupku. Ani v tvrzení stěžovatele, že byl schopen jízdní soupravu bez problémů řídit, nespatřoval kasační soud zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost jednání stěžovatele snižovaly natolik, že by jím nebyl naplněn materiální znak přestupku. Ke skutkové stránce věci tehdy NSS uvedl, že neobstojí ani námitka stěžovatele, že hmotnost jím řízené jízdní soupravy nedosahovala hmotnosti, pro niž měl jinak řidičské oprávnění jiné skupiny. Závěrem pak NSS uvedl, že řízením motorových vozidel bez příslušného řidičského oprávnění dochází k porušení zájmu na bezpečnosti silničního provozu. Zákon při rozčlenění vozidel do různých skupin učinil úvahu, jaká vozidla jsou z hlediska nároků na jejich bezpečné řízení srovnatelná a jaká nikoli, přičemž kasační soud jasně deklaroval, že nelze tyto požadavky ignorovat pouze na základě řidičova subjektivního názoru, která vozidla je schopen řídit.
Dále lze označit za přiléhavý i rozsudek NSS z 23. 9. 2021, č. j. 4 As 87/2021-39, který výše uvedený judikát cituje a dále rozvíjí, přičemž zdůrazňuje, že materiální i formální stránka přestupku je naplněna i při zohlednění toho, že stěžovatel řídil jízdní soupravu za nižšího provozu. Kasační soud k tomuto nyní dodává, že ani na málo frekventované pozemní komunikaci nelze přítomnost dalších účastníků silničního provozu vyloučit, a proto takto popsaná aktuální dopravní situace nemůže představovat významnou okolnost, pro kterou by měl přestupek na úseku provozu na pozemních komunikacích postrádat společenskou škodlivost.
Z výše cit. ustanovení právních předpisů, která žalobce porušil, jakož i cit. judikatury tedy dle přesvědčení kasačního soudu vyplývá evidentní zájem společnosti na tom, aby motorová vozidla řídila na pozemních komunikacích vždy pouze osoba, která má pro danou skupinu vozidel příslušné oprávnění, před jehož získáním osvědčí schopnost vozidlo dané skupiny odborně a bezpečně ovládat u příslušného orgánu (srov. § 82 a násl. ProvPoz).
Stěžovatel rovněž vjel na pozemní komunikaci vozidly (traktorem s vlekem), která neměla osazeny ani přiděleny registrační značky. Takové jednání považuje kasační soud za natolik zjevně porušující zájem společnosti, že nevidí jinou možnost, než se přiklonit k názoru žalovaného,⛘že je dán veřejný zájem na tom, aby bylo vozidlo prostřednictvím registračních značek v silničním provozu snadno a jednoznačně identifikovatelné. To je důležité nejen pro orgány veřejné moci, ale i pro ostatní účastníky silničního provozu. Absence registračních značek tuto identifikaci nepochybně znemožňuje. Podobně jednoznačný závěr o naplnění materiálního znaku tohoto přestupku (tedy splynutí jeho formálního znaku s materiálním) učinil NSS již v rozsudku z 29. 7. 2010, č. j. 4 As 10/2010-58, v němž zdůraznil, že materiální znak přestupku byl naplněn tím, že stěžovatel užil k jízdě vozidlo bez tabulek registrační značky. NSS dále doplňuje, že ze zákona o silničním provozu vyplývá rovněž zájem společnosti na tom, aby vozidla pohybující se na pozemní komunikaci splňovala technické podmínky pro jejich provoz. U vozidla bez přidělené registrační značky však technický stav vozidla nelze hodnověrně ověřit.
A konečně je dán zájem společnosti na tom, aby se na pozemní komunikaci pohybovala pouze vozidla, jejichž provozovatel uzavřel pojištění odpovědnosti pro případ, že v souvislosti s provozem vozidla vznikne újma. Podle rozsudku NSS z 19. 7. 2012, č. j. 25 Cdo 3086/2011, je zřejmé, že zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla má zásadně pokrývat co nejširší okruh újem, které vzniknou v souvislosti s dopravními nehodami, aby jednak poškozenému byla poskytnuta možnost dosáhnout odškodnění, jednak aby i provozovatel vozidla mohl využít dobrodiní pojištění odpovědnosti za škodu vyvolanou relativně nebezpečnou činností, jíž je provoz silničního motorového vozidla.
Takto definované zájmy společnosti tedy přispívají k bezpečnému a přehlednému provozu na pozemních komunikacích a poskytují záruku, že v případě vzniklé újmy provozem motorového vozidla bude újma poškozenému nahrazena. Zájem společnosti zajistit bezpečnost provozu a záruku náhrady případné újmy je podle kasačního soudu důvodné shledávat kdykoli a na kterémkoli úseku pozemní komunikace. V nynějším případu však na tyto zájmy společnosti žalobce svévolně rezignoval, jestliže usoudil, na základě svého subjektivního názoru o své schopnosti vozidlo ovládat, že pro určitý, podle něj krátký, úsek pozemní komunikace postačovalo mít řidičské oprávnění pro jinou skupinu motorových vozidel. Obdobně žalobce rezignoval, opět pouze s ohledem na podle jeho názoru krátkou vzdálenost jízdy po pozemní komunikaci, na zákonnou povinnost mít vozidla schválená pro provoz a označená registračními značkami a na povinnost mít uzavřené pojištění odpovědnosti vozidel. NSS proto v nynějším případu neshledal žádné zvláštní okolnosti, které by nasvědčovaly absenci škodlivosti žalobcova jednání pro společnost, a konstatoval tedy, že u přestupků spáchaných žalobcem byl materiální znak naplněn.
