Za osoby, na něž se vztahují ustanovení zákona ze dne 17․ prosince 1919, č. 3 Sb. z. a n. z r. 1920, pokládají se ve smyslu tohoto nařízení i příslušníci bývalého úřednictva poštovního a telegrafního ústavu - vrchní poštmistři, poštmistři, poštovní oficianti (poštovní pomocní úředníci), poštovní expedienti bez rozdílu, mají-li zkoušku oficiantskou či ne, poštovní (telegrafní) expeditoři, manipulační diurnisté, poštovní a telegrafní manipulantky, manipulantky a telegrafistky, telegrafní adjunkti (mechanikové) - a jich pozůstalí, pokud jich řádné odpočivné neb zaopatřovací požitky se jim poskytují, neb budou přiznány na základě nařízení bývalého ministerstva obchodu ze dne 21. května 1903, č. 108 ř. z., ze dne 21. května 1903, č. 109 ř. z. (čl. IV. a XXXVII.-XLI.) a ze dne 5. srpna 1911, č. 155 ř. z.

Na zaměstnance, po případě jich pozůstalé, uvedené v § 1, vztahují se též ustanovení článku I., § 8, odstavce 1., číslo 2., a odstavce 3. zákona ze dne 17. prosince 1919, č. 2. Sb. z. a n. z roku 1920.

Pozůstalým po zaměstnancích uvedených v § 1 vyměřuje se úmrtné do obdoby ustanovení článku IV. a XI. zákona ze dne 17. prosince 1919, č. 2. Sb. z. a n. z roku 1920, dle skutečně požívaného výslužného. V rozporu s tím stojící dosavadní ustanovení se zrušují.

Nařízení toto nabývá účinnosti dnem 1. září 1919 a provésti je přísluší ministru pošt a telegrafů.