MARTINA KASÍKOVÁ

soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2

Dne 21. října 2005 nabylo účinnosti nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) 805/2004 o zavedení evropského exekučního titulu [dále také EET] pro nesporné pohledávky, které je (vzápětí změněné nařízením Komise (ES) 1869/2005) přímo účinné a bezprostředně použitelné ve všech členských státech EU. Ačkoliv je v legislativním projednávání novela OSŘ, která upravuje jeho aplikaci před českými soudy v České republice, musí se toto aplikovat již teď, byť to může vyvolávat problémy.

Základní svobody, na kterých je založen jednotný trh ES – volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu – postavily před justiční systémy členských zemí EU nutnost vypořádat se s vyšším počtem tzv. přeshraničních sporů. Tím se projevila potřeba stanovit jednotná pravidla, podle kterých budou vnitrostátní soudy postupovat při kolizi jurisdikcí, aby byl minimalizován počet shodných soudních řízení probíhajících v různých státech a aby rozhodnutí vydaná v jednom členském státě byla s co nejmenšími překážkami vykonatelná i na území ostatních členských států. Rovněž bylo třeba upravit doručování soudních písemností a provádění důkazů na území jiného členského státu a byl započat i proces minimalizování obtíží spojených pro účastníky se soudním jednáním zahájeným v jiném členském státě.

Justiční spolupráce v civilní oblasti jako předmět úpravy komunitárního práva

Ačkoliv úprava oblasti justiční spolupráce v civilních věcech navazuje na předchozí úmluvy, je velice mladým a velmi dynamickým odvětvím komunitárního práva. První komunitární normy v této oblasti začaly v původních členských státech platit až v průběhu roku 2001, v následujících letech pak byly přijímány další předpisy. Některé z nich byly již v roce 2005 zrušeny či doplněny novou úpravou¹.

Komunitárním nástrojem, zvoleným k úpravě oblasti justiční spolupráce, jsou převážně nařízení, která v souladu s čl. 249 odst. 2 Smlouvy o založení ES (dále jen „Smlouva“) jsou pro jednotlivé členské státy přímo závazné, musí být všemi soudy států EU aplikována jednotně a mají přednost před vnitrostátní právní úpravou v otázkách, které jsou nařízeními výslovně upraveny. České procesní právo může být použito jen tam, kde nařízení příslušný problém nijak neupravuje nebo tam, kde nařízení na jeho použití odkazuje.

Nařízení upravující oblast justiční spolupráce zahrnují ve věcech občanských a obchodních² a ve věcech manželských a rodičovské zodpovědnosti³ pravidla soudní příslušnosti (kolizní normy), úpravu uznávání a exekucí rozhodnutí vydaných v jiných členských státech⁴, dále úpravu úpadkového řízení s mezinárodním přesahem⁵, úpravu doručování soudních písemností⁶ a úpravu provádění důkazů⁷ na území jiných členských států․ Jiné komunitární nástroje (směrnice a rozhodnutí Rady ES) pak upravují i otázky usnadnění přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech stanovením minimálních společných pravidel pro poskytování právní pomoci v těchto sporech⁸ a vytvoření Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci⁹.

Největším problémem při aplikaci nařízení v oblasti justiční spolupráce českými soudy je nedostatek překladů judikatury Soudního dvora ES, kterou musí soudy k výkladu nařízení používat, jinak tím pro poškozené účastníky vzniká právo na náhradu škody způsobené nesprávnou aplikací komunitárního práva vnitrostátním soudem¹⁰. Stejně tak nevhodné¹¹, bezdůvodně odlišné¹² a dokonce i nesprávné¹³ překlady textů nařízení vyvolávají pochybnosti o procesním postupu soudů a souladu českých procesních nástrojů s pojmy uvedenými v českých textech nařízení. Navíc je třeba zdůraznit, že položení předběžné otázky Soudnímu dvoru k výkladu komunitárního práva v oblasti civilní justiční spolupráce je oproti výkladu jiných komunitárních právních aktů¹⁴ značně omezeno, neboť čl. 68 odst. 1 Smlouvy tuto možnost dává jen soudu, jehož rozhodnutí již nemůže být napadeno opravnými prostředky¹⁵. Proto je více než v jiných případech nezbytné, aby, v zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, soudy nižších instancí svůj postup sjednocovaly. Soudní dvůr ve své judikatuře tomu napomáhá soustavným zdůrazňováním požadavku na jednoznačnost, přesnost a srozumitelnost komunitární právní úpravy¹⁶. Pro účastníky řízení a jejich zástupce je v tomto počátečním období aplikace nařízení přesto prakticky vyloučeno zjistit, jaký výklad bude u nejasně či nesprávně přeloženého ustanovení soudem aplikován, neboť nemají možnost se dozvědět, ke kterým názorům se soudci přiklonili. Cílem tohoto článku je proto jak vysvětlení systému komunitární úpravy na úseku exekucí, tak i popis některých sporných ustanovení a názorů objevujících se k jejich výkladu.

