Postupem historického vývoje se měnil způsob trestání i funkce trestu. Jednotlivé funkce se postupně rozšiřovaly o různá hlediska. V charakteru sankcí i v četnosti jejich udělování se začala projevovat humanizace.
Obdobný vývoj zažilo trestání i v českých zemích. Posledním typicky absolutistickým zákoníkem byl trestní zákoník z roku 1768 vydaný císařovnou Marií Terezií – Constitutio Criminalis Theresiana. Ten zachovával charakter trestu jako odplatu za trestný čin. Trest, především svou krutostí, plnil zejména odstrašující funkci. Změnu a obrat k humanizaci přinesl v roce 1787 císař Josef II., který vydal nový trestní zákon nesoucí název Všeobecný zákoník o zločinech a jejich trestání.
Další následný vývoj vedl zcela k opouštění čistě odplatné funkce trestu a dostaly se do popředí smíšené teorie trestání. Dalším významným trestním předpisem byl zákon č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, který ale ještě neobsahoval žádné ustanovení, které by se týkalo účelu trestu. Vývoj účelu trestu tedy vedl v českých zemích k zavedení smíšené teorie trestání.
I smíšená forma ale měla různé podoby. Zákonem č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v jeho původním znění, bylo zavedeno ustanovení o účelu trestu. Konkrétně § 17 odst. 1 stanovil účel trestu takto „… zneškodnit nepřátele pracujícího lidu, zabránit pachateli v dalším páchání trestných činů a vychovávat ho k tomu, aby dodržoval pravidla socialistického soužití, působit výchovně na ostatní členy společnosti“. Po zrušení tohoto zákona byl účel trestu formulován v § 23 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zakona, v jeho původním znění. Toto ustanovení konstatovalo, že „… účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti“. Jak již ale bylo uvedeno, v době komunismu plnil trest kromě veřejně aprobovaných funkcí také další funkce, kterými bylo zastrašování a kontrola obyvatel (nepřátel pracujícího lidu). Takový účel by v demokratickém a právním státu trest mít neměl.
Po změně režimu bylo v § 23 odst. 1 vypuštěno slovo pracující člověk a ustanovení znělo následovně: „… účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti“. Pojetí účelu trestu podle § 23 tr. zák. tak nadále vykazovalo rysy smíšené teorie. Účel trestu byl koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, přičemž spolu vytvářely jeden celek.
V trestním zákoníku bychom po výslovném vymezení účelu trestu pátrali bezvýsledně. Zákonodárce jej totiž do zákona nevložil. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená nějaké negativní následky nebo to, že by se pojetí účelu trestu změnilo. To dovozuje i Chmelík, který konstatuje, že „… účel nebo také cíl trestních sankcí, přestože není výslovně vyjádřen v trestním zákoníku, se v zásadě nijak nemění“.
Někteří autoři považují v současné moderní společnosti výslovné stanovování účelu trestu v zákoně za nezvyklé a neobvyklé. Úvahy nad účelem trestu jsou výsadou právní vědy a ta by neměla být omezena pozitivněprávní úpravou. Navíc jen zřídkakdy se právní úpravě podaří účel trestu plnohodnotně postihnout. Faktem také je, že právní úprava nemůže tak pružně reflektovat změny a vývoj názorů, které k tomuto problému vyvstanou. Na druhou stranu se domnívám, že již drahnou dobu je účel trestu neměnný, a na základě jeho současného dovození trestněprávní naukou lze konstatovat, že se na jeho konstrukci v posledních minimálně dvaceti letech nic podstatného nezměnilo. Rovněž, což jsem již na začátku popsala v úvodu článku, považuji za nezbytné, aby rozhodovací praxe měla účel trestu při ukládání trestů vždy na paměti, a nejlepší způsob, jak toho docílit, je ho mít neustále tzv. na očích. Sice v trestním zákoníku máme promítnuty obecné zásady trestání, které jsou, na rozdíl od proklamativního účelu trestu, přímo aplikovatelné na konkrétní případy, nicméně jsem toho názoru, že něco tak esenciálního, jako je stanovení účelu trestu, si zaslouží své zákonné ustanovení. Nerada bych byla přehnaně optimistická, proto je mi zřejmé, že při rozhodování o trestu všichni soudci vždy nepřihlíží ke všem zásadám trestání, které jsou v trestním zákoníku explicitně vyjádřeny. Domnívám se však, že kdyby byl účel trestu, jakožto určitý základní postulát, vtělen do trestního zákoníku, mohlo by to přispět k lepšímu rozhodování o trestech. Pro soudce by nemuselo být přítěží zohlednit jedno ustanovení o účelu trestu oproti několika ustanovením se základními zásadami trestání.
