Čekejte, prosím...
A A A
[Soudní rozhledy 11-12/2018, s. 353]
Přičitatelnost přestupků právnickým osobám (se zřetelem k právu trestnímu)

Luboš Brim, Brno*

I. Úvod

Nová úprava správního trestání obsažená v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich („PřesZ“), rozšiřuje dosah pojmu přestupku tím, že mu podřazuje mimo jiné též protiprávní činy označované dosud jako jiné správní delikty právnických osob (viz § 112 odst. 1 PřesZ).1 Jakýkoli pokus upravit následky protiprávního jednání právnických osob se musí určitým způsobem postavit k otázce, které akty fyzických osob lze pokládat za jednání osob právnických, tj. k problému přičitatelnosti. Mezi otázky, jež PřesZ v rámci sjednoceného režimu postihování správních deliktů reguluje, se proto zcela správně řadí též to, za jakých okolností lze na právnickou osobu hledět jako na pachatele přestupku, přestože dotčený protiprávní čin musel být z povahy věci fakticky realizován fyzickou osobou (§ 20 PřesZ).

II. Vztah k trestněprávní koncepci přičitatelnosti

Jevilo by se logickým, pakliže by při koncipování základů úpravy přestupkové odpovědnosti právnických osob posloužil za zdroj inspirace zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů („TOPO“), v němž byl pojem přičitatelnosti protiprávního jednání právnické osobě v trestněprávním kontextu náležitě precizován. Důvodová zpráva k § 20 PřesZ poněkud překvapivě uvádí, že odpovědnost za přestupek právnické osoby nebude založena na principu tzv. přičitatelnosti. Vzhledem k tomu, že text § 20 PřesZ s pojmem „jednání přičitatelné právnické osobě“ zřetelně pracuje, je nicméně citované formulaci patrně namístě rozumět jako vyjádření teze, jež se v téže pasáži důvodové zprávy rovněž objevuje, totiž že PřesZ nevychází z přičitatelnosti ve smyslu TOPO, neboť odpovědnostní následky neodvíjí od přičítání zaviněného jednání fyzických osob osobám právnickým a nesměřuje k založení jejich subjektivní odpovědnosti. Tím je trestání právnických osob za přestupky poněkud zjednodušeno, neboť problematika subjektivní stránky trestných činů právnických osob představuje snad nejsložitější a nejkontroverznější aspekt jejich trestní odpovědnosti.2 S uvědoměním si této koncepční odlišnosti je však pojem přičitatelnosti bezesporu přiléhavě použitelným i v kontextu nové právní úpravy správního trestání a ani odborná literatura se s ním jako s takovým nezdráhá pracovat.3

III. Osoby, jejichž jednání je právnické osobě přičitatelné

Zatímco dosavadní praxe pro nedostatek výslovné úpravy problematiku identifikace osob, jejichž jednání lze přičítat právnické osobě, intuitivně řešila s pomocí analogického použití občanskoprávní úpravy přičítání protiprávního jednání,4 § 20 odst. 2 PřesZ zavádí explicitní vymezení okruhu subjektů, jejichž činy mohou založit správněprávní odpovědnost právnické osoby. Je přitom zřejmé, že ve srovnání s úpravou v TOPO jde převážně o pojetí širší, neboť jednak pokrývá členy všech orgánů právnické osoby (nikoli jen osoby ve vedoucím postavení oprávněné za právnickou osobu jednat či vykonávající řídící nebo kontrolní činnost), jednak zahrnuje zaměstnance a osoby v obdobném postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení, resp․ jiné fyzické osoby plnící úkoly právnické osoby, právnickou osobou používané, potažmo za právnickou osobu jednající, aniž by v těchto případech bylo vyžadováno kumulativní uplatnění podmínky známé z § 8 odst. 2 TOPO.5 Právnické osobě je tak z hlediska správního trestání jednání jejích zaměstnanců a jiných osob v podobném postavení přičitatelné, aniž by bylo třeba zkoumat, zda se dotčeného činu dopustili na základě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby, případně v důsledku zanedbání potřebných opatření (zejména náležité kontroly) z jejich strany. Tento rozdíl je však odůvodnitelný postavením trestního práva jako nástroje subsidiárně působící ochrany právních vztahů6 před nejzávažnějšími zásahy do právem chráněných hodnot, a naopak rolí správněprávní odpovědnosti, jež musí pokrývat a účinně sankcionovat mnohem širší rozsah (zpravidla méně závažných) protiprávních činů, pročež je obhajitelné, aby byly rovněž podmínky přičítání jednání fyzických osob osobám právnickým v kontextu správního trestání nastaveny volněji.7

