Podstata konstrukce tzv. přičitatelnosti spočívá v tom, že právnické osobě se přičítá protiprávní čin, který byl spáchán v jejím zájmu, případně v rámci její činnosti (do 30. 11. 2016 též případně jejím jménem) některou z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO, a to v případě osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) TOPO bez dalšího a v případě zaměstnance právnické osoby nebo osoby v obdobném postavení za podmínek § 8 odst. 2 písm. b) TOPO. Jakkoli pro naprostou většinu v praxi se vyskytujících případů bývá typické splnění všech těchto formálních podmínek přičitatelnosti současně, pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby zcela postačí naplnění i jen jedné z nich.
Právní následky takto projevené vůle v podobě úmyslného nebo nedbalostního zavinění fyzické osoby se přičítají přímo nebo nepřímo právnické osobě jako subjektu práva. Tímto řešením zákon č. 418/2011 Sb. předurčil podobu, v níž bude právnické osobě protiprávní jednání individuálně určitelných subjektů přičítáno, respektive vytýkáno. V trestním právu nelze použít plně teorie o přičitatelnosti uplatňované v právu soukromém (jako například jednání statutárního orgánu za právnickou osobu), ale jedná se o její širší podobu, která je ve skutečnosti pragmatickou kombinací přímého zastoupení a přičitatelnosti.
Protiprávní čin je spáchán v zájmu právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 TOPO, má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoliv imateriální prospěch, či získá-li jakoukoli jinou výhodu. Uvedený znak je třeba vykládat tak, že prospěch nebo výhoda právnické osoby plynoucí pro ni ze spáchaného trestného činu prostřednictvím benefitů dosažených tímto trestným činem jejími zaměstnanci či společníky musí mít takovou povahu, že benefitem zaměstnance či společníka právnické osoby jsou podmíněny prospěch nebo výhoda samotné právnické osoby.
Jestliže tedy například jediný společník právnické osoby – společnosti s ručením omezeným – řídil její motorové vozidlo, jímž vykonal jízdy výlučně pro své soukromé účely a svůj osobní prospěch, ač mu byl pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, nejde o čin spáchaný v zájmu právnické osoby, a právnická osoba se jím proto nemůže dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) TrZ.
Zavinění právnické osoby ve vztahu k některému z trestných činů vymezených v § 7 TOPO je přitom třeba odvozovat od zavinění fyzické osoby, která při páchání trestného činu jednala v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 TOPO, nikoli od zavinění fyzické osoby oprávněné činit v řízení úkony za právnickou osobu, jde-li o odlišné fyzické osoby.
Pro závěr, že za určitý trestný čin nese trestní odpovědnost právnická osoba, nestačí, že jde o trestný čin neuvedený ve výjimkách podle § 7 TOPO a že protiprávní čin spáchala fyzická osoba uvedená v § 8 odst. 1 TOPO v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti. Tento čin totiž musí být přičitatelný dané právnické osobě podle § 8 odst. 2 TOPO, což kromě uvedeného znamená, že jde o takové jednání fyzické osoby, které je svým obsahem a účelem i jednáním právnické osoby navenek. K trestní odpovědnosti právnické osoby postačí i jen jeden z alternativně stanovených vztahů jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 TOPO k právnické osobě, tedy jednání takové fyzické osoby v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti. Právnické osobě nelze přičítat trestný čin ve smyslu § 8 odst. 2 TOPO, pokud jednající fyzická osoba spáchala protiprávní čin fakticky v rámci činnosti právnické osoby, ale na úkor této právnické osoby. V takovém případě sice platí, že právnická osoba obecně odpovídá za volbu fyzických osob oprávněných za ni jednat, avšak byla-li právnická osoba zneužita ke spáchání trestného činu fyzickou osobou jednající za ni, zpravidla není možné dovodit spáchání trestného činu i touto právnickou osobou. Někteří autoři se v této souvislosti dokonce dožadují toho, aby (cit.) „zákonodárce zapracoval princip nepřičitatelnosti trestného činu spáchaného na úkor právnické osoby přímo do zákona“.