Nařízení upravující exekuce v občanských a obchodních věcech a jejich vzájemný vztah

Uznání, prohlášení vykonatelnosti a výkon některých exekučních titulů vydaných v členských státech EU upravuje pro oblast občanskoprávních a obchodních věcí nařízení RadyES 44/20011 (Brusel I), které zároveň obsahuje úpravu kolizních norem (jurisdikčních pravidel) v dané oblasti. Jedná se o nařízení, které je základem komunitární právní úpravy v oblasti justiční spolupráce a které nahradilo Bruselskou úmluvu¹⁷, kterou byly před účinností nařízení Brusel I vázány původní státy EU. Rozhodnutí Soudního dvora k výkladu jednotlivých ustanovení Bruselské úmluvy jsou použitelná i pro výklad shodných článků nařízení Brusel I¹⁸.

Pro exekuci titulů vydaných v občanskoprávních a obchodních věcech v jiné členské zemi EU je od 21. října 2005 zcela účinné nařízení Evropského Parlamentu a RadyES 805/20044 o zavedení Evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky změněné nařízením KomiseES 1869/20055, kterým byly nahrazeny přílohy nařízení tak, aby je bylo možné použít i v nových členských státech.

Obě nařízení (v čl. 1 a 2) zásadně zahrnují obdobnou oblast hmotněprávních vztahů, kterou regulují. Vztahují se totiž na věci občanské a obchodní, ale nevztahují se na věci daňové, celní a správní a rovněž na věci osobního stavu, způsobilosti fyzické osoby k právům a právním úkonům, majetkové vztahy mezi manželi a dědění včetně dědění ze závěti, konkursy a vyrovnání a podobná řízení, sociální zabezpečení a rozhodčí řízení. Nařízení 805/2004 se dále nevztahuje na rozhodnutí vydaná ve vztazích vyplývajících z odpovědnosti státu za jednání či opomenutí při výkonu státní moci.

Obě nařízení nejsou závazná pro Dánsko.

Nařízení Brusel I je ve vztahu k uznávání a exekuci rozhodnutí použitelné u širšího okruhu exekučních titulů, neboť Evropský exekuční titul upravený nařízením 805/2004 prozatím zahrnuje jen rozhodnutí vydaná v řízení, ve kterém žalovaný pohledávku nesporoval nebo vykonatelné úřední listiny vydané se souhlasem povinného.

Vzhledem k rozdílné časové účinnosti obou nařízení je pro posouzení, které z nařízení je aplikovatelné, důležité rovněž i datum vydání (vyhotovení) exekučního titulu.

Vztah mezi oběma nařízeními je vymezen čl. 27 nařízení 805/2004, podle něhož záleží jen na navrhovateli (oprávněném), zda u těch exekučních titulů, které spadají do působnosti obou nařízení, navrhne soudu postup dle nařízení 44/2001 nebo zda požádá o vydání evropského exekučního titulu a pak v exekučním řízení využije výhod upravených v nařízení 805/2004.

Exekuce podle Bruselu I.

Počet exekučních řízení s cizím prvkem spočívajícím v exekuci cizozemského titulu vydaného v zemích EU postupně narůstá s četností přeshraničních styků, zejména je-li třeba komunitární úpravu používat i ve vztahu ke slovenským rozhodnutím.

V každém exekučním řízení zahájeném po vstupu ČR do EU u exekučních titulů vydaných v jiné členské zemi, které nejsou potvrzeny jako EET, je vždy nezbytné zvažovat, zda na daný případ dopadá aplikace nařízení 44/2001 (Brusel I). Postup soudu je upraven čl. 38 až 58 nařízení Brusel I a § 68a až 68c z. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen MPSaP).