IV. Podmínky přičítání jednání právnické osobě

Ustanovení § 20 PřesZ oproti § 8 TOPO alespoň na první pohled vyznívá odlišně též v tom ohledu, že založení odpovědnosti právnické osoby podmiňuje jednáním výše uvedených fyzických osob a) při činnosti právnické osoby, b) v přímé souvislosti s činností právnické osoby, c) ku prospěchu právnické osoby anebo d) v jejím zájmu.8 Naproti tomu § 8 TOPO ve znění účinném od 1. 12. 2016 předpokládá, že trestným činem právnické osoby může být jen čin spáchaný a) v jejím zájmu nebo b) v rámci její činnosti.9 Lze dovodit, že pojem jednání v zájmu právnické osoby bude mít v obou předpisech shodný obsah a že jednání „v rámci činnosti“ právnické osoby zmíněné v TOPO zahrnuje nejen jednání „při činnosti právnické osoby“ dle PřesZ, ale též jednání „v přímé souvislosti s činností právnické osoby“ ve smyslu právě citovaného předpisu. Podle judikaturou akceptovaného výkladu je totiž trestný čin spáchán v rámci činnosti právnické osoby, pokud „souvisí s předmětem její činnosti nebo podnikání (účelem její existence)“, tj. je-li spáchán v rámci provozu právnické osoby, jinak řečeno „v souvislosti s poskytováním služeb, s výrobní, obchodní či jinou činností právnické osoby“.10 Materiální diferenci by tedy mohla zakládat toliko přítomnost varianty „jednání ku prospěchu právnické osoby“ v textu PřesZ, to však pouze za předpokladu, že jej lze věcně odlišit od „jednání v zájmu právnické osoby“, tedy že lze jednat ku prospěchu právnické osoby, avšak nikoli v jejím zájmu. Koexistence obou výrazů v § 20 odst. 1 PřesZ by v souladu s principem vyloučení redundance11 měla nasvědčovat jejich neidentickému obsahu, důvodová zpráva však nikterak neosvětluje, v čem by případný sémantický rozdíl měl spočívat.12 Lze se tedy spíše domnívat, že jednání v zájmu právnické osoby bude v zásadě pokrývat i jednání k jejímu prospěchu, pročež zakotvení pojmu jednání „ku prospěchu právnické osoby“ v textu PřesZ nečiní rozsah činů přičitatelných v režimu tohoto předpisu odlišným od jejich vymezení v TOPO.13 Také na poli správněprávní odpovědnosti právnických osob je pak uplatnitelný závěr, že požadavek na spáchání přestupku při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s ní nebo ku prospěchu či zájmu právnické osoby slouží k vyloučení vzniku odpovědnosti právnické osoby za tzv. excesivní jednání osob, jejichž činy jsou jinak právnické osobě přičitatelné.14 Ač jsou daná kritéria koncipována jako alternativní15 a k naplnění kategorie spáchání činu při činnosti právnické osoby se nevyhledává, aby z něj tato právnická osoba získala jakýkoli prospěch či jinou výhodu (resp. aby byl takový čin spáchán v jejím zájmu),16 měl by zřejmě i v přestupkovém právu platit úsudek, že spáchá-li jednající fyzická osoba čin sice v rámci činnosti právnické osoby, nikoli však v jejím zájmu, nýbrž přímo na její úkor, jedná se také o exces, pro nějž by bylo v rozporu se smyslem zákona právnickou osobou postihovat.17

