Trestní řád přiznává poškozenému v § 163 oprávnění udělit souhlas s trestním stíháním v případě taxativně vypočtených deliktů. Tento institut byl do českého právního řádu zaveden zákonem č. 178/1990 Sb., který znovelizoval trestní řád. Před účinností této změny měly orgány činné v trestním řízení povinnost stíhat veškeré trestné činy, o nichž se dozvěděly. Můžeme tedy říct, že se zásada oficiality uplatnila vůči všem trestným činům a stanovisko poškozeného nebylo v tomto směru relevantní.² Domnívám se, že tato právní úprava nebyla vhodná, neboť poškozený by měl mít možnost v některých výjimečných případech ovlivnit, zda k trestnímu stíhání dojde.

Lze tedy shrnout, že zákonodárce v případě institutu souhlasu poškozeného s trestním stíháním upřednostnil vazby mezi poškozeným a obviněným před nutností stíhat veškeré trestné činy.³ Trestní řád nově zohlednil skutečnost, že trestní postih může mít také negativní dopad na samotného poškozeného.⁴ Dle mého názoru jsou to právě případné negativní dopady, které poškozeného přesvědčí, že neudělí orgánu činnému v trestním řízení souhlas k trestnímu stíhání obviněného. Mezi tyto negativní dopady lze zařadit zejména nedostatek financí v rodinném rozpočtu vzniklý v důsledku výkonu trestu odsouzeného či vznik citové újmy na straně poškozeného.

Z důvodové zprávy vyplývá, že zákonodárce zamýšlel tento institut vztáhnout na trestné činy proti zdraví, majetku a cti. Výseč těchto deliktů odpovídala okruhu přestupků, jež měly být podle nového přestupkového zákona stíhány pouze na návrh poškozeného.⁵ Dle mého názoru mohl tento krok vést k posílení principu, že trestní stíhání má být prostředkem ultima ratio. Trestní řízení by se od přestupkového odlišovalo zejména tím, že by se v rámci něj stíhaly skutečně ty nejzávažnější delikty.

Souhlas s trestním stíháním bývá kritizován zejména kvůli požadavku příbuzenského poměru mezi poškozeným a obviněným. Někdy se zpochybňuje též výčet trestných činů v § 163 TrŘ,⁶ a to z důvodu jeho nekoncepčnosti, nesystematičnosti a neprovázanosti. V uvedeném okruhu lze totiž nalézt i poměrně závažné trestné činy s vysokým stupněm nebezpečnosti pro společnost, ale naopak některé méně společensky škodlivé činy zde chybí.⁷ Například trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 TrZ⁸ je dle mého názoru mnohem závažnější než trestný čin poškození cizí věci podle § 228 TrZ.⁹ Myslím si, že legalizace výnosů z trestné činnosti by v daném výčtu neměla být uvedena, neboť zde převládá zájem celé společnosti na potírání této trestné činnosti před zájmem jednotlivce. Naopak de lege ferenda pokládám za vhodné, že by ve výčtu mohl být uveden i trestný čin rvačky podle § 158 odst. 1 TrZ či pomluvy podle § 184 odst. 1 TrZ․ V uvedených dvou případech mohou dle mého názoru převládnout individuální zájmy poškozeného, a proto by bylo vhodné zvážit zakotvení těchto deliktů v § 163 TrŘ.

Lze tedy shrnout, že souhlas poškozeného by se měl uplatnit výhradně u méně závažných trestných činů, u nichž není třeba klást velký důraz na generální prevenci. Princip oficiality a legality je však třeba zachovat u závažných trestných činů, neboť je nutné je stíhat bez ohledu na stanovisko poškozeného.¹⁰⛘

