Zdá se, že osmičky (a trochu i devítky) jsou, nejméně pro státy a společnosti ve střední Evropě, opravdu osudové. Po letech 1918, 1938, 1948, 1968, 1989 tu máme rok 2018, resp. 2019, a zase krize jak u sousedů, tak doma. Tentokráte jde o krizi fungování demokratického právního státu ve smyslu uspořádání, fungování a principiálního základu, která se přidává k evergreenům, jako je hypertrofie právního řádu dosahující míry popírající právní jistotu. Byť všichni zasaženi globalizací, tento part se rozhodl si každý odehrát po svém. A tak někteří demontují základní demokratické mechanismy systémově, někteří dosavadní systém (někdy naoko) zachovávají, útočí však na stavební kameny demokracie, tedy obecnou morálku, slušnost a respekt k druhému, což je zřejmě nebezpečnější. V prvním případě je totiž reálná naděje na relativně brzké obnovení rovnováhy. V tom druhém, pokud dojde k rozkladu výchozího hodnotového spektra, to samozřejmě také není vyloučeno, cesta by to však byla podstatně delší a složitější.

Lze mít za to, že Česká republika spadá na rozdíl od Polska nebo Maďarska spíše (bohužel) do druhé skupiny. Systém nerozkolísávají systémová, resp. protisystémová opatření, nýbrž jednotlivci v pozicích známých veřejných činitelů svým jednáním a vystupováním, nerespektováním zásad, zvyklostí a pravidel slušnosti a politické kultury, tolik potřebných pro spořádanou a fungující demokracii, svými (nebo svých zástupců) tvrzeními a jejich účelovým výkladem a překrucováním, demagogií a neplněním slibů. Stejně tak jej ale mohou rozkládat i méně viditelní zástupci veřejné moci, pokud s veřejnou mocí nenakládají zodpovědně, racionálně a uvážlivě a svým způsobem chování dehonestují své funkce.

Události z počátku tohoto roku uvedené potvrzují. Otevřená diskuse o snaze ovlivňování soudců poukázala na to, o čem se v kuloárech potajmu šušká (nejméně v souvislosti s některými případy) již delší dobu. Povšimněme si, že je výslovně uváděno ovlivňování soudců a nikoli moci soudní ze strany moci výkonné či zákonodárné, neboť z dosavadní diskuse se podává, že cílem jednání zainteresovaných nebylo změnit systém, posunout různé brzdy a protiváhy tak, aby se veřejná moc více vychýlila ve prospěch některé z jejích složek. Cílem dle všeho bylo prosadit vlastní zájem a vůli, přičemž zastávaná pozice byla nerozhodná. Tyto události v kontextu několika dalších mne přiměly výslovně formulovat následující úvahy a závěry.

Student prvního ročníku nastupuje na právnickou fakultu s určitými představami o právnickém vzdělání a povolání a s určitými ideály․ Na fakultě utrpí (dle svého zájmu a naturelu) vzdělání v daném oboru a je zde určitá snaha vštípit mu také zásady a principy potřebné pro řádný výkon právnické profese; komplexně uvedené shrnuje tradiční promoční projev děkana, či proděkana Právnické fakulty UK k absolventům.

Vybaven základními informacemi se absolvent následně vydává do praxe, opětovně dle svého naturelu s různou mírou sebevědomí a přesvědčení o tom, zda dokáže řešit nejen lehké právní případy, ale i ty, které označujeme za hard cases. V této chvíli zpravidla ještě mladý právník nebývá zbaven ideálu starobylých římských juristů ius est ars boni et aequi, přičemž garancí jeho naplňování, tedy spravedlivého a racionálního rozhodování, jsou pro něj vykonavatelé soudní moci; povolání soudce pro většinu studentů a pravděpodobně i čerstvých absolventů představuje elitní právnickou profesi.

Avšak i toto poblouznění, stejně jako každé jiné, postupem času vyprchá. Rychlost vystřízlivění je dle všeho přímo úměrná tomu, jak často se dotyčný setkává se zástupci jiných právnických profesí. Nakonec se ukáže, že původní představa o justici, advokacii nebo o jiném tradičním právnickém povolání, jako o košících těch nejzralejších jablek, byla mylná, a že tyto nejsou o nic lepší ani horší než všechna ostatní.

Při zohlednění prostých faktů by to vlastně nemělo být překvapující. Kdo může vykonávat právnickou profesi? Jedině absolvent právnické fakulty. A své ročníkové spolužáky přece každý zná.

Jinak řečeno, počet vynikajících, průměrných, podprůměrných, špatných a strašně špatných, počet schopných a neschopných, racionálních a iracionálních vykonavatelů jednotlivých právnických profesí musí nutně (s jistou mírou tolerance dle náročnosti podmínek pro vstup do profese) odpovídat počtu vynikajících, průměrných, podprůměrných, špatných a strašně špatných, počtu schopných a neschopných, rozumných a nerozumných ročníkových spolužáků.

Vedle toho (a to možná již není pravidlem) by bylo vhodné, aby se absolventovi dostalo (pokud možno co nejdříve) po příchodu do praxe ještě dvojího vystřízlivění.

