Čekejte, prosím...
A A A
[Obchodněprávní revue 6/2019, s. 151]
Chiméra neproniknutelnosti obchodního vedení ve společnosti s ručením omezeným (?)

Česká doktrína chápe obchodní vedení jako téměř neprolomitelné, byť současně jednotlivá oprávnění jednatelů vnitřně letitě diverzifikuje. Článek ve světle těchto odlišností uvažuje o možné přenositelnosti obchodního vedení rozhodnutím společníků, resp. valné hromady, a dochází k závěru, že tomu české civilní nebo korporační právo nebrání. Současně však upozorňuje na limity těchto rozhodnutí a také na možné deliktní důsledky (vč. důsledku využití škodného vlivu ve společnosti).

Doc. JUDr. BOHUMIL HAVEL, Ph.D., Praha*

I. Dva předpoklady před závorku

Než se pustím do úvah o (možných) zásazích do obchodního vedení, položím na stůl dva předpoklady, které jsou pro tok mých úvah zde a o korporačním právu vůbec strukturálně určující.

Předně, (A) stále v souladu s § 20 odst. 1 a § 151 odst. 1 ObčZ předpokládám, že právnická osoba (zde kapitálová společnost) je lidmi „organizovaný útvar“,1 byť se vůle jejích tvůrců pohybuje ve struktuře, kterou zásadně nastavil zákon jako instrumentální minimum.

Současně se (B) i nadále nedomnívám, že působnost orgánů společnosti je kompletně kogentní, jak je dovozováno zejména judikaturou, a mám tedy za to, že § 1 odst. 2 a § 151 odst. 1 ObčZ předpokládají určitý stupeň autonomie vůle a možná vlastní aranžmá nastavitelná v zakladatelském právním jednání.2

II. Obchodní vedení, neobvyklá jednání a jednání navenek

Česká odborná literatura se obchodnímu vedení a možným pokynům do něj věnuje již mnoho let. Obdobně toto téma řadu let traktuje judikatura Nejvyššího soudu ČR, a to nejen v civilistické sekci, ale také v rámci rozhodování senátů trestněprávních. Ačkoliv je zjevné, že se novodobé české korporační právo v otázkách řízení kapitálových společností inspirovalo v právu německém a rakouském, při přenosu jejich pojetí došlo ke značnému pojmovému zjednodušení, což vylučuje možnost uvažovat v rovině právního transplantátu. I proto se dnes s těmito regulacemi obtížně argumentačně komparuje, protože ač je dán stejný základ, konkrétní regulace a interpretace jsou natolik odlišné, že jejich inspirativní využití pro český diskurz má své limity. Svého času se srovnání s právem německým věnovala O. Němečková3 a rovněž S. Černá,4 nejnověji pak s právem rakouským srovnával M. Zvára,5 tomuto tématu se tedy nevěnuji.

Srovnání ukazují, že obchodní vedení v pojetí českého práva je částečně od obchodního vedení, jak je postupně rozvíjí právo německé či rakouské, odlišné, a to jak pro společnost s ručením omezeným, tak pro společnost akciovou. České pojetí obchodního vedení bylo vykládáno tak, že pod ně judikatorně řadíme veškeré řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, vč. rozhodování o podnikatelských záměrech,6 a dodává se, že se má jednat o rutinní záležitosti korporace7 (obvyklý provoz8). Judikatura dále dovozuje, že pojem obchodní vedení by bylo možné nejlépe charakterizovat jako průběžnou pravidelnou správu korporace a jejího podniku, tzn. rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních a jiných otázkách běžného života.9 Detailně pak jiný soud dodává, že pod pojem obchodního vedení se zpravidla zahrnuje organizace a řízení podniku, který náleží korporaci, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví apod., jakož i rozhodování o podnikatelských záměrech.10

Samotné obchodní vedení je a bylo odlišováno od jednání navenek,11 když obchodním vedením se rozumí pouze rozhodování o vnitřních otázkách.12 Dnes se pak dodalo, že do rámce obchodního vedení nespadají záležitosti týkající se společnosti jakožto právnické osoby13 – pravděpodobně zde vidíme odlesky německé judikatury,14 které nalezly své místo i v judikatuře.15

