VRCHNÍ SOUD V PRAZE: Nemožnost odvrácení zrušení veřejné obchodní společnosti v případě, že ve společnosti zůstal jediný společník
§ 113 ZOK
§ 172, § 211 ObčZ
Skončí-li účast jednoho ze dvou společníků ve veřejné obchodní společnosti, dojde zároveň ke zrušení celé veřejné obchodní společnosti s likvidací bez možnosti právním jednáním zbyvšího společníka to jakkoli změnit.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 Cmo 546/2016
K věci: Žalobce v žalobě uvedl, že byl ode dne 13. 10. 1993 společníkem a statutárním orgánem společnosti E. a dopisem ze dne 16. 6. 2015, adresovaným společnosti a druhému společníkovi J.U., vypověděl své členství a společenskou smlouvu, čím došlo ke zrušení společnosti, a to posledním dnem účetního období ke dni 31. 12. 2015, téhož dne vstoupila společnost do likvidace. Žalobce má právo na podíl na likvidačním zůstatku ve společnosti, má právní i ekonomický zájem na řádném průběhu likvidace a s ohledem na odlišný názor Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích – rejstříkového soudu považuje uvedené skutečnosti za naléhavý právní zájem k podání žaloby. Dohodou o změně společenské smlouvy ze dne 10. 3. 2016, uzavřenou mezi druhým žalovaným J. U. a třetím žalovaným O. U., přistoupil do společnosti a ke společenské smlouvě O. U., tuto dohodu žalobce považuje za neplatnou, neplatnosti se dovolal dopisem. Dohodou o změně společenské smlouvy mezi J. U. a O. U. byla jednak změněná společenská smlouva společnosti E. v. o. s. tak, že společnost trvá i nadále, bez společníka, jehož se důvod týká, nezrušuje se s likvidací, došlo k odvolání J. U. z funkce likvidátora společnosti a byl změněn předmět činnosti společnosti.
První žalovaný se k žalobě vyjádřil a uvedl, že žalobce nemá naléhavý právní zájem k podání žaloby. Poukázal na § 3041 odst. 1 a 2 ObčZ, z nichž vyplývá, že na právní poměry obchodních korporací vzniklých před 1. 1. 2014 se bez dalšího použijí ta ustanovení nové právní úpravy, která mají donucující, tedy kogentní charakter. Jedním z takových donucujících ustanovení upravujících právní poměry korporací, tedy obchodních korporací, je obecný § 211 ObčZ.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 55 Cm 50/2016-55, rozhodl takto: „Určuje se, že dohoda o změně společenské smlouvy společnosti E. v. o. s. ze dne 10. 3. 2016, uzavřená mezi J. U. a O. U., kterou přistoupil do společnosti E. v. o. s. a ke společenské smlouvě společnosti E. v. o. s. O. U., je neplatná.“ (výrok I. rozsudku), dále: „Určuje se, že dohoda o změně společenské smlouvy společnosti E. v. o. s. ze dne 16. 5. 2016, sepsaná notářským zápisem JUDr. O. Č., notářky se sídlem v H. K., uzavřená mezi J. U. a O. U., kterou byla změněna společenská smlouva společnosti E. v. o. s. tak, že společnost E. v. o. s. v likvidaci trvá i nadále, nezrušuje se s likvidací a název společnosti zní E. v. o. s., byl odvolán J. U. z funkce likvidátora společnosti E. v. o. s. a byl změněn čl. III. – předmět činnosti, společenské smlouvy, je neplatná.“ (výrok II. rozsudku). Proti rozsudku soudu prvního stupně podal první žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně i právně správný.
Z odůvodnění: Primárně se odvolací soud zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce k podání žaloby. Je nepochybné, že v důsledku výpovědi společníka F. H. ze dne 16. 6. 2015 došlo ke dni 31. 12. 2015, tedy posledním dnem účetního období, k zániku jeho účasti coby společníka v předmětné veřejné obchodní společnosti. Nebylo prokázáno, že by se účetní období dané veřejné obchodní společnosti lišilo od kalendářního roku, resp. že by se s tímto kalendářním rokem nekrylo, pročež toto účetní období uplynulo dne 31. 12. 2015. Ke zrušení společnosti došlo tak plně ve smyslu § 113 odst. 1 písm. a) ZOK ke dni 31. 12. 2015. Ve smyslu § 169 odst. 1 ObčZ ve spojení s § 113 odst. 2–4 ZOK okamžikem zrušení vstoupila předmětná veřejná obchodní společnost zároveň do likvidace. V takovém případě má společník, jehož účast zanikla, právo na podíl na likvidačním zůstatku dle § 37 ZOK. Došlo-li by však platně ke zrušení zrušení společnosti včetně její likvidace (v důsledku právních jednání zbyvšího společníka a O. U. dne 10. 3. 2016 a 16. 5. 2016), transformovalo by se právo na podíl na likvidačním zůstatku na právo na vypořádací podíl dle § 36 ZOK. Zásadní je tudíž otázka, zda došlo platně ke zrušení zrušení dané veřejné obchodní společnosti s likvidací, či nikoliv, tedy zda byly, či nebyly platné žalobcem v žalobě označené smlouvy. Nelze souhlasit se žalovaným ad 1) v tom, že by se jednalo jen o ekonomický zájem žalobce, když ten je samozřejmě a logicky dán, leč je provázán též s nutností právního hodnocení věci, tedy se zájmem právním. Způsob určení výše i pravidla pro vyplácení podílu na likvidačním zůstatku (§ 37 ZOK) a vypořádacího podílu (§ 36 ZOK) je totiž odlišný, jeho odlišnost je dána právě rozdílností právních úprav upravujících tyto instituty – podíly. Nelze tak abstrahovat ekonomický zájem od právního, naopak právní zájem je dán, neboť právní hodnocení je určující pro stanovení způsobu určení výše a pravidel pro vyplacení příslušného podílu (vypořádacího podílu, či podílu na likvidačním zůstatku). Zcela odlišné jsou též proces likvidace (viz § 187–208 ObčZ) a proces další existence společnosti a v něm realizované určení a vyplácení vypořádacího podílu. Právní zájem žalobce na předmětném určení a potažmo tak jeho aktivní věcná legitimace k dané žalobě je tak dán.