První spočívá ve zjištění, že byť získal určité vzdělání, zná jen základy, získal pouze klíč k vědění, k tomu, jak pracovat s prameny, neboť vše je mnohem složitější, než si vůbec představoval. Je třeba dospět k poznání, že k tomu, aby mohl svou profesi řádně vykonávat, musí nastoupit cestu nekončícího vzdělávání a přistoupit na Sókratovo scio me nihil scire, resp. (ve verzi pro citlivější jedince), že nikdy nebude a nemůže vědět vše.

Druhé spočívá v uvědomění si faktu, že společnost a právo nelze oddělit. Právo jsou pravidla regulující společnost, a kdo chce tato pravidla dobře poznat, rozumět jim a dobře je používat, musí poznat společnost, musí mít dostatečné životní zkušenosti. Paralela je až směšně jednoduchá. Za řidiče na letní dovolenou do Chorvatska také rodina dle všeho nezvolí náctiletého výrostka, který si den před odjezdem a bezprostředně po své plnoletosti vyzvedl řidičský průkaz, a to ani přes jeho přesvědčování, že na herní konzoli zajel Nordschleife poslední dva týdny bez nehody a vždy pod 7 minut.

V této souvislosti se nabízí vlastní příklad, který souvisí s dalším výkladem.

V době bezprostředně předcházející mému vysokoškolskému studiu se měnil zákon o soudech a soudcích a původní minimální věk pro výkon funkce soudce byl z 25 let změněn na 30 let. V době studia jsem to považoval za nehoráznost a nesmysl. Už přece nejsem dítě, vím, jak se věci mají, budu mít vzdělání a nevidím důvod, proč bych po skončení studia, až si „odkroutím“ nezbytnou praxi, nemohl před třicítkou navléci talár. K čemu takové zdržování, pomůže to něčemu?

Již koncem studia, kdy jsem začal věnovat pozornost nikoli jen základní předepsané literatuře, a zejména pak v rámci doktorského studia za současného působení v praxi, konkrétně v rámci správního úseku jako úředník na Úřadu pro ochranu osobních údajů, jsem pochopil, že to tak jednoduché nebude, jelikož je příliš mnoho toho, co z odborného hlediska neznám a nevím. Byl to pokrok, ale byla to jen polovina cesty. Až působení v advokacii a řada případů a sporů, ať již skončily před soudem nebo ne, mi daly poznat, jak naivní jsem tehdy byl, stejně tak jako to, že při rozhodování na úřadu jsem vnímal věci příliš izolovaně.

Zřejmě není náhoda, že v každé druhé pohádce je moudrý král vykreslován jako ten, který v převleku za prostého člověka chodí mezi své poddané, aby jim mohl dobře panovat a jejich spory dobře soudit.

A tak na základě toho všeho dnes mohu ve svých 35 letech vedle zhodnocení své dřívější představy říci, že se nedomnívám, že by měla být minimální věková hranice pro soudce stanovena na 25 let. Dokonce by dle mého mínění neměla začínat ani trojkou. Podmínkou výkonu této funkce by měla být dostatečná životní zkušenost; povědomost o obvyklém běhu věcí a o fungování společnosti, o problémech a vztazích mezi lidmi.¹ Z uvedeného se podává, že věk je vlastně jen pomocné kritérium. Pokud někdo ihned po fakultě putuje na soud, tam vyčká své příležitosti, stane se soudcem a následně postupuje soudní soustavou tak, že ze soudce, který se na prvním stupni setkává s účastníky, se stane soudcem druhého stupně, který o věci rozhodne při jediném jednání na základě obsahu spisu, a nakonec postoupí do dalších vyšších stupňů soudní soustavy, tedy stane se soudcem, který se s účastníky nesetká a rozhoduje zásadně bez jednání ve věci, tedy zná účastníky a jejich příběh pouze z obsahu spisu a z jejich podání, přičemž na této pozici setrvá (ideálně tak 20 let) do skončení svého mandátu dosažením předepsaného věku, jen obtížně nabude potřebnou životní zkušenost. Jinak a krátce řečeno, ze spisu a z účelově zkreslených tvrzení a podání účastníků řízení (což jim nelze vyčítat) společnost v uvedeném smyslu nelze poznat.

K závěrům učiněným koncem předchozí části mne přivedly mj. následující případy, v nichž „forma zvítězila nad obsahem“, v nichž se prokázala neznalost ať již práva nebo společnosti, a možná i dnes tolik diskutované osobní tlaky. Krátce řečeno případy, v nichž prohrála racionalita a spravedlnost.²

1. Dovolená v Krkonoších

Společnost s ručením omezeným zaměstnávala v pracovním poměru na vedoucí pracovní pozici ředitele obchodu pana P. Statutární zástupce společnosti nabídl (v r. 2014) panu P., zda by neměl od konkrétního dne namísto dosavadní pracovní pozice zájem vykonávat jinou vedoucí pracovní pozici, konkrétně ředitele výroby v dané společnosti. Pan P., aniž by byla uzavřena písemná dohoda o změně druhu vykonávané práce, počal od daného dne vykonávat práci vedoucího výroby.

Pan P. měl jak po dobu výkonu práce ředitele obchodu, tak po dobu výkonu práce ředitele výroby svěřen k výkonu práce zaměstnavatelem osobní vůz. V dohodě o užívání vozu, stejně tak jako ve vnitřních předpisech společnosti, bylo výslovně uvedeno, že svěřené prostředky lze využívat výlučně pro plnění pracovních úkolů. Žádná jiná dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem učiněna nebyla.

