PAVEL MATES

docent na Vysoké škole ekonomické v Praze a na Právnické fakultě ZČU v Plzni

Třebaže naprostou většinu obětí domácího násilí tvoří ženy (manželky, družky, přítelkyně), není výjimka, že postiženými jsou senioři, děti a osoby handicapované; mimo to v 80 % jsou jeho pasivními účastníky děti.

Policie se samozřejmě i dosud podílela na řešení tohoto problému, avšak od 1. ledna letošního roku získala v tomto směru nová specifická oprávnění, která by měla poskytnout efektivní prostředky v jeho řešení a to především předcházením eskalace domácího násilí. Jádro právní úpravy je soustředěno v § 21a-21d zákona o Policii České republiky (zákon č. 283/1991 Sb.).

Podmínky pro vydání rozhodnutí o vykázání z bytu

Hmotněprávním předpokladem k tomu, aby mohlo být vydáno rozhodnutí o vykázání z bytu či domu, resp․ zakázán vstup do něj je, že na základě zjištěných skutečností lze důvodně předpokládat, že dojde k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví či svobodě nebo zvlášť závažnému útoku proti lidské důstojnosti. Smyslem regulace je chránit oběti domácího násilí především před opakujícími se útoky, což plyne z faktu, že při vyhodnocování důvodnosti předpokladu k zásahu se má přihlížet zejména k předcházejícím útokům. Třebaže typickým znakem domácího násilí je jeho opakování a dlouhodobost, nelze vyloučit, že policista již první jednání vyhodnotí jako natolik rizikové, že důvodnou obavu vyvolá. Předpokladem k zásahu je fakt, že by v budoucnosti mohly být ohroženy život, zdraví, svoboda a lidská důstojnost, tedy statky, které patří mezi základní lidská práva a svobody. Práva patřící do prvé oblasti mohou být postižena především fyzickými útoky, lidskou důstojnost lze snížit také urážkami, ponižováním, výhrůžkami a jinými verbálními projevy, při nichž ani nemusí dojít k přímému kontaktu mezi osobami.

Je na policistovi, aby vyhodnotil, že by mohlo dojít k útoku i to, zda bude nebezpečný, resp. zvlášť závažný. Dospěje-li k závěru, že takový stav zde je, musí osobu vykázat. Není přitom jeho úkolem, aby kvalifikoval jednaní tak, že by mohlo dojít k trestnému činu nebo přestupku a vykázání také není sankcí, jeho smyslem je chránit postiženou osobu a zabránit možné eskalaci násilí.

Je-li osoba podezřelá, že se inkriminovaného jednání dopustila, bude nejen vykázána ze společného obydlí, ale také jeho bezprostředního prostoru (např. zahrady nebo přístupových cest), přičemž součástí vykázání je automaticky i zákaz návratu do takto vymezených prostor. Místa, na která se tento zákaz vztahuje, včetně vymezení bezprostředního okolí musí policista v rozhodnutí konkretizovat.

Rozhodnutí je pak účinné okamžikem, kdy bylo prokazatelně sděleno tomu, proti němuž směřuje a dotyčný je povinen neprodleně opustit místo, které je rozhodnutím o vykázání postiženo. Vykázání nemá povahu bezprostředního zásahu, třebaže by se tak mohlo jevit s ohledem na potřebu rychlosti, ale rozhodnutí, které je vydáno ve správním řízení. Na druhé straně však tím, že řízení se zahajuje ústním prohlášením a rozhodnutí je vydáváno ústně (v praxi se ovšem předpokládá, že policisté budou vybaveni předtištěnými formuláři, které na místě vyplní a předají vykazované osobě), nepochybně dostatečně zajišťuje rychlost a pružnost ochrany. To ještě násobí fakt, že odvolání nemá odkladný účinek, takže rozhodnutí je ve smyslu § 74 odst. 1 správního řádu předběžně vykonatelné.

Úprava obsahuje i řešení pro případ, že osoba vůči níž má vykázání směřovat, nebude v době zásahu přítomna (např. před policií uteče nebo se jednání dopustí telefonicky). Policista zde zahájí řízení a zakáže vstup do společného obydlí a jeho bezprostředního okolí v nepřítomnosti takové osoby. Rozhodnutí se stává účinným v okamžiku, kdy se o něm osoba, vůči níž směřuje, dozví. Pokud se týče zahájení řízení, nebude zde logicky možno tak učinit vůči nepřítomné osobě ústně. K naplnění požadavku § 46 odst. 1 správního řádu (řízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámí zahájení tzv. nepominutelnému účastníkovi doručením oznámení) postačuje, aby policista např. vložil písemné vyhotovení tohoto oznámení do poštovní schránky, vzhledem k tomu, že se nepožaduje doručení do vlastních rukou a mimo to lze oznámení doručit fyzické osobě kdekoli bude zastižena (viz § 20 odst. 1 správního řádu).

Jak patrno, předpokládá se zde, že policie bude dotyčného vyhledávat, aby mu mohla sdělit, že bylo vydáno rozhodnutí o vykázání. Jakmile se dotyčný o rozhodnutí dozví, nesmí vstupovat do míst, na která se zákaz vztahuje.