Ačkoliv si nejsem zcela jist, zda je plausibilní vykládat české obchodní vedení tak, že do něj promítnu německé judikatorní závěry, a to zejména proto, že dikce německého práva je odlišná, lze dnes vnímat jako dominantní názor, že se odlišuje obchodní vedení, jednání, která jsou mimořádná (překračující obvyklost), resp. týkají se společníků,16 a jednání navenek.17 Mám současně za to, že omezení jednatelského oprávnění, tedy možnost zásahů do tvorby vůle, není zásahem do obchodního vedení,18 a to ačkoliv tyto zásahy nemají účinky vůči třetím osobám. Zatímco obchodní vedení je neuzavřenou množinou jednání, která je součástí (zákonného) zmocnění člena statutárního orgánu, omezení jednatelského oprávnění např. rozhodnutím zakladatelů (v zakladatelském právním jednání) o tom, která jednání budou podléhat souhlasu dalších orgánů, je projevem koncepce obsažené v § 151 odst. 1 ObčZ, a tedy váže na jednání navenek (ostatně vliv jiných orgánů na tvorbu vůle korporace předpokládá i § 48 ZOK). Ačkoliv lze souhlasit s Dědičem, že i omezení jednatelského oprávnění nepřímo ovlivňuje obchodní vedení,19 případně s podobným závěrem Eichlerové,20 nic to nemění na tom, že se jedná o odlišné instituty s odlišným účelem a pravidly. To, že se tyto skupiny případů mohou věcně překrýt, je myslím implicitní součástí právě onoho odlišení na obchodní vedení, jednání navenek či mimořádné jednání. Nelze z něj ale paušálně dovozovat, že i na omezení jednatelského oprávnění je třeba vztáhnout zákaz nezasahovat do obchodního vedení, jak dovozují Černá s Čechem,21 a to právě proto, že se o obchodní vedení jednat nemusí. Dodávám v této souvislosti, že se nedomnívám, že by Dědič dovozoval, že omezení jednatelského oprávnění je výjimkou ze zákazu udělovat pokyny, jak dovozuje Eichlerová,22 Dědič myslím jen dovozuje, že omezení jednatelského oprávnění má obsahové dopady na obchodní vedení. V tomto je myslím jeho argument korektní a přesnější než výše uvedený závěr Černé s Čechem.

Shrneme-li, a myslím, že použitelně pro obě kapitálové společnosti, pak obchodní vedení je výkladově vnímáno jako množina (vnitřní) rutiny uvnitř korporace, která se následně (zpravidla) realizuje jednáním navenek (jednatelským oprávněním).23 Ono to ostatně vlastně není nic nového, odlišení (obyčejného) jednatelství v poměrech vnitřních a zastoupení bylo v samotném základu obchodních společností již v dobách, kdy se formovalo rakouské právo obchodních společností.24 Troufnu si dokonce tvrdit, že to, co dnes obsahují učebnice korporačního práva, je jen přepis toho, co dříve o tomto tématu napsali A. Randa (Soukromé obchodní právo rakouské, sešit III, 1892) a později A. Malovský-Wenig (Příručka obchodního práva, 1947).

Takto pojaté obchodní vedení náleží statutárnímu orgánu coby zákonná součást jeho fiduciární obligace a jeho svoboda rozhodování je garantována mj. standardy péče řádného hospodáře. Má-li však dojít k jednání mimo obchodní vedení, ať již mimo účel korporace, nebo k jednání mimořádnému, o obchodní vedení se nejedná, byť se jedná o kroky, které statutární orgán učiní, resp. může učinit. Pokud by tedy např. jednal v mimořádném případě, přesto nezakázaně, jedná, jen se obsahově nejedná o obchodní vedení, ale o širší součást zástupčího oprávnění. Význam, který toto odlišení má, nás dovádí k hlavnímu tématu tohoto článku, tedy k možnostem zásahů společníků (valné hromady) do obchodního vedení jednatelů – dál se tedy budu pohybovat již jen na půdě společnosti s ručením omezeným.

III. Názory ve věci zásahů do obchodního vedení

Ačkoliv se výklad obchodního vedení postupem času vyvíjel, dlouhodobě je s odkazem na zákon tvrzeno, že nikdo není oprávněn dávat jednateli pokyny týkající se obchodního vedení – zde je jedno, zda odkážeme na původní § 194 odst. 4, resp. § 125 odst. 2 ObchZ, nebo na dnešní § 195 odst. 2 ZOK, protože jejich příkaz je shodný.25 Už pojmově ale vidíme, že to není tak snadné, protože ne vše, co jednatel dělá, resp. je k tomu oprávněn, je obchodním vedením. Nicméně věc se komplikuje při spojení těchto pravidel s možným atrahováním si působnosti jiných orgánů na valnou hromadu (§ 125 odst. 3 ObchZ, resp. § 190 odst. 3 ZOK). Již za účinnosti obchodního zákoníku se v tomto bodě výklad lišil. Např. J. Dědič dovodil: „[V]alná hromada však na sebe nemůže atrahovat působnost statutárního orgánu jednat jménem SRO. […] Nelze však vyloučit, že společenská smlouva nebo valná hromada určí, že v obchodním vedení SRO nerozhoduje jednatel (jednatelé), a že o obchodním vedení rozhoduje valná hromada, popř. o jakých otázkách obchodního vedení valná hromada rozhoduje.“26 Ač před doplněním § 194 odst. 4 ObchZ o pravidlo o zákazu pokynů do obchodního vedení, tedy na půdorysu jiné právní úpravy, I. Pelikánová přesto tvrdila, že možnost závazných individuálních pokynů je součástí vztahu mezi valnou hromadou a statutárním orgánem (představenstvem).27 Opačně, tedy závěr o nemožnosti zásahu do obchodního vedení i přes dikci § 194 odst. 4 ObchZ, nejspíše dovodila I. Štenglová slovy „v žádném případě však na sebe nemůže atrahovat jednatelské oprávnění příslušející jednatelům“,28 totéž a výslovně již M. Bartošíková s I. Štenglovou29 nebo T. Dvořák.30 Ne zcela jasnou pozici pak zaujímá J. Holejšovský, který sice pravděpodobně spíše souhlasí se Štenglovou, ale uznává, že tento závěr není prost pochybností, s odkazem na spornost úvahy o tom, jaká norma je lex specialis.31 Naproti tomu K. Eliáš možné atrahování jednání náležejících do obchodního vedení připouštěl.32