Exekuční titul..Exekučním titulem vydaným na území členského státu s výjimkou Dánska jsou podle tohoto nařízení rozhodnutí soudů (čl. 32), smíry schválené soudem (čl. 58) a veřejné listiny (čl. 57), pokud spadají do působnosti nařízení vymezeném čl. 1 (blíže uvedeno shora). Není-li navrhován k výkonu exekuční titul vydaný v rámci vymezené působnosti nařízení, soud postupuje podle dalších právních nástrojů, tedy použije mezinárodní smlouvu mnohostrannou (např. u rozhodčích nálezů Newyorskou úmluvu ze dne 10. 6. 1958) či dvoustrannou (např. smlouvu s Polskem vyhl. č. 42/1989 Sb.) nebo postupuje podle obecné úpravy výkonu cizozemských titulů obsažené v MPSaP.

Datum zahájení exekučního řízení a datum vydání exekučního titulu. Postup podle Nařízení se použije jen u řízení, která byla zahájena u českých soudů po vstupu nařízení v platnost (čl. 66 odst. 1 nařízení), tedy po 1. 5. 2004. Pro řízení zahájená dříve stejně jako pro exekuci rozhodnutí stojících mimo oblast úpravy, nařízení zásadně použít nelze a je třeba postupovat podle dosavadní úpravy. V této souvislosti je třeba zmínit myšlenku, která se mezi některými soudci postupně ujímá, že za situace, kdy státy EU deklarují a fakticky i provádějí jednotnou politiku ve vztahu k výkonu svých rozsudků (byť prozatím jen v určité oblasti či vydaných po určitém datu), je i v řízeních, na která nařízení nedopadají, splněna podmínka „vzájemnosti uznávání rozhodnutí“ deklarovaná v ustanovení § 64 písm. e) MPSaP.

Rozhodným pro postup soudu je však v souladu s ustanovením čl. 66 rovněž i datum vydání exekučního titulu. Nařízení se aplikuje na veřejné listiny vydané po vstupu nařízení v platnost. Rozhodnutí mohou být uznána a vykonána podle nařízení, pokud po tomto datu bylo zahájeno řízení, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno (tzn. nalézací řízení). Bylo-li nalézací řízení zahájeno dříve, je nutné posoudit, zda v řízení byla dodržena jurisdikční pravidla uvedená v kapitole II. nařízení nebo zda řízení bylo zahájeno v souladu s jurisdikčními pravidly upravenými mezinárodní smlouvou, kterou v době zahájení řízení byly vázány oba státy. Rozhodnutí však musí být vždy vydáno po vstupu nařízení v platnost. Nařízení pro původní členy EU vstoupilo v platnost 1. 3. 2002 a pro nově přistoupivší státy vstoupilo v platnost 1. 5. 2004. Problematickou se jeví situace, kdy je navrhována exekuce veřejné listiny vydané v původní členské zemi poté, kdy nařízení na jejím území vstoupilo v platnost, ale dříve než do EU vstoupily nové státy, resp. situace, kdy nalézací řízení, ve kterém bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, bylo zahájeno v tomto mezidobí. Vzhledem k tomu, že nařízení výslovně neupravuje postup v situaci, kdy platnost nařízení nastává rozdílně u státu, který vede exekuční řízení a státu, ve kterém byl vyhotoven exekuční titul, je třeba vyjít při výkladu z účelu a smyslu dané komunitární úpravy. Nařízení upravuje nejenom otázku uznání a exekuci rozhodnutí, ale rovněž i otázky jurisdikce (kolizní normy) a vykonávána mají být jen taková rozhodnutí, která byla vydána za dodržení těchto jurisdikčních pravidel, závazných pro oba státy. Je proto výkladově konformnější považovat za datum, které je rozhodné pro posouzení platnosti nařízení podle čl. 66, den, kdy nařízení bylo v platnosti na území obou států, tedy 1. 5. 2004. Pokud po tomto datu byly rozhodnutí nebo veřejné listiny vydány, lze dále zvažovat, zda u nich byly splněny další podmínky stanovené nařízením 44/2001.