Zaměstnavatel z GPS záznamu ve voze zjistil, že pan P. vůz užil ve dnech 5. a 6. 7., tedy ve státní svátky, na které mu nebyla nařízena žádná směna a neměl žádné pracovní úkoly, k cestě do turistických lokací Krkonoš.

Zaměstnavatel přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně ze strany pana P., které spočívalo jednak v neomluvených absencích v zaměstnání, kterých se měl dopustit jako ředitel výroby, a jednak ve využití svěřeného vozidla k soukromým účelům ve značném rozsahu (cesta do Krkonoš a zpět na náklady zaměstnavatele).

Pan P. rozporoval platnost skončení pracovního poměru, když namítal, že v rozhodnou dobu nebyl druhem jeho práce ředitel výroby, nýbrž ředitel obchodu, kdy s touto prací souvisí cesty mimo pracoviště.

Hodnocení věci ze strany místně příslušného okresního/obvodního soudu bylo následující.

Úvodem předsedkyně senátu v rámci předběžného názoru k věci konstatovala, že dle jejiho mínění není dohoda o změně druhu práce, i kdyby zde byla, platná, neboť nebyla uzavřena písemně. Od tohoto názoru po nahlédnutí do aktuálního znění předpisu posléze upustila. V řízení bylo následně mj. prokázáno, že dotyčný se skutečně do Krkonoš bez souhlasu zaměstnavatele s užitím soukromého vozidla vypravil za účelem rekreace, a že tuto skutečnost úmyslně zamlčel a neměl v úmyslu zaměstnavateli jakkoli kompenzovat vzniklé škody.

Ve věci soud nakonec rozhodl tak, že skončení pracovního poměru je neplatné. Stavěl přitom na tom, že nepřítomnost na pracovišti nebyla prokázána, příp. v prokázaném rozsahu nebyla pro okamžité zrušení pracovního poměru dostatečná. Vedle toho konstatoval, že pan P. v souvislosti s užitím vozu porušil své pracovněprávní povinnosti (neužívat vůz k soukromým účelům), učinil tak však pouze z nedbalosti, a tudíž nemůže jít o důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Zásadní dále bylo, že vyhlášení rozhodnutí se nezúčastnil žalovaný, jeho zaměstnanec byl pouze přítomný ve veřejnosti, aby mohl sdělit výsledek sporu. K vyhlášení rozhodnutí se dostavila předsedkyně senátu a dva přísedící, kteří se však předchozího projednávání věci nezúčastnili. Soud následně bez dalšího rozhodnutí vyhlásil a vyhotovil, přičemž ve vyhotovení rozhodnutí bylo uvedeno složení senátu odpovídající obsazení v den vyhlášení rozhodnutí.

Proti rozhodnutí se žalovaný odvolal, přičemž poukázal mj. na to, že a) bylo porušeno právo na zákonného soudce, neboť rozhodl senát v jiném složení, než odpovídalo složení v době projednávání věci, přičemž nebyl učiněn žádný procesní úkon, který by takové rozhodnutí umožňoval; b) je nelogický a iracionální závěr, že porušil své pracovněprávní povinnosti z nedbalosti. Taková kvalifikace, převedena do skutkové roviny, by znamenala, že pan P. sedl do auta a vyrazil na cestu, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k porušení právní povinnosti nedojde, tedy že ve skutečnosti nejede na dovolenou, příp. že sedl do auta a vyrazil na cestu neznámo kam, přičemž alespoň měl a mohl vědět, že jede na dovolenou.

Odvolací soud rozhodnutí k odvolání žalovaného změnil tak, že žalobu zamítl.

2. Delikvent

Pan V. pracoval u společnosti s ručením omezeným v pracovním poměru jako vedoucí techniků. Společnost podnikala v oblasti instalace a provozování bezpečnostních prvků, jako jsou např. kamerové systémy. Pan V. vypověděl pracovní poměr s odůvodněním, že kvůli budoucímu studiu nebude moci řádně plnit své pracovní úkoly. Po předání výpovědi z pracovního poměru se vzdálil z pracoviště neznámo kam a nebyl po celý zbytek dne dostupný na mobilním telefonu. Na danou dobu neprokázal překážku v práci. Z pracoviště se přitom vzdálil, byť věděl, že odpoledne toho dne má odjet realizovat s několika podřízenými techniky obchodní zakázku svého zaměstnavatele. Druhý den se dostavil opožděně do zaměstnání (cca o 2 hod.), aniž by byla jeho nepřítomnost omluvena překážkou v práci, a i když si byl vědom toho, že měl s podřízenými techniky jet provést dohodnutou obchodní zakázku. Na nastalou situaci reagoval statutární zástupce zaměstnavatele poněkud impulzivně, když sepsal okamžité zrušení pracovního poměru, v němž se odkázal na jmenované absence v zaměstnání. Po příchodu pana V. do zaměstnání mu statutární zástupce zaměstnavatele okamžité zrušení pracovního poměru předal. Pan V. se jal okamžité zrušení pracovního poměru rozporovat.