Nejvyšší soud se v nedávné minulosti vyjádřil i k tzv. přičitatelnosti trestného činu právnické osobě nevlastnící žádný majetek v případě trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 TrZ. V té souvislosti vyslovil právní názor, že právnická osoba nevlastnící žádný majetek má zájem na včasném podání prohlášení o majetku společnosti, aby se vyhnula případným sankčním postihům. Pokud tedy fyzická osoba, jejíž jednání je této právnické osobě přičítáno, opomene podat ve lhůtě prohlášení o majetku, jedná se o čin spáchaný na úkor této právnické osoby. Nelze tak uplatnit trestní odpovědnost právnické osoby podle § 8 odst. 1, 2 TOPO, neboť takový čin není právnické osobě přičitatelný.
Ustanovení § 8 odst. 3 TOPO připouští vyvodit trestní odpovědnost právnické osoby i tehdy, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 TOPO. Rozhodná skutková zjištění ovšem musí i v tomto případě poskytovat dostatečný podklad ke spolehlivému závěru, že určitá fyzická osoba – byť neznámá či neztotožněná – spáchala protiprávní čin jménem trestně odpovědné právnické osoby, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti [například že v rozporu se svými povinnostmi úmyslně zatajila účetnictví společnosti s ručením omezeným s dalšími důsledky uvedenými v § 254 odst. 1 TrZ), že si tak počínala v postavení vyžadovaném podle § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO (například jako jednatel společnosti s ručením omezeným) a že vzhledem k tomu lze přičítat spáchání trestného činu právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 2 TOPO v důsledku spáchání činu statutárním orgánem právnické osoby či jeho členem]. Tyto podmínky však nebudou splněny, pokud nebylo prokázáno, že se stal skutek, kterým měla určitá fyzická osoba založit trestní odpovědnost právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 TOPO, respektive jestliže ve vztahu k takové fyzické osobě se nepodařilo vůbec zjistit, zda a jakým způsobem jednala.
V dalším, navazujícím stanovisku, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že k tomu, aby protiprávní čin nezjištěné fyzické osoby založil trestní odpovědnost právnické osoby podle § 8 odst. 3 TOPO, nestačí závěr, že taková fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby ve smyslu návětí v § 8 odst. 1 TOPO. K trestní odpovědnosti právnické osoby nepostačuje ani alternativní zjištění, že nezjištěná fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti v některém (blíže neurčeném) z postavení podle § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) TOPO, ale musí být učiněn jednoznačný závěr podložený odpovídajícím skutkovým zjištěním, že tato fyzická osoba jednala buď v některém z postavení předpokládaných v § 8 odst. 1 písm. a) až c) TOPO, anebo v postavení podle § 8 odst. 1 písm. d) TOPO, a že v důsledku toho je spáchaný čin přičitatelný právnické osobě buď podle § 8 odst. 2 písm. a) TOPO, anebo podle § 8 odst. 2 písm. b) TOPO. To platí i za situace, má-li být právnická osoba spolupachatelem nebo účastníkem na trestném činu jiné osoby. Vždy je však třeba primárně zjistit, zda a jakého trestného činu se svým jednáním dopustila fyzická osoba uvedená v § 8 odst. 1 TOPO, a až na základě těchto zjištění případně dovozovat trestní odpovědnost právnické osoby.