Prohlášení vykonatelnosti. Nařízení zavádí pro české procesní právo neznámý institut tzv. prohlášení vykonatelnosti (exequatur). Exekuční titul totiž může být vykonán v exekuci jen tehdy, pokud byl již dříve pravomocně prohlášen vykonatelným na území státu, který jej vykonává. Tím je zcela změněna koncepce zavedená v našem mezinárodním právu soukromém, kdy soud nařizující exekuci, bez zvláštního výroku, uznal rozhodnutí a přiznal mu tak účinky na našem území tím, že exekuci bez dalšího nařídil¹⁹. Vstupem nařízení Brusel I v platnost se tak paradoxně zkomplikoval postup při exekuci titulů vydaných v některých členských státech oproti období před vstupem do EU. Samotné orgány ES jsou si vědomy komplikovanosti takového postupu a proto důvodem pro přijetí nařízení 805/2004 je právě zrušení tohoto složitého systému prohlášení vykonatelnosti a tituly potvrzené jako Evropský exekuční titul budou na území jiného členského státu vykonány bez toho prohlášení.

Komplikovanosti procesního postupu si byly vědomy i české legislativní orgány a proto novela MPSaP provedená z. č. 361/2004 Sb. zavádí možnost dvojího procesního postupu; jednak oprávněný může žádat o prohlášení vykonatelnosti a nařízení exekuce v jediném řízení a rozhodnutí nebo může podat samostatné návrhy nejprve na prohlášení vykonatelnosti a po právní moci rozhodnutí může podat návrh na nařízení exekuce. Pro oprávněného je z časových i taktických důvodů vhodnější podat tzv. návrh dva v jednom a získat společné rozhodnutí o obou procesních otázkách. Volba procesního postupu však závisí jen na oprávněném.

Řízení u českého exekučního soudu I. stupně. Oprávněný podá návrh u okresního soudu podle místa bydliště povinného nebo místa výkonu. Pojem místa bydliště je i pro právnické osoby definován čl. 59 a 60²⁰. V návrhu musí oprávněný, který nemá bydliště na našem území, uvést zástupce pro doručování na území ČR. K návrhu oprávněný v souladu s čl. 53 připojí vykonatelný titul a osvědčení o vykonatelnosti titulu vyhotovené orgánem, který titul vydal, na formuláři v příloze č. V. a VI. nařízení. Překlady těchto písemností předloží oprávněný na výzvu soudu. Z hlediska úspory času je však vhodnější předložit je již společně s návrhem. Listiny nepotřebují žádné další ověření. Postup při podání návrhu se jinak řídí českým procesním právem.

Soud prvého stupně po posouzení úplnosti návrhu je při rozhodování o prohlášení vykonatelnosti oprávněn přezkoumávat jen to, zda jsou s návrhem předloženy listiny uvedené v čl. 53, tedy exekuční titul a osvědčení a zda mají předepsané náležitosti. Povinný není oprávněn v této fázi řízení činit vůči soudu žádná podání a pokud byla podána, soud I. stupně k nim nesmí přihlížet. Věcné posouzení důvodů, pro které by rozhodnutí nemělo být prohlášeno za vykonatelné, se odsouvá do odvolacího řízení, pokud povinný uplatní odvolání proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti²¹.

Spojí-li oprávněný s návrhem na nařízení exekuce návrh na prohlášení vykonatelnosti titulu, soud rozhodne dvěma výroky (§ 68c MPSaP), jednak prohlásí vykonatelnost titulu na území ČR a jednak nařídí exekuci. Výrok o nařízení exekuce nesmí nabýt právní moci dříve než výrok, kterým byla prohlášena vykonatelnost. Podá-li však oprávněný samostatné návrhy, rozhoduje soud o návrzích v samostatných řízeních jednotlivými výroky. Rozhodnout o nařízení exekuce v takovém případě může jen tehdy, pokud již rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti nabylo právní moci. Rozhodnutí musí soud vždy odůvodnit.

Odvolací řízení. Nařízení ve svém čl. 43 odst. 5 mění oproti české právní úpravě délku lhůty k podání odvolání. Lhůta činí jeden měsíc od doručení rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti. V případě, kdy povinný má bydliště na území jiného členského státu, činí lhůta dva měsíce. Prodloužení lhůty z důvodu vzdálenosti je vyloučeno.