V souvislosti se skončením pracovního poměru pana V. počal zaměstnavatel prověřovat jím plněné pracovní úkoly, zejména pak z důvodu poklesu pracovního výkonu v poslední době, a naznal, že pan V., který měl mj. oprávnění jménem zaměstnavatele potenciálním zákazníkům předkládat obchodní nabídky spolupráce/na zhotovení díla, v několika případech postupoval tak, že vedle nabídky zaměstnavatele předložil vlastní nabídku, či nabídku otce své tehdejší přítelkyně, který podnikal ve stejném oboru. Ať jedna nebo druhá nabídka byly vždy výhodnější než nabídka zaměstnavatele. Pokud klient nabídku pana V. nebo konkurenční společnosti akceptoval, pan V. následně práce realizoval. Škoda na straně zaměstnavatele dosahovala řádově statisíců korun. V podstatě ve shodné době, jako podal pan V. žalobu o určení neplatnosti skončení pracovního poměru, podala společnost (nevědouc, že byla žaloba podána) trestní oznámení na podezření ze spáchání trestného činu zneužití informací v obchodním styku. Pan V. v trestním řízení vinu popíral.

V řízení před okresním/obvodním soudem jako soudem prvního stupně bylo prováděno relativně rozsáhlé dokazování, ze kterého mj. vyplynulo, že se pan V. skutečně bez omluvy vzdálil z pracoviště a dostavil se pozdě na směnu, byť věděl, že má jet realizovat obchodní zakázku zaměstnavatele. Soud tak skutek, mj. v kontextu přístupu pana V. k práci a jeho jednání ke škodě na majetku zaměstnavatele, shledal za dostatečný a okamžité zrušení pracovního poměru, i přes jeho ne úplně ideální obsahové náležitosti (vymezení skutku atp.), za platné.

Proti rozhodnutí podal žalobce odvolání. Paralelně v trestním řízení pan V. změnil svou pozici, ke skutku se doznal a uzavřel dohodu o vině a trestu za spáchání trestného činu zneužití informací v obchodním styku v souvislosti s výkonem práce pro společnost.

V dostatečném časovém předstihu před jednáním u odvolacího soudu žalovaný poukázal na uzavření dohody o vině a trestu, tedy na to, že se pan V. doznal, že během doby trvání pracovního poměru úmyslně jednal ke škodě na majetku zaměstnavatele a způsobil tak škodu v řádech statisíců korun. K tomu žalovaný doplnil v kontextu konceptu dodatečného sociálního ospravedlnění výpovědi, jak je pojímáno v právním řádu Německa, že i kdyby nebylo okamžité zrušení pracovního poměru soudem shledáno za perfektivní, s ohledem na obecný princip spravedlnosti, a dále s ohledem na to, že pracovní poměr by beztak skončil uplynutím výpovědní doby v důsledku výpovědi pana V., nelze rozhodnout o neplatnosti skončení pracovního poměru. Žalovaný dále argumentoval i tím, že v daném případě je sporování neplatnosti skončení pracovního poměru v kontextu trestné činnosti žalobce nemravným zneužitím práva, kterému soud nesmí přiznat ochranu.

Asi (bohužel) nepřekvapí, že jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud odmítly zaobírat se jinou otázkou, než je splnění zákonných náležitostí pro okamžité zrušení pracovního poměru, a k otázce trestného jednání pana V., včetně jeho doznání a související argumentace žalovaného stran zneužití práva atp., nevěnovaly pozornost, stejně tak jako otázce možného zneužití práva. Oba soudy dospěly k závěru, že okamžité zrušení bezvadné není, žaloba je důvodná, okamžité zrušení pracovního poměru je tedy neplatné a žalobci náleží náhrada nákladů řízení.

3. Opozdilec

Ve sporu o výživné a o úhradu některých nákladů neprovdané matce rozhodoval v prvním stupni obvodní/okresní soud. Matka byla v nepříznivé finanční situaci, neboť měla s žalovaným dvě nezletilé děti do 3 let věku, což jí znemožňovalo jakoukoli výdělečnou činnost. Žalovaný, který měl manželku a dvě další starší děti, žalobkyni přispíval na děti zcela minimálně. Sociální a ekonomická zranitelnost matky a dětí, žijících jen ze sociálních dávek, je zcela zřejmá. Soudu musely být sociální poměry matky z předchozích řízení známy.

O přístupu a zájmu o řešení věci ze strany soudce již z počátku vypovídalo, že ani v jednom případě, byť je to obvyklé a byl o to vždy řádně požádán, nezaslal žalobkyni protokol ze soudního jednání (byť v něm třeba mělo být zachyceno procesní usnesení vyhlášené při jednání), přičemž příčinu lze spařovat primárně v tom, že tento byl vyhotoven vždy až bezprostředně před dalším jednáním ve věci. To by ještě bylo možné přejít. Co však lze považovat s ohledem na okolnosti za závažnější, je fakt, že rozhodnutí ve věci čítající necelé 3 strany textu (16 odstavců) bylo vyhotoveno až po urgenci žalobkyně posledního dne prodloužené lhůty k vydání rozhodnutí, tj. bezmála 3 měsíce po vyhlášení rozhodnutí; zřejmě v rámci úspornosti přitom soudce pro jistotu vynechal části textu nezbytné k tomu, aby dával smysl, takže zde lze číst kupř. větu:

„Lze tak dovodit, že čistý měsíční příjem v době od června 2015 do července 2016.“

Nabízelo by se dodat „práce kvapná málo platná“, to by však v tomto případě nebylo přesné.