Správní orgány obou stupňů se materiálním znakem přestupků rovněž zabývaly, což je patrné zejména z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ve kterém shledal společenskou nebezpečnost přestupků v ohrožení bezpečnosti silničního provozu a jeho účastníků, v ohrožení výkonu státní správy taxativně stanovující okruh osob oprávněných k řízení jednotlivých kategorií motorových vozidel a podmínky získávání řidičského oprávnění a dále ohrožení výkonu státní správy regulující podmínky, za nichž lze vozidlo na pozemní komunikaci provozovat. Žalovaný správní orgán tyto úvahy doplnil o popis společenské škodlivosti provozování vozidla bez registrační značky a bez schválené technické způsobilosti. S těmito závěry se kasační soud, jak bylo popsáno výše, ztotožnil.
Shrnutí a komentář na závěr: Otázka materiálního znaku se v přestupkových řízeních objevuje spíše při posuzování překročení nejvyšší dovolené rychlosti, přičemž historicky první zmínka o materiální stránce u dopravních přestupků, právě v souvislosti s bagatelním překročením nejvyšší dovolené rychlosti, vyplývá z výše zmiňovaného rozsudku NSS ze 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45 (č. 2011/2010 Sb. NSS), ve kterém bylo mimo jiné konstatováno:
„Samotná skutečnost, že řidič vozidla v provozu na pozemní komunikaci sice překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou právním předpisem nebo dopravní značkou, nicméně rychlost jeho jízdy se hranici nejvyšší dovolené rychlosti blížila, sama o sobě nepostačuje pro závěr o tom, že nebyla naplněna materiální stránka (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 4 citovaného zákona. Měla by však vést správní orgán k tomu, aby na materiální stránku tohoto jednání zaměřil svou pozornost, neboť je třeba posoudit, zda zde nejsou další pro věc relevantní okolnosti, které by teprve ve svém souhrnu takový závěr odůvodňovaly.“
Naproti tomu NSS pak dalším rozsudkem z 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013–28, zkorigoval následný nepřiměřený až živelný nárůst argumentace možné absence materiálního znaku, když uvedl:
„Společenskou nebezpečnost jednání nikterak nesnižuje, byla-li by pozemní komunikace v perfektním technickém stavu, panovaly-li by ideální atmosférické podmínky, byl-li by snad stěžovatel na vozovce zcela osamocen. I za těchto ‚laboratorních‘ podmínek by bylo třeba hodnotit jednání stěžovatele jako společensky nebezpečné, neboť je výrazem hrubého porušení pravidel silničního provozu, jejichž účelem je především zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, tedy ochrany života, zdraví a majetku.“
V uvedených souvislostech lze též zmínit, že vysokoškolský profesor a právník Frederick Schauer právě na příkladu stanovené nejvyšší dovolené rychlosti ilustruje potřebnost jasného pravidla a srovnává je s pravidlem přiměřené a rozumně opatrné rychlosti (reasonable and prudent), které bylo po nějakou dobu zavedeno v USA, ve státě Montana. Tato úprava vedla k totální nejistotě nejen mezi řidiči, ale i mezi policisty a soudy při posuzování, jaká rychlost ještě je ve smyslu výše uvedeného vymezení dovolená a jaká již ne. Nejvyšší soud státu Montana po nějaké době označil požadavek „rozumné a opatrné rychlosti“ za extrémně nejednoznačný. V právní teorii totiž platí, že jakákoli norma je vždy vyjádřením, promítnutím nebo jinou formulací svého opodstatnění a smyslu. Nelze proto než konstatovat, že jedině jasná norma nese onu závaznost, a nelze se ubránit tomu, že smysl a význam nejvyšší dovolené rychlosti (bezpečnost silničního provozu, organizace dopravy na určitém území, plynulost, ohleduplnost a vyšší míra předvídavosti…) bude do určité míry zjednodušen a možná i poněkud „slisován“ právě do oné právní normy – stanovení přesných rychlostních limitů. Bude-li však za konkrétních okolností tato⛘maximální rychlost nebezpečná nebo nevhodná (sněžení, hustý provoz…), je možné se od maximální dovolené rychlosti odchýlit, ovšem pouze směrem dolů. V porovnání s důsledky nejistoty, kterou by vyvolávala nejasná norma, je proto určité zredukování smyslu zákona do jasné a poměrně striktní normy výrazně lepším výsledkem zákonodárného procesu.
Pokud požadavek jednoznačnosti platí pro zákonodárce, tím spíše je nepřípustné, aby si jedinec v jakémkoli odvětví práva sám sobě udělil výjimku z dodržování právních norem, když subjektivně porušení v nich obsaženého pravidla nepovažuje za společensky škodlivé.
V daném případu jsme si však povšimli, že z rozsudku nevyplývá, jakou nejvyšší povolenou hmotnost měla jízdní souprava řízená žalobcem. Pokud by totiž povolená hmotnost soupravy nepřesahovala 3,5 t (resp. 4,25 t za podmínky, že přívěs nemá vyšší povolenou hmotnost něž 750 kg), bylo by ji možné řídit s řidičským oprávněním skupiny B.
Mgr. Petr Hrdlička, Olomouc
Mgr. Michal Tichý, Zlín