Čekejte, prosím...
A A A
[Soudní rozhledy 10/2019, s. 310]
Judikatura NS: Společné jmění manželů z pohledu aktuální rozhodovací praxe

Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, Brno*

I. Úvod

Institut společného jmění manželů (SJM) je tradiční součástí historického vývoje a i v současné době výrazně ovlivňuje jednak právní praxi jako takovou, jednak rozhodovací soudní praxi, a to včetně NS.1 Vzhledem k faktickému významu SJM za účinnosti ObčZ 1964, velmi rozsáhlé judikatuře, fakticky absentující literatuře, ale také řadě kritických přístupů k právní úpravě se očekávalo, jakým způsobem přistoupí k manželskému majetkovému právu nová úprava obsažená v ObčZ. To platilo tím spíše, že se při přípravě nové soukromoprávní úpravy široce diskutovalo, jak vůbec přistoupit k majetkovým otázkám manželů, zda vzít za základ obligatorní vznik majetkového společenství nebo jeho existenci ponechat na vůli manželů (snoubenců), a to i s přihlédnutím k historickým vývojovým zkušenostem a souvislostem.2

II. Uvažovaná východiska nové právní úpravy

Již původní principy a východiska uvažované právní úpravy, formulované na přelomu století, naznačovaly směr, kterým rekodifikace civilního práva přistoupí k úpravě majetkových poměrů manželů. Vycházely z toho, že institut SJM zůstane zachován a bude se vyznačovat především dispozitivitou, a to zásadně ve všech směrech. Takto mělo platit, že se zákonný manželský majetkový režim uplatní pouze v případě, že se snoubenci nebo manželé nedohodnou jinak. Celkový právní režim měl být formován ve třech podobách:

1.

zákonný režim - u něj mělo platit, že dosavadní rozsah SJM bude zachován a jednotlivé součásti jmění (aktiva i pasiva) však budou přesněji vymezeny, stejně jako okamžiky, kdy se jimi stávají,

2.

dohodnutý režim - předmět dohody snoubenců či manželů neměl být nijak omezen, tj. předpokládalo se, že si budou moci zvolit jakýkoliv zákonem aprobovaný režim, včetně zrušení SJM. V této souvislosti bylo zdůrazňováno, že obvyklé vybavení společné domácnosti bude pojato jako zvláštní majetkový soubor hmotných předmětů sloužících účelu vyplývajícímu ze samotného pojmu. Vlastnictví jednotlivých předmětů nemělo být rozhodné; mohlo být součástí SJM, pokud bude existovat, anebo ve vlastnictví manžela či obou manželů, pokud SJM existovat nebude nebo pokud budou tyto předměty z nějakého důvodu ze SJM vyloučeny. Vzhledem ke svému účelovému určení mělo být obvyklé vybavení podrobeno zvláštnímu ochrannému režimu (omezení dispozic). Dále bylo zdůrazněno, že uzavření dohody o režimu vyhrazujícím vznik SJM ke dni zániku manželství nebo o zrušení SJM, a to v době trvání SJM, bude vyžadovat úpravu práv a povinností týkajících se již existujícího jmění. Pro dohody (a obdobně pro jejich opakované změny) mělo platit obecné pravidlo zakazující jednat v rozporu s dobrými mravy a dotýkat se práv třetích osob, nemělo být možné jimi vyloučit povinnost manželů pečovat o rodinu (rodinné společenství), a svými důsledky neměly smět založit neschopnost manžela o rodinu takto pečovat. Měly být také přesně formulovány náležitosti těchto dohod a podmínky, kdy nabudou účinnosti s tím, že způsobilost ke kontrahování dohod bude výslovně vztažena ke sňatečné způsobilosti,

3.

režim založený rozhodnutím soudu - úprava možnosti zásahu soudu do trvajícího SJM měla být zásadně shodná s dosavadní možností soudu vedle možného zúžení i SJM zrušit. Důvody pro tyto ingerence soudu měly být přesněji formulovány, stejně jako důvody opačného rozhodnutí soudu (mezi závažné důvody zrušení SJM měla patřit například okolnost, že věřitel požaduje zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu výhradního jmění tohoto manžela - a naopak, mezi takové důvody neměla patřit existence vynutitelného dluhu, který svým rozsahem přesahuje hodnotu výhradního jmění manžela). Právní úprava tak měla adekvátně vyvážit zájem na ochraně manželského společenství a zájem na ochraně věřitele.

Obdobně jako v poměrech ObčZ 1964 mělo být rozlišováno mezi zrušením a zánikem SJM, a rovněž úprava zániku SJM se neměla od dosavadní lišit. Třetí osoby (zejména věřitelé) měly mít právo dovolat se svých práv dotčených ať už soukromoprávním úkonem manželů (například dohodou o zrušení SJM), nebo k návrhu manžela rozhodnutím soudu, avšak až u příležitosti vypořádání masy SJM, resp. masy toho, co ze SJM vystoupilo.

Problematika hospodaření se SJM měla být upravena výrazně podrobněji, než tomu bylo doposud. I zde se měla odrazit potřeba zvýšené ochrany

a)

potenciálně slabšího člena manželského páru - například v možnosti dovolat se neplatnosti nebo neúčinnosti zakládacího aktu (zakladatelského dokumentu), vloží-li manžel podstatnou část SJM do právnické osoby, disponuje-li manžel veškerým vlastním jměním při neexistenci SJM, zavazuje-li se k dlouhodobému trvajícímu či opakujícímu se plnění apod.; výslovně mělo být uvedeno, že pro závazek jen jednoho manžela, který vznikl z jeho trestného činu nebo protiprávního jednání, anebo pro dluh na výživném, které je tento manžel povinen poskytovat vně rodiny, lze majetek v SJM postihnout jen do výše, kterou by představoval podíl povinného manžela, kdyby došlo ke zrušení a vypořádání SJM,

b)

nezletilých dětí - mělo být upraveno omezení dispozic manžela s věcmi v jeho vlastnictví, které ale představují vybavení společné domácnosti, popřípadě slouží potřebám nezletilých dětí,

c)

třetích osob, zejména věřitelů - zde měly být upraveny podmínky, za nichž a v nichž měl být možný exekuční postih do SJM, a do ObčZ měla být převzata úprava týkající se účinků zrušení SJM - ovšem bez ohledu na to, jak ke zrušení došlo - na možnost exekučního zásahu.