Ani kvalita rozhodnutí a doba, kterou si soudce vyhradil k jeho vyhotovení, byť ani jedno nelze pominout, nejsou tou nejzásadnější a nejzávažnější skutečností z daného řízení. Za tu lze považovat fakt, že k jednomu z nařízených jednání se soudce jaksi opomněl dostavit, resp. poté, co právní zástupci kontaktovali soudní kancelář a poukázali na jeho nepřítomnost, kancelář soudce dohledala a jeho přítomnost cca hodinu a půl po čase, na který bylo jednání nařízeno, zajistila. Soudce dorazil, přičemž konstatoval, že si to asi špatně zapsal, a že se mu něco takového ještě nestalo. K tomu právní zástupci konstatovali, že jim za řádově desítky let praxe ještě taky ne, a poukázali na to, že toto prodlení jim zasahuje do dalších povinností. Následně se jednání uskutečnilo.

V návaznosti na jednání soudce byla k předsedovi soudu podána stížnost. K té předseda soudu odpověděl:

„Na základě tohoto Vašeho dopisu jsem stížnost se soudcem projednal. Soudce mi sdělil, že si nesprávně poznamenal termín jednání a skutečně se k jednání dostavil pozdě, za což se Vám omluvil a za což se Vám jménem soudu omlouvám nyní i já.“

Z lidského hlediska lze situaci pochopit a omluvu brát jako dostatečnou. Je tu však ještě profesní rovina a v jejím kontextu je řešení věci ze strany předsedy soudu nedostatečné. Představme si situaci z druhé strany, kdy se na jednání, „protože si to špatně zapsal“, bez omluvy nedostaví právní zástupce účastníka řízení a účastník řízení jednání přítomen nebude, přičemž půjde o první jednání ve věci a soud vydá rozsudek pro zmeškání. Lze úspěšně pochybovat o tom, že by situaci řešilo, byť třeba upřímně myšlené, „já se opravdu omlouvám, tohle se mi ještě nestalo“.

4. Nemravné praktiky

Zaměstnavatel se dohodl se zaměstnancem na skončení pracovního poměru bez uvedení důvodu. Zaměstnanci bylo v souvislosti se skončením pracovního poměru vyplaceno na základě písemné dohody o skončení pracovního poměru dohodnuté odchodné, tedy peněžní plnění kompenzující skončení pracovního poměru bez uvedení důvodu, za něž byl zaměstnanec ochoten zaměstnání opustit. Částka odchodného byla sedmimístná.

Následně vznikl mezi stranami spor o výši náhrady z konkurenční doložky a o výši peněžních prémií vyplacených zaměstnanci spolu se skončením pracovního poměru v návaznosti na předchozí projektové období.

Zajímavé není ani tak to, jak spor dopadl; ve věci bylo rozhodnuto, že zaměstnavatel nepochybil a zaměstnanci byly jednotlivé částky vyplaceny správně. Zajímavý byl pohled prezentovaný předsedkyní senátu okresního/obvodního soudu ve vztahu k dohodnutému odchodnému.

O odchodném předsedkyně senátu prohlásila, aniž by to kterákoli ze stran namítala, že takovou praktiku, tedy peněžní nabídku za to, že zaměstnanec přistoupí na skončení pracovního poměru dohodou, vnímá jako nemravnou, a že s něčím takovým se tedy jaktěživ nesetkala.

Smluvní odchodné je přitom naprosto běžné. O tom, že by institut byl vnímán zaměstnanci nebo zaměstnavateli ve svém základu za nemravný, nemůže být řeč. Ostatně v některých zahraničních právních úpravách nalezneme vyplacení či vykoupení ze zaměstnání (v různých polohách) výslovně zakotveno.

5. Roztržitost (snad)

Územně samosprávný celek vedl v podstatě souběžně v pozici žalovaného dva pracovněprávní spory před tímtéž okresním/obvodním soudem. V jednom případě se jednalo o spor o určení neplatnosti skončení pracovního poměru, okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele (úředníka územně samosprávného celku) kvůli požití alkoholu na pracovišti v pracovní době. Ve druhém případě šlo o spor o náhradu platu za dobu trvání sporu o určení neplatnosti skončení pracovního poměru (pracovní poměr skončil 31. 12. 2011) s jiným úředníkem daného územně samosprávného celku.

V prvním případě soud žalobu o určení neplatnosti skončení pracovního poměru zamítl. O nákladech řízení rozhodl tak, že se žalovanému nepřiznávají s ohledem na povahu instituce; soud se přitom odkázal na judikaturu vysokých soudů. Proti rozhodnutí o nákladech řízení podal žalovaný odvolání, v němž mj. namítal, že odkazovanou judikaturu o nepřiznávání náhrady nákladů řízení nelze na daný případ použít, neboť v daném případě se nejedná o věc spadající do působnosti územně samosprávného celku z hlediska výkonu veřejné moci, nýbrž jde o interní pracovněprávní záležitost, kdy pro tyto věci nemá žalovaný zřízeno žádné specializované oddělení. K odvolání žalovaného odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť, jak zmiňoval žalovaný, nemá pro tyto případy žádnou zvláštní způsobilost ani oddělení (nedisponuje žádným odborným aparátem).

