Čekejte, prosím...
A A A
[Trestněprávní revue 2/2019, s. 40]
Zahraniční terorističtí bojovníci a česká právní úprava

VERONIKA BÍLKOVÁ, Praha*

I. Úvod

Rostoucí počet států se v poslední době potýká s otázkou, jak naložit s lidmi, kteří se zapojili či chtějí zapojit do ozbrojeného konfliktu v zahraničí. Tyto tzv. zahraniční bojovníky (foreign fighters) či zahraniční teroristické bojovníky (foreign terrorist fighters) má nejspíše většina z nás spojené s entitami typu Islámského státu, reálně je ale najdeme po celém světě. A jsou mezi nimi i desítky Čechů. Někteří již čelí v souvislosti se svým zahraničním angažmá trestnímu stíhání, popřípadě si vyslechli odsuzující rozsudek. Další zatím spravedlnosti unikají. Čeho přesně se ale dopustí člověk, který se zapojí do bojů v zahraničí, popřípadě se na takové zapojení chystá? Odpovídá česká právní úprava mezinárodním instrumentům, které kategorii zahraničních teroristických bojovníků zavedly? A proč vlastně tyto instrumenty vznikly a jak jsou nastaveny? Na tyto otázky se zaměřuje následující článek.

II. Zahraniční terorističtí bojovníci v ČR

Začněme dvěma konkrétními případy. První je případ Jana Silovského ze Spáleného Poříčí na Plzeňsku. Silovský konvertoval v roce 2015 k islámu a poté se rozhodl, že odjede bojovat za Islámský stát. Během cesty na Blízký východ byl ale na letišti v Istanbulu zadržen a vrácen do České republiky. Zde mu bylo sděleno obvinění z účasti na organizované zločinecké skupině, jež bylo později překvalifikováno na přípravu teroristického útoku a nakonec na pokus podpory a propagaci terorismu. Za poslední trestný čin byl Silovský v únoru 2017 odsouzen k 39 měsícům vězení. Současně mu byla nařízena psychiatrická léčba.1 V rámci odvolacího řízení Vrchní soud v Praze v květnu 2017 trest zpřísnil na šest let odnětí svobody.2 Dovolání k Nejvyššímu soudu, které Silovský podal, bylo v září 2017 odmítnuto.3 Podle informací z médií se právník odsouzeného chystá podat, nebo možná již podal, ústavní stížnost, není však zcela jasné, čeho by se měla týkat.4

 

Druhý případ je méně známý a hůře zdokumentovaný. Týká se Pavla Botky, bývalého bodyguarda a zápasníka v bojových sportech, který od jara 2015 bojuje v řadách proruských separatistů na východní Ukrajině.5 Není sám, Čechů zapojených do konfliktu na Ukrajině jsou desítky, ať již stojí na straně proruských rebelů, nebo jsou členy ukrajinských paravojenských jednotek.6 Počátkem roku 2015 měla v oblasti dokonce vzniknout samostatná česko-slovenská jednotka,7 informace o ní, a o českých bojovnících celkově, se ale rozcházejí a nelze je ověřit z nezávislých zdrojů. Botka, místními prý přezdívaný Kavkaz, měl nejprve bojovat v řadách ozbrojených sil tzv. Doněcké lidové republiky, později se údajně stal členem cizinecké legie Doněcka. Do oblasti se, podle svých slov, vypravil proto, že je přesvědčen o oprávněnosti odporu proti ukrajinské vládě. O návratu do České republiky neuvažuje, ten ale není zcela nereálný – ať již by k němu došlo na základě dobrovolného rozhodnutí, nebo by byl Botka vydán ukrajinskými orgány za účelem trestního stíhání po případném zadržení. V obou situacích by Česká republika musela řešit, jak s navrátilcem naložit a za co ho případně trestně stíhat.

 

Případy Silovského a Botky se od sebe na první pohled liší. Silovský se žádné vojenské či teroristické akce nezúčastnil. Byl zadržen ještě dříve, než se do oblasti, do které mířil, vůbec dostal. Naopak Botka v oblasti bojů pobývá již několik let a reálně se do nich zapojil, byť podrobnější informace o formě jeho zapojení a počtu obětí, které by měl na svědomí, nejsou k dispozici. Silovský sympatizoval s entitou, jež praktikuje a oslavuje násilí proti civilistům, a jako taková byla ze strany OSN označena za teroristickou organizaci. Proruští separatisté, pro něž bojuje Botka, se sice též dopouštějí krutostí, jako teroristy je ale explicitně kvalifikuje jen Ukrajina. Přes tyto rozdíly mají Silovský a Botka společné to, že se rozhodli zapojit do ozbrojeného konfliktu mimo území České republiky, a to na straně nestátního aktéra. Tím se shodně stali tzv. zahraničními (teroristickými) bojovníky.

III. Zahraniční terorističtí bojovníci a právní úprava

Zahraniční bojovníci nejsou jevem, který by se objevil až na počátku 21. století. Lidé se účastnili ozbrojených konfliktů mimo svou zemi v průběhu celé historie, ať už tak činili za peníze, z idealismu, či z touhy po dobrodružství. Hodnocení jejich angažmá, a tím i relevantní právní úprava, se ale postupem doby měnily. Například válčení za peníze bylo dlouho považováno za legitimní způsob obživy.8 Ještě v raném novověku využívaly námezdní armády prakticky všechny evropské země. Zlom nastal až po vzniku národních států a občanských armád na přelomu 18. a 19. století. Válčení za peníze ve službách cizího státu začalo být vnímáno jako nečestné. V reakci na to byly přijaty zákony a mezinárodní smlouvy, jež se tento jev, nazvaný žoldnéřství, snažily vymýtit cestou trestní represe. Profesionalizace armád a vznik různých soukromých vojenských společností v posledních desetiletích opět dělají válčení za peníze přijatelnou záležitostí, kterou není třeba vymýtit, postačí ji regulovat.9

 

Do středu pozornosti se naopak začala dostávat jiná skupina zahraničních bojovníků – lidé, kteří odcházejí do ciziny, aby tam podpořili entitu, s níž sympatizují ideově (politicky, nábožensky). Daná entita mívá nestátní charakter a obvykle bojuje proti státu, na jehož území působí. Coby slabší strana využívá asymetrické prostředky boje, včetně teroristických útoků. Bývá proto, přinejmenším ze strany teritoriálního státu, označována za teroristickou skupinu. Prizmatem boje proti terorismu jsou pak posuzováni i lidé, kteří se k takové entitě připojí. Činí-li tak proto, že věří ve věc, za niž entita bojuje, pak se riziko, které představují, neomezuje jen na jejich zapojení do konfliktu v zahraničí. Zahrnuje též aktivity, které mohou tito lidé realizovat po návratu do země původu, nebo před odchodem z ní. Jak uvádí Chesterman, „zatímco na žoldnéře se nahlíží jako na nebezpečí pro státy, do nichž cestují, snahy regulovat zahraniční bojovníky bývají vedeny obavami státu, do něhož se tito mohou vrátit“.10