Jedině odvolací soud je oprávněn přezkoumávat důvody podle čl. 34 a 35 nařízení, pro které nemělo být rozhodnutí prohlášeno za vykonatelné.²¹

Těmito důvody jsou jednak neslučitelnost exekučního titulu s tuzemským rozhodnutím nebo dřívějším rozhodnutím vydaným v jiném členském státě, výhrada veřejného pořádku a také skutečnost, že povinnému nebyla řádně a včas doručena žaloba v nalézacím řízení, ledaže nevyužil opravného prostředku, i když k tomu měl možnost. Dalším důvodem pro zamítnutí návrhu na prohlášení vykonatelnosti je skutečnost, že v nalézacím řízení byla porušena ustanovení nařízení upravující výlučnou příslušnost a otázky příslušnosti ve věcech pojištění a spotřebitelských smluv.

Nařízení EP a Rady (ES) 805/2004 – Evropský exekuční titul

Přijetí nařízení EP a Rady (ES) 805/2004 zavádějící Evropský exekuční titul pro vymáhání nesporných pohledávek posouvá komunitární úpravu exekucí do nové fáze justiční spolupráce. Veřejné listiny a rozhodnutí, u kterých před jejich vydáním byly v nalézacím řízení dodrženy minimální standardy procesního postupu stanovené v nařízení a u kterých dlužník prokazatelně nepopírá existenci ani výši peněžitého nároku, budou potvrzeny jako EET a v jiné členské zemi budou vykonány jako exekuční tituly domácí. Tímto nařízením je tedy zrušeno řízení o prohlášení vykonatelnosti zavedené nařízením Brusel I a je také omezena možnost neprovedení výkonu rozhodnutí pro nedodržení jurisdikčních pravidel stanovených v nařízení Brusel I.

Exekuční titul, který může být certifikován jako EET. Nařízení se vztahuje na vykonatelná rozhodnutí, soudní smíry a úřední listiny o nesporných nárocích. Nárok se považuje za nesporný, pokud jej dlužník výslovně uznal nebo pokud proti němu v průběhu soudního řízení nevznesl žádné námitky nebo pokud se neúčastnil soudního řízení poté, co nejprve námitky vznesl, jestliže takové jednání je podle procesních přepisů považováno za konkludentní souhlas (čl. 3 odst. 1).

Rozhodnutí bude dále potvrzeno jako ETT v souladu s čl. 6 odst. 1 tehdy, pokud je vykonatelné na území, na němž bylo vydáno, pokud byly při jeho vydání dodrženy minimální normy procesního postupu dle čl. 12 až 19 a pokud rozhodnutí bylo vydáno soudem, jehož příslušnost je v souladu s ustanoveními nařízení Brusel I upravujícími výlučnou příslušnost a příslušnost ve věcech týkajících se pojištění. Ve spotřebitelských věcech lze jako EET certifikovat rozhodnutí, které bylo vydáno proti dlužníku – spotřebiteli ve státě, ve kterém má bydliště, pokud smlouva nesouvisela s jeho obchodní či profesní činností.

Z pohledu českého procesního práva jsou podmínky stanovené v čl. 3 odst. 1 naplněny u platebních rozkazů, usnesení o schválení smíru, rozsudků pro uznání (včetně rozsudků dle § 114b OSŘ) a rozsudků pro zmeškání, pokud dále splňují kritéria dle čl. 6. Ostatní soudní rozhodnutí budou potvrzena jako EET jen zřídka, pokud budou splněny požadavky na chování dlužníka uvedené v čl. 3 odst. 1 a zároveň budou dodrženy podmínky stanovené v čl.6.

Datum vydání exekučního titulu. V souladu s čl. 26 a čl. 33 se nařízení vztahuje na tituly vydané po 21. 1. 2005.

Minimální normy procesního postupu v nalézacím řízení. Úvodem je třeba zdůraznit, že nařízení výslovně²² nestanoví členským státům povinnost změny svých procesních pravidel, aby vyhovovala minimálním standardům. Pokud procesní předpisy státu normám nevyhovují, nemohou být vydaná rozhodnutí certifikována jako EET a oprávnění mohou postupovat při exekuci jen podle nařízení Brusel I.

Minimální normy jsou v nařízení stanoveny pro případy, kdy je rozhodnutí soudu vydáno bez výslovného souhlasu dlužníka, tedy pro případy, kdy je jeho souhlas a nespornost pohledávky předpokládána v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. b) a c).

