Podle ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ je neplatná smlouva mezi společností a členem představenstva vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu. V účinné právní úpravě se podle ustanovení § 53 odst. 2 ZOK nepřihlíží k právním jednáním obchodní korporace omezujícím odpovědnost člena jejího orgánu.
Právním jednáním, které by zde mohlo vést k omezení odpovědnosti člena orgánu, je pracovní smlouva. Toto omezení pak přichází v úvahu ve dvou rovinách. Jednak v rovině úplného vyloučení této odpovědnosti formou jejího přenosu z člena orgánu jako zaměstnance na mateřskou společnost jako zaměstnavatele. Druhou možností je omezení výše odpovědnosti s ohledem na ustanovení § 257 odst. 2 ZPr, podle něhož zaměstnanec škodu způsobenou z nedbalosti nahrazuje do výše čtyřapůlnásobku svého průměrného měsíčního výdělku. Je proto třeba zkoumat, zda za této situace k těmto omezením dochází. A pokud ano, pak je třeba hodnotit jejich přípustnost v kontextu shora citovaných ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ a § 53 odst. 2 ZOK.
Zde je třeba se vypořádat s tím, že tato ustanovení svým rozsahem na tento případ nedopadají, neboť zaměstnavatelem zde není ta společnost, v níž člen orgánu vykonává funkci, jak to předpokládají citovaná ustanovení, ale její mateřská společnost. Pracovní smlouvou se neomezuje odpovědnost člena orgánu té korporace, která je její stranou jako zaměstnavatel (mateřská společnost), lze uvažovat pouze nad omezením odpovědnosti člena orgánu jiné korporace (dceřiné či vnukovské společnosti). Je však otázkou, zda se nejedná o otevřenou teleologickou mezeru v zákoně, a zda tedy není namístě s ohledem na účel ustanovení přistoupit k užití analogie. K té se ostatně v případě ustanovení § 53 odst. 2 ZOK přistupuje již ohledně toho, že se jeho aplikace rozšiřuje i na zakladatelské právní jednání, které přitom do rozsahu pojmu „právní jednání obchodní korporace“ nespadá (jde o právní jednání zakladatelů), a to s argumentací, že účel ochrany korporace by jinak nebyl naplněn. Neměli bychom s ohledem na tento účel analogicky aplikovat toto ustanovení i na právní jednání mateřské společnosti spočívající v uzavření pracovní smlouvy na výkon funkce člena orgánu v dceřiné společnosti? Na tuto otázku se ve vztahu k oběma v úvahu přicházejícím rovinám omezení odpovědnosti pokusí odpovědět následující subkapitoly.
1. K přímé (ne)odpovědnosti člena orgánu jako zaměstnance vůči korporaci a třetím osobám
Vzhledem k tomu, že smysl řešit otázku limitace výše odpovědnosti má až tehdy, dovodíme-li přímou odpovědnost člena orgánu (zaměstnance), zodpovím nejprve otázku odpovědného subjektu. Odpověď je přitom třeba formulovat zvlášť pro účinnou a zvlášť pro dřívější právní úpravu.
Podle § 420 odst. 2 ObčZ 1964 je škoda způsobena právnickou osobou, když byla při její činnosti způsobena tím, koho k této činnosti použila. Typicky jde právě o zaměstnance. Zaměstnanec potom sám vůči třetím osobám za škodu neodpovídá, odpovídá pouze svému zaměstnavateli, a to do výše čtyřapůlnásobku svého průměrného měsíčního výdělku dle § 257 odst. 2 ZPr. Klíčové zde bude posouzení, zda v našem případě je členství v orgánech dceřiných společností výkonem činnosti zaměstnavatele. V literatuře se uvádí, že základním kritériem je místní, časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k provozní či obchodní činnosti zaměstnavatele s tím, že je třeba zohlednit okolnosti konkrétního případu, zejména to, zda zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů, nebo naopak uspokojování svých zájmů. Přitom se jeví, že v tomto případě o plnění pracovních úkolů šlo, ostatně jde o náplň práce dle pracovní smlouvy, a vztah k obchodní činnosti zaměstnavatele je dán, neboť jde o dceřinou společnost, prostřednictvím které má zaměstnavatel v úmyslu realizovat developerský projekt. Proto se nabízí závěr, že ve smyslu shora uvedeného vůči třetím osobám odpovídá pouze zaměstnavatel.