S účinností od 1. 12. 2016 došlo novelou zákona č. 418/2011 Sb. provedenou zákonem č. 183/2016 Sb. k vypuštění znaku „jménem“ jako tzv. definičního znaku formální přičitatelnosti (vedle znaků „v zájmu“ a „v rámci činnosti“), a jeho další užívání po tomto datu je z důvodu zásady nullum crimen sine lege vyloučeno. Podle § 2 odst. 1 TrZ se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle § 1 odst. 2 TOPO se v případě, že zákon č. 418/2011 Sb. nestanoví jinak, použije trestní zákoník. Pro pachatele (právnickou osobu) bude nepochybně nejpříznivější, jestliže se po porovnání souborů v úvahu přicházejících trestněprávních norem dospěje k závěru, že by jeho čin nenaplňoval znaky žádného trestného činu a nepřicházelo by v úvahu ani postoupení k mimosoudnímu vyřízení z důvodu, že skutek by mohl být příslušným orgánem posouzen jako správní delikt. Proto i pokud by byl předmětný trestný čin spáchán právnickou osobou před účinností zákona č. 183/2016 Sb., je třeba vždy vycházet ze zásady „nullum crimen sine lege“, podle níž nelze za trestný čin považovat jednání, které není trestné podle zákona účinného v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Proto pokud aktuální a účinné znění zákona č. 418/2011 Sb. nepovažuje ve vztahu k právnické osobě za trestný čin protiprávní čin spáchaný „jménem“ právnické osoby, nelze již od tohoto znaku trestní odpovědnost právnické osoby odvozovat.
Užití výrazu „jménem“ (zde však ve zcela jiném smyslu) nadále přichází v úvahu v situacích, kdy fyzickou osobou, jejíž jednání je právnické osobě přičítáno, je osoba uvedená v § 8 odst. 1 písm. a) TOPO (srov. tam uvedenou dikci „která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat“).
Vzhledem k tomu, že právnické osobě se přičítá také jednání osoby, která není trestně odpovědná [srov. § 8 odst. 4 písm. d) TOPO], není podstatné pro rozhodování, zda jednající osoba splňuje požadavky kladené na trestně odpovědný subjekt. Není ani rozhodné, zda byla zjištěna konkrétní fyzická osoba, která jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 TOPO. Právnická osoba totiž trestně odpovídá jako zcela samostatný subjekt za podmínek stanovených v § 8 TOPO. V případě trestní odpovědnosti jak právnické osoby, tak i některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO, se uplatní samostatná souběžná trestní odpovědnost obou těchto subjektů, kdy každý odpovídá za celý způsobený následek. Zde nejde o spolupachatelství s ohledem na povahu přičitatelnosti vymezené v § 8 odst. 2 TOPO, neboť se v takovém případě nejedná o úmyslné společné jednání ve smyslu § 23 TrZ, neboť právě jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO se přímo přičítá trestně odpovědné právnické osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1199/2015). Spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 3 věty druhé TOPO by naopak nebylo vyloučeno za situace, pokud by se na trestné činnosti právnické osoby podílela úmyslným společným jednáním osoba stojící mimo výčet osob uvedený v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO. V důsledku konceptu tzv. přičitatelnosti také nebude možné dovozovat naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ v případech souběžného pachatelství právnické osoby a více fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO, jejichž jednání je této právnické osobě přičítáno podle § 8 odst. 2 písm. a) nebo b) TOPO (tento závěr se uplatní jak ve vztahu k dotčené právnické osobě, tak ve vztahu k fyzickým osobám).
Zatímco tedy § 8 odst. 1 TOPO představuje formální podmínku (korektiv) vytýkatelnosti, dikci § 8 odst. 2 TOPO lze chápat jako vyjádření materiální podmínky vytýkatelnosti (vytýkatelnost stricto sensu). Přičitatelnost trestného činu právnické osobě v podmínkách § 8 odst. 2 TOPO představuje zvláštní subjektivní odpovědnost právnické osoby navazující na zavinění osoby fyzické, avšak v principu odlišné od klasického pojetí zavinění. Teorie trestního práva zde s pojetím zavinění právnické osoby pracuje poněkud odlišně než soukromoprávní doktrína, neboť ta se zaměřuje především na otázku vůle a jejího projevu, přičemž problematice zavinění nemusí věnovat tolik pozornosti, neboť z povahy právnické osoby plyne, že tato vlastní vůli netvoří a – jak již bylo shora uvedeno – není tedy ani schopna jednat zaviněně (v tomto smyslu za ni jednají osoby fyzické). Proto také platí, že právnická osoba je deliktně odpovědná za jednání osob vymezených v § 167 ObčZ, přičemž zavinění těchto osob (stejně jako jejich jednání) je zaviněním přičteným právnické osobě.