 

To předurčuje zaměření a znaky právní úpravy týkající se zahraničních teroristických bojovníků, která se postupně formuje. Jde o koordinovaný proces, kde impulsy vycházejí obvykle z mezinárodní roviny a následně jsou implementovány na rovině národní. Klíčovou roli zde sehrávají rezoluce Rady bezpečnosti OSN, zejména rezoluce 2178 z roku 2014,11 která zavádí a vymezuje pojem zahraniční teroristický bojovník a ukládá státům povinnosti související s odchodem těchto osob; a rezoluce 2396 z roku 2017,12 jež povinnosti rozšiřuje vůči osobám vracejícím se do země původu či do třetí země. Na evropské úrovni na rezoluce, přesněji první z nich, navazuje Dodatkový protokol k Úmluvě o prevenci terorismu, který byl schválen Výborem ministrů Rady Evropy v roce 2015.13 Česká republika je, jako ostatní státy, vázána rezolucemi Rady bezpečnosti a od 1. ledna 2018 je též smluvní stranou Protokolu.14 Podle důvodové zprávy je český právní řád, po rozsáhlé novelizaci trestního zákoníku z roku 2016,15 plně v souladu s ustanoveními Protokolu. V dalším textu se podíváme, zda to opravdu platí a co to po obsahové stránce znamená.

IV. Hlavní znaky právní úpravy týkající se zahraničních teroristických bojovníků

Nejprve je dobré stručně shrnout hlavní znaky právní úpravy týkající se zahraničních teroristických bojovníků. Tyto znaky jsou celkem čtyři a všechny spolu vzájemně souvisejí. Prvním je, že na celý jev se nahlíží převážně optikou trestního práva. Jde o důsledek toho, že sám terorismus je již od konce 19. století, kdy se ustálilo chápání teroristy jako soukromého aktéra bojujícího proti státu, vnímán jako trestněprávní záležitost. Teroristé nejsou protistrana v konfliktu, tím méně partner k dialogu, ale kriminální živel. Úprava boje proti terorismu má proto blíže k postihu organizovaného zločinu než k regulaci ozbrojených konfliktů. Aplikace dané úpravy na činy, k nimž dochází za takových konfliktů – což je typicky prostředí, kde se pohybují či chtějí pohybovat zahraniční terorističtí bojovníci –, ale může vyvolávat problémy. Trestněprávní optika je úzká také v tom, že neřeší politické, sociální či kulturní faktory, které jev zahraničního bojování ovlivňují. Toho si je ovšem mezinárodní společenství v rostoucí míře vědomo, a nové instrumenty tak již obvykle obsahují výzvy k tomu, aby nástroje trestní represe byly doplněny nástroji z jiných oblastí (psychologie, sociální práce aj.). To, zda se tak děje, ale zatím zůstává mimo mezinárodní kontrolu.

 

Druhým znakem úpravy je zaměření na situaci a stíhání v zemi původu. I když je zjevné, že bojovníci představují problém pro země, do kterých odcházejí, úprava tento aspekt nechává stranou. Má se totiž za to, že je dostatečně pokryt již existujícími normami práva mezinárodního (mezinárodní humanitární a trestní právo) a vnitrostátního (trestní právo). Naopak situace v zemi původu žádné obecné a obsahově jednotné úpravě zatím nepodléhala. Nové instrumenty se to snaží změnit. Rezoluce 2178 a Protokol řeší situaci lidí, kteří ze země původu odcházejí, popřípadě takový odchod plánují. Rezoluce 2396 se věnuje situaci těch, kteří se do této či určité třetí země vracejí. Právo zde, jak to bývá, s určitým odstupem odráží vývoj v reálném světě, zde konkrétně na Blízkém východě, kam nejprve kolem roku 2014 až 2015 lidé ve velkém počtu odcházeli a odkud nyní, po porážce Islámského státu, zase míří zpět. V pozadí je již zmíněné přesvědčení, že lidé získaní pro určitou extrémní ideologii mohou být nebezpeční i mimo oblast přímých bojům například tím, že přispívají k radikalizaci prostředí. Země původu navíc často patří mezi země s dobře fungujícím právním systémem, zajištění trestního stíhání zde tedy bývá jednodušší než v zemích bojů.

 

Třetím znakem úpravy je její převážně preventivní charakter. Ten sice v poslední době, s přijetím rezoluce 2396, lehce oslabil, stále ale zůstává přítomen. Primárním cílem není postihovat jedince za jednání, jehož se během zahraničního vojenského angažmá dopustili, ale zabránit jim, aby k tomuto angažmá vůbec měli příležitost, popřípadě pro něj získali další. Dané pojetí má své výhody (problémovému jednání je vždy lépe předcházet, než jej řešit následně), má ale také určitá úskalí. Prokázat, co člověk spáchal v zahraničí, v oblastech, kde obvykle panuje značný zmatek, bývá obtížné. Prokázat, co spáchat zamýšlel, když do daných oblastí teprve mířil, nebo dokonce o cestě zatím jen uvažoval, bývá ještě obtížnější. Hrozí pak, jak jsem upozorňovala jinde,16 že úprava převezme určité zkratkovité vzorce, které nemusejí odpovídat konkrétním případům (například vzorec, podle nějž každý, kdo se chce připojit k určité entitě, jež mimo jiné páchá teroristické činy, musí nutně zamýšlet stát se sám teroristou).

 

Posledním znakem úpravy, který vyplývá ze znaků předcházejících, je široké chápání pojmu zahraniční terorističtí bojovníci. Rada bezpečnosti v preambuli k rezoluci 2178 takto označila „jednotlivce, kteří cestují do jiného státu, než je stát jejich pobytu či občanství, za účelem páchání, plánování, přípravy teroristických činů, účasti na těchto činech, nebo poskytování či podstoupení teroristického výcviku, eventuálně ve spojení s ozbrojeným konfliktem“ (odstavec 8). Protokol Rady Evropy pojem neužívá, byl ale přijat k implementaci rezoluce a v preambuli mluví o „osobách cestujících do zahraničí za účelem páchání teroristických činů, přispění k nim, účasti na nich, nebo poskytnutí či podstoupení teroristického výcviku na území jiného státu“ (odstavec 4). Ačkoli definice zdůrazňují fázi cestování, je jasné, že člověk není zahraničním teroristickým bojovníkem jen po dobu, kdy se ubírá do cílové země. Zůstává jím i poté, kdy do této země dorazí, popřípadě kdy se z ní vrátí. Právě důraz na to, že člověk se stává zahraničním teroristickým bojovníkem už ve chvíli, kdy se na zapojení do ozbrojeného konfliktu či spáchání teroristického útoku teprve chystá, činí ale definici velmi extenzivní a umožňuje pod ni zahrnout nejen osoby typu Botky, ale i jedince typu Silovského.

