Česká odborná literatura se obchodnímu vedení a možným pokynům do něj věnuje již mnoho let. Obdobně toto téma řadu let traktuje judikatura Nejvyššího soudu ČR, a to nejen v civilistické sekci, ale také v rámci rozhodování senátů trestněprávních. Ačkoliv je zjevné, že se novodobé české korporační právo v otázkách řízení kapitálových společností inspirovalo v právu německém a rakouském, při přenosu jejich pojetí došlo ke značnému pojmovému zjednodušení, což vylučuje možnost uvažovat v rovině právního transplantátu. I proto se dnes s těmito regulacemi obtížně argumentačně komparuje, protože ač je dán stejný základ, konkrétní regulace a interpretace jsou natolik odlišné, že jejich inspirativní využití pro český diskurz má své limity. Svého času se srovnání s právem německým věnovala O. Němečková a rovněž S. Černá, nejnověji pak s právem rakouským srovnával M. Zvára, tomuto tématu se tedy nevěnuji.
Srovnání ukazují, že obchodní vedení v pojetí českého práva je částečně od obchodního vedení, jak je postupně rozvíjí právo německé či rakouské, odlišné, a to jak pro společnost s ručením omezeným, tak pro společnost akciovou. České pojetí obchodního vedení bylo vykládáno tak, že pod ně judikatorně řadíme veškeré řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, vč. rozhodování o podnikatelských záměrech, a dodává se, že se má jednat o rutinní záležitosti korporace (obvyklý provoz)․ Judikatura dále dovozuje, že pojem obchodní vedení by bylo možné nejlépe charakterizovat jako průběžnou pravidelnou správu korporace a jejího podniku, tzn. rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních a jiných otázkách běžného života. Detailně pak jiný soud dodává, že pod pojem obchodního vedení se zpravidla zahrnuje organizace a řízení podniku, který náleží korporaci, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví apod., jakož i rozhodování o podnikatelských záměrech.
Samotné obchodní vedení je a bylo odlišováno od jednání navenek, když obchodním vedením se rozumí pouze rozhodování o vnitřních otázkách. Dnes se pak dodalo, že do rámce obchodního vedení nespadají záležitosti týkající se společnosti jakožto právnické osoby – pravděpodobně zde vidíme odlesky německé judikatury, které nalezly své místo i v judikatuře.
Ačkoliv si nejsem zcela jist, zda je plausibilní vykládat české obchodní vedení tak, že do něj promítnu německé judikatorní závěry, a to zejména proto, že dikce německého práva je odlišná, lze dnes vnímat jako dominantní názor, že se odlišuje obchodní vedení, jednání, která jsou mimořádná (překračující obvyklost), resp. týkají se společníků, a jednání navenek. Mám současně za to, že omezení jednatelského oprávnění, tedy možnost zásahů do tvorby vůle, není zásahem do obchodního vedení, a to ačkoliv tyto zásahy nemají účinky vůči třetím osobám. Zatímco obchodní vedení je neuzavřenou množinou jednání, která je součástí (zákonného) zmocnění člena statutárního orgánu, omezení jednatelského oprávnění např. rozhodnutím zakladatelů (v zakladatelském právním jednání) o tom, která jednání budou podléhat souhlasu dalších orgánů, je projevem koncepce obsažené v § 151 odst. 1 ObčZ, a tedy váže na jednání navenek (ostatně vliv jiných orgánů na tvorbu vůle korporace předpokládá i § 48 ZOK). Ačkoliv lze souhlasit s Dědičem, že i omezení jednatelského oprávnění nepřímo ovlivňuje obchodní vedení, případně s podobným závěrem Eichlerové, nic to nemění na tom, že se jedná o odlišné instituty s odlišným účelem a pravidly. To, že se tyto skupiny případů mohou věcně překrýt, je myslím implicitní součástí právě onoho odlišení na obchodní vedení, jednání navenek či mimořádné jednání. Nelze z něj ale paušálně dovozovat, že i na omezení jednatelského oprávnění je třeba vztáhnout zákaz nezasahovat do obchodního vedení, jak dovozují Černá s Čechem, a to právě proto, že se o obchodní vedení jednat nemusí. Dodávám v této souvislosti, že se nedomnívám, že by Dědič dovozoval, že omezení jednatelského oprávnění je výjimkou ze zákazu udělovat pokyny, jak dovozuje Eichlerová, Dědič myslím jen dovozuje, že omezení jednatelského oprávnění má obsahové dopady na obchodní vedení. V tomto je myslím jeho argument korektní a přesnější než výše uvedený závěr Černé s Čechem.
Shrneme-li, a myslím, že použitelně pro obě kapitálové společnosti, pak obchodní vedení je výkladově vnímáno jako množina (vnitřní) rutiny uvnitř korporace, která se následně (zpravidla) realizuje jednáním navenek (jednatelským oprávněním). Ono to ostatně vlastně není nic nového, odlišení (obyčejného) jednatelství v poměrech vnitřních a zastoupení bylo v samotném základu obchodních společností již v dobách, kdy se formovalo rakouské právo obchodních společností. Troufnu si dokonce tvrdit, že to, co dnes obsahují učebnice korporačního práva, je jen přepis toho, co dříve o tomto tématu napsali A. Randa (Soukromé obchodní právo rakouské, sešit III, 1892) a později A. Malovský-Wenig (Příručka obchodního práva, 1947).
Takto pojaté obchodní vedení náleží statutárnímu orgánu coby zákonná součást jeho fiduciární obligace a jeho svoboda rozhodování je garantována mj. standardy péče řádného hospodáře. Má-li však dojít k jednání mimo obchodní vedení, ať již mimo účel korporace, nebo k jednání mimořádnému, o obchodní vedení se nejedná, byť se jedná o kroky, které statutární orgán učiní, resp. může učinit. Pokud by tedy např. jednal v mimořádném případě, přesto nezakázaně, jedná, jen se obsahově nejedná o obchodní vedení, ale o širší součást zástupčího oprávnění. Význam, který toto odlišení má, nás dovádí k hlavnímu tématu tohoto článku, tedy k možnostem zásahů společníků (valné hromady) do obchodního vedení jednatelů – dál se tedy budu pohybovat již jen na půdě společnosti s ručením omezeným.