Dle čl. II. finančního zákona pro rok 1921 smí býti úvěrů tímto zákonem povolených použito jen ku potřebám naznačeným v příslušných kapitolách, titulech, paragrafech a pododděleních státního rozpočtu, kterým jako příloha k finančnímu zákonu jest připojen a zároveň s ním ústavně schválen; předpis tento nevztahuje se na podrobnější položky obsažené v rozpočtech jednotlivých kapitol, tak jak se uvádějí v rozpočtových sešitech těchto kapitol k vládnímu návrhu finančního zákona připojených.

Vzhledem k ustanovení čl. II., dle něhož prostředky státním rozpočtem povolené smí býti požadovány jen dle s k u t e č n é potřeby, jest povinností každého poukazovacího úřadu dbáti při tomto požadování největší úspornosti a vždy míti na zřeteli, že položky rozpočtové nejsou k tomu určeny, aby za všech okolností byly spotřebovány, nýbrž že tvoří nejkrajnější hranici, až po kterou se při hrazení potřeb resortních v rozpočtovém roce smí jíti.

Za nezbytně nutné potřeby resortní dlužno považovati ony, které se zakládají jednak na zákonech, vládních nařízeních neb právních titulech, jednak ony, kterých narušený chod toho kterého správního odvětví vyžaduje. Aby bylo úsporné hospodaření s úvěry zaručeno, budiž také ke všem prejudicielním činům, které jako objednávky, přislíbení subvencí a pod. k zatěžování mimořádných úvěrů vedou, vyžádáno předchozí svolení ministerstva financí, jedná-li se o obnos větší než 50.000 Kč.

Aby zabezpečeno bylo zachovávání ustanovení 2. a 3. odstavce článku II. finančního zákona, musí při poukazu výdaje v příslušném spise býti odůvodněno, že výdaj v případě 2. odstavce čl. II. odpovídá skutečné potřebě a že nepřesahuje jedné dvanáctiny celoročního obnosu tohoto úvěru, a v případech 3. odstavce čl. II., že požadavek v tomto případě nepřesahuje pro správní rok částku 50.000 Kč. Bylo-li třeba vyžádati si předchozího svolení ministerstva financí, buďtež číslo jednací a den příslušného rozhodnutí tohoto ústředního úřadu ve spise poznamenány.

Aprobanti spisu jsou osobně za to zodpovědni, aby nařízení předcházejícího odstavce bylo vyhověno.

Správnost uvedených údajů přezkouší orgán obstarávající službu účetní nebo finanční, dbaje při tom přísně platných účetních instrukcí pro zkoušení platebních poukazů, pokud se týče referát rozpočtový; jsou-li údaje správné a tudíž rozpočtový úvěr v daném případě dle finančního zákona použitelný, provede se poukaz.

V opačném případě opatří orgán obstarávající službu účetní nebo finanční podle platné účetní instrukce spis příslušnými námitkami a vrátí jej poukazovacímu, po případě rozpočtovému referentu k dalšímu jednání. Nesouhlasí-li poukazovací, po případě rozpočtový referent s námitkami orgánu obstarávajícího službu účetní nebo finanční, jest přednosta (podřízeného úřadu poukazovacího), pokud se týče poukazovací referent (u ministerstva) povinen předložiti věc s odůvodněným vyjádřením svému nadřízenému ministerstvu, pokud se týče ministrovi k rozhodnutí. Jednotlivým ministerstvům a nejvyšším ústředním úřadům jest vyhrazeno, aby v dohodě s ministerstvem financí vydaly v rámci tohoto nařízení podrobnější předpisy, pokud toho jejich organisace vyžaduje.

Řádnými výdaji splatnými v delších než měsíčních lhůtách dle 2. odstavce čl. II. rozumějí se takové platy, které dle své povahy jsou splatny ve čtvrtletních, pololetních neb i ročních lhůtách, jako na př. nájemné neb pachtovné nebo umořovací splátky stavebních nákladů a pod.