 

Definice jsou široké ještě v jednom směru. Odkazují na teroristické činy, tento pojem ale nevymezují. Je přitom známo, že na mezinárodní scéně neexistuje konsensus ohledně toho, co se rozumí terorismem.17 Je tak ponecháno na jednotlivých státech, aby si pojem ve svém vnitrostátním právu upřesnily. Protokol se snaží volnost států limitovat tím, že odkazuje na starší protiteroristické instrumenty, ani ty ale obecnou definici terorismu neobsahují. Část z nich navíc vyjímá ze sféry svého použití „aktivity ozbrojených sil za ozbrojeného konfliktu (…), jež jsou pokryty mezinárodním humanitárním právem“,18 což jsou typicky aktivity, do nichž se zapojují či plánují zapojit zahraniční terorističtí bojovníci. Protokol ale toto vynětí nereflektuje. Absence jednotné definice teroristického útoku společně s politickou citlivostí problematiky může vést k tomu, že, v parafrázi ke známému výroku, zahraniční teroristický bojovník jedné strany bude chápán jako bojovník za svobodu strany druhé. Nebo alespoň jako někdo, kdo se ničeho špatného nedopustil.

 

Dokumentovat to lze na jiné známé české kauze, jejímiž protagonisty jsou Markéta Všelichová a Miroslav Farkas. Ti byli v listopadu 2016 zadrženi na hraničním přechodu mezi Tureckem a Irákem a obviněni z podpory syrských kurdských milic Yekîneyên Parastina Gel (YPG), jejichž materiály u sebe prý při kontrole měli. YPG (česky Lidové obranné jednotky) jsou ozbrojenou složkou kurdské Sjednocené demokratické strany (PYD). Angažují se v boji proti Islámskému státu na území Sýrie a podporují myšlenku nezávislého kurdského státu. Turecko je považuje za teroristickou organizaci. Všelichová a Farkas, kteří YPG podporovali – byť o formě podpory se vedou spory –, se tak z pohledu Turecka zařadili mezi zahraniční teroristické bojovníky a jako takoví byli v srpnu 2017 odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a tří měsíců.19 V listopadu 2017 rozsudek potvrdil odvolací soud.20 Česká republika stejně jako jiné státy Evropské unie YPG mezi teroristické organizace neřadí. Fakt, že Všelichová a Farkas tuto entitu podporovali, by tak sám o sobě v České republice nestačil k tomu, aby je bylo možné stíhat coby zahraniční teroristické bojovníky.21

V. Stíhání zahraničních teroristických bojovníků odcházejících z ČR

Nyní se vrátíme k otázkám položeným v úvodu. Jakých trestných činů se zahraniční terorističtí bojovníci z pohledu českého vnitrostátního práva dopouštějí? A odpovídá úprava požadavkům, jež na Českou republiku kladou mezinárodní instrumenty, jimiž je vázána? Pro přehlednost si analýzu rozdělíme na fázi před odchodem z České republiky, respektive během cesty do cílové země, a na fázi po návratu do České republiky. Pozornost se soustředí na hmotněprávní úpravu, je ale třeba říci, že stíhání zahraničních teroristických bojovníků má i řadu zajímavých aspektů týkajících se zajišťování důkazů, výslechu svědků, jurisdikčního základu, beztrestnosti policejních agentů snažících se rozkrýt teroristické skupiny, nebo využití citlivých zpravodajských informací. Tyto otázky z prostorových důvodů zůstávají mimo rámec příspěvku.

 

Jak jsme viděli, první mezinárodní instrumenty týkající se zahraničních teroristických bojovníků, tj. rezoluce 2178 a Protokol, se zaměřují na osoby, jež ze země původu odcházejí či odchod teprve plánují. Zde je nejsilnější onen preventivní prvek, o němž byla řeč výše. A právě tato oblast si ve většině zemí včetně České republiky vyžádala změny úpravy, protože národní právní řády v minulosti zřídka postihovaly činy, povětšinou přípravného charakteru, jež jsou s jevem zahraničních teroristických bojovníků spojeny, popřípadě tak činily nedostatečně. Rezoluce 2178 konkrétně požaduje, aby státy kriminalizovaly: vycestování do cizí země či pokus o něj s cílem páchání, plánování, přípravy teroristických činů, účasti na nich, či poskytování či podstoupení teroristického výcviku; poskytnutí finančních prostředků na podporu takového vycestování; a organizaci či nábor osob s tímto cílem. Protokol obsahuje delší katalog, který vedle těchto tří jednání zahrnuje ještě účast na spolčení nebo ve skupině za účelem terorismu a podstoupení výcviku k terorismu.

 

Český právní řád tato specifická jednání v minulosti neznal, příslušné činy by tak bylo nutné postihovat podle obecnějších ustanovení. Nabízely se zejména § 311 TrZ, který zakotvuje trestný čin teroristického útoku, a § 361 TrZ, jenž postihuje účast na organizované zločinecké skupině. První ustanovení,22 které bylo do českého práva včleněno v roce 2004,23 vychází z instrumentů Evropské unie přijatých v návaznosti na teroristické útoky z 11. září 2001.24 Druhé ustanovení zná české právo od poloviny 90. let 20. století, byť úprava doznala během let určitých změn (původně text mluvil o účasti na zločinném spolčení, až do roku 2002 se vyžadovaly zištné cíle apod.). Zahraniční terorističtí bojovníci mohli být stíháni za dokonaný trestný čin i za pokus či přípravu. Rezoluce 2178 a Protokol od států nevyžadují, aby jednání v nich uvedená zakotvily jako samostatné trestné činy (self-standing offences), česká úprava tedy nebyla vyloženě nedostatečná. Specifická ustanovení mají ale tu výhodu, že umožňují postihnout nuance jednotlivých jednání a zvyšují právní jistotu.

 

Proto zákonodárce přistoupil v roce 2016 k poměrně rozsáhlé novele trestního zákoníku, jež do českého práva přímo implementovala většinu ustanovení obou mezinárodních instrumentů.25 Novela, jež nabyla účinnosti 1. února 2017, byla přijata ještě před podpisem Protokolu ze strany ČR. Některé nové skutkové podstaty předvídají nižší trestní sazby, než jak by tomu bylo při stíhání podle obecnějších ustanovení, proto může v určitých případech dojít k jejich využití i na případy, jež se staly před přijetím novely. Příkladem je kauza Silovského, jehož jednání bylo původně posouzeno jako účast na organizované zločinecké skupině, respektive příprava teroristického útoku, později ale byla kvalifikace změněna na pokus o spáchání zločinu podpory a propagace terorismu. K další novele trestního zákoníku přistoupil zákonodárce v roce 2018, kdy dílčím způsobem upravil a doplnil ustanovení týkající se boje proti terorismu.26 Tato novela nabývá účinnosti k 1. únoru 2019.

