Prováděcí nařízení německo-rakouského státního úřadu pro spravedlnost ze dne 16. července 1919, č. 370 věstníku, o dozoru nad obchodováním, zavádí znovu takový dozor a ustanovuje v § 6, že jakmile byl nařízen dozor nad obchodováním, nemůže pro pohledávku proti dlužníkovi ani konkurs na jeho jmění vyhlášen býti, aniž může nabyto býti soudcovského práva zástavního neb ukojovacího na věcech dlužníku náležejících.
Dle § 6, odst. 2. téhož nařízení platí předpisy odst. 1., § 6, za podmínek vzájemnosti též v příčině tuzemského jmění dlužníka, na jehož obchod v cizině dozor nařízen byl.
Je-li tu pochybnost o tom, zdali se vzájemnosti zachovává, má býti vyžádáno vížící prohlášení státního úřadu pro spravedlnost.
Dle nařízení vlády republiky Československé ze dne 4. července 1919, č. 365 Sb. z. a n., byl dozor nad obchodováním zrušen.
Dle § 2 tohoto nařízení mají zahájené dozory nejdéle do 30. června 1920 skončeny býti.
Vzhledem na nařízení vlády republiky Československé ze dne 19. března 1919, č. 145 Sb. z. a n., o exekuci podle spisů a listin zřízených v německo-rakouském státu, a výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 29. března 1919, č. 6336 (v č. 5 věstníku), o právním postavení československých státních příslušníků v německo-rakouském státě, nemůže do 30. června 1920 na jmění rakouských dlužníků, ležící v oblasti naší republiky, pro nějakou pohledávku, jakmile na ně byl v Rakousku dozor nad obchodem nařízen, ani konkurs prohlášen býti, aniž lze na věcích jim náležejících nabýti soudcovského práva zástavního neb ukojovacího.