Ve druhém případě okresní/obvodní soud vyhověl žalobci pouze zčásti, když z doby, za kterou si žalobce nárokoval náhradu platu, vyloučil doby, po které vykonával práci pro jiný územně samosprávný celek; v řízení byla tato skutečnost prokázána mj. prohlášeními územně samosprávných celků. Současně soud odmítl aplikovat pravidlo obsažené v § 69 odst. 3 stávajícího znění ZPr s odkazem (nutno podotknout, že správným) na to, že pracovní poměr skončil k 31. 12. 2011, a je tudíž třeba postupovat podle dřívější právní úpravy (pravidlo o možném snížení náhrady obsažené v § 69 odst. 3 ZPr, které bylo v jisté podobě obsaženo v předchozím zákoníku práce, je ve stávající úpravě zakomponováno s účinností od 1. 1. 2012). Dále soud k námitce žalovaného započetl vzájemnou pohledávku z titulu neoprávněně vyplaceného odstupného. Žalovaný tudíž ve věci slavil úspěch z méně jak 1/3. Náhradu nákladů však žalovanému soud ani zčásti nepřiznal, když se odkázal jako v prvním případě na shodnou judikaturu vysokých soudů; před vydáním rozhodnutí ve věci přitom žalovaný soudu zaslal rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání o nákladech řízení v předchozí věci.

Následně o žalobě rozhodoval odvolací soud a bylo to rozhodování vskutku neotřelé, v mnohém inovativní a překvapující.

Předně, k náhradě nákladů se soud vyjádřil tak, že by žalovanému s ohledem na jeho postavení a odborný aparát přiznána být neměla, což bylo zajímavé v kontextu toho, že shodný senát rozhodl v první ze shora uvedených věcí (rámcově totožné, šlo také o pracovněprávní spor) opačně. To by ale ještě bylo možné pochopit.

Méně pochopení, zejména proto, že soud byl žalovaným opakovaně upozorňován na rozhodnou právní úpravu, její výklad a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, lze mít pro další závěry odvolacího soudu.

Soud kupř. dospěl k názoru (v rozporu s dikcí § 141 ZPr a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu), že okresní/obvodní soud ve věci rozhodl nesprávně, když úrok z prodlení počítal až od druhého měsíce následujícího po měsíci, za který měla žalobci náležet náhrada; dle odvolacího soudu bylo třeba úrok počítat ode dne následujícího po dni výplaty platu určené zaměstnavatelem. To však, jak již bylo naznačeno, je závěr nesprávný. Správně je taková pohledávka splatná celý následující kalendářní měsíc a prodlení nastává první den druhého kalendářního měsíce, tedy tak, jak rozhodl dříve okresní/obvodní soud.

Dále odvolací soud konstatoval, že na daný případ nedopadá pravidlo podle § 69 odst. 3 ZPr, a okresní/obvodní soud tudíž ve věci nesprávně náhrady mzdy moderoval. Takový závěr však byl taktéž nesprávný, neboť došlo ke sloučení dvou aspektů. Jednak nezbytných předpokladů pro vznik nároku na náhradu mzdy nebo platu v době sporu, kdy zaměstnanci není přidělována práce (zaměstnanec projevil zájem na dalším zaměstnání a byl připraven, ochoten a schopen práci konat), a jednak institut snížení náhrady za podmínek podle § 69 odst. 3 ZPr.

„Korunu všemu“ odvolací soud „nasadil“ závěrem, že

„… výpověď z pracovního poměru daná žalobci byla pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnou, přičemž toto rozhodnutí má nepochybně konstitutivní účinky…“.

To je však, jak známo, a jak se píše již v základní učebnici pracovního práva, závěr nesprávný. A bylo by možné pokračovat dále.

Co je však podstatné. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Nato odvolací soud ve věci rozhodl znovu. V rozhodnutí odstranil vadu týkající se výpočtu úroku z prodlení a přijal fakt, že rozhodnutí o určení neplatnosti skončení pracovního poměru má deklaratorní účinky. Ve zbytku se však opětovně nedokázal s věcí řádně vypořádat. Z neznámého důvodu, možná snad ve snaze neztratit tvář, tedy přijal, že v daném případě o moderaci výše náhrady nejde. Konstatoval však současně, že doby souběžného zaměstnání vyloučit nelze (zde již zjevně poučen obsahem judikatury Nejvyššího soudu), s dovětkem, že okresní/obvodní soud v řízení zjistil, že žalobce si sjednal své pracovněprávní vztahy existující v době sporu o určení neplatnosti skončení pracovního poměru tak, aby mohl bezprostředně, pokud by mu žalovaný počal přidělovat práci, či by spor pravomocně skončil, u žalovaného dále pokračovat v práci. Jak k takovému závěru soud dospěl, je záhadou, jelikož obvodní soud ve svém rozhodnutí nic takového nekonstatoval a v soudním spise byly založeny pouze dva přípisy od bývalých zaměstnavatelů žalobce, kteří měli s žalobcem v rozhodné době uzavřeny základní pracovněprávní vztahy. V jednom případě byl dle sdělení v přípise tento zrušen zaměstnavatelem ve zkušební době a v druhém případě se jednalo o pracovní poměr na dobu určitou sjednaný po dobu překážky v práci jiného zaměstnance (mateřské a rodičovské dovolené) a o následnou dohodu o provedení práce. O věci tak bude opětovně rozhodovat Nejvyšší soud.