Současná česká právní teorie je v názoru na účel trestu poměrně jednotná. Lze za něj považovat ochranu společnosti před pachatelem trestného činu, zabránění pachateli v další trestné činnosti, jeho převychování tak, aby vedl řádný život, a generálně preventivní účinek.
Hejda k tomuto uvádí, že v samotném účelu trestu, který má plnit represivní, výchovnou a preventivní funkci, je možné vysledovat i základní funkce trestního práva. Kratochvíl spatřuje funkci trestu v ochraně společnosti a ta má být realizována prostřednictvím individuální represe, individuální prevence a generální prevence. Lata navíc od výše uvedených a oficiálně uznávaných funkcí, vyjmenovává další – uspokojení poškozeného a společnosti po pomstě nebo kontrolu sociálně marginalizovaný́ch vrstev.
Podle Černíkové spočívá klasické pojetí funkcí trestu v pěti elementárních funkcích. Jimi jsou: odplatná funkce, odstrašení (individuální a generální prevence), rehabilitační funkce, eliminační funkce, restituční funkce.
1. Ochranná funkce trestu
Základním účelem trestu je ochrana společnosti před trestnými činy a jejich pachateli, což je odrazem základní funkce trestního práva jako celku. Smyslem existence a aplikace trestních norem je zejména to, aby vůbec nebyly páchány trestné činy, nebo alespoň aby byly páchány v co nejmenší míře. Tedy smyslem samotného trestního práva je právě ochranná funkce. Tato funkce je realizována prostřednictvím individuální represe, individuální prevence a generální prevence. Není však možné trest vnímat jako nástroj pro řešení jiných společenských problémů nebo jako prostředek společenských přeměn.
Trestní právo (rovněž tak tresty) svou ochrannou funkci splňuje i v případě, kdy ke spáchání trestného činu zatím nedošlo. Smyslem ochranné funkce trestu je ochrana společnosti před trestnou činností i významné přispění k udržení kriminality v určitých hranicích a dle možností jejímu postupnému omezování.
2. Preventivní funkce trestu
Tuto funkci lze označit za primární funkci trestání, to z hlediska zásady jednoty trestní prevence a represe. Zahrnuje v sobě jak individuální, tak generální prevenci. Individuální prevencí lze rozumět „[…] ovlivňování kladných stránek osobnosti odsouzeného pozitivními metodami, které aktivizují odsouzeného k aktivní spolupráci při své vlastní nápravě“. Generální prevenci lze chápat jako hrozbu trestem a upevňování důvěry společnosti v trestní právo tím, že tresty jsou ukládány v těch případech, kde je to neodvratně třeba. „Trestní zákoník vychází z jednoty individuální a generální prevence, přičemž obě složky se vzájemně ovlivňují. Pokud by generální prevence, opřená o odstrašení přísnou represí, byla prostředkem individuální prevence, šlo by již o nepřípustné tzv. exemplární potrestání.“ Jednota individuální a generální prevence pramení ze zásady individualizace trestu. Je nezbytné, aby intenzita trestu odrážela speciálně preventivní funkci, nesmí proto být ukládány neúměrně přísné tresty v zájmu maximálního efektu generální prevence.
K této problematice se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu z 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97, kde uvedl, že „[...] generální prevence, která vychází z prevence individuální, má zajistit ochranný efekt ve vztahu k ostatním potenciálním pachatelům – platná právní úprava tak výslovně zdůrazňuje závislost generální prevence na prevenci individuální – a dále že individuální prevence je chápána jako nástroj generální prevence. Uvedený poměr individuální a generální prevence nelze obracet. Pokud by se tak stalo, byla by narušena jednota, respektive vyváženost prevence a represe a generální prevence, opřená především o odstrašení přísnou represí, by se stala prostředkem prevence individuální. Povýšení momentu trestní represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární trestání, které je v rozporu s § 23 TrZ.“ V tomto případě nikterak nevadí, že daný judikát se vztahuje ke staré právní úpravě, protože, jak již bylo uvedeno výše, účel trestu se s účinností trestního zákoníku nezměnil.