V doktríně trestního práva byly vysloveny pochybnosti o tom, zda koncepce TOPO neodporuje teorii fikce, na níž je po přijetí ObčZ založeno soukromoprávní pojetí právnických osob,18 přičemž obdobná námitka již byla formulována též na okraj PřesZ.19 Ačkoli by snad bylo možné přisvědčit některým výtkám stran nedůsledností v textaci posledně řečeného předpisu, domnívám se, že na podobnou kritiku bylo v trestněprávním kontextu přesvědčivě reagováno poukazy na autonomii trestního práva jako právního odvětví, jakož i zdůrazněním, že současný ObčZ si neosvojuje fikční teorii v její historické, vyhraněné podobě.20 Na argumentaci zpochybňující kompatibilitu nové právní úpravy správního trestání s koncepcí soukromého práva lze tudíž podle mého mínění v tomto duchu odpovědět rovněž.

V. Nepotřeba zjištění konkrétní fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičitatelné

Nová zákonná úprava přičitatelnosti přestupků napodobuje trestněprávní vzor též zakotvením pravidla, dle něhož odpovědnost právnické osoby za přestupek není podmíněna zjištěním konkrétní fyzické osoby, která se považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě (§ 20 odst. 6 PřesZ a § 8 odst. 3 TOPO).21 Tímto krokem, usnadňujícím (nazíráno pragmaticky) důkazní situaci správních orgánů při postihování právnických osob,22 je překonána starší judikatura, dle níž v případě odpovědnosti právnické osoby za jednání fyzické osoby naplňující znaky správního deliktu muselo být mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, která osoba a v jakém rozsahu se předmětného jednání fakticky dopustila, tj. musela být provedena „nezaměnitelná identifikace osoby“, jejíž jednání mělo být právnické osobě přičteno.23 Tato judikaturní linie byla ovšem již před účinností PřesZ relativizována rozsudkem NSS z 25. 1. 2017, č. j. 6 As 131/2016-25, v němž soud na základě přiznané inspirace § 8 odst. 3 TOPO dovodil, že je-li bezpečně zjištěno spáchání deliktního jednání některou z osob, jejichž úkony se přičítají právnické osobě, není třeba určit, která konkrétní osoba předmětný čin uskutečnila. Nový kodex správního trestání i výklad dosavadní právní úpravy prosadivší se na sklonku její účinnosti tak v tomto ohledu sledují stejný směr.

V literatuře bylo vysloveno kritické stanovisko ke skutečnosti, že dikce § 20 odst. 6 PřesZ nenutí správní orgán ke zjišťování fyzické osoby, jež fakticky jednala a jež by podle odstavce 7 citovaného ustanovení mohla být rovněž odpovědna za přestupek nezávisle na odpovědnosti právnické osoby.24 Pakliže by dané ustanovení bylo chápáno coby norma dovolující správním orgánům zůstat nečinnými stran zjištění přestupku fyzické osoby, byla-li již ve vazbě na tentýž skutkový děj potrestána osoba právnická, jednalo by se vskutku o nedůvodné a iracionální popření zásady legality, vyjádřené v § 78 odst. 1 PřesZ.25 Je proto nutné § 20 odst. 6 PřesZ vykládat výhradně jako nástroj připouštějicí postižení právnické osoby tam, kde přes veškerou snahu důkazní nouze neumožňuje určit konkrétní fyzickou osobu, která fakticky realizovala protiprávní čin (ačkoli je zřejmé, že se jej dopustila některá z okruhu osob, jejichž jednání je právnické osobě přičitatelné). Právě v tom, a nikoli v omezení povinnosti správních orgánů vést šetření ohledně souběžného spáchání přestupku fyzickou osobou, je třeba spatřovat smysl § 20 odst. 6 PřesZ.26