Jak již bylo naznačeno výše, souhlas s trestním stíháním představuje výjimku ze zásady legality, respektive ze zásady oficiality.¹¹ Orgán činný v trestním řízení nemůže zahájit trestní stíhání, popřípadě v něm pokračovat, pokud nedisponuje souhlasem poškozeného. Z § 11 odst. 1 písm. l) TrŘ vyplývá, že nedostatek souhlasu je jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Tato nepřípustnost může přivodit odložení věci před samotným zahájením trestního stíhání¹² či zastavení trestního stíhání, jestliže již došlo k jeho zahájení.¹³ K zastavení nemusí dojít jen při projednání věci v prvním stupni, ale též v řízení o opravných prostředcích. Pokud odvolací soud dospěje k závěru, že souhlas udělen nebyl, zruší napadené rozhodnutí.¹⁴ Vedení trestního stíhání i přes jeho nepřípustnost představuje též důvod pro podání dovolání.¹⁵ Trestní řád však obviněnému ponechává právo trvat na projednání věci. Toto oprávnění však musí využít do tří dnů od okamžiku doručení usnesení o zastavení trestního stíhání.¹⁶ Domnívám se, že motivem pro výkon tohoto práva může být snaha obviněného očistit své jméno a dosáhnout vydání zprošťujícího rozsudku. Výhodu pro obviněného, který uplatní své oprávnění, lze spatřovat v tom, že mu soud nemůže uložit trest.¹⁷

Je ovšem nutné zdůraznit, že v případě získání souhlasu ukládá zákon orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat ex offo. Přivolení poškozeného ovšem nezasahuje do obžalovací zásady.¹⁸ Stíhat obviněného před soudem lze i v tomto případě pouze na základě obžaloby, návrhu na potrestání či schválení dohody o vině a trestu, který podá státní zástupce.¹⁹ Dle mého soudu není namístě, aby poškozený v České republice zastupoval veřejnou žalobu před soudem. Tuto povinnost považuji za nutné ponechat státnímu zástupci, který disponuje právním vzděláním a dostatečnou průpravou.

Souhlas s trestním stíháním lze označit za procesní institut. Od něj však musíme odlišovat svolení poškozeného podle § 30 TrZ. Jedná se o okolnost vylučující protiprávnost, která způsobí, že čin není trestný již v okamžiku jeho dokonání. Můžeme říct, že jde o institut hmotného práva, který se uplatní v případě neurčitého počtu trestných činů. Souhlas s trestním stíháním připadá v úvahu pouze u taxativně vypočtených deliktů a nemá vliv na trestnost činu. Lze ho udělit až poté, co pachatel trestný čin spáchal. Podmínkou pro aplikaci ustanovení o svolení poškozeného není existence zvláštního vztahu mezi poškozeným a obviněným.²⁰

Základní podstata souhlasu s trestním stíháním spočívá v tom, že v případě taxativně vypočtených trestných deliktů lze trestní stíhání zahájit, popřípadě v něm pokračovat, pouze tehdy, jestliže poškozený udělí souhlas. Souhlas s trestním stíháním lze vnímat též jako jednu z procesních podmínek.²¹ Nejedná se však o důkaz, a proto není třeba ho v průběhu řízení provést.²²

Poškozený své přivolení musí vyjádřit určitým a srozumitelným způsobem a adresovat ho orgánu činnému v trestním řízení. Trestní řád nepřipouští implicitní souhlas.²³ Pouhou žádost o zastavení trestního stíhání nelze posoudit jako dostačující.²⁴ Souhlas s trestním stíháním podle § 163 TrŘ je zapotřebí též u poškozeného, jenž je starší 15 let, a z důvodu svého věku zatím nenabyl plné svéprávnosti.²⁵ Právní úpravu v § 163 TrŘ lze užít také tehdy, jestliže v průběhu vyšetřování vztah mezi poškozeným a obviněným již neexistoval.²⁶ Poškodí-li pachatel svým činem více osob, postačí souhlas pouze jedné z nich. Uvedené může mít význam například pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 TrZ, neboť postavení poškozeného lze přiznat všem, kteří v daném obydlí oprávněně bydlí.²⁷ Zároveň je nutné zmínit, že souhlas se vztahuje ke konkrétnímu trestnému činu a v případě změny právní kvalifikace v průběhu⛘řízení musí orgán činný v trestním řízení získat přivolení znovu.²⁸

