Procesní soud může na návrh žalovaného, když to jeho hospodářský stav ospravedlňuje a věřitel tím netrpí nepoměrné újmy, pro soukromoprávní peněžité pohledávky, vzniklé do 31. prosince 1918 včetně, proti živnostníkům uvedeným v čl. II. zákona ze dne 23. května 1919, č. 276 Sb. z. a n., pokud není nic jiného ustanoveno v § 3, určiti v rozsudku delší lhůtu ke splnění nežli zákonnou.

Lhůta může býti povolena pro celou pohledávku neb její část, nikoliv však přes 31. prosinec 1921.

Žalovaný jest povinen osvědčiti skutková tvrzení, o něž opírá svůj návrh.

Soud může povoliti lhůtu pod podmínkou, že dlužník dá jistotu.

Proti usnesení druhé stolice, ať povolujícímu nebo odpírajícímu příročí, není opravného prostředku.

Podal-li věřitel žalobu přes to, že dlužník ho mimosoudně žádal o poshovění a žádost zřejmě odůvodnil a uznal-li žalobní nárok hned při prvním roku o žalobě ustanoveném, jest věřitel povinen nahraditi žalovanému náklady sporu, když soud povolí příročí, jak o ně bylo mimosoudně žádáno.

Dlužník (§ 1, odst. 1.) může u okresního soudu, v jehož obvodu má věřitel bydliště, navrhnouti, uznávaje jeho pohledávku, aby určena byla platební lhůta. Návrh takový může učiniti, i když jest závazek jeho určen notářským spisem způsobilým k exekuci.

Byl-li proti dlužníkovi (§ 1, odst. 1.) v upomínacím řízení vydán platební příkaz, může ve lhůtě k odporu určené u soudu, který platební příkaz vydal, navrhnouti, uznávaje věřitelovu pohledávku, aby určena byla platební lhůta dle tohoto nařízení.

Soud, vyslechna věřitele, rozhodne usnesením. Povolí-li poshovění, vysloví v usnesení, že dlužník jest povinen zaplatiti uznanou pohledávku a určí lhůtu, anebo, změně lhůtu ustanovenou v platebním příkazu, určí novou lhůtu ku plnění.

I tu platí obdobně ustanovení § 1. Dlužník jest povinen nahraditi věřiteli náklady spojené s jeho výslechem, leč by věřitel odmítnul jeho zřejmě odůvodněnou mimosoudní žádost za poshovění a soud příročí povolil, jak bylo za ně mimosoudně žádáno.

o pohledávkách ze služebních smluv a smluv o dílo (locatio conductio operis et operarum);

o pohledávkách z nájemních a pachtovních smluv;

o pohledávkách spolkových nemocenských pokladen a náhradních ústavů na zaplacení příspěvků k nemocenskému a pensijnímu pojištění;

o nárocích na placení úroků a anuit:

o důchodových pohledávkách a nárocích na výživu;

o pohledávkách z pojišťovacích smluv.

Exekuční soud může na návrh dlužníkův (§ 1, odst. 1.) odložiti exekuci nejdéle do 31. prosince 1921, pokud nejde o zabavení movitého jmění nebo nucené zřízení zástavního práva. Není to přípustno, byla-li již povolena platební lhůta podle §u 1, 2 nebo 4 tohoto nařízení, nebo podle §u 1, 2 nebo 4 nařízení ze dne 28. prosince 1918, č. 3 Sb. z. a n. z roku 1919, a §u 1, 2 nebo 4 nařízení ze dne 23. září 1919, č. 526 Sb. z. a n.

O odkladu exekuce platí obdobně ustanovení § 1, odst. 1. a 3. - 5.

Přípustno jest odložiti exekuci i pro pohledávky ze směnek a šeků. V případech uvedených v § 4 může se povoliti odklad i pro pohledávky v § 3, č. 1., 2. a 4., uvedené, které vznikly před 31. prosincem 1918.

Vymáhající (exekuci vedoucí) věřitel nemá nároku na náhradu nákladů vzešlých odloženou exekucí, odmítl-li mimosoudní zřejmě odůvodněnou žádost dlužníkovu za poshovění, a povolil-li soud odklad, jak bylo zaň žádáno mimosoudně.

Za dobu, o kterou se placení příročím odkládá, buďtež zapraveny zákonné úroky z prodlení neb smluvní, nejsou-li vyšší nežli zákonné. Vyšší úroky požadovány býti mohou až do dne, kterého bylo platiti, kdyby nebylo příročí povoleno.

Doba, po kterou příročí bylo povoleno, nezapočítává se do lhůt promlčecích a zákonných lhůt ku podání žaloby.