VI. Zproštění odpovědnosti právnické osoby za přestupek

Pozornost zasluhuje také úprava zproštění se odpovědnosti za přestupek právnickou osobou (liberace) v § 21 PřesZ, k němuž dojde, prokáže-li právnická osoba, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Jak vyjasňuje důvodová zpráva, tento instrument má předcházet přílišné tvrdosti při trestání právnických osob, k níž by jinak mohlo docházet s ohledem na objektivní koncepci jejich odpovědnosti za přestupky. Uvedená norma koresponduje s aktuálním obsahem § 8 odst. 5 TOPO, vloženým do posledně citovaného předpisu k 1. 12. 2016 zákonem č. 183/2016 Sb.,27 a ve světle výkladu § 8 odst. 5 TOPO trestněprávní doktrínou by i § 21 odst. 1 PřesZ bylo lze vnímat jako negativní podmínku přičitatelnosti přestupku právnické osobě.28

Zakotvení liberačního důvodu, ohledně něhož ponese důkazní břemeno obviněná právnická osoba,29 by mohlo vykazovat jistou tenzi s dosud obecně platnou zásadou, podle níž je prokázání jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty přestupku na správním orgánu, přičemž obviněný z přestupku naopak nemusí nijak dokazovat, že se jednání nedopustil, jak zdůraznil ÚS v plenárním nálezu z 18. 7. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 2/17, bodě 63.30 Tamtéž pak ÚS s poukazem na rozsudek ESLP z 20. 3. 2001, č. 33501/96, Telfner proti Rakousku, bod 15, rovněž dodal, že by jakýkoli přesun důkazního břemene v řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 EÚLP31 na obviněného mohl implikovat porušení jeho práva na spravedlivý proces.32 V trestněprávní literatuře bylo přitom kritizováno samo použití pojmu „zprostí se“, neboť naznačuje, jako by bylo primárně povinností právnické osoby vyvracet svou (orgány činnými v trestním řízení tvrzenou a zároveň presumovanou) vinu.33 Výklad v trestněprávní literatuře se proto přiklání k závěru, že v souladu s § 2 odst. 5 TrŘ je na orgánech činných v trestním řízení, aby v duchu své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, vyhledávaly důkazy též k tomu, zdali právnická osoba vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu vyjmenovanými osobami zabránila, čili nic, ačkoli lze očekávat, že důkazy nasvědčující existenci liberačního důvodu bude v rámci své procesní aktivity předkládat především obhajoba,34 neboť to bude zejména sama právnická osoba, kdo bude mít přístup k dokumentům dokládajícím přijetí odpovídajících opatření k předcházení protiprávnímu jednání. V kontextu správního trestání nicméně rozhodovací praxe, jež interpretuje ustanovení o liberačních důvodech upravených již dříve ve speciálních předpisech (resp. analogií zobecněných35, dlouhodobě akceptuje, že důkazní břemeno ohledně liberačních důvodů spočívá na obviněném, nikoliv na správním orgánu,36 kterémužto názoru patrně nelze upřít funkčnost a soulad s textem i koncepcí příslušných zákonných ustanovení. Ani judikatura ESLP ostatně nebrání tomu, aby v trestním právu členských států bylo užíváno právních a skutkových domněnek působících proti principu presumpce neviny, jsou-li aplikovány v rozumných mezích a zachovávají-li náležitý prostor pro právo na obhajobu,37 pročež se uplatnění konstrukce předpokládající přesun důkazní iniciativy ohledně skutečností, jež opodstatňují aplikaci liberačního důvodu, na obviněnou právnickou osobu do rozporu s lidskoprávními kautelami pravděpodobně nedostává.