Zcela neobvykle pro exekuční právo (kdy se při posuzování vykonatelnosti exekučního titulu upírá pozornost k doručení konečného rozhodnutí a předchozí procesní postup není předmětem jakéhokoliv přezkumu) se minimální standardy procesního postupu upravené v nařízení vztahují na obsah a doručení dokumentu o zahájení nalézacího řízení (žaloby) a splnění poučovací povinnosti soudu, tedy na dodržení procesního postupu při informování dlužníka o tom, že nalézací řízení bylo zahájeno a jaké procesní prostředky může použít na svou obranu (čl. 13 až 17).

Ustanovení upravující tyto standardy jsou poměrně komplikovaná a k jejich výkladu je zapotřebí aplikovat body 12 až 16 preambule. Žaloba a poučení musí být dlužníkovi doručeny osobně a v případě náhradního doručení zde musí být vysoká pravděpodobnost, že se s listinami seznámil a jeho adresa musí být soudu známa s jistotou (čl. 14 odst. 2). Obecně lze konstatovat, že s nařízením není slučitelné náhradní doručení podle českého procesního práva za situace, kdy se soudu vrátí nevyzvednutá zásilka s celým obsahem²³ a doručení právnickým osobám, které na adrese rejstříkového sídla fakticky nesídlí²⁴. Rovněž je nutné při vydání potvrzení EET vzít v úvahu, že okruh třetích osob, kterým lze dle § 46 odst. 3 OSŘ předat zásilku, která není určena do vlastních rukou adresáta, je širší než okruh osob uvedených v čl. 14 odst. 1 písm. a) a b) nařízení a takovou osobou podle nařízení nemůže být např. soused.

Nejsou-li dodrženy minimální normy vztahující se ke způsobu doručení a k obsahu listiny oznamující dlužníku zahájení řízení (žaloby), popř. není dodržena povinnost procesního poučení o obraně proti žalobě, lze přesto rozhodnutí, vydané v takovém řízení, potvrdit jako EET, jsou-li při jeho doručení dodrženy stejné normy vztahující se na doručení žaloby, avšak zároveň musí být připuštěna vnitrostátními procesními předpisy úplná apelace proti tomuto rozhodnutí a dlužník této možnosti nevyužil, ačkoliv o ní byl řádně poučen (čl. 18). V obecné rovině lze říci, že v převažujícím systému neúplné apelace zavedené v českém procesním právu bude tato možnost otevřena jen výjimečně.

Nařízení však stanoví v čl. 19 ještě další nezbytné podmínky, za kterých může být rozhodnutí certifikováno jako EET. Je to jednak možnost žádat o přezkum rozhodnutí za situace, kdy se prokáže, že žaloba doručovaná náhradním způsobem, nebyla dlužníku předána včas, aby mohl připravit svou procesní obranu a dále možnost žádat o přezkum rozhodnutí v případě, kdy dlužníkovi v podání opravného prostředku zabránily výjimečné okolnosti.

Vydání potvrzení, jeho zrušení či oprava, náhradní osvědčení. Formuláře jednotlivých druhů potvrzení jsou obsaženy v přílohách nařízení a byly změněny nařízením 1869/2005.

Jsou-li splněny všechny požadavky stanovené v nařízení, vydá soud na formuláři uvedeném v příloze č. I (rozhodnutí) nebo II (soudní smíry) potvrzení EET v jazyce, ve kterém je vydáno rozhodnutí. Toto potvrzení se týká i nákladových výroků, jsou-li vykonatelné a nebyly napadeny opravným prostředkem. Pokud jsou požadavky splněny jen u části rozhodnutí, lze vydat částečné potvrzení EET.

Potvrzení EET je účinné jen v mezích vykonatelnosti rozhodnutí a proto, pokud EET přestal být vykonatelný nebo je jeho vykonatelnost omezena či pozastavena, vydá soud na formuláři v příloze č. IV osvědčení o omezené či pozastavené vykonatelnosti.

Soud na formuláři v příloze č. V vydá náhradní osvědčení, pokud se stane vykonatelným rozhodnutí o opravném prostředku uplatněném proti exekučnímu titulu certifikovanému jako EET.