Ve vztahu k vypořádání SJM se zdůrazňovalo, že pojetí vypořádání se zásadně nezmění; každé zrušené i zaniklé SJM, stejně jako masu toho, co ze SJM vystoupilo, bude nutno vypořádat. Platnosti vypořádání ovšem nemělo bránit, pokud by se týkalo pouze části společných majetkových práv a závazků. Stejně tak neměla být založena neplatnost dohody o vypořádání, jestliže došlo k jejímu uzavření před zrušením nebo zánikem SJM; pokud se tak stane, mělo se tím rozumět, že k uzavření dohody o vypořádání došlo s výhradou (s odkládací podmínkou), že SJM bude zrušeno nebo zanikne. Pro tyto a podobné případy mělo být stanoveno, že se účinky vypořádání budou vztahovat vždy k tomu dni, kdy došlo ke zrušení SJM nebo k jeho zániku. Dohoda o vypořádání, které měla být dána vždy přednost, nemusela podle záměru ctít zákonná pravidla vypořádání (jejichž úprava je vždy podrobnější), měla však splňovat všeobecné podmínky platnosti právních jednání, neměla smět odporovat dobrým mravům ani poškozovat věřitele.3

III. Rozhodovací praxe NS

1. Východiska

Pro poměry SJM je typické, že pokud se určité závěry ukotví v právní praxi, jen velmi obtížně následně dochází ke změnám. To se zřetelně projevilo při „přechodu“ z institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů na SJM v roce 1998. Soudní praxe převzala řadu závěrů z institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů do poměrů SJM ustaveného zákonem č. 91/1998 Sb. v přesvědčení, že tyto závěry mohou obstát i v poměrech SJM. Přestože „tento krok“ v zásadě vyšel, usnadnil praxi přechod do poměrů SJM a sama právní ani soudní praxe po zásadních změnách nevolala, postupem času se začalo ukazovat, že některé závěry (mající základ zejména v Rc 42/1972) jsou v současné době již obtížně přijatelné nebo je potřeba znovu prodiskutovat a zvážit jejich budoucí použitelnost. To platí tím spíše, že celý institut SJM je nutno poměřovat obecnou koncepcí ObčZ se zásadními změnami (pojetí věci, superficiální zásada, nabývání od neoprávněného apod.), které použitelnost některých dosavadních závěrů relativizují, na což část odborné literatury také poukázala.4 Již nyní je ovšem zřejmé, že zásadní odborná komentářová literatura řeší většinu základních a zásadních výkladových otázek zcela odlišně.5

Na poli senátu NS 22 Cdo (a v širším kontextu v rámci celého NS) bylo na tyto aspekty poukazováno v různých souvislostech ještě za účinnosti ObčZ 1964, převládal však názor, že pokud dosavadní přístupy praxi zásadní problémy nepřinášejí, je vhodné s těmito uvažovanými zásadními změnami počkat až do poměrů ObčZ. Bylo tomu tak mimo jiné proto, že zásadní změny na sklonku účinnosti předchozí právní úpravy by jednak prodloužily tehdy existující neskončená řízení o vypořádání SJM a rozkolísaly soudní praxi, která fungovala vcelku bezproblémově, ale také proto, že právě pro fungující praxi se tyto otázky až na výjimky nestávaly předmětem dovolacích námitek. V řadě ohledů by se tak NS musel vyjadřovat k některým zásadním otázkám skrze vady řízení tam, kde by bylo dovolání přípustné (často ale nešlo jenom o otázky procesní), aniž by na tyto vady dovolatel poukazoval, anebo přes velmi široký přístup k obsahu podávaných dovolání. Ani jedna z uvedených variant není pro formulování zásadních právních názorů ideální. Nicméně se ukázalo, že NS se nebude moci - na rozdíl od jiných oblastí věcných práv - vyjádřit k nové právní úpravě krátce po nabytí účinnosti ObčZ. To souviselo s koncepcí přechodných ustanovení ObčZ a řízeními o vypořádání SJM.

 

2. Intertemporální ustanovení

Přechodným ustanovením v oblasti věcných práv jsme se na stránkách Soudních rozhledů opakovaně věnovali i ve vazbě na SJM.6 V rámci tohoto článku se budeme věnovat výhradně judikatuře týkající se SJM. Ve vztahu k přechodným ustanovením tak shrňme, že SJM zaniklá, zrušená nebo zúžená do 31. 12. 2013 se vypořádávají podle ObčZ 1964; není tedy podstatné, kdy bylo zahájeno řízení o vypořádání SJM. Tato otázka, na počátku účinnosti ObčZ mimořádně sporná, je dnes řešena již ustálenou judikaturou (rozsudek NS z 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, Rc 103/2015). Jestliže však SJM zanikne až za účinnosti ObčZ, postupuje se při vypořádání podle ObčZ. To platí samozřejmě nejenom tehdy, jde-li o SJM vzniklá za účinnosti ObčZ, ale také vzniklá za účinnosti ObčZ 1964 (rozsudek NS z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, Rc 63/2019). Zde je však nutno odlišit od právního režimu vypořádání SJM právní režim, podle kterého se bude posuzovat rozsah SJM, tj. rozsah aktiv a pasiv, které tvoří součást SJM a mohou být předmětem vypořádání. Půjde-li o nabývání v období před 1. 1. 2014, uplatní se režim ObčZ 1964. To vyplývá z konstrukce přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 ObčZ. V zásadě tak platí, že pokud budou soudy rozhodovat spory o vypořádání SJM, která vznikla za účinnosti ObčZ 1964, vždy alespoň zčásti bude jejich posouzení záviset na úpravě obsažené v ObčZ 1964. Z toho vyplývá, že soudní praxe ještě řadu let bude při vymezování rozsahu SJM stále aplikovat ObčZ 1964 tam, kde půjde o rozsah SJM nabytého do 31. 12. 2013.

