Dle zákona ze dne 24. ledna 1919, č. 42 Sb. z. a n., jest finanční zemský úřad jedinou a konečnou stolicí, rozhodující o rekursech.
Vzhledem k tomu, že § 5 zákona ze dne 20. února 1907, č. 52 ř. z., ponechám byl v platnosti, vztahuje se z prvu uvedený zákon také na veřejné dávky, uvedené v tomto paragrafu.
Ustanovení zákona ze dne 24. ledna 1919, č. 42 Sb. z. a n., netýkají se však těch specielních předpisů, dle kterých zemský finanční úřad buď sám nebo ve srozumění s úřadem jiného oboru rozhodoval v první stolici, po případě, ve kterých rozhodnutí příslušelo přímo finančnímu ministerstvu.
Sem patří zejména zákon o osvobození od kolků a poplatků při zaokrouhlení pozemků ze dne 3. března 1868, č. 17 ř. z., pokud se týče odst. 4. min. nařízení ze dne 7. března 1868, č. 18 ř. z., zákon o výhodách poplatkových pro úvěrní a záloženské spolky ze dne 1. června 1889, č. 91 ř. z., pokud se týče § 3 min. nařízení ze dne 13. června 1894, č. 112 ř. z., zákon o poplatkových výhodách pro půjčky samosprávných korporací ze dne 25. března 1902, č. 70 ř. z., zákona ze dne 8. července 1902, č. 144 ř. z., o poplatkových úlevách pro budovy s dělnickými byty (§ 13), zákon o poplatkových úlevách pro půjčky a podpory k opětnému zřízení vinic, zničených mšicí révovou ze dne 16. června 1894, č. 127 ř. z., pokud se týče § 2 nařízení z 10. dubna 1902, č. 92 ř. z., zákon o dani z jízdních lístků ze dne 19. července 1902, č. 153 ř. z. (§ 8), a císařské nařízení o dani z dopravy zboží a zavazadel ze dne 10. ledna 1917, č. 14 ř. z. (§ 4 a 11).
V případech těchto zůstal instanční pořad nezměněn.
Rekursní pořad proti zkrácenému poplatku z karet dle § 13 zákona ze dne 15. dubna 1881, č. 43 ř. z., pokud se týče dle bodu 49. prováděcího nařízení ze dne 27. října 1881, č. 127 ř. z., končí u zemského finančního úřadu.