Předložený návrh zákona upravuje svoji věcnou působnost tak, že se vztahuje pouze na postup při výstavbě vybraných dálnic rychlostních silnic, silnic a tranzitních železničních koridorů, které jsou vymezeny v závazné části územně plánovací dokumentace jako veřejně prospěšné stavby. O konkrétních stavbách, které budou podléhat stanovenému režimu, však má rozhodovat až následně vláda svým nařízením. Zákon tak postrádá obecnou věcnou působnost, neboť se bude vztahovat jen na vybrané dopravní stavby určené nejvyšším exekutivním orgánem, navíc bez toho, že by stanovil kritéria pro takový výběr. Tento zákon tak ne zcela splňuje požadavek obecnosti předmětu zákonné úpravy, jakožto jednoho z principů tvorby práva, který požaduje, aby právní normou nebyly řešeny určité konkrétní případy.

Navrhovaná právní úprava tím, že v mnoha směrech zavádí zvláštní postup vůči vlastníkům pozemků dotčených vybranými stavbami [zkrácení lhůt pro vyřízení žádostí a návrhů ve správních řízeních týkajících se staveb, vyloučení některých běžných procesních institutů (např. přerušení řízení), modifikace předkupního práva a práv třetích osob] se dostává do kolize s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zajišťuje všem subjektům stejný zákonný obsah a ochranu jejich vlastnických práv. Stejný princip přejímá ve svém § 124 i Občanský zákoník. V praxi tak vlastnické právo stavbami dotčených subjektů, včetně práv třetích osob, nabude jiného obsahu a ochrany než má vlastnické právo jiných subjektů stavbami nedotčených. Příkladem může být zejména navržená konstrukce zániku smluvního předkupního práva ze zákona v případech, kdy vlastník pozemku dotčeného realizací stavby dobrovolně takový pozemek k tomuto účelu prodá. Utržená kupní cena má být rozdělena mezi prodávajícího a oprávněnou osobu z předkupního práva. Prodávající tak bude přinejmenším ochuzen, neboť nezíská celou cenu pozemku. K výrazným zásahům dochází i u nabytých práv třetích osob, především zástavních věřitelů a osob oprávněných z věcného břemene. Všechna tato práva k věcem cizím totiž mají dnem zápisu převodu vlastnického práva do katastru nemovitostí zaniknout. Osoby oprávněné z těchto práv budou mít sice nárok na odškodnění z kupní ceny, ale na úkor vlastníka prodávané nemovitosti, nikoliv na vrub toho, v jehož prospěch se převod provádí. Přitom se má navržený režim vztahovat i na právní skutečnosti nastalé před účinností tohoto zákona. Podle výše uvedeného budou tedy práva účastníků řízení v daných případech výrazně omezena ve srovnání s právy účastníků obdobných řízení týkajících se „běžných“ dopravních staveb, kde bude postupováno podle obecných předpisů. Z toho lze vyvodit, že je oslabován i princip rovnosti občanů a právní jistoty, které jsou jedněmi z hlavních atributů právního státu.

V předloženém návrhu zákona lze spatřovat i narušení ústavní dělby moci mezi zákonodárnou a výkonnou, tak jak je vymezena v hlavě druhé a třetí Ústavy. Zákonodárce tímto zákonem zasahuje do sféry rozhodování o konkrétních stavbách, které je podle příslušných zákonů svěřeno moci výkonné. Zákonodárce si na základě tohoto zákona atrahuje pro dané případy rozhodnutí „a priori“ o tom, že vybrané stavby jsou realizovány ve veřejném zájmu, i když má být podle obecných předpisů tento závěr až výsledkem individuálního posouzení všech zájmů v území ze strany příslušných správních orgánů. Předloženým návrhem jsou tak narušeny právním řádem zavedené procedury, které slouží k optimálnímu vyvážení všech střetávajících se zájmů a minimalizaci zásahů, jež by předem favorizovaly jen některé z nich.

Návrh zákona zavádí zjednodušení a sdružení některých řízení na úseku životního prostředí, jako je posuzování vlivů záměru stavby na životní prostředí, rozhodování o provedení přírodovědného průzkumu a hodnocení vlivu stavby na rostliny a živočichy. Činí tak v některých případech způsobem, který není plně v souladu s mezinárodněprávními závazky České republiky. Podle Úmluvy o posuzování vlivů na životní prostředí přesahujících hranice států (vyhlášena pod č. 91/2001 Sb.m.s.), jejímuž režimu stavby dálnic a rychlostních komunikací podléhají, má být obsahem posuzování mimo jiné i popis rozumných alternativ k navrhované činnosti, včetně alternativy úplné nečinnosti. Na rozdíl od toho však návrh zákona vylučuje v rámci posuzování vlivů stavby na životní prostředí možnost, aby správní úřad navrhl jiné řešení stavby, než které vyplývá z územně plánovací dokumentace. Rovněž vyloučení dodatečných změn souhrnného povolení podle zákona o ochraně přírody a krajiny z důvodu nálezu nových zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů nebo nerostů vyvolává otázku, zda toto řešení dostatečně naplňuje Úmluvu o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť (vyhlášena pod č. 107/2001 Sb.m.s.). Interpretační pravidlo článku 10 Ústavy sice svědčí ve prospěch mezinárodních smluv, ovšem bylo by přinejmenším zavádějící, pokud by součástí právního řádu byla ustanovení, jež jsou s mezinárodními závazky v rozporu.

Zákon paradoxně ve svém důsledku nemusí vždy zcela naplnit záměr navrhovatelů, tj. urychlit výstavbu vybraných dopravních komunikací. Zkrácením lhůt v různých typech správních řízení a zavedením modifikovaného postupu posuzování předběžných otázek a občanskoprávních námitek bude vyvolán značný tlak na příslušné správní orgány, a to bez ohledu na mnohdy objektivní složitost posuzované věci. Ty pak ve snaze lhůty dodržet, mohou rozhodnout bez dostatečného posouzení věci a řádného zjištění skutkového stavu, což pak následně může vyvolat soudní přezkum a tím i konečné prodloužení realizace celé stavby. Navíc je nutno vzít v potaz i situaci, kdy takto zákonem stanovené lhůty dodrženy nebudou. Pak by pravděpodobně nastoupila odpovědnost státu za škodu způsobenou nedodržením stanovené lhůty podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.