6. Trvalé místo

Předmětem činnosti zaměstnavatele je vysoce odborná a specializovaná činnost. Statutárním zástupcem instituce byl člověk s ekonomickým vzděláním, který neměl specializovanou odbornost související s činností instituce. Z tohoto důvodu, jakožto odborného garanta, zřídil zaměstnavatel (statutární zástupce) pracovní pozici, kterou bychom mohli nazvat jako odborný náměstek. Po určité době došlo k výměně statutárního zástupce. Nový statutární zástupce měl odborné znalosti a způsobilost související s hlavním předmětem činnosti instituce, neměl však ekonomické vzdělání. Provedl tedy v organizaci organizační změnu, krom jiného zrušil pracovní pozici odborného náměstka, činnosti navázané na tuto pracovní pozici z velké části převzal sám, ve zbytku je rozpustil mezi ostatní vedoucí pozice nebo je zcela eliminoval. Z důvodů scházející erudice vedle toho zřídil novou pracovní pozici ekonomického náměstka, na kterou přesunul činnosti v oblasti ekonomie a řízení, které vykonával ve své pozici s ohledem na svou odbornou způsobilost jeho předchůdce. Na to, zdálo by se, že logicky a správně, přistoupil ke skončení pracovního poměru pro nadbytečnost s původním odborným náměstkem. Zaměstnanec (potomek v linii přímé osoby dlouhodobě požívající přízně vysokého ústavního činitele) se však rozhodl skončení pracovního poměru sporovat a začaly se „dít věci“. S ohledem na délku sporu, který trval bezmála 10 let, se omezím jen na základní momenty.

Bez komentáře se nabízí nechat řízení před soudem prvního stupně; stačilo by jmenovat rozhodujícího soudce(kyni), kterému toho času již byla pracovněprávní agenda odebrána, a zasvěcení by si v okamžiku udělali jasnou představu. Spokojme se s tím, že po postupu, který příliš neodpovídal procesním předpisům, bylo vydáno rozhodnutí, jehož jednu část tvořil text z jiné kauzy, na nějž později navazoval více méně popis rozhodované věci. Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Oběma stranám muselo být již v průběhu řízení zřejmé, že se s vysokou mírou pravděpodobnosti nebude jednat o konečné rozhodnutí ve věci, o čemž je muselo zcela utvrdit písemné vyhotovení rozhodnutí.

Spor tedy pokračoval u odvolacího soudu. Odvolací soud drobně doplnil dokazování a na shora naznačeném skutkovém základě konstatoval, že zaměstnavatel postupoval po právu. Rozhodnutí obvodního soudu tudíž změnil a žalobu zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

Dovolání Nejvyšší soud, z důvodů blíže nezjištěných a neznámých, vyhověl, přičemž pronesl tuto „památnou větu“, která charakterizuje důvod, proč ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu došlo:

„Za situace, kdy činnosti vykonávané žalobcem před organizační změnou provedenou u žalované zůstaly po účinnosti tohoto opatření pro žalovanou stále potřebné a kdy tyto činnosti měly být nadále zajišťovány jinými zaměstnanci žalované, zjevně nejde o případ, kdy by rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně v dané věci reflektovalo skutečnost, že zaměstnavatel nebude mít možnost (vůbec nebo v původním rozsahu) plnit povinnost [srov. § 38 odst. 1 písm. a) ZPr] přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (pro její nepotřebnost), kterou je zaměstnanec jinak schopen a ochoten vykonávat, vzhledem k tomu, že zaměstnanec se pro něj stává od účinnosti organizačních změn nadbytečným. Vzhledem k tomu, že se žalobce za těchto okolností nestal nadbytečným z hlediska druhu jím vykonávané práce (jeho pracovní činnosti), nemůže být jiné organizační uspořádání zaměstnavatele spojené s nahrazením činnosti žalobce činností jiných zaměstnanců – jak vyplývá z výše uvedeného – podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) ZPr.“

Jinak a krátce řečeno, každý statutární zástupce nechť si důkladně uváží, zda některou z činností svěří vykonávat zaměstnanci. V momentě totiž, kdy činnosti kumulované pod pracovní pozicí určitého zaměstnance ze svého rozhodnutí kvůli větší efektivitě sám převezme a ve zbytku rozpustí mezi ostatní zaměstnance a dotyčný zaměstnanec se stane z hlediska své pracovní síly fakticky nepotřebným, nic to nemění na tom, že si ho i tak zaměstnavatel musí nechat.

Ve věci následně opětovně rozhodoval odvolací soud. Byť při jednání jasně naznačil, že nepovažuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za správné, toto rozhodnutí respektoval a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, tzn. žalobě vyhověl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. V dovolání se, stejně jako ve všech svých dřívějších podáních, odkázal na dřívější ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.³ Dodal, že původní rozhodnutí odvolacího soudu bylo s těmito rozhodnutími zcela v souladu, přičemž však dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané k dovolání žalobce se s nimi zcela nepochopitelně a nedůvodně rozchází.

Dovolání žalovaného (nikoli překvapivě) bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. „Nejkouzelnější“ částí zdůvodnění je zřejmě „argumentace“ Nejvyššího soudu k tomu, proč se v jeho prvním rozhodnutí v této věci nejedná o odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud konkrétně uvádí:

„... soudy v těchto případech aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci [ve věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 a sp. zn. 21 Cdo 733/2003 byla účelem přijetí rozhodnutí o organizační změně úspora finančních (mzdových) prostředků a nešlo jen o jiné organizační uspořádání zaměstnavatele spojené s nahrazením činnosti zaměstnance činností jiných zaměstnanců]“.

Důvod, proč je takový závěr zcela nepřiléhavý (lze říci až absurdní) a mylný, je tak prostý a očividný, že si snad ani nezaslouží další bližší zdůvodnění.