Výdaje tyto mohou se požadovati celým obnosem v té které lhůtě splatným.

Není-li v některém měsíci celá dvanáctina ročního úvěru potřebna a nepoukáže-li se proto, může býti zbytku použito v příštích měsících, pakliže ku hrazení řádných výdajů jest nutným.

Naproti tomu musí onen obnos, o který v jednom měsíci (ovšem dle poslední věty 2. odstavce čl. II. za souhlasu ministerstva financí) výjimečně bylo více poukázáno než jedna dvanáctina úvěru, v některém pozdějším měsíci, nejdéle však v posledním měsíci roku rozpočtového při poukazu býti vyrovnán.

Ve všech případech, ve kterých dle finančního zákona musí býti sjednán předchozí souhlas ministerstva financí, budiž tomuto zaslána stručná informace dvojmo o každé jednotlivé záležitosti; tato informace obsahuje krátké vysvětlení nutnosti toho kterého opatření.

Finanční ministerstvo, vyžádavši si případně dalších objasnění, vyznačí na obou stejnopisech informace své rozhodnutí, podrží jeden stejnopis jako koncept, druhý vrátí.

K čl. III. finančního zákona se připomíná, že překročení povolených úvěrů se zásadně nepřipouští; pouze výjimkou a v mezích ustanovení tohoto článku může takové překročení býti povoleno.

Předpokladem pro svolení ku překročení povoleného úvěru jest vždy nutnost toho kterého opatření, jejíž pojem jest vymezen v 2. odstavci §u 2 tohoto nařízení.

Úvěru v nejnižších pododděleních státního rozpočtu k finančnímu zákonu připojeného může býti použito dle jejich určení a dle jejich výše bez ohledu na to, jakým způsobem tyto úvěry v podrobných sešitech té které kapitoly byly rozděleny; toto rozdělení má význam pouze interní a může býti v případě nezbytné potřeby měněno, pokud jen obnos pro tu kterou položku ve státním rozpočtu k finančnímu zákonu připojeném se nepřekročí.

Řízení dle §u 7 zák. z 20. března 1919, č. 175 Sb. z. a n., musí býti vždy nařízeno dříve, než se založí právní titul té které potřeby, ne teprve, když hotové již právní jednání se má likvidovati placením.

Důsledkem ustanovení čl. III. jest, že souhrn úvěrů finančním zákonem ústavně schválený jest nejkrajnější mez, až do které vláda při svolování ku překročení jednotlivých položek rozpočtových směnou (virementem) smí jíti, při čemž ovšem vždy nevyhnutelným požadavkem jest, aby to které opatření bylo pro resortní účele nutným.

Pokud tedy pro jakýkoliv požadavek není rozpočtem povolených prostředků a také úhrada tohoto požadavku úsporami u jiných položek schváleného rozpočtu možna není, nelze prostředků k hrazení takových výdajů ani řízením dle § 7 zákona z 20. března 1919, č. 175 Sb. z. a n., povoliti, nýbrž musí býti vyžádáno svolení zákonodárných sborů, po případě Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé podle § 54 ústavní listiny, při čemž též úhrada těchto výdajů opatřena býti musí.

Dojde-li k úhradě nějakých nutných výdajů, které rozpočtem buď nedostatečně aneb vůbec opatřeny nejsou, ve smyslu 1. odstavce čl. III. fin. zákona úsporami u jiných položek rozpočtových, buďtež tyto úspory jako trvalé zkrácení oněch položek zaznamenány.

Opatření peněžitých prostředků dle 3. odstavce čl. IV. fin. zákona může se státi též pokladničními poukázkami, které ministr financí vydá a kterými poplatníci budou moci zapravovati své povinnosti na daních přímých i nepřímých, jakož i na poplatcích.

Ustanovení §§ 2, 3, 6 a 1. a 2. odstavce §u 7 tohoto nařízení platí obdobně též pro rozpočet státních investic.

Nařízení toto nabývá platnosti dnem vyhlášení a provede je ministr financí ve shodě se zúčastněnými ministry.