Dále se odvolací soud zabýval důvodností podané žaloby. Výpovědí společníka veřejné obchodní společnosti podanou nejpozději 6 měsíců před uplynutím účetního období (v daném případě byla výpověď F. H. podána dne 16. 6. 2015) dochází ke dvojímu účinku. Posledním dnem účetního období jednak zaniká účast vypovědivšího společníka v předmětné veřejné obchodní společnosti, zároveň se k témuž okamžiku veřejná obchodní společnost zrušuje s likvidací (§ 113 ZOK ve spojení s § 168 a násl. ObčZ). Zásadní rozdíl oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (viz § 88 ObchZ) spočívá v tom, že zatímco podle dřívější právní úpravy výpovědí společníka nedošlo kromě zániku jeho účasti a zrušení veřejné obchodní společnosti ke vstupu této společnosti do likvidace (do ní vstoupila buďto až marným uplynutím tříměsíční lhůty pro dohodu zbývajících společníků, či jejich dohodou o tom, že do likvidace vstupuje dříve), podle současné právní úpravy dochází kromě zániku účasti výpovědivšího společníka a zrušení veřejné obchodní společnosti také zároveň i k jejímu vstupu do likvidace. Není však žádného rozdílu v tom, že uplynutím účetního období jak zaniká účast výpovědivšího společníka, tak zároveň se veřejná obchodní společnost zrušuje.
Podle § 113 odst. 2 ZOK při důvodech zrušení společnosti uvedených v odstavci 1, v výjimkou důvodů uvedených v písmenech b) a h), se mohou ostatní společníci do okamžiku předložení konečné zprávy o průběhu likvidace likvidátorem změnou společenské smlouvy dohodnout, že společnost trvá nadále i bez společníka, jehož se důvod zrušení týká. Podle § 113 odst. 4 ZOK se účinností dohody ukončuje likvidace. Uvedené zákonné ustanovení podporuje shora uvedené závěry o tom, že výpovědí společníka ve spojení s uplynutím účetního období dochází jak ke zrušení společnosti, tak zároveň i k zániku účasti tohoto společníka ve společnosti, jakož i ke vstupu společnosti do likvidace. Především obsahuje pro danou věc zcela zásadní závěr o tom, že po takovémto zániku účasti společníka musejí ve společnosti zůstat minimálně dva společníci. Zákon jednoznačně užívá množné číslo – „… se mohou ostatní společníci … změnou společenské smlouvy dohodnout…“, je tedy zjevné, že předpokládá výlučně tu situaci, kdy po zániku účasti některého ze společníků zůstávají ve společnosti ještě minimálně dva společníci. Pojem „ostatní společníci“ a „změnou společenské smlouvy“ jednoznačně implikuje, že nemůže jít o rozhodnutí jediného zbyvšího společníka, leč o dohodu dvou či více osob – společníků. Dovození nutnosti mnohosti – nejméně dvou – zůstavších společníků však nevyplývá jen z výkladu jazykového, leč podporují jej i další způsoby výkladu zákonné normy. Veřejná obchodní společnost je společností alespoň dvou osob, viz § 95 odst. 1 ZOK, přičemž tyto osoby ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně. Věřitelé společnosti jsou tak chráněni zákonným ručením za závazky společnosti minimálně dvou osob – společníků, nelze proto připustit, aby došlo za platné existence, u společnosti nezrušené s likvidací, k ručení jen jediným společníkem, a tím k zásadnímu oslabení zákonem zaručených práv věřitelů. Principem veřejné obchodní společnosti je společné podnikání dvou či více osob (§ 95 ZOK), pročež není přípustné, aby se po dobu existence společnosti tento počet snížil tak, aby ve společnosti nezůstali alespoň dva společníci. Naopak, zákonná přísnost (logická vzhledem k plnému ručení společníků za závazky společnosti) spočívá v tom, že dojde-li k zániku účasti některého z více společníků z některého z důvodů dle § 113 odst. 1 ZOK, společnost se zrušuje s likvidací a toliko v některých případech to mohou zůstavší společníci změnit. Takovým případem však není situace, kdy zanikne účast ve společnosti jednoho z toliko dvou společníků. Na tuto situaci vůbec nedopadá § 113 odst. 2–4 ZOK, pročež zbyvší společník se již nemůže platně s další osobou „dohodnout změnou společenské smlouvy“ o jejím přistoupení do společnosti (v daném případě dne 10. 3. 2016), a protože se takováto osoba nemůže stát společníkem, nemůže ani se zbyvším společníkem platně uzavírat dohodu o změně společenské smlouvy (v daném případě dne 16. 5. 2016). Přistoupení společníka dle § 110 odst. 1 ZOK je možné toliko jen v situaci, že ve společnosti jsou v daný okamžik účastni nejméně dva společníci. Účelem zákona je, aby ve veřejné obchodní společnosti byli po celou dobu její existence minimálně dva společníci. Pakliže účast jednoho ze nich skončí, dojde zároveň ke zrušení celé veřejné obchodní společnosti s likvidací bez možnosti zbyvším společníkem toto jakkoli změnit.