Jakkoliv situace ohledně výkladu atrahování si působnosti valnou hromadou za obchodního zákoníku nebyla jednoznačná, komentáře k zákonu o obchodních korporacích navozují vyšší míru jednoznačnosti. P. Šuk dovozuje: „Jelikož § 195 odst. 2 zakazuje komukoliv, aby udílel jednateli pokyny týkající se obchodního vedení, nemůže si valná hromada ani postupem podle § 190 odst. 3 atrahovat rozhodování o záležitostech spadajících do obchodního vedení. Jestliže tak přesto učiní, bude se na takové rozhodnutí hledět, jako kdyby nebylo přijato […]. O záležitostech spadajících do obchodního vedení může valná hromada rozhodovat pouze tehdy, svěřuje-li je do její působnosti zákon výslovně, jako je tomu v případě udělení pokynu k žádosti jednatele podle § 51 odst. 2, uzavření či možnosti zakázat smlouvy podle § 55 a 56 apod.“33 a obdobně J. Pokorná: „Na rozdíl od akciové společnosti může valná hromada rozhodovat též o otázkách, které jí zákon ani společenská smlouva nesvěřují, a to na základě svého jednorázového rozhodnutí. Zasahovat však nemůže do působnosti statutárního orgánu zastupovat navenek společnost ve všech věcech a nemůže též zasahovat do obchodního vedení vykonávaného jednateli s výjimkou případů, kdy člen statutárního orgánu o pokyn ve věcech obchodního vedení sám požádá. Vlastnímu rozhodnutí bude předcházet usnesení o tom, jaký případ si valná hromada k vlastnímu rozhodnutí vyhrazuje.“34

K opačnou cestou, tedy příklonem k úvaze Dědičově35 a Eliášově, se vydal autor těchto řádků, když dovodil: „[Z]achována zůstává možnost atrahování si působnosti jiného orgánu valnou hromadou s tím, že toto se dotýká také obchodního vedení. S ohledem na smíšenou povahu SRO je namístě umožnit společníkům, aby měli možnost ovlivňovat faktický chod společnosti – vzhledem ke střetu odpovědnosti mezi jednatelem a společníkem se však nestanoví, že by společník mohl úkolovat jednatele přímo – vždy tak musí jít o příkaz či pokyn valné hromady.“36 Ve slovenském diskurzu se pro možnost atrahování obchodního vedení valnou hromadou naposledy vyjádřil K. Csach, byť nebyl jediný.37

IV. Souvztažnosti uvnitř zákona

Není od věci začít slovy zákona. Tedy, § 190 odst. 3 ZOK normuje: „Valná hromada (společnosti s ručením omezeným) si může vyhradit rozhodování případů, které podle tohoto zákona náleží do působnosti jiného orgánu.“ Vedle toho pak § 421 odst. 3 ZOK normuje: „Valná hromada (akciové společnosti) se nemůže vyhradit rozhodování případů, které do její působnosti nesvěřuje zákon nebo stanovy.“ Již dikce zákona ukazuje, že nemůže platit nějaké obecné pravidlo, když speciální pravidla říkají A i non-A. Jinými slovy, platilo-li by, že působnost jednotlivých orgánů je bez dalšího kogentní, a tedy že obchodní vedení (a jednatelské oprávnění) vždy náleží statutárnímu orgánu, nedával by § 421 odst. 3 ZOK smysl. Současně nám odlišná dikce zákona ukazuje, že činí odlišnosti mezi postavením společníků společnosti s ručením omezeným a akcionářů společnosti akciové, což myslím potvrzuje, že se nejedná o typově shodné kapitálové společnosti.

Další, co nám odlišná dikce ukazuje, je potřeba vyrovnání se s úvahou o tom, které pravidlo je obecné a které speciální, jak již to zmínil J. Holejšovský38 – tedy zda je pravidlo podle § 190 odst. 3 ZOK vůči § 195 odst. 2 speciální, nebo obecnou úpravou. Mám za to, že v této věci je třeba zvažovat tyto okolnosti:

společnost s ručením omezeným je smíšeným typem obchodní společnosti, má tedy i významné prvky společnosti osobní,

prvky osobní společnosti mohou být posíleny v rámci společenské smlouvy (zakladatelské listiny), tedy vůlí společníků,

společníci realizují svou vůli nejen formulací společenské smlouvy (zakladatelské listiny), ale také rozhodováním valné hromady,

pravidla pro tvorbu vůle jsou dána zákonem a společenskou smlouvou (zakladatelskou listinou) – § 151 odst. 1 ObčZ, § 47§ 48 ZOK,

zákon vystavuje kompetenci valné hromady a jednatelů, případně dozorčí rady, jako tři vedle sebe stojící struktury,

zákon předpokládá valnou hromadu jako nejvyšší orgán, který může navíc i jednorázově měnit společenskou smlouvu (zakladatelskou listinu) – srov. mj. i jednorázový průlom společenské smlouvy,39

má-li zákon u nadřazeného orgánu uvedeno, že má právo atrahovat, dílčí úprava jednotlivých orgánů to neruší.