Poznámky pod čarou:

Autor je asistentem soudce NS a studentem doktorského studijního programu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity (obor občanské právo).

Srov. Potěšil, L. Nařízení ústního jednání o přestupku. Právní rozhledy, 2017, č. 23–24, s. 818. K dosavadní kategorii jiných správních deliktů právnických osob viz Průcha, P. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2007, s. 408–410, a Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 317–318.

Čep, D. Nad zaviněním jako základem trestného činu právnické osoby (tj. k přičitatelnosti a otázkám souvisejícím). Právní rozhledy, 2016, č. 15–16, s. 531, a Šámal, P. Ještě k zavinění právnické osoby podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Právní rozhledy, 2017, č. 5, s. 169.

Viz například Prášková, H. Nové přestupkové právo. Praha: Leges, 2017, s. 141–151.

Prášková, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 246–249, a Vedral, J. K novému zákonu o přestupcích. Správní právo, 2017, č. 7, s. 411. Nelze ovšem přehlížet ani zásadní rozdíly v přičítání civilních a veřejnoprávních deliktů právnickým osobám. Kupříkladu platí, že správněprávní odpovědnost může vzniknout, pouze pokud fyzická osoba, jejíž jednání se přičítá právnické osobě, poruší povinnost uloženou přímo osobě právnické (viz § 20 odst. 1 PřesZ a Kühn, Z. Nový přestupkový zákon, odpovědnost právnických osob a problematika dvojího trestání téhož deliktu. Právní rozhledy, 2018, č. 3, s. 77 a násl.). Naproti tomu odpovědnost právnické osoby podle občanského práva může založit též jí přičitatelné jednání fyzické osoby, která porušila nikoli povinnost právnické osoby, ale povinnost svou vlastní, například vyplývající z předpisů regulujících provoz na pozemních komunikacích (viz například rozsudek NS z 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2402/2010). Tyto odlišnosti nemusejí být vnímány jako nelegitimní, mohou-li být zdůvodněny odlišnými funkcemi, jež zmíněné typy odpovědnosti plní (zatímco občanskoprávnímu režimu dominuje zaměření na kompenzaci způsobené újmy, správněprávní a trestněprávní odpovědnost má do značné míry represivní charakter).

Fenyk, J. In: Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 532–533, nebo Fenyk, J., Smejkal, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 39–40.

Kandová, K. Nad zásadou subsidiarity trestní represe (nejen) u majetkových trestných činů ve světle recentního rozhodnutí ÚS. Právní rozhledy, 2017, č. 17, s. 581.

Na druhou stranu ovšem PřesZ nepředpokládá přičítání jednání osob, které nepůsobí v orgánech právnické osoby, ale vykonávají v ní rozhodující vliv, na něž pamatuje § 8 odst. 1 písm. c) TOPO.

Napříště tedy již neobstojí úvahy vyřčené v rozsudku NSS z 9. 11. 2007, č. j. 2 As 40/2007-60, dle nichž je relevantní toliko, zda ke spáchání správního deliktu došlo při výkonu činnosti žalobce, či nikoliv, přičemž nelze dovozovat správněprávní odpovědnost právnické osoby z pouhého faktu, že [jí] zřejmě z tohoto deliktu plynul prospěch. Do budoucna totiž platí, že čin fyzické osoby spadající do jedné z kategorií vypočtených v § 20 odst. 2 PřesZ může založit odpovědnost právnické osoby, jednala-li daná fyzická osoba k jejímu prospěchu.

Do 30. 11. 2016 vázal TOPO potenciální trestněprávní odpovědnost taktéž na jednání „jménem právnické osoby“, tato úprava však byla z teoretických důvodů kritizována, a byla proto vypuštěna, což ovšem patrně nebude mít valný praktický dopad, srov. Šámal, P. K trestní odpovědnosti právnických osob po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. Trestněprávní revue, 2016, č. 11–12, s. 247.