Odvolací soud zvažoval též argumenty odvolatele v souvislosti s povinností výzvy soudu dle § 172 odst. 2 ObčZ („umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze odstranit, soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků“). Toto ustanovení ovšem dopadá toliko a jen na situace, kdy je právnická osoba (včetně obchodní společnosti) rušena rozhodnutím soudu (viz § 172 odst. 1 ObčZ), nikoli je-li zrušena přímo ze zákona v důsledku určité právní skutečnosti, jak k tomu došlo v daném případě (ke zrušení došlo v důsledku výpovědi jednoho společníka). Ustanovení § 172 odst. 2 ObčZ tedy na danou situaci vůbec nedopadá.
Dále se odvolací soud zabýval poukazem odvolatele na nutnost použití § 211 ObčZ. Podle § 211 odst. 1 ObčZ korporace může mít jediného člena, připouští-li to zákon. Uvedená právní úprava je zcela obecnou právní úpravou všech korporací. Speciální ustanovení zákona o obchodních korporacích vymezují minimální počet členů u jednotlivých typů, když uvádějí, že toliko jen „kapitálovou společnost může založit jediný zakladatel a může mít jediného společníka“ (§ 11 ZOK). A contrario tedy jiné než kapitálové obchodní společnosti nemohou být založeny jediným zakladatelem, resp. mít jediného společníka, přičemž kapitálovými společnostmi jsou společnost s ručením omezeným a akciová společnost, osobními společnostmi jsou veřejná obchodní společnost a komanditní společnost (§ 1 odst. 2 ZOK). Z uvedeného tedy vyplývá, že veřejná obchodní společnost nesmí mít jediného společníka, ale musí mít minimálně dva společníky (to plyne též i ze shora jmenovaného § 95 odst. 1 ZOK). Podle § 211 odst. 2 ObčZ klesne-li počet členů korporace pod počet stanovený zákonem, soud ji i bez návrhu zruší a rozhodne o její likvidaci. Nejprve jí však poskytne přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. Na daný případ není použitelné ani toto obecné ustanovení, a to proto, že je upraven ustanovením speciálním – § 113 ZOK. Ustanovení § 211 odst. 2 ObčZ se neuplatní, protože v případě veřejné obchodní společnosti není třeba společnost, u níž poklesne počet společníků pod zákonnou mez dvou společníků, rušit rozhodnutím soudu, ale takováto společnost je ve smyslu § 113 odst. 1 ZOK ve spojení s § 171 písm. c) ObčZ zrušena okamžikem zákonem určeným – v případě výpovědi společníka posledním dnem příslušného účetního období. Je-li tedy veřejná obchodní společnost mající dva společníky zrušena okamžikem zániku účasti jednoho z nich, je zrušena přímo ze zákona v důsledku právní skutečnosti – právního jednání nezávislého na vůli společnosti ani druhého společníka (nepodavšího výpověď). Nelze proto již takovouto společnost rušit coby korporaci rozhodnutím soudem podle § 211 odst. 2 ObčZ z důvodu, že počet společníků poklesl pod zákonnou hranici.
Poznámka: Judikát řeší poprvé v prostředí právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 situaci zániku účasti jednoho ze dvou společníků ve veřejné obchodní společnosti a důsledek tohoto zániku – zrušení společnosti s likvidací, jakož i nezměnitelnost těchto skutečností. Podstatné též je, že na toto zrušení společnosti ze zákona nedopadá § 172 odst. 2 ObčZ ani § 211 odst. 2 ObčZ, pročež soud nevyzývá takto zrušenou společnost k odstranění situace jsoucí v rozporu se zákonem – jediný společník veřejné obchodní společnosti. Jinak řečeno zbyvší společník takto zrušené společnosti není oprávněn rozhodnout o tom, že se společnost neruší s likvidací a že se přibírá další společník.
JUDr. JOSEF HOLEJŠOVSKÝ, Praha