Jinými slovy mám z výše uvedených důvodů za to, že úprava § 190 odst. 2 ZOK je úpravou pro valnou hromadu obecnou, stejně jako jí je pro jednatele § 195 odst. 2 ZOK, nicméně § 190 odst. 3 ZOK je již úpravou speciální, neboť deroguje obecná pravidla dalších orgánů. Zákon o žádné výslovnosti možnosti zásahu do obchodního vedení, jak výše dovozuje P. Šuk, nepíše, má pouze vedle sebe stojící pravidla, u kterých nutno zjistit, které platí jako konečné. Myslím, že zákon nemá sporu o tom, že koncepční vymezení působnosti orgánů společnosti s ručením omezeným je v režimu ius cogens, nicméně proto dává možnost průlomu.

Jenže do čeho se chce valná hromada takto vlamovat? Výše se ukázalo, že vedle sebe, byť průnikově, stojí jednání navenek, obchodní vedení a mimořádná jednání – umožňuje § 190 odst. 3 ZOK možnost atrahování všech těchto projevů činnosti jednatelů na valnou hromadu? Domnívám se, že nikoliv, a bližší odlišení myslím ukáže, že výše zmíněný komentářový výklad § 190 odst. 3 ZOK je paušalizující a pro společnosti s ručením omezeným nevhodný.

Nepovažuji za sporné, že valná hromada může dávat strategické pokyny.40 Současně souhlasím se závěrem, že valná hromada na sebe nemůže atrahovat jednání navenek, tedy zástupčí oprávnění. Tento závěr činím, ačkoliv dnes jsou rozhodnutí valné hromady chápána jako právní jednání, a to proto, že autonomie zakladatelů nebo valné hromady je limitována strukturálními limity právnických osob, mezi které řadím i pravidlo o tom, že za právnickou osobu jedná její statutární orgán seznatelný z veřejného orgánu (§ 151 odst. 1, resp. § 161, 163 ObčZ, § 44 odst. 5 ZOK). Navíc, § 190 odst. 3 ZOK normuje o atrahování „dalších případů“, což směřuje spíše k případům tvorby vůle uvnitř společnosti, nikoliv k atrahování oprávnění k jednání navenek. Tedy ano, sdílím výše popsané hlasy o tom, že si valná hromada na sebe nemůže vztáhnout zástupčí (jednatelské) oprávnění. Tento závěr ale neříká nic o obchodním vedení (vnitřních poměrech), které může být fakticky na jednání navenek nezávislé, resp. může vzniknout uvnitř společnosti, aby následně bylo realizováno do vnějšího světa. Obloukem se tak mj. vracíme ke starým a nespravedlivě opomíjeným úvahám E. Svobody o odlišení vnitřní a vnější vůle,41 která má myslím své průměty mj. v § 162 ObčZ s tím, že zatímco vnější vůli na sebe valná hromada atrahovat nemůže, tu vnitřní ano.

Jinými slovy, mám za to, že § 190 odst. 3 ZOK umožňuje, aby na sebe valná hromada společnosti s ručením omezeným atrahovala obchodní vedení jednatele,42 a tím spíše také možné zásahy do něj, aniž by si tím ale mohla na sebe vztáhnout zástupčí oprávnění.

V. Následky atrahování obchodního vedení, resp. zásahů do něj, a (ne)změna standardů péče

Osobně se domnívám, že klíčový problém celé zde řešené otázky není v možných zásazích do obchodního vedení, ty myslím možné jsou, ale spíše v důsledcích tohoto jednání pro jednatele a třetí osoby. Ono totiž dovodit možnost zásahu, aniž by tento zásah měl určitou závaznost, je vlastně zbytečné, protože by se jednalo jen o doporučení, což ve skutečnosti žádný zásah není a zákon to nijak nezakazuje.

Už v případě pokynů podle § 51 odst. 2 ZOK, resp. § 81 ZOK se diskutuje míra závaznosti takovýchto pokynů. Ani po dalších diskuzích, které proběhly, nejnověji po publikovaném názoru Zváry o „vnitřní odpovědnosti“,43 nemám důvod měnit názor, který dovozuje zásadní závaznost takovýchto pokynů.44

Dovozuji-li možnost zásahu do obchodního vedení valnou hromadou, pak mám současně za to, že je tím tato působnost v rozsahu zásahu odebrána jednateli, a to ač tomu tak není na základě jeho vlastní vůle. Přenos této působnosti mimo kompetenci jednatele značí, že on sám ke stejnému oprávněn není, ledaže valná hromada své možnosti zásahu nevyužije. Jinými slovy, možnost zásahu do obchodního vedení předpokládá aktivní jednání valné hromady, tedy aktivní zásah, jinak je jednatel oprávněn v rámci péče řádného hospodáře k rozhodování; samozřejmě vždy bude záležet na konkrétní podobě zásahu, resp. formulaci jeho pravidel. Ačkoliv tedy umožňuji výkladem i přenos obchodního vedení na valnou hromadu, neznamená to, že by jednatel bez dalšího přicházel o rutinní řízení společnosti (závodu), jen musí ctít pravidla zásahu či konkrétní zásahy; i z tohoto důvodu bude praktičtější nastavit možnost zásahů, nikoliv přenos působnosti jako celek.