V rámci pojetí trestní odpovědnosti právnických osob založené na přičitatelnosti ve smyslu § 8 odst. 1, 2 TOPO lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu, jestliže trestný čin byl spáchán na podkladě jednání spočívajícího v protiprávním činu, konkrétně rozhodnutí či jeho provedení, schválení nebo pokynu jejích orgánů nebo jiných osob oprávněných za právnickou osobu jednat či ovládajících osob, nebo proto, že její orgány nebo jiné odpovědné osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle zákona nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných jednajících osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Jinak řečeno, koncepce § 8 TOPO je založena na tom, že jednání fyzické osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO se právnické osobě přičítá přímo, a to proto, že se jí takto přičítá i zavinění této fyzické osoby (zejména tam, kde je možné spáchat trestný čin úmyslně i z nedbalosti).
Správné pojetí a vyjádření konceptu tzv. přičitatelnosti nabývá na významu v případech tzv. souběžného trestního stíhání (tzv. souběžného pachatelství) právnické osoby a fyzické osoby, jejíž jednání je této právnické osobě přičítáno (vytýkáno) ve smyslu § 8 odst. 1, 2 TOPO. Zejména v těchto případech totiž vznikají v praxi orgánů činných v trestním řízení problémy z hlediska správného koncipování popisu skutku (tzv. skutkové věty) obviněné právnické osoby nejen v usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i v případě meritorních rozhodnutí soudců a státních zástupců. Tyto problémy se pak mohou ukázat jako zcela zásadní z hlediska požadavku spravedlivého procesu, zvláště pak zásady zákonnosti trestního stíhání, zásady obžalovací a požadavku na respektování práv obhajoby. Lze mít za to, že v případech tzv. souběžného pachatelství fyzické a právnické osoby sice není jediný (společný) popis skutku vyloučen, avšak musí být koncipován tak, aby z něho bylo zřejmé, že v úvahu přicházejícího jednání se měly dopustit dvě z hlediska základů trestní odpovědnosti zcela odlišné (a tudíž nezaměnitelné) individuality (dva zcela odlišné subjekty trestného činu), a to fyzická osoba například v postavení statutárního orgánu osoby právnické, nikoli však ve spolupachatelství podle § 23 TrZ, respektive § 9 odst. 3 TOPO.
Pokud jde o vztah obviněné osoby fyzické a obviněné osoby právnické, musí být v popisu skutku vyjádřeny všechny náležitosti vyžadované zákonem a soudní judikaturou, a to včetně dostatečného vyjádření formálních i materiálních podmínek přičitatelnosti ve smyslu § 8 odst. 1, 2 TOPO. Totéž pak platí, pokud jde o popis způsobeného následku. V těchto případech je třeba odmítnout uvedení jediného, společně způsobeného následku. Z hlediska zvoleného způsobu vyjádření je žádoucí v úvahu přicházející následek dostatečně zřetelně přiřadit zvlášť obviněné právnické osobě a zvlášť obviněné fyzické osobě, jejíž jednání je této právnické osobě přičítáno.
Z těchto ryze pragmatických důvodů (v případě usnesení o zahájení trestního stíhání typicky například i proto, že v budoucnu může být o každém z těchto skutků meritorně rozhodováno zcela odlišným způsobem), je proto žádoucí v případech tzv. souběžného pachatelství preferovat dva samostatné popisy skutků koncipované způsobem umožňujícím spolehlivé přiřazení každého z těchto popisů té které obviněné fyzické či právnické osobě, a to alespoň v těch případech, v nichž se nejedná o popisy extrémně rozsáhlé či komplikované (jak tomu v praxi bývá například u rozsáhlých daňových podvodů vyznačujících se řetězovými obchody s větším počtem pachatelů a participujících subjektů).