 

První jednání, jehož kriminalizaci mezinárodní instrumenty vyžadují, je vycestování do zahraničí za účelem terorismu. Toto jednání postihuje odstavec 3 nového § 312e nazvaného podpora a propagace terorismu.27 Ustanovení stanoví, že odnětím svobody na 3 až 12 let, popřípadě vedle toho propadnutím majetku, bude potrestán, „kdo cestuje do jiného státu nebo do České republiky za účelem spáchání teroristického trestného činu, trestného činu účasti na teroristické skupině […], vyhrožování teroristickým trestným činem […] nebo trestného činu uvedeného v odstavci 2 písm. b) nebo c)“. Ustanovení je vyloženě šito na míru osobám, které do oblasti konfliktu teprve vyjíždějí, popřípadě se na výjezd aktivně chystají. Právě proto byl na jeho základě, respektive na základě ustanovení ve znění před novelou z roku 2018, stíhán a odsouzen Jan Silovský.

 

Na vycestování do zahraničí za účelem terorismu jsou navázána dvě další jednání – financování takového vycestování a jeho organizace či jiné usnadnění. Zákonodárce se původně v roce 2016 rozhodl neupravovat tato jednání samostatně, ale podřadit je explicitně či implicitně pod již existující skutkové podstaty. Financování vycestování se stalo trestným podle nově zavedeného § 312d, který se týká financování terorismu. Ustanovení je pojato široce a vedle finanční či materiální podpory spáchání teroristického činu zahrnuje další jednání, včetně finanční či materiální podpory trestného činu podpory a propagace terorismu, pod který je řazeno i vycestování do zahraničí za účelem terorismu. Předvídané sankce jsou identické jako v § 312e. Novela z roku 2018 ponechala toto ustanovení beze změn. Nově naopak přistoupila k jednání spočívajícímu v organizaci či jinému usnadnění vycestování za účelem spáchání terorismu, které dosud trestní zákoník neznal a nejspíše by bylo stíháno jako účastenství ve formě organizátorství, respektive pomoci k trestnému činu podpory a propagace terorismu. Nyní na toto jednání dopadá § 312e odst. 3 písm. b), který činí trestným, když někdo „pro jiného takové cestování organizuje, jiného k němu navádí anebo jinému umožní nebo usnadní takto cestovat“. Předvídaná sankce je stejná jako u samotného vycestování.

 

Protokol zakotvuje ještě dva jiné trestné činy, a to účast na spolčení nebo ve skupině za účelem terorismu a podstoupení výcviku k terorismu. První našel po novele z roku 2016 výraz v § 312a nazvaném účast na teroristické skupině, který se vztahuje na ty, kdo „založí teroristickou skupinu, nebo kdo se činnosti teroristické skupiny účastní“. Předvídanou sankcí je opět trest odnětí svobody v délce 3 až 12 let, případně vedle toho propadnutí majetku. Ustanovení je třeba vykládat ve světle nového § 129a, který obsahuje definici teroristické skupiny.28 Česká republika na rozdíl od jiných států nevede vlastní seznam teroristických skupin, respektive organizací. Mají pro ni ale relevanci seznamy, které sestavují Rada bezpečnosti OSN a Evropská unie. Entity zařazené na některý z těchto seznamů, popřípadě prohlášené za teroristické jinak, třeba zvláštní rezolucí Rady bezpečnosti, mohou být ze strany orgánů činných v trestním řízení podřazeny pod § 129a. Povahu dalších entit je vždy třeba posuzovat na ad hoc základě. To, jak je vidět na příkladu kurdské YPG, nemusí být vždy snadné. Je také třeba brát v úvahu, že u osob, jež z České republiky do oblasti konfliktů teprve vyjíždějí, mnohdy k zapojení do činnosti teroristické skupiny dosud nedošlo. Jak ukazuje příklad Silovského, tito lidé mohou odcestovat, aniž by měli na radikální entitu v zahraničí jakékoliv předem dané kontakty.

 

Poslední trestný čin, podstoupení výcviku k terorismu, je podle názoru zákonodárce dostatečně pokryt novým § 312e odst. 2 písm. c), který předvídá již známou sankci pro toho „kdo získá informace nebo si osvojí dovednosti týkající se výroby nebo používání výbušnin, zbraní, nebezpečných látek anebo jiných obdobných metod nebo technik za účelem spáchání teroristického trestného činu“. Ustanovení, které v tomto ohledu vcelku věrně vychází z textu Protokolu, pojímá výcvik úzce a zaměřuje se jen na technickou stránku teroristických činů. Stranou zůstává „mentální“ příprava, tedy osvojování si ideologie, na níž určitá teroristická skupina staví. Takové jednání by bylo možné stíhat buď jako účast na teroristické skupině, nebo jako přípravu teroristického útoku či podpory a propagace terorismu. I zde platí, že lidé mohou z České republiky vyjíždět bez výcviku, který se chystají absolvovat až v cílové zemi, jak tomu bylo v případě Silovského.

 

Všechny nově zavedené trestné činy spojuje mimo jiné to, že jejich spáchání vyžaduje úmysl. Zahraničním teroristickým bojovníkem se tak nelze stát z nedbalosti. U jednotlivých trestných činů je navíc třeba prokázat, že se jich pachatel dopustil za účelem, který je vymezen ve skutkové podstatě, což je standardně páchání teroristických činů či příprava na ně. To nemusí být vždy snadné a hrozí, že soud bude motivaci vykládat ve světle toho, jak jednání jedince působí na druhé, ne nutně jak jej vnímal jedinec sám. A že motivaci bude primárně dovozovat z povahy entity, k níž se jedinec zamýšlí připojit. O tomto aspektu se diskutovalo v případě Silovský. Krajský soud v rozsudku zdůraznil, že „Islámský stát je (…) označen (…) za teroristickou organizaci“ a obžalovaný si „byl vědom, očekával a přijal za vlastní, že v rámci bojových akcí Islámského státu jsou usmrcovány jiné osoby“. Silovský sám uváděl, že soud vyhodnotil jeho motivaci špatně, protože Islámský stát pro něj byl přitažlivý jinými aspekty než násilím, a jeho záměrem údajně nebylo zabíjet, ale nechat se zabít. Argumenty i proto, že Silovský v tomto bodě změnil výpověď, nepůsobily přesvědčivě. Riziko toho, že soud bude projektovat své (či v dané společnosti převládající) vnímání do motivace jedince a že tuto motivaci bude primárně odvozovat od povahy nestátní entity, k níž se chce jednotlivec připojit, ale není nereálné.