Vnitřní přenositelnost obchodního vedení, resp. možnost zásahu do něj, je tak podle mého názoru obdobná možnému zásahu podle § 51 odst. 2 ZOK. Ano, nedochází k němu na základě žádosti jednatele, ale na základě rozhodnutí valné hromady (společníků), nicméně to myslím analogii nebrání – jde vždy o vnitřní dělbu organizace správy a řízení. Proto mám za to, že i v případě zásahu do obchodního vedení valnou hromadou se jedná o zásah závazný, ledaže tak není formulován.

Mám však současně za to, že závazný nebude takový zásah, který je protiprávní, resp. vede k protiprávnímu jednání jednatele (společnosti) – např. není možné dát pokyn, který povede společnost k úpadku, apod. Jinými slovy, nemyslím si, že dochází ke snížení standardu péče, ale pouze k vnitřní realokaci určujících činitelů v procesu rozhodování a řízení společnosti. Otevřená otázka je v situaci, kdy by pokyn udělený valnou hromadou měl vést k jednání, které in eventum může být ex post chápáno jako škodné – tedy nikoliv pokyn k nezákonnosti, ale pokyn, který ex post testem může ukázat porušení standardů péče řádného hospodáře. Bylo by možné říci, že jednatel nesmí konat v rozporu s péčí řádného hospodáře, tedy by nemělo jít o pokyn závazný, tak jednoduché to ale myslím nebude. K. Csach45 a obdobně dříve M. Lutter46 uvažují, že i takovýto pokyn má být závazný, pokud jednatel de facto ztratil možnost úvahy. Rozvinu-li jejich úvahy, lze koncepčně uvažovat takto:

Valná hromada (společníci) může dávat pokyny do obchodního vedení, a to i pokyny nevhodné, nikoliv však nezákonné.

Je-li splnění pokynu možné, protože není nezákonný, je jednatel povinen o jeho případné nevhodnosti valnou hromadu (společníky) informovat.

I takto nevhodný pokyn musí nicméně jednatel splnit a pro případ následné povinnosti k náhradě škody nejde nevhodnost pokynu a jeho plnění k jeho tíži.

Zůstane-li jednateli i přes udělený závazný pokyn možnost volby, musí volit v souladu s požadavky péče řádného hospodáře.

Současně se valná hromada, resp. společníci svým jednáním mohou dostat do pozice vlivné osoby podle § 71 ZOK.

Stranou ponechávám možné další omezení podle § 4748 ZOK, resp. v souladu s pravidly společenské smlouvy (zakladatelské listiny) pro tvorbu a projev vůle společnosti navenek.

Shrnu-li, nemám za to, že možnosti zásahu valné hromady do obchodního vedení ve společnosti s ručením omezeným přináší snížení standardu fiduciární obligace, pouze přesouvá úvahu o obchodním vedení do rukou valné hromady (samozřejmě vždy bude třeba zkoumat detail rozhodování). Tento závěr dále nemění nic na tom, že péče řádného hospodáře je pojmem plastickým, tedy by se při jeho výkladu mělo k možné diverzifikaci obchodního vedení přihlédnout.

Opakuji pak, že v konkrétních případech může ale současně dojít k tomu, že pokyn valné hromady do obchodního vedení bude ve skutečnosti projevem vlivu podle § 71 odst. 1 ZOK, což bude znamenat, že se použijí pravidla podnikatelských seskupení,47 vč. zkoumání, zda nebyl dán koncern, apod. Stranou zde v tuto chvíli ponechávám možný přenos standardů péče na jednající společníky, neboť je to téma na jiný článek.



Poznámky pod čarou:

Autor působí jako vědecký pracovník na oddělení soukromého práva na ÚSP AV ČR, v. v. i., a jako of counsel v PRK Partners. Tento článek vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Ústavu státu a práva AV ČR (RVO: 68378122).

Aplikuji tedy v mnohém organizační teorii – srov. např. Hansmann, H., Kraakman, R. The Essential Role of Organizational Law. Discussion Paper No. 284, Harvard Law School, Cambridge, 2000, č. 6, dostupné např. na http://www.law.harvard.edu/programs/olin_center/papers/pdf/284.pdf.

Nejnověji se tomuto tématu, vč. odkazů na relevantní zdroje, věnuji v článku „Statusové otázky při správě obchodních korporací“ in Eichlerová, K. et al. (eds.) Rekodifikace obchodního práva – pět let poté. Sv. I. Pocta Stanislavě Černé. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 3 a násl.

Němečková, O. Obchodní vedení a vnitřní vztahy kapitálových společností v ČR a Německu. Pravní rozhledy, 2004, č. 22, s. 824 a násl.

Ta hned dvakrát – Černá, S. K vázanosti představenstva nevhodnými pokyny, AUCI, 2008, č. 1, s. 127 a násl.; Černá, S., Čech, P. Kde jsou hranice obchodního vedení? Právní fórum, 2008, č. 11, s. 453 a násl.

Zvára, M. Udílení pokynů jednatelům společnosti s ručením omezeným ve vztahu k obchodnímu vedení společnosti v českém a rakouském právu. Obchodněprávní revue, 2019, č. 4, s. 85 a násl.

