Zubní lékařství, jehož součástí jest umělá náhrada zubův a chrupu, jest odvětvím vědy a umění lékařského. Vykonávati odborně zubní lékařství a užívati titulu odborného zubního lékaře jsou oprávněni lékaři (§ 9, odst. 1 zákona ze dne 28. června 1929, č. 114 Sb. z. a n., o výkonu lékařské prakse), kteří nabyli zvláštní způsobilosti na zubních klinikách tuzemských lékařských fakult anebo na Státním ústavu pro zubní lékařství. Ústav ten zřídí ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve srozumění s ministerstvem školství a národní osvěty.

Za jakých podmínek se nabývá zvláštní odborné způsobilosti na ústavech zmíněných v odstavci 1 a která ustanovení vydaná pro ostatní obory odborné prakse lékařské platí i pro obor zubního lékařství, stanoví se vládním nařízením.

Profesoři a docenti zubního lékařství na lékařských fakultách československých jsou oprávněni vykonávati odbornou praksi zubního lékaře a užívati titulu odborného zubního lékaře.

Lékaři vykonávající odborné zubní lékařství jsou oprávněni míti pomocné síly laboratorní, avšak napříště nesmějí přijímati učně. Výkony lékařské mohou prováděti pouze lékaři.

Živnost zubní techniky mohou vykonávati, a to doživotně, jenom ti zubní technikové, kteří do vydání tohoto zákona (č. 303/1920 Sb. z. a n.) nabyli příslušného živnostenského oprávnění, a to jen v rozsahu, jak platnými ustanoveními v jednotlivých součástech Československého státu stanoveno.

Oprávnění ku provozování zubní techniky mohou po vyhlášení tohoto zákona nabýti pouze osoby, které v den vyhlášení zákona (6. května 1920) plně vyhovují podmínkám, jež jsou podle ustanovení do té doby platných v jednotlivých částech Československého státu stanoveny pro nabytí koncese neb oprávnění ku provozování zubní techniky. Mezi ty, kterým se má dostati této výhody, buďtež pojaty - splní-li ostatní předepsané podmínky - i osoby, které v den 6. května 1920 byly vyloučeny anebo byly prokázaně již v učení zubní technice u odborného zubního lékaře nebo zubního technika. Pro udílení těchto koncesí a pro nabytí těchto oprávnění jsou směrodatna ustanovení, platná v době vyhlášení zákona v jednotlivých součástech Československého státu. Které předpisy mají platiti pro Hlučínsko, stanoví se nařízením.

Koncesování neb oprávnění zubní technikové, kteří vykonají zvláštní praktickou zkoušku před komisí za tím účelem jmenovanou, mohou výjimečně doživotně a pouze osobně vykonávati svou živnost v rozsahu stanoveném v § 4. K této zkoušce nutno se přihlásiti do jednoho roku od udělení koncese nebo nabytí oprávnění; ve výjimečných případech možno přihlédnouti i k přihlášce podané po uplynutí této jednoroční lhůty.

Ustanovení § 56, odst. 4 a 5 živnostenského řádu (§ 72, odst. 4 a 5 živnostenského zákona) o právu vdov a právu nezletilých descendentů zůstávají nedotčena.

Dentisté (§ 5, odst. 1), zkoušení zubní technikové (§ 5, odst. 2) a zubní technikové, vykonávající samostatně svoji živnost, jsou oprávněni míti jen pomocné síly laboratorní a dosavadní učně a napříště již nemohou přijímati učně; tyto pomocné síly nesmějí prováděti výkony uvedené v § 4.

Ustanovení odstavce 1 platí také pro zubní techniky, kteří nevykonali zkoušku ve smyslu nařízení bývalého uherského ministerstva vnitra, čís. 112.026 z roku 1911, které opravňovalo zkoušené zubní techniky ku provozování zubní techniky v rozšířeném rozsahu v nařízení tomto vytčeném.

Koncesovaní nebo oprávnění zubní technikové, kteří v den vyhlášení zákona č. 303/1920 Sb. z. a n. jsou nejméně 20 let činní v zubní technice, mohou býti od vykonání zkoušky osvobozeni po slyšení příslušného společenstva (gremia) živnostenským úřadem II. instance v dohodě s úřadem, který obstarává veřejnou správu zdravotní ve II. instanci.

Pravidla o praktické zkoušce a složení zkušební komise určí ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy nařízením v dohodě s ministerstvem obchodu.

Označení „dentista“ smějí užívati jen zubní technikové, kteří s úspěchem vykonali zvláštní praktickou zkoušku podle § 3, odst 1 a 4 nebo podle nařízení č. 112.026/1911 B. M. (uh. m. vnitra) nebo od této zkoušky byli osvobozeni (§ 3, odst. 5) a kteří kromě toho dne 6. května 1920 měli koncesi (oprávnění) k samostatnému provozování živnosti zubotechnické. Označení „dentista“ smí býti užíváno vždy jen v plném znění a zakázáno je označení to jakkoliv zkracovati. K označení „dentista“ lze připojiti jen označení pracovních hodin.

Zubní technikové jmenovaní v odstavci 1, kteří však dne 6. května 1920 neměli koncesi (oprávnění) k samostatnému provozování živnosti zubotechnické, smějí užívati toliko označení „zkoušený zubní technik“ s připojením pouhého označení pracovních hodin.

Ostatní koncesovaní (oprávnění) zubní technikové smějí užívati tolik označení „zubní technik“ s připojením pouhého označení pracovních hodin.

Všechny ostatní tituly a označení jsou zakázány, zejména takové, které jsou obvyklé při označování výkonu a povolání lékařského.

Osoby v odstavcích 1 až 3 nejmenované, zejména pomocné síly laboratorní odborných zubních lékařů, dentistů, zkoušených zubních techniků a zubních techniků, nesmějí užívati označení shora uvedených.

Pomocné síly laboratorní náležejí k zdravotnickému pomocnému personálu a nevztahují se na ně předpisy živnostenského řádu (živnostenského zákona).

Pomocnými silami laboratorními jsou dosavadní pomocné síly lékařů, vykonávajících zubní lékařství, a stávají se jimi všichni zubotechničtí pomocníci, na které se nevztahuje ustanovení § 2, odst. 2, jakož i osoby, které jsou prokázaně již v učení zubní technice, jakmile se vyučí.

Kromě osob uvedených v odstavci 2 mohou se státi pomocnými silami laboratorními jen osoby, které s úspěchem vykonají zvláštní odborný a praktický výcvik; podrobné předpisy o tom vydají se vládním nařízením.

Vládním nařízením mohou býti stanoveny zvláštní podmínky, za kterých v pozoruhodných případech bylo by lze uděliti oprávnění k samostatnému vykonávání zubní techniky osobám vstoupivším do učení živnosti zubotechnické po 6. květnu 1920.