 

V případě entit typu Islámského státu, k němuž se připojil Silovský, je přitom situace ještě relativně jednoduchá. Jak bylo řečeno výše, Islámský stát je obecně považován za teroristickou organizaci a tato skutečně je poměrně dobře známá i v rámci širší veřejnosti. U jiných entit takto jednoznačné a široce sdílené hodnocení neexistuje. Příklad nabízejí, vedle kurdské YPG, třeba proruští separatisté operující na východě Ukrajiny, mezi nimiž je asi největší počet českých bojovníků v cizině, včetně Pavla Botky. Ukrajina považuje separatisty za teroristy, na seznamech teroristických organizací vedených OSN, Evropskou unií i některými státy ale žádné entity spojené s rusko-ukrajinským konfliktem nefigurují. To samozřejmě neznamená, že by novou právní úpravu zaměřenou na zahraniční teroristické bojovníky nebylo vůči lidem odcházejícím na Ukrajinu možné aplikovat. Aplikace by ale vyžadovala buď prokázat, že se určitá osoba reálně chystala zapojit do páchání teroristických činů (přičemž je otázka, zda se účast v boji automaticky rovná podílu na terorismu), nebo dovodit, že skupina, k níž se tato osoba chtěla připojit, naplňuje znaky teroristické organizace. V obou případech půjde o úkol, který nejspíše nebude nijak snadný, ani nekontroverzní.

 

Česká trestněprávní úprava postihu zahraničních teroristických bojovníků před jejich odchodem ze země či během něho, byla, jak již víme, přijata v návaznosti na Rezoluci 2178 a Protokol Rady Evropy. Nepřekvapí tak, že v zásadě odpovídá požadavkům, které na státy dané instrumenty kladou. Určitou kritiku by mohlo vzbudit to, že ne všechna jednání jsou kriminalizována skrze samostatné trestné činy. I když totiž samy instrumenty na tomto řešení netrvají, mezinárodní orgány jej obvykle preferují, už jen proto, že jeho volba usnadňuje následný monitoring. Ten by přitom mohl mít navzdory tomu, že v České republice počet kauz týkajících se zahraničních teroristických bojovníků nejspíše nadále zůstane omezený, značný význam. Již první případ řešený českými soudy, tj. případ Silovský, totiž naznačil, že české soudy by mohly mít tendenci posuzovat zahraniční teroristické bojovníky přísněji, než to činí soudy v jiných evropských zemích.29 Takový přístup může být namístě, musí být ale opřen o důkladné zvážení všech aspektů konkrétního případu, včetně osobnosti pachatele, a posouzení možností a limitů generální prevence. Právě podrobný monitoring a analýza rozhodovací praxe by dovolily ukázat, zda české soudy skutečně vycházejí z těchto faktorů nebo při jejich rozhodování sehrávají úlohu faktory další (například obecné obavy z islámu).

 

Fakt, že česká úprava v zásadě odpovídá mezinárodním instrumentům, je na jednu stranu pozitivní. Lze jej chápat jako potvrzení toho, že Česká republika, slovy Ústavy, „dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva“ [čl. 1 (2)]. Na druhou stranu to znamená, že úprava přebírá některé problematické stránky, jimiž ony instrumenty trpí. Mezi tyto stránky patří, vedle již zmíněné obtížnosti prokázání motivace a politické citlivosti označení určité entity za teroristickou, také dosti volná vazba, která existuje mezi výchozím jednáním (cesta) a údajným konečným cílem (teroristický útok). Stav dobře popsal krajský soud v rozsudku ve věci Silovského, když uvedl, že trestný čin, jehož se obžaloba týkala, „je ve své podstatě přípravou k dalším trestným činům, přičemž jednání obžalovaného bylo od spáchání těchto dalších trestných činů poměrně značně vzdáleno, neboť k naplnění jejich skutkových podstat by došlo až poté, co by obžalovaný vstoupil do řad Islámského státu, absolvoval zde výcvik a poté by v rámci bojových akcí podnikal útoky proti příslušníkům ozbrojených sil protivníků této organizace s cílem způsobit jim smrt a zranění“.30 Právě ona vzdálenost od konečného jednání zvyšuje riziko špatného vyhodnocení situace.

 

Ještě nepřímější je vazba u osob, které samy nikam necestují, cestování ale financují, organizují, nebo jinak usnadňují. V České republice se již objevil případ, který zřejmě vykazuje znaky takového jednání. Je to případ bývalého pražského imáma Sámera Shehadeha, jehož bratr odešel bojovat do Sýrie na straně místní odnože al-Káidy. Shehadeh měl bratrovo jednání schvalovat a dále pomoci své švagrové vycestovat za manželem. V lednu 2018 policie Shehadeha obvinila z podpory a propagace terorismu, on ale stihl opustit Českou republiku, a je tak stíhán v nepřítomnosti.31 Když by se potvrdilo, že jednal s vědomím toho, co jeho příbuzní v Sýrii dělají, jednalo by se o vcelku nesporný případ usnadňování vycestování za účelem terorismu. Některé případy ale takto nesporné nejsou. Známou se stala třeba kauza Francouzky Nathalie Haddadiové,32 která byla odsouzena na dva roky odnětí svobody za financování terorismu, jehož se měla dopustit tím, že posílala peníze svému synovi do Malajsie. Syn následně přešel do Sýrie, kde padl v boji za Islámský stát. Haddadiová tvrdila, že o synově plánu nevěděla a přispívala mu jen na jídlo a cestování. Případ otevřel diskuse o tom, za jakých podmínek lze mít za to, že finanční podpora poskytnutá příbuznému či známému znamená finanční podporu terorismu. Tato otázka může vyvstat i v České republice. Celkově lze říci, že ačkoliv právní rámec týkající se odcházejících zahraničních teroristických bojovníků dovolí podrobněji zhodnotit až čas a další praxe, již nyní je zjevné, že mnohá ustanovení v sobě obsahují zárodky potenciálních faktických či právních kontroverzí.

VI. Stíhání zahraničních teroristických bojovníků vracejících se do ČR

Česká republika byla zatím, a i to zcela výjimečně, konfrontována jen s případy zahraničních teroristických bojovníků, kteří do cílové země teprve mířili, respektive se na cestu chystali.33 Časem se ale jistě objeví také kauzy navrátilců. Pokud by se Pavel Botka vrátil z Ukrajiny do České republiky, riskoval by trestní stíhání? A pokud ano, z jakých trestných činů by mohl být obviněn? Mezinárodní instrumenty týkající se navrátilců, tj. primárně rezoluce 2396, žádné nové trestné činy pro danou kategorii osob nepředvídají. Současně ale počítají s tím, že státy tyto osoby podrobí trestnímu stíhání.34 Zjevně se předpokládá využití úpravy, kterou již státy disponují, tj. úpravy, která tvoří standardní součást trestních zákonů nebo která byla do těchto zákonů doplněna v rámci implementace závazků z boje proti terorismu, včetně závazků z rezoluce 2178. Obecně je nutné v tomto kontextu rozlišit dvě situace.