Jestliže poškozený dovršil 15 let, ale nepřekročil 18. rok svého věku, bude jeho právo vykonávat zákonný zástupce.²⁹ Jeho procesní akt však podléhá schválení ze strany soudu.³⁰ Spáchal-li však rodič trestný čin vůči svému nezletilému dítěti, soud jmenuje dítěti pro tento účel opatrovníka a posléze schválí daný procesní úkon.³¹

Právo udělit souhlas je výlučně vázáno na poškozeného a nepřechází na jeho právního nástupce.³² Smrtí poškozeného zaniká specifický vztah mezi ním a obviněným, a proto se tato právní úprava po jeho smrti neužije.³³ Přechod tohoto práva nelze vyvodit ani z postmortální ochrany osobnosti dle občanského zákoníku.³⁴

Dle mého názoru není vhodné, aby toto právo přecházelo na právního nástupce, neboť § 163 TrŘ se uplatňuje v případech, kdy lze očekávat citové vazby mezi poškozeným a obviněným. Uvedené ustanovení chrání poškozeného před možnými negativními důsledky, které mu mohou vzniknout v momentě odsouzení pachatele. Tyto následky však v případě právního nástupce buď nemusejí vůbec nastat, anebo nebudou natolik intenzivní, že by bylo zapotřebí mu uvedené oprávnění přiznat. Proto se domnívám, že by zde měl převládnout zájem státu na tom, aby byly stíhány veškeré trestné delikty.

Jestliže trestný čin spáchalo dítě mladší 15 let, bude v dané věci zcela bez významu, zda poškozený souhlas udělil, protože je zde dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. d) TrŘ. Orgánu činnému v trestním řízení vzniká povinnost zastavit dané řízení.³⁵

Právo udělit souhlas s trestním stíháním je ponecháno též poškozenému, který zároveň v dané kauze vystupuje jako spoluobviněný. Městský soud v Praze dovodil, že § 163 odst. 1 TrŘ můžeme chápat jako lex specialis vůči § 44 odst. 1 TrŘ. Zmíněné ustanovení vylučuje, aby práva poškozeného vykonával spoluobviněný.³⁶ Právní úprava v § 163 TrŘ poskytuje ochranu rodinným vztahům. Nelze ji tedy odepřít ani spoluobviněnému, jenž zároveň vystupuje v pozici poškozeného.³⁷ S uvedeným závěrem se ztotožňuji, neboť opačné řešení by odporovalo účelu této právní úpravy.

Dle mého názoru lze § 163 TrŘ rozdělit do tří okruhů. První okruh představují taxativně vypočtené delikty (například ublížení na zdraví podle § 146 TrZ, neposkytnutí pomoci podle § 150 TrZ, krádež podle § 205 TrZ, vydírání podle § 175 odst. 1 TrZ, podvod podle § 209 TrZ, poškození cizí věci podle § 228 TrZ), u nichž může poškozený udělit svůj souhlas tehdy, pokud by byl ten, vůči němuž se vede trestní stíhání, ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by poškozený mohl jako svědek odepřít svou výpověď. Jde tedy o případ, kdy má být trestní stíhání vedeno proti osobě, která je vůči poškozenému v příbuzenském poměru v pokolení přímém, je jeho sourozencem, osvojitelem, osvojencem, manželem, partnerem, druhem či jde o jiné osoby v rodinném či jiném obdobném poměru, jestliže by poškozený jejich újmu pociťoval jako svou vlastní.³⁸ Blízký vztah mezi osobami musí existovat v době, kdy se trestní řízení vede.³⁹