Aplikovatelnost ObčZ 1964 se použije nejenom na spory o vypořádání SJM, ale také na řízení o úpravu užívání věci náležející do SJM, které zaniklo před 1. 1. 2014, i když soud o takovém návrhu rozhoduje po 1. 1. 2014 (rozsudek NS z 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015). Režimem ObčZ 1964 by se pak řídily i spory o určení, že určitá věc tvoří součást zaniklého SJM, jestliže by se jednalo o SJM zaniklé do 31. 12. 2013, ale také zaniklé po tomto datu, jestliže by mělo jít o věc, která se stala součástí SJM ještě za účinnosti ObčZ 1964. To by pak vyplývalo přímo z § 3028 odst. 2 části věty za středníkem ObčZ. Ve vazbě na superficiální zásadu pak NS v rozsudku z 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 702/2016, vysvětlil, že i když se vypořádání bude řídit úpravou obsaženou v ObčZ 1964, splnění podmínek pro naplnění superficiální zásady bude soud posuzovat podle přechodných ustanovení § 3054 a násl. ObčZ tam, kde se řízení o vypořádání SJM týká pozemku a stavby v SJM.7 Doplněním judikatury NS k přechodným ustanovením a SJM je usnesení z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 599/2018, které se týká vypořádání SJM ohledně hodnoty členského podílu v bytovém družstvu u SJM zaniklého za účinnosti ObčZ 1964, se závěrem, že je-li předmětem žaloby o vypořádání SJM zaniklého do 31. 12. 2013 hodnota členského podílu v bytovém družstvu, postupuje soud při vypořádání SJM i po 1. 1. 2014 podle ObčZ 1964.

 

3. Modifikace SJM rozhodnutím soudu8

Modifikace SJM rozhodnutím soudu se v agendě dovolacího soudu objevovaly vcelku zřídka v poměrech ObčZ 1964; vzhledem ke změněné právní úpravě však nelze vyloučit, že za účinnosti ObčZ budou spory tohoto typu výrazně četnější. Základem je § 724 odst. 1 a 2 ObčZ, podle kterého je-li pro to závažný důvod, soud na návrh manžela SJM zruší nebo zúží jeho stávající rozsah. Závažným důvodem je vždy skutečnost, že manželův věřitel požaduje zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží výhradně tomuto manželu, že manžela lze považovat za marnotratného, jakož i to, že manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizika. Jako závažný důvod může být shledáno také to, že manžel začal podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem právnické osoby.

Dosud základním a v zásadě jediným významným je v této souvislosti usnesení NS z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 599/2018. Uvedené rozhodnutí zaprvé doplňuje výklad přechodných ustanovení tak, že pokud soud rozhoduje o zúžení SJM po 1. 1. 2014, postupuje podle ObčZ. Tím se řízení o zúžení SJM liší právě od řízení o vypořádání SJM, kde i po 1. 1. 2014 mohou soudy (viz výše) postupovat za určitých podmínek podle ObčZ 1964. Zadruhé pak uvedené rozhodnutí podává prvotní výklad předpokladů, za nichž může soud přistoupit k modifikaci SJM formou jeho zúžení. NS s odkazem na judikaturu přijatou v poměrech ObčZ 1964 především vymezil, které judikaturně přijaté důvody pro dřívější modifikace SJM budou použitelné i v poměrech ObčZ. Souhrnně je označil jako dlouhodobé nevedení společné domácnosti se současně existujícími neshodami na podstatných záležitostech hospodaření se společnými věcmi. Vedle toho pak NS akceptoval další doplňující důvody pro modifikační zásah soudu uváděné v odborné literatuře - například závadné chování jednoho z manželů k nezletilým dětem, marnotratné či sobecké nakládání se společnými prostředky jedním z manželů, absence podílu manžela na nabývání společného majetku, gamblerství, alkoholismus, drogová závislost, ztráta či snížení způsobilosti rozeznat závadnost vlastního jednání ke škodě majetku v SJM.

K tomu pak NS souhrnně uvedl, že samotné oddělené soužití manželů a nezájem o další zachování manželství, jenž je navenek demonstrován probíhajícím rozvodovým řízením, nejsou skutečnostmi, jež by samy o sobě představovaly vážný důvod pro zúžení či zrušení SJM. K nim musí přistoupit skutečnost další, která je svou intenzitou způsobilá ovlivnit manželské majetkové společenství, a to jak co do rozsahu, tak i hodnoty předmětu společného majetku, nebo skutečnost mající vliv na správu společného majetku či hospodaření s ním. Na rozsahu či hodnotu společného majetku tak bude mít nepochybně vliv takové jednání jednoho z manželů, v jehož důsledku dochází k bezdůvodnému rozprodávání či zadlužování společného majetku, k neúměrnému zatěžování majetku například zástavním právem či jiným způsobem zajištění, popřípadě dochází ke stavu, kdy společný majetek oproti obvyklému běhu věcí, který by bylo možné očekávat, nebude dále rozmnožován. Důvodem negativně postihujícím správu či hospodaření se společným majetkem musí potom být neshoda, která podstatným způsobem využití či nakládání se společnými věcmi či právy ztěžuje do té míry, že je způsobilá přivodit vznik závažné či těžko nahraditelné újmy na věci či právu, na právech jednoho z manželů, popřípadě i na společném majetku jako celku. Závadné jednání jednoho z manželů či podstatná neshoda při hospodaření se společným majetkem musejí být již existující či reálně hrozící a jako takové musejí být soudem nepochybně zjištěny.