 

První nastává tehdy, když se zjistí, že se navrátilec během pobytu v zahraničí dopustil konkrétního nelegálního jednání – například spáchal teroristický čin, zabíjel civilisty, mučil zajatce, nebo si v oblasti bojů přivlastňoval cizí majetek. V těchto případech se nabízí stíhání zejména za trestné činy proti životu a zdraví, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a proti majetku (hlavy I, III a V českého trestního zákoníku), za válečné trestné činy (hlava XIII), nebo za trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci (hlava IX). První kategorie zahrnuje mimo jiné vraždu (§ 140), těžké i prosté ublížení na zdraví (§ 145 a 146), mučení a jiné nelidské a kruté zacházení (§ 149), znásilnění (§ 185) či krádež (§ 205). Do druhé kategorie se řadí například použití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje (§ 411), válečná krutost (§ 412), nebo projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 404).35 Do třetí kategorie spadá, vedle trestných činů rozebraných v předchozí části, hlavně trestný čin teroristického útoku (§ 311).

 

Druhá situace se týká navrátilců, u nichž se spáchání konkrétního nelegálního jednání během pobytu v cizině nezjistí. Také tito lidé by podle rezoluce 2396 měli být stíháni. To může působit překvapivě, jedná se ale o logický doplněk úpravy týkající se odcházejících zahraničních teroristických bojovníků. Jsou-li stíháni lidé, kteří se teprve chystají připojit k silám ozbrojeného nestátního aktéra v cizině, nemohou spravedlnosti uniknout ani ti, kteří již ono připojení realizovali. V úvahu přichází využití stejných ustanovení trestního zákoníku jako u osob odcházejících, tj. § 313a – účast na teroristické skupině a § 312e – podpora a propagace terorismu, popřípadě § 312d – financování terorismu. Opět zde přitom vyvstává otázka posuzování motivace jednotlivých bojovníků a povahy nestátní entity, k nimž se tito připojí. Jak jsme viděli výše, toto posuzování bývá komplikovanější a politicky citlivější u navrátilců, kteří se připojili k entitám, jež nejsou zařazeny na žádný významný seznam teroristických organizací, jako jsou proruští povstalci na východě Ukrajiny.

 

Mohlo by se zdát, že vůči těmto osobám není třeba využívat ustanovení související s bojem proti terorismu, protože trestní zákoník zakotvuje v § 321 zvláštní trestný čin služby v cizích ozbrojených silách. Ten je, alespoň na první pohled, přímo šitý na míru zahraničním teroristickým bojovníkům. Ustanovení, jež spadá mezi trestné činy proti obraně státu, se vztahuje pouze na občany České republiky. Kriminalizuje to, když občan „v rozporu s jiným právním předpisem koná službu ve vojsku nebo ozbrojených silách jiného státu“. Předvídanou sankcí je odnětí svobody až na 5 let, respektive 3 až 10 let, dojde-li k činu za stavu ohrožení státu či za válečného stavu. Jiným právním předpisem se má na mysli zákon č. 585/2004 Sb․, o branné povinnosti a jejím zajišťování (tzv. branný zákon), který dovoluje vstup do ozbrojených sil jiných států ve třech případech (§ 34). První se týká osob, jež mají více státních občanství – ty mohou vstoupit do ozbrojených sil jiného státu, jehož jsou též občany. Dále lze vstoupit do ozbrojených sil států, které jsou členy mezinárodní organizace zajišťující společnou obranu proti napadení, jejímž členem je rovněž Česká republika, tj. států NATO. Do ozbrojených sil jiných států lze vstoupit jedině se souhlasem prezidenta republiky.

 

Aplikace ustanovení na zahraniční teroristické bojovníky by měla značné výhody. Kriminalizuje se zde samotné konání služby, není tedy nutné prokazovat, že se určitá osoba přímo zapojila do boje, popřípadě se v jeho rámci dopustila protiprávního jednání. Taktéž není nutné zabývat se tím, zda dotyčný zamýšlel spáchat teroristický čin a zda entita, k níž se připojil, naplňuje znaky teroristické organizace. Úskalí ovšem spočívá v tom, že § 321 je nastaven poměrně úzce: cizími ozbrojenými silami se v něm rozumí výlučně ozbrojené síly cizího státu. Na službu v ozbrojených silách nestátního aktéra ustanovení nedopadá, což má za následek, že vůči zahraničním teroristickým bojovníkům, kteří standardně podporují právě takové aktéry, by se mohlo aplikovat jen výjimečně.36

 

V červnu 2015 předložila skupina poslanců návrh novely,37 která měla situaci změnit. Návrh, který reagoval na zprávu Ministerstva spravedlnosti Zhodnocení možností trestního postihu služby občana České republiky v zahraniční ozbrojené entitě, která není armádou jiného státu, počítal s tím, že výraz „vojsko nebo ozbrojené síly jiného státu“ bude doplněn spojením „či jiného cizího činitele“. Spojení je již obsaženo v § 309, který zakotvuje trestný čin vlastizrady, a doktrína pod něj mimo jiné podřazuje „vlivné činitele zahraničních, často mezinárodních teroristických organizací či hnutí“.38 Vláda se ale k návrhu postavila kriticky s tím, že vymezení pojmu jiný cizí činitel není jednoznačné a že „veškeré společensky škodlivé projevy jednání spočívajícího ve službě občana České republiky armádě Islámského státu či jiné teroristické organizace jsou postižitelné již podle současné právní úpravy“.39 Úprava § 321 tak zůstala beze změn,40 což znamená, že jeho relevance pro problematiku diskutovanou v tomto příspěvku je velmi omezená.