Srov. zejména rozsudek NS ČR R 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totéž Štenglová, I. in Dědič, J., Štenglová, I., Čech, P., Kříž, R. Akciové společnosti. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 474.

Eliáš, K. Obchodní společnosti. Praha: C. H. Beck/SEVT, 1994, s. 98 a násl., odkazem na A. Malovského-Weniga, který píše o pravidelném vedení či obyčejném provozování obchodní živnosti – Malovský-Wenig, A. Příručka obchodního práva. Praha: Čsl. kompas, 1947, s. 203–204.

Černá, S., Čech, P., op. cit. sub 4, s. 455.

Rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 4 Afs 24/2003.

Rozhodnutí NS ČR sp. zn. 5 Tdo 94/2006.

Bylo mj. dovozeno, že někdy na obchodní vedení jednání navenek navazuje – rozhodnutí NS ČR sp. zn. 5 Tdo 94/2006.

Pelikánová, I. et al. Obchodní právo. 1. díl. Praha: Codex Bohemia, 1998, s. 444.

Pelikánová, I., Černá, S. et al. Obchodní právo. Společnosti obchodního práva a družstva. II. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 368.

Referovali o ní mj. Černá, S., Čech, P., op. cit. sub 4, s. 455 a násl.

Srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Odo 442/2004.

Shodně Bartošíková, M., Štenglová, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 227.

Srov. také přehled názorů in Eichlerová, K. Kde končí působnost představenstva a začíná působnost valné hromady. In Pauknerová, M., Tomášek, M. et al. Nové jevy v právu na počátku 21. století. IV. Proměny soukromého práva. Praha: Karolinum, 2009, s. 75 a násl.

Proti směšování, byť z jiných důvodů, argumentuje také Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. díl. Druhé vydání. Praha: Linde, 1998, s. 463.

Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha: Polygon, 2002, s. 2416.

Eichlerová, K. Kde končí působnost představenstva a začíná působnost valné hromady. In Pauknerová, M., Tomášek, M. et al., op. cit. sub 17, s. 71–72.

Černá, S., Čech, P., op. cit. sub 4, s. 455.

Eichlerová, K. Kde končí působnost představenstva a začíná působnost valné hromady. In Pauknerová, M., Tomášek, M. et al., op. cit. sub 17, s. 71, a to i přesto, že slovo výjimka Dědič použil, nicméně celé větné sdělení je myslím jiné.

Obdobně ostatně odlišoval v reminiscenci na rakouské právo vnitřní funkce řízení a jednání navenek i Přibyl, Z. in Pelikánová, I. et al. Obchodní právo. Díl I. Praha: Codex, 1993, s. 258. Dnes shodně Patěk, D. in Černá, S., Štenglová, I., Pelikánová, I. et al. Právo obchodních korporací. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, s. 158.

Srov. zejména Randa, A. Soukromé obchodní právo rakouské. Sešit III. Druhé vydání. Praha: J. Otto, 1892, s. 256. Ostatně na této koncepci postupně rozvíjelo své diskuze i právo německé a rakouské (srov. např. § 231 odst. 1 AHGB z roku 1863).

Mám za to, že shodný i přesto, že obchodní zákoník uvozoval pravidlo větou „nestanoví-li tento zákon jinak“, což zákon o obchodních korporacích nedělá. Poznatek, že tento zákon anebo zákon speciální mohou stanovit jinak, je součástí každé normotvorby a slova obchodního zákoníku v tom tak byla nadbytečná. Obdobně nadbytečná je věta za středníkem dnes, protože není sporu o tom, že § 51 odst. 2 ZOK, na který se ve skutečnosti míří, je (výslovný) lex specialis, a tedy není dotčen.

Dědič, J. in Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. § 93 – § 175. Praha: Polygon, 2002, s. 1112.

Pelikánová, I., op. cit. sub 18, s. 944.

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. et al. Obchodní zákoník․ Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 427.

Obchodní zákoník určuje, že si valná hromada může vyhradit i rozhodování dalších věcí, které jinak náležejí do působnosti jiných orgánů společnosti s ručením omezeným. I když to zákon výslovně nestanoví, může si valná hromada vyhradit i rozhodování jakýchkoli jiných věcí týkajících se společnosti s výjimkou těch, o kterých rozhodují všichni společníci, a těch, u nichž zákon přenesení působnosti nedovoluje (viz zejména § 135 odst. 2 ve vazbě na § 193 odst. 4 ObchZ) – Bartošíková, M., Štenglová, I., op. cit. sub 16, s. 193 (odkaz má být spíše na § 194 odst. 3 ObchZ).

Dvořák, T. Valná hromada s. r. o. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 99.

Holejšovský, J. Valné hromady společností s ručením omezeným. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 64–66.

Eliáš, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997, s. 142.

Šuk, P. in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 414 a násl.

Pokorná J. in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 1010.

J. Dědič na své tehdejší úvaze trvá i na půdorysu zákona o obchodních korporacích, jak prezentoval na konferenci „Obchodní korporace aktuálně“ pořádané C. H. Beck dne 1. 11. 2018 v Praze.

Havel, B. in Havel, B. et al. Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 99.