Usnesení NS z 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 924/2017. Srov. též Čep, D. Základy trestní odpovědnosti právnických osob ve světle judikatury NS (1. část). Trestněprávní revue, 2018, č. 9, s. 195.

Wintr, J. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013, s. 80.

V obecném jazyce přitom ostré ohraničení obou slov předpokládat nelze, vzhledem k tomu, že Slovník spisovného jazyka českého uvádí pod heslem „zájem“ jako jeho synonymum slovo „prospěch“ hned na prvním místě.

Srov. též Šámal, P., Dědič, J. In: Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 192: Protiprávní čin je spáchán v zájmu právnické osoby, má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoli imateriální prospěch, či získá-li jakoukoli výhodu.

Šámal, P., Dědič, J. Op. cit. sub 14, s. 190. Použitelnost doktríny o neodpovědnosti právnické osoby za excesivní jednání jejích zaměstnanců (či jiných osob podílejících se na činnosti právnické osoby) v kontextu správního trestání potvrdil NSS v rozsudku z 3. 10. 2017, č. j. 9 As 213/2016-60.

Prášková, H. Op. cit. sub 4, s. 146. Srov. přiměřeně usnesení NS z 21. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 928/2017.

Přiměřeně viz usnesení NS z 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 924/2017.

Viz usnesení NS z 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, a z 31. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1681/2016. Srov. také již citovaný rozsudek NSS z 3. 10. 2017, č. j. 9 As 213/2016-60, bod 24.

Beran, K. Trestní odpovědnost právnických osob z hlediska teorie fikce. Trestněprávní revue, 2014, č. 5, s. 107.

Grygar, T. Problematické otázky odpovědnosti právnických osob za přestupky v nové právní úpravě. Právní rozhledy, 2017, č. 12, s. 426. Naopak Zdeněk Kühn artikuloval názor, že nová úprava odpovědnosti právnických osob za správní delikty je založena na fikční teorii právnické osoby (viz Kühn, Z. Op. cit. sub 5).

Šámal, P., Eliáš, K. Několik poznámek k článku „Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku“. Trestněprávní revue, 2015, č. 3, s. 59.

PřesZ je založen na modelu souběžné odpovědnosti právnické a fyzické osoby, v němž je vyvozování odpovědnostních následků vůči právnické osobě na straně jedné a fyzické osobě, jejíž jednání lze právnické osobě přičítat, na straně druhé vzájemně nezávislé (srov. § 20 odst. 7 PřesZ a dále Prášková, H. Jednání za právnickou osobu v řízení o přestupku. Správní právo, 2018, č. 3, s. 140–142, či Homolková, B. Souběžná odpovědnost právnických a fyzických osob za správní delikty. Správní právo, 2018, č. 6, s. 353–364).

Srov. přiměřeně Fenyk, J., Smejkal, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 41–42, či Šámal, P., Dědič, J. Op. cit. sub 14, s. 214.

Rozsudek NSS z 27. 3. 2015, č. j. 7 As 24/2015-18.

Grygar, T. Op. cit. sub 20.

Jemelka, L. In: Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 669.

K účelu dané normy srov. též Prášková, H. Op. cit. sub 4, s. 149.

Srov. Gvozdek, F. Zamyšlení nad novelou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Bulletin advokacie, 2016, č. 11, s. 42. Dle Karla Cibulky je v trestním právu i ve vztahu k právnickým osobám namístě hovořit o exkulpaci, nikoli o liberaci s ohledem na subjektivní koncepci trestněprávní odpovědnosti; naopak v případě správního trestání je užívání pojmu „liberace“ neproblematické (Cibulka, K. Několik úvah o trestní odpovědnosti poskytovatelů zdravotních služeb. Trestní právo, 2017, č. 3, s. 21).