 

Česká právní úprava týkající se vracejících se zahraničních teroristických bojovníků nebyla vytvořena specificky v reakci na mezinárodní instrumenty věnované tomuto jevu, tj. rezoluce 2396. Tuto úpravu tvoří zčásti ustanovení trestního zákoníku obecnější povahy, zčásti ustanovení zavedená v rámci boje proti terorismu či k postihu odcházejících zahraničních teroristických bojovníků. Společným znakem je to, že navrátilci jsou primárně stíháni za jednání, jehož se dopustili během pobytu v cizině. Mohlo by se tak zdát, že zde dochází k vymizení onoho preventivního prvku, o němž byla řeč výše. Ve skutečnosti tomu tak zcela není. Jak uvádí sama rezoluce 2396, zájem o navrátilce není dán jen snahou srovnat s nimi účty, ale odráží též „obavy z naléhavého a rostoucího rizika, jež tito představují pro země původu“ (par. 10 preambule). Míra rizika je zatím dovozována hlavně z minulých aktivit jednotlivců. Rezoluce ale rovněž zdůrazňuje nutnost komplexního hodnocení toho, nakolik jsou jednotliví navrátilci pro zemi původu, respektive třetí zemi, nebezpeční, a vyzývá státy, aby využívaly nástroje, jež by mohly toto nebezpečí pomoci snížit (rehabilitační a reintegrační programy apod.). Česká republika zatím nemá s postihem navrátilců či s jejich „nápravou“ významnější zkušenosti. Opět zde tedy platí to, co bylo řečeno v závěru předchozí sekce, tedy že kvalitu právního rámce sice prověří až čas a budoucí praxe, již nyní ale lze identifikovat některá jeho slabá místa.

VII. Závěrečné zhodnocení

Česká republika v současné době disponuje poměrně komplexní právní úpravou, která jí umožňuje trestně stíhat tzv. zahraniční teroristické bojovníky – tedy osoby, které odcházejí do zahraničí, aby se tam zapojily do ozbrojeného konfliktu na straně nestátního aktéra, popřípadě se po takovém zapojení vracejí zpět do České republiky. Tato úprava vznikala postupně a tvoří ji jak ustanovení, která přímo reagují na jev zahraničních teroristických bojovníků, tak ustanovení obecnější, jež lze na tyto bojovníky aplikovat mimo jiné. První kategorie se stala součástí českého právního řádu v posledních dvou desetiletích, a z větší části se inspirovala mezinárodními instrumenty zaměřenými buď na boj proti terorismu jako takový, nebo na zahraniční teroristické bojovníky specificky [rezoluce Rady bezpečnosti OSN 2178 (2014) a Protokol Rady Evropy z roku 2015 aj.]. Druhá kategorie zahrnuje ustanovení určená k postihu obecné kriminality (vražda, ublížení na zdraví apod.) a k postihu trestných činů spáchaných v kontextu ozbrojeného konfliktu (například válečná krutost). Tyto trestné činy nejsou v českém trestním zákoníku žádnou novinkou, jeho část a v některých případech i jakési jádro tvoří dlouhodobě.

 

V souladu s mezinárodními instrumenty OSN a Rady Evropy, jimiž je vázána, by Česká republika měla stíhat jak osoby, které se na zapojení do ozbrojeného konfliktu teprve chystají, tak i ty, které již takové zapojení realizovaly – a to nezávisle na tom, zda během něho spáchaly konkrétní protiprávní jednání. V pozadí je předpoklad, že lidé, kteří jsou ochotni za určitou (radikální) ideologii bojovat a zabíjet, představují hrozbu pro zemi, v níž probíhá konflikt, i pro zemi původu. Je tedy třeba je zastavit včas. Preventivní zaměření úpravy má ovšem i své stinné stránky. Patří mezi ně zejména značná vzdálenost, která odděluje přípravná jednání, za něž je jednotlivec stíhán, od závažných trestných činů, na jejichž spáchání se údajně chystá. Ono „údajně“ vyjadřuje nejistotu, která ohledně záměrů jedince mnohdy panuje a jež zakládá riziko, že soudy budou tyto záměry vykládat ve světle společensky převládajícího pohledu na určitý konflikt, respektive určitou nestátní entitu. Dosavadní praxe v České republice je zatím skromná, zahrnuje vlastně jen jednu uzavřenou kauzu (Jan Silovský). Nelze tedy zatím říci, nakolik mohou ony stinné stránky ovlivnit průběh a závěry stíhání zahraničních teroristických bojovníků. Je nicméně dobré si být potenciálních slabin úpravy vědom. Už jen vzhledem k tomu, že počet českých občanů, kteří jsou zapojeni do ozbrojených konfliktů v zahraničí, zejména na Ukrajině, dává tušit, že u jedné kauzy do budoucna nejspíše nezůstane.



Poznámky pod čarou:

Autorka pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Příspěvek vznikl v rámci projektu In Search of a Delicate Balance. Preventing and Punishing Foreign (Terrorist) Fighters Within the Limits set by Human Rights Law, který zpracovávala na Colombia Law School v New Yorku s podporou Fulbright-Masarykova stipendia v akademickém roce 2017 až 2018.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni z 24. 2. 2017, sp. zn. 34T 16/2016. Viz též Mladík, který chtěl k Islámskému státu, dostal u soudu 39 měsíců vězení. iDnes.cz, 24. 2. 2017.

Vrchní soud zpřísnil trest mladíkovi, který chtěl k Islámskému státu. iDnes.cz, 9. 5. 2017.

Český džihádista si odsedí šest let, Nejvyšší soud zamítl jeho dovolání. iDnes.cz, 28. 11. 2017.

Tamtéž.

Říkají mi Kavkaz, jsem Čech a bojuji za proruské separatisty. Aktuálně.cz, 27. 7. 2015; Přijel jsem na Donbas pomáhat lidem. Zpověď povstalce z Čech. Aktuálně.cz, 28. 7. 2015; Žoldnéři i idealisté. Z Čechů v Donbasu jsou vzorní občané diktatury. iDnes.cz, 2. 12. 2016.

Srov. Mareš, M. Czech Foreign Fighters in the Ukrainian Conflict: Legal Aspects and Propagandist Use. Vojenské rozhledy, 2017, č. 5, s. 71–82.

Češi a Slováci na Donbasu vytvořili samostatnou jednotku. Novinky.cz, 8. 6. 2015.

Viz například Percy, S. Mercenaries: The History of a Norm in International Relations. Oxford: Oxford University Press, 2007.

Viz Singer, P. W. Corporate Warriors: The Rise of the Privatized Military Industry. 2d ed. Ithac/London: Cornell University Press, 2008.

Chesterman, S. Dogs of War or Jackals of Terror? Foreign Fighters and Mercenaries in International Law. International Community Law Review, 2016, Vol. 18, Iss. 5, p. 390.

UN Doc. S/RES/2178 (2014), Threats to international peace and security caused by terrorist acts, 24 September 2014.

UN Doc. S/RES/2396 (2017), Threats to international peace and security caused by terrorist acts, 21 December 2017.

Additional Protocol to the Council of Europe Convention on the Prevention of Terrorism. Protokol vstoupil v platnost k 1. červenci 2017.

Viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 73/2017 Sb. m. s., o sjednání Dodatkového protokolu k Úmluvě Rady Evropy o prevenci terorismu, 11. prosince 2017.

Více viz Jelínek, J. „Protiteroristická“ novela trestního zákoníku – poznámky k orientačnímu studiu. Bulletin advokacie, 2017, č. 3, s. 23–28.