Proti vydání potvrzení EET nelze podat žádný opravný prostředek; účastnící však mohou žádat o opravu nebo zrušení potvrzení EET a tato žádost je jedinou obranou dlužníka proti vydání EET. Žádost se podává na formuláři v příloze VI nařízení.

Exekuce EET. Výkon rozhodnutí nebo exekuce exekučního titulu potvrzeného jako EET jsou s výjimkami uvedenými v čl. 20 až 23 nařízení prováděny podle vnitrostátních procesních předpisů, jako kdyby byl k výkonu navržen vnitrostátní exekuční titul. Oproti postupu dle nařízení Brusel I není tedy třeba před nařízením exekuce vydávat rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti titulu na území ČR (čl. 5).

Exekuční soud může návrh na nařízení exekuce vedle důvodů uvedených ve vnitrostátních předpisech zamítnout také z důvodu uvedeného v čl. 21, tedy pro neslučitelnost EET s dřívějším rozhodnutím mezi týmiž účastníky v téže věci.

Významnou procesní specialitou je skutečnost, že exekuční soud nemůže přezkoumávat, zda skutečně nastaly předpoklady pro potvrzení exekučního titulu jako EET, které stanoví nařízení. K revizi potvrzení slouží jen možnost jeho opravy či zrušení, které však probíhají u orgánu, který certifikát vydal. Namítne-li v řízení dlužník vadu potvrzení a tedy i skutečnost, že titul neměl být certifikován jako EET a exekuční řízení nemělo být vedeno podle tohoto nařízení, poučí exekuční soud účastníka o jeho procesním právu žádat opravu či zrušení certifikátu. V souladu s čl. 23 po dobu vyřízení žádosti o opravu či zrušení certifikátu (stejně jako po dobu přezkumu rozhodnutí potvrzeného jako EET) může exekuční soud omezit exekuci jen na zajišťovací opatření, podmínit výkon poskytnutím jistoty a ve výjimečných případech i exekuci zastavit. České procesní právo bohužel institut provedení jen zajišťovacích opatření nebo složení jistoty nezná, avšak procesní institut odkladu exekuce, o kterém soud rozhodne až poté, kdy bude (exekutorem) provedeno zajištění majetku, lze shledat v souladu s citovaným ustanovením nařízení.

Oprávněný v exekučním řízení společně s návrhem na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) předloží potvrzení EET a exekuční titul, který nemusí obsahovat potvrzení o jeho vykonatelnosti (neboť je tato skutečnost potvrzena v certifikátu). V případě potřeby předloží tyto listiny s překladem. Další listiny předkládané s návrhem na nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí pak určují vnitrostátní předpisy²⁵.

Publikace nařízení a novela OSŘ a MPSaP připravovaná v souvislosti s EET. Nařízení 805/2004 ze dne 21. 4. 2004 bylo na poslední chvíli před jeho plnou účinností publikováno v české tištěné verzi Úředního věstníku EU v tzv. sběrném Úředním věstníku (Zvláštní vydání 2004), a to v Kapitole 19 (Prostor svobody, bezpečnosti a práva) sv. 007 strana 38²⁶. Nařízení Komise (ES) 1869/2005, ze dne 16. 11. 2005, kterým se nahrazují přílohy nařízení 805/2004, bylo publikováno v Úředním věstníku dne 17. 11. 2005²⁷.

V dalším výkladu raději pomineme důsledky spojené s nedostatečným rozšířením tištěné verze Úředního věstníku na jednotlivé české orgány, kde se s ní mohou občané seznámit²⁸.

Vzhledem k přímé závaznosti nařízení mohou oprávnění ode dne plné účinnosti nařízení dle čl. 33 odst. 2 nařízení, tedy od 21. 10. 2005, žádat soudy o vydání potvrzení u exekučních titulů, které spadají do působnosti nařízení. Soudy jsou povinny vypracovat potvrzení podle vzoru v příloze I. a II. nařízení. Oprávnění také mohou od tohoto data podávat návrhy na výkon či exekuci rozhodnutí certifikovaných v jiném členském státě jako EET a soudy jsou povinny při exekuci postupovat podle přímo závazných procesních ustanovení uvedených v nařízení.

Oprávnění mohou také podle čl. 25 žádat o potvrzení vykonatelné úřední listiny (notářského či exekutorského zápisu) dle vzoru v příloze III. České právo však prozatím výslovně neurčuje, který orgán je povinen takové potvrzení vydat.