Takto viz Šámal, P. Op. cit. sub 10. Srov. také Čep, D. Korekční prvky trestní odpovědnosti právnických osob a „zbavení se“ trestní odpovědnosti právnickou osobou. Právní rozhledy, 2017, č. 10, s. 343.

Viz Mates, P., Ondráčková, V. Kodex správního práva trestního. Trestněprávní revue, 2016, č. 11–12, s. 253.

Obdobnou myšlenku v kontextu trestání někdejších jiných správních deliktů viz například v rozsudku NSS z 28. 3. 2014, č. j. 5 Afs 15/2012-102.

Pojem trestního obvinění je, jak známo, vykládán v judikatuře ESLP autonomně (srov. jeho rozsudek z 8. 6. 1976, č. 5100/71, 5101/71, 5354/72 a 5370/72, Engel a další proti Nizozemsku, bod 82, a dále Kmec, J. In: Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 575–584), pročež mu začasté bude možné podřadit i řízení o přestupcích právnických osob, podobně jako je tomu v případě osob fyzických (viz například nálezy ÚS ze 17. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 9/2000, z 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02, a ze 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, nebo rozsudek ESLP z 2. 9. 1998, č. 4/1998/907/1119, Lauko proti Slovensku.

Obdobně srov. rozsudky ESLP z 31. 3. 2009, č. 21022/04, Natunen proti Finsku, bod 53, z 12. 5. 2016, č. 26711/07, 32786/10 a 34278/10, Poletan a Azirovik proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, bod 64, a z 20. 9. 2016, č. 926/08, Karelin proti Rusku, bod 72.

Čep, D. Op cit. sub 29.

Chromý, J., Růžička, M. K mantinelům vyvinění trestní odpovědnosti právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Státní zastupitelství, 2017, č. 1, s. 21.

Prášková, H. Op. cit. sub 4, s. 153.

Srov. například rozsudky NSS z 2. 7. 2015, č. j. 9 As 212/2014-21, z 1. 9. 2016, č. j. 10 As 167/2015-35, a z 18. 8. 2017, č. j. 5 As 183/2016-22.

Viz například rozsudky ESLP z 7. 10. 1988, č. 10519/83, Salabiaku proti Francii, bod 28, a z 23. 7. 2002, č. 34619/97, Janosevic proti Švédsku, body 100–102.

Poznámky pod čarou:
*

1

Potěšil, LPrůcha, PHendrych, D. a kol

2
3

Prášková, H.

4
5

Fenyk, JKratochvíl, V. a kolFenyk, J., Smejkal, L

6
7
8

2 As 40/2007-60zda ke spáchání správního deliktu došlo při výkonu činnosti žalobce, či nikoliv z pouhého faktu, že [jí] zřejmě z tohoto deliktu plynul prospěch§ 20

9
10
11

Wintr, J

12

13

Šámal, P., Dědič, JŠámal, P. a kolProtiprávní čin je spáchánprávnické osoby, má-li z něho právnická osoba buď majetkový , nebo jakýkoli imateriální prospěch, či získá-li jakoukoli výhodu.

14

Šámal, P., Dědič, J9 As 213/2016-60

15

Prášková, H6 Tdo 928/2017

16
17
18
19
20
21

PřesZ§ 20Prášková, HHomolková, B

22

Fenyk, J., Smejkal, LŠámal, P., Dědič, J

23
24

Grygar, T

25

Jemelka, LJemelka, L., Vetešník, P

26

Prášková, H

27

Gvozdek, FCibulka, K

28
29

Mates, P., Ondráčková, V

30
31

Engel a další proti NizozemskuKmec, JKmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, MII. ÚS 788/02II. ÚS 82/07Lauko proti Slovensku

32

Natunen proti FinskuPoletan a Azirovik proti Bývalé jugoslávské republice MakedonieKarelin proti Rusku

33

Čep, D

34

Chromý, J., Růžička, M

35

Prášková, H

36
37

Salabiaku proti FranciiJanosevic proti Švédsku