V případě jiné osoby má orgán činný v trestnim řízení za úkol pozorně šetřit intenzitu konkrétního vztahu mezi touto osobou a poškozeným. Dle mého názoru pouhá existence vztahu mezi poškozeným a obviněným automaticky nezakládá podmínku souhlasu poškozeného s trestním stíháním. V každém jednotlivém případě je proto namístě šetřit, zda obviněný způsobenou újmu pociťuje v dostatečné míře jako svou vlastní.⁴⁰ Tento pocit musí být vzájemný. Není tedy dostačující, že jedna osoba pociťuje újmu jako svou vlastní, pokud tomu u druhé osoby tak není.⁴¹ Pro vztah mezi obviněným a poškozeným bude typické sdílení společné domácnosti, společné finance k uspokojování základních potřeb či výchova nezletilých.⁴²⛘

V praxi tyto podmínky splňují například osoby vychovávané ve společné domácnosti, bratranci, snoubenci či osoby sešvagřené.⁴³ Naopak na roveň partnerských či rodinných vztahů nelze postavit vztah milenecký.⁴⁴ Z uvedeného vyplývá, že okruh oprávněných osob je vykládán spíše restriktivně. Matocha tento přístup považuje za správný, přestože se veřejnosti může jevit jako zastaralý a nadmíru rigidní.⁴⁵

Domnívám se, že orgány činné v trestním řízení by měly velmi důsledně zvažovat, zda lze toto oprávnění poškozenému přiznat. Dle mého názoru by měl být souhlas s trestním stíháním výjimečným institutem. Jeho nadužívání by dle mého soudu vedlo k oslabení jedné z hlavních funkcí trestního práva, a to k potlačení individuální a generální prevence.

Zvláštní úpravy pak požívá trestný čin znásilnění. Zde trestní řád vyžaduje souhlas, pokud byl ten, vůči němuž se vede trestní stíhání, v době spáchání trestního deliktu manželem, partnerem či druhem poškozeného. V tomto případě musí existovat specifický poměr buď v době, kdy se trestní stíhání vede, či v době spáchání deliktu.⁴⁶ Domnívám se, že zvláštní úprava v případě trestného činu znásilnění má v soudobém právním řádu nezpochybnitelné místo a je významná zejména pro poškozeného, jenž se stal obětí domácího násilí.

Jako poslední uvádí § 163 TrŘ trestný čin opilství. U něj zákon vyžaduje přivolení poškozeného v případech, kdy by čin jinak trestný vykazoval znaky skutkové podstaty některého z vyjmenovaných trestných činů. V případě, že došlo ke spáchání kvazideliktu znásilnění, musel specifický vztah mezi poškozeným a obviněným existovat alespoň v době dokonání trestného činu. U zbývajících kvazideliktů bude zapotřebí, aby zde tento specifický vztah existoval v době, kdy dochází k trestnímu stíhání.⁴⁷

Soudobá právní úprava neřeší situaci, kdy pachatel spáchá trestný čin uvedený v § 163 TrŘ v jednočinném souběhu s trestným činem, který v tomto ustanovení uveden není. Ze zákona totiž jednoznačně nevyplývá, zda orgány činné v trestním řízení mohou zahájit a pokračovat v trestním stíhání ex offo pro oba delikty. Jelínek dovozuje, že pro trestný čin uvedený v § 163 TrŘ bude muset příslušný orgán získat souhlas poškozeného. V případě druhého trestného činu se uplatní v plném rozsahu zásada oficiality. Jestliže soud odsoudí pachatele pouze za trestný čin, k jehož stíhání není třeba souhlasu, musí ve svém rozhodnutí zdůvodnit, proč skutek nekvalifikoval jako jednočinný souběh těchto dvou trestných činů. Toto řešení lze uplatnit také v případě více poškozených, jestliže pouze někteří z nich jsou způsobilí k udělení souhlasu.⁴⁸

V případě pokračování v trestném činu podle § 116 TrZ se uděluje souhlas s trestním stíháním ke každému dílčímu útoku. Pokud poškozený přivolení neudělí, dojde k zastavení trestního stíhání pro daný dílčí útok, respektive skutek,⁴⁹ podle § 172 odst. 1 TrŘ či k odložení podle § 159a odst. 2 TrŘ.⁵⁰