Z teorie odstrašení vyplývá, že pokud chceme při ukládání trestu dosáhnout jeho větší účinnosti, tak je potřeba přihlížet více k pachateli než ke škodlivosti trestného činu, který jím byl spáchán. Trest by mělo doprovázet odejmutí všech výhod, které trestným činem jeho pachatel nabyl. Jak ale plyne z výzkumů, nespočívá preventivní funkce trestu v jeho tvrdosti, ale především v jeho neodvratnosti a taktéž v jeho včasnosti a spravedlnosti.
3. Represivní funkce trestu
Tato funkce nastupuje až ve chvílích, kdy ke spáchání trestného činu došlo, jedná se o sekundární funkci. Pokud se v podmínkách České republiky hovoří o represivní funkci trestu, pak je tím myšlena individuální represe. Individuální represí má být zabráněno „[...] odsouzenému v páchání další trestné činnosti použitím metod negativní povahy zejména technicky a fyzicky (zákazy, restrikce, donucení)“. U této funkce se uplatní zásada pomocné úlohy trestní represe. Zásadu pomocné úlohy trestní represe lze vyložit tak, že represi je nezbytné použít pouze v takové míře, která bude ještě směřovat k dosažení účelu trestu, to za současného zohlednění nebezpečnosti činu pro společnost a jednotlivce v ní žijící a při hodnocení jeho pachatele.
4. Výchovná funkce trestu
Výchovná funkce je neoddělitelně spojena s prevencí a represí, proto ve většině případů není uváděna samostatně. Jde o terciární funkci trestání. Veskrze se však jedná o poměrně problematickou složku trestu.
Prostředkem výchovy pachatele může být opatření, kterým je přímo sledován výchovný cíl – takovým opatřením může například být podmíněné zastavení trestního stíhání, upuštění od potrestání nebo podmíněné odsouzení či podmíněné odsouzení s dohledem; může se ale také jednat například o převýchovu pachatele v rámci výkonu trestu odnětí svobody.
Představa, že je možné každého odsouzeného vychovat k vedení řádného života, je značně idealistická. Už pouhý pojem převýchova je silně zatížený komunistickou ideologií. Přesnějším označením by mohl být pojem resocializace či náprava.
Cílem rehabilitační neboli výchovné funkce je poskytnutí odborného zacházení, díky kterému bude možné zjistit, „[...] které osobnostní vlastnosti i vlastnosti chování v interakci se sociálním prostředím participovaly na trestné činnosti. Od tohoto poznání se pak odvíjí cíl korektivního procesu, motivace pachatele a způsob vedení tohoto procesu, aby došlo k nápravě, korekci penitencii – ke společensky žádoucímu chování.“
Výchovná funkce trestů ale neposkytuje očekávané výsledky. Největší problém dosáhnout pozitivních výchovných účinků je ve vztahu k trestu odnětí svobody. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je totiž často významným kriminogenním faktorem. Poměrně rozsáhlou část pachatelů tak představují recidivisté.
5. Jednota preventivní, výchovné a represivní funkce trestu
Sankce, které se pachatelům ukládají, by měly dosáhnout rovnováhy a vyváženosti mezi preventivní, výchovnou a represivní funkcí. Jednotlivé funkce by měly tvořit jednotu a měly by se vzájemně doplňovat a podmiňovat. Tomu odpovídá i usnesení pléna Nejvyššího soudu ČSSR z 1. 4. 1965, sp. zn. Pls 1/65, kde se konstatuje, že „… hlediska uvedená v § 23 tr. zák. o účelu trestu tvoří jednotu, tzn., že se musí vzájemně doplňovat a podmiňovat. Závěr soudu o možnosti nápravy pachatele musí být vždy v plném souladu s ochranou, kterou soud uloženým trestem poskytuje zájmům společnosti, státu a občanům před útoky pachatelů trestných činů, a výchovným působením na ostatní členy společnosti. Je zásadně vyloučeno, aby soud otázku možnosti nápravy pachatele řešil jen z hlediska jeho osoby nebo docela jen z hlediska některé skutečnosti, svědčící v jeho prospěch, a ostatní hlediska stanovená v § 23 tr. zák. přehlížel, popř. jejich význam záměrně snižoval.“
V podobném smyslu se k účelu trestu vyjádřil také Ústavní soud v usnesení z 15. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 243/03, kde uvedl, že „… účelem trestu ve smyslu § 23 tr. zák. je skloubení cílů obecných (ochrana společnosti) a cílů individuálních, jež se promítají ve vztahu k osobě pachatele. Trest zahrnuje jak nesporný prvek represe, tak i moment výchovný, respektive preventivní. Smyslem a účelem jak trestu samého, tak i jeho druhu a výměry, je dosáhnout vyváženosti obou cílů, byť prvek represe ve vztahu k zájmům společnosti chránit sebe samu před pachateli trestných činů je i s ohledem na společenskou nebezpečnost těchto trestných činů hlediskem zásadním.“
Dle již zmiňovaného nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 463/97 je pak „… účel trestu, vymezený́ v § 23 tr. zák., [...] koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba chápat v každém individuálním případě vyváženě, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální.“
6. Restituční funkce trestu
Restituční teorie klade důraz na náhradu škod vzniklé oběti trestného činu a na odstraňování následků trestného činu. Podle této teorie by účelem trestu mělo být obnovení rovnováhy ve společnosti, kterou narušilo spáchání trestného činu. Restituční teorie tak dala podnět ke znovu uplatňování institutů, jako je náprava, lítost, omluva nebo odpuštění.