Problém je však v tom, že pro třetí osoby není z veřejného rejstříku nijak seznatelné, že tam zapsaný člen orgánu vykonává funkci v pracovním poměru, a tedy odpovědnost za výkon funkce nenese on, ale jeho zaměstnavatel. Z toho důvodu se domnívám, že byť s ohledem na shora uvedené lze výkon funkce člena orgánu považovat za činnost zaměstnavatele, nelze druhou větu ustanovení § 420 odst. 2 ObčZ 1964, zakládající neodpovědnost zaměstnance, aplikovat, pokud sám zaměstnavatel není jako člen orgánu povolán a zapsán do veřejného rejstříku. Je-li členem orgánu zaměstnanec, jsou činnosti člena orgánu primárně jeho činností, neboť jemu vznikla funkce a on je vázán povinnostmi z toho vyplývajícími. Jde o závazek osobní povahy, funkci vykonává vlastním jménem, nikoliv pouze jako zástupce zaměstnavatele. Skutečnost, že toto členství v orgánu je rovněž náplní práce v rámci jeho pracovního poměru u zaměstnavatele, na tom nemůže nic změnit. Ostatně nelze připustit, aby člen orgánu mohl přenést svou odpovědnost vyplývající z funkce člena orgánu na jinou osobu tím, že s ní uzavře pracovní smlouvu, v níž sjedná výkon funkce člena orgánu jako náplň práce. Bylo by tím totiž možno jednostranně – bez souhlasu korporace či jejích věřitelů – změnit, a to i v průběhu trvání funkce, osobu, jež jim odpovídá za škodu, což by bylo snadno zneužitelné. Z těchto důvodů je třeba přistoupit k teleologické redukci a ustanovení druhé věty § 420 odst. 2 ObčZ 1964 na členy orgánu-zaměstnance neaplikovat.
Lze tedy uzavřít, že k přenosu odpovědnosti ze zaměstnance na zaměstnavatele v tom smyslu, že by podle ustanovení § 420 odst. 2 věty druhé ObčZ 1964 byla vyloučena odpovědnost člena orgánu jako zaměstnance, v režimu staré právní úpravy nedochází a přímá odpovědnost člena orgánu trvá. Tím nicméně není vyloučena aplikace věty první ustanovení § 420 odst. 2 ObčZ 1964, zakládající vedle odpovědnosti zaměstnance rovněž odpovědnost zaměstnavatele. Tomu není důvod bránit, neboť se tím negativně nezasahuje do práv korporace, v níž zaměstnanec vykonává funkci člena orgánu, ani jejích věřitelů, naopak to zvyšuje jejich ochranu tím, že se náhrady škody mohou domáhat na více subjektech.
Ke stejnému závěru – a již nikoliv navzdory výslovné dikci zákona – dospějeme i v nyní účinné právní úpravě. Dle § 167 ObčZ právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil „zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě“. Jedná se o přímou odpovědnost právnické osoby (zaměstnavatele) za delikt jí použitého zástupce (zaměstnance). Tento závěr z našeho pohledu není problematický, pokud tím není vyloučena odpovědnost člena orgánu jako zaměstnance. Na tuto otázku nám toto ustanovení ale nedává odpověď, zakládá odpovědnost právnické osoby, ale odpovědnost jejího zástupce výslovně nevylučuje. Vedle § 167 ObčZ, upravujícího přičitatelnost deliktů obecně, pak existuje speciální ustanovení ve vztahu k náhradě škody, a to § 2914 ObčZ. Podle něj zaměstnavatel nahradí škodu způsobenou zaměstnancem (při činnosti zaměstnavatele) stejně, jako by ji způsobil sám. Ani zde však pravidlo obdobné tomu ve větě druhé § 420 odst. 2 ObčZ 1964, které by vylučovalo přímou odpovědnost zaměstnance, nenajdeme. Z toho lze dovodit úmysl zákonodárce opustit dřívější koncepci a nadále zakotvit přímou odpovědnost zaměstnance vůči třetím osobám. Dalším silným argumentem pro tento závěr je, že předchozí úprava byla problematická v situacích insolvence zaměstnavatele, kdy se poškozený na zaměstnavateli nemohl domoci náhrady škody (způsobené třeba i úmyslně), respektive byl uspokojen poměrně s ostatními věřiteli, byť zaměstnanec jako přímý škůdce mohl náhradu škody poskytnout. Proto se přikláním k závěru, že zaměstnanec podle nové právní úpravy odpovídá přímo.