Viz Bílková, V. Idealisté, nebo fanatici? Zahraniční (terorističtí) bojovníci z pohledu mezinárodního práva. Jurisprudence, 2015, č. 6, s. 1623.

Viz Saul, B. Defining Terrorism in International Law. Oxford University Press, Oxford, 2006.

Viz například čl. 19 odst. 2 Mezinárodní úmluva o potlačování teroristických bombových útoků z roku 1997.

Rozsudek nad Čechy v Turecku: Přímluva Zaorálka může pomoct, česká podpora Kurdům ale škodí. Info.cz, 2. 8. 2017.

Turci dvěma Čechům potvrdili šest let vězení, oba podali dovolání. iDnes.cz, 1. 12. 2017.

Srovnej prohlášení MZV k případu zadržení českých občanů v Turecku a zapojení ČR do boje proti terorismu, 24. 11. 2016.

Teroristický útok podle § 311 spáchá ten, kdo se dopustí násilí na osobách či majetku „v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky, narušit nebo zničit základní politickou, hospodářskou nebo sociální strukturu České republiky nebo mezinárodní organizace, závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo nebo protiprávně přinutit vládu nebo jiný orgán veřejné moci nebo mezinárodní organizaci, aby něco konala, opominula nebo trpěla“. V souladu s § 313 TrZ se „ochrana podle § 311 (…) poskytuje též cizímu státu“.

Viz novela trestního zákona obsažená v zákoně č. 537/2004 Sb.

Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu (2002/475/SVV).

Zákon č. 455/2016 Sb., ze dne 30. listopadu 2016, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestni zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Zákon č. 287/2018 Sb., ze dne 15. listopadu 2018, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Ustanovení je ovšem pojato šířeji a zahrnuje také veřejné podněcování ke spáchání teroristického trestného činu, veřejné schvalování spáchaného teroristického trestného činu, veřejné vychvalování pachatele takového činu, zjednání jiného ke spáchání teroristického trestného činu, poskytnutí/podstoupení výcviku pro účely spáchání teroristického trestného činu a poskytnutí či slib poskytnutí odměny či odškodnění za spáchání teroristického trestného činu.

Tou se rozumí „společenstvím nejméně tří trestně odpovědných osob, které má trvalejší charakter, je v něm provedena dělba činností mezi jeho jednotlivé členy, jeho činnost se vyznačuje plánovitostí a koordinovaností a je zaměřené na páchání trestného činu vlastizrady spáchané formou teroristického útoku nebo teroru (§ 309), trestného činu teroristického útoku (§ 311) nebo trestného činu teroru (§ 312)“.

Srov. Richterová, A. Český přístup k postihu zahraničních bojovníků. Státní zastupitelství, 2018, č. 3, s. 30–34.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni z 24. 2. 2017, sp. zn. 34T 16/2016, s. 26.

Policie viní z terorismu bývalého imáma z Prahy. Jeho bratr válčí v Sýrii. iDnes.cz, 23. 1. 2018.

La mère d’un djihadiste condamnée à deux ans de prison pour financement du terrorisme. Le Monde, 28. 9. 2017.

Srovnej Český džihádista č. 2 verboval spolužáky, na jeho chování upozornila škola. iDnes.cz, 4. 7. 2017.

Rezoluce 2396 ukládá státům povinnost „to assess and investigate suspected individuals whom they have reasonable grounds to believe are terrorists, including suspected foreign terrorist fighters (…), entering those Member States’ territories (…)“ (par. 29).

Srovnej též Klusáček, J. Jaké jsou legislativní možnosti postihu služby Čechů v nepřátelských vojenských organizacích? Česká justice, 1. 10. 2014.

Takové stíhání by přicházelo v úvahu tehdy, pokud by se dotyčný jedinec stal příslušníkem ozbrojených sil jiného státu. Zvažovat by ho bylo možné také tehdy, pokud by se prokázalo, že nestátní ozbrojená skupina, k níž se jednotlivec připojil, byla pod efektivní kontrolou určitého státu, tento případ je ovšem spornější.

Poslanecká sněmovna PČR, Sněmovní tisk č. 525, Návrh poslanců Martina Lanka, Davida Kádnera, Miroslava Janulíka, Marka Černocha, Petra Adama, Jany Hnykové, Olgy Havlové, Karla Fiedlera, Augustina Karla Andrleho Sylora, Jiřího Štětiny, Jaroslava Holíka, Stanislava Berkovce a Bohuslava Chalupy na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, 25. 6. 2015.

Vantuch, P. Trestní zákoník s komentářem. 1. vydání. Olomouc: Anag, 2011, s. 1105.

Stanovisko vlády k návrhu poslanců Martina Lanka, Davida Kádnera, Miroslava Janulíka, Marka Černocha, Petra Adama, Jany Hnykové, Olgy Havlové, Karla Fiedlera, Augustina Karla Andrleho Sylora, Jiřího Štětiny, Jaroslava Holíka, Stanislava Berkovce a Bohuslava Chalupy na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 525), 15. 7. 2015.

Obdobný průběh měla diskuse o změně právní úpravy na Slovensku. Srovnej Pre účasť Slovákov v bojoch na Ukrajine sa zmení legislatíva. SITA, 10. 6. 2015.

Poznámky pod čarou:
*

In Search of a Delicate Balance. Preventing and Punishing Foreign (Terrorist) Fighters Within the Limits set by Human Rights Law

1

2

3

4

5

6

Mareš, M.

7

8

Percy, S..

9

Singer, P. W..

10

Chesterman, S.

11

12

13

14
15
16

Bílková, V.

17

Saul, B.

18

19

20

21

22

„v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky, narušit nebo zničit základní politickou, hospodářskou nebo sociální strukturu České republiky nebo mezinárodní organizace, závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo nebo protiprávně přinutit vládu nebo jiný orgán veřejné moci nebo mezinárodní organizaci, aby něco konala, opominula nebo trpěla“. § 313 TrZ„ochrana podle § 311 (…) poskytuje též cizímu státu“.

23
24

25
26
27

28

„společenstvím nejméně tří trestně odpovědných osob, které má trvalejší charakter, je v něm provedena dělba činností mezi jeho jednotlivé členy, jeho činnost se vyznačuje plánovitostí a koordinovaností a je zaměřené na páchání trestného činu vlastizrady spáchané formou teroristického útoku nebo teroru (§ 309), trestného činu teroristického útoku (§ 311) nebo trestného činu teroru (§ 312)“.

29

Richterová, A.

30

31

32

33

34

„to assess and investigate suspected individuals whom they have reasonable grounds to believe are terrorists, including suspected foreign terrorist fighters (…), entering those Member States’ territories (…)“

35

Klusáček, J.

36

37
38

Vantuch, P. Trestní zákoník

39
40