Pro úplnost však přece jen jeden matematický příklad, který si říká o zařazení do početníku pro druhou třídu základní školy:

Organizace vykonává činnost X a činnost Y. Statutární zástupce má kvalifikaci k výkonu činnosti X a tuto činnost pro organizaci (spolu s výkonem funkce) vykonává za odměnu ve výši 150 Kč. Činnost Y vykonává na samostatné pracovní pozici zaměstnanec s odpovídající kvalifikací za odměnu ve výši 100 Kč.

Dojde ke změně na pozici statutárního zástupce. Nový statutární zástupce má kvalifikaci Y, nikoli však kvalifikaci X. Statutární zástupce má vedle výkonu své funkce, resp. v rámci výkonu své funkce časový prostor k tomu, aby pro organizaci obstaral i činnost Y; nebude-li vykonávat činnost Y, nebude pracovně vytížen, nebude-li se za svou odměnu snažit plně zapojit do činnosti organizace, bude porušovat povinnost péče řádného hospodáře. Statutární zástupce má za výkon své funkce a za zajišťování činnosti Y, ke které je plně způsobilý, odměnu ve výši 150 Kč. V danou chvíli vyvstává potřeba zajistit činnost X. Je tudíž přijat zaměstnanec s kvalifikací X na pracovní pozici X. Tento zaměstnanec bude mít plat ve výši 100 Kč.

Z citované dikce rozhodnutí Nejvyššího soudu nějak není zřejmé, proč nelze stav, kdy zaměstnavatel vědomě ušetří jednu mzdu/plat, brát jako ekonomický motiv jednání, resp. organizační změny; pokud to snad Nejvyšší soud mínil tak, že nebyl ekonomický podtext do písemného vyhotovení rozhodnutí o organizační změně výslovně vepsán, nabízí se připomenout, že zákon žádnou formu pro toto faktické jednání nepředepisuje a i dle Nejvyššího soudu je nerozhodné, v jaké formě bylo učiněno.

Každý to zná, spravedlnost se vyobrazuje jako žena třímající meč a váhy se zaslepenýma očima. Z událostí poslední doby se zdá, jako by někteří neměli úplně jasno o významu a o symbolice jednotlivých propriet, zejména to vypadá, že jim není jasné, co představuje páska přes oči; ne, opravdu to není obklad zmírňující bolest hlavy po příliš bujaré noci.

Pro připomenutí pro všechny, kteří na to snad zapomněli. Symbolika znamená, že „měří každému stejně bez ohledu na jeho postavení“. Měří podle práva, což je systém pravidel mající své principy a zásady, nikoli jen podle zákona, což je pouze forma pro slovní vyjádření základů pravidel.

Pro řádné fungování demokratického právního státu je životně důležité zachovat nezávislou a vysoce odbornou justici. Soudní moc by měla být v kontextu zbývajících mocí nejvíce nezávislá a od zbylých mocí oddělená, nejodbornější a zcela apolitická. Měla by být prosta politických tlaků, a pokud by snad k takovému incidentu došlo, měla by být pevná a schopna mu odolat. Dlouhá léta se v dané souvislosti hovořilo o tom, že podstatným klíčem k nezávislosti je odpovídající ohodnocení soudců. Toho se dle všeho podařilo dosáhnout. Peníze však charakter nedělají, vlastně rčení o penězích a charakteru je spíše, jak známo, opačné. I ze shora uvedených příkladů se podává, že klíčem je správný výběr soudců, nastavení předpokladů pro výkon funkce a dobře nastavený kariérní řád. Předpokladem pro výkon funkce soudce by mělo být vzdělání, charakter (morální předpoklady a silný morální základ, který je předpokladem neovlivnitelnosti v dnes diskutovaném smyslu) a životní zkušenost, neboť když některý z těchto prvků schází, výsledné rozhodnutí bude správné spíše náhodou.⁴

Z řad zástupců studentské kurie na právnické fakultě aktuálně sílí volání po větší nabídce předmětů tzv. právních dovedností. Bylo by chybou na taková volání slyšet ve zjednodušeném schématu, jak jsou někdy (právní dovednosti) prezentovány. Ze shora uvedených příkladů je zjevné, že potřeba jsou znalosti, hluboké a pevně zakořeněné, přičemž znalostmi se nemíní znalost doslovného znění paragrafů, ale vštípení si zásad, principů a ideálů fungování práva, jeho cílů a postupů, jak cílů dosahovat. Vštípení si všeho nezbytného k tomu, aby se shora vzpomenutá symbolika přerodila v již zmíněné ius est ars boni et aequi.

Aby tomu tak bylo, měly by být znalosti v právě uvedeném smyslu doplněny o skutečné příběhy, třeba podobné těm, o kterých byla řeč zde, jimiž bude demonstrováno, jak a kdy právo zafungovalo správně, kdy špatně, kde, kdo a jakou chybu při jeho aplikaci udělal. V jejich kontextu bude posluchač s to řádně vše v komplexu pochopit a vštípit si tak, abychom s důvěrou mohli očekávat, že v budoucnu, až se vyskytne odborná situace, nebude rozhodnutí stiženo ani nedostatkem znalosti, ani nedostatkem zkušenosti a ani nedostatkem integrity osobnosti soudce, na kterého působí (s cílem o prosazení vlastních zájmů) třetí osoby.