 

4. Tzv. určovací žaloby ve vztahu k SJM

Již v poměrech ObčZ 1964 - samozřejmě ještě předtím, než ústavněprávní judikatura připustila tzv. nabývání od neoprávněného - se soudní praxe setkávala se žalobami na určení, že věc je součástí SJM; typicky tam, kde existoval v katastru nemovitostí nesprávný zápis potud, že věc tvořící součást SJM byla vlastnicky evidována pouze na jednoho z manželů, případně na třetí osobu. O první případ šlo například tam, kde jeden z manželů zakoupil za trvání manželství nemovitou věc kupní smlouvou, ve které figuroval jako výlučný kupující, a souhlasným prohlášením manželů nebyla věc zapsána do katastru nemovitostí jako součást SJM. Druhý případ nastával například tam, kde jeden z manželů bez souhlasu druhého prodal nemovitou věc třetí osobě v rozporu s § 145 odst. 2 ObčZ 1964 a druhý - opomenutý - manžel se následně dovolal relativní neplatnosti převodní smlouvy. Smyslem podávaných určovacích žalob bylo odstranění nesouladu mezi stavem skutečným a stavem evidovaným v katastru nemovitostí (rozsudek NS z 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008). Protože až do změny judikatury ohledně nabývání od neoprávněného nebylo možné podle soudní praxe nabytí od neoprávněného, byla správnost zápisu v katastru nemovitostí důležitá především pro nabyvatele z hlediska ochrany jeho práv. Pro nezapsaného manžela pak z důvodu požadavku na soulad mezi stavem skutečným a stavem katastrálním.

Vedle otázky naléhavého právního zájmu v souvislosti s určovacími žalobami řešila rozhodovací praxe NS i otázky spojené s věcnou legitimací.9 Otázku aktivní legitimace u určovacích žalob k věcem v SJM zapisovaným do katastru nemovitostí posuzoval rozsudek NS ze 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 (C 7754), se závěrem, že ochrany majetku v SJM formou určovací žaloby se může domáhat i jenom jeden z manželů (v této věci se s ohledem na vymezený dovolací důvod NS nezabýval otázkou pasivní legitimace a celkového okruhu účastníků řízení). NS v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že princip ochrany vlastnického práva zastávaný v poměrech vindikační žaloby (Rc 10/1990 a rozsudek NS ze 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99, C 412) ve prospěch každého z manželů platí v zásadě i pro ochranu vlastnického práva uplatněnou prostřednictvím určovací žaloby, jestliže jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastníci osoby, které vlastnické právo (zde) žalobkyně a jejího manžela popírají. Dovolací soud vyslovil názor, že není důvod jen pro zvolenou formu právní ochrany odejmout žalobkyni právo samostatně se domáhat ochrany vlastnického práva. V navazujícím rozsudku z 21. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3745/2009, pak NS oprávnění jednoho z manželů k podání žaloby o určení, že věc je v SJM, vztáhl i na případy, kdy s tímto postupem druhý manžel nesouhlasí nebo kdy původně daný souhlas s podáním žaloby vzal následně zpět.10

V následném rozhodnutí z 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008 (SR 10/2010 s. 359), se dovolací soud zabýval posouzením otázky, kdy žalobu podává pouze jeden z manželů, z hlediska účastenství druhého manžela v řízení. Jinými slovy řečeno, zda se druhý manžel musí řízení účastnit jako žalobce, případně jako žalovaný, nehodlá-li vystupovat v řízení v pozici žalobce. V této souvislosti vyslovil právní názor, že žalobce je věcně legitimován k ochraně tvrzeného vlastnického práva, nicméně úspěšnost žaloby je podmíněna mimo jiné skutečností, že účastníkem řízení musí být i manželka žalobce právě s ohledem na okolnosti, že nejde o ochranu vlastnického práva formou vindikační žaloby, ale formou žaloby určovací, která vystihuje právní důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí.

Určovací žaloby v poměrech SJM budou stálou součástí soudní praxe, pokud bude i nadále existovat dosavadní trend charakterizovaný značným počtem případů, kdy nemovité věci tvořící součást SJM jsou v katastru nemovitostí vlastnicky evidovány pouze na jednoho z manželů (případně na třetí osobu). Již v poměrech ObčZ judikatura NS vytýčila dva základní a velmi významné principy. V rozsudku z 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017, NS vymezil základní vztah při nesouladu mezi stavem skutečným a katastrálním. Zatímco v poměrech ObčZ 1964 nepanovaly pochybnosti o tom, že v takovém případě má přednost stav skutečný, s nástupem účinnosti ObčZ, principem materiální publicity a nesprávným chápáním přechodného ustanovení § 3064 ObčZ se začaly v soudní praxi objevovat tendence naznačující prioritu stavu katastrálního před stavem skutečným.11 Uvedené rozhodnutí NS v této souvislosti jednoznačně deklarovalo přednost stavu skutečného před stavem katastrálním, čímž praxe dovolacího soudu zaujala stejný přístup jako v poměrech ObčZ 1964. Druhé související rozhodnutí (usnesení NS z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 328/2018) pak na uvedená východiska navázalo s tím, že úprava § 980 odst. 2 ObčZ zakládá „toliko“ presumpci správnosti zápisu vlastnického práva. Osobu, která vlastnické právo popírá, tíží důkazní břemeno ohledně vyvrácení správnosti zápisu.

V souvislosti s určovacími žalobami a SJM byla v soudní praxi vždy aktuální otázka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Soudní praxe takový právní zájem vcelku bez pochybností připouštěla tam, kde byla žaloba podána za trvání manželství ve snaze odstranit nesoulad mezi stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným (rozsudek NS z 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008). Jestliže však již došlo k zániku SJM (případně již i probíhalo řízení o vypořádání SJM), naléhavý právní zájem byl zpochybňován s tím, že posouzení, zda věc tvoří součást SJM, bude provedeno v řízení o vypořádání SJM.12 Pokus o revizi přístupu soudní praxe ve snaze o posílení naléhavého právního zájmu i v období po zániku SJM nebyl úspěšný (rozsudek NS z 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1726/2012).