Stanovení prostoru, na který se vztahuje vykázání a zákazu vstupu, včetně bezprostředního okolí, které je součástí rozhodnutí, má být učiněno v prvé řadě s ohledem na zájmy ohrožené osoby s přihlédnutím k hlediskům účinné prevence. Současně by však policista měl brát v úvahu i požadavek nezbytné nutnosti omezení práv vykazované osoby. O tom, jakého prostoru se omezení týkají, má být osoba zvláště poučena.

Zvláštní režim platí tam, kde dojde k vykázání z tzv. služebního bytu (např. správce, či údržbáře). O této skutečnosti má policista bezodkladně vyrozumět zaměstnavatele či provozovatele objektu, v němž se takový byt nachází. Ten pak příjme opatření potřebná k náhradnímu zajištění provozu. Jejich volba bude na něm, nesmí být nicméně taková, aby se tím mařil účel vykázání.

Procesní podmínky vykázání z bytu

Úkonů, které souvisejí s vydáním rozhodnutí o vykázání musí být přítomna nezúčastněná osoba. Její definici zákon, jako ostatně ani v jiných v obdobných případech, neobsahuje. Měla by jí být osoba, která nemá účast na dané věci, jako např. soused. Obstarat její účast má policista a vzhledem k tomu, že se hovoří o povinnosti obstarat ji, mohlo by mít její nesplnění za následek zrušení rozhodnutí pro vadný postup. Tato povinnost však nevzniká v případě, že hrozí nebezpečí z prodlení.

Zákon stanoví, že rozhodnutí se vydává bez projednání věci. Je to dikce poněkud zavádějící, protože pojmově každému rozhodnutí musí projednání věci předcházet. Zákonodárce tím měl zřejmě na mysli, že se nebude nařizovat ústní jednání (§ 49 správního řádu). Dalším rysem tohoto řízení je, že se zahajuje z moci úřední. Úprava vychází z toho, že je povinností státu poskytovat ohroženým osobám ochranu, což plyne z faktu, že se k vydání rozhodnutí nepotřebuje souhlas ohrožené osoby a lze tak tedy učinit dokonce i proti její vůli.

Vlastní rozhodnutí se činí jak bylo zmíněno ústně a jeho účinnost je, s ohledem na požadavek právní jistoty vázána na okamžik, kdy bylo vykázané osobě prokazatelně sděleno, resp., kdy se o něm dozví. Neuplatňuje se zde tedy § 72 odst. 1 správního řádu, podle něhož má ústní vyhlášení rozhodnutí účinky oznámení jen v případě, že se účastník vzdá nároku na písemné vyhotovení. Následně pak musí policista do 24 hodin od vstupu do společného obydlí ještě vyhotovit písemné rozhodnutí a to v opise doručit jak vykázané tak ohrožené osobě, které jsou účastníky řízení. Doručuje se tedy celý opis, nikoli jen jeho výroková část a další náležitosti obsažené v § 69 správního řádu.

Opis rozhodnutí se dále vždy doručuje tzv. intervenčnímu centru, jehož postavení a úkoly jsou stanoveny v § 74a-74b zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Pokud je v obydlí, na které se vztahuje rozhodnutí o vykázání nezletilá osoba, doručuje se opis také příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jímž bude obecní úřad a obecní úřad obcí s rozšířenou působností (zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů). V obou případech se tak má stát do 24 hodin od jeho vydání, tj. kdy bylo ústně vyhlášeno.

S ohledem na smysl rozhodnutí o vykázání je logické, že odvolání proti rozhodnutí je ex lege odňat odkladný účinek.

Jakousi tradici zachovává zákon, když stanoví, že při vydání rozhodnutí se postupuje podle správního řádu, není-li stanoveno jinak. Je to však nadbytečná formulace, protože tento závěr beztak platí podle výslovného znění § 1 odst. 2 správního řádu (správní řád se použije, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup). Odchylný postup přichází v úvahu např. pokud se týče účinků ústně vyhlášeného rozhodnutí nebo povinnosti následně doručit celý opis rozhodnutí. Jinak by měl platit celý správní řád a použít bude třeba zejména Základní zásady činnosti správních orgánů a ustanovení části druhé, obsahující obecnou úpravu správního řízení. Policie bude zřejmě postupovat podle ustanovení o řízení na místě (§ 143 správního řádu) s příslušnými odchylkami, plynoucími ze zákona o policii.

Rozhodnutí o vykázání je předběžně vykonatelné a vzhledem k tomu, musí osoba, která je jím dotčena vymezené prostory neprodleně opustit a nesmí se do nich vrátit. Současně s vydáním takového rozhodnutí vyzve policista osobu, aby mu vydala všechny klíče od společného obydlí a poučí ji, že nesplnění této výzvy může být postiženo jako přestupek proti veřejnému pořádku [§ 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích].