Přesto je třeba připustit, že tento závěr není obecně přijímán, a proto je vhodné pracovat i s eventualitou, že přímá odpovědnost zaměstnance stále není dána. V takovém případě však bude i v poměrech účinné právní úpravy nutné dovodit, že v případě člena orgánu vyloučení jeho odpovědnosti v podobě jejího přenosu na zaměstnavatele nenastane. Argumenty uvedené shora u dřívější právní úpravy, tj. ochrana třetích osob, osobní výkon funkce a nepřenositelnost povinností z toho vyplývajících, jakož i potenciální zneužitelnost ve formě účelového přenosu odpovědnosti na zaměstnavatele, se uplatní i za stávající právní úpravy. Pokud i u fyzické osoby jakožto zástupce právnické osoby, která je členem orgánu obchodní korporace, zákon v § 46 odst. 3 a 4 ZOK zakotvuje její přímou odpovědnost za způsobenou újmu, tím spíš pak totéž musí platit u zaměstnance, který je právnickou osobou „vyslán“ k členství v orgánu přímo, nikoliv jen jako zástupce právnické osoby. I zde pak podotýkám, že závěrem o přímé odpovědnosti zaměstnance-člena orgánu se samozřejmě nijak nevylučuje odpovědnost zaměstnavatele v režimu § 167 či § 2914 ObčZ, k opačnému závěru ani za účinné právní úpravy není důvod (zvláště když zaměstnavatel bude zřejmě odpovídat i v režimu podle § 71 ZOK).
2. K omezení výše odpovědnosti člena orgánu jako zaměstnance
Pokud jsme dovodili přímou odpovědnost zaměstnance za výkon funkce člena orgánu, je třeba se zabývat druhým shora označeným aspektem omezení odpovědnosti, a sice limitací její výše.
Předně je třeba uvést, že omezení výše odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 257 odst. 2 ZPr dle své dikce směřuje pouze dovnitř pracovněprávního vztahu. Jde o omezení pouze ve vztahu zaměstnance k zaměstnavateli, kterým je sledována ochrana zaměstnance. Naproti tomu ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ a § 53 odst. 2 ZOK zakazují omezení odpovědnosti člena orgánu vůči korporaci a jejím věřitelům. Z tohoto pohledu ke konfliktu aplikace obou ustanovení nedochází. Je však otázkou, zda je závěr o neomezené odpovědnosti zaměstnance přijatelný právě z pohledu pracovního práva a ochrany zaměstnance.
Jíž výše jsem uvedl, že i za stávající právní úpravy existují názory nepřipouštějící přímou odpovědnost zaměstnance, a to právě kvůli argumentu, že by vedla k obcházení limitace odpovědnosti podle § 257 odst. 2 ZPr, a tedy k popření ochrany zaměstnance. Tytéž argumenty jsou pak přenositelné i do režimu staré právní úpravy, v níž jsme dovodili přímou odpovědnost zaměstnance, je-li členem orgánu. Proto je třeba se s nimi vypořádat.
Je třeba dát za pravdu tomu, že ničím neomezená odpovědnost zaměstnance vůči třetím osobám by se skutečně jevila jako sociálně problematická a v rozporu se zásadou zákazu přenosu rizika výkonu závislé práce na zaměstnance. Je tedy třeba hledat řešení, které vyvažuje jak práva poškozených (znovu odkazuji na výše uvedený argument insolvencí zaměstnavatele), tak ochranu zaměstnance. Tuto úlohu by přitom mohla plnit právě limitace výše odpovědnosti podle § 257 odst. 2 ZPr, která je nicméně formulována jen jako omezení odpovědnosti vůči zaměstnavateli. Vzhledem k tomu, že jiné omezení odpovědnosti ani jiný efektivní nástroj ochrany zaměstnance vedoucí k prosazení zásady zákazu přenosu rizika závislé práce na zaměstnance právní řád nezná, jedná se o teleologickou mezeru v zákoně. K jejímu zakrytí přitom může posloužit právě limitace odpovědnosti podle § 257 odst. 2 ZPr. Je však otázkou, jakým způsobem se má tato limitace prosadit. V tuzemské doktríně se objevují dva protichůdné názory. F. Melzer a M. Pašek uvádějí, že i vůči třetím osobám zaměstnanec odpovídá pouze do limitu stanoveného zákoníkem práce, tedy že třetí osoby mohou po zaměstnanci žádat náhradu škody pouze do tohoto limitu. Druhý názor, prezentovaný P. Čechem a J. Flídrem, spočívá v tom, že odpovědnost zaměstnance vůči třetím osobám není nijak omezena a omezení odpovědnosti se projeví až ve formě regresu vůči zaměstnavateli.