Csach, K. Člen orgánu jako zamestnanec – obchodneprávne odpovede na pracovneprávne otázky? In Opus laudat artificem – Pocta prof. JUDR. Helene Barancovej, DrSc., Trnava, 2019; autor v článku uvádí i přehled dalších názorů.

Holejšovský, J., op. cit. sub 31, s. 64–66.

Např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 2254/2007.

Štenglová, I. in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P., op. cit. sub 33, s. 437.

Svoboda, E. Vůle vnitřní a vůle projevená právním činem. Praha, nákladem vlastním, 1911.

Domnívám se, že se tak může stát nejen ad hoc rozhodnutím valné hromady, ale také již v rámci společenské smlouvy (zakladatelské listiny) – shodně Dědič, J. a kol., op. cit. sub 26, s. 1112.

Zvára, M., op. cit. sub 5, s. 89.

Srov. k § 51 odst. 1 Štenglová, I., Havel, B., k § 81 Havel, B., obé in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P., op. cit. sub 33, s. 156 a násl., s. 227. Obdobně tak Štenglová, I. Pokyny týkající se obchodního vedení kapitálových společností. Sborník Karlovarské právnické dny 22/2014, Praha: Linde, s. 37 a násl. Dostupné také na https://www.obczan.cz/clanky/pokyny-tykajici-se-obchodniho-vedeni-kapitalovych-obchodnich-spolecnosti?do=detail-export [cit. 2019-05-17].

Csach, K., op. cit. sub 37.

Die Business Judgement Rule und ihre praktische Anwendung, ZIP – Zeitschrift für Wirtschaftsrecht, 2007, č. 18, s. 841 a násl.

Obdobně, byť na půdorysu § 66 odst. 6 ObchZ dovodil Dědič, J., op. cit. sub 26, s. 1112.

Poznámky pod čarou:
*

Autor působí jako vědecký pracovník na oddělení soukromého práva na ÚSP AV ČR, v. v. i., a jako of counsel v PRK Partners. Tento článek vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Ústavu státu a práva AV ČR (RVO: 68378122).

1

Aplikuji tedy v mnohém organizační teorii – srov. např. Hansmann, H., Kraakman, R. The Essential Role of Organizational Law. Discussion Paper No. 284, Harvard Law School, Cambridge, 2000, č. 6, dostupné např. na http://www.law.harvard.edu/programs/olin_center/papers/pdf/284.pdf.

2

Nejnověji se tomuto tématu, vč. odkazů na relevantní zdroje, věnuji v článku „Statusové otázky při správě obchodních korporací“ in Eichlerová, K. et al. (eds.) Rekodifikace obchodního práva – pět let poté. Sv. I. Pocta Stanislavě Černé. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 3 a násl.

3

Němečková, O. Obchodní vedení a vnitřní vztahy kapitálových společností v ČR a Německu. Pravní rozhledy, 2004, č. 22, s. 824 a násl.

4

Ta hned dvakrát – Černá, S. K vázanosti představenstva nevhodnými pokyny, AUCI, 2008, č. 1, s. 127 a násl.; Černá, S., Čech, P. Kde jsou hranice obchodního vedení? Právní fórum, 2008, č. 11, s. 453 a násl.

5

Zvára, M. Udílení pokynů jednatelům společnosti s ručením omezeným ve vztahu k obchodnímu vedení společnosti v českém a rakouském právu. Obchodněprávní revue, 2019, č. 4, s. 85 a násl.

6

Srov. zejména rozsudek NS ČR R 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totéž Štenglová, I. in Dědič, J., Štenglová, I., Čech, P., Kříž, R. Akciové společnosti. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 474.

7

Eliáš, K. Obchodní společnosti. Praha: C. H. Beck/SEVT, 1994, s. 98 a násl., odkazem na A. Malovského-Weniga, který píše o pravidelném vedení či obyčejném provozování obchodní živnosti – Malovský-Wenig, A. Příručka obchodního práva. Praha: Čsl. kompas, 1947, s. 203–204.

8

Černá, S., Čech, P., op. cit. sub 4, s. 455.

9

Rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 4 Afs 24/2003.

10

Rozhodnutí NS ČR sp. zn. 5 Tdo 94/2006.

11

Bylo mj. dovozeno, že někdy na obchodní vedení jednání navenek navazuje – rozhodnutí NS ČR sp. zn. 5 Tdo 94/2006.

12

Pelikánová, I. et al. Obchodní právo. 1. díl. Praha: Codex Bohemia, 1998, s. 444.

13

Pelikánová, I., Černá, S. et al. Obchodní právo. Společnosti obchodního práva a družstva. II. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 368.

14

Referovali o ní mj. Černá, S., Čech, P., op. cit. sub 4, s. 455 a násl.

15

Srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Odo 442/2004.

16

Shodně Bartošíková, M., Štenglová, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 227.

17

Srov. také přehled názorů in Eichlerová, K. Kde končí působnost představenstva a začíná působnost valné hromady. In Pauknerová, M., Tomášek, M. et al. Nové jevy v právu na počátku 21. století. IV. Proměny soukromého práva. Praha: Karolinum, 2009, s. 75 a násl.

18

Proti směšování, byť z jiných důvodů, argumentuje také Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. díl. Druhé vydání. Praha: Linde, 1998, s. 463.

19

Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha: Polygon, 2002, s. 2416.