V českém trestním právu se tato funkce projevuje zejména v případě odklonů v trestním řízení, kterými jsou podmíněné zastavení trestního stíhání nebo narovnání. Takováto opatření by měla vést zejména k odčiněné způsobeného příkoří a k náhradě způsobené škody, ale také k usmíření mezi obětí a pachatelem. Jejich smyslem je dobrovolným a sociálně konstruktivním konáním pachatele obnovit systém chráněných hodnot, k jehož narušení došlo trestným činem.
Zastánci restorativních teorií předpokládají, že tímto přístupem k trestání lze efektivněji kontrolovat kriminalitu, odpovědněji zpětně začlenit pachatele do společnosti i lépe vyléčit traumata obětí. Díky nim je také možné šetřit náklady, které mohou docílit konstruktivnějších projektů zahrnujících prevenci před zločinem.
7. Další funkce trestu
Kromě oficiálně uznávaných funkcí plní trest ještě další funkce. Jednou z nich je skutečnost, že trest slouží k uspokojení touhy společnosti i poškozeného po pomstě. Přestože by se mohlo jevit, že odplatný účel trestu je již plně překonán a tento účel je nahrazen rozumnějším cílem, tak „[…] i dnes prvky odplaty nalézáme v pojetí trestu jako ‚spravedlivé odměny‘ jako oprávněné reakce společnosti na trestnou činnost“. V lidské přirozenosti je nenávist ke zločincům a touha po pomstě hluboce zakořeněna. Trestnímu právu pak lze porozumět tak, že jeho úkolem je vyjádřit tyto pocity v regulované podobě.
Novotný k tomu uvádí, že trest nemůže dosáhnout svého cíle a ve své podstatě ani není trestem, pokud v něm absentují odplatné momenty. Solnař k tomu obdobně dodává, že trest má působit předně tím, že způsobí určitou újmu. Tato odplata ale není účelem trestu, pouze prostředkem k jeho dosažení. Především v posledních několika letech prožívá retributivní funkce trestu určitý comeback.
Další nedeklarovanou funkcí trestu je dle Laty snaha o kontrolu sociálně marginalizovaných vrstev. Zdůrazňuje, že toto tvrzení by se nemělo hned odmítat jako absurdní, neboť „… jakkoli je nynější veřejnost k podobnému omezování svobody velmi ostražitá, je nutno připustit, že orgány činné v trestním řízení jsou poměrně úspěšné při vyšetřování obecné kriminality a stíhání osob stojících na okraji společnosti, zatímco vyšetřování rozsáhlé hospodářské trestné činnosti tzv. bílých límečků, která nezřídka zasahuje i do politických sfér, je velmi komplikované a pro řadu vlivných osob nežádoucí. Snaha po efektivnějším postihu této mimořádně závažné trestné činnosti (například zavedením trestní odpovědnosti právnických osob) často naráží na neochotu politických špiček.“
Jako další nedeklarovanou funkci sankcionování lze uvést snahu hospodářského a jiného využití odsouzených. Nejedná se o to, že by stát na odsouzených nějak profitoval, ale jistou ekonomickou funkci trestu lze vypozorovat u alternativních trestů. Ty totiž umožňují dosažení preventivní, výchovné a represivní funkce při vynaložení nižších nákladů.