V případě fyzické osoby v postavení zaměstnance právnické osoby je ve vztahu k trestnímu právu přiměřeně využitelná i judikatura správních soudů. Podle ní je pro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná za spáchání správního deliktu v souvislosti s jednáním jejího zaměstnance (případně člena nebo statutárního orgánu), podstatné, zda k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby, tedy zda při činnosti, jíž byl způsoben protiprávní stav, zaměstnanec sledoval zejména z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. Pokud tomu tak nebylo, právnická osoba nemůže být za excesivní jednání svého zaměstnance odpovědná.
Trestná činnost právnické osoby může být spáchána nejen v podobě pachatelství (§ 9 odst. 1 TOPO), ale i ve formě trestné součinnosti, tedy nepřímého pachatelství (§ 9 odst. 2 TOPO), spolupachatelství (§ 9 odst. 3 věta druhá TOPO) i účastenství v užším smyslu (§ 24 TrZ ve spojení s § 1 odst. 2 TOPO). V případě účastenství v užším smyslu se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele (§ 24 odst. 2 TrZ). Je-li účastníkem na trestném činu jiné osoby právnická osoba, lze jí účast přičítat pouze za splnění formálních i materiálních podmínek přičitatelnosti podle § 8 odst. 1 a 2 TOPO.
Trestným činem spáchaným právnickou osobou je taktéž protiprávní čin spáchaný tím, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby a jestliže jí ho lze přičíst podle § 8 odst. 2 TOPO. Nejedná se o osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) a b) TOPO, i kdyby tyto osoby vykonávaly rozhodující vliv na řízení příslušné právnické osoby. Je třeba zdůraznit, že dané ustanovení míří na jednání fyzických nebo právnických osob stojících vně dané právnické osoby, které přímo nebo zprostředkovaně vykonávají rozhodující vliv na tuto právnickou osobu. V praxi se může jednat o skutečného majitele právnické osoby, který ji sice řídí, ale formálně mu právnická osoba nepatří. Může se ale jednat též o fyzickou osobu, která sice nemá formální postavení v právnické osobě, ale z důvodu úzkého osobního vztahu k členům statutárního orgánu nebo většinovému společníku či akcionáři obchodní korporace fakticky takovou obchodní korporaci řídí, byť stojí vně této právnické osoby. Proto se někdy tato osoba označuje jako tzv. faktický vedoucí.
V této souvislosti je třeba zmínit, že pokud jde o osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až c) TOPO, v praxi často dochází k nedovolenému směšování těchto kategorií ve vztahu k jedné a téže fyzické osobě, jejíž jednání je přičítáno právnické osobě. Tak například je-li touto osobou člen statutárního orgánu právnické osoby [§ 8 odst. 1 písm. a) TOPO], je o něm (současně) tvrzeno, že u obviněné právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost [§ 8 odst. 1 písm. b) TOPO] nebo že je tzv. faktickým vedoucim právnické osoby [§ 8 odst. 1 písm. c) TOPO]. Tento postup není správný.
Zásada, že z hlediska trestní odpovědnosti představují právnická osoba a osoba fyzická, jejíž jednání lze právnické osobě přičítat, samostatné subjekty (§ 9 odst. 3 TOPO), platí nejen při vyvozování trestní odpovědnosti, ale i při jejím zániku, například v důsledku účinné lítosti nebo promlčení. Jestliže tedy došlo k zániku trestní odpovědnosti fyzické osoby, jejíž jednání bylo právnické osobě přičítáno, neznamená to, že by bez dalšího došlo i k zániku trestní odpovědnosti právnické osoby. Objektivní nemožnost splnit podmínky účinné lítosti (typicky například v podobě nedostatku finančních prostředků) nemůže mít vliv na závěr o trestní odpovědnosti.