Orgány činné v trestním řízení se musí poškozeného výslovně dotázat, zda souhlas uděluje. Dle mého názoru je zapotřebí, aby orgány činné v trestním řízení plnily uvedenou povinnost co nejdůsledněji, neboť nelze očekávat, že veřejnost spolehlivě ví, u kterých deliktů je souhlasu třeba. Tento úkon musí orgány činné v trestním řízení učinit před zahájením trestního stíhání, během trestního stíhání co nejdříve poté, co vyjde najevo specifický vztah mezi poškozeným a obviněným,⁵¹ anebo případně co nejdříve po vzniku tohoto vztahu.⁵² Zákon nelze vykládat tak, že souhlas dán nebyl, jestliže žádný orgán činný v trestním řízení nevyzval k jeho udělení.⁵³

Pokud by se poškozený nevyjádřil ihned, bude mu poskytnuta přiměřená lhůta k provedení tohoto úkonu, přičemž tato lhůta může činit nejvýše 30 dní. Lhůta má prekluzivní charakter, a proto po jejím uplynutí nelze souhlas udělit. Zákon orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost poučit poškozeného o tomto postupu písemně. Dle mého názoru je nezbytné pachateli poskytnout dodatečnou možnost pro vyjádření, neboť následkem trestného činu nemusí být ve stavu, který by mu umožňoval dané přivolení udělit ihned.⛘

Pokud poškozený nepředloží svůj souhlas policejnímu orgánu či státnímu zástupci písemně, musí orgán činný v trestním řízení zaznamenat jeho ústní udělení do protokolu. Domnívám se, že ústní přivolení bude v praxi velmi časté, a to vzhledem k tomu, že laik zpravidla nebude mít jasnou představu o tom, jakým způsobem by měl uvedený souhlas sepsat. Zároveň se lze domnívat, že ústní udělení bude pro poškozeného tou nejjednodušší formou.

Souhlas poškozeného nemá charakter neodvolatelného úkonu, neboť zákon umožňuje jeho zpětvzetí. Poškozený tak může učinit do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Ustanovení § 163 odst. 2 TrŘ tedy nelze užít v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku. Pokud by i přesto poškozený vzal svůj souhlas zpět, půjde o nicotný akt.⁵⁴ Dle mého názoru poskytuje současná právní úprava poškozenému dostatečný prostor pro udělení souhlasu, a není tedy zapotřebí, aby mu bylo předmětné oprávnění ponecháno také v řízení o mimořádném opravném prostředku.

Jestliže poškozený odepře souhlas s trestním stíháním, nemůže ho znovu udělit, a to ani v případě, kdy by došlo k zániku příbuzenského poměru mezi osobami.⁵⁵ Lze tedy vyvodit, že dispoziční právo poškozeného se uplatí během celého trestního stíhání.⁵⁶ Soud ovšem nemá povinnost v průběhu procesu zjišťovat, zda souhlas trvá, popřípadě zda nebyl odvolán, jestliže se v rámci řízení neobjeví pochybnosti o jeho udělení.⁵⁷ Jestliže by poškozený vzal svůj souhlas zpět, musí trestní soud přezkoumat, zda skutek nelze posoudit jako jiný trestný čin, jenž není uveden v § 163 TrŘ. V případě změny právní kvalifikace je třeba poškozeného na tuto skutečnost upozornit.⁵⁸ Dle mého názoru lze vyvodit, že stát se tímto postupem snaží zabezpečit, aby k trestnímu stíhání došlo v co nejvíce případech, přičemž uvedený stav považuji za žádoucí.

Trestní řád ovšem stanoví výjimky, kdy souhlas nebude zapotřebí.⁵⁹ Tyto výluky reagují zejména na situace, kdy lze pochybovat o tom, že projevená vůle byla skutečně svobodná a vážně míněná. Uvedená právní úprava bude mít význam zejména pro případy domácího násilí.⁶⁰

Skutečnost, že zákonodárce stanoví tyto výluky, považuji za zásadní. Výjimky z tohoto institutu dle mého názoru zajistí ochranu těch vůbec nejzranitelnějších poškozených.