V poslanecké sněmovně je projednáván návrh novely OSŘ²⁹, který v novém § 200ua zavádí zvláštní typ řízení o potvrzení EET. V ní je příslušným orgánem pro potvrzení úředních listin (notářských a exekutorských zápisů) určen obecný soud oprávněného. Navrhovaná novela je v § 200ua odst. 2 druhá věta vhodně navrženým opatřením k zajištění aplikace této části nařízení. Účinnost novely však nelze předpokládat dříve než v dubnu letošního roku. Do doby její účinnosti lze dovodit³⁰, že potvrzení EET je povinen vydat (jako každé jiné potvrzení) notář či exekutor, který sepsal zápis se svolením k vykonatelnosti.

Další části novely již tak přínosné pro usnadnění aplikace nařízení nejsou. Uvedená novela dále stanoví, že potvrzení EET se vydává formou usnesení, proti němuž není přípustné odvolání a jako jediného účastníka tohoto zvláštního typu řízení určuje oprávněného z exekučního titulu. Podle názoru autorky navrhovaná novela není vhodným a ani potřebným opatřením v souladu s čl. 10 Smlouvy k usnadnění aplikace komunitárního předpisu na území ČR. Naopak jeho aplikaci zkomplikuje, neboť určuje procesní postup jen při vydání potvrzení a nikoliv při jeho opravě či zrušení, jak předpokládá čl. 10 odst. 1 a 2 nařízení, ani při vydání potvrzení o pozastavení či omezení vykonatelnosti exekučního titulu dle čl. 6 odst. 2 a také vydání náhradního potvrzení dle čl. 6 odst. 3. Žádost o opravu či zrušení nebo o vydání potvrzení o pozastavení či omezení vykonatelnosti a o vydání náhradního potvrzení bude podávat obvykle povinný. Vzhledem k závaznosti vydaného usnesení podle § 170 odst. 1 OSŘ jediným procesním prostředkem dle OSŘ, který může využít povinný, který není účastníkem řízení o vydání potvrzení EET, je podání podnětu (nikoliv návrhu) soudu k opravě zřejmé nesprávnosti dle § 164. Tato možnost však zjevně neodpovídá v nařízení upravenému výslovnému oprávnění žádat o opravu či zrušení či vydání dalších potvrzení. Jiné opravné prostředky (řádné i mimořádné) jsou vyloučeny čl. 10 odst. 4 nařízení³¹. Novelu by tak bylo třeba doplnit o řízení o opravu či zrušení potvrzení, o řízení o vydání potvrzení o pozastavené či omezené vykonatelnosti exekučního titulu, který byl certifikován jako EET a o řízení o vydání náhradního potvrzení. Anebo ještě lépe neupravovat novelou žádný nový typ řízení a vydání potvrzení EET ponechat jako úkon soudu, který se neprovádí formou rozhodnutí. Vydání potvrzení EET není totiž rozhodovací činností soudu, neboť soud jen konstatuje skutečnosti vyplývající z obsahu spisu a nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků řízení. Vydání potvrzení jako úřední postup soudu (a nikoliv vydání rozhodnutí) by navíc ochránilo práva účastníků pro případ chybného uvedení údaje v potvrzení a účastníci by, na rozdíl od uvedené novely³², měli v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zachovánu možnost domáhat se náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem.

Novela MPSaP³³ vkládá do ustanovení § 68a druhý odstavec, kterým se konstatuje, že rozhodnutí potvrzená jako EET nepodléhají povinnosti prohlášení vykonatelnosti, což ovšem upravuje již přímo nařízení samé v čl. 5.

Závěr

Z uvedeného plyne, že v mezidobí do přijetí novely OSŘ, je podle názoru autorky jediným překlenutelným problémem okolnost, že prozatím není výslovně stanoven orgán (orgány), který bude vydávat potvrzení EET u úředních listin (notářských a exekutorských zápisů). Jinak lze postup soudů dovodit přímo z nařízení samotného a žádné novelizace procesních předpisů není třeba, neboť zejména v § 200ua odst. 3 a 4 se v podstatě jedná o nepřípustnou paralelní vnitrostátní úpravu v otázkách, které jsou nařízením upraveny přímo.