Přikláním se k druhému z uvedených řešení. Ochrana zaměstnance je dle mého názoru dostatečně zajištěna již tehdy, pokud zaměstnanec má vůči svému zaměstnavateli regres v případech, kdy jeho odpovědnost vůči třetí osobě převýší limit stanovený ustanovením § 257 odst. 2 ZPr. Zaměstnanec tak bude vždy ve výsledku odpovídat pouze do výše, do které by odpovídal svému zaměstnavateli, pokud by třetí osoba uplatnila nárok na náhradu škody vůči němu. Tím je vypořádán i argument zákazem přenosu rizika výkonu závislé práce na zaměstnance, neboť prostřednictvím regresu toto riziko nese v konečném důsledku zaměstnavatel. Přirozeně může nastat situace, že v důsledku insolvence zaměstnavatele se zaměstnanec pohledávky z tohoto regresu nedomůže. To však není argument pro preferenci prvního z uvedených řešení, neboť není důvod, proč by riziko insolvence zaměstnavatele měl nést poškozený, který si jej nevybral (jde-li o škodu z deliktu), namísto zaměstnance, který si svého zaměstnavatele svobodně zvolil a mohl přitom zohlednit rovněž riziko jeho insolvence. Nezapomínejme přitom, že i v insolvenčním řízení se ochrana zaměstnance projevuje a jeho šance na uspokojení je větší než u poškozeného, neboť pohledávky z pracovního poměru jsou postaveny na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, a tedy se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku. První z nabízených řešení je přitom problematické již z toho pohledu, že na základě pracovní smlouvy by docházelo k omezení odpovědnosti jedné ze smluvních stran vůči třetím osobám, tedy prolomení relativnosti závazkového práva, a de facto by šlo o smlouvu v neprospěch třetího. Zároveň není důvod, proč by měl z pohledu poškozeného být rozdílný režim odpovědnosti pomocníka podle toho, zda je zaměstnancem principála, nebo je vůči němu v jiném poměru. Z těchto důvodů mám za to, že odpovědnost zaměstnance vůči třetím osobám není nijak omezena, a to ve všech případech (nejen v případě výkonu funkce člena orgánu).
Je však třeba připustit, že tento názor není dosud většinový. Proto pro námi řešenou problematiku zvážíme i důsledky prosazení druhého z uvedených názorů. Pokud připustíme, že odpovědnost zaměstnance je i vůči třetím osobám limitována podle § 257 odst. 2 ZPr, pak musíme konstatovat, že v případě zaměstnanců, jejichž náplní práce je členství v orgánech, tato koncepce naráží na zákaz omezení odpovědnosti členů orgánů. Pro tyto případy by potom bylo třeba jako výjimku dovodit uplatnění výše uvedeného režimu neomezené odpovědnosti vůči třetím osobám s následným regresem vůči zaměstnavateli, a to s ohledem na to, že pro třetí osoby není nijak seznatelné, že člen orgánu funkci vykonává v rámci náplně práce svého pracovního poměru, a tedy je jeho odpovědnost omezena. Opačný závěr by opět znamenal snadnou zneužitelnost takového omezení odpovědnosti, kdy by k omezení odpovědnosti člena orgánu stačilo s jinou osobou uzavřít pracovní smlouvu, v níž se sjedná výkon funkce člena orgánu jako náplň práce. Je to člen orgánu, kdo je zapsán ve veřejném rejstříku, kdo přijal funkci a je nositelem povinnosti péče řádného hospodáře, jeho neomezená odpovědnost vůči třetím osobám je toho proto přirozeným důsledkem.
Stejný režim limitace odpovědnosti člena orgánu-zaměstnance se přitom uplatní i v kontextu staré právní úpravy, která obecnou přímou odpovědnost zaměstnance neznala, dovodili jsme ji pouze pro řešený případ výkonu funkce člena orgánu zaměstnancem. Vůči třetím osobám bude člen orgánu-zaměstnanec odpovídat neomezeně, avšak jeho ochrana jako zaměstnance se projeví v tom, že přesáhne-li výše vůči němu uplatněného nároku na náhradu škody čtyřapůlnásobek jeho průměrného měsíčního výdělku, bude mít v rozsahu tohoto překročení regresní nárok vůči svému zaměstnavateli.
Odpovědnost člena orgánu vůči korporaci, v níž vykonává funkci člena orgánu, jakož i vůči jejím věřitelům, tak zůstává souběžným pracovním poměrem a z něj vyplývající limitací odpovědnosti vůči zaměstnavateli nedotčena, byť v obou případech jde o výkon stejné činnosti.
Lze tedy shrnout, že není důvod dovozovat neplatnost či nicotnost pracovní smlouvy na základě analogické aplikace § 194 odst. 5 ObchZ či § 53 odst. 2 ZOK na pracovní smlouvu uzavřenou členem orgánu dceřiné společnosti jako zaměstnancem s mateřskou společností jako zaměstnavatelem, jejíž náplní práce je výkon funkce člena orgánu v dceřiné společnosti, neboť i bez toho lze s pomocí výše uvedené argumentace dospět k tomu, že touto pracovní smlouvou se neomezuje odpovědnost člena orgánu ve vztahu ke třetím osobám ani co do výše (podle § 257 odst. 2 ZPr), ani ve smyslu přenosu z člena orgánu na jiný subjekt (zaměstnavatele).