Takový přístup však opomíjel preventivní žádoucí požadavek na shodu stavu skutečného se stavem evidovaným v katastru nemovitostí, často také již jen vzhledem k délce řízení o vypořádání SJM. Jestliže soudní praxe nakonec dospěla k závěru, že i v poměrech ObčZ 1964 přicházelo v úvahu nabývání od neoprávněného (rozsudek NS z 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a tam uvedená judikatura), jevil se závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu jen pro zánik SJM jako velmi problematický. Zásadní změnu přístupu již v poměrech ObčZ, byť u SJM zaniklých před 1. 1. 2014, formuloval NS v rozsudku z 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, Rc 1/2019), kde se dovolací soud vymezil vůči rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 506/2018 s tím, že závěry v něm obsažené již nejsou pro nemovitosti evidované v katastru nemovitostí použitelné mimo jiné s ohledem na princip materiální publicity zápisů do veřejných seznamů a ochranu dobré víry při nabývání od neoprávněného. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že:

1.

v případě, kdy jako vlastník nemovité věci je v katastru nemovitostí evidován pouze jeden z manželů a druhý tvrdí, že věc je součástí SJM, pak naléhavý právní zájem na určení, že věc je součástí SJM, nepomíjí zánikem SJM, ale manžel se může domáhat určení, že nemovitost je v zaniklém a dosud nevypořádaném SJM,

2.

pokud v průběhu řízení o „určení“ nastanou účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání SJM - protože jejich nástupu určovací žaloba nebrání -, je třeba se domáhat určení, že věc je v podílovém spoluvlastnictví,

3.

taková určovací žaloba je podkladem pro vyznačení poznámky spornosti.

Určovací žalobu pak nemůže nahradit žaloba na plnění opírající nárok na plnění o právo, jehož existence má být posouzena jako předběžná otázka (typicky řízení o vypořádání SJM).13 Na tato východiska následně navázal NS v rozsudku z 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3234/2018, kde akceptoval závěry vyplývající z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 i pro SJM zaniklá po 1. 1. 2014 a vypořádávaná podle ObčZ.

Žaloby domáhající se nápravy nesprávného katastrálního stavu bývají odůvodňovány tím, že mají sloužit jako podklad pro zápis poznámky spornosti, resp. jako doklad pro zachování zápisu poznámky spornosti (§ 985986 ObčZ). V takovém případě požadavek na vydání daného rozhodnutí není nutno poměřovat naléhavým právním zájmem ve smyslu § 80 OSŘ, neboť opodstatněnost podání takové žaloby vyplývá přímo z hmotného práva (§ 985986 ObčZ). Nelze však vyloučit ani žaloby, kdy může být naléhavý právní zájem odůvodněn jinými skutečnostmi (například „pouhým“ požadavkem na dosažení shody mezi stavem skutečným a evidovaným apod.) a účastník řízení se bude domáhat vydání rozhodnutí ve smyslu § 80 OSŘ. Pak s přihlédnutím k dopadům materiální publicity a obecnému požadavku na shodu stavu skutečného s katastrálním budou pro posouzení naléhavého právního zájmu platit východiska výše formulovaná. V řízení o vypořádání SJM se nezkoumá naléhavý právní zájem (usnesení NS z 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1506/2013). Tato otázka se snad nastoluje při vědomí formulace výroků rozsudků soudů „určuje se, že ze zaniklého SJM se přikazují...“. Nejde však o určovací žalobu podle § 80 OSŘ již proto, že žaloba podle § 80 OSŘ má deklaratorní charakter, zatímco žaloba o vypořádání SJM konstitutivní.

 

5. Vypořádání SJM a disparita podílů

Tzv. disparita podílů byla v soudní praxi vždy spravedlnostním nástrojem, který umožňoval soudům nalézt spravedlivé uspořádání právních poměrů v řízení o vypořádání SJM. Přestože se disparita podílů prosazovala do soudní praxe dlouhodobě poměrně obtížně, v posledních letech účinnosti ObčZ 1964 existovala již rozsáhlá judikatura NS k typovým situacím, v nichž disparita podílů přicházela v úvahu, a soudy nižších stupňů podle této judikatury postupovaly. Základ přístupu k disparitě podílů formuloval NS v rozsudku z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (Rc 63/2019), tak, že soud při vypořádání SJM podle ObčZ může rozhodnout, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění nejsou stejné; může tedy přistoupit k disparitě podílů. Potřeba formulovat tento vcelku nesporný závěr v poměrech SJM odrážela změnu zákonného textu. Úprava obsažená v § 149 odst. 2 větě první ObčZ 1964 stanovila, že zanikne-li SJM, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do SJM jsou stejné, z čehož soudní praxe dovozovala možnost tzv. disparity podílů, zatímco § 742 odst. 1 písm. a) ObčZ používá odlišnou textaci, že pro vypořádání se použije pravidlo, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné; v uvedené formulační změně však nelze spatřovat důvod pro odlišný přístup oproti soudní praxi v poměrech ObčZ 1964.

V uvedeném rozhodnutí NS podrobně zdůvodnil, proč zastává názor o disparitě podílů i v poměrech ObčZ. Vyloučením možnosti disparity podílů by ostatně soudní praxe přišla o nástroj, který při vypořádání SJM umožňuje zohlednit všechny okolnosti případu. Rozhodovací praxe NS také vždy v souvislosti s vypořádáním zákonných majetkových společenství ve vztahu k disparitě podílů zdůrazňovala hledisko spravedlivého uspořádání právních poměrů (k tomu srov. například usnesení NS z 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1915/2015, C 15522), resp. posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů (k tomu srov. například usnesení NS z 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5133/2016; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou ústavní soud odmítl usnesením z 16. 5. 2017, sp. zn. I․ ÚS 1075/17), tj. hlediska, která lze zohlednit právě úvahou o disparitě podílů. Tento závěr je ostatně jednotně sdílen i odbornou judikaturou se zdůrazněním - pro účely disparity - významu hledisek § 742 odst. 1 písm. d) až f) ObčZ.14