Vykázané osobě má policista umožnit, aby si vzala věci sloužící výlučně její osobní potřebě, cennosti a dokumenty (půjde např. o toaletní potřeby, hodinky, identifikační doklady). Zákon zde hovoří o tom, že se tak má stát nejpozději při výkonu rozhodnutí, čímž však není míněn nucený výkon, ale to, že se tak má stát v souvislosti s odchodem osoby, tedy provedením rozhodnutí. Ve lhůtě 24 hodin si pak může ještě vzít další osobní věci a ty, které jsou nezbytné pro její podnikání či výkon povolání. Je na vykázané osobě, zda této možnosti využije. Z povahy věci je zřejmé, že v obou případech se tak bude dít za přítomnosti policisty, což má bránit možnému pokračování, resp. eskalaci konfliktu.

Protože vykázání je značně závažným zásahem do práv vykázané osoby, považoval zákonodárce za nezbytné i jí poskytnout určitou pomoc při řešení situace, do níž se takto dostala. Policistovi je uloženo, aby této osobě poskytl informace o možnostech dalšího ubytování a v souvislosti s tím i nezbytnou součinnost (může se tak stát např. tím, že jí bude dán seznam míst, kde lze nalézt přechodné ubytování). Dále se jí má dostat poučení o jejím právním postavení a dalším možném postupu ve věci. Zdá se, že tu zákonodárce ve snaze nic neopomenout, ještě navíc uložil, aby osoba byla poučena o svých právech a povinnostech, což však je nepochybně pojmově zahrnuto v poučení o jejím právním postavení. Součástí poučení bude vždy připomenutí důsledků porušení zákazu návratu či vstupu a dále též informace o tom, že ohrožená osoba může podat návrh na vydání předběžného opatření a jaké důsledky jsou s tím spojené, policista by měl vykázaného zpravit o možnosti mediace apod. Za tím účelem se od ní vždy vyžádá adresu pro doručování.

Speciální poučovací povinnost ze strany policie je uložena rovněž ve prospěch ohrožené osoby. Zahrnuje informaci o možnosti podat návrh na vydání předběžného opatření podle § 76b občanského soudního řádu a o tom, jaké služby může využít v oblasti pomoci obětem násilí. Vždy ji musí rovněž poučit o důsledcích vědomě nepravdivých údajů, které souvisejí s vydáním rozhodnutí o vykázání [zejména možnosti spáchat přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, jehož se dopouští ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití, nepravdivým obviněním z přestupku, případně trestného činu křivého obvinění podle § 174 trestního zákona].

Poučení by mělo být přiměřené co do formy i obsahu a to s ohledem na poměry konkrétních osob a okolnosti případu.

Vykázání trvá vždy po dobu 10 dnů a tuto dobu nelze v žádném případě zkrátit a to ani se souhlasem ohrožené osoby. Smyslem této úpravy, která se opírá o zahraniční zkušenosti, je umožnit nezbytné uspořádání poměrů a také vyloučit to, aby na ohroženou osobu nebyl vyvíjen nežádoucí nátlak. Během této lhůty samozřejmě vykázaná osoba nesmí do vymezených prostor vstupovat a to ani se souhlasem ohrožené osoby. Byl-li podán návrh na vydání předběžného opatření, které může znamenat ještě citelnější zásah, protože jeho obsahem by mohl být i zákaz zdržet se setkávání s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním, prodlužuje se uvedená desetidenní lhůta až do právní moci rozhodnutí soudu o tomto návrhu.

Součástí povinnosti policie při ochraně ohrožených osob je též kontrola dodržování zákazů a omezení plynoucích z vykázání. Provádí ji policista a to ve lhůtě tří dnů od vydání rozhodnutí. Třídenní lhůta počíná běžet od vydání ústního rozhodnutí, nikoli tedy až od okamžiku, kdy bylo prokazatelně sděleno, resp., kdy se o něm osoba dozví. Zahrnuje přitom chování jak vykázané osoby, tak osoby ohrožené. Je na zvážení policisty, kolikrát kontrolu provede, přihlédnout by měl především k tomu, že jejím smyslem je zajistit, aby rozhodnutí bylo efektivní. Zásadně ji ovšem musí uskutečnit na základě zákona a z moci úřední a není tedy třeba, aby o to byl požádán. Naopak nesplnění povinnosti by mohlo být posuzováno jako nesprávný úřední postup.

Závěr

Hodnotit efekt právní úpravy ochrany proti domácímu násilí bude samozřejmě možné až za delší čas. Již nyní lze diskutovat o tom, bude-li zvolená konstrukce, kdy vykazování se činí jakožto rozhodnutí ve správním řízení, s možností obrany řádnými i mimořádnými opravnými prostředky, poskytovat dostatečné záruky ochrany osob ohrožených domácím násilím a zda by nebyl na místě spíše méně formalizovaný postup formou bezprostředního zákazu či faktického pokynu. Pro první variantu ovšem hovoří právě povaha správního řízení, v jehož rámci bude možno lépe zajistit práva obou stran „konfliktu“. Ostatně i zde se nepochybně uplatní poznatek klasické německé právní vědy, že zásadní význam při uplatňování práva má to, jak důsledně budou příslušné orgány vymáhat jeho plnění. Z dosavadních informací lze učinit pro tento okamžik závěr, že policie o to usiluje.