Souhlasu není třeba, jestliže je poškozený mladší 15 let. Tato výjimka zaniká v momentě, kdy poškozený dovrší 15. rok svého věku. Poté bude souhlas udělovat jeho zákonný zástupce.⁶¹ Pozitivně hodnotím skutečnost, že oprávnění nevzniká rovnou dětem, neboť z důvodu neukončeného vývoje nemusejí být schopny plně posoudit důsledky udělení souhlasu.

Jako další výluku zakotvuje zákonodárce případ, kdy poškozený není schopen souhlas udělit kvůli duševní chorobě či poruše, pro niž soud omezil jeho svéprávnost. Tento důvod nelze použít u poškozeného, který je partnerem. Uzavřít registrované partnerství totiž nemůže osoba, která má pro tuto oblast omezenou svéprávnost.⁶² Pokud by soud o omezení svéprávnosti rozhodl až po vzniku registrovaného partnerství, pak by tento důvod šlo aplikovat.⁶³ Uvedená výjimka se odvozuje od rozhodnutí civilního soudu o omezení svéprávnosti.⁶⁴ Dle mého názoru je toto opatření vhodným prostředkem, který může přispět k ochraně osob s nedostatečnými rozumovými schopnostmi.

Jestliže je z okolností zřejmé, že osoba přivolení nemohla udělit či ho vzala zpět z důvodu tísně vyvolané výhrůžkami, nátlakem, podřízeností či závislostí, nebude souhlas též zapotřebí. Toto ustanovení si klade za cíl chránit osoby, které kvůli své závislosti na obviněném nejsou schopny vyhodnotit důsledky uplatnění trestní odpovědnosti.⁶⁵ Vzhledem k tomu, že tíseň představuje stav, který nelze objektivizovat, musí soud pohlížet na daný případ komplexně a pečlivě zvážit veškeré okolnosti.⁶⁶ Dle mého názoru bude v praxi časté, že pachatel v tomto případě naplní též skutkovou podstatu vydírání⛘podle § 175 TrZ. Soud ovšem nemůže v případě neudělení souhlasu podle § 163a odst. 1 písm. d) TrŘ vyjít pouze z tvrzení poškozeného, ale musí vzít v úvahu též další rozhodné skutečnosti.⁶⁷

Poslední výjimku představuje případ, kdy pachatel svým činem způsobil smrt. Tato výjimka se uplatní pouze v případě trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 4 TrZ, neposkytnutí pomoci podle § 150 a 151 TrZ či ohrožení pohlavní nemocí podle § 155 TrZ.⁶⁸ Dle mého názoru je smrt tím vůbec nejzávažnějším následkem, který pachatel může spácháním deliktu způsobit, a proto se domnívám, že stát by měl v tomto případě vždy zahájit trestní stíhání ex offo.

Souhlas poškozeného s trestním stíháním představuje výjimku ze zásady legality, která se uplatňuje v rámci trestního řízení. Předmětný institut umožňuje reagovat na konkrétní okolnosti daného případu a zohlednit též postoj poškozeného při řešení otázky, zda dojde k zahájení trestního stíhání. Zákonodárce při stanovení této úpravy vyšel z toho, že odsouzení obviněného může poškozenému způsobit negativní následky, a proto je nutné zohlednit existenci vztahu mezi obviněným a poškozeným.

Závěrem lze říci, že právní úprava tohoto institutu chrání poškozeného též před sekundární viktimizací. Význam výše popsaného institutu lze spatřit i v oblasti procesní ekonomie. Pokud poškozený, jenž je zároveň jediným nositelem důkazu, odmítne vypovídat, soud musí kvůli důkazní nouzi vynést zprošťující rozsudek.⁶⁹⛘