V navazujícím usnesení z 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018, pak dovolací soud otázku disparity rozvedl a učinil jistou výjimku z rezervovaného přístupu k formulaci obecných závěrů ohledně použitelnosti judikatury vytvořené k ObčZ 1964 i do poměrů ObčZ. V tomto rozhodnutí pak vyslovil názor, že judikaturu k tzv. disparitě bude možné použít v následujících ohledech:

a)

zpochybnění závěrů soudů ohledně použití (či nepoužití) disparity pouze v případech zjevné nepřiměřenosti úvah soudů vyslovených v nalézacím řízení,

b)

princip zásluhovosti promítající se v úvahu o disparitě,

c)

zdůraznění hlediska nutnosti individuálního posouzení jednoho každého případu,

d)

použitelnost kritéria negativních okolností ovlivňujících manželské majetkové společenství,

e)

domácí násilí jako neomluvitelná okolnost umožňující závěr o disparitě,

f)

zohlednění judikatury posuzující nevěru jako důvod disparity podílů.15

 

6. Vypořádání SJM a lhůta k plnění

Výše uvedené Rc 63/2019 se zabývalo mimo jiné i otázkou lhůty k plnění ve smyslu § 160 odst. 1 OSŘ, jestliže soud provede vypořádání, v němž uloží některému z manželů platební povinnost k vyplacení tzv. přiměřené náhrady. Rozhodnutí se podrobně vypořádalo s otázkou lhůty k poskytnutí přiměřené náhrady velmi rezervovaným přístupem k výrazně prodlouženým lhůtám k plnění oproti zákonné lhůtě třídenní (v dané věci dokonce desetileté). Bez ohledu na to, že jde o spory mezi bývalými manžely, které by měly být celkově odklizeny v době co nejkratší po právní moci rozsudku soudu o vypořádání SJM, je třeba přihlédnout i k tomu, že přikázáním dosud společných věcí do vlastnictví jednoho z bývalých manželů druhý manžel pozbývá dosud existující vlastnické právo k těmto věcem; tato skutečnost mu musí být kompenzována přiměřenou finanční náhradou, která je přiměřená nejenom svou výší, ale také včasností, resp. přiměřeností ve vazbě na dobu, která uplynula od právní moci rozsudku. To platí tím spíše, pokud manžel, který má obdržet přiměřenou náhradu, s delší lhůtou k plnění (či plněním ve splátkách) nesouhlasí.

NS v usnesení z 19. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1920/2005 (C 5050), v poměrech vypořádání SJM připustil jako výjimečnou možnost vyplacení vypořádacího podílu ve splátkách. V rozsudku z 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, dovolací soud - v poměrech vypořádání spoluvlastnictví - zdůraznil: Podle § 160 odst. 1 OSŘ je zpravidla lhůta ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tři dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků (k tomu srov. rozhodnutí NS ze 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 (Rc 67/1966). Soudy musejí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran [k tomu srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudni řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 783, marg. č. 7].

Obecně platí, že v řízeních o vypořádání SJM mají soudy zvažovat při volbě způsobu vypořádání i rozsah platební povinnosti, která vznikne, a s tím související lhůtu k plnění. Byť lze připustit, že i v řízeních o vypořádání SJM mohou okolnosti případu vyžadovat stanovení delší než třídenní lhůty k plnění, je obecně žádoucí, aby majetkové poměry mezi bývalými manžely byly vypořádány ve lhůtě co nejkratší. Lhůta k plnění pohybující se v řádu více let je naprosto a zcela výjimečná a její opodstatněnost může být odůvodněna jen zcela mimořádnými okolnostmi konkrétního případu (například souhlasem bývalého manžela).

 

7. Vypořádání SJM a vnosy

Dosavadní soudní praxe v poměrech ObčZ 1964 přistupovala k vypořádání vnosů poměrně široce.16 Rc 63/2019 se zabývalo mimo jiné i otázkou vnosů se závěrem, že u dosud neuhrazených dluhů tvořících součást SJM je namístě, aby soud v rozhodnutí promítl jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází. Jestliže některý z manželů po rozvodu manželství hradil takový dluh ze svých výlučných prostředků, má právo na náhradu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) ObčZ. Tato skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému manželovi na vyrovnání jejich vypořádacích podílů.

Zde soudní rozhodnutí bez ambice na zobecňující závěry posoudilo platbu na společný dluh z výlučných prostředků jednoho z bývalých manželů jako investici z výlučného majetku do společného, čímž setrvalo na dosavadním judikaturním přístupu vyjádřeném v Rc 103/2015. Jistá obezřetnost při formulaci obecných závěrů ohledně vnosů pramenila (vedle vymezeného dovolacího rozsahu) také z toho, že odborná literatura začíná naznačovat, že dosavadní velmi široké pojetí tzv. vnosů by měla soudní praxe posuzovat výrazně individuálněji na základě zčásti jiných přístupů a právního hodnocení.17 Tyto otázky členové senátu 22 Cdo NS již pracovně diskutovali a diskutují, do jiného rozhodnutí se však tyto úvahy zatím nemohly promítnout. Je ovšem jen otázkou času, kdy se tak stane, protože s pravděpodobností hraničící s jistotou lze očekávat nápad věcí, kde ve vztahu k vnosům bude formulována nejenom otázka jejich vymezení, ale také nově zakotvené tzv. valorizace (§ 742 odst. 2 ObčZ).

Navzdory problematické formulaci § 740 věty druhé ObčZ, podle které o vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku SJM, je třeba při vypořádání brát zřetel také na § 736 větu druhou ObčZ, podle které dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé SJM není vypořádáno, použijí se na ně ustanovení o SJM přiměřeně. I zde se soudní rozhodnutí přidrželo dosavadního judikaturního přístupu, který při úhradě dluhů zohledňuje i plnění, která některý z bývalých manželů uskutečnil po zániku SJM a promítá je do vypořádání závěrem, že dluh je potřeba vypořádávat ve výši, kdy k vypořádání dochází, a nikoliv ve výši dané ke dni zániku SJM.