20

Eichlerová, K. Kde končí působnost představenstva a začíná působnost valné hromady. In Pauknerová, M., Tomášek, M. et al., op. cit. sub 17, s. 71–72.

21

Černá, S., Čech, P., op. cit. sub 4, s. 455.

22

Eichlerová, K. Kde končí působnost představenstva a začíná působnost valné hromady. In Pauknerová, M., Tomášek, M. et al., op. cit. sub 17, s. 71, a to i přesto, že slovo výjimka Dědič použil, nicméně celé větné sdělení je myslím jiné.

23

Obdobně ostatně odlišoval v reminiscenci na rakouské právo vnitřní funkce řízení a jednání navenek i Přibyl, Z. in Pelikánová, I. et al. Obchodní právo. Díl I. Praha: Codex, 1993, s. 258. Dnes shodně Patěk, D. in Černá, S., Štenglová, I., Pelikánová, I. et al. Právo obchodních korporací. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, s. 158.

24

Srov. zejména Randa, A. Soukromé obchodní právo rakouské. Sešit III. Druhé vydání. Praha: J. Otto, 1892, s. 256. Ostatně na této koncepci postupně rozvíjelo své diskuze i právo německé a rakouské (srov. např. § 231 odst. 1 AHGB z roku 1863).

25

Mám za to, že shodný i přesto, že obchodní zákoník uvozoval pravidlo větou „nestanoví-li tento zákon jinak“, což zákon o obchodních korporacích nedělá. Poznatek, že tento zákon anebo zákon speciální mohou stanovit jinak, je součástí každé normotvorby a slova obchodního zákoníku v tom tak byla nadbytečná. Obdobně nadbytečná je věta za středníkem dnes, protože není sporu o tom, že § 51 odst. 2 ZOK, na který se ve skutečnosti míří, je (výslovný) lex specialis, a tedy není dotčen.

26

Dědič, J. in Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. § 93 – § 175. Praha: Polygon, 2002, s. 1112.

27

Pelikánová, I., op. cit. sub 18, s. 944.

28

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. et al. Obchodní zákoník․ Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 427.

29

Obchodní zákoník určuje, že si valná hromada může vyhradit i rozhodování dalších věcí, které jinak náležejí do působnosti jiných orgánů společnosti s ručením omezeným. I když to zákon výslovně nestanoví, může si valná hromada vyhradit i rozhodování jakýchkoli jiných věcí týkajících se společnosti s výjimkou těch, o kterých rozhodují všichni společníci, a těch, u nichž zákon přenesení působnosti nedovoluje (viz zejména § 135 odst. 2 ve vazbě na § 193 odst. 4 ObchZ) – Bartošíková, M., Štenglová, I., op. cit. sub 16, s. 193 (odkaz má být spíše na § 194 odst. 3 ObchZ).

30

Dvořák, T. Valná hromada s. r. o. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 99.

31

Holejšovský, J. Valné hromady společností s ručením omezeným. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 64–66.

32

Eliáš, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997, s. 142.

33

Šuk, P. in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 414 a násl.

34

Pokorná J. in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 1010.

35

J. Dědič na své tehdejší úvaze trvá i na půdorysu zákona o obchodních korporacích, jak prezentoval na konferenci „Obchodní korporace aktuálně“ pořádané C. H. Beck dne 1. 11. 2018 v Praze.

36

Havel, B. in Havel, B. et al. Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 99.

37

Csach, K. Člen orgánu jako zamestnanec – obchodneprávne odpovede na pracovneprávne otázky? In Opus laudat artificem – Pocta prof. JUDR. Helene Barancovej, DrSc., Trnava, 2019; autor v článku uvádí i přehled dalších názorů.

38

Holejšovský, J., op. cit. sub 31, s. 64–66.

39

Např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 2254/2007.

40

Štenglová, I. in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P., op. cit. sub 33, s. 437.

41

Svoboda, E. Vůle vnitřní a vůle projevená právním činem. Praha, nákladem vlastním, 1911.

42

Domnívám se, že se tak může stát nejen ad hoc rozhodnutím valné hromady, ale také již v rámci společenské smlouvy (zakladatelské listiny) – shodně Dědič, J. a kol., op. cit. sub 26, s. 1112.

43

Zvára, M., op. cit. sub 5, s. 89.

44

Srov. k § 51 odst. 1 Štenglová, I., Havel, B., k § 81 Havel, B., obé in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P., op. cit. sub 33, s. 156 a násl., s. 227. Obdobně tak Štenglová, I. Pokyny týkající se obchodního vedení kapitálových společností. Sborník Karlovarské právnické dny 22/2014, Praha: Linde, s. 37 a násl. Dostupné také na https://www.obczan.cz/clanky/pokyny-tykajici-se-obchodniho-vedeni-kapitalovych-obchodnich-spolecnosti?do=detail-export [cit. 2019-05-17].

45

Csach, K., op. cit. sub 37.

46

Die Business Judgement Rule und ihre praktische Anwendung, ZIP – Zeitschrift für Wirtschaftsrecht, 2007, č. 18, s. 841 a násl.

47

Obdobně, byť na půdorysu § 66 odst. 6 ObchZ dovodil Dědič, J., op. cit. sub 26, s. 1112.