Druhým aktuálním rozhodnutím, které se dotklo otázek spojených s vypořádáním vnosu, je rozsudek NS z 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018. Uvedené rozhodnutí řešilo v poměrech ObčZ otázku způsobu vypořádání vnosu z výlučného majetku do SJM jako otázku dosud neřešenou. Jednalo se o spor o způsob zohlednění vnosu podle § 742 odst. 1 písm. c) ObčZ při vypořádání SJM, konkrétně o to, má-li výpočet podílů účastníků při zohlednění vnosu vycházet z hodnoty SJM, tj. z ceny majetku snížené o hodnotu dluhů (postup soudu prvního stupně), nebo z ceny majetku v SJM (postup odvolacího soudu). Šlo o to, má-li být tomu z manželů, který provedl vnos na společný majetek, vnos nahrazen do výše ceny majetku náležejícího do SJM i v případě, že hodnota SJM je v důsledku existence dluhů je zatěžujících nižší. Otázkou byl tedy způsob vypořádání vnosu, jehož výše nebyla v dovolacím řízení zpochybněna. Dovolání nezpochybnilo ani samotný fakt, že celý dluh (a to bez zohlednění jeho příslušenství) byl přikázán žalobci s tím, že polovina tohoto dluhu byla započtena jako jeho pohledávka za žalovanou; proto se dovolací soud, vázán obsahem dovolání a jeho důvody, otázkou způsobu vypořádání společných dluhů nezabýval.18

Dovolací soud především zdůraznil - potud je to závěr pro soudní praxi velmi významný - že § 149 odst. 2 ObčZ 1964 obsahově odpovídá § 742 odst. 1 ObčZ (k tomu srov. rozsudek NS z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017); proto lze pro postup při vypořádání vnosů použít postup stanovený dosavadní judikaturou k § 149 odst. 2 ObčZ 1964 (například rozsudek NS z 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5441/2015, rozsudek NS z 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3382/2012, usnesení NS z 6. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4509/2011, nebo rozsudek NS z 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013).

Klíčový složitý problém řešený dovolacím soudem byl v následujícím - účastníci odpovídají za dluhy tvořící součást SJM solidárně (§ 713 odst. 2 ObčZ), a to bez ohledu na to, že jejich výše přesahuje hodnotu společného majetku (aktiv SJM). Šlo o posouzení, zda takto odpovídají i za dluh, který vznikl společnému majetku z titulu vnosu z výlučného majetku jednoho z nich. Jinak řečeno jde o to, zda se vypořádání vnosu provádí ze společného majetku (aktiv SJM), nebo z hodnoty SJM (aktiv po odečtení pasiv).

Otázkou tedy bylo, zda na výši, ve které má být vnos nahrazen, mají vliv další pasiva SJM; jinak řečeno, zda za situace, kdy hodnota SJM (aktiva po odečtení pasiv) je nižší než výše vnosu účastníka, je třeba redukovat výši, do které bude vnos nahrazen, na čistou hodnotu SJM. Zákon na tuto otázku přímo neodpovídá, nicméně z formulace „každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek“ [§ 742 odst. 1 písm. c) ObčZ] žádné omezení podle názoru dovolacího soudu nevyplývá; ostatně ani povinnost manžela nahradit to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek [§ 742 odst. 1 písm. b) ObčZ], která tvoří „rub téže mince“, není nijak omezena, a to ani výší jeho výlučného majetku. Je též třeba přihlédnout k tomu, že zákon striktně odděluje společný a výlučný majetek - na vzájemné dluhy a pohledávky společného a výlučného majetku je třeba pohlížet obdobně jako na dluhy a pohledávky společného majetku vůči třetím osobám. Dovolací soud tak uzavřel, že právo manžela žádat, aby mu při vypořádání zaniklého SJM bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, není omezeno výší částky představující kladný rozdíl mezi aktivy a pasivy SJM.

IV. Závěr

Publikovaný článek vyčerpal převážnou, byť ne úplnou, judikaturu k SJM a ObčZ. Vedle výše uvedeného můžeme ještě zmínit problematiku rozhodování o náhradě nákladů řízení (usnesení NS z 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 287/2017), způsob vypořádání SJM u movité věci prodané platně za trvání manželství (rozsudek NS z 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018) apod. Některá z těchto rozhodnutí jsou připravena k publikaci na stránkách Soudních rozhledů nebo Právních rozhledů.



Poznámky pod čarou:

Autor je předsedou senátu NS.

Může se to zdát až neuvěřitelné, ale i nyní NS ještě řeší spory o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tj. institutu, který byl v roce 1998 nahrazen právě SJM.

K historickému vývoji institutu srov. Schelle, K., Tauchen, J. Encyklopedie českých právních dějin, XV. Svazek Soukromé - Správa ústřední. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 39-53.

Eliáš, K., Zuklínová, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2001, s. 161-164.

Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IV (§ 655 až 975, díl IV/1). Praha: Leges, 2016, s. 290.

K tomu srov. Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655 až 975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 163 a násl. a Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IV (§ 655 až 975, díl IV/1). Praha: Leges, 2016, s. 286 a násl.

K tomu srov. Králík, M. Intertemporalita v oblasti věcných práv v rozhodovací praxi NS. Soudní rozhledy, 2016, č. 6, s. 182-186, Králík, M. Judikatura NS: Aktuální trendy v oblasti věcných práv. Soudní rozhledy, 2018, č. 4, s. 110-114.

K praktickým problémům s tím spojeným (nadto ještě při existenci nesprávných katastrálních zápisů) srov. Králík, M. Judikatura NS: Aktuální trendy v oblasti věcných práv. Soudní rozhledy, 2018, č. 4, s. 111, poznámka pod čarou č. 5, dále pak Spáčil, J. a kol. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 148, poznámka pod čarou č. 336.

K těmto a dále uvedeným otázkám SJM srov. vždy v odborné literatuře tři klíčové prameny Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655 až 975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IV (§ 655 až 975, díl IV/1). Praha: Leges, 2016, Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017.

Přestože se jednalo o judikaturu vytvořenou ještě v poměrech ObčZ 1964, lze zřejmě očekávat, že shodné závěry bude praxe zastávat i v poměrech ObčZ.

Od toho je nutno odlišovat situaci, kdy druhý manžel nechce být účastníkem řízení na straně žalobce proto, že tvrdí nedůvodnost uplatněného nároku například z toho důvodu, že nabyvatel měl souhlas k převodu, k dovolání se relativní neplatnosti nedošlo řádně, námitka relativní neplatnosti je zneužitím práva apod.

To by ovšem vedlo zjevně k absurdnímu závěru v tom, že pokud by došlo k nesprávnému zápisu práva do katastru nemovitostí, nebylo by možné tento nesprávný zápis nikdy uvést do souladu se skutečným stavem. Neudržitelnost takového přístupu je zjevná.

Tímto způsobem však nemohl být odůvodněn nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení tam, kde byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník osoba od manželů odlišná. Rozhodnutí o vypořádání SJM totiž nemohlo vést k výmazu této osoby z katastru nemovitostí.

K tomuto rozhodnutí srov. Dobrovolná, E., Králík, M. NS: K naléhavému právnímu zájmu na určení, že věc je předmětem zaniklého a dosud nevypořádaného SJM. Bulletin advokacie, 2017, č. 12, s. 43-46.

Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655 až 975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 374), resp. hledisek § 742 odst. 1 písm. b) až f) ObčZ [k tomu srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IV (§ 655 až 975). Praha: Leges, 2016, s. 636], resp. s obecně zdůrazněnou možností disparity podílů (k tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Zuklínová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 201).

Proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou ÚS odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením z 26. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 463/19.

K tomu srov. například Králík, M. Věcná práva podle starého a nového občanského zákoníku. Uplatňování nároků a rozhodování o nich (procesní a hmotněprávní souvislosti). 2. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 400-430.

K tomu srov. například Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IV (§ 655 až 975). Praha: Leges, 2016, s. 625 a násl.

Tento fakt je důležitý proto, že v rámci senátu 22 Cdo se diskutuje i otázka, zda v poměrech ObčZ praxe zachová dosavadní judikaturu způsobu vypořádání dluhů nebo přistoupí k její změně. Tato otázka se otevřela mimo jiné i v souvislosti se závěry odborné literatury, která na některá problematická místa dosavadního způsobu vypořádání dluhů poukázala. V této věci však způsob vypořádání dluhů řešen být nemohl.

Poznámky pod čarou:
*

Autor je předsedou senátu NS.

1

Může se to zdát až neuvěřitelné, ale i nyní NS ještě řeší spory o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tj. institutu, který byl v roce 1998 nahrazen právě SJM.

2

K historickému vývoji institutu srov. Schelle, K., Tauchen, J. Encyklopedie českých právních dějin, XV. Svazek Soukromé - Správa ústřední. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 39-53.

3

Eliáš, K., Zuklínová, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2001, s. 161-164.

4

Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IV (§ 655 až 975, díl IV/1). Praha: Leges, 2016, s. 290.

5

K tomu srov. Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655 až 975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 163 a násl. a Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IV (§ 655 až 975, díl IV/1). Praha: Leges, 2016, s. 286 a násl.

6

K tomu srov. Králík, M. Intertemporalita v oblasti věcných práv v rozhodovací praxi NS. Soudní rozhledy, 2016, č. 6, s. 182-186, Králík, M. Judikatura NS: Aktuální trendy v oblasti věcných práv. Soudní rozhledy, 2018, č. 4, s. 110-114.

7

K praktickým problémům s tím spojeným (nadto ještě při existenci nesprávných katastrálních zápisů) srov. Králík, M. Judikatura NS: Aktuální trendy v oblasti věcných práv. Soudní rozhledy, 2018, č. 4, s. 111, poznámka pod čarou č. 5, dále pak Spáčil, J. a kol. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 148, poznámka pod čarou č. 336.

8

K těmto a dále uvedeným otázkám SJM srov. vždy v odborné literatuře tři klíčové prameny Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655 až 975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IV (§ 655 až 975, díl IV/1). Praha: Leges, 2016, Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017.

9

Přestože se jednalo o judikaturu vytvořenou ještě v poměrech ObčZ 1964, lze zřejmě očekávat, že shodné závěry bude praxe zastávat i v poměrech ObčZ.

10

Od toho je nutno odlišovat situaci, kdy druhý manžel nechce být účastníkem řízení na straně žalobce proto, že tvrdí nedůvodnost uplatněného nároku například z toho důvodu, že nabyvatel měl souhlas k převodu, k dovolání se relativní neplatnosti nedošlo řádně, námitka relativní neplatnosti je zneužitím práva apod.

11

To by ovšem vedlo zjevně k absurdnímu závěru v tom, že pokud by došlo k nesprávnému zápisu práva do katastru nemovitostí, nebylo by možné tento nesprávný zápis nikdy uvést do souladu se skutečným stavem. Neudržitelnost takového přístupu je zjevná.

12

Tímto způsobem však nemohl být odůvodněn nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení tam, kde byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník osoba od manželů odlišná. Rozhodnutí o vypořádání SJM totiž nemohlo vést k výmazu této osoby z katastru nemovitostí.

13

K tomuto rozhodnutí srov. Dobrovolná, E., Králík, M. NS: K naléhavému právnímu zájmu na určení, že věc je předmětem zaniklého a dosud nevypořádaného SJM. Bulletin advokacie, 2017, č. 12, s. 43-46.

14

Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655 až 975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 374), resp. hledisek § 742 odst. 1 písm. b) až f) ObčZ [k tomu srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IV (§ 655 až 975). Praha: Leges, 2016, s. 636], resp. s obecně zdůrazněnou možností disparity podílů (k tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Zuklínová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 201).

15

Proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou ÚS odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením z 26. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 463/19.

16

K tomu srov. například Králík, M. Věcná práva podle starého a nového občanského zákoníku. Uplatňování nároků a rozhodování o nich (procesní a hmotněprávní souvislosti). 2. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 400-430.

17

K tomu srov. například Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IV (§ 655 až 975). Praha: Leges, 2016, s. 625 a násl.

18

Tento fakt je důležitý proto, že v rámci senátu 22 Cdo se diskutuje i otázka, zda v poměrech ObčZ praxe zachová dosavadní judikaturu způsobu vypořádání dluhů nebo přistoupí k její změně. Tato otázka se otevřela mimo jiné i v souvislosti se závěry odborné literatury, která na některá problematická místa dosavadního způsobu vypořádání dluhů poukázala. V této věci však způsob vypořádání dluhů řešen být nemohl.